Hunters of Emotions 2 Kapitola

10. listopadu 2014 v 17:31 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
2. Disaster is coming… (pohroma přichází)
"Unni, budeš si semnou dneska hrát?", zamrkala na mě rozespale Misun u snídaně. Měla jí snad všude, jen né na talíři a v puse. Né, že by byla takové čuně, ale Hana, ta nejmladší, si vedle ní hrála, takže bylo nebezpečné se jen přiblížit. "Mian, Misun-ah. Sice mám dneska volno, ale musím něco zařizovat.", pousmála jsem se pro sebe. "Jinja?", usmálo se mé dvojče. Sama se cpala nějakým nízkotučným jogurtem. Ona byla vážně divná. Nejedla maso. Jen vyjmečně. Nesnášela jogurty s příchutí syntetického ovoce a ze všeho nejvíce ale nesnášela mléko. Nevím, co na tom bylo tak špatného? Já tak vybíravá nebyla. Namazala jsem si toust máslem a džemem. "Jinja!", ujistila jsem sestru pohledem. "A nevolal ti takhle náhodou ten tvůj kluk?", zakřenila se v potutelném úsměvu. "A co je ti do toho?", zabručela jsem a vyšla z kuchyně.

To, že mi opravdu volal, jí vykládat přeci nemusím. Prý má něco důležitého, co mi musí říct a že to prý déle nepočká. Tak jsem na to tedy zvědavá. Možná jsem byla ale nadšená až moc. Také jsme se dlouho neviděli. Bohužel jsem neměla dostatek volného času. A tak jsem tajně doufala, že mu to moc nevadí. Chtěl se sejít v jedné kavárně. Musím říct, že to byla příjemná změna v mém normálním denním programu. Našla jsem si tedy v šatníku nějaké pěkné oblečení a při oblékání snědla svou snídani. O pár minut později už jsem běžela přes přechod k té pěkné kavárně. Jupíí!

Seděl tam. Samozřejmě, že tam seděl. Viděla jsem ho už přes sklo, když jsem běžela okolo. S rozzářeným úsměvem na rtech jsem vešla dovnitř. "Ryu oppa!", mávla jsem na něj už od dveří. S kamenným obličejem se ohlédl mým směrem. Co se dělo? Vždy mě s úsměvem zdravil a div si něco neudělal, aby mohl být co nejdříve u mě. V mé náruči. Popošla jsem blíž a až v tu chvíli spatřila vedle něj nějakou dívku. Co se to dělo? Lehce se mi zatočila hlava. Jako bych to možná někde v hloubi duše věděla, ale do mozku to ještě nedošlo. Úsměv mi z tváře ihned zmizel. Neměla jsem na výběr. Posadila jsem se naproti nim. "Budete si přát?", uklonila se přede mnou servírka. "Jen velkou sklenici vody. Gamsahabnida.", pousmála jsem se. "Hned to bude.", vyhrkla a odešla. Zřejmě mě poznala. Ještě aby ne, když jsem si sundala kšiltovku a brýle. Celou dobu jsem nespustila oči z těch dvou. Ta dívka vypadala dost nervózně. Byla taková obyčejná. Nic na ní nebylo. "No tak?", povytáhla jsem jedno obočí, když přede mě postavila servírka vodu. Odkašlal si a pro jistotu se napil vody před sebou. Já se taktéž napila, protože jsem už tušila, že si jí moc neužiju. "Budu se ženit.", vysoukal ze sebe. "A samozřejmě ne semnou.", dodala jsem za něj kousavě a znovu se napila. Měla jsem najednou nějak sucho v krku. Ale to se nedalo srovnat s bolestí, která mi trhala srdce. Věděla jsem, že nám to dlouho nevydrží, ale skončit to takhle? To vážně bolí! "Ale no tak, Yeeun-sshi, vždyť jsi věděla, že je to jen dočasně. Můj otec by to neschválil. Moc dobře to víš.", Snažil se mě chytit za ruku, kterou jsem měla volně položenou na stole. Hrubě jsem mu jí vysmekla.


"Věděla jsem to moc dobře. Ale proč jen jsi to musel nechat zajít tak daleko? Proč se semnou rozcházíš až teď a takhle?", přivřela jsem oči a naklonila hlavu ke straně. "Prosím. Nedělej scény.", sklopil pohled. Ta dívka se na mě ustrašeně dívala. "Já tu scénu nevytvořila.", napila jsem se. To byl můj poslední doušek vody. "Stejně jsi na mě neměla čas. Ty nemáš čas na nic. Myslíš jen na sebe. Nebudeš mít čas ani na svého příštího přítele….", vykládal klidně. Úplně jsem zrudla vzteky. Jak si mohl dovolit, říct vůbec něco takového? Možná se mi to jen zdálo, nebo to bylo proto, že mi hučelo v uších, ale úplně bych si tipla, že mi v tu chvíli puklo srdce. Prudce jsem se zvedla, až židle spadla na zem. "Saekki!", vykřikla jsem a vhodila mu zbylí obsah sklenice do obličeje. "Přeju vám šťastný život.", pohlédla jsem na vystrašenou dívku a odkráčela. Bylo mi z toho na nic. Ne, bylo mi zle. Měla jsem pocit, že se každou chvílí pozvracím. Musím být silná! Přenesu se přes to! Ale víc než kdykoli jindy jsem si připadala zranitelná. I když se to budu snažit ukrýt sebevíc, jedna osoba bude vědět ihned, že semnou něco není v pořádku.


"Takže vážně půjdeš, protože se ti chce? Ne proto, že nás chceš hlídat?", přimhouřila oči Ji Ah. "Hm. Myslím, že to nebude zas tak zlé.", pousmála jsem se mdle do šatníku. Vlastně jsem se ale potřebovala jen odreagovat. Přijít na jiné myšlenky. "Páni.", zasmála se Sora a už se soukala do svých oblíbených upnutých kalhot. "Yun…", pípla jsem. "Hm, jdu taky. Stejně potřebuju nový nápady.", zaklapla notebook a popošla ke mně. Za žádných okolností mě nenechá ve štychu. "Stalo se něco, že?", zašeptala tak, aby to nikdo neslyšel. Ale pravdou je, že by to nikdo neslyšel, i kdyby to zařvala. Holky se hlasitě bavili o tom koncertu, takže nás absolutně nevnímali. Lehce jsem kývla. "Nikde to neříkej.", otočila jsem se na ní s bolestí v očích. Jen na to kývla a hledala něco na sebe."Hele, nebude lepší, když si vezmeme van?", sténala Sora, když jsme se skládaly do auta. "Hele, buď ráda, že jsem řekla, že nás povezu.", zasyčela jsem a nastoupila do našeho auta. Bylo to celkem staré auto, ale nebudilo alespoň pozornost.

Jenže náš vzhled nás vždycky prozradí. Takže jsme museli udělat velká opatření. Já a mé dvojče jsme měli přes své moderní oblečení dlouhé tričko s nápisem: I love Korea, a na hlavách jsme zase měli kšiltovky s opravdu jednoduchým potiskem, naražené hluboko do obličeje. A k tomu velmi temné sluneční brýle. Mé dvě mladší sestry to ale vzaly trošičku jinak. Na hlavách měli parádní paruky a přes oblečení měly trička s názvem té kapely. Vypadaly jsme jako čtyři blázni na dovolené v Soulu. Už nám chyběly jen jednorázové foťáky. "Tady jste.", zvolala nadšeně Boon, když jsme je našli v mačkanici mezi fanynkami. Též byly zakryté, aby je nikdo nepoznal. A vážně nám to vycházelo. Byly jsme jako neviditelné. Díky bohu za to! "Ony tě nakonec taky přivedly?", smála se mi Hyojin. "Hm. Chcete se cpát dopředu?", pousmála jsem se, protože jsem už teď znala jejich odpověď. "Si piš, zlato.", pousmála se Sora. Všechny jsme se chytili za ruce a táhly jsme se davem, až jsme zůstaly namáčklé na dveřích. Dívkám vepředu se to moc nelíbilo.

"Ya! My tu byly dřív!", frkaly naštvaně. "Půjčíš mi svůj bloček na podpisy?", pousmála jsem se na jednu. "Na co?", koukala vykuleně, ale opravdu mi ho podala. Měla v něm už slušnou sbírku. Bylo vidět, že je vážně do hudby zapálená. Měla tam podpisy od členu Super Junior a třeba i Lee Hyori. To mi připomíná, že budu muset Siwonovy zavolat ohledně focení. Byl to jeden ze členů Super Junior. Opravdu pěkný a milý muž. Vytáhla jsem fixu a lehkým vzdušným pohybem se jí podepsala na volnou stránku. "Tohle bude naše malé tajemství.", dala jsem si prst před rty a podala jí ho zpět. Stále vykuleně na mě koukala a pak to s ní málem praštilo. "Tohle jsi dělat nemusela.", pousmála se Yun Joo. "Já vím. Ale vždyť víš, že to mám ráda.", zasmála jsem se. Pustili nás dovnitř ani ne o deset minut později. Nadšeně jsme s holkama běželi do haly, kde jsme poctivě ulovili první řadu hlavního pódia. "Já se tak těším!", skákala nadšeně Sora. "Na co ty se netěšíš.", utřela jí dvojčata a dál hleděly před sebe. Taktéž jsem koukala tím směrem. Na velkém plátně tam byl nápis kapely, jejíž songy moc dobře znám. BIGBANG! Všimla jsem si, že mé dvojče něco smolí do malého bločku ve stejném vázání, jako byl ten její větší, do kterého mě nikdy nenechala nahlédnout.

Snažila jsem se nemyslet na dnešní dopoledne a bylo to téměř nemožné. Pořád jsem měla ten divný pocit v krku. "Otto!", vykvikla najednou Ji Ah. Ohlédla jsem se a uviděla našeho bývalého sekuriťáka. Né, že by to s námi nevydržel, ale nevydržel to prostě s Ji Ah. Byl jejím osobním ochráncem. I já mám někdy pocit, že bych jí zamkla pusu a zahodila klíč. Chvilku zíral naším směrem, dokud jsem si nepovytáhla kšiltovku z obličeje. "Děvčata!", usmál se a šel k nám. "Co tady děláte?", vykulil oči překvapeně. "Obhlížení konkurence.", zahučela Yun Joo a dál se věnovala psaní. "Aha. Rád vás zase vidím.", objal nás postupně všechny. "Jak dlouho to bude ještě trvat?", zeptala se ho Sora. Byla dost otrávená. Nechápu, jak mohla být tak netrpělivá. "No kluci už jsou v závěrečných přípravách, ale hala ještě není zaplněná.", pokrčil rameny. "Už musím jít. Ještě se uvidíme.", usmál se a šel zas dělat svou práci. Někdo mě v tu chvíli chytil za rukáv.

Otočila jsem se. Stála tam ta samá dívka, které jsem věnovala svůj autogram. Měla sebou dvě své kamarádky. "Chtěla bych ti poděkovat za ten autogram.", pípla stydlivě. "Jůůů. Já chci taky.", vyhrkla Sora. Hned se začala hnát k nám. "Držte jí, nebo jí uškrtím.", houkla jsem na dvojčata a podívala se zpět na tu dívku. "Není za co. Je to moje omluva za to, že jsme vás předběhly.", usmála jsem se. "Mohla bys…", pípla a ukázala na svůj telefon. "No jasně.", usmála jsem se a sundala si kšiltovku z očí. Postavila se vedle mě a rychle vyfotila, než si mě někdo stihl všimnout. Za to jsem jí vážně byla vděčná. Poděkovala mi a stoupla si kousek vedle nás. Když hala před začátkem lehce potemněla, dovolili jsme si sundat horní část našich převleků. "Vše v pořádku?", přitočil se k nám nenápadně Otto. Jen jsme mu tak říkaly. Ve skutečnosti si už ani nepamatuji, jak se doopravdy jmenoval. "Jasně. Kdyby něco, tak ti řekneme. Jen nám sem prosím pošly nějaké pití.", usmála jsem se hřejivě. Moje láskyplné pohledy byly docela pověstné. Jen tak jsem je totiž nerozdávala. Ani do kamer a fotoaparátů. V mžiku jsme každá měli před sebou vodu v láhvi. "Děkuju. Em. Málem bych zapomněla!", zastavila jsem ho, než odešel.

"Jestli uvidíš Jiyonga, tak ho pozdravuj, že se uvidíme na té afterpárty.", usmála jsem se. "Určitě mu řeknu, že jsi tu.", zasmál se a odešel. "Neo michyeoss-eo?", drkla do mě Sora, kterou jsem si teď držela blíž, aby nevyvedla nějakou blbost. Zjevně jí vyděsila představa, že by o nás věděli. "Bylo by to ode mě neslušné.", objala jsem jí okolo ramen a napila se vody. Jiyong byl leadr této kapely a všichni ho většinou znali pod přezdívkou G-Dragon. Byl vážně talentovaný. Ale né jako většina. On byl pravý umělec. Všechny texty pro kapelu psal sám. Už je to déle, ale pracovala jsem s ním na jedné reklamě. Užili jsme si tenkrát hodně srandy. Fanynky kolem nás burácivě vyřvávali. Určitě nic neuslyším, až odtud vyjdu. To bude super, pomyslela jsem si.

Pak už ale koncert začal. Všimla jsem si, že se Jiyong hodně rozhlíží. Že by mě hledal? "Chceš taky?", zařvala mi do ucha Sora a podávala mi něco do ruky. Tak, a už nic neslyším. Byly to svítící náramky. Pako jedno. Ani nevím, kde je sebrala. Vzala jsem si je a dala si je na ruce. Proč se trošku nezviditelnit?! Hned mi došlo, kde je vzala. Byly z edice náramků pro naše koncerty, takže na nich byla naše jména. Podala mi ty s mým jménem. Světle modré a bílé. Najednou stáli ti kluci přímo před námi. Byli takový kousek od nás, že by si na ně člověk mohl i sáhnout. To byla neskutečná komedie pro fanoušky. Ti mi samozřejmě řvali za zády. V jednu chvíli stál přede mnou kluk se zářivým úsměvem, a najednou tam stál Jiyong. Stále se rozhlížel. "Na yeogiiss-eo.", pískla jsem směrem k němu. Myslela jsem, že to neuslyší, protože přeci jen na pódiu je to jiné než v publiku, ale překvapeně se na mě podíval. Rozesmála jsem se. Samozřejmě, že nečekal, že se ocitnu jemu takhle pod nosem. Po chvilce mrkání se na mě taky usmál. Neuběhly ani dvě písničky, když jsem se najednou zasekla.



S vykulenýma očima jsem koukala na kluka, který mi včera zachránil nové bílé kalhoty. Ten vysoký kluk s hrubým hlasem a světlými vlasy teď rapoval tam nahoře na pódiu. No sakra. Co je tohle za fóry? "Kdo je to?", kývla jsem směrem k němu hlavou. "Myslíš TOP? Choi Seunghyun. Jejich rapper. Ty ho neznáš?", smála se nevěřícně Sora. Jen jsem zavrtěla hlavou, aby to nebylo podezřelé. Ihned se mi vybavil ten pocit, který jsem vedle něj měla. Tak nějak mě to zahřálo. A nejen to, také se mi vybavilo, jak se mnou mluvil. Přišlo mi, že nebude jako ostatní hvězdy. Celá tato kapela bude zřejmě jiná, než ostatní. "Mám se vás zeptat, jestli se chcete s nimi vidět?!", zasmál se Otto. Bylo to asi někde v polovině koncertu. "Určitě!", vyhrkla nadšeně Sora, načež jsem jí zakryla rukou ústa. "Když jim to nepokazí program.", usmála jsem se. "Tak já vás před koncem koncertu přijdu vyzvednout.", odešel. Zřejmě nás musel vidět jejich šéf. Zajímavý na tom všem bylo, že jakmile jsem ho viděla, přestala jsem myslet na svého bývalého. Ty pocity byly alespoň na chvíli pryč!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 10. listopadu 2014 v 19:16 | Reagovat

Oh...to bylo skvělý :-)
Ano...ta atmosféra na koncertě je nepopsatelná. Stojí za to ji prožít. A setkání v zákulisí je jen sladká třešnička na tom všem :-)
Tak ten zachránce s hlubokým hlasem byl Hyun? No jsem zvědavá, na jejich setkání...
Moc se těšim na další díl ;-)

2 Jaera Jaera | Web | 11. listopadu 2014 v 7:43 | Reagovat

Muhihííííí :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  Tohle se mi líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama