Hunters of Emotions 10 Kapitola

27. listopadu 2014 v 21:22 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
10. I'm just a victim… (Jsem jen objeť)

"Tohle je náš velký den. Všichni jste tvrdě pracovali. Hodně štěstí a zlomte vaz.", popřál nám všem ředitel. Já seděla na židli ještě v županu a nechala se líčit. "Zase máš ten divný pocit?", povytáhla obočí Yun Joo, která se opírala o desku pultu. "Hm. Asi se pozvracím.", pípla jsem tak, aby to nikdo neslyšel. "Tak si představ, že je to Seunghyun.", dusila smích. "Ya! To není vtipný!", ale také jsem se musela smát. Protože to co řekla, poprvé v životě nedávalo žádný smysl. Přemýšlela jsem, jestli náhodou nespadla na hlavu. "Můžete se jít obléct, slečno, pak poupravíme účes.", prohlásila jedna z kostymérek.

"Jistě.", pípla jsem. Koncept celého koncertu byl k našemu novému albu. S tím, že jsme spolupracovali tedy i s kluky. Dvě písničky společné....jedna naše, jedna jejich. A k tomu tři rádoby sóla. Jednou dvojčata Park a TaeYang, pak Ji Ah a Daesung a nakonec já s TOPem. Potom by měla být na závěr jedna poslední píseň. Celkově se první část povedla. Bylo to vážně skvělé, vidět všechny ty lidi, jak si to užívají. Ji Ah si to sólo s Daesungem vážně užila. Taky si ho znovu oblékla. Řekla na tvrdo šéfovi, že se jí nelíbí, jak Daesung chodí oblékaný. A víte co? Šéf s tím souhlasil. To mě na tom pobavilo. Ona sama vypadala velmi dobře. Oblečení si samozřejmě sama ušila. Ale netušila jsem, že to bude vážně natolik dobré. Myslela jsem, že jí to ředitel zakáže a připraví něco, co bude pro ni lepší. Ale jemu se zjevně líbilo, že chce sama tvořit svou tvář. Už se podle mě může těšit, na svou sólovou dráhu.


Vypadaly asi nějak takhle. Alespoň podle původního nákresu. Samozřejmě si je doladila až, když je šila. Pak tu byla dvojčata Park a jejich sólo s Tae Yangem. Na to jsem se těšila asi nejvíce. Proto jsem ho chtěla vidět. Musela jsem se tedy převléct hrozně rychle, protože jsem měla jít hned po nich na pódium. Zatím, co Hyojin v písni hlavně rapovala, Boon a Tae Yang samozřejmě zpívali. Skladbu dělala hlavně Boon. Zatím co já s Jiyongem a Tae Yangem jsme napsali text. Hyojin se také přidávala, ale sama věděla, že ať už napíšu cokoliv, bude to pro ni skvělé. Bylo to ve stylu Hip-Hop a R&B. Moc se to povedlo. To musím uznat.


No a nakonec jsem tu byla já a Seunghyun. Celou píseň jsme složili jen mi dva. Ani jsme od nikoho pomoct nechtěli. Byla to píseň jemná a pomalá. Ale hlavně, bylo to tak, že všechno jsem vlastně oddřela já a Seunghyun si tam jen rapoval. Proto jsem skladbu hodně dlouho sepisovala, než jsme jí vůbec mohli nahrát. Chtěla jsem, aby byla vyvážená a nic jí nechybělo. Problém byl, že jsem nebyla zvyklá psát píseň jen pro dvě osoby. Buď jen pro jednu, nebo pro více než tři. Možná....ale jen vážně možná, se mi doopravdy povedla. Koncept celého alba a jeho název zněl: 4 Elements & 5th Star. Proto mé oblečení a číslo bylo jiné. Já byla tou pátou hvězdou. Né že by to byl zrovna můj nápad. Na tom se shodli ostatní a nedali mi na výběr. Ale doufám jen, že mi to opravdu slušelo.


Show pomalu spěchala ke svému konci. A já měla pocit, že to všechno nakonec jen dobře dopadne. Převlékala jsem se zatím, co kluci hráli svou poslední píseň před tou naší, abych měla dost času. Možná jsem byla ten den zaplněná víc štěstím, než zdravím rozumem. Prostě jsem nedávala pozor. Ale asi každý by nedával. Nebylo co vidět. Nebylo kam se dívat, když sál byl ponořen do tmy, kromě pódia. Zrovna jsem zpívala vpředu a myslela na dobré jídlo, které si dám, až se vrátím domů. Už, už se blížil závěr mého sólo zpěvu, když davem něco prosvištělo a přistálo mi to na obličeji s velkou křupavou ránou. Bylo to vajíčko. Hudba ihned utichla a někdo vyběhl ze zákulisí.


Cítila jsem, jak do mě někdo strčil, a v tom doletělo něco dalšího. Ovšem, tohle nebylo vajíčko ani nic jiného z potravin. Byla to nefalšovaná kulka. Projela mi kolem boku, načež se mi po těle rozlila neuvěřitelná bolest. Lidé v sále začali křičet a chtěli utéct. Před očima se mi začalo mlžit. Slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno. Cítila jsem, jak mě někdo chytá do náruče a pokládá mě na zem. Slyšela jsem spoustu zvuků. Spoustu hlasů, ale sama jsem nemohla dělat nic. Pak ale jako by všechny hlasy utichly. Slyšela jsem jen pískání a tlukot vlastního srdce. Instinktivně jsem sáhla na místo, kde před chvílí žhnula ta bolest a podívala se na tu ruku. Hele, krev, pomyslela jsem si. Má tak hezkou barvu. Takovou tmavě rudou, hustou. "Ye Eun. Slyšíš mě? Mluv semnou.", zachroptěl nade mnou ustaraný mužský hlas. "Nic mi není, je to jen škrábnutí.", mávla jsem rukou. Nevím, jestli jsem to řekla i nahlas, ale přišlo mi to, jako že jo. A pak kolem mě bylo ještě víc lidí. A ještě víc. Nějak to ale šlo mimo mě. Připadala jsem si jako opilá. Všichni měli křídla a pod očima tři stříbrné slzičky. "Kap, kap, kap, kapou slzy na polštář.", brumlala jsem si. "Tak. Zůstaň při vědomí. Mluv semnou.", ozval se znovu ten chraplavý hlas. To je Seunghyun? Takhle mi přišlo, že má úplně jiný hlas. Jak, zůstaň při vědomí? To jako že bych mohla omdlít? Aha, to asi ta krev. Já umírám? Vážně? Aha, tak proto ti andělé. Oni mě odnesou pryč, že? Přemýšlela jsem si pro sebe. Pak už si pamatuji jen pár věcí. Pamatuji si, že na mě někdo neustále mluvil. Pak červená a modrá světla a pak nějakou dlouhou osvětlenou chodbu.



Vzbudila jsem se a koukala jsem do stropu. "Yeobo! Už je vzhůru! Yeeun, zlatíčko.", uslyšela jsem mámin hlas. Vzhůru? Co se sakra stalo? "Kde to jsem.", pípla jsem, protože jsem ještě pořádně nic neviděla. "V nemocnici, miláčku.", pohladila mě po vlasech. Já? V nemocnici? Chtěla jsem se posadit, ale maminka mě zarazila. "Lež, bolelo by tě to.", hladila mě dál po vlasech. "Co se stalo?", pípla jsem ustrašeně. "Ty si to nepamatuješ?", podivila se zmateně. Pohlédla jsem na ní. Vypadala vážně vyděšeně. A nevyspale. "Na koncertě…", víc jsem ale neslyšela, protože se mi to všechno promítlo před očima. "Co ostatní? Jsou v pořádku, Stalo se ještě někomu něco?", vyhrkla jsem ihned. "Nikomu nic není.", uklidňoval mě otec. "Říkal jsem, že tohle není dobrý nápad, ale poslouchal mě někdo? Ani ten tvůj povedený přítel.", zafrkal otec. "Jeho z toho vynech.", zavrčela jsem. "Nechte toho oba. Ty bys měla odpočívat. A Yeobo, ty běž pro doktora.", zachmuřila se máma. "A proč bych ho z toho měl vynechávat. Nedokáže tě ani ochránit. Kdyby ses nepohnula, zasáhla by ti kulka orgány a už bys tu nebyla!", zařval táta. "Wae? Protože to není můj přítel. Jen jsme to hráli, abys mi dal pokoj. Už jsem dospělá a žiju si za vlastní peníze. Nebudeš mi říkat, co mám dělat!", zavrčela jsem a i na protesty maminky se posadila. Měla pravdu, bolelo to, ale trochu bolesti snad ještě zvládnu ne? "Teď se o tom nebudeme bavit. Yeobo, ten doktor!", vykřikla už zoufale máma. Otec tedy odešel. "Kde jsou všichni?", měla jsem na krajíčku. I když tu byla máma, připadala jsem si hrozně sama. "Snaží se uklidnit fanoušky a média. Přijdou hned, jak to bude možné.", chlácholila mě máma. "Já věděla, že se něco stane.", povzdechla jsem si. Doktor mi pak řekl, že jsem měla velké štěstí. Kulka nezasáhla žádné důležité orgány a jen mnou prošla. Musela to být tedy střela z blízka. Anebo taky z dálky z nějaké lepší zbraně. Ale o tomhle toho moc nevím.


Na večer pak přišli všichni. "Tys nám dala.", otřel si čelo Youngbae. "Kde je Yun Joo?", zamračila jsem se. "Je doma. Nebylo jí moc dobře. Jiyong je u ní.", usmál se Seunghyun a chytil mě za ruku. "Hm, přeci jen jsme dvojčata.", mávla jsem nad tím rukou. Už tohle znám. Jen mi to hned nedošlo. Vždy, když byla jedna z nás nemocná, byla nemocná i ta druhá. Nevím, jestli to znamená, že kdyby jedna umřela, umřela by i druhá, ale rozhodně to nebudu testovat. "A co ten útočník?", přivřela jsem oči. "Policie to vyšetřuje. Ale spekuluje se, že to mohla být naše stolkerka.", pronesl zarmouceně Daesung. To bylo snad poprvé, co jsem ho viděla bez úsměvu. "Tak měla Yun Joo pravdu.", zasmála jsem se a zahekala bolestí. "Jak, pravdu?", zamračili se na mě všichni. "Už před tím jsme měli takový divný pocit, že mě někdo sleduje.", pokrčila jsem lehce rameny. "A proč jsi to sakra někomu neřekla.", vykulil oči Maknae. "Protože by s tím stejně nikdo nic neudělal. A stalo by se to tak jako tak.", pousmála jsem se. "To nevíš!", chytila se Sora Seung Riho za ruku. Věděla jsem to, ale nebudu jim to vnucovat, když mě stejně neposlouchají. No a o pár dní později mě pustili do domácí péče. Což jsem vážně ocenila.

Vážně nesnáším nemocniční stravu. Je taková bez chuti. Stejně jsem ale musela ležet v posteli. Víc než kdy jindy jsem litovala, že mám pokoj takhle stranou. Mě byla samozřejmě plná televize.


"Jak jste mohli něco takového dopustit?"

"Celou halu jsme několikrát kontrolovali a všechny osoby řádně prohledali podle protokolu. Ještě stále nevím, jak se něco takového mohlo stát.", prohlásil ředitel ochranky.

"Keci.", zafrkala jsem a přepnula kanál. Jenže to bylo co stanici horší. Všichni ale měli jen spoustu hloupých otázek a skoro žádnou odpověď. Dům obléhali fotografové a reportéři. Doufali, že jim někdo poskytne jakékoliv informace. "Proč se na to vůbec koukáš?", zasmál se Seunghyun a zavřel za sebou dveře. Nesl v ruce tác s jídlem. "Nic nedávají a já se hroooozně nudím.", zamručela jsem a položila ovladač vedle sebe. "Co tu vůbec děláš? Myslela jsem, že jsi v práci.", zamrkala jsem na něj. Posadil se vedle mě a postavil tác na noční stolek. "Přišel jsem tě nakrmit.", usmál se sladce. Povytáhla jsem obočí. "Vážně jo?", zasmála jsem se tomu, až mě zase zatahaly stehy. Už se těším, až budou venku. Vůbec jsem se nemohla hnout, aby mě to nebolelo. Jak taková kulka může nadělat tolik paseky. "Řekni á!", Ukázal Seunghyun plnou lžíci ovesné kaše před mým obličejem. "Á.", smála jsem se. "Připadám si jako malá.", brumlala jsem s plnou pusou. Najíst bych se totiž ještě zvládla. Nevím, jaké to jeho chování mělo záměr. Ale prozradil to sám.
"Volal mi tvůj otec a říkal....no to co jsi mu řekla v nemocnici.", nabral další lžíci. "Myslíš si, že to byl dobrý nápad. Mohl by tě vyslat na rande na slepo.", řekl a strčil mi lžíci pod nos. Možná vlastně nechtěl slyšet mou odpověď. Jen to potřeboval říct. Že jsem udělala chybu. "Prostě tam nepůjdu. Jsem dost stará na to, abych si svého schopného budoucího manžela našla sama.", usmála jsem se. "Ještě něco?", pousmála jsem se. Přišlo mi, že má ještě něco na srdci, ale lezlo to z něj, jako z chlupaté deky. "Jiyong říkal, že tu noc, co jsi mě vedla opilého do pokoje, že jsi….", přimhouřil oči. Tenhle jeho podezřívavý pohled jsem nesnášela. Jestli to ví, tak ať řekne. "No že jsi u mě zůstala? Co se stalo?", zamračil se zase. "Achjo. Ty jsi hroznej. Ráda bych se najedla.", zabrblala jsem s plnou pusou. Když jsem ale dojedla, musela jsem mu nějak odpovědět. Rozhodla jsem se pro tu mírnější verzi. "Snažila jsem se ti sundat sako a kravatu, aby ses náááhodou v noci neoběsil, ale nějak se mi to nepovedlo. Protože mě tvoje chápavé ruce stáhly a nepustili. Tak jsem usnula no. Spokojenej?", povytáhla jsem obočí a přepnula kanál v televizi. "Jehééé, animáče.", zasmála jsem se a začala to sledovat. "To je všechno?", koukal zmateně.

"Jestli se mě budeš ještě dál ptát, tak tě odtud poženu.", zabručela jsem a nahnula se pro léky na bolest. "Bolí tě to hodně?", zeptal se a koukal při tom na mou ránu. "No, zrovna příjemný to teda není. Ale ještě se to dá vydržet.", pokrčila jsem rameny a zapila prášky vodou. "Budeš se koukat semnou?", šoupla jsem se víc doprostřed. Pousmál se a lehl si vedle mě. Podepřel mi rukou hlavu a přitáhl si mě do náruče. To bylo podle mě lepší, než ty prášky. To byl jeden z těch klidnějších dní. Pak už to bylo o něco rušnější. Všude semnou chodila silná ochranka, kterých jsem se bála i já. A abych pravdu řekla, celá tahle vytvořená situace se mi nelíbila. Vrátila jsem se zpět do práce a snažila se znovu nabrat ztracenou sílu. Což taky nebylo zrovna lehké. No a nebudu chodit dlouho kolem horké kaše. Toho střelce policie našla. Byla to holka tak v mém věku. A ano, byla to stolkerka kluků. Byla to stolkerka Seunghyuna. Přihlásil jí na policii její vlastní otec. A zatím, místo toho, aby jí soudili, jí zavřeli do blázince, protože jak se ukázalo, měla silnou vrozenou poruchu. Až mi jí skoro bylo líto. "Líto? To ses zbláznila, ne?", koukala na mě Ji Ah. "Ona za to vlastně nemohla. Nevěděla, co dělá. Brr…. To je děsivý.", otřásla jsem se. Vrátili jsme se akorát domů z tiskovky, kde jsem vlastně řekla, že i když udělala něco zlého, nejsem jen já obětí. "Ty jsi pako pohrabaný. Ta kulka ti snad projela mozkem ne?", Koukala na mě dál. "Nezapomínej, že jsem starší!", zamračila jsem se.



Do místnosti se přihnala Yun Joo. Celá udýchaná se o mě opřela. "Táta volal. Chce vás hned vidět.", koukla mi do očí. Vím, že s bouřkou jen čekal, než se trochu uzdravím. Toho teď ale nezastaví, aby udělal prvotřídní scénu, kterou si budu ještě dlouho pamatovat. Vůbec se mi tam nechtělo, ale co jsem měla dělat. Hned jsem tedy zavolala druhého viníka a převlékla se. Doufám jen v jedno, že tátovi konečně dojde, že mě do ničeho nemůže nutit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 29. listopadu 2014 v 0:58 | Reagovat

Tak přeci to tušení měla správné. Hlavní je, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Mohla dopadnout podstatně hůř.
Tak teď ještě přžít dlouhou přednášku od otce...
Moc se těšim na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama