Listopad 2014

Hunters of Emotions 12 Kapitola

30. listopadu 2014 v 20:37 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
12. White Christmas....

"No tak, kde je ten prášek do pečiva!", vřískala Ji Ah a běhala kolem kuchyňského pultu. Já jsem se jí musela smát. Měla ho totiž v kapse u zástěry. Pečení cukroví bylo fajn. Hlavně při něm člověk nemyslí na jiné věci. Chce jen, aby se to co dělá, povedlo. "Budeš zase dělat ty sladké fazolové bochánky?", přicupitala ke mně Sora. Vím, že je milovala. "No to si piš, že jo.", mázla jsem jí mouku na nos. Chtěla jí odfouknout, jenže to by musela mít pusu nad ním. No každopádně stejně foukla úplně jinam a rozfoukala tak všechnu mouku na pultu. Vznesl se obrovský bílý mrak a všechny jsme začali kašlat. Já se ale spíš dusila smíchy.

"Jídlo!", vřískl Daesung odněkud z chodby. Já vyšla akorát z kuchyně a vypadala jsem jako duch. Asi se mě musel leknout, když jsem byla celá od mouky. "Ani hnout, jen přes mou mrtvolu.", prohlásila jsem. Věděla jsem, že bude těžké se ubránit. Byl někdy tak nenažranej. Ji Ah k němu přiběhla a pleskla mu moučné ruce přímo na tváře. Potrefeně se při tom chechtala. Yun Joo pustila rádio a opět se dala do tance typu: Chytila mě padoucnice. "No sakra.", vešel Seunghyun. Ještě ten tu chyběl. Stačilo, že tu byli většinou skoro všichni. "To jsou mi ale bílé vánoce.", smál se Youngbae a šel si sednout na sedačku. "Vypadáš jako duch.", prošel kolem mě Seunghyun. Naklonil se mi k obličeji a fouknul. Udělal tak ale vážně chybu. Nenápadně jsem šla a pleskla mu ruce na zadek. Jelikož měl černé kalhoty, měl tam teď dvě moučné ruce. Jiyong vyprskl smíchy. "A teď to tu máme jak v akta X.", smál se Daesung. "Já radši Myšlenky zločince.", přišla Boon s lízátkem v puse. "To já radši animáče.", připlazila se po zemi Sora. Chytila Gallille-a a začala ho cuchat. Takže ten kocour byl za chvíli celý od mouky. "Ještě kousek tady....a tady...a máme novou kočku!", pustila ho. Nejen, že byl celý bílý, ale taky měl stažené chlupy do gumiček a mašličky měl úplně všude. "Tohle asi nikdy nezapomene.", sledovala jsem ho, jak poskakuje s prskotem pryč. "To mi přece víme. A také kočky, psy a králíky.", ukazoval na prstech Seung Ri a přecházel po místnosti. "Nezapomeň na HelloKitty.", smála se a pověsila se na něj, až spadl. Já jsem se radši vrátila do kuchyně, abychom to dodělali co nejdříve. Jelikož se všichni bavili s klukama, byla jsem na to zase sama.

"Nechceš, abych ti pomohl?", zašeptal mi kdosi přímo do ucha a v zorném poli se objevily dvě ruce. Úplně jsem si teď připadala jako Gallille-o, když se něčeho vyděsí. V animáči by mi asi vstaly vlasy hrůzou. "Ty máš ale načasování.", opřela jsem se hlavou o pult. Nohy mi podjeli, takže jsem roztáhla nohy, jako když se žirafa rozplácne na ledě. "A ty jsi neustále samá nehoda.", chytil mě v pase a přitáhnul si mě do náruče. Cítila jsem, jako by mu snad od posledně stuhla hruď. O čem to do háje přemýšlím? Mám tu přece nějakou práci ne? "To je dobré. Jsem zvyklá, že spoustu věcí dělám sama.", odtrhla jsem jeho ruce od mého těla. Vzala jsem těsto z mísy a pleskla s ním o pult. Následně jsem do něj bouchla pěstí. Toho se zřejmě lekl a odskočil. Pobavilo mě to. Ale stejně nechápu, proč se tolik lekl. Nikdy bych mu neublížila.


Později toho dne jsem se válela po posteli. Cukroví bylo napečené a pečlivě uschované před Daesungem. "Seunghyun Gom. Co je to dneska semnou?", koukala jsem na toho plyšového medvěda. "Tak mě napadá, Přemýšlela jsi někdy o tom, co nám řekla máma....na té večeři?", zeptala se s klidem Yun Joo a lehla si vedle mě. "Jak to myslíš?", zamračila jsem se na ní. "No, že by tě mohl mít rád.", pokrčila rameny. "To si nemyslím.", povzdechla jsem si. "Hm? A co všechno to líbání?", zvedla se a opřela se o ruku, aby na mě viděla. Čekala, že zčervenám, nebo něco podobného. To se ovšem nestalo. Opřela jsem se také na ruku a podívala se na ní. "Tu noc, co jsme se vrátili z večeře, jsme se...no líbali trošku víc....ale on si to vůbec nepamatoval. Ani o tom, že mi řekl, že nechce být sám. Takže to vše muselo být jen z opilosti. Nemyslím si, že by mě měl vážně rád.", řekla jsem mdle. "A co ty? Ty ho máš ráda?", pousmála se. "Nikdy jsem nad tím nějak nepřemýšlela. Původně jsem myslela, že mám ráda Ryu-kun. Ale zjistila jsem, že jsem byla na něj naštvaná jen kvůli tomu, co řekl. Navíc jsem byla spokojená, ať už to mezi námi bylo jakkoliv.", přivinula jsem si medvěda do náruče. "Tak to zkus. Zkus zjistit, co k tobě cítí. Musíš ho dotlačit do kouta a v nejslabší chvíli zasáhnout.", sevřela ruku v pěst a v očích jí skoro hořely plameny. "Holka, ty mě děsíš.", zasmála jsem se. "Ale vážně. Zkus udělat něco, co by od tebe nikdy nečekal.", radila mi. "Hele, běž si za Jiyongem jo? Určitě už tě hledá a chce ti dát pusu.", smála jsem se a špulila pusu. "Pabo!", vypískla a skočila na nohy. "Ale vážně! Vyzkoušej to!", ukázala na mě naposledy prstem a opravdu odešla.

Co jsem měla jako udělat? A proč bych to měla dělat? Jsem snad blázen? Nebo snad do něj zamilovaná? Nemyslím si ani jedno, takže proč to dělat?! Přemýšlela jsem o tom už několik dní. "Takže to vaše albu je zvláštní čím?", zeptala se mě moderátorka SBS televize. "No první zajímavost je, že jsem spolupracovala jen s ženami. Je to čistě dámská jízda.", zasmála jsem se. "Ano? Kdo všechno s vámi spolupracoval?", otázala se překvapeně. "Hlavně CL a Minzy z 2ne1. Jsou to dvě velmi talentované mladé dámy. Moc dobře se s nimi pracovalo.", usmála jsem se. "Celý koncept alba je posazen do zimy. Nejen proto, že se blíží vánoce, ale hlavně, protože jsem chtěla všechny v toto období zahřát. Nejdůležitější totiž je aby lidé i při chladných dnech věřili v teplo lásky.", koukla jsem se s mým proslulým úsměvem do kamery. Dnes jsem ho musela prostě použít.

"Tys měla být herečka.", zazubila se Yun Joo. "Až se ty staneš zpěvačkou.", smála jsem se. "Dnes máš už padla, co? Makat den před štědrým dnem, že tě to baví.", frkla si unaveně a posadila se vedle mě do auta. "Nemůžu za to. Musela jsem to přesunout, protože bych to jinak nestihla včas.", pokrčila jsem rameny. "Takže dneska doma u rodičů a zítra doma?", zaklapla bloček, kam si něco poznamenala. "Hm. Tak je to v plánu. Nezapomeň, že přijeli starší. Takže se budeme muset řádně obléct.", zamyslela jsem se krátce. "Už jsi vymyslela, co uděláš se Seunghyunem?", podívala se na mě. "Ne. A asi ani nic dělat nebudu.", pokrčila jsem rameny. "A co když ti ho někdo sebere?", přimhouřila oči.


Tohle mi vehnalo krev do hlavy. Do mozku, lépe řečeno. Úplně mě to vytočilo. Někdo by mi ho mohl vzít? To se nestane. To nedopustím! Moment, já žárlím? Ne, to nejde. To není možné. Proč bych žárlila. Jedině, že....ne to je nemožné. Ale nemohla jsem to vyhnat z hlavy. Co z hlavy, ale ze srdce. Ten svíravý pocit, samoty. Vždy mi tolik pomáhal a staral se o mě. Pomohl mi hlídat ostatní a vždycky mě zachránil před pádem. Celý ten večer jsem na to myslela. Jen jsem seděla a koukala před sebe. Jako bych měla v hlavě špatně promazaný hodinový strojek. Kolečka skřípala, zakusovala se do sebe, zasekávala se a prýštily z nich jiskry. Co mám dělat? Co, co, co?! Asi pomalu začínám bláznit. No spíš rychleji. Nemohla jsem pořádně ani spát. Ani nevím, co se ten večer dělo, kdo tam byl, kdo na mě mluvil a co říkal. Jako když mě postřelili, jak jsem slyšela to pískání. Jenže tohle bylo intenzivnější a navodila jsem si to vlastně sama. Kupodivu…


"Bože, vypadáš jako zombie!", vykřikla Ji Ah, kterou jsem nachytala při krádeži cukroví. "A ty se tu plížíš jako duch.", povytáhla jsem obočí. "Chtěla jsem si dát pár kousků ke kafi.", svěsila ramena. Koukla jsem na hodiny v kuchyni. "Jinja? V pět ráno?", povytáhla jsem ho ještě víc. "Nemohla jsem spát. Co ty tu děláš?", prohlížela si mě. "Já taky ne. Co tě trápí?", usmála jsem se a vytáhla jeden koláček štěstí. Dělali jsme naše vlastní. Byly naplněny speciálním krémem místo nějakého textu. Přišlo mi to mnohem lepší. "Myslíš si, že je Daesung natvrdlej?", vložila do našeho obřího složitého kávovaru vodu. "Nemyslím si. Wae-yo?", přimhouřila jsem oči. Už jsem jako Seunghyun. Už zase! Zas! Hlavně poslouchej, co Ji Ah říká. Musíš vnímat. Poplácala jsem se po tvářích. "Jen mi přijde...no přijde mi, že.....třeba se mu nelíbím.", opřela se o pult. Málem jsem se udusila. Ona taky? Jako ano, byli jsme sestry, to jo. Ale tohle už byla vážně krize! "Možná...mu vadí, že se ho snažíš změnit.", snažila jsem se jí to vysvětlit. Byla to pravda. Pořád na něm něco zkoušela a už mi přišlo divné, že jí neutekl. Asi má moc měkké srdce. "Ale já se mu tak snažím pomoci.", zabručela smutně. Vážně stáhla obličej do tak neskutečné krabice, že jsem čekala, kdy se rozbrečí. "Ale notáák. Nesmíš ho tolik tlačit. Prostě se jen obleč, a jestli tě má alespoň trochu rád, bude se ti snažit vyrovnat. Což znamená, že se tě zeptá na tvůj názor. Ale netlač. Prostě to řekni v náznaku. A hlavně mu nezapomeň říct, že mu to sluší.", usmála jsem se a usrkla si kávy. Byla hořká. Jo, můj život začínal být podobný. "Díky ségra. Přeci jen jsi starší a už toho víš hodně.", sedla si ke mně.

"No to nevím.", frkla jsem si. "Trápí tě Seunghyun? Slyšela jsem, že po něm jede Bom z 2ne1.", zajiskřily jí oči. Neměla jsem jí moc ráda. No a teď to bylo ještě horší. "Nechci to slyšet.", zavrčela jsem. "No hele. Tak si to vezmi. Stejně u něj nemá šanci. Má přeci tebe.", pokrčila rameny a nasypala si do kafe asi pátou lžičku cukru. Fuj!

Tohle vážně nepochopím. Kafe má být hořké. Alespoň lehce. Takhle si může rovnou nalít to kafe do cukřenky. Zvědavě jsem na ní pohlédla. "No nedělej, že to nechápeš. Kolikrát už jste se líbali, nemůžete být jen přátelé, to prostě nejde. Buďto ho máš ráda a on tebe, určitě. Nebo ho ráda nemáš. Ale potom se s ním tedy nemůžeš líbat.", vysvětlovala mi své logicky nelogické myšlenky. "Jak ty o tom víš?", vykulila jsem na ní oči. Nikomu krom Yun Joo jsem o tom neříkala. A také jsem jí neřekla o všech. O tom po té svatbě jsem jí neříkala. Nikomu. "Jsi průhledná jako celofán. První: Na Jeju....jak jsem vás nachytala v jedné posteli. Druhá: No to ses lehce prokecla. Po té svatbě tvého ex-přítele. A třetí: po té večeři s rodiči. Asi bych byla blbá, kdybych nevěděla, že jsi nespala doma. Každopádně tím chci říct, že se akorát stydí. Kdysi jsem slyšela, že se s ním přítelkyně rozešla, když nastoupil do YG. Možná se jen bojí, že kdyby tě měl rád, mohla bys mu zlomit srdce.", mlela a mlela a mlela. Už jsem myslela, že tu pusu nezavře. Bylo mi trapně. Jak to že mě takhle prokoukla?

"Máš vůbec zabalené dárky?", prohlížela si mě Yun Joo, která brala podezření, že jsem nemocná. Samozřejmě, že když psala jednu ze svých knih, dělala si u toho zdravotnický kurz, aby to mělo autentičtější nádech. "Háh. A hehtam hi u achtli át o rku.", huhlala jsem. "Cože?", vytáhla jí. "Říkám, že mám a abys mi tu špachtli přestala cpát do krku. Nic mi není!", vřískla jsem naštvaně. Já nejsem nemocná. Jedině, že by mi chtěli nasadit svěrací kazajku. Přišlo mi, že to utíká nějak moc rychle. Místo snídaně jsme šli na vánoční mši. Byla to taková naše tradice. "Jen se podívám!", koukala mi světýlkem do očí. Už jsem toho měla plný zuby. "Čuchni, smrdí krchovem!", přilepila jsem jí svojí pěst pod nos. "Lidí! Našla jsem jmelíčko. Našpulte pusy a polibte mi Kdosice!", přibruslila do kuchyně Sora, div se po cestě nezabila a smála se na celé kolo."To je super. Tak ho pověs do chodby.", vykvikla Boon. "Jo. Abychom mohli dát pusu hned, jak host vejde dovnitř.", telila se Hyojin. Nevím, co na tom bylo tak zajímavé.


Po obědě jsem si dala menšího šlofíka. Když jsem se vzbudila, už, už se to doma hemžilo členy BIGBANG. Super! Byli tu Jiyong a Seung Ri. Ti nesměli nikdy chybět. "Jsi vzhůru? No konečně. Je na čase, připravit véču.", usmála se Sora. "No to je super.", promnula jsem si ospalé oči. Zvonek u dveří zazvonil. "Dojdu tam.", zamručela jsem ospale a doploužila se tam. "Nevzbudil jsem tě?", prohlížel si mě Seunghyun. "Teď jsem vstala. Nic zajímavého. Pojď dál. Jdu vařit.", Zahučela jsem a už jsem chtěla odejít.

"Počkej.", chytil mě za ruku a přitáhl si mě k tělu. Možná mi to dnes přišlo úplně normální jen proto, že jsem byla tak hrozně rozespalá. Lípnul mi malou pusu na tvář a pak mi podal něco do ruky. Byla to kytka z bílých lilií. Páni! Proč? Nějak jsem to nepobrala. Tu pusu ještě ano. Vzpomněla jsem si na ten blbý nápad dvojčat se jmelím nad dveřmi v chodbě. Ale proč tu kytku? "Děkuju. Dám jí do vody.", zahuhlala jsem a šla jsem do kuchyně. "Proč vypadá, jako by jí uletěly včely?", smál se Jiyong. "Třeba dostala pusu pod jmelím.", smála se Ji Ah. "Na tvář.", pokrčila jsem rameny. "Ale vážně. Co je to s ní. Už od včerejška se chová vážně dost divně.", prohlížela si mě Sora. "Dejte mi svátek.", zabručela jsem a postavila kytici do vázy, kterou jsem dala na svátečně vyzdobený stůl. "Hele mládeži, tak se jděte projít. Stejně tu budete k ničemu.", hnala je z ničeho nic Yun Joo. Měla pravdu. Nikdy skoro s ničím nepomohli. Ohledně vaření určitě. Jelikož jsem dnes vařila pro jedenáct lidí, Musela jsem se hodně snažit a tak se mi líbilo, že mě nikdo nebude rušit. Ale jedna osoba tu zůstala. Napřed jsem si myslela, že je to v pohodě. Ale oni to snad na mě ušili! Já jim dám, si semnou hrát.

"Je s tebou něco?", odsunul si Seunghyun židli. "Nic mi není. Jen poslední dobou nad něčím přemýšlím.", pokrčila jsem rameny a dala jsem vařit nějakou zeleninu. "Můžu se zeptat nad čím?", koukl na mě. "Není to nic důležitého.", mlžila jsem. Bylo to důležité, a to dost. Týkalo se to nás obou a já si nebyla vážně jistá ve vlastních botách. "Mohl bych ti s tím pomoct.", lákal mě. "Jasně, a papež zítra zaklepe bačkorama. Ne vážně. Nepotřebuji tvojí pomoc. Na tohle musím přijít sama.", otočila jsem si mezi prsty nůž na maso a začala maso kuchat na vycpání. Maso na bulgogi jsem už měla v lednici naložené, ale chtěla jsem připravit ještě nějaké další pochoutky z masa. Jen mezi námi, maso jsem milovala. Bylo to stokrát lepší, než sladkosti. Nemohla bych být vegetarián ani za zlaté prase. A musím nakonec uznat, že se mi večeře povedla. "Dávají Grinche!", zařvala Sora. Myslím, že jí slyšel celý barák. "Ještě víc nahlas! V Busanu tě ještě neslyšeli!", volala Ji Ah z koupelny. Musela se prý nutně upravit. "Kdo si dá čokoládu?", zeptala jsem se. "Já!", vyletěl Daesung a dál se cpal cukrovím. Vzpomněla jsem si na to, když jsem byla malá a máma mi pouštěla: Sezame, otevři se. Tak ten nenažranej….Keksík!

Sedli jsme si k televizi a povinně se koukali na to, jak nějaký zelený skřet krade vánoce. Ale musím říct, že to byl jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Film skončil a my se tedy chystali, že si předáme dárky. Normálně bychom si je dali až další den. Což je tu normálnějších. Jenže jsme všichni pěkně utahání a zítra máme volno. Tudíž si budeme chtít odpočinout. "Ye Eun, zazpíváš zase, než budeme rozbalovat?", posadila se Sora na zem. Samozřejmě si přinesla skleničku červeného vína. Dnes to měla vyjmečně povoleno.

"Dobře.", usmála jsem se a vstala. Přešla jsem ke stromku a chvíli podržela mezi prsty větvičku stromku. Byl cítit lesem. Yun Joo otevřela dveře na terásku, která tu byla stejná a možná větší, než u mě v pokoji. Zhluboka jsem se nadechla, aby nasála tu krásnou vánoční atmosféru. "Oh Holy night, the stars are brightly shining.", opřela jsem se do toho lehce, aby to znělo jemně a procítěně. Celou dobu jsem měla zavřené oči a měla jsem pocit, že mě slyší úplně všichni. Všichni na celém světě. "Páni!", vydechli všichni v úžasu. "Je to jak vánoce v krabičce!", dodal Daesung. "Tak ty dárky.", usmála jsem se a červenaly mi tváře. Mám pocit, že jsem dnes zpívala jako jindy. Bylo by složité tu vypisovat do detailu, kdo komu co dal. A popravdě už mi tahle vzpomínka trošku vybledla. Ale pamatuji si, že Yun Joo dostala od Jiyonga prstýnek. Neměl prý žádný velký význam, ale podle mě, měl. A já dostala od Seunghyuna nádherné náušnice.


Postupně se to rozpadalo. Samozřejmě, že byli všichni unavení. Poslední do postele odešla Sora, která stejně měla spoustu hloupých poznámek, že si chtěla užít. "Počkej, pomůžu ti.", vzal mi Seunghyun z rukou talíře. "Děkuju.", řekla jsem mdle. Trošku jsem si dala do nosu Soju, takže jsem chodila lehce křivě. Ale nebylo to ještě tak hrozné. Pomohl mi to celé uklidit. Těžko bych to chtěla dělat zítra. "Tak už běž domů.", usmála jsem se, když už jsem měla v plánu jít do pokoje. "Tak dobře. Jestli to zvládneš do pokoje bez nehody….", mrkl na mě. "No jo, prosimtě.", frkla jsem, ale uklouzla hned na druhém schodě. Pohotově mě chytil do náruče, zvedl mě a vyrazil nahoru. "Počkej. Já bych to zvládla.", smála jsem se. "To známe. A ještě šestkrát bys spadla, viď?", smál se taky. Položil mě lehce na postel. Na mysli mi vytanula slova mojí sestry: Tak ho zažeň do kouta! Vážně to mám zkusit?

"Tu noc, co jsem ti pomohla do pokoje....jsi mi řekl, že nechceš být sám.", řekla jsem, když mě pouštěl. Zastavil se a pohlédl mi do očí. Sám nevěděl, co mi na to má říct. Jen to zkusím. Jednu věc. "Teď nechci být sama já.", pípla jsem a stáhla ho k sobě. Když teď byl tak blízko a dotýkal se mého těla, rozbušilo se mi srdce. Z alkoholu to tedy nebude. Nepřestal mi koukat do očí. Zvedla jsem ruku a lehce prstem obkroužila jasné linie na jeho obličeji. Zavřel při tom oči. Znovu a znovu jsem se snažila zapamatovat všechny jeho rysy. Jak dlouho takhle vydržím? Hlava mi třeštila, rty mi brněli až téměř nesnesitelně a po těle se mi rozléval stejný pocit, jako když jsme se poprvé potkali. Bylo to snad nějaké znamení? Ruka se mi zastavila na jeho tváři. Chytil jí tou svou a otevřel oči. Možná jsem se vážně zbláznila. Možná ale měla Yun Joo pravdu. A možná jí měli i máma a Ji Ah. Je možné, že bych do něj vážně byla zamilovaná? Ano, je to možné. Teď si to uvědomuji. To, že byl stále semnou, když jsem ho potřebovala. Byl tu pro mě. Ne, byl tu semnou. A jestli mě i on má rád, neměli bychom být spolu? Tak proč? Proč to oddaluje. "Jsi opilá.", řekl najednou. "To mi nevadí. Nechci dál lhát sama sobě, co k tobě cítím.", pousmála jsem se a v tu samou chvíli si ho strhla přímo na rty. Doufala jsem se, že ucítí, že k němu vážně cítím tolik. Celý život jsem čekala na někoho, jako je on. Omlouvám se, že jsem si to neuvědomila dřív. Všechno, co se dělo okolo mě byla náhoda i osud. Naše první setkání: náhoda. Seznámení na koncertě: osud. To, že jsme teď tady: dobrý plán!

Hunters of Emotions 11 Kapitola

29. listopadu 2014 v 17:31 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
11. When the feelings rains..... (Když prší pocity)

"Já ti říkal, že jsi mu to neměla říkat.", mračil se Seunghyun a zaparkoval před naším domem. Venku se mračilo. Očividně i obloha se schylovala k potencionální bouři. "No, jo. Už jsem slyšela.", zabručela jsem a odepnula si pás. "Počkej, pomůžu ti.", vyletěl z auta. Pořád jsem měla problémy. Občas mě to ještě pobolívalo. A právě při těch pohybech, sed a zdvih. Pomohl mi z auta a celou dobu mě podpíral. Dveře otevřela máma, což bylo nezvyklé. "Omoni, kde jsou ostatní?", zamrkala jsem na ní. "Slečna na hlídání je vzala dnes na výlet.", řekla máma a ve tváři měla neurčitý výraz. Neříkej mi, že se také zlobí. Ale vždyť ona o tom věděla. A vypadalo to, že jí to nevadí.



Celá jsem se třásla. Stála jsem před dveřmi tátovi pracovny a čekala na přijetí. Nemohla jsem tam jen tak vrazit. Co mu mám ale říct? Že nechci být loutka, chci být živá. Ne, já chci žít! Otec otevřel dveře tak rychle, že mě s nimi málem bouchl, jak jsem stála blízko. Jen co si mě prohlédl, se zamračil.Vzal mě dovnitř. Ale jen mě. Seunghyun seděl s mámou v kuchyni. Nechtěla jsem ho tentokrát sebou. Chci ukázat otci, že jsem dost silná na to, abych své záležitosti řešila sama. Což jsem! Stála jsem tam v pracovně a koukala na něj. On na mě. Zhluboka jsem se nadechla.

"Otče!", začala jsem formálně. Věděla jsem ale, že se stejně setkám se skálou. Nepohnul se ani o píď. "Chceš vědět, proč jsem to udělala? Protože jsem osoba, protože jsem člověk.", řekla jsem pevně. Ruce jsem měla zaťaté v pěsti a doufala, že ten fakt přijme. "Lhala jsi vlastní rodině. Vlastní krvi!", vykřikl najednou. Tentokrát mě ale nevyděsil. Jestli si myslí, že se ho budu neustále bát, tak je na omylu. Chci taky něco říct. Něco, co už mám dlouho na srdci. "Jenom nás tímhle trápíš. Chceme žít, jako normální lidi. Vlastním životem. Jít vlastní cestou. Dělat chyby, napravovat je a pak dělat další. Otče, já si chci sama vybrat, koho si vezmu. Chci se zamilovat a užívat si.", vyklopila jsem to všechno. "Ale tady nejde jen o tebe. Tady jde o celou naši rodinu!", bouchl pěstí do stolu.


"Jestli sis nevšiml, tak já jsem jediná, kdo se tady o tu rodinu doopravdy stará. Kdy jsi viděl nás zpívat? Kdy jsi byl na hodině klavíru So Young? Nebyl jsi ani na recitálu Misun! Nic o těch dětech nevíš. A oni nepotřebují peníze, ale lásku! LÁSKU!", vyhrkla jsem. Zatvrzele se na mě podíval. Oba jsme byli paličatí. Mám to po něm. "Všichni, co tu žijí, tě mají rádi. Ale ty jsi tak zaslepen mocí a penězi, že to nevidíš. To nejdůležitější, co nám život dává. Jeden druhého.", dodala jsem a sklopila pohled ke straně. "Lee Ye Eun!", zařval na mě. Čekala jsem, že se do mě zase pustí.

Pohlédla jsem na něj. "Omlouvám se.", sklopil poraženě hlavu. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného. A také jsem nikdy nedoufala, že bych ho mohla vidět prohrát. "Zapomněl jsem, jaké to bylo, když jste se mi narodili.", povzdechl si a zahleděl se do minulosti. Na tváři se mu objevil úsměv. Plný lásky. "Myslíš, že bych to všechno mohl ještě napravit.", pohlédl na své staré ruce. "Ovšem, že ano. Všechno se dá napravit. Nikdy na to není pozdě!", vyhrkla jsem. "Tak mě pojď obejmout, dítě moje!", podíval se na mě. Otce jsem neobjímala už šíleně dlouho. Bylo to, jako se vrátit v čase. A místo mě tu teď stálo mé malé já. Ato už vážně hodnou dobu potřebovalo obejmout.


"Tak si udělejte na víkend volno ano? Pojedeme na rodinný výlet.", šel semnou otec do kuchyně. "Samozřejmě, tati. Uděláme si piknik a můžeme jít do zábavního parku.", usmála jsem se zářivě. "A nezapomeň nám posílat vstupenky na vaše koncerty.", přimhouřil oči. To jsme vcházeli. Máma na nás zmateně hleděla. "Yeobo, kde jsou děti?", zamračil se na mámu. "Jsou venku, proč?", vyhrkla máma. "To je dobře, to je dobře. Připravíme dneska nějakou dobrou večeři.", spráskl ruce a pak se podíval na Seunghyuna. Já se jen snažila potlačit smích. Když otec vařil, vždy to skončilo výbuchem. Ať už dělal rýži, rybu, nebo guláš. "Chlapče, chápu, proč jste mi lhaly. Hluboce si cením, že ses postavil za mou dceru. Budeš tu mít vždy dveře otevřené!", potřásl si s ním rukou.

"Ty jsi to dokázala!", objala mě máma. "Jak ráda Yun Joo říká. Pro mě nic není nemožné.", dala jsem si ruce v bok a vytahovačně se zasmála. "Ani nevím, jak ti mám poděkovat. Vrátila jsi nám našeho starého muže, kterému na nás záleží!", téměř už jsem nemohla dýchat. "Co třeba mě napřed pustit.", zachrčela jsem. I rána mě trošičku bolela. "Mian.", pustila mě. "O víkendu pojedeme celá rodina na výlet, takže přichystejte s maminama něco dobrého. To mi jako odměna bude bohatě stačit.", lípla jsem jí pusu na tvář. Musím říci, že doma to strhlo pozdvižení.




"Jak se ti to proboha povedlo?", koukala na mě nechápavě Yun Joo. "To chci vidět. Mého tatínka.", natahovala Sora. "Znáš takové to jednoduché slovíčko, Láska?", pousmála jsem se. "Ty jsi prostě neuvěřitelná.", smála se Ji Ah. V pokoji jsem se úplně bláznivě rozesmála. Při nejmenším by mě nikdy nenapadlo, že bych mohla být někdy šťastnější. Konečně jsme byli svobodní. Do pokoje vešlo mé dvojče a bylo celé červené. "Děje se něco?", zamrkala jsem na ní s úsměvem na rtech. Vypadala jako plameňák. "Jiyong mě pozval na večeři.", zamumlala. "Eonje?", vykulila jsem oči. "Teď.", pípla. Vypadala vážně vyděšeně. "Na dnešek?", usmála jsem se a ona jen pokývala hlavou. Rychle jsem vyběhla na schody. "Nouzový štáb! Rande na poslední chvíli!", vyhrkla jsem.

"Jedem, jedem. Pohyb!", hnala jsem je ke mně do pokoje. "Yun Joo a rande? Jakej blázen…", nedořekla Ji Ah. "Jiyong.", smála se Sora. Asi to už taky věděla. "Tak to je jiná. Mám pro ni skvělé šaty.", vykvikla a seběhla opět dolů. Napřed jsme jí teda donutili umýt. Pak mi hodnou chvíli trvalo, jí přesvědčit, aby si nebrala brýle ale čočky. Pak už to jelo jako na drátkách. Dvojčata si vzala na starost vlasy, Sora make-up, Ji Ah oblečení a já doplňky. Taková moje skrytá záliba. V doplňcích. Nic není tak důležitého, jako vhodný doplněk! To bylo mé heslo. Dneska je ale nebudu špehovat. Chci, aby si to užila, a kazit jí to vážně nechci.


Sama jsem si sedla v obýváku a jen tak si užívala ticha. Holky samozřejmě využili toho, že jde někdo ven, aby mohli jít taky. Sora samozřejmě vytáhla Seung Riho a šli spolu do kina. Dvojčata si naplánovaly večeři doma s rodiči, což jsem jim schválila už před týdnem. A vlastně ani nevím, kam zmizela Ji Ah. Prostě jsem tu byla sama. Ale nepřišlo mi to tak zlé. Gallille-o se mi motal okolo nohou a snažil si mě usmířit. Protože jsem ho nechtěla pouštět do svého pokoje. Venku už byla tma a už teď bylo cítit, že se blíží zima. Jak asi budeme letos trávit vánoce? To mě napadlo proto, že jsme teď tak rozdělení. Budeme slavit s rodinou, nebo jen tady spolu? Nebo obojí? Otevřela jsem si knihu od své sestry a dala se do čtení. Potřebovala jsem po těch všech problémech vážně vypnout. Alespoň na chvíli na nic nemyslet.




A tak rychle to pak uteklo. Média se trošku uklidnila. Hlavně proto, že jsem byla v pořádku a nic mi nebylo. Byla jsem zase zpět. Měli jsme za sebou už půlku listopadu a také velkou oslavu narozenin. Seunghyun se na to tedy moc netvářil. Ale přišlo mi, že to skousnul jen kvůli něčemu. Ale čemu? Možná se mu líbila představa, že jsem to pro něj přichystala já. Navíc vyšlo naše album a ihned se vyšplhalo na první místo, jako nejprodávanější. Původně jsme měli v plánu ještě Japonsko, ale necháme to až na nový rok. Moc času jsme ale stejně neměli. Hodně jsme vystupovali v televizi a v rádiu. Když jsme nedělali to, tak jsme byli v YG a vytvářeli další nové písně. Také jsem holky donutila, aby se trošičku našprtali Japonštinu, protože jsem chtěla, abychom rozuměli, až tam budeme. Já jsem to ale nepotřebovala. Už na škole jsem se učila japonsky i anglicky. Chtěla jsem si rozšířit obzory, jak by řekla Yun Joo. Tu teď zaměstnávalo chození s Jiyongem. Byli tak sladcí. Takže byli buď neustále u nás, nebo u nich. Většinou společně se Seung Rim a Sorou. Ti se taky poslední dobou od sebe ani nehnou. Tak sakra, co se tu děje!

Ale já též nezahálela. Už při našem novém albu jsem dávno připravovala svou sólovku. Jako vánoční dárek pro všechny fanoušky. Vymodlila jsem si i spolupráci s Minzy a leaderem 2ne1, CL. Přemýšlela jsem nad názvem, a protože jsem tam chtěla použít text, který mi napsala sestra, rozhodla jsem se pro název: Glacial stars. No každopádně jsme tedy byli zaměstnaní na sto procent. Přemýšlela jsem, kdy budu mít čas na vánoční dárky. Nechci to honit na poslední chvíli.
Dříve nebo později jsem ty nákupy udělat musela. Nakonec se ale plán trošičku pozměnil. Museli jsme do vánočního programu vměstnat vánoční večírek YG. Sejdeme se všichni v budově a budeme prostě slavit. Také jsem musela do programu zařadit SBS natáčení live a rozhovor o mém vlastním albu. Vážně už mi z toho šla hlava kolem. Nákupy jsem celkem zvládla. Aspoň si to myslím. Ještě musím vyřešit vánoční stromek a bude to vše. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale já jsem teď byla vážně spokojená. Dokonce se ke mně doneslo, že na vánoce u nás bude vážněně rušno. Přijedou starší. To bude zase jeden velkej bengál. Ale musím říct, že tohle budou možná ty nejlepší vánoce za posledních osm let. Možná to je už déle, kdy jsme se takhle sešli.



Vážně v tom vkládám všechny své naděje. Chci, abychom byli jako každá normální rodina. S vánočním stromkem, spoustou dárků, šťastnými tvářemi, pusou od cukroví a s nakažlivým smíchem. Jo a ještě něco. Mám ten pocit, že to budeme slavit i s klukama. Tak mi někdo řekněte, jak se do toho domu všichni vejdeme?

Hunters of Emotion - menší vsuvka 4

29. listopadu 2014 v 1:19 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
❦(Menší vsuvka od Yun Joo!)❧

Tak jsem tu zas. Nevím vůbec, jestli máte nějaké otázky, protože se tentokrát sestra trošku zlepšila. Možná by časem taky mohla být spisovatelka. I když je možná lepší, že má radši hudbu. Na okamžik nás ale všechny pěkně vyděsila, že? No ten den byl vážně něco. A musím vám něco říct….
Bez Seunghyuna už by tu moje sestra nebyla. Ona si to nepamatuje, protože byla v transu, ale to on jí strčil, aby jí ta kulka neublížila. Sám z toho vyšel jen se škrábancem.


No to jen taková malá vsuvečka. Jinak doufám, že se nevidíme naposledy, protože jsou ještě nějaké věci, které bych vám ráda řekla, ale ještě to nejde. No co...tak zatím pa…. ^^


Hunters of Emotions 10 Kapitola

27. listopadu 2014 v 21:22 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
10. I'm just a victim… (Jsem jen objeť)

"Tohle je náš velký den. Všichni jste tvrdě pracovali. Hodně štěstí a zlomte vaz.", popřál nám všem ředitel. Já seděla na židli ještě v županu a nechala se líčit. "Zase máš ten divný pocit?", povytáhla obočí Yun Joo, která se opírala o desku pultu. "Hm. Asi se pozvracím.", pípla jsem tak, aby to nikdo neslyšel. "Tak si představ, že je to Seunghyun.", dusila smích. "Ya! To není vtipný!", ale také jsem se musela smát. Protože to co řekla, poprvé v životě nedávalo žádný smysl. Přemýšlela jsem, jestli náhodou nespadla na hlavu. "Můžete se jít obléct, slečno, pak poupravíme účes.", prohlásila jedna z kostymérek.

"Jistě.", pípla jsem. Koncept celého koncertu byl k našemu novému albu. S tím, že jsme spolupracovali tedy i s kluky. Dvě písničky společné....jedna naše, jedna jejich. A k tomu tři rádoby sóla. Jednou dvojčata Park a TaeYang, pak Ji Ah a Daesung a nakonec já s TOPem. Potom by měla být na závěr jedna poslední píseň. Celkově se první část povedla. Bylo to vážně skvělé, vidět všechny ty lidi, jak si to užívají. Ji Ah si to sólo s Daesungem vážně užila. Taky si ho znovu oblékla. Řekla na tvrdo šéfovi, že se jí nelíbí, jak Daesung chodí oblékaný. A víte co? Šéf s tím souhlasil. To mě na tom pobavilo. Ona sama vypadala velmi dobře. Oblečení si samozřejmě sama ušila. Ale netušila jsem, že to bude vážně natolik dobré. Myslela jsem, že jí to ředitel zakáže a připraví něco, co bude pro ni lepší. Ale jemu se zjevně líbilo, že chce sama tvořit svou tvář. Už se podle mě může těšit, na svou sólovou dráhu.


Vypadaly asi nějak takhle. Alespoň podle původního nákresu. Samozřejmě si je doladila až, když je šila. Pak tu byla dvojčata Park a jejich sólo s Tae Yangem. Na to jsem se těšila asi nejvíce. Proto jsem ho chtěla vidět. Musela jsem se tedy převléct hrozně rychle, protože jsem měla jít hned po nich na pódium. Zatím, co Hyojin v písni hlavně rapovala, Boon a Tae Yang samozřejmě zpívali. Skladbu dělala hlavně Boon. Zatím co já s Jiyongem a Tae Yangem jsme napsali text. Hyojin se také přidávala, ale sama věděla, že ať už napíšu cokoliv, bude to pro ni skvělé. Bylo to ve stylu Hip-Hop a R&B. Moc se to povedlo. To musím uznat.


No a nakonec jsem tu byla já a Seunghyun. Celou píseň jsme složili jen mi dva. Ani jsme od nikoho pomoct nechtěli. Byla to píseň jemná a pomalá. Ale hlavně, bylo to tak, že všechno jsem vlastně oddřela já a Seunghyun si tam jen rapoval. Proto jsem skladbu hodně dlouho sepisovala, než jsme jí vůbec mohli nahrát. Chtěla jsem, aby byla vyvážená a nic jí nechybělo. Problém byl, že jsem nebyla zvyklá psát píseň jen pro dvě osoby. Buď jen pro jednu, nebo pro více než tři. Možná....ale jen vážně možná, se mi doopravdy povedla. Koncept celého alba a jeho název zněl: 4 Elements & 5th Star. Proto mé oblečení a číslo bylo jiné. Já byla tou pátou hvězdou. Né že by to byl zrovna můj nápad. Na tom se shodli ostatní a nedali mi na výběr. Ale doufám jen, že mi to opravdu slušelo.


Show pomalu spěchala ke svému konci. A já měla pocit, že to všechno nakonec jen dobře dopadne. Převlékala jsem se zatím, co kluci hráli svou poslední píseň před tou naší, abych měla dost času. Možná jsem byla ten den zaplněná víc štěstím, než zdravím rozumem. Prostě jsem nedávala pozor. Ale asi každý by nedával. Nebylo co vidět. Nebylo kam se dívat, když sál byl ponořen do tmy, kromě pódia. Zrovna jsem zpívala vpředu a myslela na dobré jídlo, které si dám, až se vrátím domů. Už, už se blížil závěr mého sólo zpěvu, když davem něco prosvištělo a přistálo mi to na obličeji s velkou křupavou ránou. Bylo to vajíčko. Hudba ihned utichla a někdo vyběhl ze zákulisí.


Cítila jsem, jak do mě někdo strčil, a v tom doletělo něco dalšího. Ovšem, tohle nebylo vajíčko ani nic jiného z potravin. Byla to nefalšovaná kulka. Projela mi kolem boku, načež se mi po těle rozlila neuvěřitelná bolest. Lidé v sále začali křičet a chtěli utéct. Před očima se mi začalo mlžit. Slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno. Cítila jsem, jak mě někdo chytá do náruče a pokládá mě na zem. Slyšela jsem spoustu zvuků. Spoustu hlasů, ale sama jsem nemohla dělat nic. Pak ale jako by všechny hlasy utichly. Slyšela jsem jen pískání a tlukot vlastního srdce. Instinktivně jsem sáhla na místo, kde před chvílí žhnula ta bolest a podívala se na tu ruku. Hele, krev, pomyslela jsem si. Má tak hezkou barvu. Takovou tmavě rudou, hustou. "Ye Eun. Slyšíš mě? Mluv semnou.", zachroptěl nade mnou ustaraný mužský hlas. "Nic mi není, je to jen škrábnutí.", mávla jsem rukou. Nevím, jestli jsem to řekla i nahlas, ale přišlo mi to, jako že jo. A pak kolem mě bylo ještě víc lidí. A ještě víc. Nějak to ale šlo mimo mě. Připadala jsem si jako opilá. Všichni měli křídla a pod očima tři stříbrné slzičky. "Kap, kap, kap, kapou slzy na polštář.", brumlala jsem si. "Tak. Zůstaň při vědomí. Mluv semnou.", ozval se znovu ten chraplavý hlas. To je Seunghyun? Takhle mi přišlo, že má úplně jiný hlas. Jak, zůstaň při vědomí? To jako že bych mohla omdlít? Aha, to asi ta krev. Já umírám? Vážně? Aha, tak proto ti andělé. Oni mě odnesou pryč, že? Přemýšlela jsem si pro sebe. Pak už si pamatuji jen pár věcí. Pamatuji si, že na mě někdo neustále mluvil. Pak červená a modrá světla a pak nějakou dlouhou osvětlenou chodbu.



Vzbudila jsem se a koukala jsem do stropu. "Yeobo! Už je vzhůru! Yeeun, zlatíčko.", uslyšela jsem mámin hlas. Vzhůru? Co se sakra stalo? "Kde to jsem.", pípla jsem, protože jsem ještě pořádně nic neviděla. "V nemocnici, miláčku.", pohladila mě po vlasech. Já? V nemocnici? Chtěla jsem se posadit, ale maminka mě zarazila. "Lež, bolelo by tě to.", hladila mě dál po vlasech. "Co se stalo?", pípla jsem ustrašeně. "Ty si to nepamatuješ?", podivila se zmateně. Pohlédla jsem na ní. Vypadala vážně vyděšeně. A nevyspale. "Na koncertě…", víc jsem ale neslyšela, protože se mi to všechno promítlo před očima. "Co ostatní? Jsou v pořádku, Stalo se ještě někomu něco?", vyhrkla jsem ihned. "Nikomu nic není.", uklidňoval mě otec. "Říkal jsem, že tohle není dobrý nápad, ale poslouchal mě někdo? Ani ten tvůj povedený přítel.", zafrkal otec. "Jeho z toho vynech.", zavrčela jsem. "Nechte toho oba. Ty bys měla odpočívat. A Yeobo, ty běž pro doktora.", zachmuřila se máma. "A proč bych ho z toho měl vynechávat. Nedokáže tě ani ochránit. Kdyby ses nepohnula, zasáhla by ti kulka orgány a už bys tu nebyla!", zařval táta. "Wae? Protože to není můj přítel. Jen jsme to hráli, abys mi dal pokoj. Už jsem dospělá a žiju si za vlastní peníze. Nebudeš mi říkat, co mám dělat!", zavrčela jsem a i na protesty maminky se posadila. Měla pravdu, bolelo to, ale trochu bolesti snad ještě zvládnu ne? "Teď se o tom nebudeme bavit. Yeobo, ten doktor!", vykřikla už zoufale máma. Otec tedy odešel. "Kde jsou všichni?", měla jsem na krajíčku. I když tu byla máma, připadala jsem si hrozně sama. "Snaží se uklidnit fanoušky a média. Přijdou hned, jak to bude možné.", chlácholila mě máma. "Já věděla, že se něco stane.", povzdechla jsem si. Doktor mi pak řekl, že jsem měla velké štěstí. Kulka nezasáhla žádné důležité orgány a jen mnou prošla. Musela to být tedy střela z blízka. Anebo taky z dálky z nějaké lepší zbraně. Ale o tomhle toho moc nevím.


Na večer pak přišli všichni. "Tys nám dala.", otřel si čelo Youngbae. "Kde je Yun Joo?", zamračila jsem se. "Je doma. Nebylo jí moc dobře. Jiyong je u ní.", usmál se Seunghyun a chytil mě za ruku. "Hm, přeci jen jsme dvojčata.", mávla jsem nad tím rukou. Už tohle znám. Jen mi to hned nedošlo. Vždy, když byla jedna z nás nemocná, byla nemocná i ta druhá. Nevím, jestli to znamená, že kdyby jedna umřela, umřela by i druhá, ale rozhodně to nebudu testovat. "A co ten útočník?", přivřela jsem oči. "Policie to vyšetřuje. Ale spekuluje se, že to mohla být naše stolkerka.", pronesl zarmouceně Daesung. To bylo snad poprvé, co jsem ho viděla bez úsměvu. "Tak měla Yun Joo pravdu.", zasmála jsem se a zahekala bolestí. "Jak, pravdu?", zamračili se na mě všichni. "Už před tím jsme měli takový divný pocit, že mě někdo sleduje.", pokrčila jsem lehce rameny. "A proč jsi to sakra někomu neřekla.", vykulil oči Maknae. "Protože by s tím stejně nikdo nic neudělal. A stalo by se to tak jako tak.", pousmála jsem se. "To nevíš!", chytila se Sora Seung Riho za ruku. Věděla jsem to, ale nebudu jim to vnucovat, když mě stejně neposlouchají. No a o pár dní později mě pustili do domácí péče. Což jsem vážně ocenila.

Vážně nesnáším nemocniční stravu. Je taková bez chuti. Stejně jsem ale musela ležet v posteli. Víc než kdy jindy jsem litovala, že mám pokoj takhle stranou. Mě byla samozřejmě plná televize.


"Jak jste mohli něco takového dopustit?"

"Celou halu jsme několikrát kontrolovali a všechny osoby řádně prohledali podle protokolu. Ještě stále nevím, jak se něco takového mohlo stát.", prohlásil ředitel ochranky.

"Keci.", zafrkala jsem a přepnula kanál. Jenže to bylo co stanici horší. Všichni ale měli jen spoustu hloupých otázek a skoro žádnou odpověď. Dům obléhali fotografové a reportéři. Doufali, že jim někdo poskytne jakékoliv informace. "Proč se na to vůbec koukáš?", zasmál se Seunghyun a zavřel za sebou dveře. Nesl v ruce tác s jídlem. "Nic nedávají a já se hroooozně nudím.", zamručela jsem a položila ovladač vedle sebe. "Co tu vůbec děláš? Myslela jsem, že jsi v práci.", zamrkala jsem na něj. Posadil se vedle mě a postavil tác na noční stolek. "Přišel jsem tě nakrmit.", usmál se sladce. Povytáhla jsem obočí. "Vážně jo?", zasmála jsem se tomu, až mě zase zatahaly stehy. Už se těším, až budou venku. Vůbec jsem se nemohla hnout, aby mě to nebolelo. Jak taková kulka může nadělat tolik paseky. "Řekni á!", Ukázal Seunghyun plnou lžíci ovesné kaše před mým obličejem. "Á.", smála jsem se. "Připadám si jako malá.", brumlala jsem s plnou pusou. Najíst bych se totiž ještě zvládla. Nevím, jaké to jeho chování mělo záměr. Ale prozradil to sám.
"Volal mi tvůj otec a říkal....no to co jsi mu řekla v nemocnici.", nabral další lžíci. "Myslíš si, že to byl dobrý nápad. Mohl by tě vyslat na rande na slepo.", řekl a strčil mi lžíci pod nos. Možná vlastně nechtěl slyšet mou odpověď. Jen to potřeboval říct. Že jsem udělala chybu. "Prostě tam nepůjdu. Jsem dost stará na to, abych si svého schopného budoucího manžela našla sama.", usmála jsem se. "Ještě něco?", pousmála jsem se. Přišlo mi, že má ještě něco na srdci, ale lezlo to z něj, jako z chlupaté deky. "Jiyong říkal, že tu noc, co jsi mě vedla opilého do pokoje, že jsi….", přimhouřil oči. Tenhle jeho podezřívavý pohled jsem nesnášela. Jestli to ví, tak ať řekne. "No že jsi u mě zůstala? Co se stalo?", zamračil se zase. "Achjo. Ty jsi hroznej. Ráda bych se najedla.", zabrblala jsem s plnou pusou. Když jsem ale dojedla, musela jsem mu nějak odpovědět. Rozhodla jsem se pro tu mírnější verzi. "Snažila jsem se ti sundat sako a kravatu, aby ses náááhodou v noci neoběsil, ale nějak se mi to nepovedlo. Protože mě tvoje chápavé ruce stáhly a nepustili. Tak jsem usnula no. Spokojenej?", povytáhla jsem obočí a přepnula kanál v televizi. "Jehééé, animáče.", zasmála jsem se a začala to sledovat. "To je všechno?", koukal zmateně.

"Jestli se mě budeš ještě dál ptát, tak tě odtud poženu.", zabručela jsem a nahnula se pro léky na bolest. "Bolí tě to hodně?", zeptal se a koukal při tom na mou ránu. "No, zrovna příjemný to teda není. Ale ještě se to dá vydržet.", pokrčila jsem rameny a zapila prášky vodou. "Budeš se koukat semnou?", šoupla jsem se víc doprostřed. Pousmál se a lehl si vedle mě. Podepřel mi rukou hlavu a přitáhl si mě do náruče. To bylo podle mě lepší, než ty prášky. To byl jeden z těch klidnějších dní. Pak už to bylo o něco rušnější. Všude semnou chodila silná ochranka, kterých jsem se bála i já. A abych pravdu řekla, celá tahle vytvořená situace se mi nelíbila. Vrátila jsem se zpět do práce a snažila se znovu nabrat ztracenou sílu. Což taky nebylo zrovna lehké. No a nebudu chodit dlouho kolem horké kaše. Toho střelce policie našla. Byla to holka tak v mém věku. A ano, byla to stolkerka kluků. Byla to stolkerka Seunghyuna. Přihlásil jí na policii její vlastní otec. A zatím, místo toho, aby jí soudili, jí zavřeli do blázince, protože jak se ukázalo, měla silnou vrozenou poruchu. Až mi jí skoro bylo líto. "Líto? To ses zbláznila, ne?", koukala na mě Ji Ah. "Ona za to vlastně nemohla. Nevěděla, co dělá. Brr…. To je děsivý.", otřásla jsem se. Vrátili jsme se akorát domů z tiskovky, kde jsem vlastně řekla, že i když udělala něco zlého, nejsem jen já obětí. "Ty jsi pako pohrabaný. Ta kulka ti snad projela mozkem ne?", Koukala na mě dál. "Nezapomínej, že jsem starší!", zamračila jsem se.



Do místnosti se přihnala Yun Joo. Celá udýchaná se o mě opřela. "Táta volal. Chce vás hned vidět.", koukla mi do očí. Vím, že s bouřkou jen čekal, než se trochu uzdravím. Toho teď ale nezastaví, aby udělal prvotřídní scénu, kterou si budu ještě dlouho pamatovat. Vůbec se mi tam nechtělo, ale co jsem měla dělat. Hned jsem tedy zavolala druhého viníka a převlékla se. Doufám jen v jedno, že tátovi konečně dojde, že mě do ničeho nemůže nutit.

Food Seduction 5. Candied Passion

24. listopadu 2014 v 22:07 | ~Tokki~ |  Food Seduction [ ON-Going ]



Ležel jsem na sedačce v našem dormu a koukal do stropu. Měl jsem sice zapnutou televizi, ale nějak jsem jí nevnímal. V hlavě jsem měl tunu jiných věcí, které mě rozptylovaly na tolik, že vlastně ani nevím, co to vlastně dávali.

Všechny ty myšlenky ale měly jedno společné. Všechny totiž byly o Jaem. Nemohl jsem ho vytěsnit z hlavy. To co se mezi námi stalo na té dovolené….

Bože! Nemohl jsem na to přestat myslet. Nemohl jsem si pomoct. Věděl jsem, že mě chce a já ho vlastně chtěl od první chvíle. Ale nikdy mu nepropadnu takhle lehce. Chci, aby žadonil, aby to byl on, kdo podlehne mě!
Bože ale ta jeho chuť!

Naštvaně jsem si rozcuchal vlasy a zavrčel. Přál jsem si, aby všechny ty myšlenky zmizely.

Naštěstí tu teď nebyl. On tu totiž nikdo nebyl. Po tom, co se Youngjae rozhodl, že dojde nakoupit, Maknae line se rozhodli, že potřebujou trénovat, Yongguk skládat a Himchan prý potřeboval velký Cappuccino. Takže jsem tu byl sám. Což bylo dobře. Protože mě aspoň neměl kdo sprdnout za to, že běží televize a ani se na ní nekoukám.

Ale tak trochu jsem doufal, že se někdo z ostatních vrátí dřív než Jae. Protože mi bylo jasné, že chystá odvetu. Možná i proto jsem se mu od příjezdu vyhýbal, a pro jistotu nikdy nezůstával sám.


Lost In Time - Part 1

23. listopadu 2014 v 19:09 | ~Tokki~ |  Lost In Time [ ON-Going ]


A tady je…..

Můj život v tom nejhorším momentu….

Já, na kolenou….

Slzy mi padají z očí….

Nic už mě nedokáže udělat šťastným…

Bez něj….jsem nic….

Potřebuji ho…..

Miluji ho!

Potřebuji, aby si vzpomněl!.....


Lost In Time - Info

22. listopadu 2014 v 20:33 | ~Tokki~ |  Lost In Time [ ON-Going ]



Rating: M

Genre: Comedy / Romance / Drama

Warning: Yaoi +18

Characters: Zelo, Jongup (P.O.V), Himchan, Youngjae, Daehyun, Yongguk


Jongup miluje Zela víc než vlastní život….


Ale, co když se mu něco stane???...



Co, když si Zelo nebude schopen vzpomenout, že miluje Jongupa?



Inspirována mým snem, kde byl Zelo doopravdy robotem….

Hunters of Emotions 9 Kapitola

22. listopadu 2014 v 16:56 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
9. YG Entertainment….

Následující ráno jsem se probudila v jeho náruči. Slunce lehce prosvítalo skrz zatažené závěsy. Nechtělo se mi vstávat. Cítila jsem, že se ve mně cosi bortí. Nechtěla jsem, aby to přestalo. Ale musela jsem. Nevím sice, kolik je hodin, ale dnes máme důležitou schůzi s naším ředitelem. Zvedla jsem se a viděla, jak Seunghyun hned zkřivil tvář bolestí. "Zase se vrátím.", pípla jsem. To ho trošičku uvolnilo. Vzala jsem si své věci a potichu se vykradla z bytu, abych ho nevzbudila. Čekala jsem, že na mě bude mít Yun Joo spoustu hloupých narážek, ale ona jen seděla zamlkle u stolu a dopíjela kávu. "Kde jsi byla?", mrkala na mě rozespale Sora. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem jim to říkat. "Jdu se osprchovat a převléct. Mohla bys dohlédnout, aby všichni byli včas?", pohlédla jsem na Boon. Ta jen přikývla. Čapla jsem sestru a táhla jí nahoru. Jí jsem něco potřebovala říct.

"Máma měla pravdu.", pípla jen, co jsem za námi zavřela. "Vážně? Co se stalo?", dělala jsem hloupou. "Včera...když jsi odešla.....já...no...", koktala.

"Tak už to vyklop."

정말 갖고 싶어 Your body ~ 2/2

21. listopadu 2014 v 19:42 | ~Tokki~ |  정말 갖고 싶어 Your body ~ [ COMPLETE ]



Možná, že když se na něj nebudu koukat, že to přejde. Že se aspoň vyspím. Nebo že to alespoň částečně odezní. Jenže každý byť jen sebemenší pohyb mě doslova bolel. Daehyun se navíc kvůli svému snu mlel jako červ v konzervě. Drtil jsem prostěradlo v dlaních, zatím co jsem se bolestivě zakusoval do spodního rtu, abych předešel jakémukoli zvuku.

Najednou mě ale ovinula paže. Jemně sklouzla přes můj bok až na břicho, kde mě začala něžně hladit. Zalapal jsem lehce po dechu, než jsem si jí vůbec stihl překrýt volnou rukou.


"Jae…" Ozval se Daehyunův hlas nebezpečně blízko mého ucha.

Myslel jsem, že to dělá ze spaní. Nebylo by to totiž poprvé. Ale dřív jsem tomu nepřikládal tak velkou váhu, jako právě dnes v noci.

"Proč nespíš?" Jeho chrapot mi posílal vlny husí kůže po celém těle.

Pevně jsem zavřel oči a snažil se udržet i posledních stébel zdravého rozumu. Kdy jsem si byl dostatečně jistý, že dokážu promluvit, sundal jsem si ruku z úst.

Sexy Back! Yeah~ 2/2

20. listopadu 2014 v 19:33 | ~Tokki~ |  Sexy Back! Yeah~ [ COMPLETE ]


Už jsem nevěděl co se sebou. Chodil jsem po pokoji v kruzích a snažil se to vypudit logickým uvažováním. Některými složitými matematickými příklady, nebo vědeckými termíny, daty nejslavnějších bitev historie.......JENŽE TO NEZABÍRALO!

"Rádio...pustím si rádio!" Zaradoval jsem se nad to myšlenkou a zapnul přístroj a trošku víc jej zesílil.

Možná, že když se budu soustředit na hudbu, přejde mě to.....


CHYBA!


Z rádia se ozvala ta písnička. TA PÍSNIČKA!


Tady někdo vážně chtěl, abych zešílel. Zavrčel jsem a promnul si oči. Snažil jsem si dokola opakovat, že je to přeci můj přítel. Jenže bohužel můj přítel tam dole, si myslel něco jiného. S povzdechem jsem schoval svůj obličej do dlaní.

"Youngjae? Opravdu nevypadáš dobře." Uslyšel jsem Daehyunův hlas.

Škubl jsem sebou a rychle se otočil. Ve tváři měl obavy a v rukou držel podnos s jídlem.

"Přinesl jsem ti něco k jídlu. Víš, že bys to neměl dělat. Hladovění není lék." Usmál se vřele a postavil podnos na můj noční stolek.

"Nic mi není. Opravdu! Jen jsem unavený." Pousmál jsem se nad jeho logikou.

"Jestli chceš, tak tě nakrmím." Zazubil se a mě zatrnulo.

"To není nutný, já to zvládnu sám." Rychle jsem se vydal k posteli a samozřejmě jsem u toho zakopl.


Zavřel jsem oči a čekal náraz. Tohle bylo u mě normální. V jeho přítomnosti jsem se choval jako idiot.

Když jsem ale otevřel oči, podíval jsem se přímo do těch jeho, oba ležíc na posteli. Ruce měl obtočené kolem mého pasu a držel mě tak blízko u sebe, že jsem měl problém se nadechnout, aniž bych se neotřel o jeho tělo.
Jenže to bych napřed musel dýchat. Místo toho jsem jen několik sekund hleděl do jeho velkých hnědých očí. Ani jsem nemrkl. Až když mi došlo, že už musím modrat bez kyslíku, jsem vydechl.

"Nemotorný jako vždy." Pousmál se Daehyun.

Byl to takový ten jeho svůdný pohled, kterým lámal srdce snad milionů fanoušků. Včetně toho mého.


"Promiň. Já..já…" Nevěděl jsem ani co říct a navíc jsem začal koktat.

"A nadržený jako vždy." Pousmál se potemněle.



"Cože?" pískl jsem nervózně.


Jeho pohled potemněl a jeho oči lehce ztmavly. Naklonil se ke mně ještě blíž, takže se čelem opíral o to mé. Jeho rty byly tak blízko mých, že při každém slově, které řekl, ty mé říkaly to samé. Přejel mi po nich jazykem, načež jsem se vzrušením roztřásl a zavřel oči.

Držel mě v náruči tak pevně, že jsem až přestával dýchat. Bylo to tak opojné. Přál jsem si, aby mě nikdy nepouštěl. Kroužil svými dlouhými prsty po mých zádech. Chytil jsem se jeho trika na hrudi a pevně jej sevřel.

"Líbej mě!" Vyhrkl jsem.

Nenechal se dlouho pobízet. Jednu ruku přesunul do mých vlasů a tvrdě si mě přitiskl na své rty. Chytil jsem se ho pevněji, kňučíc nad tím pocitem. Cítil jsem, jak se jeho rty zvlnily do pokřiveného úsměvu.


Tvrdě si bral polibky z mých úst a já jen s nenasytností dělal to samé. Pevně stiskl v dlani mé vlasy a zvrátil mi hlavu. Bolestný sten vyšel z mých úst. Na nic nečekal a naklonil se nade mě, jen aby mi strčil jazyk do úst. Aniž bych si to uvědomoval, moje boky se sami od sebe začaly pohybovat, vytvářejíc tak mezi námi ještě větší vzrušení. Což způsobilo, že místnost naplnilo nespočet stenu, lehce utlumených díky našim polibkům.

Když už jsme ani jeden nemohli popadnout dech, odtáhl se ode mě, jen aby mi naklonil hlavu na stranu a přitiskl ty své plné lehce opuchlé rty na můj krk. Skousl jsem spodní ret, abych utlumil své vzrušení. Nechtěl jsem, aby nás někdo slyšel.


Dopracoval se postupně až k mému ušnímu lalůčku, který lehce ožužlával, jako by to snad bylo nějaké jídlo. Rozechvěle jsem vydechl a pevně zavřel oči.

"Mám pokračovat?" Zašeptal s vášní naplněným hlasem.


"A-ano prosím." Vykoktal jsem.

Pustil mé vlasy a než jsem stačil něco udělat, nebo se na něj jen podívat, pevně mě chytil v pase a hodil mě na postel. Jeho síla mě doslova ohromila. A spolu s tím i ty představy, co by mi díky tomu mohl všechno udělat. Otevřel jsem oči a díval se na něj. Jak pomalu vylezl na postel, jak si ještě víc pomalu sundal tričko, aby odhalil všechny ty svaly a v neposlední řadě se doplazil nade mě.

Skousl jsem si spodní ret a cítil jak, můj penis stoupá vzrušením ještě víc než před tím, což moc nepomáhalo, protože se tak tlačil do látky mého oblečení. A nepomohlo ani to, když Daehyun strčil koleno mezi mé nohy. Propnul jsem se v zádech jako luk a sténavě zaskučel. Čehož využil a jeho pátravé prsty zajely pod lem mého už tak vyhrnutého trička, dlaněmi se opírajíc o kůži na mém břiše, zapalujíc jí ještě víc.

"D-Dae.." Vydechl jsem.

Moje myšlenky se trhaly na kousky, a pomalu jsem ani nevěděl, kde to vlastně jsem. A k tomu stačilo jen a by se dotkl mých bradavek. Snažil jsem se udržet oči otevřené, abych viděl výraz v jeho obličeji. To jak se ďábelsky usmíval jen s jedním koutkem úst zvednutým. Nebo jak jeho oči postupně tmavly, s každým zvukem, který vyšel z mých úst. Jenže jsem se snažil marně. A to i v případě, když jsem ho chtěl stáhnout na sebe. Praštil mě přes ruce a místo toho obě ruce chytil jednou svojí a rychle mi je přitiskl do polštářů nad mojí hlavu.


Chvíli zápasil s mým tričkem, ale dostal ho přes mojí hlavu a svázal mi s ním ruce a přivázal mě k posteli. Marně jsem se snažil z toho sevření dostat. Bylo až moc těsné.

"Ale, ale. Tady je někdo nedočkavej." Zašeptal do mého ucha.


Jeho rty začali pracovat na mým nejcitlivějším bodě mého krku, což mě málem přivedlo k šílenství.

"D-Dae p-prosím. Chci se tě dotýkat." Zakňučel jsem a snažil jsem se udržet si záda na posteli, protože jeho prsty začali opět dráždit mé bradavky.


Steny ze mě vycházely ve slabikách jeho jména, což pro něj bylo zřejmě dost vzrušujíc. Tiskl svůj rozkrok na můj a já nedokázal udělat nic jiného, než mu obtočit nohy kolem těla a lehce třít naše těla o sebe. Tak strašně jsem se ho chtěl dotýkat. Označit si jeho záda rudými škrábanci, jako si on označoval můj krk velkými tmavě fialovými cucfleky.


Odtáhl se a podíval se na můj krk, jako by tak snad kontroloval svou práci. Usmál se na mě od ucha k uchu a odvázal mě od postele, ruce ale nechal svázané k sobě. Jedním velmi jednoduchým povelem, který vyšel z jeho úst, si mě úplně podmanil.

"Otoč se."


Okamžitě jsem udělal, jak mi řekl. I když mi to činilo značné problémy, kvůli těm svázaným rukám. Cítil jsem se i docela trapně, když můj zadek teď vysel ve vzduchu. Tváře mi zrudly a pak ještě víc, když jsem ucítil Daehyunovi prsty na mém kříži, jak se pomalu přibližují k látce mých kalhot. Jedním plynulým pohybem je sundal i společně s mým spodním prádlem.

Zalapal jsem po dechu, a můj penis se zachvěl nad tím uvolnění a tím studeným vzduchem, který se o něj ovál. Daehyun stáhl moje kalhoty až úplně dolu a stáhl je z mého těla. Chytil moje pozadí a lehce roztáhl od sebe mé půlky. Koukal jsem na něj přes rameno, ruce opřené dlaněmi do polštáře, snažíc se tak najít alespoň trochu stability.
Sklonil hlavu a dřív než jsem snažil cokoli říct, Ucítil jsem jeho jazyk, jak lehce krouží okolo otvoru, přivádějíc mě tak k úplnému šílenství.

"F-fuck!" Zasténal jsem zoufale a sesunul se zpět do polštáře.

Kdybych jen tak dokázal rozvát své ruce! Proklínal jsem ho ve svých myšlenkách, zatím co mě dráždil svým jazykem, který vsunul dovnitř.


"D-Dae, přestaň mě dráždit….p-prosím."


Přestal a podíval se na mě. Teda spíš na to co ze mě zbylo. Celé tělo jsem měl v jednom ohni, tváře rudé. Byl jsem téměř bez dechu, takže jsem měl otevřená ústa a špička jazyku mi koukala ven. Vlasy se mi kvůli potu lepily k čelu a oči jsem měl přivřené. Byla to čirá extáze a já už si jen přál, abych se ho mohl dotýkat, aby už mě konečně odvázal a šukal mě tvrdě a rychle.


"A co bys chtěl?" Temně se pousmál a slezl z postele.

Ale to jen aby si rozepl vlastní kalhoty a stáhl je dolů.

"Tohle?" Naklonil hlavu na stranu a chvíli čekal.

"Nebo tohle?" stáhl si i spodní prádlo a ukázal mi tak v plné kráse svůj penis.

Zalapal jsem po dechu nad tou velikostí. Chtěl jsem ho cítit v sobě a to možná co nejdřív. A zatím co se vrátil zpátky na postel, jsem se zvládl osvobodit. Lehce mě pohladil po zadku, ještě netušíc, co ho čeká. Rychle jsem se otočil a srazil ho do peřin. Vykuleně se na mě díval, zatím co jsem si obkročmo sedl na jeho stehna. Ještě jsem nechtěl dojít té hlavní části. Ještě jsem mu chtěl oplatit jeho nekonečné dráždění.

Tvrdě jsem se přitiskl na jeho rty, moje prsty putující po jeho hrudi. Napřed jen jemně, lehce, prozkoumávající každý záhyb každého svalu. Ale když se naše údy sebe dotkly, vyvolalo to ve mně takovou vlnu vzrušení, že jsem se neudržel a začal škrábat.

"F-fuck, Jae!" Odtáhl mě od sebe.

"To už nedělej, nebo si tě vezmu na sucho." Varoval mě a olízl si ret, do kterého jsem ho nechtěně kousl při vší té vášni.


Jen jsem se pousmál. Doufal jsem, že to udělá. Chtěl jsem, aby si mě vzal co nejtvrději. Potřeboval jsem ho. A to hned. Takže jsem na nic nečekal a přejel svými nehty od jeho krku až dolů k jeho podbřišku, nezapomínajíc u toho zhoupnout své boky, aby se naše údy o sebe otřely. Zavrčel a chytil mě v pase, aby mě zastavil. Ale vůbec to nepomohlo, protože jsem to celé zopakoval, boky pohupující se do rytmu písničky, která se linula z rádia. Zvrátil jsem hlavu a zasténal.
A to ho zlomilo. Odhodil mě zpět do polštářů a hrubě roztáhl mé nohy.

"Fuck you, You little slut!" Zavrčel a nasměroval svůj penis před můj vchod.

Kousal jsem si nervózně rty. Nemohl jsem se dočkat, až ho konečně ucítím v sobě. Ty měsíce frustrací se konečně rozplynou.


"Y-ye, prostě mě šukej!" Zasténal jsem, když jsem ucítil hlavu jeho údu, jak tlačí na můj otvor.


Bez žádného varování ho do mě vrazil, až jsem vykřikl a před očima se mi na okamžik zatmělo.


"F-fuck, Dae." Vydechl jsem, když jsem konečně dokázal nabrat vzduch do plic.

Celý jsem se třásl bolestí, ale věděl jsem, že to ustoupí rychleji, když se konečně pohne. A jako by mi to snad vyčetl z tváře, na nic nečekal a začal do mě tvrdě přirážet. S každým přírazem hlouběji a hlouběji. A s každým přírazem se bolest vytrácela rychleji. Nahrazovala jí touha a vášeň. Mé steny plnily celou místnost, společně se zvuky o sebe se otírající kůže a těžkého vzduchu.


"T-Tvrději!" Zasténal jsem.

Na nic nečekal a splnil mé přání. Také zrychlil, což mi pomohlo, protože jsem byl naprosto bez dechu, takže bych si o to nedokázal říct sám. Chytil moje nohy ještě víc je roztáhl, aby tak měl lepší přístup. Když se pak trefil do mojí prostaty, myslel jsem, že se zblázním. Zasténal jsem tak hlasitě, že to museli slyšet všichni ostatní.

"To je ono. Zpívej pro mě." Přirazil znovu tvrději a hlouběji, trefujíc se pokaždé a ještě víc.

Stala se ze mě sténající věc. Snažil jsem se nějak najít oporu, ale nemělo to cenu. Když jsem chtěl prsty obtočit kolem mého opuštěného penisu, praštil mě přes prsty. A tak jsem jen obtočil nohy okolo jeho těla, což ho přimělo zasténat snad stejně hlasitě, jako mě. Stáhl jsem si ho tedy k tělu a nemotorně ho líbal.


Jeho ruce byly snad všude, a moje nehty se zarývaly do jeho ramen, což ho nutilo vrčet blahem.

"D-Dae…už budu." Varoval jsem ho, když jsem cítil povědomí pocit v mém podbřišku.


"F-fuck, Udělej se pro mě. Křič moje jméno." Začal ihned přirážet ještě rychleji.


Konečně se jeho prsty dostaly k mému údu. Obtočil je okolo něj a ve stejném rychlém rytmu, jako byly jeho přírazy, začal pumpovat nahoru a dolu. Což mu šlo vyjimečně lehce, protože už ze mě pomalu teklo. Naše zpocená těla se o sebe třela a já měl pocit, že jsem se dostal do nebe.


Ještě víc zrychlil, a oprovdu jsem si připadal, jako bychom snad byli králíci. A to bylo pro mě tou poslední kapkou.
"Daehyunnie!" Vykřikl jsem hlasitě, že to musel slyšet každej v tomto domě.

Udělal jsem se, vystřikujíc přes obě naše hrudě a do jeho ruky. Moje stěny se okolo něj stahovaly, a to byl konec i pro něj. S posledním tvrdým přírazem mě naplnil až po okraj, sténajíc moje jméno.

Sesunul se vedle mě a přitáhl si mě do náruče.

Oba celý udýchání, jsme na sebe hleděli. Pousmál se a lehce mě políbil na mé zpocené čelo. Aniž bych to chtěl, začala na mě doléhat únava a oči se mi pomalu zavíraly. Tak přes nás Daehyun přehodil peřinu a já se stočil do jeho náruče.

"No víš…kdybys mi řekl, že seš díky mýmu tanci nadrženej, tak bych ti pomohl hned." Pousmál se.


"Cože?" Vyhrkl jsem a otevřel oči.

"Řekni si kdykoli. Rád ti pomůžu." Pousmál se potemněle.



------------

DODATEK


Himchan a Zelo seděli v obýváku s talířem jídla. Zelo ale nejedl. Himchan taky nevypadal, že by byl zrovna hladový, i když měl vidličku na půl cesty do úst.


Oba byli jediní, co zůstali v obýváku. Jongup šel hrát nějakou hru a řekl, že ho nikdo nemá rušit. Zatím, co Yongguka nikdo neměl rušit, protože zase tvořil svou hudbu.

Himchan i Zelo jen zírali na zapnutou televizi. Tedy spíš hleděli skrz ni. Ne, že by v ní nebylo nic zajímavého, ale to co se ozývalo z pokoje Vokalistů, bylo značně rozptylující. Nebo spíš pobuřující. Nebo možná….

Himchan zavrtěl ve stejnou chvíli jako Maknae a oba odložili talíř na stůl a podívali se na sebe.

"Hyung….jak…je tohle vůbec možný?!" Zelo si ani nebyl jistý, jestli se ptá na hlasitost těch dvou králíků, nebo na to, jak je možný, že takhle z ničeho nic vybouchli, když si vždycky byli schopní udržet tvář.


Nebo možná obojí. Protože Maknae byl poslední MĚSÍCE úplně hotovej. Jongup mu nechtěl dát ani, kdyby si klekl na kolena a prosil ho tím nejvíc svůdným způsobem, jaký zná. A věřte mi, že on věděl jak na toho tanečního mistra.
To samé platilo i pro Himchana. Celou dobu se tvářil jako, že to má nejvíc v malíku. Že může mít sex, kdy se mu zachce. Ale opak byl pravdou. Ten idiot, pořád skládal hudbu a neměl na něj vůbec čas. A věřte mi, že se ho Himchan snažil rozptýlit vším. Dokonce klesl tak hluboko, že chodil po jejich pokoji nahej……

"Taky bych to rád věděl, Junhongie…" Povzdechl si a projel si rukou ve vlasech.

Zelo jen sklopil hlavu a opřel se do sedačky. Slyšet ty dva, jak téměř zpívají svou vášeň, mu absolutně nepomáhalo. A Himchan by lhal, kdyby řek, že na tom není stejně.


"Ale počkej…" Najednou Himchanovi svitlo.


"Co, Hyung?" Zelo k němu hned nasměroval pohled.

"To dnešní vysílání v rádiu…." Himchan ukázal prstem před sebe, jako by se snažil něco zachytit zatím, co ho Zelo s napětím poslouchal.

Už se nemohl dočkat, až se dozví zbytek.

"Youngjae se začal chovat divně po tom Daeho tanci!" Dořekl to a zajiskřily mu oči, když se podíval na Maknaeho.
Chvíli na sebe jen tak koukali a pak jen oba najednou vyštěkli:



"TO MUSÍM ZKUSIT!"


[ KONEC~~ ^^ ]

Hunters of Emotions 8 Kapitola

20. listopadu 2014 v 16:12 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
8. Something is wrong with me.... (Něco je semnou špatně)


"Dobré ránko.", vletěla jsem nadšeně do kuchyně. Ji Ah tam seděla s dvojčaty a hned se chytaly za hlavu. Copak? Že by kocovina? "Co, že tak vesele?", přitočila se ke mně Sora. "Nemůžu být veselá. Včerejšek se vyvedl. Ryu je zahanben, táta mi dá zase na chvíli pokoj a líba...", zarazila jsem se právě včas. Chytila jsem se za pusu a zrudla jako rajče. "Mohli byste se ztišit.", zahuhlala Boon. Moje dvojče teď ale zpozornělo. Nevím, co to vytvářela u toho sporáku. "Ty ses líbala?", vypískla. "Ne!", vyhrkla jsem hned. No potrefená husa se vždycky ozve. To už na mě koukali všechny. Zvonek u dveří zazvonil. Hurá, záchrana. "Dojdu tam.", vypískla jsem. Jenže k mé smůle tam stál můj včerejší polibek.


"Dobré ráno.", usmál se a vešel dovnitř. "Naval prachy. Projela jsi to!", ozvalo se z kuchyně. "Panebože. Radši jsi sem teď neměl chodit.", chytila jsem ho letmo za ruku. "Volal mi tvůj otec. Zve nás dnes večer na večeři. Mě, tebe, sestru a Jiyonga.", usmál se a šel do kuchyně. "Dobré ráno, děvčata.", pozdravil je. Hned jsem ho pustila. "Ha!", vyjekla Hyojin a zmizela. Měla na sobě jen tílko a kalhotky. Já jí říkala, ať se tady takhle nepromenáduje. "To jsem nechtěla. Nemusíme tam chodit.", sedla jsem si vedle něj ke stolu. "Co se stalo včera?", těkala mezi námi očima Ji Ah. No, je lepší, když tohle vědět budou. "Namluvili jsme otci, že jsem se s Ryu-kun rozešla kvůli němu. A otec nás teď zve na večeři.", promnula jsem si čelo. Yun Joo se začala dusit smíchy. "Moc se nesměj. Vy dva jdete taky s námi.", povytáhla jsem obočí. "Jako já a Jiyong? Za co? Co jsem komu udělala?", opřela si hlavu o stůl. "Hele, když to hrajete....zahrajte nám pořádnou pusu.", zasmál se Daesung. Ani nevím, kdy se sem dostal. Měla jsem samozřejmě spoustu námitek. Zaprvé jsem byla rozespalá, takže hraní nepřipadalo v úvahu. Zadruhé se mi nelíbilo, dávat někomu pusu před tolika lidmi. A nakonec zatřetí, si nejsem jistá, co semnou ta pusa udělá. Ale sedím, tak by to možná nemělo takové následky. "Nech je být.", dal mu pohlavek Youngbae. Už tu zase byli všichni. "Představení, by se jim zachtělo.", pousmál se Seunghyun. Jak mi jindy připadal stydlivý, teď se to otočilo.


"Jen jednu.", prosila Sora. "To chci vidět.", opřela se Yun Joo o ruce, aby tak lépe viděla. "Tak dělej.", strčila do mě Hyojin, která se vrátila do místnosti v županu. Přiletěla jsem Seunghyunovi přímo do náruče. Pevně mě sevřel v objetí. Podívala jsem se mu do očí. Jeho pohled mi ale možná říkal, že to hrát nemusí. Nevím, nebyla jsem vůbec jistá. Dlouze jsem zamrkala. Napětí se tu dalo krájet, stejně jako to ticho. Měla jsem pocit, že všichni zadržovali dech. A možná jsem ho zadržovala jenom já. Cítila jsem se ale tak bezpečně, že jsem zavřela oči. Cítila jsem jeho teplý jemný dech všude kolem sebe. Bylo to, jak cítit teplý letní vzduch přímo v mém těle. Napřed jsem ucítila jeho rty jen lehce. Jako chmýří. Skoro to až lechtalo. Rty mi úplně brněly. Pak se přitiskl silněji a nechal mě tak úplně propadnout těm hřejivým měkkým rtům. Nezůstali jsme tak ale dlouho. Přeci jen jsme měli obecenstvo. Trošku mě to mrzelo. Možná trošku víc. Asi to bylo kvůli tomu včerejšímu polibku. "Tak tohle by vám sežrala i Britská královna.", začal se chlámat Daesung. Já jsem byla stále v tom omamném stavu a moc jsem to nevnímala. "Opravdu to jen hrajete?", koukala na mě nevěřícně Yun Joo. "J...jistě že!", vzpamatovala jsem se. "No nevím.", smál se Jiyong. "No a dost. V kolik máme být na té večeři?", koukla jsem na Seunghyuna. Něco mi ale přišlo divné. Dřív jsem si toho nikdy nevšimla. Nebo to tak možná nebylo, ale měl narůžověle ušní lalůčky. Bylo to vážně roztomilé. "V osm. Přijdu pro tebe v sedm, hm?", pousmál se a barva z uší mu hned zmizela.


Přišel ale dřív. Já už byla téměř připravená. Seděl u mě v pokoji na jednom z křesílek v rohu místnosti. Zase mu to moc slušelo. Společně jsme se domlouvali, co můžeme říct rodičům a co ne. "To jsem nevěděla, že máš sestru?!", podivila jsem se a otevřela svou vestavěnou skříň. Zrovna jsem se dolíčila a chtěla si vzít nějaký ten blyštivý doplněk. "Někdy vás určitě seznámím. Líbila by ses jí.", usmál se. Jedno musím říct, sice jsem se vedle něj cítila silná a v bezpečí, ale zrovna jistá jsem si nebyla. Přišlo mi, že atmosféra houstne. Dala jsem si na krk jemný stříbrný řetízek a na prst prstýnek od něj. Bylo mi líto, si ho nevzít. "Vážně se ti tolik líbí?", zeptal se, když jsem se vrátila a položila si na druhé křesílko kabelku. "Hm. Je nádherný. Nikdy jsem takový dárek nedostala.", usmála jsem se na prsten na své ruce. "Tak mě napadá.", otočila jsem se na něj.

"Dneska ráno....no po tom....no po tom polibku.....měl jsi růžové ušní lalůčky.", pípla jsem a samotné mi zrudly tváře. Napřed se jen usmál a pak se začal smát. Jeho smích byl příjemný. I když byl tak jako až srandovní. Ale jen občas. "A víš proč?", podíval se mi do očí. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Lehce mi naznačil prstem, ať jdu blíž. Naklonila jsem se k němu. Vtiskl mi lehký polibek na čelo, až mi zrudly tváře. "Ze stejného důvodu, když ty vypadáš takhle.", zasmál se znovu. "Hele vy dva divadelníci, už bychom měli jít.", zavolal na nás Jiyong.



Bála jsem se. Samozřejmě jsem se bála. Že to otec prokoukne a budu muset na rande naslepo. Mě bylo teď dobře. Možná bych si uměla představit život vedle Seunghyuna. Ale možná jsem se bála zbytečně. Táta (jak jsem mu směla říkat jen, když měl hooodně dobrou náladu) se bavil s kluky o financích, což tedy dělat nemusel.

"Myslím, že to nehraje.", usmála se maminka, když si na záchodech utírala ruce do jednorázových osušek. "Jak to myslíš?", zamrkala jsem překvapeně. "Myslím to tak, že tě má opravdu rád, zlato. A to platí i pro tebe Yun Joo.", usmála se na mou sestru. Obě jsme na ní jen blbě koukaly. "Nemožné!", shodly jsme se obě a vrátili se k ostatním. Byl to takový ten podnik, kde se člověk mohl najíst a zároveň si zatančit na příjemnou hudbu. Nebylo tedy divné, že sem chodili hlavně páry. Kdesi na parketu tančil pár starých manželů. Vypadali tak šťastně a stále zamilovaně. Jako by ani jedinou chvíli nevydrželi jeden bez druhého. "Smím.", pousmál se na mě Seunghyun a po očku sledoval mého otce, který mu potvrdil, že si mě může půjčit. Líbil se mému tátovi. Mému otci! "Seunghyun-sshi?!", pípla jsem. Ale líbilo by se mi tady takhle tančit jako ten pár. "Hm.", kývla jsem. "Pozor, neumí dobře tančit.", pošeptal mi Jiyong, než jsem se zvedla. Tak to ať už nechá na mě. Došel semnou až doprostřed. Všichni nás tak mohli vidět. To dělat nemusel.

Chytil mě v pase a přitáhl si mě k tělu. "Zas tak hrozný tanečník nejsem.", zabručel mi do ucha. "Tak já si spočítám, kolikrát mi šlápneš na nohu jo?", zasmála jsem se. "Ya!", zabručel. "To byl jen vtip.", zasmála jsem se a podívala se na něj. Tančili jsme v lehkém pomalém rytmu. "Chceš se bavit, nebo tančit?", zasmál se a zatočil mě v piruetě. Páni! Vážně mu to šlo. "A nešlo by to obojí?", zamrkala jsem na něj nevinně. Chraptivě se zasmál a opřel si čelo o to mé. Bylo to tak milé. Vzpomněla jsem na všechny ty chvíle, kdy jsem mu náhodou skončila v náruči. Ale i na ty cílené a chtěné. No a v neposlední řadě na všechny naše polibky. Pokud dobře počítám, tak byly tři ne? Nebo snad víc? A co tedy pro mě znamenal? Chci se tím ale teď zajímat a zkazit tuhle hezkou chvíli? To rozhodně ne!



No pokazila se. Ale až po tanci. Táta totiž pojal jisté podezření, že můj přítel neumí pít, a tak se ho to snažil naučit. Dalo mi pak hodně práce, ho vůbec dostat do auta. A jelikož Jiyong nepil ani kapku, (radši se vymluvil, že bere léky, na které nemůže pít) tak řídil. "Já ho klidně do bytu dovedu.", smál se Jiyong, když jsem se snažila dostat Seunghyuna z výtahu. "To je dobrý. Už mu toho hodně dlužím. Nějak mu to musím vrátit.", usmála jsem se a sama ho vedla. "Přijdu hned.", zvolala jsem ještě na sestru. "Nepospíchej.", zasmála se. Dostala jsem ho do dveří ale zůstala jsem šmírovat. Byla jsem zvědavá na to, co říkala máma. Měla pravdu. Alespoň co se týče mé sestry. Jiyong dal sestře tak rychle pusu, že ani nestačila zavřít oči.


Ale dost šmírovaní, mám tu taky práci. Zavřela jsem lehce dveře a odtáhla Seunghyuna do postele. Hodila jsem ho tam a stáhla mu z nohou boty. Jen na to něco zamručel a dál tam jen tak ležel. "No ty jsi mi ale dobrej přítel.", zasmála jsem se a vysoukala ho ze saka. Ale víc se mi nepovedlo. Chytil mě za ruku a stáhl k sobě. "Počkej. Musím jít.", pípla jsem. Ležela jsem na jeho hrudi a okolo pasu jsem měla jeho ruku. "Nechci tu být sám.", zašeptal. Až teď jsem ucítila, jak je ten byt nepříjemně nasáklý samotou. Musí to být těžký. Být tak osamělý. "Dobře. Zůstanu tu.", zašeptala jsem taky a položila si ruce na jeho teplé tělo. Zvedla jsem oči k jeho obličeji. "Kim suhanmoo geobugiwa durumi, samcheogapja dongbangsak…", začal si odříkávat. Proč to dělal? Bylo to...neříkej mi, že… "Když ti dám pusu, budeš spát a necháš toho huhlání?!", nafoukla jsem se a zvedla se z jeho náruče. Otevřel oči a podíval se na mě. Byl vůbec opilý, nebo to jen hrál. "Nevím, na jak dlouho mi to bude stačit.", svraštil čelo a vypadal jak malý kluk. "Tak trošku delší pusu, hm?", nabídla jsem mu, a prstem mu snažila vytlačit vrásky z čela. Lehce zakýval hlavou.



V tu chvíli se mé srdce rozbušilo, tak rychle, že jsem myslela, že ho už nezastavím. Opřela jsem se jednou rukou o jeho hruď. Stále mě sledoval. Možná se snažil vyčíst v mých očích, co cítím. A možná byl jen opilý a nevěděl, co dělá. Co je hra a co skutečnost? Co je náhoda a co osud? Možná mi bylo souzeno teď tu s ním být. Určitě to tak bylo! Prohlížela jsem si jeho obličej. Snažila jsem si pořádně prohlédnout každý jeho kousek. Přiblížila jsem se ještě o kousek blíž a téměř se dotýkala jeho nosu. Bylo už skoro nemožné se na něj dívat. A přes to jsem se snažila udržet oči otevřené. Ale nešlo to. I on je pomalu zavřel. Letmo jsem se dotkla jeho rtů, načež on po těch mích hladově zalapal. Myslela jsem, že mi víc už srdce tlouct nemůže. Ponořila jsem ruce hluboko do jeho vlasů zatím, co mi on obtočil ruce okolo těla. Mé rty už zase brněly. Opravdu mi připadalo, že mi pouhý polibek na rty nestačí. I kdyby byl sebe delší. Opravdu to bylo tak, jak říkala máma? Je možné, že mě má rád? Je možné, že já mám ráda jeho? Pomalu pootevřel rty ve stejnou chvíli jako já. Tohle bylo to pravé líbání. Přimáčkl si mě k tělu ještě více. Sama jsem hladově zalapala po jeho rtech. Chtěla jsem je cítit. Ta jeho vůně mě dostala do úplného transu. Polil mě horký pot následovaný husí kůží. Přišlo to jen mě, nebo ten polibek byl naplněný vášní? Polibek se prohluboval a já si přála, aby neskončil. Vím, co by mi k tomu řekla má sestra. Že je to jen výměna slin a bakterií. Ale teď jsem na to myslet nechtěla. Přišlo mi, že tenhle polibek má něco společného s nějakými mými pocity, o kterých jsem neměla nejmenší ponětí.

Odtáhly jsme se od sebe až, když jsme ani jeden nemohli popadnout dech. "Už nikam nepůjdeš, že ne?", zeptal se zadýchaně. "Slíbila jsem ti to, ne?", pípla jsem. "To je dobře.", řekl s úlevou v hlase a znovu si mě přitáhl ke rtům těmi svými. Nebyl opilý. Nemohl být. Vážně mě musel mít rád. U srdce mě píchla slova od Ryu-kun. Jak to, že mě on má rád? Ale jestli ano, ať nepřestane. Chci, aby semnou zůstal tady takhle a nikdy neodešel. Co to tedy semnou je? Co se to semnou děje?

Hunters of Emotions 7 Kapitola

19. listopadu 2014 v 18:18 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
7. Lie to me.... (Lži mi)

Snažila jsem se zhluboka dýchat. Teď už mi to nepřišlo, jako moc dobrý nápad. "Neboj, dopadne to skvěle. Uvidíš!", chytila mě za rameno Yun Joo. Měla na sobě model krátkých extravagantních šatiček ve Vintage stylu. Neřekla bych, jak moc jí to slušelo. Pravda. Většinou chodila jako šedá myš, a proto takhle vypadala velmi dobře. Prospělo jí to. Čekali jsme před domem na kluky. Dvojčata měli na sobě úplně to samé. Popravdě? Bylo to vážně skvělý. Ji Ah též byla stylově oblečená. Jediná Sora mi přišla dost roztomilá. Jenže její extravagantní make-up to všechno změnil. Ale to byste tu museli být. To se prostě popsat nedá.

"Takže, jak to plánuješ?", pousmála se zvědavě Yun Joo. Už jsem si myslela, že se nezeptá. "Dvojčata s Youngbaem půjdou jako první. Chce to pořádné ántré. Pak půjde Ji Ah s Daesungem, Sora s Maknaem a přede mnou půjdeš ty. Já půjdu schválně jako poslední.", usmála jsem se na sestru. "Ty jsi mrcha.", zakryla si pusu Hyojin. Jen dělala, že se jí to nelíbí. Po pravdě, všichni s mým plánem souhlasily. Mysleli si, že je to....no nechci říkat radši co. A možná měli pravdu. Hlavní dveře zavrzaly a kluci vyšli ven. Otočili jsme se na ně. Oni oněměli a mi taky. Vypadali skvěle. No popravdě, měla jsem oči, jen pro jednoho, i když mi to nepřišlo správné. "No sakra.", vykulil oči Maknae a prohlížel si Soru. "A já si myslel, že jsem módní guru.", zasmál se Jiyong, když si mě prohlížel. "Také vám to sluší.", usmáli jsme se na všechny. Nastoupili jsme do aut kluků. Já se vezla ve stylovém mercedesu. To bych u něj čekala. Takový stylový a elegantní. Přesně jako on. Jak se ukázalo, v tom komplexu, kde se konal obřad, se ten den konalo ještě asi dalších pět svateb. Myslím, že to ale jen podpoří náš plán. Tedy můj.


"Jsi nervózní?", zeptal se Seunghyun a na tváři mu hrál neodolatelný úsměv. "Hm. Sice jsem ho neviděla a všechno se vytratilo, ale nevím, co se stane, až ho uvidím.", zamračila jsem se. "Nic se nestane. Věř mi.", pousmál se a pak zvážněl. "Prosím tě, mohla by ses podívat do přihrádky? Měla by tam být taková menší krabička!", podíval se na mě rychle, protože sledoval silnici. Nechápavě jsem otevřela přihrádku. Opravdu tam byla taková menší krabička. Vzala jsem jí do ruky a zase dvířka zavřela. "Malý dárek.", usmál se pokřiveně. Sice jsem to jen zahlédla, ale musím říct, že tenhle úsměv byl vážně sexy. "Co? Já ale nic neslavím.", mrkala jsem na krabičku. "Jen jí otevři.", zasmál se. Udělala jsem, jak řekl. Blázen jeden. Byl tam nádherný velký prsten. Vypadal, jak jedna velká květina ze které se spouštěly další křišťálky do tvaru deštníčku. Byl nádhernej. "Doufám, že ti bude.", usmál se a lehce si olíznul rty. Věděla jsem, že je nervózní a čeká, co na něj řeknu. A kdo by nebyl. "To si nezasloužím.", pípla jsem zkroušeně. "Udělal ti radost?", otočil se na mě letmo. "Hm.", kývla jsem.

"Tak si ho zasloužíš.", usmál se od ucha k uchu. Zastavili jsme před tím komplexem na parkovacích místech. Jeli jsme jako první, takže jsme měli ještě chvilku, než dorazí ostatní. Odepnul si pás a naklonil se ke mně. Vykuleně jsem mu hleděla do očí. Vzal prstýnek z krabičky a podíval se na mě. Měl v očích ty malé čertíky. Musím říci, že přesně věděl, co se mi líbí. Snad další náhoda? "Podej mi ruku.", nastavil tu svou. Sice jsem byla trošičku překvapená, jak se ke mně naklonil a téměř mi dýchal na krk. Ono té obnažené kůže bylo vážně hodně. Ale ruku jsem mu podala. Pomalu mi na prst nasadil ten prsten. "Sedí. To je dobře.", usmál se a ďáblíci jen tancovali. "Zvládneme to, neboj.", lípnul mi letmou pusu a vystoupil z auta.Sakra, proč mi tohle dělá?. Přesně v pravou chvíli.

Protože ostatní z BIGBANG dělali to samé. Odpoutala jsem se a nechala si od mého doprovodu pomoci z auta. Už teď se lidé na ulici ohlíželi. Zvláště, když viděli mé oblečení. Nebo to možná bylo tím, že jsme přijeli s BIGBANG? Netuším. Každopádně to bylo málo, proti tomu, co přišlo dále. Šly jsme přesně podle plánu. Jak jsem řekla venku. Hned jak kolemjdoucí zaregistrovali naší přítomnost, vyvolalo to velké pozdvižení. Někteří se chytaly za ústa, ale hlavně, kdykoli tu byl někdo, kdo byl fanynkou ať už nás, nebo kluků, málem to s nimi seklo. "Nejsou to?", uslyšela jsem před námi nějakou dívku. "SiS.tar a BIGBANG!"

V obřadní síni, kde měla být svatba mého bývalého bylo dobře plno, když jsme vešly. Postupně se všichni rozestoupili a já zůstala stát přímo uprostřed se svým doprovodem. S jednou rukou v bok a druhou zavěšenou do Seunghyuna. Také jsem se o něj hodně opírala, a nejen proto, že bych mohla upadnout. Ale chtěla jsem, aby to vypadalo co nejvíce věrohodně. "Omo Ye Eun!", vypískla jakási slečna v rohu a sesunula se k zemi. Ryu-kun ke mně hned přiběhl s nevěřícným výrazem na obličeji. "Co to tu děláš?", naklonil se ke mně. Nic, náda. Žádný pocit. "Co myslíš? Jen jsem ti se sestrami a jejich přáteli přišla popřát všechno nejlepší.", usmála jsem se nevinně. Pak jsem se k němu ale naklonila. "Chtěl jsi mě tady, tak si nestěžuj.", zašeptala jsem podrážděně.


"K..kdo je tohle?", zeptal se po chvíli. Snažil se to nějak vstřebat. A tak si pohledem měřil můj doprovod. "Jsem její přítel, smetánko.", zatvářil se ledově a zdvihl jedno obočí. To jsme si nedomluvili! Ale snažila jsem se to v sobě udržet, abych tu nebouchla. "V… Vážně? Pojďte ke stolu.", ukázal rukou do sálu. "To je od tebe tak milé.", zahákla jsem se do rámě Seunghyuna a vydala tak na odiv svůj dárek.

Málem se mu podlomila kolena. Na tohle neměl. Teď jsem já hrála první ligu a on si mohl jít někam do rohu ostrouhat mrkvičku. Připadal mi, jako naprostý ubožák. Co jsem na něm vlastně viděla? Asi mám něco s očima. Budu si muset zajít k očnímu. "Chtěli byste vidět nevěstu?", zeptal se, než jsme se usadili. "A nevadilo by to?", zeptala jsem se překvapeně. Rychle zavrtěl hlavou. "Tak dobře. Počkáš tu na mě že?", otočila jsem se na Seunghyuna a věnovala mu můj sladký nevinný úsměv. "Na tebe bych počkal klidně celý život.", usmál se a pohladil mě po tváři. Další holka zkolabovala. Chudinky! Nějaká uvaděčka nás zavedla do svatebního salónku, kde se nevěsta připravovala. "Panebože. SiS.tar! Neříkala jsi, že tu budou!", vykvikla jakási dívka, sotva jsme vešly.

"Asi bych se lépe oblékla.", řekla jiná. "Ahoj.", usmála jsem se na nevěstu. No na to, že se vdávala do bohaté rodiny, měla šaty jako pytel. Samé záhyby a nafouklé rukávy. Vypadala v tom, jako kdyby měla na sobě míč. "A...Ahoj.", pípla polekaně. "Promiň za to minule. Já to tak nemyslela.", omluvila jsem se. Popravdě to nebylo vážně. Neměla jsem jí co říct. "Občas jí jen ujedou nervy.", položila mi ruku na rameno sestra. "Moc ti to sluší. Doufám, že s ním budeš šťastná.", usmála jsem se. "Děkuji.", pípla. Nevypadala ale moc šťastně. "Když nás omluvíš. Musíme se vrátit. Někdy je Seunghyun tak netrpělivý. A to na sebe máme tolik času. To moje zlatíčko TOP.", povzdechla jsem si. "No to mi povídej. Seung Ri je prostě jako malej.", zasmála se Sora. Koukám, že se hezky zapojují do hry. Mám z toho radost. "B...B...BIGBANG Seung Ri, TOP?", zalapala po dechu jedna z družiček. To už jsme ale byly téměř pryč.


No svatba tedy nebyla moc zajímavá. Přišla mi jako každá druhá.

Jako v nějakém seriálu. "Co budeme dělat teď? Byla by škoda, kdybychom hned jeli domů.", posmutněl Seung Ri a nalepil se na Soru. "Klidně někam běžte. Já musím dnes ještě domů.", pípla jsem. "Chceš to říct tátovi?", zhrozila se Ji Ah. "Myslím,", načala Boon. "Že už to stejně ví.", dokončila za ní Hyojin. "Tak dobře. Dám na ně pozor.", usmála se Yun Joo. Byla jsem ráda, že mám takovou sestru. Konečně se na chvíli odlepila od svých sešitů a skočila rovnou do normálního života. Kdyby jim to s Jiyongem vyšlo, tak by to byla paráda. "Odvezu tě.", řekl Seunghyun a pomohl mi do auta. "Děkuji ti za dnešek.", usmála jsem se. "Byla to dobrá pomsta. Neviděl jsem v sále hezčí dívku, než tebe.", usmál se. "Nejsi zainteresovaný, můj příteli?", mrkla jsem na něj zvědavě. "Neřekl bych.", zasmál se. Cesta k domu mi připadala nějak moc krátká. Celou cestu jsem se ale smála. "Viděl jsi ten jeho výraz? Na to nikdy nezapomenu.", pištěla jsem, div mi netekly slzy. "Jsem rád, že se směješ.", usmál se na mě a cvaknul klíčem v zapalování. Stáli jsme před domem. V tu chvíli mi úsměv z tváře zmizel.


"Mám jít s tebou?", zeptal se. "A co bys tam chtěl dělat?", zkřivila jsem bolestně obličej. "No mám takový nápad.", pousmál se a odepnul si pás. "Když si tvůj bývalý myslí, že spolu jsme, proč to neříct i tvému otci?", naklonil se až ke mně. "Jako.....jako, že jsem se s ním rozešla kvůli tobě?", zadrhla jsem se a pomalu červenala. "Bingo.", usmál se a rozepnul i můj pás. To, jak byl přímo u mě, mi nahrnulo krev do tváří. Vystoupil a pomohl mi zase z auta. To bylo tak milé a galantní. Nevěděla jsem, jestli to hraje, nebo to myslí vážně. S klepajícíma se nohama jsem zazvonila na zvonek. I když jsem měla klíče, byla tohle přeci jen zdvořilostní návštěva. Kolem těla se mi najednou ovinula měkká látka. "Jen, aby tvoji rodiče neměli nějaké poznámky.", usmál se. Bylo to jeho sako. Ač jsem ho měla jen přes záda, až do nosu se mi dostala jeho vůně. Musela jsem se držet, aby se mi nepodlomila kolena.

"Něco jsem ti ale neřekla.", pípla jsem. To už se ale otevřely dveře a z nich se vyhrnuli mojí ostatní sourozenci. "Unni!", vypískla Misun a padla mi do náruče. "Misun-ah.", zasmála jsem se a objala jí. A pak i ten zbytek. Připadala jsem si jak špejle obalená cukrovou vatou. "To jsou moji další sourozenci.", pohlédla jsem na Seunghyuna, který se tvářil dost překvapeně. "Už jsem se lek.", zasmál se. "Oppa! Ty jsi přítel mojí sestry?", zatahala ho Misun za kalhoty. On jen kývl. "Vypadáš jako princ.", zamrkala a zrůžověly jí tváře. "Vážně si to myslíš?", klekl si k ní. "Hm!", zakývala hlavou. "Ty zase vypadáš jako princezna.", usmál se. Zamrkala, zrudla a utekla do domu. Páni. Řekla bych, že si to bude dlouho pamatovat. "Je otec doma?", zeptala jsem se. "Hm, je v pracovně.", objala mě lehce Soyoung. "Vážně? No nekecej. Taky jsem si to myslela.", vykvikla do telefonu a taktéž se vrátila do domu. "Ta malá, to je Misun. Bez téhle malé nehody bychom se asi neseznámili.", usmála jsem se a zavřela za námi branku. "A ta s tím telefonem, to je naše drbna Soyoung.", vyprávěla jsem dál a vedla ho do domu. "Omo, zlatíčko. Měla jsi říct, že přijdeš.", přiletěla máma. Asi zrovna přišla z práce.

Zatvářila jsem se na ní pohledem typu: jako bys to nevěděla. "Maminko.", objala jsem jí. "Tohle je Choi Seunghyun. Už jsi ho viděla minule.", ukázala jsem na zmíněného. "Ano. Jistě. Moc mě těší.", usmála se. "Mě též.", usmál se a uklonil. "Slyšela jsem, co se vám stalo na Jeju. Jsem tak ráda, že jste všichni v pořádku. Ale kde jsou ostatní?", zamrkala. "Šly se ještě bavit. Yun Joo na ně dává pozor.", usmála jsem se. "Yun Joo? Vážně?", začala se smát. "Dost se změnila. Nepoznala bys jí. Už neleží pořád jen v knihách.", usmála jsem se. "Dáte si něco k pití?", otáčela se okolo. Dnes tu bylo podezřele uklizeno. Ano, čekali mě. A možná máma čekala, že nepřijdu sama. Nebo jí to někdo nakukal. Někdy mám pocit, že máme doma hnízdo kukaček. "Ne, děkujeme. Jdeme za otcem.", zatvářila jsem se vážně. "Tak pojďte.", vzala nás k pracovně, i když jsem věděla, kde to je. "Yeobo, je tu mládež.", usmála se s nosem ve dveřích. "Omo, tak proč je nepustíš dovnitř.", zasmál se otec. Možná to nevěděl. Možná mu teď ještě přitížím.

Achjo. A to, to vypadá, že má dobrou náladu. Hned se mi hůř dýchalo.

Seunghyun mi krátce stiskl ruku. Lehce mi to dodalo síly. Jak tohle dělal? To mi musí někdy říct. Vešla jsem dovnitř.", Dobrý den, otče.", uklonila jsem se a Seunghyun také. "Omo, co se děje? Kde je Ryu?", podivil se. Pak se mu začala tvář měnit z veselé na naštvanou a skoro zfialověl. Jak jsme si domluvili, zaznělo mi v hlavě. "Rozešla jsem se s ním.", řekla jsem ledově se vztyčenou hlavou. "Proč?", zeptal se a snažil se udržet vztek. "Nemilovala jsem ho!", řekla jsem pevně. Jenže jsem věděla, co řekne. "Tady nešlo o lásku, ale o peníze, které potřebujeme.", praštil rukou o stůl, až vše na něm nadskočilo. Já sama jsem se vyděsila a udělala pár kroků zpět ke dveřím. Ale jen jsem se bokem opřela o Seunghyuna. "Ye, Otče.", sklopila jsem hlavu k zemi. Chvíli bylo ticho. Celá jsem se klepala a myslela, že omdlím.

Místnost se semnou začala točit a pomalu mizela. Seunghyun mě pohotově chytil za ruku. "No, tak mi řekni, kdo je tento mladý muž.", uvolnil se nakonec otec. "Jmenuji se Choi Seunghyun, otče.", uklonil se znovu. "Kvůli němu jsi opustila toho hodného chlapce?", snažil se mi podívat do obličeje. "Ano.", zvedla jsem zase oči. Jako by do mě Seunghyun vléval jakousi sílu. Bylo to moc příjemné. "Kde pracujete?", podíval se na Seunghyuna. "V hudebním průmyslu. Tak jsme se seznámili, otče.", odpověděl mu klidně. Vážně se od něj můžu učit. Nechápu, jak mohl být tak klidný. "Dobře. Teď vás nechám jít. Sejdeme se jindy.", pousmál se otec. Nevím, co ho mohlo zase rozveselit. "Pošly za mnou někdy svou sestru. Už dlouho jsme spolu nemluvili.", spráskl ruce.

"Tak vidíš, nebylo to tak hrozné.", chlácholil mě Seunghyun cestou domů. "Děkuju. Ani nevím, jak ti tohle všechno splatím.", snažila jsem se dýchat. "Jak jsi to myslela s tou tvojí sestřičkou Misun? Že bychom se bez ní nepoznali?", kouknul na mě letmo. Venku už byla tma. Moc dobře jsem tedy neviděla výraz v jeho tváři. Ale tipla bych si, že měl svraštělé obočí a tvářil se nechápavě. "Ten den. Jak jsem do tebe vrazila, jsem spěchala na její recitál.", zasmála jsem se. "No, ale my se seznámili až na tom koncertě, ne?", povytáhl obočí. Na to jsem už měla snad i nos. Přesně jsem to věděla, že to udělal. "To sice ano, ale…", nechala jsem větu vyznít do ticha. Nevím, jestli jsem na ní znala odpověď. Možná ano, ale sama jsem jí nechtěla vyslovit. Možná až později!

Doprovodil mě až ke dveřím bytu. Nebylo slyšet nic. Asi ještě pařili. Jen ať si to užijou. Hodně mi dneska pomohli. Zaslouží si to. Sundala jsem si z ramen jeho sako. "Děkuji. Za dnešek. Za všechno.", pípla jsem a podala jsem mu jej. "Nemáš přeci zač. Hlavně, když jsi šťastná.", usmál se. "A nechceš jít dál. Nikdo tu nebude a...", koktala jsem. Slušelo mu to dnes víc, než jsem si uvědomovala. Vlasy měl lehce rozcuchané a knoflíčky na košili měl rozepnuté. Ale jen dva. "Zase zítra.", usmál se, aby mě tak zarazil v mém nesmyslném blekotání. Stála jsem nalepená na dveřích a on přímo přede mnou. Až teď mi došlo, že nás dělilo jen pár centimetrů. Proto jsem tak blekotala! Jako by mi chtěl říct, že už to nevydrží. Jeho dech byl rychlejší a ten můj snad ještě víc. Natlačil své tělo na mé. Ruce lehce opřel o dveře a hleděl mi do očí. Jeho vůně byla snad v každém póru mého těla a naskočila mi i husí kůže. Co se to semnou dělo? Co tohle bylo za pocity, které jsem cítila. Neuměla jsem si to vysvětlit. Vpíjel se do mě pohledem až mi z toho vyschlo v krku. Ruce se mi klepaly, ale i tak jsem je opřela o jeho hruď. Lehce si skousl spodní ret a s nedočkavým pohledem v očích se na mé rty přitiskl. Opravdu, opravdu jsem se nebránila. Ale podlomila se mi kolena. Rychle si mě přitáhl jednou rukou za pas k tělu a nepouštěl mě. Musím říct, že vážně uměl vystihnout okamžik k polibku. Na co to proboha myslím? Přála jsem si jen jedno, v tu chvíli. Aby mě už nikdy nepustil.

Hunters of Emotion - menší vsuvka 3

19. listopadu 2014 v 17:06 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
❦(Menší vsuvka od Yun Joo!)❧
Tak jsme se dlouho neviděli. Možná by vás zajímalo, co jsme na té svatbě měli na sobě. Tady mi hodně pomohla Ji Ah, která mi propůjčila své návrhy a nafotila i zbytek oblečení. Nejvíc vás ale stejně bude zajímat Yeeun, která vypadala ten den lépe, než kdokoli jiný. Jestli jste někdy chtěli ponížit nevěstu, tak věřte, že mé sestře se to povedlo!

Tak tady je její oblečení, ale né že mě prásknete!!


opravdu to vypadalo takhle. I na mé sestře. Vážně jí to slušelo. Neviděla jsem, že by to někdy někomu slušelo tak moc.Byl tu vážně dost dobře zvolených doplňků.

A nakonec je tu jeden doplněk, o kterém ani netušila, že si ho vezme.


Nechám vás trpět. Neřeknu vám už víc. Ale doufám, že se vám dobře čte. Jinak půjdu ihned svou sestru zastřelit.

Tak zatím…. ^^


Sexy Back! Yeah~ 1/2

19. listopadu 2014 v 0:31 | ~Tokki~ |  Sexy Back! Yeah~ [ COMPLETE ]


V momentě, kdy jsme se dostali domů, jsem byl úplně mimo. Celá ta scéna se znovu a znovu opakovala před mýma očima. Ten způsob, jakým se vlnil do rytmu té skladby, byl dostačující pro mé naprosté zešílení.


No tak….Jae…prober se!

Vlepil jsem si menší facku, abych se vzpamatoval. Tohle se mi ještě nikdy před tím nestalo. Tak jasně, dokázal mě přivést na uplně jiné myšlenky. Na ty nejvíc vzrušující a zvrácené, že jsem si až přál, aby mě píchal, jak nějakej zk*rvenej králík. Ale tentokrát to bylo ještě horší! Tentokrát jsem přemýšlel i o tom, jak tvrdě by do mě mohl přirážet s těmi boky, co tak nekontrolovatelně sexy, znásilňovaly zeď rádiového studia….oooh jak já jsem té zdi záviděl…..

"Youngjae, není ti nic?" Daehyun se zeptal s obavami v hlase.

Ani jsem si nevšiml, že jsem se zastavil, ani toho, že jsem prostě nepřítomně zíral na podlahu chodby před dveřmi našeho bytu. Jen jsem nad jeho otázkou zavrtěl hlavou a rychle zmizel uvnitř bytu. Nevěděl jsem….ne Nemohl jsem mluvit. Tedy pokud jsem neměl v plánu říct něco, čeho bych mohl později litovat. Už teď jsem cítil velmi silné podněty, v podobě napětí mých kalhot. A rozhodně jsem nestál o to, aby to někdo z kluků odhalil.

Odhodil jsem svou tašku vedle postele v pokoji, který jsem sdílel s ním (Ta moje smůla…TT.TT). Jen jsem doufal, že teď nepřijde. Alespoň ne do chvíle, než se stihnu vypařit do koupelny. Ne jen, že jsem potřeboval sprchu…… ale potřeboval jsem extra studenou sprchu, abych ze sebe spláchnul všechny ty nadmíru sexu plné myšlenky, které se v mé hlavě množili snad dělením.


"Prober se!" Šeptal jsem a plácal se po tvářích.

Ale už teď jsem cítil, že nejsem v pokoji sám. A měl jsem pravdu, protože po chvíli ticha se ozvalo:

"Probudit se z čeho?"

Miloval jsem jeho hlas. Bylo to jak poslouchat celý orchestr plný pulzujícího tepla. Teď to ale ničemu nepomáhalo. Zalapal jsem po dechu a mé srdce se silně rozbušilo. I když jsem věděl, že by se mohl objevit, stejně mě to překvapilo. Nebyl jsem prostě ve své kůži. Navíc mě možná víc překvapilo, jak tón jeho hlasu pomáhal mému malému….eeeh velkému problému.

"Nic se neděje…Jen jsem unavený." Otočil jsem hlavu jeho směrem a lehce se pousmál.


Týdny frustrací se na mě začínaly podepisovat. Neměl jsem ani čas si ulevit, kvůli našemu nabytému rozvrhu. Dívat se na něj….bylo asi ještě horší. Obrazy v mé hlavě byly čím dál víc ostřejší. A mezitím na mě moje myšlenky křičely: Okamžitě se na něj vrhni! Zavřel jsem na chvíli oči a zavrtěl hlavou. Doufal jsem tak, že tak všechny ty neřesti zmizí.

Netušil jsem, jak dlouho bych ještě vydržel, kdybych se na něj znovu podíval. Jestli bych byl schopný se udržet. Otočil jsem se čelem k němu, ale s hlavou sklopenou k zemi. Cítil jsem, jak se mi na zátylku tvoří kapičky potu.


"Opravdu ti nic není? Seš nějak…bledej." Udělal pár kroků směrem ke mně.

"Hm! Opravdu. Jen jsem unavenej. Dám si sprchu a půjdu si lehnout." Zamumlal jsem a stále svým pohledem propaloval podlahu našeho pokoje.


Ten pocit jeho blízkosti mě mučil tak neskutečně silným žárem. Nával úzkosti mě ochromila natolik, že se mi sevřelo hrdlo. Jestli se mě na něco ještě zeptá, tak už mu nebudu schopný odpovědět.

"Tak dobře. Pokýval hlavou a usmál se.

Díky bohu jsem se tak alespoň už konečně mohl vypařit.

.
.
.

Ani ta pitomá sprcha mi nepomohla. A to že jsem se vážně snažil, protože jsem v první chvíli na sebe náhodou pustil úplně ledovou vodu. Zařval jsem tak nahlas, že to museli slyšet všichni v celém bytě. Jen jsem doufal, že si o mě nikdo z nich nemyslel nic úchylného. Nebyl jsem ten typ člověka, ci si dokázal ulevit nad představama. Přišlo mi to docela nechutný, takže jsem to dělal jen když to bylo nevyhnutelně nutné, a ještě lépe…když nikdo nebyl doma. A možná…jsem doufal, že by se to mohlo stát doopravdy.

S dalším zmučeným povzdechem jsem si oblékl volné bílé triko a šedé volné kalhoty, ve kterých "můj problém" nebyl tolik viditelný. Sotva jsem otevřel dveře, Daehyun se kolem mě protáhl, otírajíc se tak o celé mé tělo a podpalujíc ho jak napalmem.

"Díky bohu, myslel jsem, že prasknu!" Běžel k záchodu.

Nechápavě jsem na něj hleděl. A trvalo mi několik sekund, než mi vlastně došlo, co jde dělat. Což se stalo až ve chvíli, co si rozepl a stáhl kalhoty. Zalapal jsem po dechu a s tvářemi rudými jak rak jsem se otočil k odchodu.
"Nezapomeň se taky osprchovat!" Zavolal jsem na něj než jsem s prásknutím zavřel dveře a na okamžik se o ně opřel.
To bylo o fous.

Povzdechl jsem si a vyrazil opatrně do kuchyně. Už ani pomalu chodit jsem nemohl. Tyhle představy na mě byly až moc. Nevěděl jsem, co dělat. Potřebovala jsem je ze sebe dostat. Potřeboval jsem jeho…


Wae Jung Daehyun? Wae?



Dneska se chováš vážně divně. Nezranil ses někde?" Himchan se mě zeptal, když jsem mu řekl, že dnes vynechám večeři.

Nic se neděje, proč?" Vyhrkl jsem rychle a cítil nové kapky potu na svém zátylku.

Jestli na to přijde, budu se cítit ještě hůř. Nechte mě, abych vám ho představil: Kim Himchan, nadržený 24/7. Jeho specialitou bylo vše, co se týká sexu!

Prohlídl si mě od hlavy až k patě s povytaženým obočím a pak se ďábelsky usmál.

"Pozor na syndrom modrých koulí. Není to nic příjemného." Pousmál se temně.

"T-tak to není!" Vykulil jsem oči překvapením, nad jeho rychlou dedukcí.


"Jak myslíš. Ale jedno ti řeknu. Samo to neodejde…" Zacvrlikal a s grácií odešel do obýváku.


(Pokračování příště~ S vyplazeným jazykem)

My Lady - Part 2

18. listopadu 2014 v 15:16 | ~Tokki~ |  My Lady [ COMPLETE ]


Q: Jak definujete lásku?

Merry:Láska je pro mě celým vesmírem. Jestliže miluju, tak celou svou bytostí.

Himchan: Láska je prostě láska….nepotřebuju pro ni mít důvod ani vysvětlení.

Meow Meow Baby - Part 2

17. listopadu 2014 v 17:12 | ~Tokki~ |  Meow Meow Baby! [ ON-Goin ]

I met you......and it wasn't a coincidence …


(Youngjae)


No…musím uznat, že tenhle kluk byl vážně divnej! Opravdu jsem si v první chvíli myslel, že mě na tom dešti nechá! I když pro něj by to bylo dobrý, protože vlastně nejsem kočka, ale pro mě….by to asi moc dobrý nebylo.

Ten byteček byl opravdu roztomilý. A dost velký pro dva lidi…..počkat…

*puff*

Hned lepší. Už mě začínala bolet záda…a ta kočičí srst taky není zrovna nic extra. V létě je v ní horko až moc, ale v zimě zase vůbec nezahřeje…a to už vůbec nemluvím o blechách! Jako ale rozhodně se na člověka neměním s žádným hromobitím a mystickou mlhou, jako to dělaj v televizi.

Nic takového se rozhodně nestalo. A jo…..byla tu docela zima. Budu ho muset nějak přinutit, aby zapnul topení.
Bylo teda trochu divné, že mi můj nový "páneček" neprozradil své jméno. Všichni ti před ním toho měli nějak moc na srdci a potřebovali se vypovídat, tudíž jméno bylo jedno z prvních, co jsem o nich věděl. Ale on ne….on si všechny myšlenky nechával pro sebe.

Došel jsem až do kuchyně a otevřel lednici….PRÁZDNÁ…skvělý! Můj žaludek se na to ihned ozval, protože byl stejně tak prázdný jako ta proklatá lednice.

Studený vzduch ovál mé nahé tělo, až jsem se z toho roztřásl. Ale tohle jsem si vybral. A ani jsem neměl moc na výběr. Ne každý spolubydlící (nebo kdokoli kdo bydlí v okolí) by asi neměl zrovna v lásce někoho, kdo se s klidem kdykoli dokáže změnit na kočku, nebo jiné zvíře. Proto jsem se na člověka změnil až teď. Když můj páníček, po několika hodinách převlékání povlečení, usnul, zamotán do peřin.

Nadaný člověk. Ale musím mu zatleskat za ten úžasný pohled, při jeho úžasném šplhu na pouliční lampu, to bylo vážně mistrovský! S úsměvem na rtech jsem popadl poslední sáček brambůrků, které asi zapomněl sníst a šel si s ním sednout do obýváku na sedačku.


První noc v novém bytě tedy nebyla zrovna nejlepší, a já se musel změnit zpět dřív, než se můj "pán" probudí.
Ale on asi zřejmě neměl v úmyslu vstávat. Tenhle člověk asi nemá žádný osobní život! Vyskočil jsem na postel a zaťal mu drápy do zad.

"Hýýýýýááááááá." Zařval a málem jsem letěl jak Remek, když se mě snažil setřást.
Ale tak aspoň už byl teď vzhůru. Začal jsem kolem něj kroužit a nahlas mňoukat. Konec konců ten balíček brambůrků opravdu nezahnal můj hlad. Jestli to takhle půjde dál, nebudu schopen udržet svou podobu. Když mě něco rozptylovalo, tak jsem se prostě neovládal.

Když konečně zaregistroval mou přítomnost jedním otevřeným okem, zavrčel a znovu zabořil hlavu do polštáře. Jen jsem tam tak před ním seděl s hlavou na stranu a pozoroval ho. Znovu na mě pohlédl a pozorně si mě prohlížel.
Máš smůlu….jen tak nezmizím.

"Máš nějaké jméno?" Zeptal se mě po chvíli intenzivního zírání, což mě začalo lehce vyvádět z míry. Ale můžu být rád, že nemohl vidět mé rudé tváře….přeci jen jsem kočka…díky bohu!

"Jsi kluk…takže já nevím…." Pozastavil se, jak tak přemýšlel nad mým jménem.

Bože…absolutně nechápu, jak na to přišel, ale radši to ani nechci vědět! Momentálně jsem měl lepší věci na práci, než zjišťovat, jak přišel na mé pohlaví….jako třeba, jaké jméno mi nakonec vybere. Už jsem byl vážně unavený ze všech těch typických kočičích jmen, jako: Mourek, Čert…Neštěstí. A jedno z nejlepších, ale ne úplný TOP, bylo jméno: Princezna.


JÁ JSEM PŘECE MUŽ!


"Co třeba….J? Neber mě špatně, ale vážně miluju 'Muži v Černém'" Pousmál se a začal mě škrabkat z mým levým uchem.

Jeho úsměv byl vážně sladký. I když to možná bylo kvůli jeho plným sladce vypadajícím rtům. Jeho oči se smrskly na velikost půlměsíce, takže tak vypadal ještě zajímavějš. Měl vlasy hnědé jako ořechy a zrovna teď rozházené snad do všech stran. Rozhodně jsem neměl žádné námitky nad jeho návrhem. Přišlo mi, že je to vcelku dobré jméno, alespoň mi sedělo.

"Jo….a málem bych zapomněl…Jsem Daehyun…Jung Daehyun." Usmál se ještě víc a zatřásl mi jemně s tlapkou.



Youngjae…Yoo Youngjae…do čeho ses to zase připletl?!


(Pokračování příště!~~)

Hunters of Emotions 6 Kapitola

17. listopadu 2014 v 15:56 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
6. Seunghyun Bear… (Seunghyun medvěd)

"No a kde jste vlastně vy dva dneska byli?", pohlédla na nás Ji Ah. Byla zvědavá, ale to asi všichni tady. "V muzeu.", usmál jsem se. "To je nudný.", rozplácla se na deku Sora. "Zapomněla jsi na to, že to byla výstava medvědů.", usmál se Seunghyun. "Fakt? A proč jste nás nevzali sebou?", vypískla Hyojin. "Protože jsem původně chtěla jít úplně sama. On se ke mně přifařil.", kývla jsem hlavou směrem k němu. Dělala jsem na oko nazlobenou. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že mě nenechal jít samotnou, protože bych se asi někde schovala v koutě a byla tam i teď. "A koupili jste si nějakého?", usmála se Boon, která si prohlížela nějaký časopis. No zrovna dvakrát jsem ho ukazovat nechtěla. Ale když už. "Hm. Trošičku jsme si zasoutěžili.", zasmála jsem se. "Měli tam totiž jak nás, tak SiS.tar.", smál se tomu Seunghyun. "Jako medvědy?", vzhlédla Yun Joo. Věděla jsem, že má tajně podsunutý diktafon.

Bilo to úplně do očí. Protože měla spoustu hloupých otázek. "I tebe. S notebookem a brýlemi.", strčila jsem do ní. "No sakra.", zasmál se tomu Seung Ri. "Plácla jsem, že bych ho zvládla vyrobit lépe. A tak jsme si trošku zasoutěžili.", usmála jsem se a sáhla po krabici, kterou jsem měla schovanou pod stolem. "No ten je sladký! To je Seunghyun-sshi, že?", chtěla ho hned půjčit Sora. "Nedám.", vykvikla jsem a přivinula si ho k tělu. "A já mám Yeeun.", vyndal Seunghyun toho svého. "Páni. Jste si vážně podobní.", prohlížel si je Jiyong. "Taky jsem si dala záležet. Stokrát lepší, než ty vystavený.", zabrumlala jsem spokojeně a posadila ho vedle sebe. "Hele, co si teda povědět nějaký ty strašidelný příběhy?", usmála se záludně Yun Joo. Věděla jsem, že jí to nadchlo. Protože mohla vyprávět to, co jí napadne a bude to mít hlavu a patu. "Tak prosím. Dáme ti prostor. Ale žádný plenky neměním.", usmála jsem se. Ležela naproti mě. Vedle ní, Jiyong s Youngbaem a z druhé strany Sora a Seung Ri. U mě leželi z jedné strany Daesung a Ji Ah. Z druhé strany pak Seunghyun a dvojčata. Opravdu jsem se cítila jak na nějaký přespávačce.


Hned jak se sestra posadila, aby lépe mohla uchopit atmosféru, to tu začalo být silně strašidelné. Pousmála se ďábelsky a ponořila se do svého vlastního světa. "Musím říct, že jak si neustále vymýšlím nějaké historky, tahle je opravdová.", začala a podbarvila to ztišeným hlasem v hororovém nádechu. "Stalo se to tady na Jeju. Nedaleko odtud. Byla tu rodina. Otec pracoval jako rybář a matka v jedné místní prodejně. Měli dvě děti. Dvojčata. Od malička říkaly, že u nich straší. Ale kdo by věřil malým holkám, že?", usmála se a vážně vypadala dost děsivě. "Bylo jim, asi tak jako nám, když se to stalo….", vyprávěla svůj příběh. "Klap, klap. Uslyšela dívka kroky. Ale když otevřela dveře, nikdo tam nebyl. Otočila se, že se vrátí do místnosti a tam stála průhledná postava. Tak jako by se vznášela v prostoru.", vyprávěla dál a Sora už se vyděšeně tiskla na Seungriho. "Určitě to byl duch.", plácnul Daesung, načež jsem se v křečích smíchu chytla za břicho. "Ne, byla to tvoje máma.", plácla ho Ji Ah, která do příběhu byla úplně zažraná. Já jsem úplně zrudla, protože mi to vážně přišlo k smíchu. Jenže moje sestra to nevnímala a pokračovala. "Měla bílé dlouhé šaty a dlouhé rozcuchané vlasy. Vypadalo to, že má proříznuté hrdlo a kape z něj krev. Ale nikam nepadala. Ale nejhorší na ní bylo, že neměla oči.", zasmála se strašlivě. Čehož jsem se lekla, protože to doprovázel silný poryv větru a zahřmění. Rychle jsem se něčeho chytla a nalepila se co nejblíže. Byl to Seunghyun. Koukla jsem na něj. Mile se usmíval. Bylo vidět, že ho to vůbec neděsí. Nějak jsem konec příběhu neslyšela. Byla jsem tolik zabrána do jeho pohledu, že mi to uniklo. Ale Sora vypadala hodně vyděšeně. "Tak, a dneska v noci nespím.", pípla smutně. "Budeš, nebo tě praštím palicí.", prohlásila Ji Ah. Někdy byla vážně tvrdá na to, jak nemotorná byla.


"Hele, co s těmi svíčkami?", zeptala se Hyojin. Rychle jsem se rozkoukala. Nechala jsem se unést. "Nechte je rozsvícené. Budu hlídkovat.", usmála jsem se. "Já tě pak vystřídám.", usmál se na mě Seunghyun. Mou ruku nepouštěl. Jen jí nenápadně podsunul pod peřinu, aby to nikdo neviděl. To jsem trošku nepochopila. Na co tímhle jako narážel? Že by mi něco unikalo? "Tak se trošku prospěte.", usmála jsem se mile. Byl to ten můj proslulý úsměv. A směřoval hlavně k Seunghyunovi. Během půl hodinky už všichni spali. Opatrně jsem vytáhla svou ruku ze zajetí a vstala. Potřebovala jsem do koupelny. Navíc mi opravdu nevyhovovalo takové množství lidí v jedné místnosti. Bylo to jako u nás doma. Vzala jsem si svíčku a šla do koupelny. Chvíli jsem se na sebe jen tak koukala do zrcadla. Ale přišlo mi to dost strašidelný. I po tom příběhu. Byl vymyšlený jako všechny, které Yun Joo vypráví. Jen se snažila udělat na kluky dojem. No hlavně na jednoho. No doufejme, že se jí to povedlo.


Vypadalo to, že jí Jiyong zaujal. Hlavně proto, že rozuměl všemu, co řekla. To já mám pocit, že Seunghyun rozumí všemu, co neřeknu. Všemu, co mám ve svém srdci a ve své mysli. Bouře venku už trošku utichala. Zkusila jsem cvaknout s vypínačem. A ono se opravdu rozsvítilo. Byla jsem ráda, že můžu zhasnout tu svíčku. Přijde mi to dost nebezpečný. Hlavně jako zdroj světla. Zhasla jsem všechny v obýváku a rozsvítila dvě lampy. Myslím si, že už znovu elektřina nevypadne. "Jestli chceš, můžeš si jít lehnout do mého pokoje.", otevřel oči Seunghyun. Zrovna jsem stála nad ním. Kontrolovala jsem, jestli všichni spí a jsou dostatečně přikrytí. Jako by to dělala jejich maminka. Docela jsem se ho lekla. Sklouzla jsem po zemi a Skončila přímo na jeho klíně. "Nebo tam můžeš jít ty.", pousmála jsem se a snažila se postavit na nohy. On mi ale vtiskl do náruče polštář, takže jsem si znovu kecla do jeho klína. "Tak jo, ale ty jdeš taky.", zvedl mě pomalu, aby nikoho nevzbudil. "Neblázni.", šeptla jsem. Podal mi mého medvídka a vzal mou a svou peřinu. On se snad doopravdy zbláznil! "Když jde elektřina, tak to tu zvládnou.", usmál se a popostrčil mě do chodby.

"Seunghyun-sshi.", protestovala jsem, ale bylo mi to prd platné. Hodil to ložní prádlo na postel a otočil se na mě.

"Řekneš mi, co se stalo?", povytáhl obočí. "Co myslíš?", pípla jsem nechápavě a stála ustrašeně u zavřených dveří.

"Myslím ten den, co jsme se poznali na tom koncertě. Proč jsi vlastně nechtěla jet sem s ostatními!", přivřel oči. Co on o tom ví? Jeho otázky směřovali až moc přesně tam, kde byla jejich odpověď. Někdo mu to musel říct. "M....můj kluk. Ne...můj bývalý přítel se žení.", sklopila jsem pohled. To, na co jsem se tu snažila zapomenout, bylo hned zpět. Ta úzkost a palčivá bolest. A také ten pocit zvracení. Popošla jsem k posteli a položila tam medvídka. "Řekl mi, že by to mezi námi stejně nefungovalo. Jeho otec by to neschválil. A nemám prý na něj neustále čas. Na nikoho dalšího mít nebudu.", sklopila jsem obličej k zemi.

Seunghyun mě chytil za ruku a přitáhnul si mě do své náruče tak rychle, že mi úlekem vypadl polštář z ruky. Jednu ruku mi položil do vlasů a druhou na záda. Jeho srdeční tep a teplý dech mě uklidňovali. Vydržela bych takhle věčně. V jeho náruči. Jako když přijel. Kdyby nás ten den nevyrušil Maknae, možná tam stojíme do dnes. "To není pravda. Nezasloužil si tě.", utěšoval mě. Možná jsem to potřebovala slyšet. Možná jsem to potřebovala slyšet od něj. Lehce jsem se odtáhla a podívala se mu do tváře. Naplňovala ho něha a nelidsky krásný úsměv. "Nezasloužím si znát někoho, jako jsi ty.", pípla jsem a sklopila pohled.

"To si vážně myslíš?", podržel si jednou rukou můj obličej za bradu. "Protože vždycky, když tě potřebuji, tak jsi tu. I když je to jen něco takového, jako když padám.", pípla jsem a snažila se nehledět do jeho očí. Myslela jsem, že když to udělám, vypálí do mě díru. "Jsi stroj na průšvihy. To snad víš.", pousmál se a v sexy gestu naklonil hlavu na stranu. Při tom pustil mou bradu, takže mi oči sklouzly rovnou na něj. Lehce našpulil rty, takže mi puls vyskočil ještě tak o 10 stupňů. "No dobře. Možná si zasloužím.....tě znát.", pípla jsem a snažila jsem se podívat zase jinam. "A...a....neslyším.", usmál se hravě. "Zasloužím si tě znát. Ale to je tak všechno.", vyhrkla jsem a podívala se zatvrzele zpět do jeho obličeje. Z očí mi začaly stékat slzy. Ani mi nepřišlo, že jsem nějak moc rozrušená. Jako by to bylo nějaké mé nové já, které se klube na povrch. Jako bych to ani nebyla já. A takhle, jsem přestala nenávidět svého bývalého přítele.
Setřel mi slzy volnou rukou a stále mě držel ve své náruči. Neprotestovala jsem. Nevadilo mi to. Byl to přece Seunghyun. Můj zachránce a přítel. Nikdy bych si nepomyslela, že mě malá nehoda na ulici zavede k někomu jako je on. Opravdu nevím, jestli to byla jen náhoda. A, nebo ne? Jak se v tom mám sakra vyznat? "Zasloužíš si toho mnohem víc. Ale hlavně si zasloužíš být šťastná.", pohladil mě lehce po tváři. Jako by mě snad nechtěl něčím vyděsit. Nebo on sám nevěděl, co dělá, ale nemohl to zastavit. S ním jsem se necítila tak sama. Možná, že...možná bych mohla být s ním. Možná by on mohl chtít být semnou i když bych na něj neměla čas. Nebo bych na tohle neměla myslet?


Tahle situace mi připadala čím dál víc ošemetná. Možná víc než to, neohrabaná a ožehavá. Už mluvím jako Yun Joo. Koukala jsem do jeho očí a on zas do těch mých. Jen jsme tam stáli. Nic se nedělo. Né, že bychom nevěděli, co bychom mohli udělat, ale vypadalo to, jako by se do toho ani jednomu z nás nechtělo. Já jsem se rozhodně bála následků, které by to mohlo přinést. Ale kdyby, tak… Ne na tohle nemyslet. Vymysli si jiný důvod, okřikla jsem se v duchu. Možná k němu něco cítím. A jestli ano, tak bych to měla zjistit, ne? To je hned lepší. Jako by snad došel ke stejnému závěru.
Jeho výraz ve tváři se změnil. Tak nějak zněžněl. Myslela jsem, že to víc nejde. Sklonil se ke mně a opřel hlavu o mé čelo. Ucítila jsem šílenou přitažlivost. To se mi nikdy nestalo. Naposledy jsem pohlédla do jeho očí a pak ty své zavřela. Jeho vůně naplnila snad celé mé tělo. Lehce se přitiskl na moje rty. Tak jemně, ale zase pevně. Byl to ten nejhezčí polibek v mém životě. Jako by se ty předchozí nikdy nestaly a tohle byl můj první. Ano, tak jsem to cítila. Jako první polibek!



"No to mě pos…", zvolal kdosi. Tak takhle jsem se vzbudila. Ve dveřích stála Ji Ah a Jiyong jí zakrýval pusu, aby nemohla dokončit svůj sprostý výlev emocí. Nevěděla jsem, čemu se tak divý. Až když jsem trošku přišla k sobě. Ležela jsem v jedné posteli Seunghyunem a on měl ruce obtočené kolem mého těla. Já se ho držela jako klíště. Říkala jsem mu, že to není moc dobrý nápad. Ale že by mi to vadilo…to se říct nedá. Byla to měkká, teplá náruč s překrásnou vůní a tím nejhezčím úsměvem, který jsem kdy viděla. A nesmím zapomenout na tu vrásku, která se mu rýsovala na čele, jakmile jsem se pokusila vstát. Nespěchala jsem z ní. O to horší pak byly následky.

Celý den byl takový nemístný. Jelikož poryv větru nafoukal na letiště nějaký ten bordel, museli jsme den počkat, než jsme se mohli vrátit domů. Navíc mě pořád v hlavě doslova svědila myšlenka na včerejší polibek. Netvrdila bych, že jsem se mu trošičku vyhýbala, ale dávala jsem si pozor. Jak k němu mluví a hlavně co říkám. I ostatním. Trvalo mi skoro půl dne, než jsem jim vymluvila myšlenku, že se mezi námi něco stalo. Doslova nadlidský úkol. Mě ale čekala doma jedna nepříjemná událost. Řekla jsem si, že seberu všechnu svou odvahu a půjdu na tu svatbu se vztyčenou hlavou. Už jen tři dny. Napřed jsem přemýšlela, že tam půjdu jako šedá myš, ale nakonec jsem si řekla, proč nepřekonat sama sebe?! A proč si z toho rovnou neudělat velkou atrakci? "Tak půjdete semnou?", dodala jsem nakonec svého proslovu. "Ty jsi hustá.", vypískla Sora nadšeně."Vážně myslíš, že je to dobrý nápad?", povytáhla obočí Boon. "Si piš.", zasmála se Yun Joo. Takhle zapálenou jí člověk vidí málo kdy. "Jak si myslím, chceš na to pozvat i kluky.", usmála se Hyojin.



Ano, to jsem vážně chtěla. V hlavě se mi rýsoval plán, kterého by byla škoda nevyužít. Rovnou vám představím den svatby, protože ty tři dny se stejně nic moc nedělo. Jen jsme chystaly přesný plán akce, akce. Sama už jsem se nemohla dočkat. Jestli jsem někdy byla zdatná v show, tak to bylo tohle. Nechtěla jsem mu tu svatbu ale pokazit. Jen jsem chtěla svému bývalému ukázat, že jsem se nad to povznesla se vší parádou a taktéž mu ukázat, o co vlastně přichází. Hned jsme se dohodly, kdo by chtěl jít s kým. Jen mezi děvčaty. Bylo mi jasné, že se náš doprovod rozhodne stejně. S dvojčaty půjde Youngbae. Což nebude vůbec vypadat zle. Z každé strany jednu pěknou holku. Sora hned zažádala o Seung Riho. I když pravda, měla jsem jisté výhrady k jejímu chování, ale spolu jim to tak slušelo. Nevím, proč jsem si toho nevšimla dřív. Ji Ah se nabídla pro Daesunga. S podmínkou, že si ho sama obleče. Jak taky jinak. Jiyong sám řekl, že si půjčí mé dvojče. A mě tak zůstal jediný člověk. Můj Live saver. A i když jsem se bála, že se neudržím. Věděla jsem, že on mě chytí. Vždycky to dělal. A musím říct, že jsem už na to spoléhala. Byl jako ten můj plyšový méďa, kterého jsem měla na posteli mezi polštáři. Můj plyšový Seunghyun!


Me and you? Impossible! DODATEK

16. listopadu 2014 v 16:56 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
aneb, jak jsme utekli ze svatby......


"Co to děláš?", zašeptala jsem na svého muže, když mě z ničeho nic popadl za ruku a vlekl mě pryč. Svatba se totiž posunula do závěrečné fáze. Což znamenalo obrovský večírek. I já, už se ze svatebních šatů převlékla do stylových letních šatiček od Dami. "Kradu si tě pro sebe.", usmál se šibalsky. Nikdy jsem neplánovala svatební cestu, protože už by to bylo moc nákladné. I tak svatba stála hodně peněz. Jenže můj muž (tak hezky to zní: můj muž!) plánoval něco jiného.

"A kdo se postará o úklid?", vypískla jsem. Rychle mi přiložil prst na rty. "O to už je postaráno.", usmál se a vtisknul mi jeden lehký polibek, aby tak umlčel mé protesty. Někde za mnou jsem viděla maminku, jak na mě nenápadně mrká. Zase nějaká jejich bouda. Ta rodina je plná nástrah, jen co je pravda. Usadil mě do auta a rychle nastoupil. Připadala jsem si jako zloděj, který utíká z místa činu. "A co mé věci?", zamračila jsem se. "V kufru.", pokrčil rameny a vyrazil. Cestou jsem vzpomínala ještě na některé chvíle ze svatby.

Překvapením pro mě bylo, že kytici chytil Jiyong. Ani jí nechtěl. Hrozně jsme se mu všichni smáli. A on byl chudák rudý až za ušima. Dokonce se mi přišla omluvit Park Bom. "Nechtěla jsem nikomu z vás ublížit. Měla jsi mi to ale říct. Promiň", usmála se smutně. Bylo mi jí trošku líto a tak jsem jí láskyplně objala. Každý jí přeci potřebuje (Lásku!).

Velká sranda byla, když se jedl dort. Seunghyun skončil s dortem snad až za ušima. Já vyvázla jen s umazaným nosem. Málem jsme ho totiž po sobě začali házet. Tatínek Choi měl taky krásný proslov o tom, že si lepšího člena do rodiny nemohl přát. A taky jsme koukali na fotky s dětství z velkého projektoru. A i když jsem viděla Seunghyuna jako školáka při těle, stejně jsem se tomu smála.

"A kam to vlastně jedeme?", zeptala jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno. "Uvidíš.", usmál se. Samá tajemství. Asi přestanu mít ráda tajemství. Zastavil u malého domečku, který stál daleko za městem u pobřeží. "Páni.", vykulila jsem překvapeně oči, když mi Seunghyun pomohl vystoupit z auta. Jak galantní. "Líbí?", usmál se a zářil v očekávání na mou odpověď. Pokývala jsem hlavou a nedokázala z domu spustit pohled. "Patří to tu rodičům.", pokrčil rameny a vedl mě ke dveřím. "Věnovali nám ho, jako svatební dar, na pár dní.", usmál se rozverně a lehce si skousl spodní ret. Odemkl a rozsvítil v chodbě. ", Prohlídni si to tu. Já přinesu věci z auta.", usmál se a pustil mou ruku.

Procházela jsem domem a okouzlená procházela jednu místnost za druhou. S chodby se dalo jít do spodního patra, kde byl obývák s velkou plazmovou televizí a sedačkami s pravé kůže. A do kuchyně, kde byla ta největší lednice, kterou jsem kdy viděla a dokonce i bar. Pak tu byla velká koupelna s velkou stěnou ze zrcadel. Schody nahoru mě zavedly do patra plného ložnic. Byly tu malé i velké a snad i každá měla vlastní televizi. Na co takového luxusu? Jelikož byl dům lehce z kopce, měl i suterén. Tam jsem objevila Saunu, vířivku i bazén. Jak to, že mi o tomhle místě nikdo neřekl dříve? Odtud se pak dalo jít ven. Schody tu vedly i zpět nahoru, kde se podél obýváku táhla veranda. Ale když se sešlo dolů, byla tu tráva, pak písek a nakonec moře. Neviděla jsem hezčí místo, než bylo tohle. Vyšla jsem na verandu a koukala se na doznívající západ slunce.

"Nádhera.", objali mě hřejivé ruce. "Hm.", usmála jsem se a chytila se ho. "Ale znám někoho, kdo je tisíckrát hezčí.", zašeptal mi do ucha. Podezřívavě jsem se na něj podívala. "Jsi to ty, hlupáčku.", políbil mě. A pak znovu a znovu. Popadl mě do náruče a nesl mě nahoru do jedné z ložnic. Položil mě na postel a lehl si vedle mě. "Řekněte mi, slečno. Co jste to semnou udělala?", usmál se láskyplně. Zatvářila jsem se, jak nejvíc nevině to šlo. Pohladil mě po tváři a přitáhl si mě blíže do náruče. "Miluju tě, lásko moje.", vydechl.

.....



Probudila jsem se do překrásného slunného dne. Cítila jsem se, jako bych plula na obláčku. Seunghyun ale vedle mě neležel. Pomalu jsem vstala z postele a oblékla si župan, který mi ležel přes křesílko vedle ní. Nenašla jsem ho ale nikde v domě. Už jsem začínala mít strach, že jsem tu sama, když jsem ho zahlédla ležet venku na trávě. S úsměvem na rtech jsem se vydala k němu. Ani si mě nevšiml. Měl zavřené oči a vypadal tak klidně. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Opatrně jsem si sedla vedle něj a pozorovala ho. Všimla jsem si, že nemá na nohou boty. "Bos? To myslíš vážně?", usmála jsem se rozverně. "To nevíš, jak je to příjemné?", otevřel oči a podíval se až do mého srdce….

Hunters of Emotions 5 Kapitola

16. listopadu 2014 v 13:56 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
5. Sorry, It's little bit hard for me…. (Pardón, je to pro mě trošku těžké)

"Co chceš dělat? Půjdeš tam?", zvedla sestra oči od notebooku před sebou. Vedle ní spokojeně chrápal Gallille-o. "Já nevím.", rozcuchala jsem si znovu vlasy. "Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad, ale vše se musí zažít.", pokrčila rameny. "Na tvoje rady kašlu.", vřískla jsem beznadějně. Už jsem z toho všeho vážně byla pološílená. Viditelně jí to ublížilo. Vím. Byla jsem poslední dobou hrozně naštvaná a podrážděná, ale tolik mě to bolelo. Dnes jsme doma byly samy. Z jednoho prostého důvodu. Zbytek kapely jel na nějaký doučovací kurz. A ten jsem já podle všeho nepotřebovala. Možná bych ale byla vděčnější, kdybych mohl něco dělat. Tohle mě hodně užíralo. "Tak promiň, jen se ti snažím pomoct.", zvedla ruce v obraně. "No to vždycky.", zavrčela jsem a otevřela dveře. Zvonek totiž ne a ne přestat vyřvávat. Asi ho brzy rozmlátím. "Tak co je?", zařvala jsem.

Jiyong na mě ohromeně zíral. Rychle jsem si rukou zakryla ústa. "Asi jdu nevhod.", poznamenal s lehkým úsměvem po chvíli. "Ne, ne. Promiň. Jsem teď trošku podrážděná.", mávla jsem rukou a pustila ho dovnitř. "Potřebuješ něco?", snažila jsem se o úsměv. "Slyšel jsem, že budete mít za týden také dovolenou. A protože spolu tak dobře vycházíme, napadlo mě, že bychom mohli na společnou dovolenou.", usmál se zářivě. "Maj-a ! Prostě odjedeme a odpočineš si.", vyletěla sestra od notebooku. Co to s ní v poslední době bylo. Přišlo mi, že nějak málo píše. A nejen to. Také vždycky souhlasila skoro se vším, co Jiyong vyslovil. "Na molla. Ještě si to nechám projít hlavou.", pokrčila jsem rameny. Oba měli pravdu. Docela mě to i lákalo. Ale bohužel to nebylo jenom o mě. "Hele. Musíš na něj zapomenout. A jestli zůstaneme zase doma, tak se úplně složíš. Ryu přece není jediný chlap na světě.", vrčela sestra. Ale až pak jí došlo, že tu nejsme sami. Vykulila oči a zakryla si pusu. "Co se stalo?", zamračil se Jiyong.

Me and you? Impossible! 10 kapitola

15. listopadu 2014 v 20:38 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]

Jak se plánuje svatba?


Od té chvíle nám nikdo nedal pokoj. Hlavně reportéři. Ti měli pocit, že ulovili článek století. Sice jsme tím přišli o několik fanoušků, ale všichni nám to jinak vlastně přáli. Moje nová maminka ale chtěla, ať si se svatbou pospíšíme. Nejen kvůli novinám a fanouškům, ale hlavně proto, že prý už není nejmladší a chtěla by se dožít vnoučat. Což mě připadalo nesmyslné, protože i kdybychom se vzali, hned tak bych děti nechtěla. Přesto nás ale tlačila do příprav. Málem jsem si vypsala na pozvánkách ruku. Vepisovat pozvání ručně mi fakt nešlo. A to jsem na to byla sama. Maminka zase lepila obálky. Což nebyl tak vyčerpávající, protože jen lepila speciální samolepky na jejich ohyby. Hye Yoon toho ale měla taky dost.

S bubnem, který měl jít každým dnem ven, nadepisovala adresy, nebo u některých jen jména. Protože ty jsem měla předávat osobně. Svatbu tedy plánujeme na letošní léto na Jeju. Měli tam volný termín a mamince se to zdálo, jako dobrý nápad. Málem jsem jí s tím uškrtila, když s tím přišla. A nejen já. I má drahá polovička leccos namítala. Ale bylo nám to stejně houby platný. Maminky mají vždy pravdu! Tohle pravidlo jsem se vlastně učila znovu. Měla jsem snad jen jednu jedinou starost. Kdo mě povede k oltáři?! No bylo toho víc. Jak to utajit před tiskem? Hudba, květiny, hostina. Tohle všechno mi teď probíhalo hlavou. Teď jsem jedno mohla odškrtnout. Jela jsem si pro šaty a taky vybrat šaty pro družičky. Jednou měla být Dami, která mi vždycky pomohla, aniž by to věděla. A pak to měli být Minzy a Sandara. Budoucí maminu jsem vynechala schválně, protože nikdo nevěděl, jak to s ní bude. Ale až půjdeme podepisovat dokumenty, určitě si jí vezmu za svědka. Seunghyun zase mluvil o tom, že si vezme za svědka Jiyonga.

Přišla jsem do prodejny, kterou mi doporučila Dami. Ta už tam samozřejmě i s holkama byla, aby zařídila hladký průběh. Nic z toho, co se tu mělo odehrát, se nesměla dostat ven. Proto jsme teď hodně často prohazovali auta a dělali manévry, které měli zmást novináře. Vyzkoušela jsem si snad desatero šatů. Ale nic mi nepřišlo tak dobré. Na ušití na míru už nebyl čas. Takže jsem si vážně musela vybrat. "Tyhle jsme dostali včera. Ještě jsme je nestihly označit a vystavit.", přinesly tři prodavačky další dva stojany se šatama. Už jsem toho měla vážně plné zuby. Nebyla jsem ten typ, který si plánování svatby užívá. "Co tyhle?", snažila se mě navnadit Minzy. Neustále měla v sobě spoustu elánu. Zavrtěla jsem smutně hlavou. "Ehm.", ozvalo se za mnou. Stála tam starší dáma v úhledně stylovém kostýmku a opírala se o ručně vyřezávanou hůl. "Možná bych vám mohla pomoci.", řekla s jistým úsměvem. Uctivě jsme jí všechny pozdravily. Zašla někam dozadu společně s jednou z prodavaček.

"Je to hlava tohohle obchodu. Má neuvěřitelný vkus na lidi. I já jí obdivuji.", sdělila mi Dami a nadšeně očekávala s čím přijde. Když se vrátily, všechny jsme nemohly ani popadnout dech. To byly ony. Ty šaty prostě říkaly mé jméno. "Kdy vás tohle děvčata naučím.", podívala se nazlobeně na prodavačky. "Takhle se má dívka koukat na své svatební šaty.", usmála se na mě. "To je prostě dar.", zatrylkovala Dami. Nevím, jestli mluvila o těch šatech, ale já byla unešená. Byly z lehké bílé látky střižené do obráceného květu kaly. Na jedno rameno s drbnou o odstín krémovější krajkou na něm a na vlečce z něho puštěné dozadu. Měly jemně prostřižená záda do véčka stroze svázané šněrovačkou a jejich zadní část byla dlouhá až já ani nevím kam. Sama tato paní mi pomohla se do nich obléci. "Božíčku!", vykvikla Minzy, jen co mě spatřila. "Jsou krásné.", přikývla Sandara. "No a co budeme mít na sobě my? Když ty vypadáš takhle, nám už zbývá jen pytel od brambor.", zasmála se Dami. "Pro vás se tu taky jistě něco najde děvčata.", řekla majitelka a přišpendlila mi do vlasů závoj se stejnou krajkou. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a úplně oněměla. "Jestli mě Seunghyun nepoznal jako zpěvačku, co teprve řekne na tohle.", zašeptala jsem si pro sebe a otočila se dokola.

Do obchodu vešla moje nová maminka. "Teda, že jste na mě počkali. Páni, zlatíčko moje.", spráskla ruce. "Můj syn si vážně nemohl vybrat lépe.", zasmála se a chytila mě za ruce. "Jsi ta nejhezčí nevěsta, kterou jsem kdy viděla. Tvoje maminka by na tebe byla pyšná.", usmála se taktéž hrdě. Hodně mi to pomohlo. Dodalo mi to sílu k dalším činnostem okolo svatby. Nechali jsme šaty zabalit a Sandara je odvezla svým autem ke mně domů, kde byl vlastně hlavní stan celé svatby. Nainstruovala jsem jí, kde mám šatnu a aby jí pečlivě zamkla a nikoho tam nepouštěla. Měla se k nám později připojit při vybírání květin. My ostatní jsme šly zatím na oběd. Už jsem neměla ani kapičku energie. Myslím té fyzické. Psychické jsem teď měla až moc.

"Tak kdy se to vlastně stalo, že jste se vůbec dali dohromady?", vyzvídala Minzy. "No vlastně nás to k sobě táhlo už dlouho, ale dali jsme se dohromady až o Vánocích.", usmála jsem se. Ale samozřejmě jí to nestačilo a tak jsem i před maminkou odhalila, to tajemství s líbáním v opilosti a pusa na sedačce těsně než přišli kluci. Všechny se tomu samozřejmě smály. Taky že to bylo neuvěřitelně trapné. Ale i když jsme se takhle hádali, dokázali jsme k sobě nakonec najít cestu.

Květiny jsme vybraly pak už celkem rychle. Podle krajky na šatech. Do váz kaly a jako kytice růže. Ale všude měly být různé květiny. Různě barevné, jako duha. Chtěla jsem to trošku pohádkové. I když jen lehce, aby to zase nebylo přehnané. Ještě ten večer jsme se sešli u mě doma a začali psát zasedací pořádek na hostinu. Moje příbuzenská větev ale byla prázdná. Smutně jsem se zadívala na papír. "Hele zlato, a co takhle, kdyby sis tam teda posadila naší druhou rodinu.", objal mě Seunghyun. Ani jsem nevěděla, že se mi koukal přes rameno. On sám byl dnes s klukama vybírat oblek a takové ty klučičí nezbytnosti, jako třeba alkohol na rozlučku se svobodou. Čemuž jsem moc nerozuměla, než mi holky vysvětlily, že si udělám taky takovou. "Myslíš YG rodinu?", koukla jsem na něj. "Jo, přesně tu.", usmál se a dal mi pusu. "Ty jsou tak sladký, že se mi z nich zkazej zuby.", plácnul Daesung. Neubránila jsem se úsměvu. Od té oslavy to mezi námi ani tak moc nevřelo. Hlavně proto, že jsme byli oba na sto procent zaměstnaní, a tak neměli na hádky čas.

"To je fakt. A říďa tě klidně může odvést k oltáři. Je přece jako náš BIG DADDY!", zahučel Seung Ri odněkud z gauče. "Co máte v plánu zítra, děvčata?", zeptal se s úsměvem Jiyong. Já si zatím začala psát, koho na svou stranu větve dopíšu. "Hm, no budeme kupovat nějaké doplňky na sebe, zařizovat catering a oběd. Já roznesu pozvánky, které chci dát osobně. Taky ještě musíme sehnat výzdobu, hudbu, DJje na afterpárty a tak.", pomalu jsem ztrácela hlavu. "Hudbu nechte na nás. Z Daesungem už jsme něco vymysleli.", usmál se Youngbae. "Vážně?", řekli jsme najednou. "Fakt. A nebojte, žádný fóry!", zasmál se Dae a zase něco přinesl z mojí lednice a začal se tím cpát. "Ještě jedna věc miláčku.", pípla jsem. "Ano?", vzhlédl od všemi sledované televize. "Chtěla bych pozvat někoho, kdo je pro mě velmi důležitý, ale nevím jak jí sehnat.", pokrčila jsem rameny. "Koho?", vzhlédl Seung Ri zvědavě. Bude brzo starej! "Mojí první fanynku. Chodila za mnou každý večer, co jsem vystupovala v hotelu.", usmála jsem se ztracená v jedné vzpomínce. "Zařídím.", usmál se na mě můj miláček sladce.

Myslela jsem, že už vážně někde zkolabuju. Moc jsem toho tedy nenaspala a hned ráno jela do práce předat pozvánky. Zvali jsme hlavně naší hlavní rodinu, ale taky několik tanečníků, naše manažery, kosmetičky a tak. No prostě velká svatba no. Hlavně doufám, že nebude pršet. To by byl totiž trošku problém. Protože svatba by měla být napůl venku. "Jistě že přijdu.", zasmál se od srdce ředitel. "Ještě jsem se chtěla zeptat…", skousla jsem si jemně ret. "Nemám nikoho, kdo by mě dovedl k oltáři.", dodala jsem a byla vážně nervózní, co odpoví. "No jistě. Jsi přece člen rodiny!", zasmál se, až jsem si myslela, že se zbláznil. Všichni byli tak milí a ochotní. Jedna ze stylistek mi dokonce nabídla, že mě učeše a nalíčí. A jeden tanečník prý zas poskytne rychlokurz klasického tance mému nastávajícímu. Trošku jsem se totiž bála, že to celé zkazí. Nikdy jsem ho neviděla, že by totiž byl nějak zázračný tanečník. Vyzvedla jsem si své nové boty, a když už jsem myslela, že to do té agentury s cateringem stihnu včas, zazvonil mi nouzový telefon.

Ten jsme teď všichni měli kvůli Hye Yoon. Od srdce jsem se zasmála a otočila to do nemocnice, kde měla rodit. Už to měla prostě naplánované. Všichni jsme se tam nahrnuli do čekárny, až málem nikdo nemohl projít. To je tak, když máte velkou rodinu. Její muž byl samozřejmě s ní na sále. Ale koukala jsem, že můj budoucí přešlapuje, jak kdyby chodil po běžícím pásu. "Lásko klid! To bude v pořádku.", snažila jsem se ho uklidnit. "A to si představ, že tě to taky čeká.", poplácal ho otec po zádech. Vyprskla jsem smíchy. "Promiňte, ale kdyby mě tam takhle pochodoval, asi bych ho vyhodila.", zasmála jsem ještě víc. "No to si mě pak nepřej.", přitáhl si mě do náruče a políbil mě do vlasů.

A nakonec jsme se všichni dočkali. Narodila se jim zdravá a krásná holčička, kterou k mému zděšení, pojmenovali po mně. "Chtěli jsme ti to říct, ale zkazili bychom tak překvapení.", zahihňala se unni. Byla chudinka celá zpocená, ale vypadala tak šťastně. Dokonce jsem si jí mohla na chvíli pochovat. Ale moc času jsem neměla. Kolotoč se rozjel nanovo hned druhý den. Plácala jsem pátý přes devátý a vyřizovala jeden hovor za druhým. Připadalo mi, jako bych se měla vdávat zítra. A přitom jsme před sebou měli ještě necelé tři týdny. Všichni něco chtěli. Květinářka adresu, hoteliéři výzdobu (kterou jsem teprve poslala), a catering víc času. Který rozhodně nebyl. "Co tam dělá?", zeptal se Seung Ri, když jsem už asi po čtvrtý obcházela dokola ten samý obchod. Potřebovala jsem vybrat ještě poslední věci, se kterými už tam pojedeme rovnou. Unni nakonec taky pojede. Ale vezmou to tak, aby to pro dítě nebylo tak těžké. Ale zase pojedou o něco dřív.

To já už odjíždím za dva týdny. Neměla jsem čas pomalu ani na sebe. Potřebovala jsem si nechat udělat nehty a kosmetiku. Jenže na to taky nebyl čas. Navíc s tiskem za zadkem šlo vše čím dál tím hůř. Ale co bych taky čekala. Nic z příprav se ven nedostalo. A všichni už byli dost netrpěliví. Doma mě pak čekalo překvapení v podobě mé první fanynky. "Jak jsi jí našel?", vypískla jsem nadšeně. "Jednoduše. Optal jsem se v hotelu a pak jsem jí šel osobně hledat.", zazubil se. "Blázne.", zasmála jsem se. Dohodli jsme se, že poletí semnou a s holkama o ten týden dřív, aby si to semnou taky trošku užila. Využila jsem jejího talentu pro kosmetiku a nechala si od ní udělat nehty. Což jí vážně nadchlo. Mezi tím, co pracovala, jsem vyřídila dalších 100 a jeden telefonátů. Do postele jsem tedy zase padla jako do vody.


A dva týdny byly pryč. Sakra jak bylo málo času. "Je všechno připravené?", pištěla jsem z pokoje a vytáhla složitě zabalené šaty, aby to jako šaty vůbec nevypadalo a zároveň se nepomačkaly. Jak složité. Ale v tom se zrovna já vyznám, jako ryba ve vodě. "Všechny kufry už jsou v autě.", zvolala Minzy. "Tu máš!", vlepila jsem jí do ruky ještě asi dvě krabice plné věcí. Jelikož jsme měli zamluvené pro tuto akci soukromé letadlo, bylo balení vážně o dost těžší. Musím říct, že po téhle svatbě chci hlavně klid. Unni svatba takhle složitě tedy nevypadala. Možná se mi to jen zdálo, protože jsem nebyla v její kůži. "Tak už pojď!", prskala Dami. "Ještě jednu věc!", řekla jsem a popadla jsem máminu fotku z nočního stolku. "Tahle pani jede semnou.", podala jsem jí tu fotku a pak jsme všichni odešli a zamkli byt. "Nezapomeňte, kdy vám to letí, jasný. Další spoj už bychom neutáhli!", vlepila jsem miláčkovi letmou pusu. "Neboj se zlato. Moc to hrotíš.", pokrčil rameny. "Ty hlavně hroť ať mi při tanci nepošlapeš nohy.", vyplázla jsem na něj jazyk a uložila šaty do kufru vanu. "Chápu.", zasmál se a přitáhl si mě do náruče. "Všechno to klapne. Neboj!", políbil mě lehce a pak mě konečně nechal odjet.

Díky příjemnému personálu letiště, se nám povedlo proklouznout s autem až k letadlu, abychom tam všechno mohli naložit. "Šaty přijdou dovnitř do letadla. Chci je mít neustále pod dohledem.", vykřikla jsem ihned, co jsem vystoupila. "Bože, klid!", praštila mě do zad má další cestující. Opravdu jsem se trochu uvolnila až v letadle, těsně před startem. "Promiňte. Jen chci, aby to vyšlo.", pípla jsem. "My víme.", zasmála se Sandara. Takže já Dami, Minzy, Sandara a Boon, jsme odletěli na Jeju. Počasí vypadalo dobře, ale to ještě nebylo vyhráno. Ubytovali jsme se a vybalily. Já pak začala lítat nanovo a sháněla personál a tak dále.

Už mi z toho běhaly mžitky před očima. Nechala jsem, na přání Youngbaeho, dát do oddávající místnosti klavír, který měli většinou uklizený. Jenže pak už nebylo ve směs co dělat, protože výzdoba se měla začít dělat až za tři dny. "Dýchej!", smála se mi Minzy u večeře. Měla jsem oči oteklé a rudé od nevyspání. "Potřebuješ se pořádně prospat. A zítra si může udělat relaxační den v lázních.", snažila se mě trošku umírnit Sandara. Ani bych se nedivila, kdyby už mě měly plný zuby. Takže jsem radši udělala to, co řekly. Den nicnedělání mi vážně prospěl. Nechala jsem se namasírovat, šly jsme do sauny a do vířivky a dokonce jsem si dopřála tu kosmetiku. Taky jsme s holkama koukali na filmy a cpali se popcornem. Ani mi nedošlo, že už uběhly dva dny. Teprve až, když přijeli kluci. Já byla úplně uvolněná a až mi přišlo, jako by to teď šlo všechno mimo mě. Obvolala jsem vše, co jsem potřebovala a nechala někoho dohlížet na výzdobu a kuchyň.

"Takhle ti to sluší.", lípnul mi Seunghyun pusu na čelo. Měla jsem na sobě jen tílko a kraťásky. Vlasy ledabyle svázané a v nich květinu. "Děkuju. Ty taky nevypadáš k zahození.", zakřenila jsem se. "Koukám, že si to tu s holkama užíváš.", zasmál se. Takhle rozverná jsem teda opravdu dlouho nebyla. Ale to se změnilo, když jsem zjistila, že nic neběží, jak by mělo. Další den jsem napravovala všechny škody. To už přijížděli někteří hosté. Zbytek měl dorazit až v den svatby. Ta už měla být…no sakra, za dva dny. Vše se přibližovalo vzhledu, který jsem požadovala. Naštěstí přivezli židle, catering i květiny. Prakticky jsem se ani na chvíli nezastavila, až do zmíněné párty. Na tu směli jen dívky. Tedy na tu mou. Pěkně jsme to rozjeli. Ale já radši moc nepila. Bála jsem se, že bych pak druhý den mohla mít kocovinu. Taky jsem se trošku bála, co tam dělají kluci. Byli jen o kousek dál. Ale holky mi zakázali se s ním jakkoliv spojit. Prý je to proti pravidlům poslední noci před svatbou. Moc jsem tomu sice nerozuměla, ale já toho ještě neznala.

Na kutě jsem tedy šla nakonec jako jedna z prvních, abych se pořádně vyspala. Vstala jsem jako jedna z prvních. Nemohla jsem pořádně spát. Ale nebylo to na mě vůbec znát. V klidu jsem se nasnídala v prázdné restauraci a omrkla pozdní přípravy. To se týkalo hlavně květin, které to vážně vydržely. Pak také kuchyni a v neposlední řadě výzdobu. Vše bylo v pořádku. Nakonec se do toho totiž opřela maminka, která vážně nenechala něco jen tak být. Zalezla jsem si do pokoje a pohladila fotku maminky, kterou jsem chtěla dát na židli do sálu, abych tam alespoň někoho z rodiny měla. A za dvě hodiny jsem se začala připravovat. Velmi mi pomohla ta stylistka. Vytvořila mi na hlavě tak krásný účes, že jsem se vážně nepoznávala. Lehce mě nalíčila a společně s Dami mi pomohly do šatů. "Vypadáš ohromě!", usmála se na mě unni. V rukách držela spící Yoon Ju a tvářila se velmi spokojeně. "Děkuju. Ale sama bych to nezvládla.", poukázala jsem tak na práci mých okouzlujících družiček a stylistky.

"Můžeme?", vešla dovnitř maminka. "Ještě tohle. Dejte jí prosím do sálu.", podala jsem jí fotku mámy. "Jistě, drahoušku. Tvůj doprovod stojí před dveřmi. Až budeš připravená…", usmála se. Jen lehce jsem přikývla. Minzy a Sandara mi ještě do účesu daly pár třpytivých sponek ve tvaru růží a na krk drobný šperk. Dami mi podala kytici a já vyšla ven, kde stál otec z mé další rodiny (V obleku?! Jak šokující.). "Mohu vás doprovodit k oltáři?!", zažertoval, aby odlehčil situaci. Všechno jsme nechali fotit dvěma spolehlivými fotografy, které někde sehnala Dami. Doufám, že budou pěkné. I když se spíš bojím, jak se na nich budu tvářit já. Usmála jsem se na něj a chytila se jeho rámě. Už jen kousek, už jen chvíli. Uklidňovala jsem se. Těsně před vchodem mi zakryli obličej závojem a družičky vešly dovnitř.

Sálem se rozezněla hudba a Daeho zpěv. Musela jsem se nad tím usmát. Vážně to vymysleli a znělo to překrásně. Když jsem vešla já, všichni vydechli v údivu. Nebyla tvář, která by se tvářila jinak. Tedy až na mého miláčka. Tak něžný výraz v jeho tváři jsem ještě neviděla. Samotnou mě překvapil. Hudba dozněla v moment, kdy si i sám ředitel sedl vedle fotky mé mámy. Seunghyun mi s lehkostí odkryl závoj a obřad tak mohl začít. "Jestli je zde námitek, proč by tento pár nemohl být oddán před zrakem božím, ať svou námitku vznese teď, nebo ať pomlčí navždy.", řekl kněz. Nikdo se neozval. Jak mi spadl kámen ze srdce, tak to bylo snad i slyšet. Pokračovalo se dál přes sliby až k tomu krásnému Ano z obou našich úst. Sandara pak rychle přistoupila s prstýnky, které vybíral Seunghyun. Byly jednoduché, ale krásné. Oproti zásnubnímu ale znamenali mnohem víc. Vyměnili jsme si je bez jakéhokoliv škobrtnutí v přepočítání se prstů, záměně nebo nedej bože pádu. "Tímto vás před zrakem božím prohlašuji za novomanžele.", pronesl kněz a naznačil tak, že je čas na polibek. Lehce mě chytil rukama za obličej a přitiskl se v krátkém políbení na mé rty.


Musím tedy říct, že se mi ta svatba nakonec vážně povedla. Všichni se velmi dobře bavili i na hostině. "První novomanželský tanec.", vykřikl do mikrofonu Daesung. Myslím si, že jsem mu neměla dovolit, aby si hrál vedle DJje. Můj manžel ke mně přišel a vysekl mi takovou úklonu, že mi to až připadalo přehnané. I přes to jsem jeho snahu s úsměvem ocenila a vložila ruku do té jeho. Odvedl si mě na parket a protočil mě v piruetě. Všechny dívky na nás zasněně hleděly. V pomalém rytmu jsme se pohybovali po pódiu a dívali se jen na sebe. "Teď už jsi napořád moje.", Usmál se na mě a opřel se o mé čelo. "A co když je to naopak?", zazubila jsem se a nechala se znova zatočit. "to si ještě rozmyslím.", usmál se. Ale tady bylo jedno, kdo čí bude hlavně, že jsme spolu.

Tancovala jsem ten den snad s každým. S klukama z BIG BANG, se Se7enem, Teddym, ředitelem i s Choi Ajusshi. Tedy s otcem. Můj muž dokonce tancoval i s unni, která se na chvíli odtrhla od svého miminka. Už jsem vlastně ztrácela naději v dobrý konec. Jenže to štěstí si mě nakonec stejně našlo. Seunghyun je člověk, který sice není jednoduchý a spousta věcí mu často nedochází, ale miluji ho celým svým srdcem. Dokáže člověka pořádně překvapit, a i když to občas není v dobrém, má srdce větší, než je on sám. "Tak vidíš. Říkala jsem, že to dobře dopadne.", objala mě maminka. "Já vím. Ale někdy je prostě těžké uvěřit věcem, které se teprve stanou.", usmála jsem se rozzářeně. Zářila jsem ten den jak ta nejzářivější hvězda na noční obloze. Už se nemůžu dočkat, až si pustím video, které natáčel manžel unni. Stejně to ale nebude takové, jako je to právě teď. Dami společně na parketě s bratrem. Seung Ri, jak se snaží sbalit Boon. Spousta spokojených lidí. A hlavně můj muž, jak se na mě zamilovaně dívá.


~THE END~

Hunters of Emotions 4 Kapitola

14. listopadu 2014 v 11:00 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
4. Just takeit, likeitis!… (Ber to, jak to je)

Asi brzy dostanu infarkt. "Gallille-o!", zařvala jsem naštvaně na celý dům. Kočka mého dvojčete mi poslední dobou dává pěkně zabrat. Nejen, že se usnesl, že si udělá hnízdo na mé poličce nad postelí, ale teď mě budí skokem z ní přímo na moje břicho. Nechápu, že se pokaždé tak dobře trefí? Asi se z toho pozvracím! Mohla jsem si dnes přispat, protože jsme měli jít do práce až odpoledne. Ale né! Já musím vstávat už teď. Shodila jsem nohy na zem a tak letěl i kocour. S mručivými prskavými zvuky doslova odhopsal pryč. Co tohle bylo za kočku? Vážně netuším. V domě bylo nějaké podezřelé ticho. Lehce jsem se oblékla a celá rozcuchaná došla do sámošky naproti přes ulici. "Dobré ráno.", pozdravila mě prodavačka. Občas jsem se tam takhle ráno neupravená ukázala, takže už tam na to byli zvyklí. Shlédla jsem prodavačku vražedným pohledem, takže zřejmě usoudila, že na mém ránu asi nic moc dobrého není. Koupila jsem si noviny, nějaké sušenky a vrátila se do domu.

Vyšla jsem na balkón a poslouchala hluk okolo sebe. Protože to pro mě bylo, jako chleba. Nebo jako muž. Žít se s nimi nedá, ale bez nich je to taky špatně. "Dobré ráno.", posadila se Yun Joo na židli. "Hm.", pípla jsem téměř neslyšně. Už byla téměř polovina června. Dny byly čím dál tím teplejší. Já měla ale trošku radši zimu. Všechno právě kvetlo a vzduch se plnil vůněmi. Škoda jen, že to kazil smog. Je mi docela líto alergiků. Asi to v téhle době nemají lehké. Ale kdy ano? Asi nejspíš v zimě. "Pěkné představení, včera.", usmála se rozespale. "Ani mi to nepřipomínej. Ještě teď je mi trapně.", odfoukla jsem si vlasy z obličeje. "Co se včera stalo?", zamračila se. Moc dobře jsem věděla, o čem mluví. Věděla, že o tom nechci mluvit, ale držet to v sobě asi taky není dobře, že? Posadila jsem se naproti ní a s povzdechem jí to celé řekla.

"A to bylo po tom, co jsi potkala Seunghyun-sshi?", povytáhla obočí. "No jistě že.", zamračila jsem se. Na co tím jako narážela? Asi zase něco důležitého psala a tohle se jí tam hodilo. Anebo mě chtěla dohnat k naprostému šílenství. K čemuž jsem vážně už neměla daleko. Jenže jak se ukázalo, mělo to úplně jiný záměr. "Co až se to dozví otec? Tohle byla tvá poslední šance, že?", objala si nohy a položila si na kolena bradu. "Já nevím. Nevím, co budu dělat. Vím, že se to dozví, ale na žádné rande naslepo nepůjdu.", vrtěla jsem hlavou. Tak to u nás teď bylo. Jelikož měl můj bratr ještě času dost na ženění, měla jsem jít z domu já a sestra. Ale ani jedna z nás to neměla v plánu.
Ne teď, když moje kariéra tak dobře stoupala.

"Už to víš?", vyletěla na nohy Sora. Zrovna se vrátila z kanceláře. Měla tam jen odnést nějaké papíry. "Hm?", podivila jsem se. Většinu informací jsem dostávala jako první. To ale vešel náš manažer a celou tu novinu nám vyklopil. Měli jsme dostat konečně ty slíbené byty. Když jsme začínali, otec nás odmítl poslat na kolej, takže jsme museli zůstat doma. Kolej se říkalo místu, kde žily začínající hvězdy. Ale teď se nám naskytla možnost, kterou ani jedna z nás nechtěla propásnout. "Dobře. Zítra se na ně můžeme jet podívat.", koukla jsem do svého notesu. Psala jsem si do něj všechny důležité věci ohledně naší práce.

A tak jsme hned druhý den jeli na obhlídku. Měli to být tři byty. Zrovna radost jsem z toho neměla. "Nebo by to mohl být jeden velký.", podotkla realitní makléřka. "To by bylo lepší. Protože máme dva dorostence, které nechci nechávat samotné.", pousmála jsem se na ní. "To není fér.", stěžovala si ihned Sora. Doma jsme to ale zatím nerozhlašovaly. Věděla jsem, že by se náš sen o odchodu z domu, rozsypal jako domeček z karet. Protože potom, bychom nepodléhaly zákonu o rodinném rozpočtu. Navíc nám tedy šéf slíbil, že až bude čas na stěhování, vyřeší to sám. "Omo! SiS.tar na naší chodbě!", ozvalo se za námi. Už, už jsme šly totiž k výtahům. Stál tam Seung Ri a usmíval se jako měsíček. "BIGBANG přede mnou!", vypískla Sora a běžela za ní. "Vaše chodba?", zazářila Ji Ah. "Jasně. Stejný patro, dokonce.", zasmál se. "Náhoda?", naklonila jsem se k Yun Joo. "Asi.", dusila v sobě smích. "To je paráda. Budeme sousedi!", vypískla Sora a chtěla Seung Riho obejmout. Rychle jsem jí chytila a odvlekla jí do výtahu. "Zatím.", usmála jsem se. Ještě jsem stihla zahlédnout, jak se Seunghyun podíval ze dveří. Pane bože, řekni mi, proč já?



A o několik dní později jsme se tam opravdu stěhovali. Otec si ale stejně stanovil podmínku, že alespoň třetinu našich výdělků dostane. Což už nebylo tak špatné. Byla ale jedna osůbka, které to trhalo srdíčko. Snažila jsem se to Misun vysvětlit, ale vážně tomu ještě nemůže rozumět. Nejvíc byla nadšená Sora. Ještě aby ne, když naproti nám bydlí její objekt zájmu. "Kde jsou ty štětce?", pištěla naštvaně Ji Ah a rozbalovala další krabici. "Budou ještě v autě.", ozvala se Boon a hned pro ně běžela. Já jsem prošla okolo ní akorát, když jsem si nesla své náčiní. Nechali jsme si sem udělat nábytek na míru a některé věci dorazí až večer. Proto jsme se rozhodli, že své pokoje trošku vytuníme. "Sakra.", bouchnul se Jiyong. Stál ve dveřích a prohlížel si mě. Já měla na sobě bílou neprůhlednou pláštěnku a roušku. "Ahoj.", stáhla jsem si jí z úst. "Co je to tu za výbuch?", smál se za ním Daesung. "Nesu ty štětce.", houkla Boon. "A já barvy.", dodala Hyojin a protáhly se kolem kluků. "Rozdělte si to podle potřeby. Hlavně s tím neplýtvejte.", zvolala jsem na všechny a otočila se zpět ke klukům. "Takový menší tuning.", pokrčila jsem rameny. "Nechcete pomoct?", pousmál se Jiyong. Stále byl dost překvapen tím, co vidí.

"Spousta barev….hmmm, to není pro velké hvězdy.", prošla za mnou sestra. Otočila jsem se na ní udiveně. Vypadala jako chodící mumie. "Pane bože, ty jsi cvok.", posadila se na zem Ji Ah a otevřela jednu barvu. Boon pustila rádio a v tu chvíli jsem myslela, že moje dvojče dostalo záchvat padoucnice. "No sakra.", smál se Daesung a k tomu tanci sestry se přidal. "Co je to tu za bordel?", zahučel někdo zpoza dveří. "Tak pojďte dál, mohli bychom to zvládnout rychleji.", usmála jsem a vrátila se do obýváku k ostatním. Ji Ah tam poskakovala na místě a mávala ve vzduchu čistým štětcem. Ty byli nějak nadšení pro věc. Na pomoc nám přišli všichni. Teda krom Seunghyuna. Ale neptala jsem se, proč tu není. Jen bych tak dala najevo to, o čem jsem zatím já neměla ani ponětí. Já jsem si vzala na starost kuchyň. Alespoň zatím. Byla tam jedna volná stěna, která potřebovala nutnou dávku sebevědomí. "Step by step.", trsala jsem a Sora naproti mě. I když jí to vůbec nešlo, snažila se z toho dělat pořádnou srandu. Celkově to bylo vážně zábavné.

"Hele, co je tam nahoře?", zeptal se Seung Ri. "Můj pokoj.", usmála jsem se a šla nahoru. "Proč ho máš takhle stranou od ostatních?", šel za mnou Jiyong a v půlce nás oba předběhl Seung Ri. "Protože to je největší pokoj v celém bytě.", usmála jsem se a vešla dovnitř. "Wáá. To je hustý.", koukal překvapeně Seung Ri. "Tak tady bych chtěl mít taky pokoj.", smál se Jiyong. Byl ještě nezabydlený. Nebylo v něm vůbec nic. Přes to byl veliký vzdušný s velkými okny, vestavěnou skříní, koupelnou a krásným balkónkem. "Jsme tu!", vypískla Sora a řítila se s věcmi na malování dovnitř. "Hlavně pomalu, ať si nic neuděláš.", usmála jsem se a roztáhla velkou plachtu. "Kdo zůstal dole?", zeptala jsem se, když jsem si je přepočítala. "Boon je v obýváku. Dodělává ty detaily.", pokrčila rameny Hyojin. "Ji Ah a Daesung jsou v koupelně a dodělávají ty růžové květy.", usmál se Youngbae a pomohl mi s plachtou. "Přece jsi chtěla, aby tam někdo byl.", pokrčila rameny Sora. "Už jsou tu s nábytkem!", přiletěla Boon. To bylo asi okolo sedmé večer. Všechny pokoje už byly alespoň z poloviny hotové, takže jsem se nemusela bát, že bychom to zítra sami nedodělali. Díky bohu! "Tak. U toho musím být.", pokrčila jsem rameny a šla dolu. Po cestě jsem si sundala svůj malířský ohoz. Otevřela jsem dveře, že půjdu dolu nainstruovat stěhováky a narazila někomu do hrudi. Klapka číslo 3!


Tak vážně! Co jsem zase komu udělala. "To je mi přivítání.", zasmál se Seunghyun a snažil se chytit mé neohrabané tělo, než jsem s ním zase kecla na zem. "Hyung!", ozvalo se shora. "Jsem tady. Půjdu pomoct Ye Eun.", zavolal do bytu. "To nemusíš.", pípla jsem, když mě postavil na nohy. "Pomůžu rád.", pousmál se a šel semnou dolu. Nakonec jsme ale všichni museli spojit síly, aby se nábytek co nejdříve dostal do bytu. Hodně věcí bylo nesmontovaných, protože bychom je ani jinak nepronesly dveřmi. "To je fór, že?", mručela naštvaně Sora, která si myslela, že jí tohle mine. "Je nás tu jedenáct. Za chvíli to budeme mít hotoví.", uklidňovala jsem jí a táhla čelo své postele nahoru po schodech. "Achjo.", fňukla a táhla před sebou noční stolek. Já jediná jsem vlastně měla velkou postel. Ale taky jsem věděla, že v ní nebudu ležet sama. Yun Joo se ode mě moc nehne. "Kdo mi pomůže?", vypískla Ji Ah. Ta vážně nedokáže být samostatná. Vždyť je to přeci jednoduché. "A...ah.", zastavila jsem v polovině schodiště a snažila se nespadnout. To čelo bylo vážně těžké. Najednou se mi ale práce ulehčila.

"Tak honem.", zasmál se Seunghyun mému zmatenému výrazu ve tváři, když jsem se otáčela a snažila se tak zjistit jakto, že je to najednou tak lehké. Položili jsme ho radši na zem. Bála jsem se, že stěny ještě nebudou suché. Dveře na balkón byly otevřené dokořán. Také hlavně proto, že tam měla přijít taková sedačka s křesílkem a stolkem. Protože byl balkón krytý, nemusela jsem se bát, že mi nábytek namokne. "Tak co budeme dělat nejdřív?", prohlížel si Seunghyun všechny ty krabice s rozmontovaným nábytkem. "Hm. Napřed bych chtěla přesunout tenhle nábytek na balkón. No a pak jednoduše postel.", pokrčila jsem rameny. Přišlo mi trošku divné, že jsem tu s ním sama. Navíc sem tolik nedoléhal hluk z dolních pokojů. Bylo to tak odříznuté. Sice jsem chtěla mít vlastní pokoj, ale být v něm hned první den sama s klukem, mi nepřišlo jako moc dobré. "Můžu se tě na něco zeptat?", podrbala jsem se vzadu na hlavě. "Hm?", vzhlédl ke mně. Důkladně si pročítal návod. "No jsi nejstarší z kluků, že mám pravdu?!", spíš jsem to konstatovala. Bylo to jasné. "Hm.", kývl a dál mě sledoval. Tep se mi pod jeho pohledem nepatrně zrychlil. "Většina kapel má jako leadera nejstaršího člena. Člověka s nejvíc zkušenostmi…", vzala jsem do ruky šroubovák a hledala ten správný šroub. "Aha. No to je jednoduché. Sama asi víš, že je Jiyong o hodně lepší, než já.", zasmál se a vrátil se k návodu. "Na tom koncertě jsem tě slyšela poprvé naživo. A zas tak zlé mi to nepřišlo.", pousmála jsem se a smontovala k sobě rošt postele. "Děkuju. Toho si cením.", usmál se a též se dal konečně do montování. Kolem deváté jsme měli hotovo. Jediné co ale scházelo, byla vestavěná skříň. Unaveně jsem padla na postel.


"Unni! Máma!", vypískla Sora. Vběhla do pokoje tak rychle, že jsem se jí lekla a skutálela se na zem. "Mwo? Co tu dělá?", vyletěla jsem hned na nohy. Byla jsem značně rozcuchaná a zpocená z té vší práce. Asi jí to přišlo divné, protože si mě změřila pohledem. Ještě podezřelejší to bylo proto, že Seunghyun zrovna objímal jeden z mých čerstvě povlečených polštářů a seděl na kraji té postele. "Lee Ye Eun!", ozval se někde dole mámin hlas. "Už běžím!", vypískla jsem. V polovině cesty jsem ale zase zakopla. "Pomalu!", chytil mě Seunghyun v pase. Trapas! Máma stála přímo pod schody a celé to samozřejmě viděla.


"Waaa! To je sladká kočička!", pištěl nadšeně Daesung a točil se s Gallilleem po místnosti. Doufám, že se ta kočka pozvrací! Vážně jsem jí moc nemusela. No to bylo slabé slovo. Vzpomněla jsem si, jak mi označkoval kabelku a z mého stolu si udělal škrabadlo. Maminka nám přinesla jídlo. Prý, že určitě po tak náročné práci musíme mít hlad. Bylo to od ní vážně milé, protože bych neměla sílu ani zvednout nůž, aniž bych se pořezala. Neříkám, že neumím vařit. To umím a doufám, že celkem obstojně. Ale opravdu jsem byla nějak unavená. Kluci se s námi rozloučili a slíbili, že zase zítra přijdou. A to byl jednoznačný signál pro mámu. Hned jak za nimi klaply dveře, si mě odvedla stranou. Nejbezpečnější to tedy bylo v mém pokoji. Ale i tak pochybuji, že holky nebudou poslouchat. Sedla si na mou novou postel a prohlížela si malování, které ještě stejně chtělo dodělat, na stěnách mého pokoje. "Copak se stalo s Ryu?", zašeptala a na čele se jí při tom vyrýsovala další nepotřebná vráska.

Nechtěla jsem se s ní o tom bavit. "Rozešel se semnou.", opřela jsem se rukou o dveře na balkón. "Takže se ho snažíš nahradit tím...tím...", pomáhala si rukou. Nemohla mu zřejmě přijít na jméno. Také ho viděla zřejmě dnes poprvé. Nebo se mi jen zdálo, že v jejím hlasu slyším odpor?! "Tak to není. Taková nejsem a ty to víš.", zavrzala jsem zuby. Měla jsem co dělat. Tohle mě naštvalo. Doufala jsem, že mi alespoň trochu porozumí. "Ani nevíš, jam mi ublížil. Nemáš nejmenší ponětí, jak moc mě to bolí. A Seunghyun je hodný. Na nic se neptá. Naslouchá.", snažila jsem se jí to vysvětlit. "Nemyslela jsem to zle, drahá.", položila mi ruce na ramena. "Nevíš, jak moc je těžký, vyrůstat ve světě bez identity. Nemám na nic a na nikoho pořádně čas. A mrzí mě to. Bolí mě to.", opřela jsem hlavu o chladnou skleněnou výplň dveří. A poprvé, od toho chmurného dne, jsem se rozbrečela. A možná tak, jako snad nikdy.


"Yeobo, máš tu dopis.", zahuhňala Ji Ah, když se vrátila od schránky. Nevím, proč si tu vafli musela brát sebou. "Neříkej mi yeobo.", frkla jsem a sebrala jí to z ruky. Byla to obálka krémové barvy převázaná zlatou stuhou. I písmo bylo zlaté. Byla to pozvánka. Můžete hádat kam. Nemusela jsem to ani otvírat, abych to poznala. Úplně to z toho čišelo. "Půjdu. Do pokoje.", zadrhla jsem se. Bylo mi zle. Chtěla jsem něco rozbít. Proč jen jsem to nemohla být já? Co měla ta holka, co já ne? Hm, volný čas! Jaká ironie osudu. Nejradši bych se schoulila do klubíčka a měsíc nevylézala. Vypadala bych potom jako zombie s nemytými vlasy. To by bylo něco….

Me and you? Impossible! 9 kapitola

13. listopadu 2014 v 13:28 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
Nikomu jsme o našem vztahu neřekli. A proč taky?! Zbytečně bychom pak museli řešit věci, které jsme řešit nechtěli. Ale stejně to byla otázka několika měsíců, než na to někdo přijde. Hlavně Choi Agasshi, která byla snad vědmou, nebo co...

Zřejmě se jí líbila představa, že by si její syn mohl vzít někoho, jako jsem já. Ale o svatbě jsem nechtěla ani slyšet. Ne že bych nechtěla, ale nebylo na to přece jen trochu brzy? Byla jsem stále dost mladá. To nám ale nebránilo, abychom spolu mohli být. Chodili jsme spolu na utajené schůzky a dokonce si teď naplánovali i společnou dovolenou. Nemůžu říct, že jsme se nehádali. Někdy jsem na něj dokonce vzala i koště a řvala na něj: polib dědečka. Ale nakonec to vždycky stejně skončilo smíchem. Jeho smích jsem milovala stejně, jako on miloval moje xichtíky a grimasy (jak mi jednou sám řekl).

Snažili jsme se, aby nás nikdo neviděl spolu, takže to vypadalo, jako že se stále nemůžeme ani cítit. I na tu dovolenou jsme jeli jakoby každý zvlášť. A docela mě bavilo dělat, že se neznáme. Seunghyun podplatil recepční, aby nám dala velký bungalov a nikomu neříkala, že jsme tady. Vzala to celkem dobře, i když koukala, kdo vlastně jsem. Ne že by se to sem nedoneslo, ale měla jsem na hlavě paruku. Už, už odcházel, když ho někdo chytl za rameno. "Oppa! Co tu děláš?", vypískla Park Bom. Celá jsem ztuhla a polil mě studenej pot. Co když mě pozná? To nebyla šance, ale nebylo dobré, že tu je. Krev se ve mně začala žárlivostí vařit. "Jsem tu na dovolený. A ty?", řekl jako by nic. "No chtěla jsem dneska odjet, ale asi tu ještě zůstanu, když jsi tu ty.", lípla mu pusu na tvář a odešla. To už jsem úplně soptila. Vzala jsem svůj kufr a šla s ním ven. "Počkej. Nevěděl jsem, že tu taky bude.", chytl mě za ruku. "A co to mění na tom, že ti dala pusu?", vypískla jsem. "To ona dělá. Pořád mě nahání, už od chvíle, co jsme se seznámili.", pokrčil rameny. Což mě teda vážně neuklidnilo. "Počkej… ty žárlíš?!", pousmál se. "Blbost.", štěkla jsem a vytrhla mu kartu z ruky.

Musím uznat, že ten bungalov byl opravdu veliký. Byly tam dva pokoje, kuchyň obří koupelna a veranda. Veranda se táhla po celé jedné půlce bungalovu s tím, že pokračovala na malou zahrádku a končila zídkou, která byla okolo celého bungalovu. Zalezla jsem do jednoho pokoje a rozhlédla se. Byl dost velký i pro tři. Stáhla jsem si z hlavy paruku a hodila jí naštvaně na postel. "Bla, bla, bla… když jsi tu ty… tak tu zůstanu.", xichtila jsem se. Vážně na ni žárlím, ale to on nemusí vědět. Zlostně jsem nastrkala oblečení do skříně a převlékla se. Lehce jsem pootevřela dveře. Chtěla jsem vědět, jestli mě náhodou neposlouchal. Protože jsem si vážně zanadávala.

"Ale no tak oppa. Vždyť jsi tu sám.", uslyšela jsem jí žadonit. Úplně se mi z toho chtělo zvracet. "Je to jen večeře.", fňukala. Vtěrka! Horší lidi vážně neznám. "Vážně to nejde. Říkám ti, že chci odpočívat, a ne zase mluvit o práci.", řekl jí odměřeně. "Kdo řekl, že chci mluvit o práci.", řekla roztouženě. To už jsem toho měla trochu dost. "Může se podívat, jaký to tu máš?", vetřela se dovnitř. To už byla poslední kapka. Popadla jsem svou kabelku a dveřmi na verandu vyklouzla ven. Obešla celý bungalov a vyšla ven. Došla jsem až na pláž. Sice nebylo ještě zrovna teplo, ale bylo tu příjemně. Zula jsem si sandálky a procházela se po vlažném písku. Je vidět, že je radši s ní, než semnou. Zastavila jsem se až ve městě, kde na mě spoustu lidí koukalo. Pár děvčat si i přišlo pro podpis, ale spíš na mě jen tak koukali. Zaujala mě jedna dívenka, která prodávala ručně vyráběné šperky z mušliček. Zastavila jsem se u ní a prohlížela jsem si ty nádherné náhrdelníky, náušnice a náramky. Zaujal mě jeden, který byl s tou nejhezčí mušlí, kterou jsem kdy viděla. Spousta těch, co šlo, zamnou, se zastavilo a čekalo, co udělám. "Mohla bych si tenhle koupit?", rozzářila jsem se na tu dívku. Ta jen oněměle pokývala hlavou. Podala jsem jí peníze a poděkovala jí tak, že jsem jí dala malou pusu na tvář. Nebyla jsem od stánku daleko, když mě dohonila a něco mi podávala. Byl to podobný náhrdelník, ale na kůži místo řetízku. "Ty mi ho dáváš?", zeptala jsem se nevěřícně. Kývala hlavou. "To si nemůžu vzít.", mávla jsem rukou. Ve znakové řeči mi ukázala: Dej ho někomu, na kom ti hodně záleží.

Začervenala jsem se a vzala si ho od ní. Než odešla, ukázala jsem jí ve znakové řeči, že jí moc děkuji. Za rohem jednoho domu jsem si nasadila paruku a to už mě nikdo nepoznal. Celá rozveselená jsem se vrátila do hotelu. Už jsem měla pořádný hlad. Nechala jsem si paruku na hlavě a šla rovnou do místní restaurace. Posadila jsem se venku a objednala si nějaké dobré jídlo. Nevěděla jsem, jestli je Seunghyun s Bom, nebo ne, ale zjišťovat jsem to vážně nechtěla. Jenže pak jsem si všimla, že tam spolu opravdu sedí a něčemu se smějí! Okamžitě mě přešla chuť k jídlu. Dopila jsem svůj čaj, zaplatila a odešla. Šla jsem přímo kolem něj, a když se na mě podíval, jen jsem se otočila. Jestli chce opravdu dělat, že se neznáme, má to mít. Zalezla jsem si do pokoje a pustila si televizi. Objednala jsem si meloun na pokoj, protože jsem přeci jen toho moc nesnědla a měla pořád hlad. Dveře se rozrazily. Koukala jsem na něj jak moucha na stěně s pusou umatlanou od melounu.

"Můžeš mi vysvětlit, kam jsi zmizela?", vyštěkl naštvaně. "No ty jsi měl očividně spoustu práce, a tak jsem tě nechtěla rušit.", řekla jsem kysele a otřela si tu pusu. "Cože?", vyštěkl ještě víc naštvaně. "Myslíš si, že jsem slepá, nebo co? Viděla jsem vás. Nevypadalo to, jako by tě nějak zvlášť musela uhánět. Ty se prostě necháš.", zvedla jsem se z postele. "Co jsem měl dělat, když jsi někam zmizela.", zařval. "No jasně. To jsi to teda vyřešil. Řekni rovnou, že chceš být raději s ní, a já ti dám pokoj.", vyštěkla jsem pro změnu já. "To nechci a ty to víš.", ztišil hlas. "A jak to mám asi vědět. Nikdy jsi mi neřekl, že mě máš rád. Jen pořád, že chceš být semnou. To už pro mě začíná být stereotyp. Vůbec si neuvědomuješ, že já už ti to řekla nejmíň stokrát.", vřeštěla jsem. Tolik mě to žralo. Nebylo nic, co by mi vadilo víc. Chtěl jít ke mně blíž, ale já ho jedním pohybem zastavila. "Nech toho. Tohle už nezabere. Dám ti dva dny. Jestli nenajdeš způsob, jak mi říct, co ke mně cítíš, bude s námi konec.", vystrkala jsem ho z pokoje a zamkla. Bolelo mě to asi tak tisíckrát víc, než jeho. Protože už jen to říct, zabolelo neuvěřitelným způsobem. Nevím, jestli se s ním opravdu dokážu rozejít, nebo ne.


Ráno jsem si šla zaběhat a samozřejmě Park Bom potkala. "Jé, ty jsi tu taky.", běžela vedle mě. Měla co dělat, aby to udýchala. Moc velkou fyzičku teda nemá. "No ano jsem.", řekla jsem bez zájmu. Popravdě mě její přízeň otravovala. "No to ti povím. Včera jsem byla na večeři se Seunghyunem. Je tu taky víš. No myslím si, že ty moje metody začínají zabírat.", vyprávěla a rozhazovala při tom rukama. "Nechci to slyšet. Po pravdě? Nechci slyšet nic o tom, co děláš.", řekla jsem rozzlobeně a nabrala na rychlosti. Po sprše jsem si zašla do města na jídlo. Radši samozřejmě v paruce. Nechtěla jsem, aby to dopadlo jako včera. Po snídani jsem nakoupila nějaké dárky pro ostatní a vrátila se do hotelu. Našla jsem si místo, kam nikdo nechodil a udělala jsem si tam pořádný tělocvik. Napřed jsem se rozcvičila a pak jsem si pořádně procvičila všechny důležité sestavy. Na oběd jsem si zašla do místní mini restaurace, kde jsem si dala spoustu vitamínů a minerálů. Večer jsem pak strávila na jednom představení místního divadelního souboru. Byli opravdu dobří. Ne, že bych se Seunghyunovi vyhýbala, ale myslela jsem, že mu čas na rozmyšlenou přeci jen prospěje. Vrátila jsem se do hotelu a uviděla, jak se Bom s mým klukem líbá. Co by mi na to asi řekl teď? Nezmohla jsem se ani na to, abych tam za nimi došla a pořádně si to s nimi vyřídila. To nešlo. Byla jsem tak zlomená a zhnusená, že jsem si v pokoji ihned sbalila a zarezervovala letenku na nejbližší možný let domů. Věděla jsem, že nepochopí, proč odjíždím, protože si tu chybu nepřipustí, tak jsem mu alespoň napsala malý dopis. K němu jsem přiložila ten nádhernej náhrdelník. Nechápu proč. Za to, co teď udělal, si ho ani nezasloužil. Pabo!



To že jsem se najednou objevila v práci, všechny dočista překvapilo. "To jsi to dlouho nevydržela.", zasmál se Jiyong. "No jo. Napadl mě námět na písničku a tak jsem to chtěla dát nějak do kupy.", zasmála jsem se. "Navíc mi nešlo přes žaludek, jak se tam oppa líbal s Bom.", řekla jsem popravdě a pokrčila rameny. "Cože?", vyprskl Daesung pití. Nic jsem na to neřekla a sedla si k počítači, kde jsem začala smolit text. "A to jsi nic neudělala?", podivil se Youngbae. Otočila jsem se na ně. "Za celou dobu jsem toho udělala tolik, že už si toho musel všimnout. Víc už toho dělat nebudu. Ať se rozhodne sám.", řekla jsem zatvrzele a vrátila se k práci. Trošku mě to mrzelo, protože jsem za necelý týden slavila zase narozeniny a původně je měla slavit jen se svým klukem. Takhle jsem začala plánovat velkou oslavu, kam jsem chtěla pozvat všechny své známé. Zamluvila jsem si místo v jedné nádherné restauraci. Když zjistili, že volá Lee Yoon Ju, byli z toho na větvi a samozřejmě jim nevadilo, uzavřít celou restauraci. Taktéž jsem naplánovala výzdobu a rozeslala narychlo připravené pozvánky. Vše jsem stihla během toho týdne. A Seunghyun se mi neozval. Opravdu si myslel, že je mezi námi konec? Jestli to tak je, tak jsem vážně blbá. Jenže mi spolu chodili a on se klidně líbá s jinou. Jenže i tak jsem se na něj nemohla zlobit, protože jsem ho šíleně milovala. Do restaurace jsem přišla o hodinu dopředu, abych si zjistila, jestli je vše na svém místě. Vše vycházelo podle plánu.

Přišlo hodně lidí. Mimo rodiny a kluků přišel i ředitel, 2NE1 a i ostatní z YG. Přišlo mi hloupé je nepozvat. Navíc moc rodinných příslušníků vážně nemám. "Děkuji všem, že dnes přišli. Nemám sice žádné kulatiny, ale nechtěla jsem slavit narozeniny, jako minulý rok.", zasmála jsem se a společně semnou i skupina zmíněných, kteří tam loni byli. "Budu ráda, když si dnešní večer užijete.", uklonila jsem se a posadila k ostatním. Probíralo se tam všechno možné. Od historek z mládí až po historky z vystoupení. Všichni se tam vážně dobře bavili. Tedy až na mě. Šťourala jsem se v jídle a občas prohodila nějakou dobře mířenou vtipnou narážku. Tak strašně jsem si přála, aby tu byl semnou. Nic by mi neudělalo větší radost. Proč jen to musel udělat? To nedokázal říct, co ke mně cítí? Nebo si to vážně nedokázal uvědomit? "Hodně štěstí zdraví.", začal najednou zpívat na pódiu Tae Yang. Ostatní se k němu přidávali. Do místnosti přivezli dva kuchaři obrovský dort. Ani nechápu, kdy tohle celé nastražili. Ale mohla jsem to čekat. Bylo to od nich neuvěřitelně milé. I mně to trošku zvedlo náladu.

"Po dobrém jídle je nejlepší dezert.", prohodil Daesung, když se dozpívalo. Vybuchla jsem smíchy, až jsem málem spadla ze židle. "Běž si sfouknout svíčky.", zvolala Dami. "A nezapomeň si něco přát!", vypískla nadšeně Minzy. Popošla jsem k dortu, zamyslela se a sfoukla všechny svíčky najednou.

Všichni mi zatleskali a začalo to se zábavou znovu. "Yoon Ju!", ozvalo se v mikrofonu. "Hyung!", ozval se Seung Ri překvapeně. Koukla jsem na pódium. Stál tam Seunghyun. "Kde vzal ten idiot mikrofon?", podivila se Hye Yoon. Ta seděla ve speciálním křesle, protože by se jinam nevešla. "Promiň, že jdu pozdě. Ale trvalo mi to déle, než mi to došlo.", řekl a tvářil se dosti nervózně. "To už dávno víme, zlatíčko.", podotkla Choi Agasshi a všichni vyprskly smíchy. Až mi ho bylo líto. "Mohla bys jít sem ke mně. Šel bych za tebou, ale šňůra od mikrofonu je moc krátká.", pokrčil rameny. To rozesmálo zase mě. Vstala jsem a došla k němu. "Nikdy jsem nepochopil, proč sis vybrala zrovna mě. Ale teď už chápu, proč jsem si vybral já tebe.", řekl a díval se jen na mě. Chytil mě za ruku. Všimla jsem si, že má na krku ten náhrdelník, co jsem mu nechala u toho dopisu. To je tak milé. Všechny pochybnosti vůči němu, zmizely. "Oni spolu něco měli?", vyprskl Seung Ri. Jiyong mu vlepil pohlavek.

"Neuvěřitelným způsobem jsi mě očarovala. Miluju tě! Jen tebe a nikoho jiného!", dořekl to, co měl na srdci. Málem jsem se rozpustila. Chtěla jsem ho obejmout, ale on mě zarazil. "To není všechno. Ty mi nikdy nepřestaneš skákat do řeči, že?", zasmál se. "Jako ty mě.", usmála jsem se hravě. "To, že jsem říkal, že nepatříš do mojí rodiny, není pravda. Vždycky jsi patřila a vždy taky budeš.", řekl a klekl si. To už jsem vykulila oči. Takhle přede všemi. Víc trapný už to být nemohlo. Napřed jsem nechápala, na co má ten balónek, ale když z kapsy vytáhl jeho konec, došlo mi to. "Vezmeš si mě?", zeptal se a natáhl ke mně ten balónek, na jehož konci se třpytil nádherný prstýnek. I když už jsem to teď čekala, úplně mě to vykolejilo. Ztuhle jsem na něj zírala. Chudák se asi vážně bál, že mu řeknu ne. "Tak už řekni ano, nebo tu ještě porodím.", vykřikla unni. Což mě zase probralo. "Ano.", řekla jsem tedy. Nadšeně mi nasadil prstýnek na prst. "A bude svatba!", zařval Daesung, že to museli slyšet všichni v doslechu deseti kilometrů. Seunghyun mě sevřel v náruči a na důkaz toho, že mě opravdu miluje, mi dal pořádnou pusu.

Hunters of Emotions 3 Kapitola

12. listopadu 2014 v 17:17 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
3. Tonightisour night.... (Dnes je naše noc)

"Omo, omo. Já to nevydejchám.", klepala se Sora. "Bože, jsou to taky jen lidi.", vyhrkla Yun Joo, která se táhla za námi. "Tobě se to řekne, Snoopy.", frfňala. Docela mě to pobavilo. Moje sestra byla opravdu jako ten pejsek. Jí bylo vlastně skoro všechno jedno. Lituju její agentku. Navíc s námi všude chodila, takže byla vlastně takový náš osobní maskot. Ale raději jsem měla přízvisko šestý člen. "Děvčata!", usmál se ředitel Yang. Vlastnil společnost, u které kluci vystupovali. Nebyl sice malý, ale ta kšiltovka, kterou nosil, mu ubírala alespoň deset centimetrů. Jo a taky docela stárl. "Dobrý večer, omlouváme se za vyrušení.", uklonila jsem se a ostatní mě ihned napodobili. "Ale kdepak. Měli jste naopak říci a nemuseli se mačkat mezi fanoušky.", zasmál se. Šlo to tak nějak nosem, takže to znělo dost legračně. Alespoň Sora teda měla co dělat, aby zadržela smích. "Nebylo to tak špatné.", usmála jsem se. "Pojďte dál. Kluci už za chvíli přijdou.", pozval nás do velké místnosti. Byla to větší šatna, než jsme dostávali mi, ale tak kluci byli také slavnější než mi. Tedy alespoň zatím.


"To jsou BIGBANG.", vypískla mi Sora do ucha, když vešli. "Sora-na!", zabručela jsem naštvaně. Chovala se jako malá. "To jsou SiS.tar!", vykvikl zase kdosi od dveří. Takže alespoň nejsme jediní, kdo má blázna v kapele. "Jiyong-sshi.", usmála jsem se vřele. "Yeeun-sshi!", usmál se na mě on a hned si semnou šel potřást rukou. "Co vás sem přivádí?", usmál se a všechny si nás prohlížel. "Hele, konkurence, to je výrobní tajemství.", dala si ruce v bok Ji Ah. Já jí snad zastřelím. Yun Joo jí klepla propiskou po hlavě a dál se věnovala psaní. "Dostali jsme lístky od šéfa.", zazubila se Sora. "Jo, až když je z něj vyklepala.", zasmála se Boon. "Trefný ségra.", plácla si s ní Hyojin. Kluci se tomu smáli. "Sora....metr nejvíc.", řekla jsem jí, když mi mizela z dohledu. "No jo.", fňukla otráveně a vrátila se ke mně. "Hele, a to jste opravdu sestry?", zeptal se ten s tím širokým úsměvem, co si ho tak dobře pamatuji z koncertu. Mám pocit, že se jmenoval Daesung. "Já, Yun Joo, Sora i Ji Ah jsme sourozenci.", přikývla jsem. "No teda.", zasmál se další. Tomu myslím by patřilo jméno Youngbae. "No a Boon a Hyojin jsou dvojvaječná dvojčata. Také sourozenci. Proč myslíte, že se jmenujeme SiS.tar?", usmála se Sora a po očku mapovala, jak mi může zdrhnout. "No tak teda běž. Ale první blbost a jdeme pryč!", povolila jsem. "Jupí!", vykřikla s rukama zvednutýma a přiletěla k menšímu klukovi. "Sora!", podala mu ruku. "Seung Ri.", usmál se a stisk jí opětoval. Tak tohle chtěla udělat. Někdy vážně nepochopím, co se jí honí v hlavě. Jo....samý blbosti.




"Já jsem Daesung.", uklonil se usměvavý kluk a se všemi si potřásl rukou. Tak jsem to odhadla dobře. On byl takový zvláštní. Ale musím říct, že nebyl ošklivý. Vlastně mi řekněte, jestli uvidíte v hudebním průmyslu někoho vyloženě ošklivého. Alespoň tady v Koreji tomu tak není. Měl kratší hnědé vlasy, vyloženě vrytý úsměv na tváři a očíčka malá jako škvíra ve dveřích.



"Youngbae.", napodobil ho další. Též trefa do černého. Když si tenhle kluk sundá tričko, dívky omdlévají. A není se čemu divit. Má totiž co ukazovat. Vlasy má vyholené po stranách a nosí je upravené do hezkého přirozeného číra. Což mu přidávalo na šarmu. Také velmi dobře zpíval. Ale to snad všichni členové.



Ten Seung Ri, byl asi opravdu nejmladší. Seděl se Sorou a něco si horlivě vyprávěli. Také skákali jeden druhému do řeči. To se dalo čekat. Vypadal hodně mladě. Měl krátké černé vlasy a pod očima viditelné tmavé kruhy. Jako malá panda. Uznávám, bylo to roztomilé.



Jiyong byl oprávněným vůdcem. Byl svým způsobem hrozně roztomilý. Teď měl vlasy blond, ale normálně byly tmavě hnědé. Ale hodně měnil styly. On také zbožňoval módu. Rád říkává, že má velkou sbírku bot a klobouků. Protože, když je ztratíte, dají se ihned nahradit.



Poslední tu tedy zůstal ten TOP. Když jsem si ho takhle prohlížela, přišel mi ještě o něco hezčí. Možná proto, že jsem mu viděla pořádně do obličeje. Byl mužnější než ostatní, oči měl tmavé a vlasy do světle hnědé v rozcuchaném krátkém účesu.


"Seunghyun.", podal mi ruku. "Já vím.", usmála jsem se. Vypadalo to, že mě nepoznal. Přimhouřil oči a prohlížel si mě, a protože nepustil mou ruku, začalo to být trošku divné. Navíc mnou zase proletěl ten zvláštní pocit. Ale jen na chvíli, takže jsem nemohla s určitostí říct, co je to za pocit. "Včera, ulice a holka v náruči.", pomáhala jsem mu. Sice jsem trošku zrudla, ale chtěla jsem, aby věděl, že jsem to já. "To jsi byla ty?", vykulil oči. A Jiyong kupodivu taky. "Já jsem tě nepoznal.", fňuknul a zamrkal překvapeně. "Hm, to jsem byla já. Nešikovná hvězda. Zachránil jsi moje nové bílé kalhoty. Ještě jednou děkuji.", zasmála jsem se a konečně se naše ruce pustily. Ani jsem ten den nezaregistrovala, že by tam Jiyong stál. Možná bych pak nebyla takhle překvapená. Ale vždyť jsem ani netušila, že Seunghyun k BIGBANG patří. Hanba mi! Konkurenci bych přeci měla znát, ne?! Yun Joo tato historka očividně pobavila, protože si musela sednout a překrýt si pusu rukou, aby tak zadusila přicházející smích. "Lidi, musíme se trochu hnout, ano? Ještě nás čeká ta afterpárty.", houknul na nás šéf kluků.

Měl pravdu a já na to málem zapomněla. Možná to bylo proto, že mě ještě teď Seunghyun sledoval svým pohledem. Musím říct, že nemít zlomený srdce, tenhle chlap by stál za hřích. Ale na co to myslím?! Rychle jsme tedy s holkama odešly, aby se kluci mohli převléct a stihli to na párty včas. My jsme se zatím ještě lehce poupravily na dívčích záchodech, protože Sora mumlala něco o roztejkání, nebo co. Moc dobře jsem jí nerozuměla a to šla vedle mě. Zřejmě jí Seung Ri zaujal. A možná víc, než to. Sundali jsme svá trika a vydaly se zpět k autům. K mému překvapení jeli dvojčata Park opravdu vanem (Autem společnosti. Něco, jako minibus.). "No jestli chcete, tak pojeďte s námi.", smála se Boon a skočila do auta. "Fajn. Mohly jste to říct už dřív.", skočila tam i Ji Ah a Yun Joo jí následovala. "A co naše auto?", zachmuřila jsem se. "Steve šel na záchod. Vezme ho.", pokrčila rameny Hyojin. To byl totiž její bodyguard. Nevím, proč je nutily pracovat i dnes. Ale radši jsem to nechala být. Nechtěla jsem se dohadovat o právech zaměstnanců, když jsem konečně přestala myslet na ty špatné věci.


"Nemůžeme jít přece hlavním vchodem!", zamračila jsem se. "To je pravda. Ale kudy?", pípla Sora. "Zadní vchod, Einsteine.", protočila panenky Yun Joo. Alespoň v autě nepsala. Protože by na to už ani neviděla. "Hele, co se stalo mezi tebou a Seunghyun-sshi?", naklonila se ke mně Ji Ah. "Nic vážného. Jak jsem pospíchala na ten recitál a zároveň uklízela telefon do kabelky, do někoho jsem při tom vrazila. Místo toho, abych spadla na zem, jsem tomu dotyčnému spadla do náruče. Ale rozhodně jsem nevěděla, že je to rapper skupiny BIGBANG.", pokrčila jsem rameny. Kdybych jim to totiž neřekla, nedaly by mi pokoj. Proto jim nechci říkat o tom dnešním dopoledni. Nic by mi to nepřineslo. Jen problémy a spoustu otázek. To jsem zrovna teď nepotřebovala. Spíš klid a mír. Jo, a spoustu lásky. Protáhli jsme se zadním vchodem za doprovodu jednoho muže z ochranky a usadili se u prázdného stolku. Kterých už tu opravdu moc nebylo.

Kluci tu ještě nebyli, ale byla to už jen otázka času. Aniž bych si to připouštěla, opravdu jsem se těšila, že je ještě uvidím. Nebo jsem snad chtěla vidět jen toho s těma krásnýma očima? "Na co myslíš?", přimhouřila oči Yun Joo.
Jako by snad věděla, co si myslím. "Myslíš si, že je tohle všechno náhoda?", opřela jsem se s povzdechem do sedačky. "Náhoda je jen to, co připustíš, aby byla.", poplácala mě po rameni. "Hele, nemluv zase, jako bys snědla slovník.", zamračila jsem se. "Ještě nemá cenu tohle řešit. Nakonec sama vyřešíš, co byla prostá náhoda a co ne.", usmála se ještě víc. "Že ty to zase nahráváš?", změřila jsem si jí pohledem. Když totiž byla někde, kde nemohla psát, tajně zapnula svůj diktafon. Nevím, jak jí tohle pomáhalo s inspirací. Někdy jsem tak měla pocit, že se ve mě dá číst nejsnáze. Ale možná to byl jeden z mých dalších hloupých pocitů. O tom přeci život je, ne? O pocitech. Možná, že až tahle neutichající bolest jednou skončí, najdu si někoho, komu tohle budu moci říct. O těch pocitech.


Pak jsme se šly bavit. Společně jsme obsadili parket a tancovali až.....no dokud jsem nemohla popadnout dech. Opustila jsem je a šla jsem na záchod absolvovat vysoušení potu. "Slyšela jsi to? SiS.tar prý byly mezi fanoušky na koncertě.", uslyšela jsem, ještě než jsem vešla dovnitř. Hned jak mě uviděly, stuhly na místě. "Annyeong.", pousmála jsem se a přistoupila k umyvadlu. "Ye Eun.", vydechly obě. Nic jsem na to neřekla. Přišlo mi to zbytečné. Už tak ze mě byly vedle. Nechtěla jsem, aby je musely odnášet na nosítkách a křísit svěcenou vodou. Přeháním, já vím. Zas tak slavná jsem nebyla. Ale byla jsem dost na to, aby si ze mě každá třetí holka kecla na zadek.


Jen, co jsem vyšla ven, jsem do někoho narazila. Zase! No to bych nebyla já. Madam katastrofické pády. Klapka dvě. Jak jsem tak krásně zakopla a narazila do tvrdé hřejivé hrudi, zlomil se mi podpatek. Takže bych možná skončila opravdu na zemi, ale ten dotyčný si mě přivinul k tělu za pas, takže jsem uvázla v objetí. Alespoň jsem neskončila na zemi. Vypadala jsem asi jako chromá žába s přejetou nohou. Z hrudi toho dotyčného se ozvalo bublavé chrčení, které se následně proměnilo ve stejný a dobře mi známý smích. Zamrkala jsem na Seunghyuna. "Jak to, že jsi mi zatím pokaždé skončila v náručí?", usmál se a snažil se mi pomoci na nohy. Stále se mě ale nepouštěl, protože možná tušil, že bych znovu upadla. Což jsem měla v plánu.


Ty bláho. Ono asi bude něco na tom, být pštrosem. Teď by se mi rozhodně hodilo, strčit hlavu do písku. Jak jsem se znovu začala klátit k zemi, jako strom po vichřici, rychle mě zase chytil. Tváře mi rudly víc a víc. "Možná to je tou mojí nešikovností.", zodpověděla jsem mu jeho otázku. Srdce v hrudi mi poskakovalo ze strany na stranu, jako splašené. Ale možná to bylo jen kvůli hudbě. "Nebo je to vhodný timing.", usmál se a opatrně mě posadil ke stolu, kde se na nás culil Jiyong. No to bylo vážně vtipné! To bylo tak trapný! "No můj určitě ne.", dusila jsem smích. Bylo od něj vážně hezké, že se tu celou situaci snažil odlehčit. "To už asi zpravit nepůjde.", prohlásil a prohlížel si mou botu. Až teď mi došlo, že vlastně přede mnou klečí a všichni, opakuji VŠICHNI, nás sledují. Hanba mi! Ale musím říct, že ten pocit byl zase zpátky. Ten dobrej, myslím. Možná to bylo i o něco lepší. No každopádně bych se teď nechala ukecat do čehokoli. Asi přestanu pít! "Nechci rušit.", odkašlala si Yun Joo. Vzhlédla jsem k ní. Málem bych zapomněla, že jsme dneska po dlouhé době oblečené, jako pravá dvojčata. Stejně by to ale bylo jako, najdi Valda, protože mezi námi vážně bylo několik rozdílů. Takže i s botami. "Stejně netancuju.", podotkla a podala mi svoje boty, takže tam teď stála bosa.


"Ya, neo michyeoss-eo? Můžou tu být střepy!", vykřikla jsem na ní. Jiyong jí pohotově stáhnul do sedačky, až zapištěla. "Tvoje jednání bylo značně přehnané. Mohla bych z toho mít zhmožděniny.", zamračila se na něj a podala mi boty. "To si nemyslím.", zasmál se. Překvapeně jsem na něj zamrkala. On jí totiž rozuměl. I sestru to očividně vykolejilo. No možná nejen já mám zvláštní náhody. Nenápadně jsem se pousmála a rychle si přezula boty, abych poškozené mohla dát sestře. Chvilku koukala na vylomený podpatek. Pak vzala druhou botu a sehnula se k zemi. Rychlostí zvuku s podpatkem klapla o zem, načež se též vylomil. Oba dva je pak následně strčila do prostorné kabely a obula si nové stylové boty a zapnula jejich pásečky. "To je zajímavé řešení.", pousmál se Seunghyun. "Ona je chodící wikipedie.", zadržovala jsem smích. Taktéž jsem se posunula, aby si Seunghyun mohl sednout. To, že seděl vedle mě, mi nic neulehčovalo. Neustále jsem ho po očku sledovala. Neunikalo mi ani to, že on sleduje mě. Né, že by to bylo nepříjemné, ale byla jsem z oho celá nesvá. Ale vážně jsem díky němu zapomínala na Ryu-kun. Kdyby to ale všechno bylo tak jednoduché. Co když je on ten pravý? Ne, to není možné!


Jsem docela realista. Nebo jsem alespoň bývala. Takže si nemyslím, že by se mi něco takového mohlo stát. Jako potkat svého osudového někde na ulici. To se mi prostě nemohlo stát. Spoustu lidí nás sledovalo. Sestru ani tolik nevnímali, protože ta nic divného vlastně neudělala. To spíš Jiyong byl tady na vině. Ha, há! Jen do toho. Líbilo by se mi, kdyby si ho nakonec vzala. Což se nestane. No hlavně nebyla chodící nebezpečí. Na mě se ale jenom lepilo. Co se dělo pak šlo nějak jaksi mimo mě. Protože jediné, co mě zajímalo, byl ten divný pocit, který ne a ne přestat. Stále se točil okolo mého žaludku a hlava mi už z toho pomalu vynechávala. Jako by mi to snad zkratovalo obvody. Chyba, chyba....opravte své zařízení. Tak asi nějak tak. A neustále jsem na sobě cítila jeho pohled. Jak frustrující. Vážně už nevím, co se to děje!

Hunters of Emotion - menší vsuvka 2

12. listopadu 2014 v 16:17 | ~Tokki~
❦(Menší vsuvka od Yun Joo!)❧

No jo. Už jsem tu zas. Ono je to trošku těžké, když máte za sestru takový poleno ve vyjadřování. Tentokrát máme na programu společnost YG Entertainment. Ředitelem této společnosti je Yang Goon. Toto jméno si ale nemusíte moc pamatovat. Není pro příběh tolik podstatné. Zastupuje ale nejen zpěváky, ale i herce. To už je důležitější….

A tady už je přehled členů BIGBANG…


G - Dragon, GD, Kwon leader.
Kwon Jiyong (1988 - 23 let)
Leadr, nejtalentovanější ze skupiny. YG poklad.
Rap, zpěv, tanec, skladba, kompozice.
Tae Yang, TY, YB.
Dong Youngbae (1988 - 23 let)
Ten, kdo ho vidí poprvé, by si určitě řekl, že není čistý Korejec.
Zpěv, tanec.
T.O.P, Tabi, Bingu, Mark.
Choi Seunghyun (1987 - 24 let)
Nejen člen této kapely, ale také dobrý herec.
Rap, trochu zpěv, beatbox, vlastní texty k rapu.
Daesung, D-lite.
Kang Daesung (1989 - 22 let)
Má tří oktávový hlas. Nejméně…
Zpěv, tanec, šoumenství.
Seung Ri, V. I, Victory, Maknae.
Lee Seunghyun (1990 - 21 let)
Nejmladším členem kapely. Také proto se mu říká Maknae.
Zpěv, tanec.



Sexy Back! Yeah~ INFO

12. listopadu 2014 v 11:16 | ~Tokki~ |  Sexy Back! Yeah~ [ COMPLETE ]



Genre: smut/comedy
Pairing: DaeJae

Tak konečně.....mnozí z vás chtěli další trilogii jako byla: You makes me wanna! Dlouho před tím jsem přemýšlela, že bych to z téhle povídky udělala....a proto jsem k ní dopsala menší dodatek, poukazující na další dva pairingy.....

O čem je první z trilogie?

Myslím že bude podle gifu stačit řict....frustrovaný Jae....XDDDDD

Tak doufám, že se vám bude líbit!...

ale pozor...nevím kdy napíšu další dva pairingy, tak mějte prosím strpení! ^^

Me and you? Impossible! 8 kapitola

11. listopadu 2014 v 16:15 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
Noviny hlásaly: Nový hvězdný pár na světě! Park Bom a TOP!

Zhnuseně jsem vzala noviny a hodila je do koše. Vyhrála. Ale to se dalo čekat. Obě dvě Yoon Ju se teď zmítali v bolestech. Zatím, co všichni zkoušely pódium na YG koncert, já tancovala dole pod ním a snažila si tak vybít přebytečnou energii. Seunghyun kolem mě prošel. "Počkej na mě!", běžela za ním Bom. Ušklíbla jsem se. Pronásledovala ho jako smyslů zbavená. "Nelez za mnou. Kolikrát ti to mám říkat!", zaječel na ní a vyskočil na pódium. "Yoon Ju! Nechceš si zatancovat s námi, když máš tolik elánu?", zvolal na mě Youngbae. "Jasně. A kterou?", zasmála jsem se a vyskočila na podium tak, že jsem se po něm sklouzla až k němu.

Chvíli jsem s nimi tancovala, až jsem se dostala vedle Oppa. Od té nešťastné hádky s mým alter já nepromluvil. Já jsem s ním taky zrovna dvakrát netoužila mluvit. Zhoupla jsem se v bocích a zatočila dokola. Daesung vedle mě udělal úplně to samé. "Pabo!", vyhrkla jsem smíchy. Zakřenil se na mě. Po přestávce se pak zkoušely moje písničky. Napřed tu s BIG BANG. Ta se vážně vyvedla. Ale choreografie byla trošičku problematičtější. Během písně jsem se otáčela kolem každého ze členů a dokonce jsem rappovala s Jiyongem a Seunghyunem. Ale byla to sranda. Ta druhá byla volnější. V místě, kde jsem nezpívala, byla těžká taneční figura zakončená sjezdem po pódiu.

A za dva dny už jsme jeli naostro. Sál zaplnilo hodně lidí. Prý bylo vyprodáno. Tak byly to jen dva koncerty. Jeden už jsme měli za sebou. A všichni se těšili, až bude i po tomhle. Musím říct, že vybrané oblečení mi opravdu slušelo. Schylovalo se ale k bouři a nějak jsem to podvědomě cítila. Takže moje nervozita neměla s vystoupením nic společného. První píseň zakončená sjezdem po pódiu, ale vyšla bez chyby. I přes všechny moje obavy. A sklidila neuvěřitelný potlesk. Té druhé jsem se bála o něco více. Zůstala jsem na pódiu a od stropu na mě svítil bodový reflektor. V sále byla takhle téměř tma. Ozvala se melodie druhé písně a v pozadí smích Jiyonga. Holky v sále začali pištět. Světlo nade mnou zhaslo a já tak mohla rychle doběhnout doprostřed, kde na mě čekala židle. Tam mě dvě tanečnice podali a obuli boty. Zapnula jsem zip na jejich stranách a dala nohu přes nohu. Stále jsem na sobě měla pytlovité kalhoty a mikinu. Tu jsem rychle sundala a rychle se vysoukala z kalhot. To už kluci vešli na scénu. Otočila jsem se k publiku zády a nechala tak naplno propuknout jásot, který postupně sílil. "Sorry!", šeptla jsem smyslně do mikrofonu a ohlédla se přes rameno do sálu. To už na mě zase svítilo světlo.

A tak se to rozjelo. Šlo to taktéž bez chyby. Tak co mě to tak šíleně děsilo? Poslední otočka a rapp s T.O.Pem. Zahleděli jsme se na sebe a začal náš battle. Ne nadarmo má ta písnička skoro pět minut. Ale všechno vyšlo. Žádná chyba v textu nebo harmonii, natož pak v choreografii. Po závěrečné společné písni se všichni radovali, včetně mě.

Úplně jsem vypustila ten divný pocit a vracela se do šatny. "Počkej. Něco jsem ti chtěl říct.", chytil mě za rameno oppa. "copak se děje?", otočila jsem se rozzářeně na něj. "Byla jsi skvělá! Vážně!", řekl a usmíval se od ucha k uchu. Byl celý zpocený a rudý. Ale tím víc mu to slušelo. "Neviděli jste Seunghyun oppu?", ozvalo se kdesi za námi. Chytil mě rychle za ruku a zatáhl mě do první místnosti. Vyklubala se z toho uklízecí komora, kde teda moc místa nebylo. Zadýchaně si opřel hlavu o moje rameno. "Promiň, nějak mi poslední dobou nechce dát pokoj.", zasmál se mi přímo do ucha, až mi z toho přejel mráz po zádech. Celá jsem ztuhla pod jeho příjemným teplým dechem. Opřel se rukama vedle mě a vzhlédl přímo do mích očí. Srdce se mi rychle rozbušilo. Co když se mě pokusí políbit? Co bych měla dělat? Vím, že už mu nemůžu odolat. Jenže co když na to přijde? Jsem mrtvá! Jenže já si vážně nemůžu pomoci. Mám ho tolik ráda.

Bezradně jsem na něj hleděla. Ten výraz v jeho obličeji mi podrážel nohy. Jednou rukou mi odhrnul vlasy z obličeje a pak sjel podél čelisti až k bradě. Věděla jsem, že když to nechám dojít až do konce, všechno se tím zníčím, ale nemohla jsem si pomoci. Tohle bylo to, proč jsem byla celý den tak nesvá. "Já…", chtěla jsem něco říct, ale on mi přiložil prst před rty. "Tohle chci udělat už hodně dlouho.", řekl a naklonil se ke mně. Přitiskl své rozpálené rty na mé a nechal mě tak odhalit tu nejhorší pravdu. Rychle se odtáhl a podíval se na mě rozpačitě.

"Promiň", měla jsem na krajíčku. "Kdo jsi?", vyhrkl poplašeně. Smutně jsem svěsila hlavu, stáhla si gumičku z vlasů a setřela si podmalování očí. "Oppa, je mi to vážně líto.", pípla jsem. "Yoon Ju?! Co to má znamenat? Tohle je vtip, že?", vyhrkl. Zavrtěla jsem beznadějně hlavou. "Proč?", povzdechl si a vložil obličej do dlaní. "Vlastně to nechci slyšet.", řekl a odešel. Nechal mě tam samotnou s tou největší bolestí. Maminko pomoc! Vykřikla moje mysl a já se skácela na zem. "Yoon Ju? Co je ti?", přiběhl ke mně Daesung. "Chci domů!", pípla jsem a z očí mi kapaly slzy. "Pojď!", postavil mě na nohy, jenže mě to moc nešlo. Vzal mě tedy no náruče a nesl mě chodbou plnou lidí. Držela jsem se ho okolo krku a nezastavitelně brečela. "Co se stalo?", přiběhl k nám Maknae, když mě Dae nakládal k nim do auta. "Zavolej Jiyonga a vezměte její věci. Jedeme domů.", řekl a nasedl ke mně. Nic si od té doby nepamatuji. Bylo to všechno takové rozmazané. Proč jen můj život musí být samá katastrofa? Nemůžu si ani dopřát trochu lásky a štěstí, aby mi ho hned nevytrhly z ruky. Jako vrah, který má krev na rukou a ví, že svůj čin zpět nevrátí.

Probudila jsem se z té nejhorší noční můry. Byla jsem úplně sama a nikomu už na mně nezáleželo. Ječela jsem a byla úplně zpocená. Z očí mi dál tekly slzy, i když jsem myslela, že už to víc nešlo. Celá jsem se třásla a myslela, že jsem doma doopravdy sama. Dveře se otevřely tak rychle jak se pak všichni nahrnuli dovnitř. Byli tu kluci, Dami, unni a i Choi Agasshi. I tak jsem si ale připadala opuštěně. Kdo jsem, a proč mě vlastně tolik bolí u srdce. Celá zmatená jsem si sáhla na místo, kde by srdce mělo tlouct. "Jsi v pořádku?", vypískl Seung Ri. Všichni měli ve tvářích ustarané výrazy, ale mě přišlo, jako bych to vůbec neviděla. Jako bych se dívala skrz ně. Zavrtěla jsem zmateně hlavou a všechny si je prohlédla. "Všichni ven.", zavelela Choi Agasshi a všichni jí ihned poslechli. Posadila se vedle mě na postel a pohladila mě po hlavě. "Bolí to.", pípla jsem a vyděšeně se na ní podívala. "Já vím, má milá,", usmála se soucitně. Soucit! Z toho už se mi dělalo zle. Naučil mě to jeden člověk. Zlý člověk, který mě nikdy nebude mít rád. "Proč si to nenechal vysvětlit? Tolik jsem mu toho chtěla říct.", sklopila jsem pohled. "Muži už jsou takový.", zasmála se. "Takže už to víte, že?", stekla mi další slza. "Věděla jsem to celou dobu, má milá. Před matkou se nic neutají.", usmála se vřele a slzu mi setřela. "Neudělala jsem to schválně. Ze začátku to byl jen vtip, ale pak…", pípla jsem. "Ses do něj zamilovala, že?", usmála se a dál mě hladila po vlasech. Kývla jsem posmutněle hlavou a snažila se znovu nerozbrečet. "Máš v sobě víc ze své matky, než jsem myslela.", zasmála se a zastrčila mi spadané pramínky vlasů za uši. "Seunghyun…je zase celý po vás.", pípla jsem. To jméno mě škrtilo. Jako by tu nebyl. "A proto vím, že ho to přejde.", usmála se. Pak mi pomohla na nohy a dovedla mě do kuchyně. Postavila přede mě hrnek čaje a plné talíře jídla.


Za nedlouho tu byly Vánoce.


Ve snaze nepotkat se s člověkem, který mi ublížil, jsem pojala jisté opatření. Nechce mě ve svém životě, tak se mu do něj nebudu motat. Tajně jsem po unni poslala jeho rodině dary. A jemu? Zabalila jsem zpět do krabičky náhrdelník, který mi stejně nikdy nepatřil. Nabalila jsem si na sebe velké množství práce, abych se vlastně nějak zabavila. Nebylo totiž moc příjemné, když na mě reportéři vyhrabali všechny moje vzpomínky na rodiče. Nevím, jak se k tomu dostali, ale noviny v tuhle dobu neustále hlásaly: Lee Yoon Ju, dítě bez rodiny. Připadala jsem si tak ještě více odcizena. Nepatřila jsem nikam a nebyla jsem nikým. Před domem teď neustále stáli reportéři. Dostat se odtamtud byla takřka nemožné. Nemohla jsem si dojít ani na nákup, aby mě nesledovali a nechtěli vědět ještě víc. A to i přes to, že jsem vystoupila na tiskové konferenci, kde jsem spoustu věcí vysvětlila.

I kdyby už nebylo nic, co bych mohla říct, chtěli by víc.

Byl to bludný kruh, kterému se nedalo utéct. Nejhorší na tom ale bylo, že to otravovalo i kluky. Nechtěla jsem, aby to zašlo tak daleko. Seděla jsem po tmě v kuchyni a pila vodu. Tohle byl ten nejtemnější Štědrý den, který jsem kdy zažila. Ani po mámině smrti to nebylo tak hrozné. Zvonek u dveří se rozřinčel. Napadlo mě, že se reportéři dostali dovnitř. "Tady unni. Pojď mi otevřít zlato. Vím, že tam jsi.", ozvalo se. Chvíli jsem uvažovala, že jí nechám zase odejít, jenže když už sem vážila tu cestu v tenhle den, kdyby měla být s rodinou, kterou já nemám, budu jí muset pustit dovnitř. "Pane bože, ty ale vypadáš.", řekla hned, co jsem otevřela dveře. "Díky…", pípla jsem a vrátila se do obýváku. Všude bylo rozsvíceno jen tak, aby to nebudilo pozornost. "Můžeš mi vysvětlit, proč to tu vypadá, jak ve strašidelném domě?", posadila se a pohladila si bříško. Už ho měla taky pěkně velké. Doufám, že nečeká dvojčata. Ale o ničem se nezmínila. Pokrčila jsem rameny a zadívala se na vypnutou televizi. "Nechceš přeci jen jít na večeři domů?", otázala se a položila mi ruku na rameno. "Tady jsem doma.", pípla jsem nesmlouvavě. "Ale, keci v kleci! Vy jste oba tak tvrdohlavý!", naštvala se. "Nech toho. Víš, že je to špatné pro dítě.", ohradila jsem se argumentem, který byl v tuto chvíli nejpřijatelnější.

"Jenže vy mě vytáčíte k šílenství. Brácha nechce vylézt z pokoje a ty jsi tu po tmě, jako nějaké světlo plaché zvíře.", zahromovala. Se špetkou zájmu jsem na ní pohlédla. "Proč?", pípla jsem. Co se mu stalo? "Otevřel dárek od tebe a od té chvíle s nikým nemluví. Je to už celý den. Myslela jsem, že bys mu mohla pomoci…", dívala se ustaraně. "Nemůžu mu pomoct. A on by to ani nechtěl.", frkla jsem a zvedla jsem se ze sedačky. "A teď bys měla jít. Je štědrý den. Měla by sis ho užít s rodinou.", odvrátila jsem se od ní, aby neviděla, jak smutno mi po něm je. A nejen po něm, ale i po celé té rodině, který se mi na chvíli stala vlastní. "A dost! Jdeš semnou!", vřískla dost naštvaně. Že by mě prozradil tón hlasu? "A i kdybych chtěla sebevíc, jak bych se odtud mohla dostat, když je to dole jako při obléhání nějakého hradu.", zafrkala jsem. Něco mi praštilo do zad. Otočila jsem svůj pohled na zem. Ležela tam jakási paruka. Zvedla jsem jí a zadívala jsem se na ní. Unni ke mně došla a vzala mi jí z ruky. Nasadila mi jí na hlavu a vlekla mě z bytu. "Jedeme tvým autem. Už jsem s tím bubnem měla co dělat, abych se sem vůbec dostala, když venku tak sněží.", zafrkala a nasedla na místo spolujezdce.

Nastartovala jsem a vyjela z garáží. Fotografové se hned nahrnuli kolem auta, ale když viděli, jak unni předstírá, že rodí a můj vražedný výraz, rychle ustoupili a nechali nás projet. Pomohla jsem jí až do domu, kde už si jí převzal její muž. Moc jim to spolu slušelo. "Yoon Ju, zlatíčko. Pojď mi pomoct s večeří.", řekla Choi Agasshi, aniž by věděla, že tu jsem. Možná to na mě zase ušili. "Dobrý večer.", pozdravila jsem je všechny a šla do kuchyně. "Mohla bys to tu na chvíli pohlídat? Potřebuju ještě něco koupit. Na poslední chvíli je to nejhorší. Miláčku, pojedeš semnou.", zvolala na Choi Ajusshi a vyběhla z kuchyně. Ani jsem si nevšimla, že najednou opravdu všichni zmizeli. Opravdu to na mě ušili. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se šla podívat do svého starého pokoje. Pokoj byl prázdný. Tedy až na jednu fotku na stole. Byla to rodinná fotografie, kterou jsme pořídili ještě ten rok, co jsem sem přišla. Došla jsem k ní a vzala jí do ruky. "Promiň mi, že jsem ti zničila život.", řekla jsem tomu chlapcovi na fotce a zase jí položila. Otočila jsem se a vracela se do kuchyně, když se přede mnou otevřely dveře a vyšel z nich oppa. Krve by se ve mně nedořezalo.

"Co tu děláš?", vyprskl na mě ihned. "Hye Yoon…. Ale o co se to vlastně snažím, stejně bys mě neposlouchal.", vzala jsem to podrážděně a chtěla odejít. Chytil mě ale za ruku a prakticky mě vhodil do svého pokoje. " Co to děláš? Pusť mě.", prskala jsem. "Proč pokaždé řekneš, že už se přede mnou ani neukážeš a pak tu slídíš znovu?", prskal a přibližoval se ke mně. "Nedělám to schválně!", bránila jsem se. "Ale mě už to tak nepřijde. Ani věřit už se ti nedá.", šel ke mně blíž a blíž a já couvala a couvala. "A tobě se snad věřit dá? Jednou se chováš takhle a pak zase onak. Jak si mám být jistá někým, kdo mě tak nesnáší, že mě ani nevidí takovou, jaká doopravdy jsem.", zlobila jsem se na něj. Skončila jsem nalepená na zdi.

Nebylo kam utéct.

"Pusť mě. Mám hlídat večeři.", vyprskla jsem zatvrzele. "Ještě jsem nedomluvil.", vykřikl a bouchl do zdi přímo vedle mě. Úlekem jsem úplně nadskočila. Druhou rukou se opřel na druhé straně vedle mě. Šel z něj strach a já se ho vážně bála. Ale na druhou stranu jsem ho tak ráda viděla. "To mě máš tak ráda, že za mnou v jednom kuse dolejzáš?! Sleduješ mě snad? Řekni to?", zařval, až se mi rozklepala kolena. "A co kdyby jo. Co kdybych tě milovala. Nic by se na tom nezměnilo. Pořád bys mě nená…", nedořekla jsem. Přitiskl se na mě tak rychle, že jsem nestihla nic udělat. Držel své rty pevně na těch mích, a i když jsem se bránila, nepovolil. Svěsila jsem poraženecky ruce a čekala, co udělá. Chytil mě za pas a přivinul si mě k sobě. Pomalu rozpohyboval rty v něžném polibku. Druhou ruku mi přitiskl do vlasu a nevypadalo to, že by mě chtěl pustit. Už jsem vážně nevěděla, co je zač. Nerozuměla jsem mu. Ale tolik mi chyběl, že jsem už nic nenamítala a pomalu se do polibku zapojila. Jednou rukou jsem se ho chytila za rukáv trička a druhou jsem mu ponořila hluboko do vlasů. Polibek nabyl na síle a vášnivosti. Přitáhl si mě ještě blíž a to už jsem vážně nemohla pomalu ani dýchat. Odtrhli jsme se od sebe, abychom se mohli pořádně nadechnout.

Nevěděla jsem co říct. Měla jsem se na něj zlobit, nebo mu odpustit. Co si vůbec o sobě myslel? Chtělo se mi, mu dát jednu pořádně mířenou facku. Proč to ale nešlo?

Plesk.

Udeřila ho moje facka tak rychle, že mi ani pomalu nedocházelo, že jsem to udělala já. "Jak si můžeš myslet, že ti odpustím. Nikdy si nic nenecháš vysvětlit. Ani to, že to celé jsem dělala jen kvůli tobě. A teď si mě tu políbíš a myslíš si, že to všechno bude zase dobré!", vřískla jsem a odstrčila jsem ho od sebe. Moje reakce překvapila i mě. Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Chvíli na mě jen tak hleděl zatím, co já se tvářila vyděšeně nad svou vlastní reakcí. Došel zase ke mně a přitáhl si mě do náruče. V tom jediném objetí bylo tolik slov a něhy, že jsem si myslela, že mé srdce pukne. Nemusel nic říkat, aby se mi omluvil, tento čin to udělal za něj. Všechno mi tím vysvětlil. Jak nevěděl co dělat se svými vlastními pocity, které ke mně cítil. A hlavně mi nikdy nechtěl ublížit. Vzal mě za ruku a něco mi do ní vložil.

"Je mi jedno, jestli jste dvě v jednom balení, ale chci s tebou být. A k tomu samozřejmě patří tohle.", řekl a nechal mě se podívat. I když už jsem věděla, co to je. Jako kdyby byl kouzelnej, se ke mně ten náhrdelník zase vrátil. "Jsi si sebou nějak moc jistej.", pousmála jsem se. "Řekni, že semnou nechceš být, a já ti dám pokoj.", řekl a zase mě tlačil na stěnu. Tentokrát celým svým tělem. Měla jsem co dělat, abych nezalapala po dechu. Povytáhl obočí. V očích mu tancovali všichni čerti. "Ch…chci.", pípla jsem téměř neslyšně. "Já tě neslyším. Co jsi říkala?", usmál se rozverně. Tak mu to slušelo nejvíc. "Chci.", řekla jsem trochu víc nahlas. "Co jsi říkala?", přiblížil mi ke rtům své ucho. "Chci s tebou být.", zašeptala jsem mu do ucha a lehce jsem mu přes něj přejela rtama. Jestli si myslí, že je jediný, kdo si umí hrát, tak je na omylu.

Hunters of Emotions 2 Kapitola

10. listopadu 2014 v 17:31 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
2. Disaster is coming… (pohroma přichází)
"Unni, budeš si semnou dneska hrát?", zamrkala na mě rozespale Misun u snídaně. Měla jí snad všude, jen né na talíři a v puse. Né, že by byla takové čuně, ale Hana, ta nejmladší, si vedle ní hrála, takže bylo nebezpečné se jen přiblížit. "Mian, Misun-ah. Sice mám dneska volno, ale musím něco zařizovat.", pousmála jsem se pro sebe. "Jinja?", usmálo se mé dvojče. Sama se cpala nějakým nízkotučným jogurtem. Ona byla vážně divná. Nejedla maso. Jen vyjmečně. Nesnášela jogurty s příchutí syntetického ovoce a ze všeho nejvíce ale nesnášela mléko. Nevím, co na tom bylo tak špatného? Já tak vybíravá nebyla. Namazala jsem si toust máslem a džemem. "Jinja!", ujistila jsem sestru pohledem. "A nevolal ti takhle náhodou ten tvůj kluk?", zakřenila se v potutelném úsměvu. "A co je ti do toho?", zabručela jsem a vyšla z kuchyně.

To, že mi opravdu volal, jí vykládat přeci nemusím. Prý má něco důležitého, co mi musí říct a že to prý déle nepočká. Tak jsem na to tedy zvědavá. Možná jsem byla ale nadšená až moc. Také jsme se dlouho neviděli. Bohužel jsem neměla dostatek volného času. A tak jsem tajně doufala, že mu to moc nevadí. Chtěl se sejít v jedné kavárně. Musím říct, že to byla příjemná změna v mém normálním denním programu. Našla jsem si tedy v šatníku nějaké pěkné oblečení a při oblékání snědla svou snídani. O pár minut později už jsem běžela přes přechod k té pěkné kavárně. Jupíí!

Seděl tam. Samozřejmě, že tam seděl. Viděla jsem ho už přes sklo, když jsem běžela okolo. S rozzářeným úsměvem na rtech jsem vešla dovnitř. "Ryu oppa!", mávla jsem na něj už od dveří. S kamenným obličejem se ohlédl mým směrem. Co se dělo? Vždy mě s úsměvem zdravil a div si něco neudělal, aby mohl být co nejdříve u mě. V mé náruči. Popošla jsem blíž a až v tu chvíli spatřila vedle něj nějakou dívku. Co se to dělo? Lehce se mi zatočila hlava. Jako bych to možná někde v hloubi duše věděla, ale do mozku to ještě nedošlo. Úsměv mi z tváře ihned zmizel. Neměla jsem na výběr. Posadila jsem se naproti nim. "Budete si přát?", uklonila se přede mnou servírka. "Jen velkou sklenici vody. Gamsahabnida.", pousmála jsem se. "Hned to bude.", vyhrkla a odešla. Zřejmě mě poznala. Ještě aby ne, když jsem si sundala kšiltovku a brýle. Celou dobu jsem nespustila oči z těch dvou. Ta dívka vypadala dost nervózně. Byla taková obyčejná. Nic na ní nebylo. "No tak?", povytáhla jsem jedno obočí, když přede mě postavila servírka vodu. Odkašlal si a pro jistotu se napil vody před sebou. Já se taktéž napila, protože jsem už tušila, že si jí moc neužiju. "Budu se ženit.", vysoukal ze sebe. "A samozřejmě ne semnou.", dodala jsem za něj kousavě a znovu se napila. Měla jsem najednou nějak sucho v krku. Ale to se nedalo srovnat s bolestí, která mi trhala srdce. Věděla jsem, že nám to dlouho nevydrží, ale skončit to takhle? To vážně bolí! "Ale no tak, Yeeun-sshi, vždyť jsi věděla, že je to jen dočasně. Můj otec by to neschválil. Moc dobře to víš.", Snažil se mě chytit za ruku, kterou jsem měla volně položenou na stole. Hrubě jsem mu jí vysmekla.


"Věděla jsem to moc dobře. Ale proč jen jsi to musel nechat zajít tak daleko? Proč se semnou rozcházíš až teď a takhle?", přivřela jsem oči a naklonila hlavu ke straně. "Prosím. Nedělej scény.", sklopil pohled. Ta dívka se na mě ustrašeně dívala. "Já tu scénu nevytvořila.", napila jsem se. To byl můj poslední doušek vody. "Stejně jsi na mě neměla čas. Ty nemáš čas na nic. Myslíš jen na sebe. Nebudeš mít čas ani na svého příštího přítele….", vykládal klidně. Úplně jsem zrudla vzteky. Jak si mohl dovolit, říct vůbec něco takového? Možná se mi to jen zdálo, nebo to bylo proto, že mi hučelo v uších, ale úplně bych si tipla, že mi v tu chvíli puklo srdce. Prudce jsem se zvedla, až židle spadla na zem. "Saekki!", vykřikla jsem a vhodila mu zbylí obsah sklenice do obličeje. "Přeju vám šťastný život.", pohlédla jsem na vystrašenou dívku a odkráčela. Bylo mi z toho na nic. Ne, bylo mi zle. Měla jsem pocit, že se každou chvílí pozvracím. Musím být silná! Přenesu se přes to! Ale víc než kdykoli jindy jsem si připadala zranitelná. I když se to budu snažit ukrýt sebevíc, jedna osoba bude vědět ihned, že semnou něco není v pořádku.


"Takže vážně půjdeš, protože se ti chce? Ne proto, že nás chceš hlídat?", přimhouřila oči Ji Ah. "Hm. Myslím, že to nebude zas tak zlé.", pousmála jsem se mdle do šatníku. Vlastně jsem se ale potřebovala jen odreagovat. Přijít na jiné myšlenky. "Páni.", zasmála se Sora a už se soukala do svých oblíbených upnutých kalhot. "Yun…", pípla jsem. "Hm, jdu taky. Stejně potřebuju nový nápady.", zaklapla notebook a popošla ke mně. Za žádných okolností mě nenechá ve štychu. "Stalo se něco, že?", zašeptala tak, aby to nikdo neslyšel. Ale pravdou je, že by to nikdo neslyšel, i kdyby to zařvala. Holky se hlasitě bavili o tom koncertu, takže nás absolutně nevnímali. Lehce jsem kývla. "Nikde to neříkej.", otočila jsem se na ní s bolestí v očích. Jen na to kývla a hledala něco na sebe."Hele, nebude lepší, když si vezmeme van?", sténala Sora, když jsme se skládaly do auta. "Hele, buď ráda, že jsem řekla, že nás povezu.", zasyčela jsem a nastoupila do našeho auta. Bylo to celkem staré auto, ale nebudilo alespoň pozornost.

Jenže náš vzhled nás vždycky prozradí. Takže jsme museli udělat velká opatření. Já a mé dvojče jsme měli přes své moderní oblečení dlouhé tričko s nápisem: I love Korea, a na hlavách jsme zase měli kšiltovky s opravdu jednoduchým potiskem, naražené hluboko do obličeje. A k tomu velmi temné sluneční brýle. Mé dvě mladší sestry to ale vzaly trošičku jinak. Na hlavách měli parádní paruky a přes oblečení měly trička s názvem té kapely. Vypadaly jsme jako čtyři blázni na dovolené v Soulu. Už nám chyběly jen jednorázové foťáky. "Tady jste.", zvolala nadšeně Boon, když jsme je našli v mačkanici mezi fanynkami. Též byly zakryté, aby je nikdo nepoznal. A vážně nám to vycházelo. Byly jsme jako neviditelné. Díky bohu za to! "Ony tě nakonec taky přivedly?", smála se mi Hyojin. "Hm. Chcete se cpát dopředu?", pousmála jsem se, protože jsem už teď znala jejich odpověď. "Si piš, zlato.", pousmála se Sora. Všechny jsme se chytili za ruce a táhly jsme se davem, až jsme zůstaly namáčklé na dveřích. Dívkám vepředu se to moc nelíbilo.

"Ya! My tu byly dřív!", frkaly naštvaně. "Půjčíš mi svůj bloček na podpisy?", pousmála jsem se na jednu. "Na co?", koukala vykuleně, ale opravdu mi ho podala. Měla v něm už slušnou sbírku. Bylo vidět, že je vážně do hudby zapálená. Měla tam podpisy od členu Super Junior a třeba i Lee Hyori. To mi připomíná, že budu muset Siwonovy zavolat ohledně focení. Byl to jeden ze členů Super Junior. Opravdu pěkný a milý muž. Vytáhla jsem fixu a lehkým vzdušným pohybem se jí podepsala na volnou stránku. "Tohle bude naše malé tajemství.", dala jsem si prst před rty a podala jí ho zpět. Stále vykuleně na mě koukala a pak to s ní málem praštilo. "Tohle jsi dělat nemusela.", pousmála se Yun Joo. "Já vím. Ale vždyť víš, že to mám ráda.", zasmála jsem se. Pustili nás dovnitř ani ne o deset minut později. Nadšeně jsme s holkama běželi do haly, kde jsme poctivě ulovili první řadu hlavního pódia. "Já se tak těším!", skákala nadšeně Sora. "Na co ty se netěšíš.", utřela jí dvojčata a dál hleděly před sebe. Taktéž jsem koukala tím směrem. Na velkém plátně tam byl nápis kapely, jejíž songy moc dobře znám. BIGBANG! Všimla jsem si, že mé dvojče něco smolí do malého bločku ve stejném vázání, jako byl ten její větší, do kterého mě nikdy nenechala nahlédnout.

Snažila jsem se nemyslet na dnešní dopoledne a bylo to téměř nemožné. Pořád jsem měla ten divný pocit v krku. "Otto!", vykvikla najednou Ji Ah. Ohlédla jsem se a uviděla našeho bývalého sekuriťáka. Né, že by to s námi nevydržel, ale nevydržel to prostě s Ji Ah. Byl jejím osobním ochráncem. I já mám někdy pocit, že bych jí zamkla pusu a zahodila klíč. Chvilku zíral naším směrem, dokud jsem si nepovytáhla kšiltovku z obličeje. "Děvčata!", usmál se a šel k nám. "Co tady děláte?", vykulil oči překvapeně. "Obhlížení konkurence.", zahučela Yun Joo a dál se věnovala psaní. "Aha. Rád vás zase vidím.", objal nás postupně všechny. "Jak dlouho to bude ještě trvat?", zeptala se ho Sora. Byla dost otrávená. Nechápu, jak mohla být tak netrpělivá. "No kluci už jsou v závěrečných přípravách, ale hala ještě není zaplněná.", pokrčil rameny. "Už musím jít. Ještě se uvidíme.", usmál se a šel zas dělat svou práci. Někdo mě v tu chvíli chytil za rukáv.

Otočila jsem se. Stála tam ta samá dívka, které jsem věnovala svůj autogram. Měla sebou dvě své kamarádky. "Chtěla bych ti poděkovat za ten autogram.", pípla stydlivě. "Jůůů. Já chci taky.", vyhrkla Sora. Hned se začala hnát k nám. "Držte jí, nebo jí uškrtím.", houkla jsem na dvojčata a podívala se zpět na tu dívku. "Není za co. Je to moje omluva za to, že jsme vás předběhly.", usmála jsem se. "Mohla bys…", pípla a ukázala na svůj telefon. "No jasně.", usmála jsem se a sundala si kšiltovku z očí. Postavila se vedle mě a rychle vyfotila, než si mě někdo stihl všimnout. Za to jsem jí vážně byla vděčná. Poděkovala mi a stoupla si kousek vedle nás. Když hala před začátkem lehce potemněla, dovolili jsme si sundat horní část našich převleků. "Vše v pořádku?", přitočil se k nám nenápadně Otto. Jen jsme mu tak říkaly. Ve skutečnosti si už ani nepamatuji, jak se doopravdy jmenoval. "Jasně. Kdyby něco, tak ti řekneme. Jen nám sem prosím pošly nějaké pití.", usmála jsem se hřejivě. Moje láskyplné pohledy byly docela pověstné. Jen tak jsem je totiž nerozdávala. Ani do kamer a fotoaparátů. V mžiku jsme každá měli před sebou vodu v láhvi. "Děkuju. Em. Málem bych zapomněla!", zastavila jsem ho, než odešel.

"Jestli uvidíš Jiyonga, tak ho pozdravuj, že se uvidíme na té afterpárty.", usmála jsem se. "Určitě mu řeknu, že jsi tu.", zasmál se a odešel. "Neo michyeoss-eo?", drkla do mě Sora, kterou jsem si teď držela blíž, aby nevyvedla nějakou blbost. Zjevně jí vyděsila představa, že by o nás věděli. "Bylo by to ode mě neslušné.", objala jsem jí okolo ramen a napila se vody. Jiyong byl leadr této kapely a všichni ho většinou znali pod přezdívkou G-Dragon. Byl vážně talentovaný. Ale né jako většina. On byl pravý umělec. Všechny texty pro kapelu psal sám. Už je to déle, ale pracovala jsem s ním na jedné reklamě. Užili jsme si tenkrát hodně srandy. Fanynky kolem nás burácivě vyřvávali. Určitě nic neuslyším, až odtud vyjdu. To bude super, pomyslela jsem si.

Pak už ale koncert začal. Všimla jsem si, že se Jiyong hodně rozhlíží. Že by mě hledal? "Chceš taky?", zařvala mi do ucha Sora a podávala mi něco do ruky. Tak, a už nic neslyším. Byly to svítící náramky. Pako jedno. Ani nevím, kde je sebrala. Vzala jsem si je a dala si je na ruce. Proč se trošku nezviditelnit?! Hned mi došlo, kde je vzala. Byly z edice náramků pro naše koncerty, takže na nich byla naše jména. Podala mi ty s mým jménem. Světle modré a bílé. Najednou stáli ti kluci přímo před námi. Byli takový kousek od nás, že by si na ně člověk mohl i sáhnout. To byla neskutečná komedie pro fanoušky. Ti mi samozřejmě řvali za zády. V jednu chvíli stál přede mnou kluk se zářivým úsměvem, a najednou tam stál Jiyong. Stále se rozhlížel. "Na yeogiiss-eo.", pískla jsem směrem k němu. Myslela jsem, že to neuslyší, protože přeci jen na pódiu je to jiné než v publiku, ale překvapeně se na mě podíval. Rozesmála jsem se. Samozřejmě, že nečekal, že se ocitnu jemu takhle pod nosem. Po chvilce mrkání se na mě taky usmál. Neuběhly ani dvě písničky, když jsem se najednou zasekla.



S vykulenýma očima jsem koukala na kluka, který mi včera zachránil nové bílé kalhoty. Ten vysoký kluk s hrubým hlasem a světlými vlasy teď rapoval tam nahoře na pódiu. No sakra. Co je tohle za fóry? "Kdo je to?", kývla jsem směrem k němu hlavou. "Myslíš TOP? Choi Seunghyun. Jejich rapper. Ty ho neznáš?", smála se nevěřícně Sora. Jen jsem zavrtěla hlavou, aby to nebylo podezřelé. Ihned se mi vybavil ten pocit, který jsem vedle něj měla. Tak nějak mě to zahřálo. A nejen to, také se mi vybavilo, jak se mnou mluvil. Přišlo mi, že nebude jako ostatní hvězdy. Celá tato kapela bude zřejmě jiná, než ostatní. "Mám se vás zeptat, jestli se chcete s nimi vidět?!", zasmál se Otto. Bylo to asi někde v polovině koncertu. "Určitě!", vyhrkla nadšeně Sora, načež jsem jí zakryla rukou ústa. "Když jim to nepokazí program.", usmála jsem se. "Tak já vás před koncem koncertu přijdu vyzvednout.", odešel. Zřejmě nás musel vidět jejich šéf. Zajímavý na tom všem bylo, že jakmile jsem ho viděla, přestala jsem myslet na svého bývalého. Ty pocity byly alespoň na chvíli pryč!

Hunters of Emotion - menší vsuvka 1

10. listopadu 2014 v 15:31 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]


❦(Menší vsuvka od Yun Joo!)❧
Tak tady to trošku pozastavím. Věděla jsem, že je kolosální chyba, nechat to vyprávět sestru, ale tak je to lepší, než kdybych to psala sama. Navíc byste tomu asi moc nerozuměly. No každopádně se chci dostat k věcem, které tu byly řečeny.

Bod číslo jedna! Naše početná rodina. Ano, opravdu je takto velká. Zkusím vám to vysvětlit v malé tabulce.....

Lee Yeon Jae - M. hlavní větve
Hwang Min Ji - M. druhé větve
Kim Ye Jin - M. třetí větve
Lee Shin (25) ♂,♥
Hwang So Young (15) ♀,♥
Kim Mi Sun (6) ♀
Lee Yeeun (22) ♀,♥
Hwang Geun Suk (12) ♂
Kim Hana (3) ♀,♥
Lee Yun Joo (22) ♀,♥
Hwang Yang (10) ♂
Lee Ji Ah (21) ♀,♥
Lee Sora (19) ♀,♥


A teď vysvětlivky k tabulce. Jména v prvním řádku jsou jména našich maminek. Ano, to se dá pochopit. Ve sloupcích se pak nacházejí určité větve sourozenců, což se dá poznat ze stejného příjmení. Čísla v závorkách znamenají věk. Za jménem pak naleznete pohlaví. ♂, jako kluk a ♀, jako dívka. A pokud vidíte za tímto znakem srdíčko, znamená to, že mají všichni tito lidé stejného i otce. Ti bez srdíčka, jsou z prvního manželství dotyčných maminek.
Bod číslo dvě. Skupina Sis.tar....

Nebudu vám vykládat složitosti vzniku, protože to za mě obstará má sestra, ale mohla bych vám alespoň ukázat, kdo do ní patří.

Lee Ye Eun (Tokki)
Leader
(hudební génius)
zpěv
tanec
beatbox
Lee Ji Ah
texty
zpěv
tanec
Lee Sora
Vlastní texty pro rap
Trošku zpěv
Na tanec je poleno
Pomáhá se skladbou
Park Boon (20)
Skladba
zpěv
Prvotřídní tanec
Park Hyojin (20)
Rap
Trošku zpěv
tanec
Beatbox


Poslední dvě slečny v řádcích jsou také dvojčata, ale dvojvaječná. Je velká rarita, že se narodí dvojvaječná dvojčata stejného pohlaví. Ale i to je možné….

Já je všude doprovázím....říkají mi Snoopy….

A teď zase pustím ke slovu svou sestru…. ^^


Me and you? Impossible! 7 kapitola

10. listopadu 2014 v 14:30 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
"Jsi připravená?", zeptal se mě moderátor. Trošku nepřítomně jsem pokývala hlavou. Od toho oběda jsem byla taková. Moje jediná rodina, a zase mi utíká pryč. "Tak jedeme! Poslední záběr!", řekl režisér. Rychle jsem se probrala a otočila se k moderátorovi čelem. "Vaše písničky jsou hodně o pocitech. Chystáte se v tom pokračovat?", zeptal se mě. "Jistě. Na tom přece stojí úplně celá duše každého člověka.", usmála jsem se doširoka. "Kdy se můžeme těšit na vaše další písničky?", otázal se. "Už teď připravujeme další singl a postupně i CDčko. Můžete se ale těšit i na videoklip, který by měl vyjít už za necelý měsíc.", odpověděla jsem. Tím končil tento záběr. Dnes už jsem tím pádem měla volno. Stejně jsem se ale musela vrátit do YG a začít se připravovat na videoklip. A i když jsem si zjistila, kde otec leží, neměla jsem čas, abych ho mohla navštívit.

Takhle jsem žila další tři měsíce. Úplně odříznutá. Co jsem slyšela, tak teď oppa s někým chodí. S kým, to nemám zdání. Unni má teď moc práce, protože čeká miminko. Což už jsem věděla, protože ani na mých narozeninách nepila žádný alkohol. A samotní BIG BANG teď připravují nějaké turné. Já za tu dobu vydala to video a taky další singl. Tentokrát pro Japonsko. Kde jsem se taky rychle stala ikonou. Otce jsem navštívila jen jednou. A málem jsem z toho měla šok. Takže už jsem tam od té doby nebyla. Byl mi podobný. Jak mi sdělila sestra, tak za ním nikdo nikdy nechodil. Třeba taky nemá nikoho, kromě mě. Akorát jsem odcházela, když mě na chodbě oppa zastihl. "Ahoj.", usmál se zářivě. "Ahoj, dlouho jsme se neviděli. Co je nového?", nadhodila jsem ihned. Narážela jsem tak na jeho nový vztah. "No teď to celkem jde.", usmál se. "Ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli jsi neviděla teď někdy Yoon Ju?", zeptal se trošičku posmutněle. "Neviděla. Nebere mi telefon. Stalo se jí snad něco?", řekla jsem s hlavou v oblacích. Byla to pravda. Poslední dobou jsem se soustředila jen na práci, a tak jsem svou druhu půlku zamkla někde v hlavě, aby si mohla oddechnout. "Aha. No tak děkuju. Uvidíme se na YG koncertě.", mávnul na mě a zmizel. Ten nás teď taky čeká. Sejde se tam celá rodinka(pozn. Tady je prosím o hodně pusunutý než bývá normálně jo, berte to s rezervou, je to fikce! ^^).

Doma jsem si uvařila kafe a pustila zprávy. Bylo něco kolem deváté hodiny. Někdo zazvonil na zvonek. Dobelhala jsem unaveně ke dveřím. Oppa se na mě podiveně podíval. "Co potřebuješ?", otočila jsem se zpět do místnosti. "jak je ti?", šel za mnou. "Nic moc.", pokrčila jsem rameny a posadila se na sedačku. Sedl si vedle mě a nic neříkal. "Slyšela jsem, že máš holku. Chudák Yoon Ju.", řekla jsem ploše. "To jsou jen drby.", zamručel. Tázavě jsem se na něj otočila. "Ale nic jí neříkej.", usmál se mile. Proč mi tohle vůbec říkal. A proč se zase ke mně chová takhle. Je to zase ten soucit? Tolik mě to žere. Vždyť jinak by se ke mně nikdy přátelsky nechoval. A co teprve, kdyby zjistil celou tu situaci s Yoon Ju?! "Máš jeho úsměv.", zasmál se a rozcuchal mi vlasy. Jak to myslel? Čí úsměv. "Byl jsem se podívat, jestli tvému otci něco nechybí.", usmál se znova. "Vypadá spokojeně, když takhle spí.", dodal. "Chtěla bych vědět, jaký doopravdy je.", poznamenala jsem smutně. "Jak ráda říkám. Štěstí mi blbuvzdorně utíká mezi prsty.", pousmála jsem se ironicky. "Tak odtud to Yoon Ju má.", zasmál se. Úplně jsem zapomněla, že jsem to použila do jedné své písničky. "Hm. To je možné.", pokrčila jsem rameny.

"Musíš věřit, že se probudí.", položil mi ruku na rameno. "A pak už budeš mít klid, že? Dám tvé rodině konečně pokoj.", řekla jsem ledově. "Tak jsem to nemyslel.", protočil panenky. "Budu ti pro tentokrát věřit.", pousmála jsem se. "No konečně!", šťouchnul do mě. "Hele!", zasmála jsem se. Zasmál se a zase mi začal cuchat vlasy. Šťouchla jsem do něj taky. Tak dlouho jsme se pošťuchovali, až jsem skončila v jeho náruči. "Neboj, bude to dobrý.", hladil mě po vlasech. "Díky.", pípla jsem. Takhle mi bylo dobře. Jeho náruč byla neuvěřitelně příjemná. Tak nějak hřejivá a uklidňující. Kdybych se nebála následků, asi bych mu dala pusu. Jako by mi četl myšlenky. Vzhlédli jsme k sobě. Něco nás k sobě silně táhlo. A nebylo to moje alter ego. Tak dělej něco! Proletělo mi hlavou. Zřejmě si říkal, že je to blbost. Mohla by to zjistit Yoon Ju, nebo někdo jiný. Co pak? Není to jen ze soucitu? Ale i přes to se ke mně začal přibližovat.

Už byl ode mě jen kousíček. Cítila jsem jeho dech, který se nepatrně zrychlil. Lehce jsem pootevřela rty a snažila se nechat oči otevřené, aby mi neutekla byť jen maličkost. Lehce se na mé rty přitiskl a mě už nezbývalo nic jiného, než oči zavřít. Byly tak měkké a teplé. Možná to bylo tím, že si je mé rty už pamatovaly. Položil mi ruku jemně do vlasů, abych se mu snad nepokusila utéct. Druhou ruku mi položil na záda, kde se mě chytil jako klíště. Zatím co mé ruce se přesunuly na jeho hrudník. Rty se mu lehce pohnuly a já tiše zaskučela blahem. Srdce mi bušilo jako o závod a na kůži se mi objevila husina. Marně jsem doufala, že to nikdy neskončí. Zvonek u dveří zazvonil a my od sebe odletěli neuvěřitelnou rychlostí.


Stáli tam kluci. "Je tu hyung?", zeptal se Maknae. "V obýváku.", řekla jsem nepřítomně a odešla do kuchyně. Co jsem to udělala? Proč znovu? "Idiote!", zařvala jsem na sebe, aniž bych si uvědomila, že tu nejsem sama. "Jak jsi mohla…", chtěla jsem se seřvat, když mi někdo zakryl pusu. "Nikdo se to nesmí dozvědět, jasný?!", zašeptal mi oppa do ucha. Přejel mi rukou lehce po zádech. Ztuhle jsem kývla. Vzal z lednice nějaké pití a zase odešel. To jak se na mě teď nalepil, bylo ochromující. Došlo mi, že jsem do něj asi vážně zamilovala.




Zanedlouho na to přišla katastrofální zpráva. Otec neměl šanci se probudit. Prý mu odchází mozek a srdce. Měla jsem se rozhodnout, jestli ho nechám trpět, nebo ho nechám uspat. Osud je svině, a jen další svině v něm umí zapadnout. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí. "Dostala jsem tvou zprávu. Co se děje?", přiletěla unni a za ní i Dami. "Táta…", pípla jsem. Nic jsem neviděla přes uslzené oči. Nedokázala jsem jim nic pořádně vysvětlit. Takže museli zajít dovnitř a nechat si to vysvětlit od lékaře. Hye Yoon hned zavolala Choi Agasshi a Dami Jiyongovi. Já tam seděla a klepala se, jako po ráně elektrickým proudem. Někdo mě chytl za rameno. "Oppa.", pípla jsem a hleděla na něj. Sedl si vedle mě a oči měl smutné, jako snad nikdy. "Slíbil jsi mi, že to bude dobré!", bouchla jsem do jeho hrudi. "Říkal jsi, že mu nic nechybí. Že budu mít šanci na štěstí. Lháři!", bouchala jsem mu do hrudi a z očí mi tekly nové slzy. Přitáhl si mě do náruče a skryl tak můj trpící obličej před zrakem ostatních. Něžně mě hladil po vlasech a snažil se mě utěšit. "Všechno jsi to říkal jen proto, že jsi mě litoval. Vůbec ti na mně nezáleží. Nikdy ti nezáleželo. Lháři, lháři!", pištěla jsem. Pevně jsem se chytila jeho košile. "Tak to není! Nelži sama sobě.", zašeptal. "Jak můžu? Vždyť to ani nejde!", prskla jsem a vzhlédla k němu. "Vždy jsi myslel jen na sebe, a přesto jsi na vlastní rodinu neměl ani trošku času. Stejně i přes tohle všechno jsi mě chtěl odloučit od něčeho, k čemu jsem nikdy nepatřila. Jsi sobec. Divím se, že tě někdo může mít rád.", odstrčila jsem ho od sebe a vstala. Otřela jsem si oči a vykročila k nemocnici.

Jiyong mě zarmouceně pozoroval. "kde to mám podepsat?", zeptala jsem se doktora. Podal mi papír a smutně sledoval, jak ho podepisuju. Odkráčela jsem z nemocnice se vztyčenou hlavou a očima plnýma slz. Rozhodla jsem se naplno věnovat hudbě, abych nemusela myslet na nedávné události. Přípravy na YG koncert byly v plném proudu a taktéž moje první album. Jednu novou skladbu jsem tam měla i představit a to včetně další, kterou jsem nahrávala společně s BIG BANG. Všichni mi v jednom kuse říkali, jak jim je to líto, že jsem přišla o otce. Už se mi z toho dělalo pěkně špatně. V mém životě teď byl neuvěřitelný bordel. Nic nešlo podle mých představ. Vše se ještě zhoršilo, když se do celé této pošetile vzniklé situace zamíchala Park Bom. Žárlila jsem na ni, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nevyznala jsem se už ani sama v sobě.

Meow Meow Baby - Part 1

10. listopadu 2014 v 7:29 | ~Tokki~ |  Meow Meow Baby! [ ON-Goin ]

One rainy day...I met you......


(Daehyun)

Nikdy jsem nebyl pověrčivý. Nikdy mě nenapadlo se bát projít pod žebříkem, nebo sedm let neštěstí, když rozbijete zrcadlo, natožpak, když vám černá kočka přeběhne přes cestu…

Ale ode dneška...o tom začínám docela dost silně přemýšlet…


Dnes se kazilo, co mohlo. Všechno to začalo, když jsem se probudil a všude byla voda (Zapomněl jsem zavřít okno, než jsem šel spát, takže déšť napáchal docela silnou spoušť). A když jsem pak měl těsně před koncem směny v práci, šéf mi sdělil, že už se nemusím obtěžovat vracet a hodil mi výplatu za poslední měsíc na hlavu. Skvělý! Nic lepšího jsem si vážně nemohl přát. Obzvlášť, když bylo tak složité si teď najít novou práci.

S povzdechem jsem vyšel ze dveří a okamžitě byl promočený na kost. Byl jsem vážně jistý, že jsem si dnes ten deštník sebou bral! Ale tak když jsem měl den blbec, tak to stálo za to. Můj deštník se prostě někam vypařil, takže jsem se pomalu loudal ke svému bytu. Teď už to bylo jedno….o nic míň sušší nebudu.

Zrovna jsem odbočil do méně frekventované ulice, která stejně byla díky dešti a pozdní hodině úplně prázdná, kde střechy ze zavřených obchodů tvořily oblouk, díky čemuž jsem byl alespoň na chvíli ušetřen deště, když jsem najednou od popelnic opodál uslyšel divné zvuky. Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel o tom, že bych to přece jen měl vzít jinudy, když se ozvalo tiché zamňoukání…

Jenže znovu mě vyděsilo, když se ozvala další uši trhající série zvuků. Vyděsilo mě to natolik, že jsem vyšplhal na pouliční lampu, která stála kousek ode mě.

Naneštěstí to byla jen pouliční kočka. Pomalu jsem slezl dolu a upravil si už tak promáčené oblečení. Tady se není čeho bát! Uklidňoval jsem se a s dalším povzdechem udělal krok kupředu.

Malé černé kotě se vypotácelo z poza popelnic. Mýtus…

Proč bych měl chodit jinudy jen proto, že mi černá kočka přešla přes cestu?! Navíc to bylo jen kotě. Mělo velké oči a bylo promočené asi tak jako já. Mňoukalo na mě, ale to rozhodně nenaznačovalo, že by se mi mělo něco špatného stát.
Všechny zlé věci už se mi dnes staly…a možná to i znamená, že mi smůla dá alespoň na chvíli pokoj. Tohle nebyl horror, kde by mi snad na hlavu mohla spadnout kovadlina….

Chvíli jsem tam jen tak stál a napůl nepřítomně hleděl na to malé kotě, než jsem se rozhodl, že nejlepší bude, jít domů. Nevím proč, ale něco v těch kočičích očích mi říkalo, abych si ten malý promáčený uzlíček vzal sebou domů. Jenže já jsem nebyl nikdy schopný se ani postarat o kytku, což mi připomíná, že bych měl tu poslední vyhodit. Uschla už před několika měsíci!

Takže pochybuju, že bych byl schopný se postarat o kočku. Navíc jsem byl teď bez práce, takže i bez jakéhokoli příjmu, takže jsem měla největší strach o to, abych uživil sám sebe. Jenže to kotě si očividně myslelo své. Protože po pár minutách chůze, mi došlo, že to kotě vesele ťape hned vedle mě…

Snažil jsem se ho vyděsit, odehnat pryč, ale čím víc jsem se snažil, tím blíže se to stvoření ke mně chtělo dostat. Což pak mrzelo i mě, protože jsem působil jako ten špatný.

"Chceš jít se mnou domů?" Povzdechl jsem si, protože mi bylo jasné, že je takřka nemožné se ho zbavit. A navíc bych si to neodpustil, kdybych ho v tomhle nečase nechal tady na ulici.

Ta černá malá kulička na mě zamrkala. Pak už se jen obtočilo kolem mé nohy, aby tak vyjádřilo zřejmě svůj souhlas.
Skvělý! Nikdy jsem si nemyslel, že je na kočkách něco zvláštního, ale asi si o tom budu muset něco najít. Sotva jsem zabouchl dveře do bytu, to ďábelské kotě mi ukázalo svou pravou podobu.


"Tak tedy vítej. Není to tu nic moc, ale je to lepší než nic. Chviličku tu počkej ano? Jen dojdu pro ručník, abych tě mohl usušit" A ani jsem neměl čas ho pustit na zem, když najednou skočil z mé náruče a uteklo po dřevěné podlaze někam úplně pryč….