Christmas Wish

3. září 2014 v 11:25 | ~Tokki~ |  Christmas Wish [ COMPLETE ]

Město dnes mělo zvláštní éterickou atmosféru. Z černé noční oblohy se snášely zmrazky, zatím co se mráz bolestivě zakusoval do všeho, co mu stálo v cestě. Takže výjimkou nebyla ani lidská kůže všech kolemjdoucích, která nesla zanícený rudý nádech zapadajícího slunce. Hleděla jsem na všechny ty osoby přes tlusté, lehce zamlžené, okno. Opírala jsem si hlavu o dlaň ruky a sem tam si přiložila k ústům sklenici piva.
Všechny ty páry mě lehce přiváděli k šílenství. A možná i proto, že jsem tu seděla sama, jako kůl v plotě. Seděla jsem v jedné restauraci, která byla výjimečně otevřená. Obdivuji lidi, kteří na vánoce pracují. Alespoň pro jednou jsem si přála, aby se vše zastavilo a aby alespoň na jeden jediný den všichni přestali pracovat. A právě proto, že moje přání nebylo vyslyšeno, seděla jsem sama v restauraci, nad pivem a netknutým Ramyunem(protože jsem neměla chuť k jídlu), úplně sama. A to přímo na štědrý den. Atmosféra Vánoc tu sršela ze všech koutů. Nejen, že se po restauraci rozléhaly tradiční i Americké vánoční koledy, ale také vzduch byl nasycený cukrovím, skořicí a jablky.
Asi po sté jsem vzdychla ke svému telefonu, který nehnutě ležel na stole tak, jak jsem ho tam před chvílí odložila. Stále jsem nemohla uvěřit té zprávě, která mi přišla…
Moc mě to mrzí, ale mám moc práce, nevím, kdy dorazím.
"Dáš si ještě něco?" Ozvalo se nade mnou.
I proto jsem sem asi chodila. Pracovala tu moje hodně dobrá kamarádka. Jen nechápu, proč k mému stolu chodila tak často. Byla jsem tu sice jediná, ale i tak.
"Ne, děkuju." S povzdechem jsem se na ní vřele usmála.
Čekala jsem, že zase odejde a přijde tak za deset minut, ale místo toho si s těžkým povzdechem odsunula židli naproti mně a s těžkým unaveným nářkem se na ní posadila. Položila si ruce na stůl a zvedla ke mně pohled.
"Tak co se děje? Takhle se normálně nechováš. A vůbec, co tu děláš na štědrý den? Neměla jsi náhodou jet domu za rodinou nebo tak něco?" Zeptala se mě přímo a naklonila při tom hlavu na stranu, přičemž jí nepříjemně zakřupalo za krkem.
"Čekám na přítele, který asi nikdy nepřijde." Povzdechla jsem si znovu a zaměřila svůj pohled do sklenice s pivem.
"Počkej…ty máš kluka?! To jsi mi nikdy neřekla!! A já myslela, že jsme nejlepší kamarádky." Fňukala na oko naštvaně, ale mě bylo jasný, že už teď se mě chtěla ptát na všechny detaily.
Jenže tu byl zádrhel. Za prvé: Nikdy mi neuvěří, kdo to je. A za druhé: Byla jsem dost připitá, takže bych toho nakonec mohla říct víc, než bych chtěla. Ale i tak jsem jí to chtěla říct, protože už mě nebavilo to tajit!
"Mám přítele. Jmenuje se Dongwoo. Ze skupiny Infinite." Jemně jsem si skousla spodní ret, čekajíc na její reakci.
Doufala jsem, že nebude vyšilovat, protože byla jedním z fanoušků této skupiny. Hrdě se nazývala Inspirit a věděla o nich snad první poslední. Ale samozřejmě, mi nevěřila. Což mě tedy vážně mrzelo. Alespoň v tomhle mi mohla věřit, i proto, že jsem jí nikdy v ničem nelhala.
"Nekecej! To není možný!" Uchechtla se, ale s pošetilým úsměvem čekala, co dalšího jí řeknu.
A tak jsem se dala do vyprávění, za tónů vánoční koledy Zhang Li Yin - The First Noel.
Poznali jsme se vlastně přesně před rokem. Proto jsem trvala na tom, abychom se dnes viděli. Byla to láska na první pohled. Tedy spíš to byla srážka našich srdcí. Zrovna jsem byla se svou mladší a starší sestrou bruslit, než rodiče přichystají sváteční večeři. Otáčela jsem se na své sestry a nějak si nevšimla osoby, která přede mnou sotva na bruslích stála. A tak jsem vlastně Dongwooa srazila na zem. Snažila jsem se mu tedy pomoct vstát, ale bohužel mi to moc dobře nešlo. Ale když se nám to konečně podařilo, a já se zeptala, jestli je v pořádku, jen se na mě oslnivě usmál.
Od té doby se vlastně stal celým mým světem. I když na mě neměl moc čas, vždy se mi to snažil vynahradit, i když jsem to po něm nikdy nechtěla. Kupoval mi hloupoučké drobnosti a nechal mi je posílat poštou jako tajný ctitel. Občas mi přinesl květiny, nebo jen tak mě vytáhl ze školy, z čehož jsem samozřejmě měla následně problém. Ale když jsem byla s ním, nic jiného mě nezajímalo. Všechen okolní svět zmizel.
Ale všechno bral pomalu a opatrně. Ano…držíval mě za ruku, nebo mě třeba i objímal, ale nic víc. Vždy mi říkal, jak chce, aby vše bylo dokonalé, pro náš první polibek. A tak se třeba stávalo, že jsme prostě jen celé hodiny mluvili a mluvili…..
Nedokážu ani slovy popsat, jak moc jsem ho milovala. Bez něj jsem si připadala, jako kdyby mně kus chyběl!
S lehkou dávkou potěšení, jsem sledovala, jak se výraz mojí kamarádky mění z posměšného úsměvu v nejistý pochybovačný výraz. Bylo mi jasné, že tomu nechce jistým způsobem uvěřit. Ani já jsem tomu zprvu nevěřila. A ani po druhé, nebo potřetí, ba ani teď tomu nemůžu uvěřit. Nevěřím tomu pokaždé, když není vedle mě. Pokaždé mi to přijde jako moc krásný sen, na to, aby to byla skutečnost.

"Hey, Bro! Co se děje?" Zeptal se mě L.
Neměl jsem zrovna náladu. Duší jsem byla vlastně jinde, jen ne ve studiu rádia. Neměl jsem radost, že ze všech členů jsem zrovna já musel být na Štědrý den v rádiu. Chtěl jsem být se svou přítelkyní, jak jsem jí to slíbil. Znovu a znovu jsem sledoval display telefonu, jestli mi náhodou neodpoví na mou zoufalou zprávu. Nechtěl jsem, aby na mě čekala. Kdyby to bylo na mě, tak bych se okamžitě sebral a šel za ní.
"Nic…jen, že…" povzdechl jsem si a odložil telefon.
Podezřívavě se na mě díval. Pro nikoho z Infinite nebylo tajemství, že jsem svůj volný čas trávil se svou přítelkyní. Takže jsem to nakonec vzdal a podíval se na něj.
"Jestli jde o tu tvojí přítelkyni, tak jdi! Já to tu už nějak zvládnu sám." pousmál se.
Nevěřícně jsem na něj asi půl minuty zíral. Myslel to vážně?
"Tak jdi, než si to rozmyslím!" Kopnul do mé židle, až jsem z ní málem spadl na zem.
"Díky! Vrátím ti to! Vážně!!" Okamžitě jsem se zvedl, popadl své věci a vyběhl z místnosti.
"Jasně, jasně!" Slyšel jsem, jak za mnou volá.
Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nejdůležitější tu pro mě byla jen ona!

A jak jsem tak na něj myslela, cítila jsem se víc a víc smutná. Z očí mi začaly téct slzy. A v tu chvíli i moje kamarádka pochopila, že si nedělám srandu.
"Přála bych si, aby tu se mnou byl!" Hlas se mi chvěl.
Už, už jsem chtěla propuknout v pláč, když jsem na ramenou ucítila dvě silné ruce.
"Promiň, že mi to tak dlouho trval. Pojď prosím domů." Uslyšela jsem jeho božský hlas a stesk byl ten tam.
Kamarádce lehce poklesla čelist, ale tak trochu jsem to i čekala. Vzal mé věci a pomohl mi do kabátu. Pevně mě chytil za ruku, která byla lehce zkřehlá mrazem, a vedl mě ven. Jen jsem rychle zamávala omráčené kamarádce a nechala se jím vést. Po chvilce se zastavil a podíval se na mě.
"Chyběla jsi mi." Sklonil se ke mně a vtiskl mi dlouhý polibek.
Jen jsem na něj překvapeně zamrkala, než jsem se usmála. Lepší dárek jsem si nemohla přát! Do oka mi něco spadlo, když jsem se tak na něj zamilovaně dívala. Mrknutím oka začalo hustě sněžit, což mě rozesmálo.
"Veselé vánoce!" Stiskl mě pevně v náručí.
"Šťastné výročí." Obtočila jsem ruce kolem jeho krku a přála si tu zůstat takto stát do konce svého života.
V tu chvíli mi přišlo, jak že se čas opravdu zastavil. Mé přání se splnilo a já dostala ten nejlepší dárek k vánocům!
…KONEC…
…DODATEK…
Unaveně jsem si zívl a dál hleděl bezmyšlenkovitě na televizi. Nebo možná skrz ni. Čekal jsem na Myungsooa už několik hodin. Věděl jsem, že je v rádiu, ale říkal, že to nebude trvat dlouho, a že mi napíše, až pojede zpět. Zívl jsem si asi po tisící a podíval se z okna. Venku hustě sněžilo a já začínal mít strach. Co když se mu něco stalo?! Můj zdraví rozum nahlodávaly snad ty nejhorší představy, když jsem uslyšel, jak někdo bere za kliku. Okamžitě jsem vyletěl ze svého místa, ale zůstal stát na místě.
Myungsoo vešel do obýváku, a hned jak mě uviděl, usmál se od ucha k uchu.
"Víš, jaký jsem o tebe měl strach?!" Vyštěkl jsem na něj, slzy na krajíčku.
"Mian, Dongwoo mě trochu vypekl a nechal mě samotného v rádiu." Pousmál se, došel až ke mně a vtiskl mi lehký polibek.
"Tak jsem ti něco přinesl." Zatlačil mě zpět do sedačky a já na něj dál jen tak nechápavě a trochu naštvaně koukal.
Rozepl si péřovou bundu a ukázal mi tak bílou kuličku chlupů. Bylo to malé spící koťátko!
"M-Myungsoo…" zalapal jsem po dechu, když mi ho podal do ruky.
Kotě si jen zívlo a spokojeně se mi stočilo na klíně.

"Mrzí mě, že jdu tak pozdě, ale….Veselé vánoce Můj Sungjongie." Naklonil se a zlehka mě políbil na tvář…..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 4. září 2014 v 16:06 | Reagovat

Nyaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa... to bylo tak romantické :-P  :-P  :-P chvilkama mi málem i slina ukápla, zvlášť když si představím Dongwooa, který je mimochodem můj bias v Infinite... Sice je nějak nevyhledávám, takže popravdě ani moc neznám, co se členů týká, ale Hoya a Dongwoo si mě získali hned :-D  :-D  Hlavně díky Infinite H ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama