Unbreakable (Part 2)

2. září 2014 v 16:17 | ~Tokki~
Ráno jsem se vzbudil jako poslední. Tedy respektive Himi do mě kopnul a tak mě probral.
"Jongup, get up." Dělal si ze mě srandu Zelo. Zrovna procházel okolo, takže mu Himchanovo "něžné" probuzení nemohlo ujít.
A i když se mi vlastně vůbec nechtělo, nic jiného mi nezbylo. Zalezl jsem tedy do koupelny, abych se probral. Neměl jsem moc času, takže jsem uvažoval o rychlé sprše. I když jsem se sprchoval večer, měl jsem potřebu ze sebe smýt Yongguk. Nějakým záhadným způsobem jsem nedokázal myslet na to, co se v noci stalo. Akorát jsem se svlékl, když se otevřely dveře a on v nich stál…
"Sorry, Jong! Nevěděl jsem, že jsi tu." Zvedl ruku vzhůru, ale neodradilo ho nic od toho, aby vešel. Budu to brát s klidem. Ano, to bude nejlepší. Zalezl jsem tedy za závěs a krátce se sprchnul.
Když jsem se pak převlékl a zabalil si věci do tašky, připojil jsem se k ostatním. Každý jedl někde jinde. A mě přišlo fajn, po dlouhé době zasednout před televizi a vidět alespoň kus ranního dramatu.
Sedl jsem si na sedačku do tureckého sedu a vedle sebe si položil talíř s jídlem. Chtěl jsem se napřed pořádně usadit, ale to už jsem měl na klíně Zela.
"Ya! Zelo! Chci se jednou v klidu najíst!" Vykřikl jsem dotočeně. Už jsem toho mě vážně dost. Celkem bych i potřeboval pauzu!
"Hele plyšáku?" Objevil se se Yongguk. Rty roztažené v pokřiveném úsměvu. Tak trochu mi to připomínalo tu noc. Ne! To ne! Na to myslet nebudu. Ze záhadného důvodu to ve mně vyvolávalo zvláštní pocity.
"Co, Hyung?" Otočil se na něj hned Zelo. Věděl, že myslel jeho. Jelikož byl nejmladší. Vypadal jak malej plyšovej králík. Proto mu Bang říkával "plyšák".
"Neměl bys pověsit prádlo?" Povytáhl obočí a zatvářil se vražedně. Ten pohled jsem nenáviděl. Ať už v tu chvíli člověk dělal cokoli, musel toho nechat a jít dělat to, co mu bylo přikázáno.
Ale tentokrát jsem byl docela vděčný, že mě ten pohled zachránil. Přepnul jsem kanál televize. Tohle drama bylo moc nezáživný. Ani vlastně nevím, proč tam bylo zapnuté. Každopádně jsem si konečně mohl vzít svou snídani. Studenou.
"Řekni mi, že se na to nehodláš dívat." Švihnul po mě Bang znuděnej pohled.
"Nemůžu za to, že se ti to nelíbí. Jednou se chci taky dívat na něco já." Zavrčel jsem. Většinou tu běžely zprávy nebo sport. Neříkám, že mě to taky nebavilo, ale tohle byl určitej druh oddechu, kterej jsem teď potřeboval.
"Ale! Ticho buď!" Zacpal mi pusu kusem svého jídla a v nestřeženou chvíli přepnul program.
"Ya. Yongguk-ah!" Zvýšil jsem hlas. Což jsem vážně často nedělal.
"Copak uděláš, hm?" Opět mi nacpal kus jídla do úst otevřených údivem. Nejradši bych ho v tu chvíli něčím přetáhl!…
Po té, co jsem umyl nádobí a všichni se konečně připravili k odchodu, nás naše auto odvezlo na místo focení. Opět jsem si sedl dozadu, i když hrozilo, že se včerejší situace bude opakovat….
A opakovala….
Bang si sedl vedle mě, ale tentokrát mi přišlo, že si sedl krapet blíže. Což zřejmě z nějakého záhadného důvodu nemohl Himi rozdýchat, takže se nacpal vedle něj, což způsobilo, že jsem byl namáčknut na stěnu auta. Výborně!
"Není tohle krapet nepohodlný?" Sjel mě Bang pohledem. No samozřejmě, že ano!
Celou půlkou těla vytočený do strany. Ani nevím, jak dlouho bude trvat cesta. Takhle se pak ani nepohnu! Já Himchana vážně zabiju!
Bang vysoukal ruce z toho mačkavého vězení, čapnul mě za ramena a otočil tak, abych se zády ocitl na boku auta. Tudíž jsem se teď plně opíral hrudníkem o bok.
"Takhle si ani nemůžu nic poslechnout, skvělý." Frknul jsem naštvaně. Nebyl jsem schopen vysvobodit obě ruce, abych našel svá sluchátka.
"Jestli chceš, můžu ti celou cestu zpívat." Zasmál se posměšně Yongguk což otřáslo celým mým tělem. Radši jsem na to nic neřekl a jen si povzdechl. Což mělo další nemilou příčinu, že se mé tělo ještě více namáčklo na to jeho. Bylo to, jako bych měl před sebou tvrdou cihlovou zeď. Teď tedy nevím, co by bylo lepší. Jestli ta stěna auta, nebo jeho vypracovaný hrudník….
"Jdu se oblíct!" Vyhrkl jsem okamžitě, co se mi oblečení dostalo pod ruku. Díky mé pověsti bylo jednodušší zmizet. Nikdo by to totiž nebral jako nic jiného než podivínství. Netrvalo ani pět minut, než jsem v druhém poschodí ateliérů našel prázdnou místnost, kam jsem se mohl schovat.
"Hej, Jongup-ah. Kámo, kam jsi zmizel?" Odhalil mou skrýš… Kdo jiný, než Bang. Jako by mě snad sledoval.
"No šel jsem se převléct." Zavrčel jsem. To nemůžu mít ani chvilku o samotě? Někdy mám pocit, že by za mnou někdo přišel i na záchod, kdybych se řádně nezamkl.
"Éj, ty si stydlivka." Zachroptěl smíchy. Ušklíbl jsem se a přetáhnul si triko přes hlavu, abych si mohl obléct to, ve kterém jsem měl fotit.
Myslel jsem si, že musel odejít, protože už nepromluvil. Ale neslyšel jsem ani žádný hluk. Ale po chvíli jsem ucítil horký dech na svém zátylku.
"Zajímavý je, že přede mnou se zas tolik nestydíš." Zašeptal chraptivě do mého ucha. Co tohle mělo být? O co se to snažil? Chytil mě za ruce a vytáhl z nich tričko, které jsem si měl obléct.
"Ukaž, já ti s tím pomůžu." A s těmi slovy zastřeným hlasem ho chtěl na mě natáhnout.
"Co blbneš?" Otočil jsem se na něj nechápavě. Zastavil se. Možná jsem nevěděl ani já sám, co dělám. V tu chvíli pustil tričko na zem a svěsil ruce dolů. Zamračil se. Vypadal jako by nedostal to, co chtěl.
Ani jsem si neuvědomil, že couvám. Ani to, že jsem v úzkých, a že jsem nalepen na zdi. Klidně by mě mohl i zabít. Aspoň to jsem si říkal. Takhle naštvaného a zaníceného, jsem ho snad ještě neviděl. Bouchl rukou vedle mě, až to zadunělo. Přivřel jsem bolestně oči. Čekajíc, že teď přijde opravdu rána, která mě na několik hodin připraví o vědomí.
Místo toho jsem ucítil, jak se o mě opírá půl tělem. Zvedl jsem hlavu. Byl vyšší než já. I když ne o moc. S ťuknutím si opřel čelo o to mé. Úzkostně vydechl. Oči pevně zavřené. Když se znovu nadechl. Měl jsem pocit, že se snaží na něco přijít. Na nějakou jinou cestu. Ale k čemu.
Na krátko otevřel oči. Ani vlastně nevím, proč jsem si to nechal líbit. Možná hlavně proto, že jsem se bál, že bych mohl dostat přes čumák. A to by na fotkách nevypadalo moc dobře.
Jeho dech mi lehce ovál rty, když opět vydechl. Tentokrát rozechvěle a s jistou dávkou nejistoty. Jednou rukou se stále opíral o zeď a tu druhou teď zvedl a přiložil mi jí na tvář. Byla tak velká, že mi přišlo, že by mě s ní v klidu mohl i udusit, kdyby na to přišlo. Lehce jsem se rozklepal. Nikdy jsem si nepřipadal tak zranitelný. Až pak mi došlo, že mi tou stejnou rukou v noci utíral mé rty.
Na sucho jsem polkl a srdce se mi bolavě rozbušilo. Proč?
Jak mě propaloval pohledem, bylo stále těžší se na něj dívat. Zavřel jsem tedy oči, a už se vlastně nedovím, jestli to bylo správně nebo špatně……
Jakmile jsem ucítil něco na svých rtech, otevřel jsem znovu oči. Ale bylo takřka nemožné se dívat před sebe. Znovu jsem je zavřel a snažil Yongguka od sebe odstrčit. Vždyť to byl můj přítel. Kámoš. A on….
On mě líbal…..
Jenže ať jsem dělal cokoli, jeho sevření nechtělo povolit. Co víc. Každý napnutí svalů se odráželo do jeho těla, což mě z nějakého důvodu strašně pálilo pod kůží. Ať jsem udělal cokoli, bylo to k ničemu. Rukou mi sjel z tváře, přes krk a hruď, až dolů na břicho.
"Hmph." Snažil jsem se udělat cokoli. Jenže ani to nepomohlo. Místo toho se tak dokázal jazykem dostat dovnitř do mých úst. Myslel jsem, že to bude odporné, že se mi z toho obrátí žaludek a ještě aspoň třikrát poskočí. Ale bylo to poněkud jiné.
S tímto novým druhem útoku se plnou vahou namáčkl na mé tělo a ruce mi přišpendlil ke zdi. Stále jsem s nimi neohrabaně mlátil okolo sebe. Ale teď už se to nějak míjelo účinkem.
Nejen, že mu to nic neudělalo, ale nikam jsem se také nedostal. Kmitavě rozpohyboval jazyk uvnitř mých úst. Měl jsem pocit, že mě sní. Ale bohužel jsem si musel tak trochu přiznat, že to nebylo nepříjemné. A to mě vážně vyvádělo z míry. Ztrácel jsem dech. Nedokázal jsem pořádně vnímat ani realitu a vlastně mi vůbec nedocházelo, že by nás mohl někdo vidět. Oddálil se od mých úst, ale stále bojoval s mým jazykem.
Ani si nepamatuji, že bych se zapojil. Že bych s tímhle někdy byť jen na okamžik souhlasil. Přerývaně jsem dýchal. Snažil jsem se nabrat do plic co nejvíce vzduchu, kdyby ho ještě bylo potřeba. A tak trochu jsem si jistý byl! Konečně pustil mé ruce, ale nenasytně s nimi začal pátrat po mém těle.
Nevědomky mě celá tahle situace šíleně vzrušovala. A to nakonec i bylo poznat, když přejel rukou přes můj rozkrok a já se málem zhroutil k zemi. Druhou rukou mě chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu dozadu. Koukal jsem na strop, zatím co lehký provázek z našich slin mi stékal po hrudi.
"Pomohl bych ti, ale není na to čas." Šeptl téměř neslyšně. Tak zastřený hlas měl. Nevím, proč jsem v tu chvíli chtěl vykřiknout, ať mě takhle nenechává. Vždyť jsme byli oba kluci….
"P….prosím." Hekl jsem, když znovu přejel rukou přes to nejdůležitější místo. Zasmál se a olízl pramínek slin, jež mi stále stékal po bradě dolů. Pustil mou hlavu, takže jsem jí vrátil zpět. V tu samou chvíli se opět dostal jazykem do mých úst, Což mě nutilo vykřiknout blahem, ale raději jsem to neudělal. Bylo by pak jednodušší, aby nás někdo našel.
Jenže on?…
Opravdu mě tam tak nechal.

Nikdy mě nikdo takhle neodvrhl. Připadal jsem si docela zraněný, i když to bylo zvrhlé. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. A Bang z toho měl jen srandu…..

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 3. září 2014 v 21:11 | Reagovat

No teda Bangie...od kdy je tak zákeřný?
A proč zrovna k nejsladšímu článku skupiny?
Moc se mi líbí ta přímá řeč psaná v jejich barvách...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama