Hunters of Emotions 1 Kapitola

9. listopadu 2014 v 19:23 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
1. Petalsrain... (déšť okvětních plátků)

"Mian, Misun-ah. Sestřička přijde, ano? Hned tam budu, ano?", zvolala jsem zděšeně do telefonu. Moje sestřička měla mít dnes ve škole recitál a já jí měla přinést oblečení. K mé smůle jsem šla pozdě. Zdržela jsem se ve studiu, a tak jsem teď běžela ulicí a vrážela do každého druhého člověka, který kolem mě procházel. Samozřejmě se mi snažili vyhnout, ale nejen, že jsem měla plné ruce a byla značně neohrabaná v mnoha ohledech, ale byla jsem také slavná. Pro normální lidi bylo zřejmě zajímavé zpestření dne, vidět běžet celebritu po ulici. Bylo by zbytečné jezdit autem, jelikož se blížila doba oběda a silnice byly plné. Někde za mnou se řítila má ochranka, ale moc dobře nevím kde. Zaklapla jsem telefon a chtěla ho vrátit zpět do kabelky. Na chvíli jsem se podívala stranou a bum!

Už, už jsem se viděla na zemi, když mě někdo chytil, takže jsem skončila v náruči té osoby. A v tu samou chvíli jsem upustila všechny své věci na zem. "Jste v pořádku?", zeptal se mě hrubý mužský hlas. Vymrštila jsem hlavu ke svému zachránci. Byl vyšší než já. Což se dalo čekat. Neříkám, že všichni, ale docela hodně lidí bylo vyšších než já. Měl světlé krátké vlasy překryté čepicí a oči ukryté za brýlemi. Asi tak, jako já. Většinou jsem chodila zahalená, jako muslimské ženy. Ale i tak bych mohla zhodnotit jeho vzhled za velmi iritující. Někoho mi možná připomínal, ale měla jsem hlavu plnou jiných starostí, abych se nad tím mohla pořádně zamyslet. "Oh, Ye, nic mi není,promiňte.", pípla jsem a rychle se snažila postavit na vlastní nohy. "To jsem rád.", pousmál se vřele. Jakmile jsem se opravdu pustila jeho pomocných rukou, něco ve mně se zachvělo. Vskutku zajímavý pocit, pomyslela jsem si. "Ah, moje věci!", vypískla jsem. Sehnula jsem se a můj telefon zase začal zvonit. "Ale né!", postěžovala jsem si a znovu sáhla do kabelky. "Ne, Misun-ah! Už jsem na cestě. Za chvilku tam budu. Vydrž!", houkla jsem do telefonu. Hovor jsem rychle ukončila a rozkoukala se.
Věci už na zemi nebyly. Můj zachránce je držel a podával mi je. "To jste nemusel.", začervenaly se mi tváře. "Pro tak krásnou dívku to není problém.", usmál se. Naše ruce se při předání letmo dotkly. Zase ten pocit. "Promiňte, mám trošku na spěch.", skroutila jsem se a stiskla spodní ret. Vážně bych tu s ním mohla klidně stát, kdyby to jen šlo. "V pořádku, nic na oplátku stejně nechci.", zasmál se chraptivě stejně, jako zněl chrapot jemně v jeho hlase. "Ještě jednou moc děkuji!", uklonila jsem se a běžela směrem k sestřině škole. "Lee Yeeun-sshi!", vykřikovali za mnou moji ochránci. Až teď mě dobíhali. To brzy! Na co je teda mám? Byla to pro mě těžká doba. Před slávou. Stále doma spoustu křiku. I teď se to tam nezastaví, ale je to o něco lepší, protože jsme už většina dospělí. Teď je nás dohromady deset. Tři větve rodiny. Já patřím do té hlavní. Patří do ní ještě tři dívky a jeden chlapec. V té další jsou tři děti a v poslední dvě. Tam patří i má sestřička Misun. Jsou sice nevlastní, ale i tak jsou to sourozenci. No každopádně se třemi mými sourozenci z hlavní větve a dívkami, dvojčaty, z jiné rodiny tvoříme skupinu jménem: SiS.tar.


Je to trošku složité, já vím. Ale řekněte mi, co je na světě jednoduché. Postupně vám to určitě vysvětlím. Teď ale musím rychle do té školy, jinak mě bude sestřička nenávidět. "Unni!", vypískla a běžela ke mně, hned jak jsem vešla do dveří. "Ah, Misun! Ještě jsi nebyla na řadě, že?", rozzářila jsem se. "Ještě mám čas.", usmála se zářivě. Chytila mě za ruku a vedla do zákulisí. "Pojď! Řekla jsem holkám, že přijdeš. Chtějí tě hrozně vidět.", pištěla nadšeně. "Slečno.", ozvalo se za mnou. "Hm, buďte v sále. Nic se mi nestane, nebojte.", zavolala jsem na ochranku a šla se setrou.
Tam se na mě sesypal nespočet dětí. Jak těch malých, tak těch velkých. Neříkám, že jsem slavná jen tak pro nic za nic. Musím ale říci, že obdiv takhle mladých dětí se mi líbil. Sláva má svá pro i proti, ale tohle jsem prostě milovala. Ani neumím vyjádřit, jak strašně mě mrzí, že z celé mé velké rodiny jsem na recitál sestry přišla jediná. Tohle si nezaslouží. Nikdo si tohle nezaslouží. Na naše recitály vždy maminka přišla. I když měla hodně problémů a se zdravím to v té době také neměla lehké, vždy tu pro nás byla. O hodně takhle to ubohé dítě přicházelo. Ale hlavně o lásku. Nic není důležitější pro dospívající dítě, než láska. To, že jsem tu já, jí lásku rodičů nenahradí.

"Vážně musíš jít?", pípla smutně Misun, když jsem jí vyložila doma. "Vrátíme se brzy!", rozcuchala jí vlásky Ji Ah. Což byla moje sestra. Je jen o rok mladší než já. Je tak sladká, že by se mi z ní rozpustily zuby. Ale takovým tím elegantním způsobem. Její kávové vlasy jí padaly až pod lopatky a její dlouhé řasy rámovaly velké oči s barvou karamelu. Její oblečení bylo vždy stylové, protože si ho navrhovala sama. Její oblečení bylo pověstné, takže nebylo divné, že nás všechny v Sis.tar oblékala. "Oh, neboj se. Budeme doma do večeře.", usmála se nejmladší z naší větve. Tou byla Lee Sora. Bylo jí teprve devatenáct, ale i tak už mě téměř výškou přerostla. Říkám, že jsem malinká. Měla světlé vlasy na lopatky a tmavé oči. "Tak dobře.", pípla sklesle. "Misun.", zavolala na ni chůva. "Tak už běž.", pohladila jsem jí po hlavě a upravila jí tak rozcuchané vlasy. "Hm, tak ahoj.", mávla na nás a odploužila se do domu. Co je to za rodinu? Vážně už tomu nerozumím. Dítě má radši sourozence než vlastní rodiče. Až se mi z toho dělá špatně. Vrátili jsme se na focení, ze kterého jsem tak rychle utekla, že ještě teď nevěděli pořádně, co se stalo. To bylo u mě normální.


"Ya, Yeeun-ah! Co si to o sobě myslíš, jen tak se zdejchnout?!", řval na mě manažer. "Vždyť jsem vám to říkala. Někdy mám pocit, že mě vůbec neposloucháte!", prskla jsem a posadila se ke stolku. Alespoň mě mohli přelíčit. Nevím, jestli mu to došlo, nebo ne, ale každopádně něco zabručel a zase z šatny odešel. Přeci jen jsem dívky, že? "No konečně jsi zpátky.", vkráčela do místnosti má další sestra. Tohle bylo také normální. Bylo to mé dvojče. Kdybych tvrdila, že si nejsme podobné, lhala bych, jako když tiskne. Byly jsme téměř na vlas stejné. Alespoň co se vzhledu týče. Asi před dvěma lety si ale vlasy obarvila do černé barvy a zkrátila je na mikádo. Bylo to hlavně proto, že už jsme se SiS.tar postoupily dál. Už jsme nebyly v zácviku, takže by si nás lidé hodně pletli. Což bylo normální. Ona byla totiž spisovatelkou. Vlastně skoro všichni z naší rodiny něco znamenají. Ale nikdo neví, že je nás tolik. Tohle tajemství si chráníme zuby nehty. Bylo totiž neobvyklé, že jedna rodina má tolik dětí. Také právě proto pro nás bylo hodně důležité, vytvořit si vlastní identitu. Poslední dobou to ale bylo čím dál tím těžší. Většinu vydělaných peněz jsme museli dát do rodinného rozpočtu, protože otcova (velká) firma zbankrotovala. "Hm, škoda, že jsi tam nebyla. Byla vážně dobrá.", pousmála jsem se a přetáhla si přes hlavu tričko, které mi podávala stylistka. "Promiň, víš, že je moje agentka neodbytná.", pokrčila rameny a posadila se k sešitu. Nikdy mi pořádně neřekla, co píše, i když její knihy jsem všechny četla. Co psala do toho kouzelného sešitu s očky, to mi nikdy neřekla.


"Dobrá práce děvčata. Pro dnešek už máme hotovo.", tleskl náš manažer. To asi neměl říkat. Ji Ah se sebrala a chtěla kamsi ihned běžet. "Nikam.", chytila jsem jí za límeček. "Ale no ták, Yeeun. Volala mi Hyorin, že mě chce vidět.", frfňala. "Žádný takový. Něco jsme slíbily. Tak to dodržíme.", zamračila jsem se a táhla jí do šatny. Doma to bylo zase k nevydržení. Všude byl řev. Nejmladší členka rodiny běhala nahatá po domě zatím, co se jí její maminka Kim Ye Jin, snažila chytit. No jo, čas koupele. V téhle rodině nebylo nic, jak by mělo být. Stěny, které už byly asi po sté přemalované, byly i tak pokryté omalovánkami a různými zbytky jídla. Z různých místností se ozývaly zvuky srážek aut, výstřely ze zbraní, pošetilé chechtání i hádky. Mimo jiné i hudba, která byla pokaždé jiná, takže to tu znělo jako u chocholouška na návštěvě. A nejen to, i tak to vypadalo. "To je vtip? Vážně se koukal na mě?", prošla okolo mě So Young. Byla z druhé větve a na to, že už jí bylo patnáct, se chovala jako řádný huberťák. Prošla okolo mě a jen mávla. Zase se něčemu zasmála do sluchátka telefonu a zmizela v pokoji. Jen jsem nad tím protočila panenky a zašla do poslední místnosti téhle části domu.

V tomhle pokoji jsme byly čtyři. Já a Yun Joo a také Ji Ah a Sora. Pokoj byl velký. Navíc já moc místa nepotřebovala, takže jsme se sem v pohodě vešly. Zatím co se mladší sestry svalily na postel a Yun Joo pohotově zasedla k notebooku, já otevřela dveře na malý balkónek a spokojeně se usadila na zemi. "Taky máte takový hlad?", kňíkla Sora a chytila se za břicho. Náhle na to se jí odtamtud ozval mručivý zvuk. A když mi to teď tak připomněla, dnes jsem vlastně měla jen kus chleba u snídaně, který jsem ukradla Shinovi. Což byl náš starší bratr. "Co takhle pizzu?", klapla sestra telefonem a už volala. "Žádné bílkoviny.", ozvala se pohotově Yun Joo od počítače a dál tam do něj zuřivě klapala prsty. "Co?", nadzvedla se volající sestra. "Myslela bez masa. Takže jí objednej brokolicovou. Mě vezmi Hawai.", broukla jsem a odplazila se k zásuvkám stolu. "Chápu.", kývla jen a už to diktovala do sluchátka.


"Hele půjdeš semnou zítra na ten koncert, když máme to volno?", zazubila se na mě Sora. "A to nechceš vzít třeba tady Ji Ah?", protočila jsem panenky. "Ji Ah jde. A taky jdou dvojčata Park.", pokrčila rameny. "Kde jsi ty lístky zase vůbec vzala?", rozevřela jsem sešit s texty. "Od šéfa.", zahučela s plnou pusou. "Jo aha. Takže máš i určitě lístky na nějakou přihlouplou afterpárty, na kterou nás potáhneš v jediný den volna.", povytáhla jsem na ní zvědavě obočím. "Hele, je to na tobě. Nemusíš chodit.", znova pokrčila rameny. "A kdo vás pak ohlídá. Jistě, že půjdu.", podlehla jsem. Proč jen musím být tak slabá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 9. listopadu 2014 v 19:59 | Reagovat

Bože to je sourozenců, už teď v tom mam guláš O_O
Ale stejně se moc těšim na další díl, protože mě to dost zaujalo :-)

2 ~Tokki~ ~Tokki~ | Web | 10. listopadu 2014 v 0:21 | Reagovat

Neboj se....jsou k tomu vysvětlivky.....XDDD...naštěstí...jako když jsem si to znovu četla, tak jsem sama měla problém...XDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama