Září 2014

Pauzička~

28. září 2014 v 0:10 | ~Tokki~ |  Připravuji~
Ahojky všem, co si tenhle blog čtou........(a vím, že jich neni moc)

Mám pro vás menší prohlášeníčko. Do 1.10 si dávám menší pauzu. Ne od psaní...to rozhodně ne. Ale od přidávání povídek. Už jich nemám moc, které mám dokončené, a nerada postuju ty, co mám rozepsané, protože se bojím, že je nedopíšu. A nechci vás tedy potom zklamat!

Od příštího měsíce se ale mžete těšit na mé starší povídky ještě s Big Bang, které jsou díky bohu dopsané! XDDD
Také se budu snažit dokončit 정말 갖고 싶어 Your body~.
A taky přidat další díl Food Seduction.

Krom jiného se tu tedy možno objeví povídka Lost In Time (JongLo) a Meow Meow Baby (DaeJae), které jsou rozepsané a v angličtině. Takže se je napřed budu snažit přeložit, aby to pro vás nebylo tak náročné na čtení!

Možná se tu také objeví povídka The Deal (Yongguk), která je též rozepsaná.

A tady máte ještě názvy povídek, které připravuju...(ale jako opravdu připravuju!)

  • Contracted Marriage (Youngjae)
  • Body&Soul (DaeJae)
  • Frontin' (Youngjae)
  • Intercontinental...My Love~ (DaeJae)
  • My Lady (Himchan)
  • XOXO (Xiumin)
  • Get Low! (BangHim)
  • Wet the Bed (JongLo)
  • I have no Excuse (YoungLo)
  • Heart Attack (Navi-XiuChen)
  • So Sexy, So Hot! I know~ (Woohyun)
.....

Takže než se znovu uvidíme....doufám že vás alespoň ty názvy trošičku zaujmou a budete uvažovat, o čem ty povídky budou!...(muhehe)

Další věc která bude čekat můj blog je taky pořádný nový design......zkusím se někde pooptat, jestli by mi někdo neudělal design, nebo jestli o někom víte, tak mi dejte vědět!.....^^

Takže zatím papa~~

정말 갖고 싶어 Your body ~ 1/2

19. září 2014 v 21:00 | ~Tokki~ |  정말 갖고 싶어 Your body ~ [ COMPLETE ]



Byla temná a tichá noc……

Hodiny na nočním stolku ukazovaly něco málo po třetí hodině. A i když jsem zalehl celkem brzy, po tom co jsme přijeli na hotel, jenže i tak jsem nemohl usnout. Nehnutě jsem ležel a koukal na stěnu, na které se odráželo světlo z pouliční lampy za oknem tam venku.

Proč jsem nemohl usnout?….

Co se stalo?

JUNG DAEHYUN SE STAL!


Povzdechl jsem si a snažil jsem se nemyslet na to, co se dnes stalo. To dnešní focení…..ne…..ono to už začalo mnohem dříve. Ale poslední dobou prostě atmosféra mezi námi houstne. A já začínám mít strach, aby si toho ostatní nevšimli. Nevím, jak dlouho budu ještě schopný odolávat tomu zakázanému ovoci. Je to, jako bych byl diabetik v cukrárně!
To jak se na mě dokázal dívat….ty jeho plné rty, jeho svalnaté paže…..
Převalil jsem se na záda a doufal jsem, že ho nevzbudím. Spal totiž vedle mě. Radši se ale neptejte, proč. Bylo by to na dlouhé vyprávění…..

Otočil jsem se čelem k němu, abych se alespoň na chvíli na něj mohl nerušeně dívat. Ono by bylo asi dost divný, kdybych ho sledoval takhle před ostatními. Jak jsem tak sledoval ty jeho plné rty, to jak uvolněně dýchal, a jak se mu lehce chvěla oční víčka, hned se mi vybavilo to focení.


----

"….hlavně se snažte, aby to vypadalo co nejvěrohodněji, ano?" Sděloval nám fotograf, který nás seznamoval s celým konceptem dnešního focení.

Měli jsme nafotit fotky pro Japonský magazín, což nebylo zas tak nenormální. Ale společné fotky už jsme odfotili a já s Daehyunem, jsme zůstali jako poslední "pár" na focení. Všichni už byli pryč a užívali si volna….a já…já musel trpět!

Napřed jsem si myslel, že to bude normální focení, jako vždy, a že nebude žádný problém. Vždyť s Daehyunem už jsem spolupracoval na focení tolikrát. A vždycky jsem byl v pořádku. Žádná boule, bušení srdce, rudnutí, či něco tomu podobné.
Jenže fotograf měl zřejmě jiný záměr! Tak jiná země, jiný mrav. Japonci byli zřejmě zvrhlejší, než jsem si představoval. Neměl jsem nic proti bromance. Ale tohle….

Byl jsem naprosto šokovaný, takže se nebylo čemu divit, že jsem prakticky přestal vnímat, co se okolo mě děje. Bzučelo mi v uších a polévaly mě vlny horka.

"Youngjae, není ti nic?" Uslyšel jsem tak nějak vzdáleně.

Zavrtěl jsem lehce hlavou, abych se probral z transu, abych zjistil, že se Daehyun dívá z nebezpečně blízké vzdálenosti do mého obličeje. Uhl jsem rychle pohledem k zemi.

"Nic mi není" Zamumlal jsem a doufal jsem, že se víc už ptát nebude.

"Dobrá tedy, pojďme fotit!" Tleskl nadšeně fotograf, když bylo všechno připraveno, včetně nás.
Tedy alespoň co se týče oblečení, make-upu a účesu, jsem byl připravený. Psychicky jsem ale přepravený nebyl. A dokonce jsem měl pocit, že začínám lehce panikařit.

Nervózně jsem přešlapoval před bílým plátnem, s rukama v kapsách a s očima upřenýma k zemi. Neměl jsem kam couvnout. A jestli z tohohle focení vyjdu živý, tak už snad přežiju všechno!

A to byl ten moment, kdy mi všechno zapadlo do sebe. Kdy jsem si uvědomil, jak hustá atmosféra se mezi námi vznáší. Byl jsem jako v transu a moc si tedy z toho focení nepamatuju. Tedy….je to tak jako v mlze.
Ale něco si přeci jen pamatuji….

To jak si mě k sobě přivinul, jeho tlukoucí srdce….tu pronikavou vůni která doslova sálala z jeho těla. Teplo jeho kůže bylo doslova zničující a já měl co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Jeho horký dech na mém krku mě přiváděl k šílenství. V objetí jeho svalnatých paží, jsem si připadal úplně bezbranný. A to nemluvím o tom, jak mě zbavil toho jediného smyslu, který ještě celkem normálně fungoval.

Z míry mě vyvedlo až to, když jsem měl stůl obrátit. Jeho ruce zmizely z mého těla a já téměř upadl. Vidění jsem měl rozmlžené a celkově jsem si připadal, jako bych byl ze želé.

"Jsi na řadě Jae." Uslyšel jsem, a když jsem se podíval před sebe, Daehyun se na mě lišácky usmíval.

Jako by snad věděl, co mi právě způsobil. Moje srdce ještě teď tlouklo jako splašené. A to ani nemluvím o té zvrhlé myšlence, okamžitě se na něj vrhnout, která se mi množila v hlavě jako splašená!

Něco jsem zavrčel a chytil ho za ruku. Trhl jsem s ním a mohl tak sledovat, jak překvapením vykulil oči. Otočil jsem ho a volnou rukou si ho přitáhl na rameno, zakrývajíc mu tak obličej. Možná jsem do toho vložil moc síly, protože ten úzkostný kničivý zvuk, který mu vyšel z úst, tomu napovídal. Ale mě to přišlo spíš až vzrušující.

Z mých úst vyšlo jen rozechvělé vydechnutí. Kalhoty mě silně tlačily a měl jsem silné nutkání ho kousnout do ucha, abych slyšel víc zvuků, jako byl tenhle…..

---

Probral jsem se ze svých vzpomínek a podíval jsem se zpět do Daehyunova obličeje. Vypadal tak nevinně! Při tom z něj sálali všichni čerti, když na to přišlo. Zřejmě se mu něco zajímavého zdálo, protože něco zamručel a zamlaskal. Chvíli jsem jen tak s úsměvem dál pozoroval jeho neklidný spánek, než mi ten úsměv na tváři ztuhl.

V tu chvíli mi přejel mráz po zádech a vyskákala mi i husí kůže. Pár věcí mi totiž došlo, a já začínal mít strach…..

1. Že jediné, na co jsem koukal, byly jeho rty…

2. Byl jsem tak nebezpečně blízko, že stačilo jen se pohnout, a políbil bych ho…

3. Byl jsem tak tvrdý, že to až bolelo……………

Srdce mi v hrudi nezastavitelně bušilo. Nevěděl jsem co dělat. Hlavně i proto, že jsem ležel u zdi a neměl jsem jak z postele vylézt. A i kdyby se mi to povedlo, a já se dostal do koupelny. Nebyl bych schopný být natolik potichu, abych ho nevzbudil. Čímž jsem si nebyl jistý ani v případě přelézání….

"Fuck…" Zašeptal jsem a bolestně stáhl obličej, než jsem se otočil.


(to be continued......XDDD)

You makes me wanna - DaeJae (Part2)

13. září 2014 v 16:17 | ~Tokki~ |  You makes me wanna [ COMPLETE ]

"Pane bože!" Vykřikl, jakmile mě uviděl.
Ihned vyprskl smíchy a opět se složil obličejem do podlahy. Naštvaně jsem popotáhl a přidržujíc si sukni co nejníž, šel zase zpět k té hře. A že já to vůbec chci pořád hrát. Normální člověk by se už na to vykašlal. Ale já ho tak strašně chtěl porazit. Alespoň jednou.
Při další prohře mi domaloval fousky. Že prý jsem ten nejhezčí králíček. Smál se u toho jako blbeček…. to jen tak mimochodem.
Přál jsem si ho zadupat do země. Všechno se ve mně vařilo a vytáčel mě každý jeho pohled. Ale bohužel zároveň mě jeho úsměv dostával. A já si přál, aby se takhle nesmál, protože mi to způsobovalo srdeční arytmii.
"A teď zatancuj." Zasmál se a zvážněl.
To, když jsem prohrál zas. A měl jsem toho už plný zuby. Postavil jsem se před kulečníkový stůl a začal tancovat první, co mě napadlo. To bylo asi to jediný, co mě napadalo, když jsem vypadal, jak jsem vypadal.
Bee pop…
Už vidím, jak tuhle písničku budu po zbytek svého, ještě dlouhého, života nenávidět. Udělal jsem otočku a odhodlal se k tomu pohybu, kterým jsem na něj vystrčil zadek. Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem poslouchat jeho smích. Bylo mi až moc trapně. Tváře mi vážně hořely studem. Jenže ono bylo ticho. Naprosté ticho. Krom mých pohybů, nebylo slyšet vůbec nic. A tak jsem myslel, že buďto odešel, nebo natolik zadržuje smích, než se otočím, až mu zmodral obličej a on omdlel. Patřilo by mu to….
Jenže místo toho jsem ucítil horké paže, okolo mého mrznoucího těla. Těsně mě obemkly a napřímili mě tak. To všechno horko mnou prolétlo, jako raketa. Několik sekund mi trvalo, než jsem došel k závěru, že mě drží Daehyun. Chtěl jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to.
"Tohle už v životě nedělej, nebo tě na místě rozpůlím na dva." Dýchal mi přerývaně do ucha.
Nechápal jsem, co to má znamenat. To mnou byl tak znechucený? Stačilo by jen říct, a já bych přestal. Stejně jsem to dělal jen pro jeho pobavení. Až moc jsem ho miloval, než abych mu to řekl, ale zůstávat takto v jeho blízkosti, mi ještě připadalo normální….
Tak jsem se ještě dokázal ovládat. Jenže když mě teď takhle držel, nemohl jsem si pomoci. Zhluboka jsem se nadechl, abych ucítil jeho vůni. Miloval jsem tu vůni. Občas jsem nesl jeho oblečení do prádla, nebo když kolem mě hodil svou paži při focení, mohl jsem jí cítit. Ale nikdy ne, v takové míře a tak silnou a čistou.
"Dělal jsi to schválně?" Zavrčel a chňapl rty po mém uchu.
"D-daehyun…..co to dě…" Byl jsem hrubě přerušen, když se rty dotkl studené kůže na mém krku. Ruce měl perfektně obtočené kolem mého těla, takže jsem se ani nemohl pořádně nadechnout. Cítil jsem, jak mezi prsty mačká kůži a vzpomínka na to, jak si ze mě krutě utahoval, že jsem tlustý, mě ještě více znehodnocovala.
I kdybych sebevíc chtěl, nedokázal bych se mu bránit. Na to jsem ho vážně moc miloval. Vím, že se opakuji, ale jiné vysvětlení nemám. Jen co se rty dotkl kůže za mým uchem, málem jsem ho proklínal do horoucích pekel. Zuby mi okusoval ušní lalůček a tiskl si mě k sobě.
"D-Daehyun-ah…." Sípal jsem. Nedokázal jsem ani promluvit, abych mu neukázal, že jsem slaboch, který celým tělem touží jen po jeho dotecích.
Každý jeho horký výdech na mou zmrzlou obnaženou kůži, mě poléval po celém těle spalujícím vzrušením. Jeho dech byl rychlý a tak zastřený, že už jen ho poslouchat, mě nutilo tiše zasténat.
"To je ono." Zavrčel mi do ucha svým chraplavým hlasem, a tím mě znovu donutil zasténat. Asi se z něj zblázním. Proč to dělal? Jak jsem si mohl být jistý, že tohle není potrestání?
"D-daehyunnie…p-prosím." Fňukl jsem a on se na chvíli přestal věnovat mému tělu.
"Něco se ti nelíbí?" Frkl posměšně. Problém byl, že se mi to líbilo až moc.
Připadal jsem si ale zneužitý. Celou tou situací. Tím co jsem měl na sobě. Co mě nutil dělat. Jako by to celé byla součást jednoho nemravného plánu. Otočil jsem se v jeho náruči a málem u toho upadl, protože mé nohy jaksi nechtěly fungovat.
"C-co to…" Opět jsem byl umlčen. On snad ze mě chce udělat hromádku popela.
Tentokrát se jako pijavice přisál do ohbí mého krku. Okamžitě jsem zavrávoral, a i když mě pevně držel, měl jsem pocit, že upadnu. Opřel jsem se tedy oběma rukama o kulečníkový stůl, který byl najednou nějak blíž, než před tím. Ale ruce mi na dřevu stále klouzali, protože jsem měl na nich ty blbé králičí tlapky.
Daehyun si toho faktu byl zřejmě vědom, protože jsem úplně cítil, jak se klepe smíchy. Rukama bloudil po mých bocích, nenechavě tiskl kůži mezi prsty a s přerývaným dechem vytvářel značky na mém krku. Já se nezmohl na nic jiného než na drobné tiché steny, které jsem zkrátka nedokázal zadržet.
Tak dlouho, jsem chtěl, aby se mě takhle dotýkal…..
"D-daehyunnie…" Zasténal jsem zastřeným hlasem. Přál jsem si tak strašně…cítit jeho rty….
Násilím mě namáčkl na kulečníkový stůl a jednu nohu strčil mezi ty mé. Zadíval se mi do očí. Ty jeho byly temné, až úplně černé. Ty moje zas pluly na vodě.
"Poslední dobou mluvíš ze spaní." Načal tím potemnělým hlasem. Až mi přeběhl mráz po zádech.
"C-cože?" Snažil jsem se to rozdýchat.
"A voláš moje jméno." Dodal, aniž by se pozastavil nad mým překvapením. Natáhl se a sundal mi ty králičí tlapky z rukou a čelenku s ušima z hlavy.
"V-vážně?....No, asi jsem měl zlý sen." Snažil jsem se zakrýt to, že jsem ve všech svých snech za poslední dobu, měl Daehyuna jen pro sebe.
"Donutím tě křičet ho ještě hlasitěji…." Pousmál se ještě víc ďábelsky.
Samozřejmě, že mě to překvapilo a na důkaz toho, jsem vykulil oči. Ale on se takovou rychlostí přitiskl na moje rty, že jsem nestihl cokoli říct. Ihned jsem měl uvnitř svých úst jeho jazyk, tak mrštný a nenasytný, prozkoumával každý kout mých úst.
"Ungh." Zahučel jsem mu do úst a pověsil své ruce přes jeho ramena, neschopen dalších pohybů.
A i když jsem na sobě měl tak tenkou vrstvu látky, začínal jsem pociťovat nával horka. Oddálil se, stále proplétajíc drsně svůj jazyk s mým. Chytil výstřih těch šatů a na jeden jediný pokus je roztrhl, až téměř dolů. Horkýma velkýma rukama se rozeběhl po mém břiše a mačkal kůži mezi prsty. Stejně jako to před tím dělal přes ten ubohý cár, který se z těch šatů stal. Stejně jsem ale počítal, že to nepřežijí.
"P-prosím…ne…neděl….aah…" Zasténal jsem, když mi mezi prsty jedné ruky stiskl ztuhlou bradavku.
Pustil jsem tak jeho rty, i když jsem si přál pravý opak. S posměšným úsměvem na tváři sál mou čelist od brady až k uchu. Nasával kůži svými plnými rty, a i když jsem nic neviděl, už jen pouhý pocit, mě přiváděl do nebe.
"Neříkej mi….že se ti nelíbí…co dělám….." vrčel mi Daehyun do ucha a mezi slovy mě chytal za rozbolavělý ušní lalůček….a to převážně jazykem. Měl pravdu, jak jsem mohl odporovat něčemu, po čem jsem toužil tak moc. Jenže jak jsem zase měl uvěřit tomu, že si se mnou jen nehraje. Tohle bylo moc velké riziko, které jsem nechtěl přijmout.
Jestli byl ale někdo zákeřný, byl to právě Daehyun. Cítil jsem, jak zvedá nohu, kterou měl dost blízko mých slabin. A i když jsem se snažil nohy sevřít, bylo mi to k ničemu. Jakmile se jeho noha dostala až nahoru, a lehce se o to místo otřela, zalapal jsem po dechu a zvrátil hlavu dozadu.
Cítil jsem, jak pod každým jeho novým dotekem slábnu. Naopak něco v mém spodním prádle bylo stále tvrdší a tvrdší.
"Ale, ale. Tady je někdo nadšen pro věc." Zasmál se mi do ucha, když mě opět pustil z neurvalého polibku a přejel přes bouli pod tenkou vrstvou spodního prádla.
Nemohl jsem popřít, že mě vzrušoval. To bych přeci zazdil celou tu záležitost s tím, že ho mám rád víc než přítele. Jenže poddat se jeho dotekům a polibkům mi přišlo tak drsné a nehumánní….tedy alespoň v tuhle chvíli. Jen kvůli tomu, že nechápu, proč by si mě kluk jako on všímal. Daehyun by měl na víc….ne-li na dívku. Což asi nepřipadalo už v úvahu, když se mi jazykem plazil po hrudi, a rty ještě víc rozmazával tu mokrou cestičku.
Racionální uvažování začalo prudce ustupovat, když najednou na chvíli oddálil a rychlým pohybem ze sebe stáhl triko, které letělo napříč místností, bůh ví kam.
Udělal bych cokoli, abych se mohl dotknout jeho obnažené kůže. S ďábelským úsměvem a chtíčem v potemnělých očích, na mě hleděl. Ten pohled mě doslova propaloval skrz celé tělo.
"Na co čekáš, Yoo Youngjae?" Zeptal se posměšně a pohodil hlavou na stranu.
To, jak mé jméno sklouzlo z jeho rtů….tak děsivě vášnivě a lehce, jako by to snad dělal stále….jako by snad takto mluvil odjakživa. V tu chvíli jsem se asi zbláznil. Na co víc jsem asi tak mohl čekat, když jsem ho měl přímo před sebou. Přál jsem si….ne, chtěl jsem ho slyšet sténat mé jméno!….
Přitáhl jsem si ho k sobě a plně se vrhl po jeho rtech. Potřeboval jsem cítit každou částečku. Ruce mi sjeli přes jeho ramena na záda a usídlily se na té vařící se kůži. Pálili mě ruce….tedy celé tělo, pod každým dotekem s jeho kůží. Stejně jsem si připadal méně oblečený, a proto jedna z mých rukou vystřelila k pásku u jeho kalhot.
"Nebuď nenasyta, Youngjae. Hned se k tomu dostaneme." Zavrčel Daehyun mezi polibky, až jsem jen tlumeně zasténal. Tak moc jsem ho chtěl. A on si to moc dobře uvědomoval. Ale líbila se mi ta představa, že bych ho také mohl nějak potrápit.
Teď jsem se pro změnu já, natáhl po jeho uchu. Cítil jsem, jak se mu tep nepatrně zrychlil, a i jeho hlasitý dech se ještě zostřil.
"Když já…CHCI….." S důrazem na to poslední slovo a nevyslovený konec, jsem si skousl spodní ret, div mi z něj nezačala crčet krev, jak jsem mu to urputně s chtíčem vyhrkl do ucha.
Jak se Daehyunovi ruce líně převalovali po mém těle, najednou zrychlily. Strhl ze mě ten cár, co zůstal z těch šatů a pak mě vysadil na kulečníkový stůl. Ani jsem se nestihl rozkoukat, takže jsem nestihl nic z toho, co se mezitím, než se ke mně Daehyun připojil, stalo. Ale najednou byl u mě, jen ve spodním prádle a s úsměvem tak lačným, až jsem měl pocit, že mě sní.
"Yoo Youngjae, ty jedna nenasytná děvko!" Zavrčel, jak se tak sklonil nad mé tělo, jeho vlasy mě šimrajíc na kůži.
"Daehyunnie….ungh…" Procedil jsem skrz zaťaté zuby. Nedokázal jsem své vzrušení ovládat. Bál jsem se, že každou chvílí snad vybouchnu. Dlouhým mučivým pohybem stáhl poslední kus mého oblečení. Tedy, já měl pocit, že to bylo vlastně to jediné, co jsem měl na sobě. A to jeho mučení mi vůbec nepřidávalo.
Prohl jsem se v zádech, doufajíc, že bych snad mohl dostat více doteků. CHYBA!
Parchant….
Dlouze si mě prohlídl, s Dalším posměšným úsměvem.
"D-daehyunnie….prosím tě nekoukej se tak…" Fňukl jsem a překryl si oči dlaněmi.
"A proč bych nemohl?" Naklonil hlavu na stranu.
Dobře, přeháním. Pozoroval jsem ho mezi prsty a červenal se jako letní západ slunce. Nedokázal jsem z něj zpustit pohled. Měl jsem pocit, jako by se mi to všechno jen zdálo. Za žádnou cenu jsem se nechtěl probudit.
"Protože…protože…" Nedokázal jsem to vyslovit.
"Myslíš si, že nemáš hezké tělo?" Povytáhl obočí, načež jsem jen rychle kývl.
Chvilku se snažil ovládnout velkou vlnu smíchu, ale pak se sklonil a políbil mé bříško. Pozvedl jsem se na rukách a překvapeně na něj mrkal.
"Ani nevíš, kolik mě to stálo práce….jen se dívat." Zasmál se.
Nechápal jsem, ale nemohl jsem se zeptat na nic víc….
"Lízej." Zavrčel a nacpal mi jednu svou ruku do pusy.
Samozřejmě, že jsem na nic nečekal. Podložka pod mými zády sice nebyla dvakrát pohodlná, ale to všechno bylo jedno. I když mi oči plavali v chtivém opojení, nemohl jsem se vynadívat na Daehyunovo skoro nahé tělo. Pečlivě jsem olízal každý prst jeho ruky, čímž jsem si dokonce vysloužil i pár přitažených stenů.
Jakmile jsem skončil s přípravou jeho prstů, přitiskl se opět k mým rtům. Možná se snažil jen ulehčit tomu, co mělo přijít. Ale já věděl, že to bude bolet. Navíc už jsem před tím podstupoval takovou rozkoš. I když jen sám se sebou.
"Dae….nghh…" Vydralo se mi skrz rty, jakmile jsem cítil jeho prst tlačit na kruh napjatých svalů.
"Klid, Youngjae." Šeptl mi do ucha.
Nechal jsem se konejšit jeho hlasem a postupně se tak úplně uvolnil. Jeho prst zajel dovnitř, načež jsem ochromeně vykřikl.
(Navíc nevím proč, mi přišlo, že slyším křičet Himchana…..)
Zatím jsem ale pohyby neshledával moc příjemnými. Bylo to úplně jiné! Postupně do mě přirážel až tři prsty a nůžkovým pohybem se mě snažil připravit na další fázi, ke které jsme se nebezpečně přibližovali.
A když už jsem si začínal myslet, že ze mě žádné steny nedostane, se mu povedlo narazit na mou prostatu. Prohl jsem se v zádech, s mocným výkřikem slabik jeho jména. Uchechtl se nad tím a ještě párkrát pohyb zopakoval. Jakmile ale prsty vytáhl, zavrčel jsem. Nedostatek slasti mě nutil se opět k němu přimknout jako přísavka. Což alespoň na chvíli postačilo, když se můj tvrdý úd opřel o ten jeho…..
"Youngjae….Ungh…" Zasténal hlubokým zastřeným hlasem.
Rychle mě pustil a sám se rychle vyprostil z toho stahujícího oblečení. S rozšířenými zorničkami jsem hleděl na délku jeho údu. Chytil mě za kolena a prudce roztáhl mé nohy od sebe. Na sucho jsem polkl, když se ke kruhům svalů přiblížil svou špičkou, stále lehce masírujíc. A to už byl tuhý před tím.
…..teď mi dokonce přišlo, že byl ještě o něco delší.
Pevně jsem semkl rty k sobě, když jsem začal pociťovat větší tlak. Možná ta jeho průprava byla menší s ohledem na velikost. Což mě docela děsilo.
"Takhle to bude bolet ještě víc." Vyštěkl jsem, oči se mi plnily slzami.
Sklonil ke mně obličej a něžně se přitiskl na mé rty. Rychle jsem mu dal ruce okolo krku, načež do mě prudce přirazil.
"GHAAAAA." Vřeštěl jsem, slzy se koulejíc po tvářích dolů.
"Promiň mi, Youngjae." Opakoval Daehyun stále dokola šeptem, tak roztřeseně, že jsem ani nevnímal ty polibky, kterými slíbával ty všechny slzy.
Bolest to byla vážně ochromující, ale po chvíli se stáhla trošku do pozadí. A když jsem si byl jistý, že zvládnu Daehyunovi pohyby, lehce jsem kývl.
Lehce povyjel ven a znovu do mě přirazil. A překvapilo mě, když jsem místo bolesti ucítil rozkoš. Znovu zopakoval pohyb s tím, že tentokrát téměř vyjel až ven, takže když opět přirazil, cítil jsem, jak se téměř otřel o mou prostatu.
"Kyah….Daehyun-ah….tam…víc." Vyhrkl jsem neschopen ničeho dalšího. Nehty jsem drápal po jeho zádech, neschopen přestat, z toho návalu vzrušení.
No co? Alespoň si ho také označím.
"Youngjae…jsi tak těsný…" Zasténá Daehyun do mých uší, až se z toho prohnu v zádech a opět nás donutí k ještě většímu kontaktu.
Jak se jeho tempo zrychlovalo, už jsem nebyl schopen ho líbat. I když jsem nechtěl nikdy přestat. Stala se ze mě jen sténající hromádka nesmyslů. Buďto jsem jen nesmyslně kňučel, nebo do toho vkládal slabiky Daehyunova jména. S každým přírazem se mi zatmívalo před očima, a jak jsem se mu snažil jít vstříc, už jsem se neudržel a zvrátil hlavu dozadu.
Daehyun se tak vrhl po mém krku a ještě si ho označil. Ani jsem mu nestihl říci, že už se blížím, ale možná to poznal, protože i jeho tempo se ještě na těch pár chvil rapidně zvedlo. S mocnými výkřiky jeho jména jsem vystříkl na své….i jeho břicho.
A netrvalo moc dlouho, než i on vypustí proud do mého těla. V křečích se ještě chvíli pohybujeme, abychom se zbavili i posledních záchvěvů orgasmu…
-------
"Tu debilní hru na úkoly, už s tebou nikdy hrát nebudu." Frkl jsem podrážděně a snažil se zvednout.
"Pročpak? Náhodou….nemyslím si, že by tohle byl nějaký velký trest." Uchechtl se a ukázal na celé své nahé tělo. Ještě teď jsem se nad tím musel olíznout.
Měl pravdu….tohle byla spíš výhra…
A dost jsem uvažoval o tom, že bych si dal opáčko….
Sklonil jsem se k jeho rtům a něžně je obdaroval lehkým polibkem. A i když jsem chtěl víc, už mě opravdu bolela záda z toho kulečníku. Daehyun tohle podstupovat nemusel….vždyť byl nahoře….
"Víš, že jsi od teď jen můj?!" Zeptal se mě, jako by to snad nebylo jasné…
"A ty víš, že tě celou dobu miluju?!" Dodal jsem a ještě jednou ho políbil. Vzepjal se na rukách a prohloubil tak polibek.
"Druhý kolo na chatce?" Zeptal se mě s ďábelským úsměvem.
"Co když nás někdo uvidí?" Zamrkal jsem. Protože vlastně by bylo zbytečné se oblékat…..jenže jít nahý jsem taky nechtěl…
"Prosím tě…..ti už dávno všichni spěj. Navíc se jim ani nedivím." Uchechtl se a posadil se.
Docela dlouho mi pak trvalo, než mi to došlo. Podezříval jsem Daehyuna, za ještě většího zvrhlíka, než jsem si původně myslel.
"Vsadíme se?" Vyhrkli jsme oba najednou…..

You makes me wanna - DaeJae (Part1)

11. září 2014 v 16:37 | ~Tokki~ |  You makes me wanna [ COMPLETE ]

N o a zůstali jsme sami…
Vědíc, že jeden druhému patříme….
Nikdy se to nezmění…
Tím jsme si byli oba dva jisti na 100%…
Nepotřebovali jsme si nic dokazovat…
Ani lidem okolo sebe…
Jen…
Mi…
Dva….
A chtíč…..
"Zase jsi prohrál. To jsi tak Blbej?" Zasmál se Daehyun, mávajíc mi lístky papírů před obličejem.
"Za to můžeš ty….ty podvádíš." Vřískl jsem naštvaně. Nebylo možné, aby vyhrál tolikrát za sebou. Nechtěl jsem tomu věřit. Neměl jsem v úmyslu uznat, že jsem blbej, a nejen, že by z toho měl Daehyun značnou radost, já bych se propadl do země hanbou. Už přeci stačilo, že stále říká, jak jsem tlustý.
Nejsem tlustej! Jen trochu baculatej!….
Doufal jsem, že to alespoň jednou pochopí. Protože mě dost trápila myšlenka, že mě s tím ještě nějakou chvíli bude trápit. Tolik mi na něm záleželo, a on mi působí takové problémy.…
"Co tentokrát?" Fňukl jsem, protože jsem věděl, že mě zase nechá udělat nějakou hroznou ptákovinu. Za každou prohru jsme si měli dát úkoly. To jsem ale netušil, že on bude stále vyhrávat……
"No….tentokrát to bude zajímavý." Zasmál se s takovým zvláštním jiskřením v očích…
"P-počkej….to myslíš jako vážně?" Zalapal jsem po vzduchu.
Daehyun měl jednoduchej nápad. Tedy alespoň jemu se to zdálo jednoduché. Ale já byl celý nervózní. To prostě nemohl myslet vážně.
"Samozřejmě je to na tobě. Ale pravidla znáš…" Usmál se významně potěšen mým zděšením.
Ano, pravidla jsem znal moc dobře. Buď úkol splním teď, nebo zítra přede všemi. Navíc jsem měl takový pocit, že jestliže ještě budeme hrát, a já jistě prohraju, ušije na mě něco, co nezvládnu splnit…
Proč je na mě tak zlej? Co jsem mu kdy udělal? Ani neví, jak mi na něm záleží….
"Radši teď." Zabručel jsem poraženě.
"To je přístup." Zaradoval se ihned a s radostí vyskočil na nohy.
To já jsem se zvedal o něco obtížněji. Celou tuhle hru jsem totiž klečel na holých kolenou, a pod nimi měl takovou tu masážní podložku s dřevěnými výstupky. Nebylo to nic příjemného. Začínal jsem za tuhle všivárnu Daehyuna nenávidět. Ale i tak jsem nemohl popřít, že jsem sledoval každý jeho pohyb. Následoval jsem ho do zdejší kuchyně. Normálně tu nikdo nebývá, takže jsem se nebál, že bychom tu někoho potkaly. Sice se to tu chovalo jako výcvikovej tábor, ale vlastně to bylo úplně opuštěné místo.
Daehyun měl tichou chůzi. A to i přes to, že měl na nohou pantofle. Zdejší standardní obuv. Nesl se s jistým krokem a připadal mi tak trochu moc nadšený tím, co uvidí. Zřejmě měl žhavé představy, jak budu vyvádět. Což zřejmě budu, ale radši se ztrapním jen před ním….
V místnosti toho moc nebylo. Ale i tak se tu dalo v klidu uvařit. Ne, že by to někdo od nás ze skupiny uměl. Krom Himchana. Někdy jsem ho podezříval, že je převlečená ženská. Ale pod sukni mu viděl jen Yongguk. Jestli si i před tím, než nám to oznámili, myslel, že je jejich vztah něco tajnýho, tak se pletl. Vážně hodně….
Daehyun otevřel mrazák a vyndal z něj led. Už teď jsem se otřásl a na chvíli zavřel oči. Ta představa, že ho budu mýt v kalhotách.
"Zvládneš to, nebo…" Nestihl doříct, protože jsem mu led vytrhl z ruky.
Ještě to by tak scházelo. Už teď jsem cítil, jak mi rudnou tváře, při představě, jak mě celou dobu bude sledovat. Takže představa, že mi tam ten led strká, je ještě horší a mučivější. Na pultu jsem vyklepl několik kostek, ale jemu to očividně nestačilo.
"Všechen." Založil si ruce na prsou.
"To ne!" Zaprotestoval jsem.
Jenže stejně mi to bylo k ničemu. Navíc jsem tak dlouho otálel a zdržoval od další hry, že najednou Daehyun stál vedle mě. Vzal hrstku roztávajícího ledu, odtáhl mi kalhoty a vhodil mi led dovnitř. Okamžitě jsem nadskočil. Nejen proto, že by led studil, což studil. Proto se mu asi říká led, ne?! Ale také proto, že Daehyun přejel svou rukou, studenou a mokrou od ledu, po mých zádech, aby si jí usušil.
"Tak pojď, ty baleríno." Chytil mě za ruku a se smíchem mě táhl zpět do herny.
Začínala mi být zima. Ono teda mít led v gatích, není nic moc. Hlavně ze mě neustále ukapávalo, což rozesmívalo Daehyuna. Jenže pak přišla ta hořká pravda…..
Prohrál jsem znovu….
"To už snad ani není možný. To tě nemůže bavit." Smál se Daehyun, skloněný k zemi a bušil rukou do podlahy.
"A co když baví?!" Vřískl jsem tak naštvaně, že to znělo ještě víc vtipně, než normálně.
"Tak teď je mi tě vážně líto." Smál se dál.
Na sucho jsem polkl a sledoval jeho pohled k bedně, kde byly různé kostýmy. Už před tím se tam nějak moc přehraboval. Tudíž jsem věděl, že asi vážně o něčem ví. Znovu jsem polkl. Neschopen jiné reakce.
"Na vrchu máš svůj trest." Zasmál se. Neschopen jiné reakce. Znova ho přemáhaly křeče smíchu, a tak se tam na zemi svíjel, jak šílenej.
Nabručeně jsem vstal a došel až k bedně. Když jsem jí otevřel, zcepeněl jsem. Byly tam žluté, téměř průsvitné šaty, s našitým králičím ocáskem, packy a ouška. No to nemyslel vážně! Chtěl jsem ho za to seřvat, ale vím, že pokud úkol nesplním, budu si muset přát, aby zítra nastal konec světa. Přinutil jsem se tedy sebrat oblečení a odebral jsem se znova do kuchyně, abych se převlékl.
Tohle je naposledy, co mu něco takového trpím. Tohle už mu v životě neprojde. A ať už k němu cítím cokoli, tohle si nezasloužím! Vážně ne!….

------------

Food Seduction 2. Zmrzlina

11. září 2014 v 13:36 | ~Tokki~ |  Food Seduction [ ON-Going ]

[ Youngjae ]

Možná jsem si krapet zavařil, když jsem začal Daehyuna provokovat. Jak se říká: Nedráždi hada bosou nohou. Ale já si nějak nemohl pomoct.
Bylo to pár dní zpět, kdy jsem se bavil s Himchanem. Očividně toho věděl víc než já a dokola mi opakoval, že bych Daehyunovi měl říct, co k němu cítím. Jenže problém byl v tom, že já jsem to prostě nedokázal.
Na druhou stranu, jsem vedle něj nedokázal vydržet ani minutu, aniž by se mi v kalhotách neudělala boule….
V Soulu začaly ty nejvíc horké dny. Všichni umírali horkem a snažili se ochladit jakýmkoliv způsobem. Proto možná šli Jongup a Zelo na koupaliště a Yongguk s Himchanem se vydali do nákupního centra, kde alespoň fungovala klimatizace.
U nás tomu tak nebylo. Ale protože jí měli dnes přijet opravit, musel tu někdo zůstat. A to bohužel zbylo na mě a na Daehyunovi. S mokrým obkladem okolo krku jsem se ploužil do kuchyně.
Všechny okna a dveře byly otevřené, aby dovnitř díky průvanu proudila alespoň trochu vzduchu. Chytil jsem se za dveře mrazáku a otevřel jej dokořán, doufajíc, že tam zůstala ještě nějaká zmrzlina. Prázdnota…
Jenže já si byl jistý, že tam ještě nějaká byla. Chvilku jsem přemýšlel, jestli je to dobrý nápad, jít se zeptat Daehyuna, jestli o tom něco nevím, ale nic jiného mi asi nezbyde, jinak se asi nedovím, co se s ní stalo.
Takže jsem se vydal chodbou k našemu společnému pokoji, protože nikde jinde být taky nemohl.
"Daehyun-ah, neviděl jsi…" Otevřel jsem dveře, jen abych viděl Daehyuna ležet na posteli pod otevřeným oknem, s větrákem na nočním stolku a se zmrzlinou na břiše, jak si jí tam v klidu a v pohodě vychutnává.
Až když jsem zavřel dveře, všiml si, že jsem vůbec vešel dovnitř. Otočil na mě hlavu a usmál se.
"Potřebuješ něco?" Usmál se ještě víc.
"Jen jsem hledal zmrzlinu." S povzdechem jsem se přesunul k jeho posteli.
Pozvedl kyblík na místo slov, poukazujíc na fakt, že jsem jí našel.
"To sis nemohl nabrat do misky, jako každej normální člověk?" Sedl jsem si na kraj postele.
"Každej? To bych se hádal." Zasmál se a nabral na polévkovou lžíci kopec zmrzliny.
"No dobře, ale mohl ses aspoň rozdělit." Našpulil jsem rty.
Ponořil lžíci do svých úst a semknul rty, když byla lžíce úplně uvnitř. Slastně při tom zavřel oči. Když lžíci vytáhnul ven, olízl jí snad ze všech stran…mručíc tak slastně, jako když přede kočka.
Skousl jsem si spodní ret a pozoroval každý jeho pohyb. Kdybych jen mohl, natáhl bych se po něm a namáčkl bych ho do peřin. Ta představa mnou otřásla a já se tak začala potit jako kůň. Jeho jazyk se nenasytně obtáčel okolo lžíce a snažil se tak posbírat jakýkoliv zbytek zmrzliny.
"Netušil jsem, že bys taky chtěl." Otevřel oči, když byla lžíce snad dočista olízaná.
"Ch-chtěl." Vyhrkl jsem.
Ušklíbl se a nabral další lžíci zmrzliny a postavil kyblík na noční stolek.
"Vážně?" Pousmál se ještě víc.
Kývl jsem rozpačitě, ale vlastně jsem nevěděl, na co odpovídám. Měl jsem dojem, že nemluvil jen o zmrzlině. Ale i tak by byla má odpověď stejná. Pousmál se temně a volnou rukou mi naznačil, ať jdu blíž.
Z mé pozice jsem se nezmohl na nic jiného než, abych se nad něj naklonil. Chvíli jsem mu hleděl do očí, opírajíc se o ruce, abych si od něj udržel alespoň nějakou vzdálenost. Pak mi oči sklouzly na lžíci, kterou stále držel. Zmrzlina už se shora lehce roztékala a za chvíli by hrozilo, že mu tak ušpiní oblečení.
Vzal lžíci a olízl jí zespod, aby tak předešel jakékoliv nehodě. Na jeho rtech při tom zůstal lehký nádech vanilkové příchutě zmrzliny. Pak lžíci namířil na mě.
"Tak rychle. Vím, že máš vanilkovou rád. Přece bys s ní takhle neplýtval." Pousmál se, když jsem na něj asi minutu jen zíral.
Kývl jsem hlavou a znovu upřel pohled na roztékající se zmrzlinu na lžíci. Už se to moc dobře ani zmrzlině nepodobalo, ale to mi bylo jedno. Rty jsem chňapl po lžíci, jen abych zjistil, že jí stáhl a sám si jí vložil do úst.
"To není fér! Říkal jsi, že se rozdělíš!" Fňukl jsem a nafoukl tváře.
S ďábelským úsměvem se mi podíval do očí. Nešel z toho strach. Ale spíš to bylo vzrušující.
"Nic takového jsem přeci neřekl." Usmál se vítězně, když vytáhl čistou lžíci ze svých úst.
Naklonil se přese mě pro další várku zmrzliny. Měl pravdu, nic takového neřekl. Ale doufal jsem, že se slituje….
Chtěl jsem chňapnout po lžíci, ale zase mě předběhl. Tentokrát byla lžíce tak obalená, že připomínala tyčku, takže jí mohl olizovat, jako lízátko.
Jeho jazyk se pohyboval v dlouhých pomalých pohybech nahoru a dolu, lapajíc všechnu tu vanilkovou příchuť. Na sucho jsem polkl. Nemohl jsem ignorovat vzrušení, které se mi díky tomu hromadilo v kalhotách. A ty zvuky, které u toho vydával, se postupně slévaly do jednoho dlouhého chraplavého stenu.
To že jsem se na něj díval, ničemu nepomáhalo. Ale kdybych se podíval stranou, vyhrál by…
Jeho pohyby se začaly zrychlovat, jak na lžíci ubývalo té pochutiny. Jeho oči byly přivřené blahem. Představy mě zaplňovaly tak rychle, že jsem si ani neuvědomil, že se k němu nakláním. To mi došlo, až když naposledy olízl lžíci a otevřel oči. Podíval se přímo do mých, které nebyly zas tak daleko.
"Youngjae-ah, Daehyun-ah! Jsme doma. Můžete mi vysvětlit, proč opraváři stojí za dveřmi a nikdo jim neotvírá?!" Ozval se naštvaný hlas Himchana.
Odletěl jsem od něj tak rychle, že jsem sebou praštil o zem. A to zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře do pokoje.
"Určitě vám zase něco příště svěříme na starost!" Pochodoval k posteli, kde Daehyun stále ležel a po očku mě sledoval, vzal zmrzlinu a odnesl jí pryč…
"Jo…a pojedeme k moři." Dodal než za sebou zavřel dveře.

You makes me wanna - BangHim (Part2)

7. září 2014 v 16:35 | ~Tokki~ |  You makes me wanna [ COMPLETE ]

"O tom silně pochybuju. A jestli budeš zdržovat, zamknu tě tu." Zabručel jsem a cvakl sponou pásku, abych jej mohl sundat. A přesně ve chvíli, když jsem se sklonil a klapl knoflíčkem, aby vylezl ven a já si mohl stáhnout kalhoty, jsem uslyšel těžké korky směrem ke mně. Myslel jsem si, že zase vymýšlí nějakou ptákovinu, jak mě co nejrychleji dostat….
A taky že ano!
Nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Znovu jsem sklonil hlavu, abych si konečně mohl stáhnout kalhoty, které už na mě stejně jen visel. V zorném poli jsem zahlédl jeho domácí pantofle s králíky. Nechápu, že to stále nosí…
Dali mu je fanoušci. A i když tak, tak mi to přišlo dětinské, a k němu….absolutně nehodící se…
Chytil dvěma prsty mou bradu a prudkým škubnutím jí vyzdvihl vzhůru. V jeho očích byl opět chtíč. Jak moc dobře jsem znal tenhle pohled. Povytáhl jsem jedno obočí a lehce se usmál. Byl tak průhledný. Což mě začínalo celkem i nudit….
"Celej den mi jen nařizuješ, co mám dělat." Zavrčel nařčeně.
"Ale prosím tě. Jako by ti to vadilo." Povzdechl jsem si. To jeho držení vážně bolelo. Nechápu, proč tolik tlačil.
"Asi ti budu muset dokázat, kdo je tu pánem." Zaskřípal zuby. Výhružky?…
Opravdu jen vyhrožoval, protože toho nikdy nebyl schopný…
Uchechtl jsem se. V tom mě jeho ruka pustila. Pár rychlými pohyby se svlékl, oblečení nechal ležet tam, kam dopadlo, a jen s roztaženými zornicemi na mě hleděl. Byl rozzuřený do běla. Jeho hruď se mocně vzdouvala, jak se snažil na mě nezařvat.
Snažil jsem se to opět přejít a tentokrát se už doopravdy svlékl z kalhot a spodního prádla najednou.
Jakmile jsem se vyprostil ze zbytku oblečení, pevně si mě chytil…
I když se nikde na veřejnosti nesvlékal, skutečností bylo, že měl vážně pěkně vypracované tělo. A jeho klíční kosti… vždy když se kůže v té oblasti napnula, a ony tak vylezly ven, přestával jsem dýchat. Chtělo se mi zachumlat se obličejem do důlku nad nimi a lehce je okusovat, dokud by Yongguk nekřičel blahem.
Miloval tohle neúnosné ožužlávání. Ale většinou jen, když se projevila ta jeho hravější stránka. Ta byla teď někde pryč. Jednou rukou mě chytil v pase a druhou pod krkem. Zároveň si mě tedy přitáhl k sobě, tak těsně, že jsem cítil každý milimetr jeho kůže, a ještě mi zvrátil hlavu dozadu a svými nehty sjel po krku přes hrdlo, takže mi na něm nechával dlouhé rudé značky….
Ať už mě to mrzelo, ba naopak, necítil jsem téměř nic. Neměl jsem z toho vůbec nic. Zato jemu se tohle zamlouvalo více než jindy. Jediné, co mi zatím přišlo značně vzrušující, byli doteky našich údů pokaždé, když si mě k sobě přimáčkl pevněji. Nechtěl jsem mu ale zavdávat příčinu k tomu, aby byl dál takhle hrubý a proto jsem jen zavřel oči a tvrdě semknul rty k sobě.
"Nedělej, že se ti to nelíbí." Šeptl mi do ucha. A protože jsem nadále neřekl vůbec nic, pustil mě a téměř silou mě odhodil proti kachlíkové stěně.
Nebylo v tom nic násilného, nebo alespoň v tom smyslu, že by mi nějak chtěl ublížit. Natáhl jsem rychle ruce před sebe a opřel se tak, abych se nepraštil o kachlíky na zdi. To by asi nedopadlo moc dobře….
Ihned byl u mě. Silou mě otočil zády k sobě a tak tvrdě mě přitlačil ke zdi, až jsem tlumeně vyjekl bolestí.
Doufal jsem, že je to jen další z jeho okamžiků, kdy se potřebuje vyventilovat. Věděl jsem moc dobře, že si dává za vinu Zelovo zmizení, i to, v jakém stavu byl nalezen. O to míň jsem se mu bránil. Tvrdě mi nehty zarazil do boků, což mě opět přinutilo vykřiknout. Začínalo mi být jedno, jestli mi ublíží, hlavně, když jemu se uleví.
Sklonil hlavu k mému uchu. Moc dobře věděl, jak strašně citlivé uši mám. Jak hrozně miluju jeho sexy vrčící hlas, nebo jak se dovolávám nebes, když mi po něm jazykem přejíždí.
"Po dnešku…budeš žadonit po tomhle!" Zavrčel a zuby se vrhl po mém krku. Kousal a sál a olizoval jej tak brutálně, že jsem napřed ani nevěděl, čí jsem. Z nějakého nepochopitelného důvodu, se to mému tělu šíleně zamlouvalo…
Jenže, čím víc mě tiskl ke zdi, tím víc jsem cítil spíš bolest než potěšení…
"Pusť." Hýkl jsem, ale na víc se nezmohl.
"A proč bych to asi dělal?" Zašeptal, když se vrátil k mému uchu a jazykem po něm lehce přejel.
Z úst mi tak ušel lehký sten. Nedokázal jsem to udržet. Chtěl jsem dnes proklínat hlavně jeho. Za bolest, kterou mi působí. Zároveň mi něco říkalo, že to zas tak špatné není. Cítil jsem jeho úd, jak se pomalu naplňuje, tuhne… a tiskne se k mému tělu….
Chtěl jsem cítit jeho rty. Pokud jsem měl být takto zneužit, chtěl jsem mít alespoň záchytnou kotvu, která by mě držela. Ale on se místo toho vracel na můj krk. Tentokrát na druhou stranu. Při tom mi rukama sjel z boků a přes bříško vyjel až nahoru na hrudník, čímž si mě přitáhl co nejvíc na sebe. Couvl a natáhl jednu ruku, aby pustil vodu. Přesně věděl, kde stojí. To já právě říct nedokázal, pohlcen bolestí smíšenou se vzrušením a chtíčem po něčem, co mi za žádnou cenu nechtěl dát.
Shledával jsem to silně dráždící. Snažil se mě vyprovokovat k brutalitě. K tomu, co on sám tolik miloval. Asi mu zabavím ty válečný filmy. Ucítil jsem ledové kapky na rozbolavělém krku a ramenou…
"Ungh." Vydralo se z mého hrdla bolestivě a rychle jsem zavřel oči, aby Gguk neviděl, jak mě ochromilo vzrušení.
Jeho horký dech odváděl další kus práci v protikladu ke studené vodě na mém těle. Jeho velké horké ruce brouzdaly po mém těle, vytvářejíc zarudlé stopy pomocí nehtů.
Jednou rukou sjel prudce po hrudi dolů, odrážejíc drobné kapky od těla. Zároveň druhou ruku povytáhl k mé bradě a strčil mi své prsty do otevřených úst. Nebyl jsem ani schopen jakýchkoliv zvuků. Ale když se dotkl rukou mého, na půl, ztopořeného údu a zároveň zatlačil dvěma prsty na můj jazyk, div jsem se neudávil pocitem blaha.
"Ungh, ty grázle." Snažil jsem se říct, ale z úst mi při tom zároveň vyteklo spoustu slin. Společně s tím se ze mě vydralo bolestné kňučení. Trápil mě tak moc, až jsem se necítil sám sebou. Ale i tak jsem tomu začínal podléhat.
"Přesně tak. Já vím, že se ti to líbí." Zavrněl mi do ucha. Jeho hlas byl najednou víc zastřený, hrubší… sexy.
Stisknul můj úd do dlaně a pomalu s ním škubl nahoru a dolu. Vykřikl jsem, jak jsem nedokázal udržet zpět své vzrušení. Chtěl jsem, aby to slyšel, jak moc mi ubližuje…. Jak moc mě spaluje…. Jak strašně moc ho chci….
Najednou ale přestal a prudce mě otočil. Čekal jsem konečně vše to, po čem jsem toužil. Ale on se rozhodl, mi to ještě nedat…. Hajzl…
"Řekni to." Tvářil se tak lačně, až se mi z toho málem podlomila kolena. Přesně jsem věděl, co po mě chce. A také mi bylo jasné, že pokud mu to neřeknu, víc nedostanu. A já bohužel musel přiznat, jak strašně mě to vzrušovalo…
"No bude to? Je mi jasné, že to dlouho nevydržíš." Usmíval se ďábelsky. Moc dobře mě prokoukl, ale chtěl mě trápit, dokud mu to neřeknu sám. Začal se proti mně tlačit, což mě nutilo couvat víc a víc ke zdi. Chytil mě za bradu přesně ve chvíli, kdy jsem narazil do orosených kachlíků.
"Chceš pusu, baby? Tak to řekni." Zavrčel prudce, rty držíc několik málo milimetrů od mých. Cítil jsem, jak se chvějí, jak hřejí… a ten teplý rozvášněně vlhký dech. Zkřivil jsem tvář a zaúpěl.
"Gguk…" Snažil jsem se promluvit. Prolomit to ticho. Jeho vůně smíchaná v čisté vodě, byla jako živá voda. Zahltila mě. Nedokázal jsem být tak blízko jeho kůže, jeho rtů, jeho vůni, aniž bych jí nechtěl ochutnat, nechat se jí naprosto a nekompromisně pohltit…
Cítil jsem, jak se chvěje. Jak váhá…neví….jestli vůbec dělá správně, když mě takhle nutí….takhle mě trápí.
"Gguk…" Hlesl jsem znovu, neschopen ani dál ve větě pokračovat. Cítil jsem, jak mi plavou oči. Ne, že by se mi snad chtělo brečet. Když už, tak snad jen rozkoší. A ze stejného důvodu se i teď topily a já tak nebyl schopen ani pořádně vidět tvář svého milence.
"Ano, baby." Hlesl mi do rtů. Lehce se o ně opíral, takže když promluvil, jako bych jeho slova zrcadlově opakoval.
Znovu jsem ucítil jeho ruku hrubě brouzdat po mém boku a přes pánevní kost do mého klína, k mému vzpínajícímu se údu.
"Ungh. Gguk- ah!" Zasténal sem prosebně. Nedokázal jsem vydržet pomyšlení, že by se mi nemuselo dostat více rozkoše. Potřeboval jsem ho, každý kousek. I kdyby to znamenalo, že se zítra nepohnu…
"Ano?" Hlesl znovu, ostřeji, hruběji…a více se tlačil do mých rtů. Stále nehnutě je přiložené k mým…tak bez užitku. Drásalo mě to.
"Prosím. Gguk-ah." Zasténal jsem znovu a hlasitěji, jak rukou hladil můj úd. Konečně jsem si dovolil zvednout ruce a položit mu je okolo krku. Přitáhl si mě blíže k sobě. Stále ale s žádnou činností, když nepočítám tam dole. Týral mě. Snad ještě víc, než před tím. To po mě snad chtěl, abych zešílel?
A když jsem si myslel, že horší už to udělat nemůže, znovu chytil můj úd do dlaně a začal ho v dost rychlém tempu třít nahoru a dolu. Vyjekl jsem a zalapal po dechu. Jak jsem si přál, aby už to skončil. Aby si mě vzal…
"Řekni to."
"Gguk-ah….prosím…t-tak prosím." Sípal jsem, neschopen víc promluvit.
"Ale, ale… to nechci slyšet." Odlepil své rty z mých a přesunul se k mému uchu. Lehce okusoval ušní lalůček. Jak jsem se zoufale snažil posbírat ta slova v hlavě. Bez významu…
Nebyl jsem schopen nic vyslovit. Jen tupé steny se draly mým hrdlem tak vkusně za sebou, že mi to nedovolilo dělat nic jiného.
"Líbí!" Povedlo se mi najednou vyhrknout a Yongguk přestal. Z ničeho nic přestal. Jak s masáží v dolních partiích, tak v mordování mého ušního lalůčku.
"Nikdy nebudu upřednostňovat ani jednoho z vás. To musíš chápat. Ty jsi můj přítel a on můj bratr." Načal, vracejíc se po tváři k mým rtům. Otíral se o ní a působil mi tak šimrání pod kůží.
"Ale s tebou můžu dělat všechny tyhle zajímavý věci. A neboj. Příště se půjdeme podívat na králíčky do ZOO." Zasmál se a tvrdě lapil moje rty.
Zasténal jsem, ale umlčel mě polibky. Tak hrubými a nenasytnými. Chtěl jsem ho víc a víc. Snažil jsem se ho k sobě doslova přilepit. Lehce mi jazykem olízl ret, žádajíc tak o povolení ke vstupu. Nechal jsem ho a rukama mu zajel do vlasů. Snažil jsem se dostat veškerý kontakt, jak jen to šlo.
Chytil mě oběma rukama kolem pasu a zase mě někam tlačil. Tentokrát pryč od zdi, tekoucí vody…. Někam dál do umýváren, kam nikdo nechodil.
Další, co si čistě pamatuji, protože jsem na chvíli úplně ztratil mysl, bylo, když mě pokládal na dřevěnou lakovanou lavičku o třech prknech, mezi každým asi deseti centimetrová díra. Nebyla zrovna široká, ale na mě stačila.
Znovu mě lapil ústy. Nenasytně se snad snažil ze mě vysát život a já mu to se silnými steny oplácel, držíc nohy okolo jeho pasu, abych cítil co nejbližší kontakt.
"Fuck." Procedil, když jsem ho záměrně kousl do rtu.
"Chci tě." Vybuchl jsem do jeho úst a snažil se opět popadnout dech. To už vážně téměř nešlo. Pálilo mě celé tělo. A to nemluvím o té nezměrné bolesti, která sálala z mého krku. Mezi novou várkou polibků, když se lehce oddálil, mi do úst strčil dva své prsty. Oh bože, vědíc, co s nimi později bude dělat, jsem se snažil, aby na nich ulpělo co nejvíce slin. Gguk vydal drobný zášleh stenu, a já pochopil, že už je nejvyšší čas pokročit, stejně, jako to věděl on sám….
Jenže mě čekala hrůzná pravda, že mnou prst projel jen snad dvakrát nebo třikrát….jeden. To nemohlo stačit. V žádném případě to nemohlo stačit.
"Gguk." Chtěl jsem protestovat, ale umlčel mě polibky. Chvíli jsem byl tedy uchlácholen tím, že se možná ještě k tomu vrátí, ale když jsem ucítil u otvoru tvrdý velký předmět, polilo mě horko.
"Gguk-ah, ne…prosím!" Vyhrkl jsem. Můj hluboký hlas značně obávající se všech možných následků.
"Tohle mi nedělej." Zavrčel a prudce do mě zajel. Vykřikl jsem v tu chvíli šílenou bolestí. Jak to jen mohl udělat. Z očí mi tekly slzy, ale nebyl jsem schopen je zastavit. Gguk se sklonil a motýlími polibky mi slíbával slzy z tváře. Ani se nepohnul a jen čekal, až si trochu zvyknu, což bylo nemožné. Nepředstavitelné…
"To bolelo." Šeptl jsem, když jsem se konečně lehce probral z bolestivé agónie.
"Nepovídej. Říkal jsi, že se ti to líbí… králíčku." Zasmál se hrubě a začal se po mě opět sápat. Tentokrát ale zapojil i spodní část svého těla. A společně s prvním přírazem, přišla i první vlna docela nového vzrušení. Vybouchl jsem v křečovitém zasténání. Okamžitě jsem ho pažemi lapil do pevného sevření a zvrátil hlavu.
"Jestli budeš tolik křičet……uslyší nás." Zasténal Yongguk.
"Promiň-aah…. Víc… prosím…" Zavřískl jsem při dalším přírazu.
"Samozřejmě." Zavrčel Gguk a znovu a znovu chňapal divoce po mých rtech, kousaje je…
Zrychlil tempo a já s každým novým přírazem cítil, jak se mi lavička zařezává do zad. I tak jsem chtěl víc.
"Ungh, Gguk-ah… ano tam…ještě…" Vykřikl jsem blahem, když poprvé přirazil tak hluboko, že narazil na mojí prostatu. To byl ten bod, kdy jsem přestával vidět. Kdy jsem chtěl, aby se tvrdě a nekompromisně dobýval na ten bod, až mě přivede k šílenství.
Objal mě silně okolo těla zatím, co do mě přirážel tak divoce, až se mi oči obracely v sloup. Lapal jsem po dechu a téměř bez přestání sténal. S jazykem vyplazeným ven jako pes. Gguk po něm jezdil tím svým pevně drže můj úd, aby mi pomohl ještě lépe k dosažení orgasmu. Jak jej třel nahoru a dolů, stále rychleji, měl jsem pocit, že vybuchnu.
V hlavě mi pískalo, vůbec nic jsem neviděl. Celé mé mokré tělo, ať už potem nebo vodou, žhnulo vášní a k tomu vrčící, stenající Yongguk, jež mě přiváděl k naprostému šílenství.
"Oh…Ungh…Gguk….víc….ještě…tvrději." Vřískl jsem, i když už jsem si silou svých slov nebyl vůbec jistý.
Nic neřekl a opět jen zrychlil tempo. Přilepil se znovu na můj krk, aby mi i vepředu udělal značky. Aby dokázal, že jsem jeho….
"Aaaaagh." Vřískl jsem a vystříkl na své vlastní tělo. Slastí jsem se prohnul v zádech ve chvíli, kdy i Yongguk naplnil mé tělo. Teplý proud mě plnil a já se kroutil jak žížala v nekonečně dlouhém příjemném orgasmu….
"Páni…" Šeptl jsem překvapeně, když veškerá vášeň odezněla.
"A teď půjdeme spát." Řekl Yongguk ihned, bez rozmyslu.
"Nevím sice jak ty, ale já se sem přišel umýt." Zavrčel jsem a pohladil ho po tvářích.
"No jo vlastně…" Zatvářil se dost nevinně a pak se doširoka usmál.
"Tak mi pomoz a můžeme jít spát spolu, hm?" Navrhl jsem mu.
"To zní fér."
"Ale žádný sex…" Zvedl jsem prst na důraz mých slov…
--------
"Gguk-ah….proč mi to děláš….."

"Protože je to kurva sexy! Ungh…"

Food Seduction 1. Jahody

6. září 2014 v 16:52 | ~Tokki~ |  Food Seduction [ ON-Going ]

[ Daehyun ]

Posadil se vedle mě. Už v tu chvíli jsem se cítil nějak celý nesvůj. Naskákala mi na krku husí kůže a napětí projelo celým mým tělem.
"Tak zapneš už to, nebo ne?" Postěžoval si dětinským hlasem.
Vydal jsem neurčitou směs zvuků a natáhl se pro ovladač. Nechtěl jsem ani koutkem oka zahlédnout svého kamaráda. Bál jsem se, že když to udělám, zůstanu na něj zírat déle, než by bylo zdrávo. Působilo by to dosti podezřele…..
Cítil jsem vzrůstající napětí v celém svém těle. Nemoct se na něj podívat ani na sekundu mi přišlo, jako moc dobře mířený trest. Film, mezi tím pokročil z plynulého nudného začátku v trošku zajímavější část, kde se setkávají hlavní hrdinové….což jsem věděl jen proto, že už jsem jej před tím jednou viděl. Ale protože jsem Youngjaemu slíbil, že se s ním na ten film podívám, seděl jsem tu, v téhle nepříjemné atmosféře.
Jen jsem koutkem oka shlédl vedle sebe, abych si prohlédl, jak se mu líbí ten film. To byl ale špatný nápad…
Obvykle byl Youngjae ten spořádaný typ, který vždy dodržuje všechna pravidla. Ovšem teď…
Na sobě měl vytahané tepláky a neforemné tričko. Nohy hozené na konferenčním stolku a v klíně měl plnou misku jahod. Upřeně se díval na televizi, ale stejně tu bylo něco divného…
A dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co to je.
Na sucho jsem polkl a sledoval koutkem oka každý jeho pohyb. To jak lehce vzal jahodu do ruky….a jak lehce si jí přiložil ke rtům. Ke rtům, na kterých už měl lehký narůžovělý nádech. Lehce je pootevřel a vydechl. Jako bych tak viděl i obláček jeho dechu.
Znovu jsem polkl a trošičku pootočil hlavu, abych na něj lépe viděl. Ale ne tak, aby to vypadalo, jako že sleduju jen jeho.
Mohl jsem tak vidět jak se špičkou jazyka dotkl špičky jahody, než jí lehce posunul dál, dovnitř do svých úst. Zakousl se do ní a přivřel při tom blaženě oči. Z koutku úst mu sjeli drobné kapičky té sladké cukrové šťávy ovoce, které jsem miloval.
Měl jsem pocit, že každou chvíli po něm skočím, sním druhou půlku toho hříšného ovoce, slíznu tu nekřesťansky sladkou šťávu a přitisknu se na jeho rty tak pevně, že až se od nich odlepím, budou ještě o něco růžovější, než jsou teď.
Na chvíli jsem zavřel oči. Snažil jsem se vyhnat všechny ty myšlenky z hlavy. Ale moc dobře to nešlo. Mé uši naplnilo srkání, které bylo tak hlasité, že přehlušilo celý film.
FUCK
Cítil jsem pot, jak mi vyskakuje na krku. Ale i tak jsem měl pocit, že musím vidět víc. Zrovna když jsem se na něj otočil a otevřel oči, aby mi nic neuteklo, viděl jsem, jak si zastrkává zbytek jahody do pusy a zavírá při tom oči úplně.
Z jeho rtů vyšlo dosti dlouhé pronikavé zasténání…
Zaskočilo mi!
A komu by nezaskočilo. Měl jsem mandle až v krku, po celém těle husí kůži, z krku mi přímo tekl pot a to nemluvím o svých kalhotách, které začaly být vážně docela těsné.
Otevřel oči a podíval se přím na mě.
"Jsi v pořádku?" Naklonil hlavu na stranu.
"Nic mi není." Vydralo se mi z krku přiškrceně, takže jsem si připadal, jako by mi někdo uřízl koule.
Pousmál se, sundal nohy ze stolku a položil na něj misku s jahodami.
"Chceš taky?" Vzal jednu do ruky.
Očividně se mi posmíval. Jako by snad věděl, co mi působí. Jako by to snad dělal schválně.
"To je v pořádku." Zavrtěl jsem hlavou a chtěl se vrátit zpět k tomu filmu.
"Ale no ták. Vždyť je máš tak rád." Naklonil se ke mně a zvedl jahodu před můj obličej.
Byl tak blízko, že se polovinou těla opíral o to mé. S hlasitým polknutím jsem sjel pohledem z jahody na něj. Ani se neobtěžoval, aby si setřel ty kapky z koutků úst. Kousl jsem se do rtu a snažil se tak potlačit vlnu vzrušení, kterou to ve mně vyvolalo.
Už, už jsem se nakláněl k jahodě, že si jí přeci jen vezmu, když se rozrazily dveře a dovnitř vešli kluci.
"Tak jsme doma!" Skákal nadšeně Zelo, což jsem jen slyšel, protože jsem stále nespustil oči z Youngjaeho.
Pokřiveně se na mě usmál a sám snědl jahodu, kterou držel v ruce. Opřel se zpět do sedačky a otočil svou pozornost na ostatní.
"To jste si pospíšili." Usmál se na ně.
Hrál si se mnou. To bylo jasné. Z toho, jak se na mě díval…z toho jak se snažil, aby mě každý jeho pohyb dováděl k šílenství. A dost se mu to vedlo…..

Jenže já se tak snadno nenechám! Chce válku? Tak dobrá….to znamená válku!...

You makes me wanna - BangHim (Part1)

6. září 2014 v 14:51 | ~Tokki~ |  You makes me wanna [ COMPLETE ]

A tak by se dalo říct….
Přemýšlel jsem o tom dnem i nocí….
A každý den v mém životě by byl stejný…
Ale není…
Proč vlastně?….
Kvůli slávě?…
Lidem okolo mě??…
Kvůli člověku, kterého miluji?….

Nebo to je jen chtíč, co mě nutí, se vrhat do věcí, které bych nikdy v životě neudělal…ani bych na ně totiž nepomyslel….

3 Hodiny. Hledali jsme toho blbečka s růžovou hlavou…tři hodiny. Myslel jsem, že ho zabiju, až ho najdu. Vlastnoručně bych ho uškrtil. Už od chvíle, co se řeklo, že se pojede o volnu ven z města, se chová jako fracek….jak rád bych ho nakopl…
Prej roztomilej…..je to malej grázlík….
Nejvíc na mrtvici z toho byl samozřejmě Ggukie. Nedokázal jsem mu vysvětlit, že to není jeho vina.
I když opravdu…možná byla.
Říkal jsem mu, že by Zelo měl jako jeden z prvních, vědět, že se mezi námi dvěma něco děje a, že tedy budou velké změny. A on hned, ať mu to řeknu já….
No sem snad jeho máma?…. Ani nejlepší přátelé nejsme. A jelikož je Yonggukí leader, měl by to mít na starost.

Už vidím, jak bude Zelo vyvádět jak smyslů zbavený, že se něco dozvěděl jako poslední….
Sice Yongguka miluju, ale někdy mám pocit, že tohle dítě ala přísavka, za to zrovna dvakrát nestojí. Proto jsem mu řekl, že by si měl vybrat. Jestli si chce hrát….nebo šukat….
Vybral si to druhý…naštěstí pro mě….

Zatím, co ostatní hledali, já zůstal v táboře. Co kdyby se náhodou vrátil. Jo, Zelo možná vážně náhodou. A spíš bych byl radši, kdyby ho snědli vlci. Každopádně jsem měl připravenou lékárničku a seděla na schodech hlavní budovy se sluchátky na uších.
Tak jsem dokázal hudbu vnímat asi nejvíc. Bylo to nejlepší, protože mě nikdo nerušil. Proto jsem se vždycky většinou držel zpět.

"Máme ho!" Vřískal Youngjae a společně s Daehyunem běželi ke mně s vytřeštěnýma vyděšenýma očima. No s těma vlkama jsem si samozřejmě dělal srandu a byl jsem celou dobu jak na jehlách. Nechtěl jsem to ale přiznat před ostatními. Kdyby se mu ale něco stalo, asi bych si to neodpustil. Že jsem nic neudělal…..
Jongup ho nesl… Byl taky nejsilnější z nás. Ono se to sice nezdálo, ale Zelovo špagetkové tělo se docela proneslo.
Nevím sice, kam šel, ale jeho oblečení se skládalo jen z kraťasů nad kolena. Všechna holá kůže. Ať už v předu, či vzadu na těle, byla pokrytá drobnými oděrkami, které tak tvořili bizarní mapu na kůži. A protože sem tam tekla z ranek krev, opravdu to nevypadalo moc dobře. Svraštil jsem obočí a vykročil směrem k chatce, kterou společně obsazovali. Někde dost daleko za nimi, se ploužil Yongguk. Vypadal, jako by ho něco bolelo….
"Já se o něj postarám sám." Praštil mě Jongup přes ruku, když jsem chtěl pomoct. Na jednu stranu se mi chtělo vyletět. Jak si to dovoluje? Křičet na staršího, a ještě ho praštit, když chci jen pomoci. Ale zase na druhou stranu….
Za to, co teď Zelovi je….můžu hlavně zřejmě já a Yongguk. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že by z ničeho nic takhle zmizel, aniž by nikomu neřekl, kam jde.
"Jak je na tom?" Strčil do dveří nos Yongguk." Opravdu se tvářil, jak kdyby mu auto přejelo ocas.
"Vypadněte odtud." Zavrčel Jongup….
To bylo snad poprvé, co jsem ho viděl, se takhle hrozně nad něčím rozčílit. A možná mi až teď začínalo docházet, jak strašně mu na Zelovi záleží.

Možná právě proto se mu nelíbilo, že mu to nechceme zatím říct. Tedy, že mu to Yongguk nechce říct. A právě proto nechtěl, aby na něj někdo sáhnul. Jako matka medvědice u svého mláděte. Ugh, už mluvím jak Youngjae. Fuj!…
Tenhle člověk mi taky docela leze na nervy. Ale aspoň je míň otravnej, jak Zelo. Jenže momentálně jsem tam v té chatce byl aspoň pomyslně. Doufal jsem, že mu nic není, že je v pořádku. A hned jak se vzbudí, půjde nás všechny seřvat…
Tedy hlavně mě a Yongguka…..
"Můžeš si aspoň na chvíli sednout." Okřikl jsem Yongguka, vykukujíc zpoza knihy. Nebyla moc zajímavá, ale rozhodně odváděla stranou mé myšlenky a obavy. Jenže jestli budu ještě chvíli poslouchat, jak šourá podrážkou o parkety…asi ho tou záživnou publikací praštím….
Vydával takové ty žvýkavé gumové táhlé zvuky, při kterých člověk dostával tik do oka a rány skrz zuby….
"Já mám o něj strach. Můžeš tohle pochopit. Známe se už tak dlouho. Tohle by normálně neudělal…leda že by…"
"Vás viděl." Nakousli svorně ti dva blonďáci a dál hráli sázky a dostihy.
"Juhů! Můj hotel. Zaplať!" Vřískl nadšeně Youngjae a svůdně k Daehyunovi vystřelil nataženou dlaň.
"Ale kdy?" Přemýšlel Yongguk nahlas zatím, co mě už to začínalo docházet. Tak trochu jsem doufal, že to Yonggukovi nedojde. Kdy jindy nás totiž mohl vidět…
Jen jsme si dali jednu jedinou pusu, když jsme přišli na chatku…

(pzn. Autorky: V hlavě se mu odehrávají živé obrazy, jak se na Bang Yongguka věší jak ramínko do skříně a nedokáže se od něj odtrhnout)

"Musím s ním mluvit. Musím mu říct…" Vyhrkl zděšeně Yongguk a hnal se ke dveřím klubovny.
"Co mu musíš říct? Že to bylo z hladu a jen se mu to zdálo?" Povytáhl jsem zvědavě obočí. Unaveně si dlouze povzdechl, zaklonil hlavu a projel si rukou ve vlasech. Což bylo silně vzrušující. Odkašlal jsem si.
"Dej mu čas do zítra. On vybublá a pak to s ním půjde snáz probrat." Navrhl jsem. Mezi tím jsem stihl odložit knihu, zvednout se a dojít až téměř k němu.
"Když já nevím." Zavrčel.
"Věř mi. Pojď si taky odpočinout." Chytil jsem ho za ruku a vedl ho ven. Ani jsme se nemuseli loučit s ostatníma, protože ti dva byli stejně až moc zabraní do té falešné hry. Určitě budou hrát svlékací poker, jen co odejdeme. Jen si dělám srandu. Ve skutečnosti silně pochybuji, že mezi sebou něco mají.

Jen co jsme došli k naší chatce, ozvalo se mrazivě vysoké přiškrcené vzdechnutí. Nevím, kdo to byl, když ne já, ale i tak to znělo vážně přitažlivě.
"Nebyl to Zelo?" Vykulil hned Yongguk oči. No jako by ho v tomhle ohledu znal.
"To nebyl on. Určitě ještě spí." Strčil jsem ho do chatky.
"Anebo se pere s Jongupem, kdo bude nahoře." Mumlal jsem si, aby to Ggukie neslyšel…
Napřed mi to samotnému přišlo vtipný. I když ale o tom pak uvažoval, musel jsem mávnout rukou. Na to jsou ještě mladí….
"Ale tohle jsme si nedomluvili!" Dal jsem si ruce v bok. Yongguk ležel na posteli a jal se, že bude spát.
"Dnes nemám náladu. Bolí mě hlava…" Odvětil. Musel jsem se zasmát.
"Za prvý: Tohle říkám já. Na to nemáš právo. A za druhý: Napřed očista. Takhle s tebou nevlezu ani do stejný postele." Drknul jsem do něj nohou, ruce složené na prsou.

"Nemůžu až zítra?" Otočil se na mě otráveně. Jako bych byl jeho matka. Vykulil jsem oči a zhluboka nabral vzduch do plic….
Pochopil to a sám se zvedl.
"Já vím. Zítra budu muset znovu." Zavrčel a dělal xichty při každém pohybu, který udělal. Vzal jsem si tedy vše potřebné. Takže taštičku s hygienou, čisté oblečení a dva ručníky. Místo tenisek jsem si obul pantofle a během chvíle si to přebíhal přes celý pozemek až k těm příšerným sprchám, co tu byli. Touhle dobou jsme tu jezdívali jediní. Takže jsme to tu měli vlastně pro sebe. Jenže to stejně neřešilo ty strašné sprchy. Ani nebyli oddělené závěsem či tak. Prostě jen ze zdi trčela hlavice, v úrovni rukou byl kohoutek a na podlaze mezi kachlíky zas odtokový kanálek…
CHCI zpět svou sprchu na dormu. Klel jsem, když jsem viděl, že se od posledně vůbec nic nezměnilo.

"Co ti je? Vždyť nejsi nahej." Smál se mi Yongguk, když s ležérní chůzí a letmým úsměvem vešel do umýváren.
"Nesnáším to tu. A ty to moc dobře víš." Frkl jsem. Celé tohle místo bylo divné. Ježili se mi z něj chlupy na zátylku.
"Jenže Zelo to tu má rád. A chtěl jsem, aby byla zábava. A ta tady nikdy nechyběl." Odpověděl Mi a odložil si věci na lavičku.
"Nechceš radši chodit s ním?" Frkl jsem otráveně a přetáhl si tričko přes hlavu.
"Už jsem ti někdy říkal, jak strašně si sexy, když žárlíš?!" Skousl si Gguk spodní ret. To zase na oplátku připadalo sexy mě. Jenže moment…

"Já nežárlím….jak jsi na to přišel? Taková blbost!" Vřískl jsem a hodil tričkem o zem. Škoda, že to nebylo nic většího a těžšího, co by udělalo pořádnou ránu. On se mě totiž nebál. Ba co víc. Tyhle moje plané výkřiky do tmy ho jenom rozesmávaly, nebo vzrušovaly.
"No věř nebo ne… to ti nebaštím." Frkl s ďábelským úsměvem a prohlédl si pozorně můj hrudník od klíčních kostí, až po sponu na pásku. Při tom si olízl rty a jeho vlastní hruď se mocně zdvihala, jak se mu líbilo to, co viděl…
Zas tak sebestřednej jsem nebyl. Jen vím, že jestli měl Yongguk něco rád, byl to pohled na moje tělo.
"Přestaň se tvářit jako úchyl." Snažil jsem se setřást jeho pohled a cudně si zakryl tělo pažemi, smějíc se jak ženská. Dělal jsem mu to schválně. V mém podání to neznělo totiž vůbec asexuálně….

"Ty jsi ale mrcha." Zavrčel Gguk a přimhouřil oči.
"Co? Dyť já nic nedělám. Jen se snažím v klidu osprchovat." Protočil jsem panenky a jal se, si složit tričko. Umývárnami se rozlehlo bojovné zavrčení.

"Musíš to dělat?" Zvedl jsem hlavu. Byl blíž, než jsem si myslel, že by mohl být. Věčně se choval jak nějaké divoké zvíře, a i když jsem proti té stránce nic neměl, radši jsem měl toho něžnějšího usměvavého Yongguka…


"Jednou se ti to začne líbit… uvidíš." Zavrčel a horní ret se mu na jedné straně zkřivil, jak vrčel ta slova skrz dokonalé rty.

Nová DaeJae jednorázovka!

6. září 2014 v 10:25 | ~Tokki~ |  Připravuji~
Takže....tak dlouho jsem chytala můzu, až se dneska objevily úžasné fotky DaeJae....a samozřejmě nesmí zůstat bez užitku! Nevinný


tak tady přichází tedy úrivek z chystané jednorázovky s názvem: 정말 갖고 싶어 Your body~


Povzdechl jsem si a snažil jsem se nemyslet na to, co se dnes stalo. To dnešní focení…..ne…..ono to už začalo mnohem dříve. Ale poslední dobou prostě atmosféra mezi námi houstne. A já začínám mít strach, aby si toho ostatní nevšimli.

Daehyun and his hungry tummy

5. září 2014 v 16:23 | ~Tokki~ |  Daehyun and his hungry tummy [ ENGLISH - COMPLETE ]

Beautiful silence echoed through the room.
CHRR….CHR….EH…..CHRR….
So pardon me ....A few sounds there certainly was. This somewhat noisy snoring complements the sound of bubbling from the mouth of the youngest sleeper. And few sentences ...which, in his sleep claimed one of the main vocalists.
"Give it to me! It's my rabbit ......" Youngjae whined and tried to pull the blanket off the shoulders of the second vocalist.
"Hyung, we ran out of tomatoes ..."Zelo was shaking with Yongguk's arms.
And even though the six bodies rippled like worms in the can, no one didn't look that he wanted to get up.
Wrrrooww…..
Sounded rather quietly. At least, compared to other sounds in room. But even that was enough for one person sat down urgently. His hair was tousled and his eyes were still glued with sleep. Even so, he kept hand on his belly gently rubbed it in circular motions. Smacked his lips disapprovingly at it. He probably hated that the sun was shining into his eyes.
WRrrrr……Wrrooooww……
That sounded somehow eagerly. Vocalist sighed and rubbed his temples lightly with his fingers. Apparently he was hungry. This for him was something, which was on a daily basis. And he made no secret of the, that he had been most rewarding boarder. Not waiting until his eyes adjust to the influx of light, and immediately rose on still fragile feet.
He did not care that he tripped on members of the group, along the way. He needed to get something into his stomach….and preferably, immediately. On the way to the kitchen scratching the back of his head and his steps rather resembled a drunken orangutan. He stopped a few steps away from the fridge, when he actually remembered, that he probably will have to eat someone from the group, if he doesn't want to die of hunger.
Their fridge broke a few days ago and they were all dependent on instant food. Which wasn't definitely enough for this person.
So only one option remained…..
And that, go buy something…….
So he rushed back into the room where five other bodies still happily asleep. And this time, really quietly. Hungry boy went up on tiptoes to the dresser, where he took the shirt and pants.He really didn't care, what he wore. He would be even able, to run naked for a meal, if it didn't work otherwise. Others think, that he was crazy. But for him, the food was everything. And even the fans knew it....
Now he would definitely give the golden pig, that there in front of dorm was a groupie with freshly baked pancakes…..
He grabbed his wallet and keys on the table in the hall, quietly slipped into the shoes and then rushed out.
With the words: ... One for all and all for food.
But no one was outside, not even fans. It looked as if humanity died out, and he was left alone. This includes all stores that were closed. Even non-stop shops had their banners off. Daehyun began to panic. What happened?
…..than…another epiphany came, when random poster whizzed around his leg.
Today was one of those holidays when everything is indeed closed. Thus, he probably really left with nothing more than to die from hunger .....
Sadly he trudged home. Were he didn't really want, because there were no food. He wondered if the neighbors would have left some remains that his stomach not eats itself. The more he thought about, the more he could hear his belly. t was believable as a jackhammer sounds. ATTENTION roadworks…
WRRROOOOWR….ROOOOWWWRRR….
With a final sigh, he took the handle of the door to their apartment.He was ready for everything. With other members awakened, with lots of noise....even with the hungry cries....
But he never counted with the fact that his nose fills up the pleasant sweet aroma of cooking. He kicked off shoes and immediately ran into the kitchen. He wanted to kiss the person who had prepared him the best surprises in his life.
Youngjae stood before the stove, an apron tied around his waist, only to say that. He was a boy at all, and although he could get dirty, he's against chance rather than to act feminine.
Daehyun didn't wait long and wrapped his thin arms around Youngjae's waist and squeezed, making younger boy pulled back into his arms.
"I love you Yoo Youngjae ..... and you do not know how much!"

"Really?...Y-you do?" Youngjae blushed without Daehyun knew. He also loved him. Even though, he knew that for Daehyun it's just pure love for a full tummy….

Info - Food Seduction

5. září 2014 v 14:23 | ~Tokki~ |  Food Seduction [ ON-Going ]
Teď přicházím s rozpracovanou sadou jednorázových povídek, které na sebe nevazují....

Představte si, jak Youngjae dráždí Daehyuna....
A jak Daehyun oplácí stejnou mincí a ještě hůře, Youngjaemu!

Jsou moc Pyšní, aby jeden druhému přiznali své city....
A zároveň jsou natolik slabí, aby jeden druhému odolali! ;)


You makes me wanna - JongLo (Part2)

5. září 2014 v 12:12 | ~Tokki~ |  You makes me wanna [ COMPLETE ]

"OH GOD, DAMN IT!" Vyhrkl dost hlasitě Jongupí Hyung, jakmile jsem otevřel oči. Vyletěl ze sedu vedle mé postele a pak si znovu sedl.
"Co se stalo? Říkal jsi, že si jdeš zaplavat?! Místo toho tě tři hodiny hledáme po lese!" Vřískal, jak kdyby hořelo. Napřed jsem se ani nehnul. Tři hodiny? To byla slušná dávka kómatu. Pak jsem si ale vzpomněl, proč jsem vlastně utekl. Mé oči se opět začaly plnit slzami….
"Hyung…tolik to bolí." Vzlykl jsem. Potřeboval jsem jeho útěchu….
Když jsem mu tedy tak nějak vylíčil, co jsem viděl a to, že jsem si řekl, že to ani nevyslovím, rozbrečel jsem se nanovo. Nechápu proč? Na kluky jsem nikdy nebyl, ale i tak to bolelo víc, než kdybych ztratil člena rodiny….
Ale víc mě překvapil výraz Jongupa Hyung, který vypadal, jako by o tom celou tu dobu věděl. A nejen on….
Ale že jsem já ten jedinej člověk, kterej o tom neví. Chtělo se mi řvát. Řvát tak hlasitě, až bych už nikdy nepromluvil. A všechny je tak potrestat, za to, že mi nic neřekli.
"Yongguk Hyung ti to chtěl říct tady. Neměl jsi to zjistit dřív." Snažil se mě chlácholit Jongup.
"To ti nežeru. Měli jste mi to říct hned. Nejsem přece zas tak malej, abyste okolo mě chodili jak kolem bomby. Tohle není to samý, jako bych byl třeba adoptovanej…" Vřeštěl jsem z plných plic. Potřeboval jsem to ze sebe dostat ven. Ale Jongup mi zakryl ústa rukou. Měl jsem je celé rozkousané a krvavé, jak jsem si je před tím kousal, když jsem utíkal lesem. Takže to dost pálilo.
"Jestli chceš, aby všichni věděli, že jsi vzhůru, a že chceš, aby tě litovali, tak křič dál." Zavrčel dost suše. Až mě to docela vyděsilo. Jongupí Hyung byl všelijaký, ale zlý rozhodně ne. Znova se mi nahrnuly slzy do očí, načež jedna stekla Jongupovi po ruce.
Neuměl jsem si to vysvětlit. Nedokázal jsem pochopit, proč zrovna mě to nikdo nechtěl říct. Není to, jako že se budou brát, a proto k nim už nemůžu chodit na návštěvu, protože bych je otravovala….
"Promiň, Hyung" Natahoval jsem trpce a pokaždé sebou cukl, když přišla bolest od podrápané kůže.
"Ty jsi ale Blbej! Takhle se zřídit." Posunul se blíže ke mně a prohlížel si můj hrudník.
"Bylo tam trní." Pokrčil jsem jedno rameno a opět se prohl bolestí.
"Vyčistil jsem ti rány. Víc už dělat nemůžu." V jeho obličeji se objevil čirý zármutek. I mě samotného to lehce píchlo u srdce.
"Všechny ne." Pípl jsem rezignovaně k celé té pitomé události.
"Kde?" Chytil mě jemně za ramena a otáčel mě tak, aby mě prohlédl.
"Tuhle!" Ukázal jsem si bolestně na srdce.
"Ty mě teda dokážeš vyděsit!" Vydechl úlevně a lehce mě objal. Díky jeho pažím jsem sice cítil bolest, ale ta s klidem přehlušila to, co mě nejvíce bolelo. Chtěl se odtáhnout, ale já si ho přitlačil víc do náruče. Byl menší než já, takže mu i v téhle pozici obličej zapadl do jamky u mého krku. Ale zase byl silnější než já. Mohl mě kdykoli od sebe odstrčit, ale on nic nedělala. Možná věděl, že mi je takhle lépe. Bolest zabít jinou bolestí….
Jeho teplý dech ovál bok mého krku a zátylek. Plazil se dolu po páteři jako mlha válející se po poli. Sám si mě těžce přitáhl do své náruče a připravil mě tak o veškerý kyslík.
"Ugh." Vydechl jsem s bolestí, rozlévající se po mém těle, jako paralyzující látka.
"Nejsem zrovna z těch, kdo by ti Yongguka dokázal nahradit…" Povzdechl si, ale jsem ho zarazil větším vřelejším stiskem.
"Nikoho nahrazovat nechci." Fňukl jsem.
"Jen…Jen mě to mrzí…Kdyby to řekl…mohl jsem jim…jim dát prostor, který potřebovali…" Znovu jsem se rozbrečel. Jen myšlenka na to mě vracela do kruté reality. A to byly ty bolestivé doteky, to obětí, tak příjemné….jako žahnutí kopřivou.
Prahnul jsem po tom, aby mě nepouštěl, alespoň do chvíle, než si zvyknu. Aspoň do chvíle, než tomu budu moci odolat. Tomu pokušení si ublížit jen proto, že nemůžu mít to, co jsem tak hrozně moc chtěl…
Najednou jsem ucítil, že se jeho jemné teplé rty dotýkají okolí mého ucha. Byl to zvláštní pocit, ale rozhodně to nebylo nepříjemné. Moje tělo na to samovolně reagovalo. Vehnalo mi husí kůži, nejsilnější na páteři mezi lopatkami. Byl bych asi blázen, kdybych se to snažil skrýt, kdybych si nemyslel, že je tohle ten účinek toho šimrání…
"Zabíjíš mě vlastní bolestí." Šeptl najednou chraplavým hlasem. Snažil jsem se něco udělat. Nějak mu odpovědět. Možná mu vyvrátit tu pravdivou skutečnost, ale jediný na co jsem se zmohl, byl těžký výdech podbarvený odeznívání bolestí. S příchodem něčeho úplně jiného…..lepšího…
Můj dech se značně zrychlil. Společně s tlukotem mého srdce. Cítil jsem ho na svém těle tím víc, protože na sobě měl jen tenoučký nátělník. Jongup se nikdy netajil tím, že měl vypracovanou tu horní část těla.
"Slib mi, že už tohle nikdy neuděláš!" Zavrčel mi do ucha a sjel po jeho kraji, načež mě zatahal za ušní lalůček. Málem jsem ho začal proklínat. Proč jsem jen na něj takto reagoval? Nedokázal jsem nad tím reálně uvažovat. Jen mě víc a víc přitahoval ten chtíč. Bylo to mnohem lepší než bolest. A to mnohonásobně.
"Tak slib mi to!" šeptl a tím chraplavým hlasem a přejel po tváři až k mým rtům. Oči jsem měl napůl zavřené, podlité touhou, aby ukončil tu vzdálenost mezi námi. Nedokázal jsem ani pořádně promluvit. Doufal jsem tedy, že mu bude stačit pouhé přikývnutí.
"Hodnej kluk." Pohladil mě jednou svou velkou horkou rukou po tváři.
"Nejsem zvíře." Vyhrkl jsem a ihned jsem měl oči široce otevřené. V těch jeho temně hnědých zářili podivné ďábelské jiskry. Jako by se mě snažil vyprovokovat. Jednou rukou mě stále přidržoval zatím, co tou druhou mi zlehka cuchal vlasy. Celou dobu jsem se díval do jeho očí….
Pak jsem najednou sjel očima k jeho hrudi. Chtěl jsem vědět, jak moc se vzdouvá. Kolik svalů při tom pracuje…. Jak vzrušující pohled to musí být….
Přejel jsem rukou až mezi jeho prsa, kde jsem jí lehce celou dlaní opřel do masa a svalů. Jongup se zhluboka nadechl. Cítil jsem každou částečku svalu mezi prsty. Jako bych ho držel ve své dlani.
"Junhong-ah." Šeptl rozechvěle.
"Ah, Jongupí?" Zamrkal jsem do jeho očí.
Tvářil se dost rozpáleně. Touha mu přímo ztmavila oči, načež se začal nadechovat o něco prudčeji. Jeho rty, mě neuvěřitelným způsobem vábily. Horní uzounký ale zakřivený tak aby se hodil k tomu spodnímu, plnému.
Tentokrát on očima zašátral po mém bolavém obnaženém hrudníku. Rukou z vlasů se přes tvář a krk probojoval mezi oděrkami až dolu k lemu peřiny a zase zpět nahoru. Kůže se mi mrazem stáhla a na chvíli jsem vzrušením zavřel i oči. A toho využil. Doufal jsem. Mučednicky jsem vyčkával a doufal, že se slituje. Že mi dá ochutnat své rty…sliny….
Lehce hrubě pohyboval svými rty na mých. Byl jsem tím absolutně pohlcen. Nepotřeboval jsem nic víc, než jeho. Jedním polibkem dokázal zahnat všechny moje starosti. Jako by byl spíše nějakým lékem na moje bolavé rány. Lehce mi jazykem ťukl do zubů a žádal tak o povolení ke vstupu.
Pravda….chvíli jsem váhal. Hlavně proto, že jsem se bál, že by nás někdo mohl vidět. Ale vlastně…co tu řeším? Vždyť Yongguk měl svého Himchana a Daehyun a Youngjae tak nějak vždycky byli všude spolu….
Jakmile jsem tedy vpustil Jongupův jazyk do svých úst, zavzdychal jsem v posledním návalu smutných vzlyků. Ani se nad tím nepozastavil. Objal jsem ho kolem krku a přitiskl ho k sobě. Chtěl jsem cítit jeho tělo. Každý centimetr. I to bylo málo. Najednou i kůže pro mě byla málo blízko.
Měl jsem pocit, že se rozpadnu. Třásl jsem se, po celém těle, pod náporem těch nových pocitů. Chtěl jsem je všechny. A nejlépe, všechny najednou. Čím víc jsem si ho tlačil ke své hrudi, tím méně dechu jsem měl v plicích. Bylo stále hroší se nadechnout. Lapal jsem po dechu…..
Opustil mé rty a s drobnými intenzivními polibky opět doputoval zpět k mému uchu.
"Klid, nepřepínej se." Sežehl mi těmito slovy celou kůži. Při tom lehce dlaněmi přejel od boků až k mým ztuhlým bradavkám. Nedokázal jsem pořádně soustředit. Už se mi vytrácel prostor a čas. Jestli to bude pokračovat, brzy nebudu vědět, čí vlastně jsem. Ale jaksi, mi to bylo úplně jedno….
Přál jsem si jediné… Aby mě Jongup už nikdy nepouštěl. Aby se stále věnoval jen mým rtům…..potřeboval jsem je….potřeboval jsem jeho…
"Neodcházej." Stáhl jsem ho zpět, když se byť jen pohnul.
"Nikam nepůjdu, ty trubko." Šeptl mi udýchaně do ucha. Na chvíli mě pustil. Ochromeně jsem na něj hleděl z postele. Totálně mimo. Celý jen jeho….
Stáhl si tílko z těla a pak si zalezl pod peřinu ke mně. To, že jsem ho mohl cítit blíž ke svému tělu, mě ujišťoval, že je tu. Že je skutečný a mé pocity o něco intenzivnější….
"Líbej mě." Fňukl jsem a naklonil se, abych se okolo něj mohl obtočit jako chobotnice.
"Samozřejmě, že budu." Vyhrkl a rychle splnil mé toužebné přání. Teď, když byl bez toho kusu látky, mohly moje ruce nenasytně brouzdat po jeho svalnaté kůži. Každý záhyb se pod mými prsty rozpouštěl v bolestivě stahujícím vzrušení. Cítil jsem každý jediný dotek, kterým se mě snažil dostat do stavu nezvladatelnosti. Jak kousal můj spodní ret, až mi z něj tekla krev, Pak jej sál tak lačně, až jsem se prohýbal v zádech blíže a blíže k němu….
A mé kraťasy na plavání mi byly stále více těsné.
Vzkřísil snad každou částečku mého těla. Postupně se doteky prohluboval více pod mou kůži. Nakonec i přikrývku odkopal, protože zbytečně bránila v pohybu. Rty prudce tvrdě dolehl na můj krk a sál a tlačil na něj, že určitě byl celý modrý. Ale co na tom, když jsem byl v sedmém nebi…
Jeho těžká ruka přejela můj úd přes vrstvu oblečení, a i to stačilo, abych vykřikl snad na celý camp, své vzrušení.
"Šššt." Pousmál se Jongupí do mých rtů.
"Nepřestávej." Vydechl jsem. Ať cesta vede kamkoli…
"Mohl bych ti ublížit." Pípl ustaraně.
"To sis měl rozmyslet o hodně dřív." Nabral jsem všechnu zbylou energii a tentokrát já přejel rukou tvrdě přes jeho nástroj. Byl velký… hodně velký…a silný…..tuhý jako…..to se nedalo popsat….
Zmáčkl jsem jej v ruce, až Jongupí zaskřípal zuby a skrz ně vyšla jakási podoba stenu. Ihned mě od sebe odstrčil. V první chvíli jsem myslel, že mě tu přeci jen nechá…nebo já vlastně nevím….
Nemyslel jsem…nebyl jsem toho schopný……
Ale on místo toho vzal mé kraťasy za jejich okraj a stáhl je jedním táhlým pohybem dolu. Zkousl jsem si bolavý ret, ze kterého opět tekla krev. Sám se vysoukal z těch svých a ukázal mi tak v plné velikosti svou chloubu. Okamžitě jsem se prohnul v hlubokém hrdelním stenu. Už jen ta představa, cítit ho uvnitř sebe, mě doslova naplňovala novým vzrušením. Byl jsem jako nenasytné malé dítě. Chtěl jsem víc a víc….
Znovu si na mě lehl. A čím víc kůže jsem teď cítil, tím to bylo horší…
Po chvilce líbání, vytáhl vlastními prsty naše smíchané sliny a míchal je, aby mu na nich vydrželi. Pak stáhl ruku mezi mé nohy až ke svalu mého zadního otvoru. Okamžitě jsem si říkal, jestli to přeci jen nebyl špatný nápad. Ale Jongup mé obavy ihned utišil hladovými polibky. Což vyřešilo vše. Postupně do mě vsunul asi tři prsty. Křičel jsem… ale spíše vzrušením, než bolestí. Potřeboval jsem ho. I tohle mi přišlo málo. Tolik málo oproti tomu, co můžu dostat. Možná mi to vyčetl z nedočkavých pohybů těla. Zastavil a pohlédl na mě….
"Můžu ti ublížit." Šeptl ten jeho hrubý hlas.
"Dělej a nemel blbosti." Chytil jsem ho za vlasy a trhnul. Čímž jsem ho přiměl k tak útrpnému výkřiku, až jsem sám nemohl uvěřit, že byl skutečný….
Přitiskl se znovu na mé rty. Sajíc odkapávající krev z mého napuchlého rtu. Ucítil jsem špičku jeho penisu na stejném místě, jako před chvílí byly i jeho prsty. V očekávání jsem se téměř začal vrtět. Tak strašně jsem ho chtěl. Strhnul jsem ho k sobě tak těsně, abych mu mohl šeptat do ucha….
"Tak dělej. Jsem jenom tvůj." Zasténal jsem mu do ucha. Ihned jsem ucítil větší tlak, což mě přinutilo i k dalším stenům.
"Jestli ti ublížím, nikdy si to neodpustím." Vyhrkl a skučel u toho jak týraný pes.
"Ale já tě chci." Vyhrkl jsem tak bezmocně, až mi vyhrkly slzy. Vždy jsem dostal, co jsem chtěl. Jediné, co ale nikdy jen moje nebude, je Yongguk Hyung….
Čím víc se tlačil dovnitř, tím větší horko mě polévalo. Snažil se tak strašně moc, aby mě to nebolelo, až to bylo směšné. Obtočil jsem mu ruce okolo krku a přitiskl se tak těsně k němu, že se chtě, nechtě, musel pohnout.
Potil jsem se snad úplně všude. Možná až teď mi došlo, jak strašně je tu nedejchatelno. Okna zamlžená výpary z našeho neutuchajícího chtíče. Když byl ve mně úplně celý, na chvíli se zastavil a oddychoval. Čekal, až si na tu jeho velikost zvyknu. Svaly se okolo jeho údu stahovaly a dělaly mu tak dobře. Což ale znamenalo, že bych se měl rychle rozkoukat, jinak bude brzy po všem…
Přejel jsem prst přes jeho vlasy až na jeho tváře a něžně je pohladil….
Zapomněl jsem….
Vše bylo pryč. Nepotřeboval jsem nikoho dalšího, abych byl šťastný. Na to mi stačil Moon Jongup.
Můj Jongupí….
Přehnaně rozněžněle jsem ho políbil na rty. Moc měkce…. Moc sladce…Moc jako malé dítě…., kterým už jsem rozhodně nebyl….
To fungovalo jako signál…. Zhluboka se nadechl a částečně se povysunul z mého těla a se staženým výdechem do mě opět zarazil svůj silný úd. Zvrátil jsem hlavu a chrčel blahem. Na můj vkus se držel až moc zpátky. Nejsem žádný rozbitný kus porcelánu. Naklonil se nad mou hlavu a hladově mi do úst vstoupil svým jazykem. Ihned jsem nechal nic nedělání a chytil se jeho pevných ramen, nechávajíc tam rudé škrábance od nehtů….
Připadal jsem si jako pijavice. Snažil jsem se co nejvíce zrychlit své tempo polibků, abych ho přiměl udělat to samé. Kdykoli se vytrčil a opět vrátil zpět v sílícím pohybu, a to jak rychlostí, tak intenzitou, vřískal jsem…
Nedokázal jsem to udržet v sobě. I jemu unikalo spoustu bolestných stenů….
"Můj…můj…" Pískl jsem. Moje chlouba se mimoděk otírala o naše břicha. Taky to bylo příjemné, ale tímhle stylem ze mě nic nedostane….
"Nemel furt. Tohle nejsou volby do parlamentu." Zavzdychal Jongupí a chytil můj úd tak lehce, ale zároveň tak zkušeně.
"Ale vím, komu bych dal hlas." Pípl jsem téměř na pokraji všech svých sil. Upozorňuju…že jsem se probudil asi po dost dlouhý době…tři hodiny ležíc v lese…..a to jsem nic nejedl….
Jestli přežiju až do konce, tak přežiju vše….
Zalepil mi pusu opět těmi polibky lačnícími po mě samotném. Nikdy mě nikdo tolik nemiloval….ne tak, jako on…
Cítil jsem, jak se tempo zrychluje. To i díky tomu, že mé myšlenky se stávaly nepravidelnější a zatmívalo se mi před očima. Přitáhl jsem si ho těsně k sobě a obtočil těsně kolem něj nohy. Chtěl jsem ho naposledy cítit v celé délce. Vykřikl jsem a moje vášeň se rozprskla jak na mě, tak na mého milence. Netrvalo ale ani sekundu a i do mě proudila další vášnivá zakalená tekutina….
Jongupí se ještě chvíli zdržoval ve mně. To jen, aby mě nechal vydechnout. Držel můj obličej. Sem tam mi smetl neposedný mokrý vlas z tváře….ale hlavně mě neustále zasypával něžnými polibky…

"Jongupie Hyung nan NAEKKOYA…" Zabručel jsem hrdě a stočil se do jeho náruče….

Nic není jak se zdá!

4. září 2014 v 20:27 | ~Tokki~ |  Things are not always what they seem [ CZECH - Not mine COMPLETE ]
Původní verze povídky je od destroyedparadise234



Yongguk se pro sebe spokojeně usmál, jak se tak koukal na televizi, vlastně vůbec nevnímajíc, co vlastně na obrazovce běželo, ale užívajíc si ten pocit, že dnes nemusejí jít dolu do zkušebny, a že můžou celý den jen odpočívat. Hudbě se věnoval stejně tak hodně, jako všichni ostatní. Ale i tak potřebovali všichni čas od času klid.
Rozesmálo ho, když viděl, jak se Jongup rozplesknul o zem a otočil se na záda. Chudinka naše děťátko už je také bez energie. Sledoval, jak si Zelo sedá vedle něj na zem a pak si lehá, prakticky polovinou těla přes ležícího Jongupa. Yongguk se nad tím pro sebe zasmál, protože ti dva prostě byli tak rozkošní.
Vzhlédl a viděl, jak Himchan prochází obývákem, a při tom si vyndává ospalky z koutků očí. Ještě než se posadil vedle Yongguka na sedačku, rozespale se pro sebe usmíval.
"Konečně trocha odpočinku…"
"Hyung, můžeme dnes prostě zůstat tady? Jsem moc unavený na to, abych šel někam ven a něco dělal…"
"Samozřejmě." Yongguk dobře věděl, že Himchan a ostatní, jsou stejně tak unavení, jako on sám a byl rád, že může zůstat pro dnešek na koleji. A i když se vídali každý den, Yongguk s nimi rád trávil čas. Ale když se rozhlédl kolem, zjistil, že dva členové chybí.

"Kde jsou Youngjae a Daehyun?" Nad tou otázkou všichni zpozorněli. Himchan se nechápavě zamračil, a i Zelo a Jongup se posadili. Bylo divné, že ti dva chyběli. Hlavně Daehyun, který vždy vstával už jako první.
"To je vážně divný… Daehyun by měl být alespoň vzhůru touhle dobou… vždycky bývá" Himchan se podíval ke vchodu do obýváku, jako by čekal, že jím Daehyun každou chvílí vejde dovnitř.
"On je vzhůru. Viděl jsem ho asi před čtvrt hodinou jít do koupelny." Dodal Zelo, sedíc stále na zemi.
"Tak proč sem ještě nepřišel?"
"Možná budí Youngjaeho, měli bychom mu pomoct." Yongguk věděl, jak je těžké, vzbudit tohle blonďaté stvoření, takže by ho ani nepřekvapilo, že by Daehyuna zdrželo, dostat ho z postele.
"Zřejmě." Himchan se zvedl jako prví a vykročil k ložnicím, doprovázen Yonggukem a dvěma nejmladšíma členama.
Yongguk cítil docela zvláštní nadšení, že je tohle více stmelí, a zářivě se usmíval. Zaváhal, až když uviděl Himchana nelepeného na dveřích, se zděšením po celé tváři.
"Himcha-"
"Shh!" Himchan Yongguka rychle umlčel, než mu naznačil, aby šel blíže ke dveřím. Yongguk se na toho černovlasého muže zprvu zatvářil dost skepticky, ale nakonec přiložil své ucho ke dveřím.
"D-daehyun… Daehyun, čekej-ah!"
Yongguk sebou trhl, až málem upadl, s očima široko dokořán. Ten způsob, jakým Youngjaeho hlas zněl, bylo to tak udýchané, úplně jiné, než jak normálně mluvil. Podíval se na Himchana, čekajíc nějakou odpověď, ale on se díval úplně stejně zmateně, jako on.
"Jen se uvolni, Youngjae…."
"Daehyun, to je tak směšné…"
Himchan slyšel Youngjaeho fňukání a cítil, jak mu začínají rudnout tváře. Slyšet, tak duchaplného muže, vypustit tak poddajný zvuk způsobilo, že jeho mysl okamžitě spadla do kanálu.
Yongguk viděl na Himchanově tváři ruměnec, a hned mu bylo jasné, na co mladší muž myslí.
"Není možné…" Zašeptal Yongguk k druhému muži. Není možné, že by jeden člen skupiny byl s tím druhým. Snažil se přemýšlet o všech členech v B.A.P . (no mimo Himchana, což ale bylo dáno) jsme nevinní. Snažil se přijít na jiné vysvětlení těch zvuků, když Youngjae vypustil heknutí a zasténání.
"Aaah… Daehyun~ Tam… prosím, znovu tam…"
"Shh, chceš snad, aby nás slyšeli?…"
A i když byl Daehyunův hlas tišší, dokázali říct, že zněl napjatě, jako by se držel zpátky. A i Youngjaeho steny se ztišili, vycházejíc z jeho úst téměř nepřetržitě. Yongguk vůbec netušil, že by Youngjae mohl znít takhle. Zněl tak udýchaně, jeho hlas skoro o oktávů níž, ale občasně zase výše… všechno to znělo vážně sexy.
Yongguk se cítil dosti provinile, že takhle přemýšlí o Youngjaeho hlasu, ale když se podíval na Himchana, zjistil, že zřejmě uvažuje o tom samém.
"Daehyun…"
"Youngjae…Kruci, Youngjae… když budeš dělat takové zvuky…"
Himchan si nebyl dost dobře jistý, jestli si jen nevysnil, že na konci té věty slyší Daehyuna zavrčet. Jeho hlas byl ještě tišší, než před tím. Najednou uslyšeli zavrzat postel a Youngjaeho výkřik, ještě než byl umlčen.
"D-dae… to bolí…"
"Shh… to bude dobré…"
Yongguk slyšel něco jako polibky, než se postel znovu rozvrzala.
"Oni to…"
"Myslím…."
"Ale vypadali tak nevinně-"
"AAH! Daehyun, víc, víc…přitlač!"
Himchan zčervenal ještě více a Yongguk cítil, jak mu klesla čelist. Himchan střelil pohledem po klice a pak s otázkou v očích zpět na Yongguka. Yongguk si chvíli kousal ret, než přikývl. Sám se chtěl přesvědčit, jestli je jejich podezření správné. Tiše pozoroval, jak Himchan otáčí klikou zatím, co mu srdce málem vyskočilo z hrudi, načež byl z ničeho nic odtažen za límeček pryč.
Podíval se zpátky a viděl, že Himchan byl také odtažen od dveří. Jakmile se ocitl zpět v obýváku, zjistil, že ho ruka pustila. Otočil se a uviděl Jongupa a Zela, jak se na ně dívají s rozmrzelostí ve tváři.
"Aish, kvůli čemu to bylo? Zeptal se Yongguk, stále překvapen, jak byl Zelo silný.
"To jste chtěli jít jen tak dovnitř? Vy neklepete?!"
"A-ale vy jste je neslyšeli-"
"Ano slyšeli." Yongguk s Himchanem se na sebe podívali značně zmatení celou situací.
"Ale kdy-"
"Kdybyste tolik nepřemýšleli na prasárnama o Younjae-hyung a Daehyun-hyung," Yongguk a Himchan nad tím zrudli.
"Postřehli byste, že jsme taky poslouchali."
"Takže jste je slyšeli spolu šu-"
"Znělo to, jako by Daehyun dával Youngjaemu masáž zad."
"… cože?!" Yongguk si napřed myslel, že jsou Jongup a Zelo moc mladí na to, aby něco takového pochopili, ale pak musel uznat, že měli možná pravdu. Ty věci, které říkali, ty zvuky, které Youngjae vydával…
"Youngjae-hyung si včera stěžoval, že ho bolí krk a záda, pamatujete?" Teď, když se nad tím dva starší členové zamysleli, vzpomněli si, že si Youngjae stěžoval, a že mu Daehyun slíbil, že mu pomůže, aby se mu ulevilo.
"Ta představa, jak tam vtrhnete, bez varování, je narušení jejich soukromí. Navíc by si mysleli, že jste vážně prasata." Yongguk a Himchan zrudly hanbou, dívajíc se k zemi, na špičky svých bot.
"Prostě se pojďme podívat na nějaký film, než přijdou." Zelo a Jongup sebou opět pleskli na zem, než zvýšili hlasitost film o hodně výš. Yongguk a Himchan se posadili na pohovku. Cítili se vážně zahanbeně, že jim bylo vynadáno mladšími členy skupiny za tak perverzní myšlenky, ale také je trochu těšilo, jak Zelo a Jongup dozrávali.
Yongguk se naklonil blíže k Himchanovi a zašeptal, "Jak jsme jen mohli o Daehyunovi a Youngjaem takhle přemýšlet, cítím se fakt špatně…"
"Viním tvoje porno." Odpověděl Himchan.
_________
"DAEHYUN!!" Vykřikl Youngjae, když se udělal, jak se vešel Daehyunovi okolo krku a divoce se snažil vyjezdit svůj orgasmus.
Daehyunovy oči se protočili do lebky, jak se Youngjae stahoval okolo jeho údu. Kousnul Youngjaeho do krku, nechávajíc na něj další značku, než začal do jeho ucha šeptat jeho jméno, vrcholíc tvrdě do muže svíjejícího se pod ním.
Youngjae tlumeně zasténal, jak cítil, že ho Daehyun naplnil téměř nesnesitelným teplem. Daehyun vytáhl svůj úd a společně s ním vytekla i trocha jeho vášně. Youngjae k němu vzhlédl a viděl, že Daehyun shlíží opět k jeho otvoru, oči opět černé chtíčem.
"Úchyle, vždyť jsme zrovna skončili…" Daehyun se zasmál tomu konstatování, než se podíval do Youngjaeho obličeje a usmál se, než ho něžně políbil.
"Promiň, je to už dlouho, co jsme byli schopni tohle dělat…nedokážu se ovládat…" Daehyun zabalil Youngjaeho do své náruče a svůj vlastní obličej skryl do jeho blonďatých vlasů. Youngjae šťastně broukl do jeho kůže, než lehce olíbal značky, které Daehyunovi na krku zanechal.
"…Youngjae?"
"Ano?"
"Slyšel jsem to jen já, nebo jsi taky slyšel Himchan-hyung a Yongguk-hyung, před tím?" Daehyun se na Youngjaeho zadíval, vidíc podivné černé jiskřičky v jeho očích.
"Youngjae…"
"Možná…"
"Tak proč jsi musel tolik křičet? Mohl bys je vyděsit k smrti, víš?" Daehyun hleděl se zdviženým obočím na svého přítele.
"Zasloužej si to, protože nás poslouchali! Ale stejně by sem neměli žádnou možnost vejít."
"A jak to?…"
"To nemusíš vědět." Daehyun se ještě naposledy podíval na Youngjaeho, než rezignoval s tím, že mu to stejně nevysvětlí.
"Jsi tak podivný…"
"Víš, že mě miluješ." Daehyun se nad tím usmál a políbil Youngjaeho.
"Někdy si říkám proč…"
"…také tě miluju." Daehyun se na Youngjaeho usmál, lehce ho políbil a ještě pevněji než slova, stiskl v náruči.
"Pojďme si ještě chvíli odpočinout. Stejně koukají na film…" Youngjae kývl, než usnul, okamžitě následován Daehyunem.
____
"Takže… co ti Youngjae-hyung slíbil za to, že nikdo nebude rušit jeho ´Daehyun-chvilku´?"
"CDčko Chrise Browna a nový taneční boty. Tobě?"

"Cherry rajčátka."

Unbreakable (Závěr)

4. září 2014 v 18:34 | ~Tokki~ |  Unbreakable [ COMPLETE ]
Cesta byla docela dlouhá. Nebo mě tak alespoň přišla. A to, i když jsem téměř ihned usnul.
A možná díky tomu jsem nemusel vyslechnout, co má Bang na srdci. Alespoň prozatím. Ale byl jsem vděčný, že mě vzbudil, když přišel čas vystoupit. Trošku s podivem jsem na něj hleděl z blízkosti několika centimetrů, když jsem zvedl hlavu z jeho ramene. Nečekal jsem, že bude tak hrozně blízko.
Vystoupili jsme z vlaku a přes peron prošly dolů na úzkou cestičku. Když jsem říkal, že jedu na venkov, myslel jsem to vážně. A Yongguk na mě docela koukal, když jsem se po cestičce vydal kupředu. Tudy to bylo navíc kratší. Asi 3-5 kilometrů. Bylo tu takové menší městečko, kde měla naše rodina chatu. Sem jsem teď jezdil, když jsem měl volno. Parádně jsem si odpočinul.
"To nemyslíš vážně?" Povytáhl na mě obočí.
"Kdybych nemyslel, tak tu nevystoupím. Jestli chceš, tak se vrať." Pokrčil jsem rameny. Celkem jsem si přál, aby se otočil a zmizel. Nečekal jsem, co by mohl udělat. Proč jen jsem ho neodmítl, když jsem měl tu možnost?!
Dorazili jsme do vesnice, kde si na hlavním náměstí hrálo docela dost dětí. Touhle dobou už bývali doma ze škol v okolí, a proto byl všude hluk.
"Jongup-Hyung/Oppa." Ozývalo se všude okolo, jakmile jsem se objevil na obzoru. Moc dobře jsem znal jejich reakci. A byl jsem rád, že si mě pamatují. Možná že oni mi dodávali tu největší energii.
"Oh. Hoh. Annyeong. Opatrně, ať mě neporazíte." Snažil jsem se je umírnit, když se na mě všichni nahrnuli.
"Přivezl jsi nám něco?" Zeptala se mála holčička jménem Bom Soo.
"Kamaráda…. Ale vy ho možná budete znát, jako našeho leadera. Bang Yongguk." Pokynul jsem k němu. Někteří z nich obdivně vydechli.
"Páni. Opravdu?" Vypískla jedna holčička a běžela hned k němu. Jen na mě nechápavě hleděl a ani pořádně nevěděl, co se děje. Jen ať si to užije, když tak moc chtěl jet.
"A co Himchan Hyung?" Zeptal se posmutněle jeden z chlapců.
"Příště vám přivezu ukázat třeba celou skupinu, hm?" Usmál jsem se.
Když jsme pak dorazili do domu, slunce už bylo v půlce cesty k západu.
"Jestli máš hlad, budeš muset dojít na nákup. Nic tu není a já musím ještě zapnout elektřinu a připravit pro tebe pokoj." Položil jsem tašku na stupínek starého zašlého domu. Měl své kouzlo a těchto původních domů tu bylo už dost málo. Staral jsem se, jak to šlo, aby zůstal stát. Takže mé prázdniny sestávaly z oprav na střeše či jiných částech domu. Koukal na mě, jak kdybych spadnul z jahody na znak. Proč by on, jako velký leader měl chodit na nákup?!
Ale mě to bylo jedno. Já jsem byl schopen to vydržet. Jenže on bude mít jistě hlad a obchody tu zavírají brzy….

You makes me wanna - JongLo (Part1)

4. září 2014 v 15:26 | ~Tokki~ |  You makes me wanna [ COMPLETE ]

I tak by se to dalo vysvětlit…
Myslel jsem si, že jsem jediný, koho se to týká…
Kolik jsem toho měl vlastně ukázat, abych dokázal, že něco znamenám?…
A při tom se nebát, že přijdu úplně o vše…
Na co jsem se měl víc soustředit?
Na sebe….
Život…
Štěstí…
Peníze…
Slávu…
Nebo snad…chtíč?….
"Klepe se!" Vřískl jsem, jakmile jsem uslyšel vrznout dveře.
"No takhle jsme neříkali, že se mnou budeš mluvit." Povytáhl Yongguk Hyung jedno obočí. Byl to ten nejmilejší člověk, kterého jsem znal. Moc rád jsem si s ním hrál. Ale to nešlo pořád. Hlavně proto, že jakmile se ukázal Himchan Hyung, Yongguk Hyung okamžitě přestal vnímat. Nechápu to…
Nebylo to, jako bych žárlil, ale on zabírá všechnu jeho pozornost. Kdyby to nebylo tolik, zlobil bych se možná o něco méně. I teď jsem se pro sebe maličko zamračil…
"Yonggukí Hyung. To už jste tu?" Vypískl jsem nadšeně. Možná Himchana Hyung někde po cestě zapomněl. Ježíš, kéž by! Protože už to bylo čtrnáct dní, co jsem si s Yonggukem Hyung pořádně zablbli. Občas mi přijde, že se Himchan Hyung chová, jako ženská….
"Oh, přivezli jsme všechno potřebné. A ty by sis měl sbalit, nebo s námi nejedeš." Zavrčel velitelsky.
"Ye, Yongguk Hyung." Vyletěl jsem z postele a postavil se do pozoru. Yongguk mě obdařil rozesmátým výrazem v obličeji a odešel. Od zítra jsme měli několik dní dovolenou. Kterou jsme měli trávit někde kdesi….já vlastně ani nevěděl kde. Ono je to jedno. Já měl jistotu, že mě nikde nezapomenou. Oni jsou moji starší bráškové, co se o mě neustále starají a co si se mnou hrají….téměř pořád…
Ugh. Nejradši bych vzal tlustou pálku a odstřelil Himchana Hyung někam do vesmíru. Jako že opravdu. Blbej Tatsmato… Měl jsem toho plný Zuby. Yongguk Hyung nan NAEKKOYA!!.....
"Tak deš už? V jednom kuse jen zdržuješ. To nemůžeš být pro jednou hotovej včas?" Křičel na mě Himchan Hyung. Vážně jsem toho měl dost. V hlavě mi to bublalo a dokonce jsem dostal tik do oka.
"Nemohl. To bych musel být ty." Drtil jsem si šeptem, aby to neslyšel.
"Ye, Himchanie Hyung. Mian." Usmál jsem se na něj a rychle doházel věci do tašky. Za všechno stejně může on. Kdyby se tolik neloudal ve sprše, tak bych to stihl. Mám opravdu pocit, že je ženská. Takhle dlouho to přeci chlapům netrvá. Tedy aspoň mě ne….
"Říkal jsem ti, že ho nemáš provokovat. Himchan je jak…" Načal Youngjae Hyung. Byl to takovej náš mozek. A díky bohu za to, protože bez něj bychom to asi nikam nedotáhli…
"Holka?" Dodal Daehyun a pověsil se mu na záda. Ti dva byli jak přísavky ze spodu protiskluzové desky do vany. Občas se z toho obracel žaludek.
"Arra, jenže já za to nemůžu!" Snažil jsem se vykroutit z tohohle nesmyslného pokárání.
"Jo, tentokrát je Zelo nevinnej a čistej, jak dětská prdelka." Zahákl se na mě Jongupí Hyung. Málem jsem díky tomu absolvoval let obličejem na asfalt. Ale naštěstí mě včas chytil a smál se u toho jak blázen.
Usadil jsem se na zadní sedadlo. Jelikož to byla celkem dlouhá cesta, říkal jsem si, jak se tam dobře bude vzadu spát, jelikož jsou tam nejvíce polohovatelné sedačky.
"Ty jsi had, Zelo. Vždycky to nejlepší že?" Frknul Youngjae a stáhnul Daehyuna vedle sebe přede mě. Nechápu, co mu tak vadilo.
"Jongupí Hyung!" Mávl jsem na něj hned, jak nastoupil. I když to nebylo tak velké auto, abych na něj musel pořvávat jak v autobuse, přišlo mi to milé. Navíc jsem tak mohl vidět, že Yongguk Hyung sebou lehce škubl. Vešel přímo za ním a tak jsem v přímém přenosu mohl sledovat, jak se trošku mračí a sedá si vedle nadšeného Himachana Hyung. Tohle asi zřejmě nečekal. A já doufám, že si aspoň uvědomí, že mu to už nežeru….
"Nebuďte na něj zlý. Stejně budete spát tak jako tak." Zavrčel na ty dva Yongguk, což mě překvapilo. Položil jsem si sedačku a na suchý zip, na stropě auta, si přilepil svůj DVD přehrávač. Už jsem se těšil, jak si se sluchátky v uších budu užívat ty scény nového filmu, co jsem si koupil a pomalu u něj usnu, takže si ho pak budu stejně muset pustit ještě jednou.
"Nevadí, když se kouknu s tebou? Tenhle jsem taky ještě neviděl." Usmál se Jongup, aniž by počkal na mou odpověď, zapojil druhá sluchátka do přístroje. Proč já si nepořídil ten jednoduchý, kde nemůžou být dvoje sluchátka. Nějak jsem tušil, že to stejně skončí u toho, že si budeme celou cestu povídat.
Mé tělo ho ale přechcalo ve chvíli, co jsme vyjeli….
Sotva deset minut, a byl jsem tuhej……
Dorazili jsme do campu. A když říkám camp, tak camp. Pár chatek, samostatné společné sprchy, kadibudka a jedna budova, co fungovala jako hlavní stan. Žádný signál na telefonu, díky bohu. Ale aspoň doufám, že tu bude nějaká elektřina.
"Rozdělte si chatky." Řekl Yongguk, jakmile byli věci ven z auta a to auto někam nenávratně odjelo.
"Jako, co to je za boudu?" Pronesl nařčeně Youngjae.
"Potřebujeme odpočinek. A to pude těžko, když na nás budou všichni vidět." Odvětil podrážděně Himchan.
"Chci pokoj s Jongupem Hyung." Frknul jsem, protože už jsem si stihl všimnout, jak Himchan počítá kolik zavazadel je Yongguka Hyung. Doufal jsem, že proti tomu bude něco namítat. Že řekne, že jsme nejmladší a bude mě chtít mít pod dohledem. Ale on po mě jen hodil klíč od chatky. Zamračeně jsem se na chvíli podíval stranou a pak popadl svoje věci a šel podle čísla.
"Ya, Zelo. Počkej přece." Zvolal Jongup Hyung, ale aspoň jednou jsem dělal, že ho neznám.
"Už vůbec mu na mně nezáleží. Všechno ostatní bych dokázal přejít. Ale tohle?" Mumlal jsem si pro sebe, Zatím co jsem vyhazoval věci z tašky a hledal své šortky. Věděl jsem, že jsem si je sem někam dával. Idiot Tatsmato. Kdyby mě nechal na pokoji, sbalil bych si tak, že bych vše v pořádku našel. Jakmile Jongup Hyung strčil nos do dveří, já šel proti němu ven.
"Kam jdeš?" Ptal se hned překvapeně.
"Zaplavat si." Odfrknul jsem a přehodil si ručník přes holá záda. Aspoň to jsem tedy věděl jistě. Že tu bylo jezero. Už jsme tu párkrát byli před debutem. Jen já, Yongguk Hyung a ten růžovej králík….
Byl jsem tak vytočený, že jsem mu ani nedokázal přijít na jméno…
Ale ještě než jsem odešel, chtěl jsem mu dát poslední šanci. Tak trochu jsem doufal, že by se ke mně mohl přidat tak, jako za starých časů….
Absolutně jsem nemohl uvěřit svým očím….
Stál jsem bokem u chatky, kterou měl s Himchanem Hyung. Jak také jinak. Šel jsem sem, s veselou písní na rtech. Opravdu jsem chtěl, aby věděl, že to nemyslím vážně, ale že mu jen chci trošku vynadat. Sotva jsem se dotkl lehkých dřevěných dveří, uslyšel jsem něco, co by mě ani nenapadlo, že bych mohl slyšet….
Ještě….prosím, Yongguk-aaah…
Oněměle jsem zíral na to jak se…
Nedokázal jsem to ani vyslovit. Tohle nebyl můj Hyung…To nebyl můj přítel. Srdce se mi rozbušilo. U toho jsem nemusel být. Rozhodně ne….
Dal jsem se na bezmocný úprk do lesa. Bylo mi jedno, že na to nejsem oblečený, ani na to, že brzy už bude tma, prostě jsem potřeboval pryč. Běžel jsem a nedokázal se zastavit. Do rukou mě řezalo trnité křoví a do nohou zas špičaté jehličky na keřích ostružiní. Ani si nepamatuju, že bych začal brečet. Proč mě takhle zradil. Co mu může Himchan Hyung dát víc, než já?
Já ho měl přeci taky rád…
Tak proč si nevybral mě?......
Ani si nepamatuji, že bych omdlel….ale dalo se to čekat, když jsem byl vysílený a dnes jsem ještě ani nejedl…na to jsem díky Himchanovi Hyung neměl čas….
"Našel jsem ho." To bylo jediné, co si pamatuji. Jak mě silné paže odnesli zpět do campu, kde to všechno začalo….

---

Nic není jak se zdá Info!

4. září 2014 v 11:23 | ~Tokki~ |  Things are not always what they seem [ CZECH - Not mine COMPLETE ]

Tahle povídka vlastně není moje. Ale je mé velmi dobré přítelkyně, která zbožňuje Jaeho a taky DaeJae! Píše samé skvělé povídky a tuhle jsem si dovolila přeložit a s jejím svolením také zveřejnit. Samozřejmě se všemi označeními o jejím vlastnictví!.....Povídky..ne DaeJae....XDDDDDDD



Info o - You makes me wanna

4. září 2014 v 10:19 | ~Tokki~ |  You makes me wanna [ COMPLETE ]

Tato povídka je vlastně trilogie. Začíná pairingem JongLo (obrázek výše!) pokračuje BangHim a končí DaeJae. Příběh se napojuje, takže dooručuju přečíst je popořadě. I tak je vlastně budu vydávat!

Každá z těch tří pairingů je rozděléná na dvě části! Ta peprnější je v té druhé~ ;)

Big Laundry

3. září 2014 v 18:26 | ~Tokki~ |  Big Laundry [ ENGLISH - COMPLETE ]

Today was like any other day. At least, as every day when B.A.P had the day off.
Daehyun devoted himself to emptying the fridge. Thus, consuming the food with expired use-by date. But of course he also ate the rest….
Youngjae spend his free time by himself, somewhere in the corner, playing with his new iPad.
Yongguk and Zelo went shopping. Since it was already about two weeks since they had something proper to eat. And Daehyun would probably go crazy, if he didn't get a piece of meat.
Jongup sat down to television and eventually fell asleep at watching some dance show.
Only Himchan decided to do something. Because Junhong lagged with his assigned tasks in dorm, lately…so Himchan decided, that he takes it for him today.
His duty was to wash clothes. And dirty clothes were everywhere by now. He fetched a pile of clothes from all rooms, when something attracted him in one of them.
Perhaps it should've been stuffed animal, but trough the layer of dirt, it was quite difficult to assess. It was orange and black here and there, but Himchan knew very well what it was.
"Aish…why it always gotta be me?!" He sighed and took the very dusty object with him.
This day was called: Big laundry. Himchan was uncompromising and had washed everything, he thought, for just a little dirty. So it was no surprise, when after about half an hour he woke up Jongup, to take down the curtains off of the windows.
Normally he would've wait until Zelo came home. He was as tall as a giraffe, which was downright useful at these things, no doubt.
Actually he finally forced Youngjae to stop 'wasting HIS precious time by playing and doing nothing' and took off all the sheets of the beds. Then, forced Daehyun, to change new sheets. Himchan was happily humming, as he was thinking about, how well they listening to him….
Black-haired boy just turned on the washing machine with a second batch of clothes, when door burst open and the enthusiastic Maknae of the group ran into the apartment.
To the delight of all, they bought enough food, as if they were going to feast. Himchan was giving food inside of the vacated refrigerator, when he heard the roar…
And there it began. As always, when this happened….
"Who took my TIGGER?" Yongguk shouted threateningly, that everyone ducked. Aside from Himchan, who continued to give food where it belongs, and tried to ignore it.
Every time, when he gave his precious animal friend wash, it was the same. The same roar, same scene….same reunion after the entire wash cycle.
"Three…two…one…" The black-haired boy counted in peace to himself, before angry brown-haired boy burst into the kitchen.
"Himchan-ah, I'll kill you, return him immediately. Just don't wash him!" Yongguk was furious and held Himchan firmly by the arm.
"Too late!" He told with stone face and pointed to the washing machine…there were spinning one large orange-black smudge.
It approached the end of the washing program and Yongguk still didn't move an inch. He sat down in front of a washing machine and watched his pet. Of course, he sat in the way to the kitchen and made himself the greatest adult poor thing.
He knew very well, that it will take a while before his dear tiger dries. But he was kind of hoping that Himchan will not torture him and puts him in the dryer.
Why does he always do this? Truth. He was little dependent on his little friend, and the idea, that he will be even minute without it…but even so….maybe if Himchan asked me, if he could wash my tiger, I would give it to him.
How much I had experienced with my plush toy. The idea, that a machine could hurt him come so terribly heartbreaking, that Yongguk grabbed his shirt and shook his head, to drive out those thoughts.
Another hour of torture passed, when his beloved stuffed animal was put through the drying process. But at least, it was gentler than hanging it on the line and to keep the smog from cars sink into the soft fabric.
At least, he thought as he was above the dryer, watching time slowly passing on timer. And even when the others tried to convince him, that everything will be okay, and need to eat, it was useless…
He usually dismissed them with some murmuring, and further devoted himself staring ahead. Finally, he slightly relieved, when the timer reset and dryer whistled softly announcing end of the program. But when Yongguk pulled his friend out from the bowels of that horrible machine, he almost had a heart attack.
One eye was slightly ripped. Hanging down, and thanks to this…the whole toy looked pretty bizarre.
"Haaaaaaa! I'll kill HIM!" Yongguk started screaming and everyone attention was at him.
Moreover, who wouldn't probably notice the elephant footsteps, which were coming closer towards living room?! Himchan slightly lifted his head from his new book he began to read a few days ago, and looked blankly towards, from where they heard Yongguk's tireless cursing.
"Look what you've done" Boy above Himchan cried, his voice perhaps two octaves higher than normal. This sounded, as if someone had grabbed his crotch.
Himchan just sighed and put the bookmark into the book and gently laid it next to him. He then stood up and held his hand in front of his leader, demanding the damaged toy.
"I'll not give it to you, what if you destroy it even more." Older boy protested.
"Oh yeah. Either you give it to me and I'll fix it, or it will stay like this…I dunno…like forever." Himchan didn't move an inch…even his face were stiff.
Yongguk looked slightly embarrassed, but then gave Himchan his toy. But immediately run after the younger, when he went into their shared room, where he had stiches.
It was tiring to be the only one, who can sew anything….
Yongguk carefully watched younger's hands. He had to admit, Himchan really knew what he was doing. The fingers of black-haired boy worked very gently.
But he came, that it takes too long. And finally, when the toy was almost sewed, from eternal waiting, Yongguk fell asleep. Himchan just sighed and pushed the repaired toy to his leader.
"Always making such a big deal around it, huh? It's clear it makes you exhausted." Himchan smiled to himself and left sleeping boy alone. Leader just smacked his lips contentedly.
---
"You were supposed to hold him longer!"
"But Hyung, it didn't work…he probably suspected something…"
"And do you need to wash it every month??"
"And you want to catch flu?"

"Yeah! Do you know all the places, where he took it with him?!"

Unbreakable (Part 3)

3. září 2014 v 15:25 | ~Tokki~
Celou dobu jsem se cítil tak divně. Od toho divného incidentu uběhlo už několik týdnů. Nic se nedělo. Nevím, jestli jsem si vůbec přál, aby to pokračovalo. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.
Potřeboval bych si s ním o tom promluvit. Ale z nějakého důvodu jsem se mu nedokázal podívat do očí. Samozřejmě jsem to nikomu neřekl. Ještě by z toho byl problém. Ale z myšlenky na jeho rty, mě stále pálilo v krku…
A protože jsem si to vážně potřeboval nechat projít hlavou, při prvním volnu jsem chtěl odjet.
A možná by se mi to i podařilo…
Balil jsem si poslední věci do větší tréninkové tašky. Víc věcí jsem si sebou brát nechtěl. Vždyť jedu jen na pár dní mimo Soul.
"Slyšel jsem, že jedeš mimo město." Uslyšel jsem Himchana za zády.
"Hm. Musím si orazit. Bylo toho teď na mě nějak moc." Prohodil jsem a ani si nevšiml, že se ke mně přibližuje.
"To bych ti doporučoval. Už mám po krk, jak se stále motáš kolem Yongguka!" Vyštěkl na mě rozhořčeně.
"Cože? Já kolem něj?" Musel jsem dusit smích.
"A ne snad?" Přimhouřil oči. Zastavil se tak půl metru přede mnou.
"Je to přesně naopak. A už mi to nahání hrůzu." Uchechtl jsem se.
"Vlastně…kvůli tomu jedu pryč." Dodal jsem spěšně, sehl se a hodil nabíječku na telefon, ke svým věcem.
"Užij si ho." Plácl jsem ho po rameni a vyšel z místnosti. Zřejmě ho to překvapilo, protože stál jako opařený.
Jenže mě….., překvapilo něco trochu jiného. Přímo za dveřmi stál Bang. Tvářil se tak nějak netečně. Ani jsem netušil, jestli něco slyšel, ale řekl bych, že hodně. Ne-li vše. Něco ve mně, mu chtělo říct, že to co jsem řekl Himchanovi, jsem ve skutečnosti tak nemyslel. Jenže z nějakého důvodu jsem to nedokázal vyslovit. Jen jsem kolem něj prošel a viděl, jak se po mě snaží natáhnout. A možná by mě i zastavil, kdyby z pokoje nevyšel Himi….
S klidem a bez soucitu jsem ten obraz vymazal z hlavy a vyšel z dormu. Polovičatě jsem se rozloučil s ostatními. Už jsem se vážně těšil, až za mnou klapnou dveře. Vytáhl jsem si roušku přes nos, kapuci na hlavu a brýle na oči. Bohužel to bylo nezbytné.
Jinak bych se asi daleko nedostal. Možná ani k hlavním dveřím ne. Nechápu to. Jsme tu jen chvíli, a už o nás zase vědí. Naštvaně jsem si nadhodil tašku na rameni. I když jsem toho neměl moc, tak byla těžká.
Vlakové nádraží bylo plné lidí. Proto jsem měl zprvu lehce problémy s utajením. Ale když člověk dělá mrtvýho brouka, většinou to pomůže. Už, už jsem se chystal nastoupit. Jel jsem kamsi na venkov. Potřeboval jsem úplně vypadnout, protože rodina by měla jen zbytečné otázky, na které bych jim stejně nedokázal odpovědět. Sám jsem byl ze všech událostí, s našim leaderem tak rozhozen, že jsem ani nepostřehl, že mě někdo chytil za rameno. Zjistil jsem to až ve chvíli, když jsem chtěl udělat krok po peronu kupředu k soupravě.
"Nenechám tě odjet." Uslyšel jsem u ucha hrubý hlas. Hned jsem věděl, kdo to je. Hlavně proto, že mé rty se rozbrněly a srdce rozbušilo tak silně, až mě v něm začalo bodat bolestí.
"Jedu jenom na dovolenou!" Vyhrkl jsem okamžitě. Ale vždyť to on přeci věděl. Tak o co mu vlastně šlo?
"Pojedu s tebou." Sdělil mi. On se neptal. Prostě mi to tím přísným hlasem přikázal. Musel jsem ho vzít sebou.
Natlačil mě do vagónu a tlačil mě do kupé první třídy. No nevím jak on, ale já jsem si takhle tedy dovolenou nepředstavoval. Snažil jsem se od manipulace utéct, ne se k ní nechat připoutat!
"Sedej!" Strčil mě do jednoho kupé.
"Tohle vážně nemám zapotřebí." Šeptal jsem si tiše pro sebe. Kdo ví, co by se stalo, kdyby to slyšel.
Přesně, jak jsem čekal. Posadil se naproti mně, velkou tašku hodil vedle sebe a skrz brýle na mě pohlédl. Věděl jsem, že hledí přímo na mě, protože jsem cítil, jako by do mě laserem vypaloval obrázky.
"Himchan z toho nebude nadšenej." Povytáhl jsem obočí a pak se otočil do uličky, protože právě procházela kontrola. Udivilo mě, že měl i lístek.
Tak trochu jsem doufal, že by ho mohli vyhodit ještě před odjezdem. Ta představa mě dokonale rozesmívala.


Christmas Wish

3. září 2014 v 11:25 | ~Tokki~ |  Christmas Wish [ COMPLETE ]

Město dnes mělo zvláštní éterickou atmosféru. Z černé noční oblohy se snášely zmrazky, zatím co se mráz bolestivě zakusoval do všeho, co mu stálo v cestě. Takže výjimkou nebyla ani lidská kůže všech kolemjdoucích, která nesla zanícený rudý nádech zapadajícího slunce. Hleděla jsem na všechny ty osoby přes tlusté, lehce zamlžené, okno. Opírala jsem si hlavu o dlaň ruky a sem tam si přiložila k ústům sklenici piva.
Všechny ty páry mě lehce přiváděli k šílenství. A možná i proto, že jsem tu seděla sama, jako kůl v plotě. Seděla jsem v jedné restauraci, která byla výjimečně otevřená. Obdivuji lidi, kteří na vánoce pracují. Alespoň pro jednou jsem si přála, aby se vše zastavilo a aby alespoň na jeden jediný den všichni přestali pracovat. A právě proto, že moje přání nebylo vyslyšeno, seděla jsem sama v restauraci, nad pivem a netknutým Ramyunem(protože jsem neměla chuť k jídlu), úplně sama. A to přímo na štědrý den. Atmosféra Vánoc tu sršela ze všech koutů. Nejen, že se po restauraci rozléhaly tradiční i Americké vánoční koledy, ale také vzduch byl nasycený cukrovím, skořicí a jablky.
Asi po sté jsem vzdychla ke svému telefonu, který nehnutě ležel na stole tak, jak jsem ho tam před chvílí odložila. Stále jsem nemohla uvěřit té zprávě, která mi přišla…
Moc mě to mrzí, ale mám moc práce, nevím, kdy dorazím.
"Dáš si ještě něco?" Ozvalo se nade mnou.
I proto jsem sem asi chodila. Pracovala tu moje hodně dobrá kamarádka. Jen nechápu, proč k mému stolu chodila tak často. Byla jsem tu sice jediná, ale i tak.
"Ne, děkuju." S povzdechem jsem se na ní vřele usmála.
Čekala jsem, že zase odejde a přijde tak za deset minut, ale místo toho si s těžkým povzdechem odsunula židli naproti mně a s těžkým unaveným nářkem se na ní posadila. Položila si ruce na stůl a zvedla ke mně pohled.
"Tak co se děje? Takhle se normálně nechováš. A vůbec, co tu děláš na štědrý den? Neměla jsi náhodou jet domu za rodinou nebo tak něco?" Zeptala se mě přímo a naklonila při tom hlavu na stranu, přičemž jí nepříjemně zakřupalo za krkem.
"Čekám na přítele, který asi nikdy nepřijde." Povzdechla jsem si znovu a zaměřila svůj pohled do sklenice s pivem.
"Počkej…ty máš kluka?! To jsi mi nikdy neřekla!! A já myslela, že jsme nejlepší kamarádky." Fňukala na oko naštvaně, ale mě bylo jasný, že už teď se mě chtěla ptát na všechny detaily.
Jenže tu byl zádrhel. Za prvé: Nikdy mi neuvěří, kdo to je. A za druhé: Byla jsem dost připitá, takže bych toho nakonec mohla říct víc, než bych chtěla. Ale i tak jsem jí to chtěla říct, protože už mě nebavilo to tajit!
"Mám přítele. Jmenuje se Dongwoo. Ze skupiny Infinite." Jemně jsem si skousla spodní ret, čekajíc na její reakci.
Doufala jsem, že nebude vyšilovat, protože byla jedním z fanoušků této skupiny. Hrdě se nazývala Inspirit a věděla o nich snad první poslední. Ale samozřejmě, mi nevěřila. Což mě tedy vážně mrzelo. Alespoň v tomhle mi mohla věřit, i proto, že jsem jí nikdy v ničem nelhala.
"Nekecej! To není možný!" Uchechtla se, ale s pošetilým úsměvem čekala, co dalšího jí řeknu.
A tak jsem se dala do vyprávění, za tónů vánoční koledy Zhang Li Yin - The First Noel.
Poznali jsme se vlastně přesně před rokem. Proto jsem trvala na tom, abychom se dnes viděli. Byla to láska na první pohled. Tedy spíš to byla srážka našich srdcí. Zrovna jsem byla se svou mladší a starší sestrou bruslit, než rodiče přichystají sváteční večeři. Otáčela jsem se na své sestry a nějak si nevšimla osoby, která přede mnou sotva na bruslích stála. A tak jsem vlastně Dongwooa srazila na zem. Snažila jsem se mu tedy pomoct vstát, ale bohužel mi to moc dobře nešlo. Ale když se nám to konečně podařilo, a já se zeptala, jestli je v pořádku, jen se na mě oslnivě usmál.
Od té doby se vlastně stal celým mým světem. I když na mě neměl moc čas, vždy se mi to snažil vynahradit, i když jsem to po něm nikdy nechtěla. Kupoval mi hloupoučké drobnosti a nechal mi je posílat poštou jako tajný ctitel. Občas mi přinesl květiny, nebo jen tak mě vytáhl ze školy, z čehož jsem samozřejmě měla následně problém. Ale když jsem byla s ním, nic jiného mě nezajímalo. Všechen okolní svět zmizel.
Ale všechno bral pomalu a opatrně. Ano…držíval mě za ruku, nebo mě třeba i objímal, ale nic víc. Vždy mi říkal, jak chce, aby vše bylo dokonalé, pro náš první polibek. A tak se třeba stávalo, že jsme prostě jen celé hodiny mluvili a mluvili…..
Nedokážu ani slovy popsat, jak moc jsem ho milovala. Bez něj jsem si připadala, jako kdyby mně kus chyběl!
S lehkou dávkou potěšení, jsem sledovala, jak se výraz mojí kamarádky mění z posměšného úsměvu v nejistý pochybovačný výraz. Bylo mi jasné, že tomu nechce jistým způsobem uvěřit. Ani já jsem tomu zprvu nevěřila. A ani po druhé, nebo potřetí, ba ani teď tomu nemůžu uvěřit. Nevěřím tomu pokaždé, když není vedle mě. Pokaždé mi to přijde jako moc krásný sen, na to, aby to byla skutečnost.

Unbreakable (Part 2)

2. září 2014 v 16:17 | ~Tokki~
Ráno jsem se vzbudil jako poslední. Tedy respektive Himi do mě kopnul a tak mě probral.
"Jongup, get up." Dělal si ze mě srandu Zelo. Zrovna procházel okolo, takže mu Himchanovo "něžné" probuzení nemohlo ujít.
A i když se mi vlastně vůbec nechtělo, nic jiného mi nezbylo. Zalezl jsem tedy do koupelny, abych se probral. Neměl jsem moc času, takže jsem uvažoval o rychlé sprše. I když jsem se sprchoval večer, měl jsem potřebu ze sebe smýt Yongguk. Nějakým záhadným způsobem jsem nedokázal myslet na to, co se v noci stalo. Akorát jsem se svlékl, když se otevřely dveře a on v nich stál…
"Sorry, Jong! Nevěděl jsem, že jsi tu." Zvedl ruku vzhůru, ale neodradilo ho nic od toho, aby vešel. Budu to brát s klidem. Ano, to bude nejlepší. Zalezl jsem tedy za závěs a krátce se sprchnul.
Když jsem se pak převlékl a zabalil si věci do tašky, připojil jsem se k ostatním. Každý jedl někde jinde. A mě přišlo fajn, po dlouhé době zasednout před televizi a vidět alespoň kus ranního dramatu.
Sedl jsem si na sedačku do tureckého sedu a vedle sebe si položil talíř s jídlem. Chtěl jsem se napřed pořádně usadit, ale to už jsem měl na klíně Zela.
"Ya! Zelo! Chci se jednou v klidu najíst!" Vykřikl jsem dotočeně. Už jsem toho mě vážně dost. Celkem bych i potřeboval pauzu!
"Hele plyšáku?" Objevil se se Yongguk. Rty roztažené v pokřiveném úsměvu. Tak trochu mi to připomínalo tu noc. Ne! To ne! Na to myslet nebudu. Ze záhadného důvodu to ve mně vyvolávalo zvláštní pocity.
"Co, Hyung?" Otočil se na něj hned Zelo. Věděl, že myslel jeho. Jelikož byl nejmladší. Vypadal jak malej plyšovej králík. Proto mu Bang říkával "plyšák".
"Neměl bys pověsit prádlo?" Povytáhl obočí a zatvářil se vražedně. Ten pohled jsem nenáviděl. Ať už v tu chvíli člověk dělal cokoli, musel toho nechat a jít dělat to, co mu bylo přikázáno.
Ale tentokrát jsem byl docela vděčný, že mě ten pohled zachránil. Přepnul jsem kanál televize. Tohle drama bylo moc nezáživný. Ani vlastně nevím, proč tam bylo zapnuté. Každopádně jsem si konečně mohl vzít svou snídani. Studenou.
"Řekni mi, že se na to nehodláš dívat." Švihnul po mě Bang znuděnej pohled.
"Nemůžu za to, že se ti to nelíbí. Jednou se chci taky dívat na něco já." Zavrčel jsem. Většinou tu běžely zprávy nebo sport. Neříkám, že mě to taky nebavilo, ale tohle byl určitej druh oddechu, kterej jsem teď potřeboval.
"Ale! Ticho buď!" Zacpal mi pusu kusem svého jídla a v nestřeženou chvíli přepnul program.
"Ya. Yongguk-ah!" Zvýšil jsem hlas. Což jsem vážně často nedělal.
"Copak uděláš, hm?" Opět mi nacpal kus jídla do úst otevřených údivem. Nejradši bych ho v tu chvíli něčím přetáhl!…
Po té, co jsem umyl nádobí a všichni se konečně připravili k odchodu, nás naše auto odvezlo na místo focení. Opět jsem si sedl dozadu, i když hrozilo, že se včerejší situace bude opakovat….
A opakovala….
Bang si sedl vedle mě, ale tentokrát mi přišlo, že si sedl krapet blíže. Což zřejmě z nějakého záhadného důvodu nemohl Himi rozdýchat, takže se nacpal vedle něj, což způsobilo, že jsem byl namáčknut na stěnu auta. Výborně!
"Není tohle krapet nepohodlný?" Sjel mě Bang pohledem. No samozřejmě, že ano!
Celou půlkou těla vytočený do strany. Ani nevím, jak dlouho bude trvat cesta. Takhle se pak ani nepohnu! Já Himchana vážně zabiju!
Bang vysoukal ruce z toho mačkavého vězení, čapnul mě za ramena a otočil tak, abych se zády ocitl na boku auta. Tudíž jsem se teď plně opíral hrudníkem o bok.
"Takhle si ani nemůžu nic poslechnout, skvělý." Frknul jsem naštvaně. Nebyl jsem schopen vysvobodit obě ruce, abych našel svá sluchátka.
"Jestli chceš, můžu ti celou cestu zpívat." Zasmál se posměšně Yongguk což otřáslo celým mým tělem. Radši jsem na to nic neřekl a jen si povzdechl. Což mělo další nemilou příčinu, že se mé tělo ještě více namáčklo na to jeho. Bylo to, jako bych měl před sebou tvrdou cihlovou zeď. Teď tedy nevím, co by bylo lepší. Jestli ta stěna auta, nebo jeho vypracovaný hrudník….
"Jdu se oblíct!" Vyhrkl jsem okamžitě, co se mi oblečení dostalo pod ruku. Díky mé pověsti bylo jednodušší zmizet. Nikdo by to totiž nebral jako nic jiného než podivínství. Netrvalo ani pět minut, než jsem v druhém poschodí ateliérů našel prázdnou místnost, kam jsem se mohl schovat.
"Hej, Jongup-ah. Kámo, kam jsi zmizel?" Odhalil mou skrýš… Kdo jiný, než Bang. Jako by mě snad sledoval.
"No šel jsem se převléct." Zavrčel jsem. To nemůžu mít ani chvilku o samotě? Někdy mám pocit, že by za mnou někdo přišel i na záchod, kdybych se řádně nezamkl.
"Éj, ty si stydlivka." Zachroptěl smíchy. Ušklíbl jsem se a přetáhnul si triko přes hlavu, abych si mohl obléct to, ve kterém jsem měl fotit.
Myslel jsem si, že musel odejít, protože už nepromluvil. Ale neslyšel jsem ani žádný hluk. Ale po chvíli jsem ucítil horký dech na svém zátylku.
"Zajímavý je, že přede mnou se zas tolik nestydíš." Zašeptal chraptivě do mého ucha. Co tohle mělo být? O co se to snažil? Chytil mě za ruce a vytáhl z nich tričko, které jsem si měl obléct.
"Ukaž, já ti s tím pomůžu." A s těmi slovy zastřeným hlasem ho chtěl na mě natáhnout.
"Co blbneš?" Otočil jsem se na něj nechápavě. Zastavil se. Možná jsem nevěděl ani já sám, co dělám. V tu chvíli pustil tričko na zem a svěsil ruce dolů. Zamračil se. Vypadal jako by nedostal to, co chtěl.
Ani jsem si neuvědomil, že couvám. Ani to, že jsem v úzkých, a že jsem nalepen na zdi. Klidně by mě mohl i zabít. Aspoň to jsem si říkal. Takhle naštvaného a zaníceného, jsem ho snad ještě neviděl. Bouchl rukou vedle mě, až to zadunělo. Přivřel jsem bolestně oči. Čekajíc, že teď přijde opravdu rána, která mě na několik hodin připraví o vědomí.
Místo toho jsem ucítil, jak se o mě opírá půl tělem. Zvedl jsem hlavu. Byl vyšší než já. I když ne o moc. S ťuknutím si opřel čelo o to mé. Úzkostně vydechl. Oči pevně zavřené. Když se znovu nadechl. Měl jsem pocit, že se snaží na něco přijít. Na nějakou jinou cestu. Ale k čemu.
Na krátko otevřel oči. Ani vlastně nevím, proč jsem si to nechal líbit. Možná hlavně proto, že jsem se bál, že bych mohl dostat přes čumák. A to by na fotkách nevypadalo moc dobře.
Jeho dech mi lehce ovál rty, když opět vydechl. Tentokrát rozechvěle a s jistou dávkou nejistoty. Jednou rukou se stále opíral o zeď a tu druhou teď zvedl a přiložil mi jí na tvář. Byla tak velká, že mi přišlo, že by mě s ní v klidu mohl i udusit, kdyby na to přišlo. Lehce jsem se rozklepal. Nikdy jsem si nepřipadal tak zranitelný. Až pak mi došlo, že mi tou stejnou rukou v noci utíral mé rty.
Na sucho jsem polkl a srdce se mi bolavě rozbušilo. Proč?
Jak mě propaloval pohledem, bylo stále těžší se na něj dívat. Zavřel jsem tedy oči, a už se vlastně nedovím, jestli to bylo správně nebo špatně……
Jakmile jsem ucítil něco na svých rtech, otevřel jsem znovu oči. Ale bylo takřka nemožné se dívat před sebe. Znovu jsem je zavřel a snažil Yongguka od sebe odstrčit. Vždyť to byl můj přítel. Kámoš. A on….
On mě líbal…..
Jenže ať jsem dělal cokoli, jeho sevření nechtělo povolit. Co víc. Každý napnutí svalů se odráželo do jeho těla, což mě z nějakého důvodu strašně pálilo pod kůží. Ať jsem udělal cokoli, bylo to k ničemu. Rukou mi sjel z tváře, přes krk a hruď, až dolů na břicho.
"Hmph." Snažil jsem se udělat cokoli. Jenže ani to nepomohlo. Místo toho se tak dokázal jazykem dostat dovnitř do mých úst. Myslel jsem, že to bude odporné, že se mi z toho obrátí žaludek a ještě aspoň třikrát poskočí. Ale bylo to poněkud jiné.
S tímto novým druhem útoku se plnou vahou namáčkl na mé tělo a ruce mi přišpendlil ke zdi. Stále jsem s nimi neohrabaně mlátil okolo sebe. Ale teď už se to nějak míjelo účinkem.
Nejen, že mu to nic neudělalo, ale nikam jsem se také nedostal. Kmitavě rozpohyboval jazyk uvnitř mých úst. Měl jsem pocit, že mě sní. Ale bohužel jsem si musel tak trochu přiznat, že to nebylo nepříjemné. A to mě vážně vyvádělo z míry. Ztrácel jsem dech. Nedokázal jsem pořádně vnímat ani realitu a vlastně mi vůbec nedocházelo, že by nás mohl někdo vidět. Oddálil se od mých úst, ale stále bojoval s mým jazykem.
Ani si nepamatuji, že bych se zapojil. Že bych s tímhle někdy byť jen na okamžik souhlasil. Přerývaně jsem dýchal. Snažil jsem se nabrat do plic co nejvíce vzduchu, kdyby ho ještě bylo potřeba. A tak trochu jsem si jistý byl! Konečně pustil mé ruce, ale nenasytně s nimi začal pátrat po mém těle.
Nevědomky mě celá tahle situace šíleně vzrušovala. A to nakonec i bylo poznat, když přejel rukou přes můj rozkrok a já se málem zhroutil k zemi. Druhou rukou mě chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu dozadu. Koukal jsem na strop, zatím co lehký provázek z našich slin mi stékal po hrudi.
"Pomohl bych ti, ale není na to čas." Šeptl téměř neslyšně. Tak zastřený hlas měl. Nevím, proč jsem v tu chvíli chtěl vykřiknout, ať mě takhle nenechává. Vždyť jsme byli oba kluci….
"P….prosím." Hekl jsem, když znovu přejel rukou přes to nejdůležitější místo. Zasmál se a olízl pramínek slin, jež mi stále stékal po bradě dolů. Pustil mou hlavu, takže jsem jí vrátil zpět. V tu samou chvíli se opět dostal jazykem do mých úst, Což mě nutilo vykřiknout blahem, ale raději jsem to neudělal. Bylo by pak jednodušší, aby nás někdo našel.
Jenže on?…
Opravdu mě tam tak nechal.

Nikdy mě nikdo takhle neodvrhl. Připadal jsem si docela zraněný, i když to bylo zvrhlé. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. A Bang z toho měl jen srandu…..


Něco málo o Christmas Wish~~

2. září 2014 v 14:51 | ~Tokki~ |  Christmas Wish [ COMPLETE ]

Christmas wish je klasická rychlovka. Spáchala jsem jí loni pro fanklub Czech&Slovak Inspirit stránku na FB, do jejich Vánoční soutěže.

Dongwoo + OC (+ překvapení na závěr)

Opravdu doporučuji, si k ní pustit skladbu, o které se hlavní postava v povídce zmiňuje. A i když tohle často nedělám, tady je to vlastně doplnění celé atmosféry! ^^

Doufám, že se vám povídka bude líbit.......

Coming Soon! ^^

Na co se můžete těšit?

2. září 2014 v 6:34 | ~Tokki~ |  NOVINKY
V příštích dnech plánuju zveřejnit i některé ze svých anglických povídek a další části Unbreakable.

Podrobný výpis chystaných povídek:

  • Nic není jak se zdá + její anglický originál (DaeJae)
  • Big Laundry [ENG] (Yongguk a mama Himchan)
  • Daehyun and his hungry tummy [ENG]
  • Ubreakable part ě (a možná i part3)
a možná i další....ale o tom vás budu samozřejmě informovat......a zatím.....


Unbreakable (Part 1)

1. září 2014 v 18:38 | ~Tokki~ |  Unbreakable [ COMPLETE ]


Pro dnešek padla…
Ta slova mi v hlavě zněla jako vítězná fanfára. Každý den teď pro mě a naší skupinu byl, jak horror doprovázený nepřetržitými úkoly.
Trénovat, trénovat, trénovat…. Nic jiného jsme, ale vlastně nedělali.

"Já tu ještě zůstanu." Zakřičel Zelo. Ale přitom už se asi pět minut válel po zemi. Nechápu, proč trénoval tolik. Bral si toho na sebe až moc. Měl by si taky oddechnout.
"Nic takovýho, dneska toho už bylo dost! Jedem domu." Chytil ho za nohy Daehyun a táhl ho z místnosti.
Chvíli jsem je jen tak pozoroval. Neměl jsem nejmenší chuť se zvednout místa. Bolel mě celý člověk. Připadal jsem si, jako bych vypustil duši a musel jí zase celou vsáknout. Odšrouboval jsem víčko od láhve s vodou a polovinu jí do sebe nalil. Klidně bych tu druhou půlku na sebe vylil, jak mi bylo horko, jenže to by se nelíbilo našemu Bangovi.
"Taky budeš odporovat?" Podíval se na mě, z pod kapuci, kterou měl nasazenou tak hluboko do obličeje, že byla vidět jen tak malá část očí, že to bylo docela děsivé. Tedy, kdybych ho neznal.
Uměl být pes, ale zlý rozhodně nebyl. Jsem kluk, takže ode mě nemůžete čekat žádný velký popis toho, jak vypadal. Byl to prostě vysokej týpek s tmavě hnědejma sem tam melírovanejma vlasama a hnědýma očima. Měl dobrej vkus oblíkání a měl talent. Jeho rap jsem vážně obdivoval. Měl vážně hlubokej hlas, takže to k němu vážně dost pasovalo. A když se tedy pak nasral, stálo to za to!

"Co tě nebere. Myslíš si, že jsem takovej magor, jako Zelo? Už teď se nemůžu dočkat postele." Uchechtnul jsem se nad tím bláznem. Byl slyšet ještě až sem, protože se mu zřejmě nelíbilo, že by měl trénink skončit. Zavíčkoval jsem láhev, hodil jí do tašky k ostatním věcem a vstal.
"To jsem rád." Praštil mě bratrsky do zad. Jenže v mém stavu únavy to mělo výsledek, že jsem se málem natáhl. I proto mám ten pocit, že mě chytil kolem ramen. Nikdy jsme spolu moc nebratřili. Ne, že bychom se neměli v lásce. Ale on byl ten respektovanej leader, a já ten podivín, co je po většinu času nepochopen.
"Je to vážně čím dál tím únavnější." Vydechl a pod náporem jeho hlubokého hlasu se snad chvěla i moje hruď.
"Tak to je přeci daň za slávu, ne?" Prohodil jsem jen tak, protože jsem vlastně netušil, jestli to nebyla věta čistě do větru.
"No jasný, ale člověk čeká, že časem by to mohlo bejt míň náročný." Odpověděl. Což bylo víc, než jsme si zatím byli schopni říct.
"To si nemyslím." Zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem toho názoru, že umělec musí být stále lepší a lepší. Nejen že by ho konkurence zadupala jak polní kytičku, ale také tak přiláká více fanoušků.
"Ze soukromí toho taky teda moc nemáme." Dodal s dalším nádechem a výdechem. Jo, v tom měl pravdu. Od chvíle, co se o nás dozvěděla široká veřejnost, bylo stále den co den těžší, nebýt prozrazen a mít jen chvilku pro sebe.
Před studiem na nás čekalo auto. Daehyun držel Zelovi ruku před pusou, aby nekřičel.
Zřejmě ho stále nedokázal přemluvit, aby se nechal odvést domů. Já jsem byl zvyklí, sedět úplně vzadu. Bylo tam nejvíc místa a aspoň na mě nikdo neviděl. Jenže vedle mě si tentokrát sedl Bang, takže když přišel Himchan, krátce po nás švihl zkoumavým pohledem, sedl si přede mě a otočil se na našeho leadera.
Paráda. Žádný klid, ani ticho. Snažil jsem se zabavit alespoň sluchátky v uších a koukáním z okna. Ale rušilo mě, jak Himi neustále cloumal s opěradlem sedačky a něco horlivě vypráví. A tak na hlas, že ho museli slyšet i lidé skrz okna auta. V jednu chvíli jsem se na něj tak naštvaně otočil, že se na chvíli zasekl a úplně se ztratil v tom, co vyprávěl….
Takže začal znovu….
Málem jsem si hodil mašli. To mě ještě čeká na koleji další bordel, jelikož je ve stejném pokoji společně s Bangem. Youngjae mě jen soucitně shlédl pohledem a narval si špunty do uší…. Šťastný to člověk.
Hodil jsem tašku do rohu pokoje a otočil se ve dveřích. Přede mnou stál Bang. Celkem jsem se i lekl, protože jsem ho tam vážně nečekal. Většinou mám přehled o tom, kdo je kde na koleji, a tak mi přišlo, že je divné, že mi tohle ušlo.
"Sorry, Hyung. Nevěděl jsem, že jdeš za mnou." Uhnul jsem mu, i když by měl správně pustit on mě. Ale to je přeci jedno ne. Hlavně, že se oba dostaneme tam, kam chceme.
"V poho." Zavrčel a prošel dovnitř, udělal to samé, co před chvílí já a odešel.
A protože v první chvíli, co jsme se náhodně všichni střetli v jedné místnosti, Himi zase začal s vyprávěním, že jsem se sebral a prostě se odešel sprchovat. Většinou jsme do koupelny nemuseli po dvou, protože tu byly koupelny dvě. Jenže naši PD se sprchovali ve stejnou dobu. Nevím tedy, jestli to bylo stářím, nebo únavou, že jim to vždycky tak trvalo.
Ještě, než jsem stihl dveře zavřít, se na zárubni dveří objevila ruka.
"Můžu?" Prohodil Bang a ani nečekal na můj souhlas, aby vešel. Rychle zabouchl a zamkl. Pak se opřel o dveře a unaveně si přejel rukou od čela až přes hranu brady.
"Himi je čím dál vtíravější." Prohodil na svojí obhajobu, proč z ničeho nic narušil můj znovu nalezený klid. Myslel jsem, že tak ho oslovuji jen já. Zřejmě jsem se spletl.
"Přijde mi jako operátor mobilní společnosti." Prohodil jsem nenuceně a shodil z hlavy kapuci, do které jsem se ukryl při východu z budovy studia.
Natáhl jsem se pro závěs, abych ho odhrnul a pustil vodu. Většinou jí vždycky napřed našteluju a pak se teprve svléknu a vlezu dovnitř. Hlavně proto, že si nechci dát probírací sprchu ledovou vodou.
Přetáhl jsem si mikinu přes hlavu i s tričkem. Stejně to bylo propocený, takže to pak rovnou odnesu Zelovi. Ten měl na koleji na starost právě praní prádla. Já měl nádobí…
Také nic záživného, ale stále lepší, než Himchan, který vynášel odpadky…
Nad tím jsem se v tuhle chvíli docela musel i usmát, protože představa toho, jak si užije moje odpadkové překvapení v podobě zkyslého mléka, mě docela lákala, abych se sprchováním ještě chvíli počkal.
Docela mě znervózňoval Bang. Celou dobu mlčel. A tak trochu jsem i myslel, že si mě prohlíží. Ale to je blbost, ne? Na mě nebylo nic, co závidět. A jsme oba kluci, takže slovo "líbit" tady nechci ani použít.
Teplá voda byla dnes vážně příjemná. Chvíli jsem proto jen tak stál a nechal jí na sebe téct. Přišlo mi, jako by každá kapka hladila mé unavené namožené tělo. Od konečků vlasů, přes obličej na ramena, hrudník, až k nohám.
"Co máme zítra?" Prolomil najednou Bang ticho. Tak nějak jsem zapomněl, že tu je. A zřejmě jsem i zapomněl i dýchat, jelikož jsem se zhluboka nadechl vody a rozkašlal se.
"Zítra?…. Myslím, že to focení." Zamyslel jsem se nad tím. Já tyhle věci moc neřešil. Od toho tu byl Youngjae a PD's. Já se většinu věcí dovídal jako poslední a ani mi to nijak zvlášť nevadilo.
"Hey, Bro. To bys měl ale už vědět." Zasmál se. Vyvrátil jsem hlavu a vykoukl z poza závěsu.
"Dej mi čas. Možná mi to časem do tý hlavy naleze." Ušklíbl jsem se posměšně. Navíc ten jeho výraz, jak nečekal, že se na něj dívám. Prý: Ne, nerad se prohlížím v zrcadle. A přitom se před ním nakrucoval, jak nějaká modelka.
"Ya, jasig!" Vrhnul se na mě. Chytil mě pod krkem a trošku mi upravil fasádu. Jeho blbnutí mělo jediný výsledek. A to ten, že jsem mále vypadl ven. Moc balanc jsem teda nedržel.
Vylezl jsem ven a omotal se ručníkem okolo pasu. Tohle jsem vážně potřeboval. Po krátkém osušení jsem prošel přes chodbu do našeho pokoje. Himchan se válel na dekách, na zemi, a četl si novinky na internetu.
"Yongguk tam byl s tebou?" Promluvil naštvaně. Až mě to zaskočil. Mluvil jak žárlivá ženská, což mě na druhou stranu celkem pobavilo.
"A? Mě je to jedno." Prohodil jsem, abych mu tím naznačil, že se o tom nechci bavit. Bylo to úplně absurdní téma. Oblékl jsem se na spaní a lehl si na druhou stranu celé postele. No ona to vlastně nebyla postel. Protože jsme se nedávno stěhovali (včera), ještě tu nemáme postele. Takže máme na zemi silné deky a jsme naskládaní vedle sebe ve dvou pokojích tak, aby nad námi PD's měli dohled.
Přitáhl jsem si k sobě tašku a zahrabal v ní, abych našel sluchátka a přehrávač. Ten jsem rovnou strčil do nabíječky a taktéž telefon. Zítra bych měl zavolat domů. Už jsem je neviděl dobrý měsíc. To je i na mě dlouho.
"Hey! Jongup-ah!" Uslyšel jsem Bangův hromový hlas. Už teď jsem byl vlastně mrtvej, aniž bych věděl, co se vlastně děje.
"Tohle sis zapomněl." Vrhnul po mě hromádku mého hadího svlékání.
"Mianhae, Hyung." Usmál jsem se na něj a rychle strhl sluchátka, abych mohl to oblečení jít hodit do pračky. Himi to pobaveně sledoval. Zřejmě měl radost, že on je vzorňáček, zatím co já, jsem grázl.
Náš leader na sobě teď neměl nic víc než jen ručník, který mu byl poněkud těsnější přes boky, takže si ho přidržoval jednou rukou. Zřejmě ho popadl, jak si všiml mého oblečení, protože z něj odkapávala voda a tvořila takhle cestičku až z koupelny. Když jsem kolem něj probíhal, přišlo mi, že se směje.
Tak mě káral, nebo si ze mě dělal jen srandu? Vážně se v něm nevyznám. Když jsem se vrátil, Bang už byl oblečený.
"Himi, běž vynést odpadky. Taky si dej sprchu, nebo se tu nebude dát spát." Povzbudivě ho poplácal po zádech.
"Ye, Hyung." Usmál se na něj a hned vyskočil na nohy, zatím co si Bang lehl vedle mě. A přišlo to možná jen mě, ale jakmile Himchan zmizel, Bang přese mě přehodil svou těžkou paži a unaveně vydechl.
Nechápavě jsem se na něj otočil. Nepamatuju se, že by mě měl někdy takhle v oblibě. Až to začínalo hraničit s normálností. Tak nečekaný obrat musí mít přeci nějakou příčinu…
Myslím, že jsem na chvíli musel usnout, protože, když jsem otevřel oči, před sebou jsem měl obličej Banga. Spal jak zařezanej a v pokoji byla celkem tma. Zřejmě už i ostatní šli spát a já vytuh jako první. Což se často nestávalo. Většinou jsem z té vší dřiny prostě nemohl zabrat, takže jsem byl dlouhé hodiny vzhůru.
"Nespíš?" Ozvalo se vrčení. Což mě probralo z myšlenek.
"Teď jsem se vzbudil. Jak mám vědět, jestli zase neusnu?" Vznesl jsem úplně pádnej dotaz, v téhle chvíli. Můj hlas teď zněl chraptivěji a zastřeněji. Jako bych byl přidušenej.
"To je pravda." Pousmál se a teprve teď otevřel oči. Jak tedy mohl vědět, že nespím, když jsem se ani o píď nepohnul? Přišlo mi, a možná to bylo jen tím stínem místnosti, že jsou jeho oči hlubší a černější, než obvykle. Krátce jsem nad tím zavřel ty své a s povzdechem se otočil na záda. Přece jen to nebylo moc pohodlný spaní. A proto jsem doufál, že brzy dorazí postele.
"Asi mi nepodáš telefon, co?" Zavrčel Bang. Ani nečekal na mou odpověď a najednou se přikrývka vzedmula a téměř nahý leader se přese mě naklonil až k nabíječce vedle mé hlavy. Tudíž jsem měl jeho hruď těsně na té své.
Snažil jsem se to přehlédnout. No snad každý tohle alespoň jednou udělal, a nebylo by v tom nic divného. A on působil stejně. Na chvíli světlo z telefonu osvítilo jeho postavu a já se zadíval do jeho rozespalé tváře.
"Tři ráno." Zabručel a opět telefon položil tam, kde ho vzal. Pak se na mě podíval. Najednou mi přišlo, že nebyl zas tak daleko. Byl poměrně blízko. Hrudí se opíral o tu mou a dost dobře jsem i cítil, jak mu bije srdce. Povytáhl jedno obočí a pokřiveně se usmál. Co to mělo být? Mé srdce se rozbušilo o něco rychleji a já na něj jen dokázal vykuleně zírat. Nebyl jsem ani schopen mu říct, aby si tyhle hloupé fórky odpustil.
Nevím, jak dlouho tohle trvalo. Nějak jsem se zasekl. Nedokázal jsem udělat nic. Jako by mě jeho oči zhypnotizovaly. Sklonil se níže k mojí tváři a stále se usmíval, jako by snad byl pomocník ďábla. Byl jsem tím tak ochromený, že jsem si ani nevšiml ruky, kterou zvedl. Tiše se uchechtl a přejel mi palcem přes rty.
Pak si znova lehl a ještě než se zase odporoučel ke spánku, dodal…
"Neslintej a spi."

Unbreakable Info

1. září 2014 v 17:57 | ~Tokki~ |  Unbreakable [ COMPLETE ]
Unbreakable je jedna z mých prvních Kpop povídek BoyXBoy.....takže je trošku ...umm....dětinská.

Každopádně je o skupině B.A.P a to pairing BangUp! Doufám, že se vám bude líbít! ;)

Rated M!!!!!


Death Count Kim Hyun Joong

1. září 2014 v 0:09 | ~Tokki~ |  Death Count Kim Hyun Joong [ COMPLETE ]

Death Count

Jeho horká těžká ruka mě chytila na zátylku. Neúspěšně jsem se snažila zbavit pocitu, že se mi to možná byť jen špetku líbí. Protože mě stejně tvrdě ochromoval strach. Netušila jsem, že bych se někdy mohla takto bát o vlastní život. Vykroutila bych se mu, kdybych nevěděla, že by to pak bylo ještě horší. Těžce sem polkla poslední sliny, které se zdržovaly v mých ústech. Snažila jsem se tvářit vyrovnaně, aby neviděl, že mi vážně nahání hrůzu.
Jeho tělo vyzařovalo mrazivě nepříjemné teplo, stejně jako jeho pohled. Ten pro mě ale byl teď záhadou, protože jsem stála zády. Mimo jiné jsem cítila i jeho vůni, která byla omamnější než kdejaká květina. Mohlo by to snad být ještě horší?
"Máš strach?" Vydechl do mého ucha, až jsem se otřásla.
Jistě, že ano, když mě tak nečekaně osloví.
"Ne." Vyřkla jsem téměř neslyšně.
"Asi by ses měla naučit lhát lépe, protože zatím jsi mizerná lhářka." Udeřila mě vlna jeho tlumeného hlasu.

Zamrazilo mě. Co mě tak mohlo prozradit? Úkosem jsem odklonila hlavu od jeho rtů. Nechtěla jsem slyšet ani jediné slovo. Jestli mě chce zabít, ať tak učiní.
"Šššt. Nejsem tak zlý." Cítila jsem v jeho slovech úsměvný tón. Nebylo to tak, že bych se ho bála, že je zlý. Ale byl mi svým chováním odporný. Nutilo mě to, si nad jeho slovy zhnuseně odplivnout, jak bych to asi normálně udělala. Ale v jeho přítomnosti jsem si to nedokázala dovolit. Ještě bych z toho vyšla o poznání hůř.
Stála jsem na tenké kře, která se stále odlamovala. Cítila jsem, že se ke mně sklání. Byl o poznání vyšší, než já. A navíc mě jeho přízračně tmavé vlasy zašimraly na obnažené kůži ramene. Zatnula jsem zuby a dlaně stiskla v pěsti. Snažila jsem se nevyletět. Neohnat se po něm. Nevlepit mu pár dobře mířených pohlavků a skopat ho do kuličky. Místo toho jsem držela napnutá jak struna a na sucho polykala vzduch v ústech. Zhluboka se nadechl nosem a mě zamrazilo ještě víc. Vdechoval mou vůni znovu a znovu zatím, co jeho ruka zmizela ze zátylku a posouvala se po délce mých zad až do pasu.

Nedokázala jsem zapřít, že se celé mé tělo třáslo. A doufala jsem, že jen strachem. Pevně stiskl ruku na mém boku a druhou se lehce opřel o mé holé rameno. Kolikrát jsem si říkala, že tohle oblečení musím přestat nosit. Přitahuje jen smůlu a ohavné muže.
"Ani ty sama si nemůžeš myslet, že jsem tak zlý." Mezi každým slovem se lehce rty otřel o kůži na mém krku. Na chvíli mě to téměř oslepilo. I bych, asi upadla, kdyby mě ta ruka na boku nesevřela pevněji.
"Hnusí se mi způsob, jak se mnou jednáš." Vyhrkla jsem. Neměla jsem co ztratit. Tedy jsem v to aspoň doufala. Jestliže mám zemřít, tak se ctí. Ale jemu to zjevně připadalo směšné. Tiše posměšně vydechl, což způsobilo, že mi jeho dech ovál šíji a málem mě to dostalo do kolen.

Jak jsem doufala, aby mě nechal být. Aby si to rozmyslel a nechal mě volně odejít….

Ruka z boku zase začala putovat. Tentokrát se přesunula přes bříško až na druhou strnu, kde se mnou tak rychle škubl, že jsem mu narazila do hrudníku. Nebo spíše do celého těla. Ale snažila jsem se to nevnímat. Děsila mě hrůzná myšlenka, že bych mohla před smrtí sloužit jako loutka.
"Já ti neublížím." Zašeptal mi do ucha.

Vážně ne? Tak jak vysvětlí ty mrtvé. To že se vloupal ke mně. Jak mi tímto dokazuje, že mi neublíží. Nevěřila bych tomu, ani kdyby mě přemlouval.

"Líbí se mi tvá vůně." Hlesl a opět zabořil obličej kamsi mezi vlasy na mou kůži. Na sucho jsem polkla. Nemohla jsem připustit, aby tohle dělal. Nechtěla jsem být v jeho přítomnosti. A ještě více mě děsily reakce vlastního těla. Nedokázala jsem zabránit tomu, že se mému tělu, všechny tyto jeho tahy, líbily. A to mě vytáčelo. Dříve, či později tu masku prokoukne a já budu dočista v koncích. Takže opravdu doufám, že to bude později.

Ačkoli, čím dříve, tím lépe…..
Ne, na takové věci nesmím myslet!

"Otoč se." Zavrčel mi do vlasů.
"Jak se mám otočit?" Sípla jsem bezmocně. Nechtěla jsem způsobit další problémy svou neomaleností. Povzdechl si a prsty stočil okolo mého boku, načež trhnul, až jsem se ocitla přímo před ním. Klopila jsem pohled k zemi. Nechtěla jsem se na něj podívat ani koutkem oka. Nestál mi za ten pohled. Byl to přeci vrah. V mžiku bych mohla mít v srdci kulku, tak proč si kazit poslední okamžiky?

"Podívej se na mě." Zavrčel znovu. Znělo to dost naštvaně, ale ani tak jsem neuposlechla. Zapřel mi tedy bradu dvěma prsty a vyzvedl mi hlavu nahoru. Chtěla jsem zavřít oči. S tím by nic neudělal. Leda by mi je vydloubl z důlků. Ale to by zřejmě ztratilo ten efekt. Jenže moje zvědavost přeci jen zvítězila a já se mu zahleděla do očí.


Myslela jsem, že se mi zvedne žaludek, jako se mi to stávalo vždy, když jsem slýchala o úmrtích a těchto chodících lidských zrůdách. Ale síla pohledu těch tmavých uhrančivých očí, jako by mě naopak uklidňovala. Tvářil se dosti ledově, což naopak rozbíjelo ten pohled jeho očí. Nedokázala jsem se v něm vyznat. Byla jako bludiště bez cesty ven. Co byl zač? A proč zrovna já?
"Hodná holka." Pousmál se drze a se stejnou vervou položil jednu ruku na má bedra. Aby si mě tak mohl přitáhnout k sobě.

"Kdo jsi?" Pípla jsem dostatečně nahlas, aby ho to zarazilo.
"Já? To není podstatné." Zdvihl u toho jedno obočí.
"Trvám na tom." Stáhla jsem obočí a na čele mi vyrazilo několik vrásek.
"Jestli budeš lpět na maličkost, nikdy si neužiješ ostatní věci." Pousmál se. Byl to nepříjemný pokřivený výraz, který mi, z jakéhosi záhadného důvodu, vháněl červeň do tváří. Stáhl mě do své horké náruče a připravil mě tak o několik dalších úderů srdce.
"Je…je to slušnost." Vykoktala jsem a snažila se dál udržet soudnost ve tváři. Nechtěla jsem si připustit, že se mi líbí. To by bylo přeci zvrácené.
"Nejsi u sebe doma, a přesto se chováš, jako by ti tu vše patřilo." Zamračil se.
"Nechci být hrubá." Ale chci!

Naklonil se opět k mému uchu, což mu nedělalo problém, protože mezi našimi těly nebyla jediná mezírka. Volnou rukou přejel od ramene až na krk a zavrčel mi naštvaně své jméno do ucha. Zřejmě mu bylo proti srsti ho jen vyslovit.
Znovu se mi podíval do očí a ruku nechal na místě. Možná si mě jen jistil. Abych neutekla. Protože divoce zuřivé zášlehy v jeho očích byly více než patrné. Opět jsem ho chtěla vytrhnout slovy z tužeb, ale nepovedlo se mi to dostatečně rychle. Tvrdě dolehl na mé rty. Nemohla jsem nic. Pohnout se, ucuknout, odstrčit ho. A to i když jsem měla ruce položené na jeho hrudi. Popírala jsem skutečnost, že mě vábí, každý její záhyb, který bych prsty mohla prozkoumávat, kdybych se třeba byť jen na okamžik podvolila. Ale to bych mu zavdala záminku, aby pokračoval. A nebyla jsem si zrovna dvakrát jistá, že něco takového chci. Že chci cítit tu žhavou touhu na své kůži.

Znovu jsem zatlačila do jeho hrudi. Nevím jestli to byla jeho iniciativa, ale opravdu povolil. Silou jsem ho odstrčila a s rychlým nápřahem mu uštědřila facku.

"Nejsem žádná figurka!" Procedila jsem zuříc nad tím zjištěním.


Do teď si pamatuji výraz, se kterým na mě pak pohlédl. Byla v něm taková zuřivost, že jsem si byla téměř jistá, že se nedožiji příštích několika sekund. Ale byla jsem s tím smířená. V té chvíli bych čekala opravdu téměř cokoli. A právě, téměř cokoli!

Ale on se ke mně vrátil. Přivřené oči naznačovaly, že jsem určitě neudělala dobře. Co víc, tohle byla zřejmě kardinální chyba. Přeci se říká: Nestrkej hlavu lvovi do tlamy. Musela mě asi oslepit čistá blbost. Chytil mě pevně v pase a druhou rukou rozpustil mé ohnivé vlasy. Ponořil ji hluboko mezi ně a přitáhl si mě znovu na své rty. Na plné čáře jsem selhala. Jako by mě pohltily pekelné plameny. Kousl mě do spodního rtu, až jsem myslela, že mi z něj poteče krev. Ale zřejmě to splnilo svůj úkol, protože jsem bolestně pootevřela ústa. Oči jsem držela pevně zavřené, až jsem cítila, jak se vše točí. Zřejmě jsem i zadržovala dech, protože, když si mě znovu přitáhl k tělu, rozklepaně jsem vydechla. Okamžitě jazykem vklouzl do mezery v mých rtech.

Zaplavil mě čistý oheň. Líbal mě, jako by to byl poslední okamžik. Jako oheň. Jeho jazyk fungoval, jako plameny. Každý kus těla, který jsem s ním sdílela, žhnul, jako by mě spaloval. Nedokázala jsem se ani pořádně nadechnout, natož se mu nějak bránit. Ale i tak jsem se nechtěla vzdát. Kdybych se podvolila, znamenalo by to, že vyhrál. A to jsem v žádném případě nemohla dopustit. Odtáhl se a zadumaně se mi zadíval do tváře.

"Tak už mě netýrej. Zabij mě. Už to chci mít za sebou." Vhrkla jsem, když jsem konečně popadla dech.
"Proč myslíš, že tě chci zabít?" Přivřel opět oči.

Vzal mi vítr z plachet. Opravdu to chtěl udělat? Nebo si to jen vysnila má bujná představivost. Ale co pak ti co zabil? Také náhoda? Nebo jen součást jeho lstivého plánu, jak mě získat pro sebe?

Co teď?

Jen se pousmál. Jako blázen. Jako všech bláznů král. Naviklal můj úsudek a velice ho to těšilo. Znovu, a daleko hruběji, se dostal s jazykem do mých úst. Ta ještě nepřestala pálit. Znovu jsem byla v jednom ohni. Co byl zač, ze semnou dělal takovéto věci. Nechtěla jsem se podvolit. A nebylo to tím, že by se mi to nelíbilo. Měla jsem co dělat, abych se udržela. Ale nechtěla jsem, aby si semnou hrál, jako kočka s myší. Na to jsem měla svou hrdost. A právě ta mě držela, abych se nepoddala jeho žhavým trýznivým polibkům.

Jenže ta bolest se nedala vydržet. Bylo to, jako by měl v ústech jed a snažil se mě jím otrávit. Aniž bych si to uvědomovala, moje mysl přestávala reálně uvažovat, takže jsem se nevědomky podvolovala. Bylo to, jako by to on sám dobře věděl, že se tohle stane. Mezi prsty jsem svírala látku jeho porozhalené košile. Bála jsem se, že když se nebudu držet, upadnu. S každým úderem jeho srdce, jako by mi říkal: Jsi jen má, tak už to vzdej, vzdej, vzdej!
Ale protože jsem stále vzdorovitě držela poslední myšlenku v hlavě, nezbylo mu nic jiného, než opět přitvrdit. Tak tvrdě mě přimáčkl do své náruče, až jsem myslela, že mě udusí. Nebo že mi ve chvilce snad zlomí vaz. Místo toho jsem bolestně stáhla obličej a ruce mi bezmocně zapluly pod okraje košile. Nechala jsem se unést tou omamnou vůní, která se kolem mě šířila silně, jako toxický odpad a trávila mě zevnitř. Pomalu se šířila mými žilami až k srdci, které zběsile tlouklo. To jeho bylo oproti tomu klidné. A možná se mi jen zdálo, že se v tu chvíli usmál, stále mi připomínajíc ústy, kdo je tu vlastně pánem.

"Prosím přestaň." Vyhrkla jsem, když se na chvíli odtáhl, aby mohl načerpat sílu na nový útok na mé opuchlé rty.
"Proč bych měl?" Zazářilo mu v očích.
"Protože mám strach. Nevím, co máš se mnou v plánu a děsí mě to." Vyhrkla jsem ze sebe.

Jedním škubnutím za vlasy mi zaklonil hlavu. Samozřejmě jsem vykřikla, protože jsem to nečekala. Napřed mi přes hrdlo přejel nehty, a pak se k němu sklonil rty a hladově jej několikrát políbil.

"Neříkej mi, že ten záměr nevidíš." Zasmál se.
"Asi si budeš myslet, že jsem slepá, ale nevidím." Pískla jsem a snažila se popřít vzrušení, které ve mně vyvolával. Těmi prašivými rty se zastavil až v důlku mez klíčními kostmi. Málem jsem se neubránila stenu. Jen jsem se tupě zachvěla pod náporem toho pocitu a nechala na chvíli odvát to, že můj věznitel je krutým démonem.

"Naivně jsem si myslel, že ze mě strach mít nemůžeš, když mě za mými zády pomlouváš." Smál se tomu a přejížděl nosem po klíčních kostech. Přála jsem si, aby toho nechal. Nebylo to nepříjemné. Spíš jsem se bála, že to nikdy neskončí.

"Pusť mě." Vykřikla jsem nařčeně. Nebyla jsem žádná bojácná husička. Teď mi sám připomněl, kdo že vlastně jsem. Silo jsem ho odstrčila.


"Ty!" Vykřikl a opravdu se tvářil, že mě brzy uškrtí. Tak jen do toho, proto jsem přeci tady, ne?
"Jen to zkus. Nenaletím na tvé chabé triky. Nejsem něco, s čím si můžeš jen tak hrát." Dokončila jsem svou obhajobu a opravdu jsem měla chuť mu poplivat boty. Ale to stejně nešlo, protože jsem měla ústa v jednom ohni.

Aniž bych si to uvědomovala, jeho rty mě k sobě táhly. A nejen ony. I jeho tělo zpívalo lačnou přitažlivou píseň svádění. Na druhou stranu mě jeho oči pěkně děsily, protože takhle potemněly poprvé. Naháněly hrůzu, jako nepoznaná tma odříznutých ulic města. Dřív než jsem stihla cokoli udělat, ozval se vzduchem svistot kovového předmětu. Na kulku to bylo moc tiché, takže jsem předpokládala, že jen ve vzteku hodil tužku, nebo něco podobného. Úsměv v mysli mi ztvrdnul, jakmile mi kolem horní poloviny nohy proletěl malý ruční meč a prořízl nejen látku mých šatů, v tom místě, ale také kůži, tamtéž.

Bolestně jsem zasyčela. Oči jsem pevně zavřela, stejně jako jsem sevřela ruce v pěst. Říkala jsem si, že jsem dostatečně silná, abych to vydržela. I když mi instinkt velel, abych se za to poraněné místo chytila. Jak my mohl nalhávat, že mi neublíží. Že se mě vlastně nechystá zabít.
Uslyšela jsem, že se ke mně přiblížil, ale netroufala jsem si oči otevřít. Na to jsem moc věřila síle okamžiku, že už za chvíli bude po všem. Jeho velké ruce stiskly nohu okolo té rány. Okamžitě jsem se na něj podívala. Klečel přede mnou. Čelem se dotýkal mé nohy a dýchal na mou ránu. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to.

Ještě více mě překvapilo, když začal olizovat krev z rány. A ač nerada, musím přiznat, že to bylo vážně příjemné. V uších mi tupě pískalo a nezmohla jsem se ani na slovo, abych ho zastavila. Čím déle se dotýkal mé kůže, tím hůře jsem jeho dotykům dokázala odolávat.
"Prosím." Pípla jsem z posledních sil, než jsem se zhroutila na kolena. Dost to bolelo, ale já to prostě jen tak přešla. Teď jsem byla zhruba ve stejné výšce, jako on. Zdvihl na mě své temné oči a stále nepouštěl mou nohu v místech té ranky, ze které už netekla jediná kapka krve. To jak se o to jazykem postaral, mě znervóznilo, protože teď si mlsně olízl rty, protože na nich pár kapek mé krve ještě ulpívalo.

Jeho pohled ze mě dočista odpařil poslední kapky svobodné vůle. Pustil se mé nohy a jal se olizovat vlastní prsty od mé krve, která na ně stekla. Překvapeně jsem vykulila oči. Každý normální člověk, by si je šel umýt. Nebo by se mě určitě nesnažil vysát. Ale on rozhodně nebyl normální. O tom opravdu žádná. Pootevřela jsem rty v němém údivu a nespouštěla pohled z jeho omamně temných očí.

"Ještě stále si myslíš, že tě chci zabít?" Přivřel obě oči a naklonil hlavu na stranu. Odpověděla bych mu, kdybych toho byla schopná. Nejen, že jsem nedokázala najít vhodnou odpověď, ale zároveň jsem nedokázala ani promluvit. Kdyby mě chtěl zabít, tak by to už udělal. A když mě sám zranil, okamžitě se to snažil odčinit. Co byl zač, a proč tohle dělal? Strčil do mě, až jsem spadla na záda. S úsměvem se naklonil nad mou ránu a políbil jí.


Blahem se mi postavily všechny chloupky na těle. Stále mě ale v koutku mysli hlodal zbytek strachu z toho, že by mě přeci jen na konci mohl zabít. Takže jsem začala couvat. To ho zjevně popudilo. Zřejmě nečekal takový odpor i po tom, co ke mně byl natolik vstřícný, že se mi svým vlastním unikátním způsobem omluvil za ránu na mé noze.


"Nač tolik přemáhání?" Odklonil na chvíli hlavu stranou a zavřel při tom oči. Pak se na mě ale zhurta otočil a začal ke mně pomalu přibližovat. Jako by věděl, že už mě zavřel v kleci, že už prostě nemám kam bych utekla. A zjistila jsem to velmi brzy, když jsem zády narazila do dřevěného obkladu na zdi. S drzým úsměvem na tváři se dostal až pět centimetrů od mého obličeje. Ruce přímo vedle těch mých a jednu nohu mezi mými.

"Věř mi, že mě budeš prosit, abych už nikdy nepřestal." Tančili mu ďáblíci v očích, ale už jsem to moc dobře neregistrovala, jelikož jsem se opět dostala do moci té jeho zlověstně přitažlivé vůně. Stočil hlavu na stranu a lačně se přimáčkl k mým rtům. Oheň mě doslova pohltil. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jako v jeho slinách byla cítit pachuť rzi z mé krve. Celé mé tělo bolelo pod náporem jeho těla. A přes to, jsem si opravdu neuměla představit, že by mě teď měl pustit.