Food Seduction 2. Zmrzlina

11. září 2014 v 13:36 | ~Tokki~ |  Food Seduction [ ON-Going ]

[ Youngjae ]

Možná jsem si krapet zavařil, když jsem začal Daehyuna provokovat. Jak se říká: Nedráždi hada bosou nohou. Ale já si nějak nemohl pomoct.
Bylo to pár dní zpět, kdy jsem se bavil s Himchanem. Očividně toho věděl víc než já a dokola mi opakoval, že bych Daehyunovi měl říct, co k němu cítím. Jenže problém byl v tom, že já jsem to prostě nedokázal.
Na druhou stranu, jsem vedle něj nedokázal vydržet ani minutu, aniž by se mi v kalhotách neudělala boule….
V Soulu začaly ty nejvíc horké dny. Všichni umírali horkem a snažili se ochladit jakýmkoliv způsobem. Proto možná šli Jongup a Zelo na koupaliště a Yongguk s Himchanem se vydali do nákupního centra, kde alespoň fungovala klimatizace.
U nás tomu tak nebylo. Ale protože jí měli dnes přijet opravit, musel tu někdo zůstat. A to bohužel zbylo na mě a na Daehyunovi. S mokrým obkladem okolo krku jsem se ploužil do kuchyně.
Všechny okna a dveře byly otevřené, aby dovnitř díky průvanu proudila alespoň trochu vzduchu. Chytil jsem se za dveře mrazáku a otevřel jej dokořán, doufajíc, že tam zůstala ještě nějaká zmrzlina. Prázdnota…
Jenže já si byl jistý, že tam ještě nějaká byla. Chvilku jsem přemýšlel, jestli je to dobrý nápad, jít se zeptat Daehyuna, jestli o tom něco nevím, ale nic jiného mi asi nezbyde, jinak se asi nedovím, co se s ní stalo.
Takže jsem se vydal chodbou k našemu společnému pokoji, protože nikde jinde být taky nemohl.
"Daehyun-ah, neviděl jsi…" Otevřel jsem dveře, jen abych viděl Daehyuna ležet na posteli pod otevřeným oknem, s větrákem na nočním stolku a se zmrzlinou na břiše, jak si jí tam v klidu a v pohodě vychutnává.
Až když jsem zavřel dveře, všiml si, že jsem vůbec vešel dovnitř. Otočil na mě hlavu a usmál se.
"Potřebuješ něco?" Usmál se ještě víc.
"Jen jsem hledal zmrzlinu." S povzdechem jsem se přesunul k jeho posteli.
Pozvedl kyblík na místo slov, poukazujíc na fakt, že jsem jí našel.
"To sis nemohl nabrat do misky, jako každej normální člověk?" Sedl jsem si na kraj postele.
"Každej? To bych se hádal." Zasmál se a nabral na polévkovou lžíci kopec zmrzliny.
"No dobře, ale mohl ses aspoň rozdělit." Našpulil jsem rty.
Ponořil lžíci do svých úst a semknul rty, když byla lžíce úplně uvnitř. Slastně při tom zavřel oči. Když lžíci vytáhnul ven, olízl jí snad ze všech stran…mručíc tak slastně, jako když přede kočka.
Skousl jsem si spodní ret a pozoroval každý jeho pohyb. Kdybych jen mohl, natáhl bych se po něm a namáčkl bych ho do peřin. Ta představa mnou otřásla a já se tak začala potit jako kůň. Jeho jazyk se nenasytně obtáčel okolo lžíce a snažil se tak posbírat jakýkoliv zbytek zmrzliny.
"Netušil jsem, že bys taky chtěl." Otevřel oči, když byla lžíce snad dočista olízaná.
"Ch-chtěl." Vyhrkl jsem.
Ušklíbl se a nabral další lžíci zmrzliny a postavil kyblík na noční stolek.
"Vážně?" Pousmál se ještě víc.
Kývl jsem rozpačitě, ale vlastně jsem nevěděl, na co odpovídám. Měl jsem dojem, že nemluvil jen o zmrzlině. Ale i tak by byla má odpověď stejná. Pousmál se temně a volnou rukou mi naznačil, ať jdu blíž.
Z mé pozice jsem se nezmohl na nic jiného než, abych se nad něj naklonil. Chvíli jsem mu hleděl do očí, opírajíc se o ruce, abych si od něj udržel alespoň nějakou vzdálenost. Pak mi oči sklouzly na lžíci, kterou stále držel. Zmrzlina už se shora lehce roztékala a za chvíli by hrozilo, že mu tak ušpiní oblečení.
Vzal lžíci a olízl jí zespod, aby tak předešel jakékoliv nehodě. Na jeho rtech při tom zůstal lehký nádech vanilkové příchutě zmrzliny. Pak lžíci namířil na mě.
"Tak rychle. Vím, že máš vanilkovou rád. Přece bys s ní takhle neplýtval." Pousmál se, když jsem na něj asi minutu jen zíral.
Kývl jsem hlavou a znovu upřel pohled na roztékající se zmrzlinu na lžíci. Už se to moc dobře ani zmrzlině nepodobalo, ale to mi bylo jedno. Rty jsem chňapl po lžíci, jen abych zjistil, že jí stáhl a sám si jí vložil do úst.
"To není fér! Říkal jsi, že se rozdělíš!" Fňukl jsem a nafoukl tváře.
S ďábelským úsměvem se mi podíval do očí. Nešel z toho strach. Ale spíš to bylo vzrušující.
"Nic takového jsem přeci neřekl." Usmál se vítězně, když vytáhl čistou lžíci ze svých úst.
Naklonil se přese mě pro další várku zmrzliny. Měl pravdu, nic takového neřekl. Ale doufal jsem, že se slituje….
Chtěl jsem chňapnout po lžíci, ale zase mě předběhl. Tentokrát byla lžíce tak obalená, že připomínala tyčku, takže jí mohl olizovat, jako lízátko.
Jeho jazyk se pohyboval v dlouhých pomalých pohybech nahoru a dolu, lapajíc všechnu tu vanilkovou příchuť. Na sucho jsem polkl. Nemohl jsem ignorovat vzrušení, které se mi díky tomu hromadilo v kalhotách. A ty zvuky, které u toho vydával, se postupně slévaly do jednoho dlouhého chraplavého stenu.
To že jsem se na něj díval, ničemu nepomáhalo. Ale kdybych se podíval stranou, vyhrál by…
Jeho pohyby se začaly zrychlovat, jak na lžíci ubývalo té pochutiny. Jeho oči byly přivřené blahem. Představy mě zaplňovaly tak rychle, že jsem si ani neuvědomil, že se k němu nakláním. To mi došlo, až když naposledy olízl lžíci a otevřel oči. Podíval se přímo do mých, které nebyly zas tak daleko.
"Youngjae-ah, Daehyun-ah! Jsme doma. Můžete mi vysvětlit, proč opraváři stojí za dveřmi a nikdo jim neotvírá?!" Ozval se naštvaný hlas Himchana.
Odletěl jsem od něj tak rychle, že jsem sebou praštil o zem. A to zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře do pokoje.
"Určitě vám zase něco příště svěříme na starost!" Pochodoval k posteli, kde Daehyun stále ležel a po očku mě sledoval, vzal zmrzlinu a odnesl jí pryč…
"Jo…a pojedeme k moři." Dodal než za sebou zavřel dveře.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sajja sajja | 12. září 2014 v 2:14 | Reagovat

Perfektni, miluju DaeJae, doufam ze tahle povidka ma jeste nejake pokracovani :-D

2 Jaera Jaera | Web | 14. září 2014 v 19:04 | Reagovat

Já chcu ještěééé 8-O  8-O  8-O  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama