Death Count Kim Hyun Joong

1. září 2014 v 0:09 | ~Tokki~ |  Death Count Kim Hyun Joong [ COMPLETE ]

Death Count

Jeho horká těžká ruka mě chytila na zátylku. Neúspěšně jsem se snažila zbavit pocitu, že se mi to možná byť jen špetku líbí. Protože mě stejně tvrdě ochromoval strach. Netušila jsem, že bych se někdy mohla takto bát o vlastní život. Vykroutila bych se mu, kdybych nevěděla, že by to pak bylo ještě horší. Těžce sem polkla poslední sliny, které se zdržovaly v mých ústech. Snažila jsem se tvářit vyrovnaně, aby neviděl, že mi vážně nahání hrůzu.
Jeho tělo vyzařovalo mrazivě nepříjemné teplo, stejně jako jeho pohled. Ten pro mě ale byl teď záhadou, protože jsem stála zády. Mimo jiné jsem cítila i jeho vůni, která byla omamnější než kdejaká květina. Mohlo by to snad být ještě horší?
"Máš strach?" Vydechl do mého ucha, až jsem se otřásla.
Jistě, že ano, když mě tak nečekaně osloví.
"Ne." Vyřkla jsem téměř neslyšně.
"Asi by ses měla naučit lhát lépe, protože zatím jsi mizerná lhářka." Udeřila mě vlna jeho tlumeného hlasu.

Zamrazilo mě. Co mě tak mohlo prozradit? Úkosem jsem odklonila hlavu od jeho rtů. Nechtěla jsem slyšet ani jediné slovo. Jestli mě chce zabít, ať tak učiní.
"Šššt. Nejsem tak zlý." Cítila jsem v jeho slovech úsměvný tón. Nebylo to tak, že bych se ho bála, že je zlý. Ale byl mi svým chováním odporný. Nutilo mě to, si nad jeho slovy zhnuseně odplivnout, jak bych to asi normálně udělala. Ale v jeho přítomnosti jsem si to nedokázala dovolit. Ještě bych z toho vyšla o poznání hůř.
Stála jsem na tenké kře, která se stále odlamovala. Cítila jsem, že se ke mně sklání. Byl o poznání vyšší, než já. A navíc mě jeho přízračně tmavé vlasy zašimraly na obnažené kůži ramene. Zatnula jsem zuby a dlaně stiskla v pěsti. Snažila jsem se nevyletět. Neohnat se po něm. Nevlepit mu pár dobře mířených pohlavků a skopat ho do kuličky. Místo toho jsem držela napnutá jak struna a na sucho polykala vzduch v ústech. Zhluboka se nadechl nosem a mě zamrazilo ještě víc. Vdechoval mou vůni znovu a znovu zatím, co jeho ruka zmizela ze zátylku a posouvala se po délce mých zad až do pasu.

Nedokázala jsem zapřít, že se celé mé tělo třáslo. A doufala jsem, že jen strachem. Pevně stiskl ruku na mém boku a druhou se lehce opřel o mé holé rameno. Kolikrát jsem si říkala, že tohle oblečení musím přestat nosit. Přitahuje jen smůlu a ohavné muže.
"Ani ty sama si nemůžeš myslet, že jsem tak zlý." Mezi každým slovem se lehce rty otřel o kůži na mém krku. Na chvíli mě to téměř oslepilo. I bych, asi upadla, kdyby mě ta ruka na boku nesevřela pevněji.
"Hnusí se mi způsob, jak se mnou jednáš." Vyhrkla jsem. Neměla jsem co ztratit. Tedy jsem v to aspoň doufala. Jestliže mám zemřít, tak se ctí. Ale jemu to zjevně připadalo směšné. Tiše posměšně vydechl, což způsobilo, že mi jeho dech ovál šíji a málem mě to dostalo do kolen.

Jak jsem doufala, aby mě nechal být. Aby si to rozmyslel a nechal mě volně odejít….

Ruka z boku zase začala putovat. Tentokrát se přesunula přes bříško až na druhou strnu, kde se mnou tak rychle škubl, že jsem mu narazila do hrudníku. Nebo spíše do celého těla. Ale snažila jsem se to nevnímat. Děsila mě hrůzná myšlenka, že bych mohla před smrtí sloužit jako loutka.
"Já ti neublížím." Zašeptal mi do ucha.

Vážně ne? Tak jak vysvětlí ty mrtvé. To že se vloupal ke mně. Jak mi tímto dokazuje, že mi neublíží. Nevěřila bych tomu, ani kdyby mě přemlouval.

"Líbí se mi tvá vůně." Hlesl a opět zabořil obličej kamsi mezi vlasy na mou kůži. Na sucho jsem polkla. Nemohla jsem připustit, aby tohle dělal. Nechtěla jsem být v jeho přítomnosti. A ještě více mě děsily reakce vlastního těla. Nedokázala jsem zabránit tomu, že se mému tělu, všechny tyto jeho tahy, líbily. A to mě vytáčelo. Dříve, či později tu masku prokoukne a já budu dočista v koncích. Takže opravdu doufám, že to bude později.

Ačkoli, čím dříve, tím lépe…..
Ne, na takové věci nesmím myslet!

"Otoč se." Zavrčel mi do vlasů.
"Jak se mám otočit?" Sípla jsem bezmocně. Nechtěla jsem způsobit další problémy svou neomaleností. Povzdechl si a prsty stočil okolo mého boku, načež trhnul, až jsem se ocitla přímo před ním. Klopila jsem pohled k zemi. Nechtěla jsem se na něj podívat ani koutkem oka. Nestál mi za ten pohled. Byl to přeci vrah. V mžiku bych mohla mít v srdci kulku, tak proč si kazit poslední okamžiky?

"Podívej se na mě." Zavrčel znovu. Znělo to dost naštvaně, ale ani tak jsem neuposlechla. Zapřel mi tedy bradu dvěma prsty a vyzvedl mi hlavu nahoru. Chtěla jsem zavřít oči. S tím by nic neudělal. Leda by mi je vydloubl z důlků. Ale to by zřejmě ztratilo ten efekt. Jenže moje zvědavost přeci jen zvítězila a já se mu zahleděla do očí.


Myslela jsem, že se mi zvedne žaludek, jako se mi to stávalo vždy, když jsem slýchala o úmrtích a těchto chodících lidských zrůdách. Ale síla pohledu těch tmavých uhrančivých očí, jako by mě naopak uklidňovala. Tvářil se dosti ledově, což naopak rozbíjelo ten pohled jeho očí. Nedokázala jsem se v něm vyznat. Byla jako bludiště bez cesty ven. Co byl zač? A proč zrovna já?
"Hodná holka." Pousmál se drze a se stejnou vervou položil jednu ruku na má bedra. Aby si mě tak mohl přitáhnout k sobě.

"Kdo jsi?" Pípla jsem dostatečně nahlas, aby ho to zarazilo.
"Já? To není podstatné." Zdvihl u toho jedno obočí.
"Trvám na tom." Stáhla jsem obočí a na čele mi vyrazilo několik vrásek.
"Jestli budeš lpět na maličkost, nikdy si neužiješ ostatní věci." Pousmál se. Byl to nepříjemný pokřivený výraz, který mi, z jakéhosi záhadného důvodu, vháněl červeň do tváří. Stáhl mě do své horké náruče a připravil mě tak o několik dalších úderů srdce.
"Je…je to slušnost." Vykoktala jsem a snažila se dál udržet soudnost ve tváři. Nechtěla jsem si připustit, že se mi líbí. To by bylo přeci zvrácené.
"Nejsi u sebe doma, a přesto se chováš, jako by ti tu vše patřilo." Zamračil se.
"Nechci být hrubá." Ale chci!

Naklonil se opět k mému uchu, což mu nedělalo problém, protože mezi našimi těly nebyla jediná mezírka. Volnou rukou přejel od ramene až na krk a zavrčel mi naštvaně své jméno do ucha. Zřejmě mu bylo proti srsti ho jen vyslovit.
Znovu se mi podíval do očí a ruku nechal na místě. Možná si mě jen jistil. Abych neutekla. Protože divoce zuřivé zášlehy v jeho očích byly více než patrné. Opět jsem ho chtěla vytrhnout slovy z tužeb, ale nepovedlo se mi to dostatečně rychle. Tvrdě dolehl na mé rty. Nemohla jsem nic. Pohnout se, ucuknout, odstrčit ho. A to i když jsem měla ruce položené na jeho hrudi. Popírala jsem skutečnost, že mě vábí, každý její záhyb, který bych prsty mohla prozkoumávat, kdybych se třeba byť jen na okamžik podvolila. Ale to bych mu zavdala záminku, aby pokračoval. A nebyla jsem si zrovna dvakrát jistá, že něco takového chci. Že chci cítit tu žhavou touhu na své kůži.

Znovu jsem zatlačila do jeho hrudi. Nevím jestli to byla jeho iniciativa, ale opravdu povolil. Silou jsem ho odstrčila a s rychlým nápřahem mu uštědřila facku.

"Nejsem žádná figurka!" Procedila jsem zuříc nad tím zjištěním.


Do teď si pamatuji výraz, se kterým na mě pak pohlédl. Byla v něm taková zuřivost, že jsem si byla téměř jistá, že se nedožiji příštích několika sekund. Ale byla jsem s tím smířená. V té chvíli bych čekala opravdu téměř cokoli. A právě, téměř cokoli!

Ale on se ke mně vrátil. Přivřené oči naznačovaly, že jsem určitě neudělala dobře. Co víc, tohle byla zřejmě kardinální chyba. Přeci se říká: Nestrkej hlavu lvovi do tlamy. Musela mě asi oslepit čistá blbost. Chytil mě pevně v pase a druhou rukou rozpustil mé ohnivé vlasy. Ponořil ji hluboko mezi ně a přitáhl si mě znovu na své rty. Na plné čáře jsem selhala. Jako by mě pohltily pekelné plameny. Kousl mě do spodního rtu, až jsem myslela, že mi z něj poteče krev. Ale zřejmě to splnilo svůj úkol, protože jsem bolestně pootevřela ústa. Oči jsem držela pevně zavřené, až jsem cítila, jak se vše točí. Zřejmě jsem i zadržovala dech, protože, když si mě znovu přitáhl k tělu, rozklepaně jsem vydechla. Okamžitě jazykem vklouzl do mezery v mých rtech.

Zaplavil mě čistý oheň. Líbal mě, jako by to byl poslední okamžik. Jako oheň. Jeho jazyk fungoval, jako plameny. Každý kus těla, který jsem s ním sdílela, žhnul, jako by mě spaloval. Nedokázala jsem se ani pořádně nadechnout, natož se mu nějak bránit. Ale i tak jsem se nechtěla vzdát. Kdybych se podvolila, znamenalo by to, že vyhrál. A to jsem v žádném případě nemohla dopustit. Odtáhl se a zadumaně se mi zadíval do tváře.

"Tak už mě netýrej. Zabij mě. Už to chci mít za sebou." Vhrkla jsem, když jsem konečně popadla dech.
"Proč myslíš, že tě chci zabít?" Přivřel opět oči.

Vzal mi vítr z plachet. Opravdu to chtěl udělat? Nebo si to jen vysnila má bujná představivost. Ale co pak ti co zabil? Také náhoda? Nebo jen součást jeho lstivého plánu, jak mě získat pro sebe?

Co teď?

Jen se pousmál. Jako blázen. Jako všech bláznů král. Naviklal můj úsudek a velice ho to těšilo. Znovu, a daleko hruběji, se dostal s jazykem do mých úst. Ta ještě nepřestala pálit. Znovu jsem byla v jednom ohni. Co byl zač, ze semnou dělal takovéto věci. Nechtěla jsem se podvolit. A nebylo to tím, že by se mi to nelíbilo. Měla jsem co dělat, abych se udržela. Ale nechtěla jsem, aby si semnou hrál, jako kočka s myší. Na to jsem měla svou hrdost. A právě ta mě držela, abych se nepoddala jeho žhavým trýznivým polibkům.

Jenže ta bolest se nedala vydržet. Bylo to, jako by měl v ústech jed a snažil se mě jím otrávit. Aniž bych si to uvědomovala, moje mysl přestávala reálně uvažovat, takže jsem se nevědomky podvolovala. Bylo to, jako by to on sám dobře věděl, že se tohle stane. Mezi prsty jsem svírala látku jeho porozhalené košile. Bála jsem se, že když se nebudu držet, upadnu. S každým úderem jeho srdce, jako by mi říkal: Jsi jen má, tak už to vzdej, vzdej, vzdej!
Ale protože jsem stále vzdorovitě držela poslední myšlenku v hlavě, nezbylo mu nic jiného, než opět přitvrdit. Tak tvrdě mě přimáčkl do své náruče, až jsem myslela, že mě udusí. Nebo že mi ve chvilce snad zlomí vaz. Místo toho jsem bolestně stáhla obličej a ruce mi bezmocně zapluly pod okraje košile. Nechala jsem se unést tou omamnou vůní, která se kolem mě šířila silně, jako toxický odpad a trávila mě zevnitř. Pomalu se šířila mými žilami až k srdci, které zběsile tlouklo. To jeho bylo oproti tomu klidné. A možná se mi jen zdálo, že se v tu chvíli usmál, stále mi připomínajíc ústy, kdo je tu vlastně pánem.

"Prosím přestaň." Vyhrkla jsem, když se na chvíli odtáhl, aby mohl načerpat sílu na nový útok na mé opuchlé rty.
"Proč bych měl?" Zazářilo mu v očích.
"Protože mám strach. Nevím, co máš se mnou v plánu a děsí mě to." Vyhrkla jsem ze sebe.

Jedním škubnutím za vlasy mi zaklonil hlavu. Samozřejmě jsem vykřikla, protože jsem to nečekala. Napřed mi přes hrdlo přejel nehty, a pak se k němu sklonil rty a hladově jej několikrát políbil.

"Neříkej mi, že ten záměr nevidíš." Zasmál se.
"Asi si budeš myslet, že jsem slepá, ale nevidím." Pískla jsem a snažila se popřít vzrušení, které ve mně vyvolával. Těmi prašivými rty se zastavil až v důlku mez klíčními kostmi. Málem jsem se neubránila stenu. Jen jsem se tupě zachvěla pod náporem toho pocitu a nechala na chvíli odvát to, že můj věznitel je krutým démonem.

"Naivně jsem si myslel, že ze mě strach mít nemůžeš, když mě za mými zády pomlouváš." Smál se tomu a přejížděl nosem po klíčních kostech. Přála jsem si, aby toho nechal. Nebylo to nepříjemné. Spíš jsem se bála, že to nikdy neskončí.

"Pusť mě." Vykřikla jsem nařčeně. Nebyla jsem žádná bojácná husička. Teď mi sám připomněl, kdo že vlastně jsem. Silo jsem ho odstrčila.


"Ty!" Vykřikl a opravdu se tvářil, že mě brzy uškrtí. Tak jen do toho, proto jsem přeci tady, ne?
"Jen to zkus. Nenaletím na tvé chabé triky. Nejsem něco, s čím si můžeš jen tak hrát." Dokončila jsem svou obhajobu a opravdu jsem měla chuť mu poplivat boty. Ale to stejně nešlo, protože jsem měla ústa v jednom ohni.

Aniž bych si to uvědomovala, jeho rty mě k sobě táhly. A nejen ony. I jeho tělo zpívalo lačnou přitažlivou píseň svádění. Na druhou stranu mě jeho oči pěkně děsily, protože takhle potemněly poprvé. Naháněly hrůzu, jako nepoznaná tma odříznutých ulic města. Dřív než jsem stihla cokoli udělat, ozval se vzduchem svistot kovového předmětu. Na kulku to bylo moc tiché, takže jsem předpokládala, že jen ve vzteku hodil tužku, nebo něco podobného. Úsměv v mysli mi ztvrdnul, jakmile mi kolem horní poloviny nohy proletěl malý ruční meč a prořízl nejen látku mých šatů, v tom místě, ale také kůži, tamtéž.

Bolestně jsem zasyčela. Oči jsem pevně zavřela, stejně jako jsem sevřela ruce v pěst. Říkala jsem si, že jsem dostatečně silná, abych to vydržela. I když mi instinkt velel, abych se za to poraněné místo chytila. Jak my mohl nalhávat, že mi neublíží. Že se mě vlastně nechystá zabít.
Uslyšela jsem, že se ke mně přiblížil, ale netroufala jsem si oči otevřít. Na to jsem moc věřila síle okamžiku, že už za chvíli bude po všem. Jeho velké ruce stiskly nohu okolo té rány. Okamžitě jsem se na něj podívala. Klečel přede mnou. Čelem se dotýkal mé nohy a dýchal na mou ránu. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to.

Ještě více mě překvapilo, když začal olizovat krev z rány. A ač nerada, musím přiznat, že to bylo vážně příjemné. V uších mi tupě pískalo a nezmohla jsem se ani na slovo, abych ho zastavila. Čím déle se dotýkal mé kůže, tím hůře jsem jeho dotykům dokázala odolávat.
"Prosím." Pípla jsem z posledních sil, než jsem se zhroutila na kolena. Dost to bolelo, ale já to prostě jen tak přešla. Teď jsem byla zhruba ve stejné výšce, jako on. Zdvihl na mě své temné oči a stále nepouštěl mou nohu v místech té ranky, ze které už netekla jediná kapka krve. To jak se o to jazykem postaral, mě znervóznilo, protože teď si mlsně olízl rty, protože na nich pár kapek mé krve ještě ulpívalo.

Jeho pohled ze mě dočista odpařil poslední kapky svobodné vůle. Pustil se mé nohy a jal se olizovat vlastní prsty od mé krve, která na ně stekla. Překvapeně jsem vykulila oči. Každý normální člověk, by si je šel umýt. Nebo by se mě určitě nesnažil vysát. Ale on rozhodně nebyl normální. O tom opravdu žádná. Pootevřela jsem rty v němém údivu a nespouštěla pohled z jeho omamně temných očí.

"Ještě stále si myslíš, že tě chci zabít?" Přivřel obě oči a naklonil hlavu na stranu. Odpověděla bych mu, kdybych toho byla schopná. Nejen, že jsem nedokázala najít vhodnou odpověď, ale zároveň jsem nedokázala ani promluvit. Kdyby mě chtěl zabít, tak by to už udělal. A když mě sám zranil, okamžitě se to snažil odčinit. Co byl zač, a proč tohle dělal? Strčil do mě, až jsem spadla na záda. S úsměvem se naklonil nad mou ránu a políbil jí.


Blahem se mi postavily všechny chloupky na těle. Stále mě ale v koutku mysli hlodal zbytek strachu z toho, že by mě přeci jen na konci mohl zabít. Takže jsem začala couvat. To ho zjevně popudilo. Zřejmě nečekal takový odpor i po tom, co ke mně byl natolik vstřícný, že se mi svým vlastním unikátním způsobem omluvil za ránu na mé noze.


"Nač tolik přemáhání?" Odklonil na chvíli hlavu stranou a zavřel při tom oči. Pak se na mě ale zhurta otočil a začal ke mně pomalu přibližovat. Jako by věděl, že už mě zavřel v kleci, že už prostě nemám kam bych utekla. A zjistila jsem to velmi brzy, když jsem zády narazila do dřevěného obkladu na zdi. S drzým úsměvem na tváři se dostal až pět centimetrů od mého obličeje. Ruce přímo vedle těch mých a jednu nohu mezi mými.

"Věř mi, že mě budeš prosit, abych už nikdy nepřestal." Tančili mu ďáblíci v očích, ale už jsem to moc dobře neregistrovala, jelikož jsem se opět dostala do moci té jeho zlověstně přitažlivé vůně. Stočil hlavu na stranu a lačně se přimáčkl k mým rtům. Oheň mě doslova pohltil. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jako v jeho slinách byla cítit pachuť rzi z mé krve. Celé mé tělo bolelo pod náporem jeho těla. A přes to, jsem si opravdu neuměla představit, že by mě teď měl pustit.


"Á Střih!" Ozvalo se, až jsem sebou polekaně cukla. Stále nalepená na rtech svého spolu herce.

"Dobrá práce. Bereme. To už je vše. Takže pro dnešek končíme." Dodal režisér. V tu chvíli mě jeho rty opustily a já otevřela oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 1. září 2014 v 16:38 | Reagovat

No ty kokos... tys mě napnula od začátku až do konce 8-O  8-O  8-O  Tohle jsem fakt nečekala, ale ty obrázky tam dokonale sedí :D
A ta věta - "Nejsi u sebe doma, a přesto se chováš, jako by ti tu vše patřilo." Zamračil se. ... a já, že - co to kecáš? Sám se k ní chováš, jako by ti patřila :DDD

2 ~Tokki~ ~Tokki~ | 1. září 2014 v 22:02 | Reagovat

Awww~~ Gomawo!!! To jsem moc ráda, že se líbilo!!! ^^ :-D

3 Suzu Suzu | 3. září 2014 v 15:00 | Reagovat

a dáááál? :) mam takový tušení, že jsem od tebe něco takovýho četla, bo jsi mi o tom minimálně řikala...nebo nevim, ale je mi to hrozně povědomý...je to na pokračování že jo? :D protože jestli ne, tak tě vlastnoručně uškrtim :D

4 Hatachi Hatachi | 3. září 2014 v 20:33 | Reagovat

Ty jo...to bylo napínavý jako kšandy O_O
Ale moc semi to líbilo.
Taky by mě zajímalo, jestli mu podlehla nebo ne. Tak se ptám...je k tomu pokráčko?

5 ~Tokki~ ~Tokki~ | 4. září 2014 v 11:55 | Reagovat

Bohůžel holky....tohle je celé!... :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama