Hunters of Emotions 4 Kapitola

14. listopadu 2014 v 11:00 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
4. Just takeit, likeitis!… (Ber to, jak to je)

Asi brzy dostanu infarkt. "Gallille-o!", zařvala jsem naštvaně na celý dům. Kočka mého dvojčete mi poslední dobou dává pěkně zabrat. Nejen, že se usnesl, že si udělá hnízdo na mé poličce nad postelí, ale teď mě budí skokem z ní přímo na moje břicho. Nechápu, že se pokaždé tak dobře trefí? Asi se z toho pozvracím! Mohla jsem si dnes přispat, protože jsme měli jít do práce až odpoledne. Ale né! Já musím vstávat už teď. Shodila jsem nohy na zem a tak letěl i kocour. S mručivými prskavými zvuky doslova odhopsal pryč. Co tohle bylo za kočku? Vážně netuším. V domě bylo nějaké podezřelé ticho. Lehce jsem se oblékla a celá rozcuchaná došla do sámošky naproti přes ulici. "Dobré ráno.", pozdravila mě prodavačka. Občas jsem se tam takhle ráno neupravená ukázala, takže už tam na to byli zvyklí. Shlédla jsem prodavačku vražedným pohledem, takže zřejmě usoudila, že na mém ránu asi nic moc dobrého není. Koupila jsem si noviny, nějaké sušenky a vrátila se do domu.

Vyšla jsem na balkón a poslouchala hluk okolo sebe. Protože to pro mě bylo, jako chleba. Nebo jako muž. Žít se s nimi nedá, ale bez nich je to taky špatně. "Dobré ráno.", posadila se Yun Joo na židli. "Hm.", pípla jsem téměř neslyšně. Už byla téměř polovina června. Dny byly čím dál tím teplejší. Já měla ale trošku radši zimu. Všechno právě kvetlo a vzduch se plnil vůněmi. Škoda jen, že to kazil smog. Je mi docela líto alergiků. Asi to v téhle době nemají lehké. Ale kdy ano? Asi nejspíš v zimě. "Pěkné představení, včera.", usmála se rozespale. "Ani mi to nepřipomínej. Ještě teď je mi trapně.", odfoukla jsem si vlasy z obličeje. "Co se včera stalo?", zamračila se. Moc dobře jsem věděla, o čem mluví. Věděla, že o tom nechci mluvit, ale držet to v sobě asi taky není dobře, že? Posadila jsem se naproti ní a s povzdechem jí to celé řekla.

"A to bylo po tom, co jsi potkala Seunghyun-sshi?", povytáhla obočí. "No jistě že.", zamračila jsem se. Na co tím jako narážela? Asi zase něco důležitého psala a tohle se jí tam hodilo. Anebo mě chtěla dohnat k naprostému šílenství. K čemuž jsem vážně už neměla daleko. Jenže jak se ukázalo, mělo to úplně jiný záměr. "Co až se to dozví otec? Tohle byla tvá poslední šance, že?", objala si nohy a položila si na kolena bradu. "Já nevím. Nevím, co budu dělat. Vím, že se to dozví, ale na žádné rande naslepo nepůjdu.", vrtěla jsem hlavou. Tak to u nás teď bylo. Jelikož měl můj bratr ještě času dost na ženění, měla jsem jít z domu já a sestra. Ale ani jedna z nás to neměla v plánu.
Ne teď, když moje kariéra tak dobře stoupala.

"Už to víš?", vyletěla na nohy Sora. Zrovna se vrátila z kanceláře. Měla tam jen odnést nějaké papíry. "Hm?", podivila jsem se. Většinu informací jsem dostávala jako první. To ale vešel náš manažer a celou tu novinu nám vyklopil. Měli jsme dostat konečně ty slíbené byty. Když jsme začínali, otec nás odmítl poslat na kolej, takže jsme museli zůstat doma. Kolej se říkalo místu, kde žily začínající hvězdy. Ale teď se nám naskytla možnost, kterou ani jedna z nás nechtěla propásnout. "Dobře. Zítra se na ně můžeme jet podívat.", koukla jsem do svého notesu. Psala jsem si do něj všechny důležité věci ohledně naší práce.

A tak jsme hned druhý den jeli na obhlídku. Měli to být tři byty. Zrovna radost jsem z toho neměla. "Nebo by to mohl být jeden velký.", podotkla realitní makléřka. "To by bylo lepší. Protože máme dva dorostence, které nechci nechávat samotné.", pousmála jsem se na ní. "To není fér.", stěžovala si ihned Sora. Doma jsme to ale zatím nerozhlašovaly. Věděla jsem, že by se náš sen o odchodu z domu, rozsypal jako domeček z karet. Protože potom, bychom nepodléhaly zákonu o rodinném rozpočtu. Navíc nám tedy šéf slíbil, že až bude čas na stěhování, vyřeší to sám. "Omo! SiS.tar na naší chodbě!", ozvalo se za námi. Už, už jsme šly totiž k výtahům. Stál tam Seung Ri a usmíval se jako měsíček. "BIGBANG přede mnou!", vypískla Sora a běžela za ní. "Vaše chodba?", zazářila Ji Ah. "Jasně. Stejný patro, dokonce.", zasmál se. "Náhoda?", naklonila jsem se k Yun Joo. "Asi.", dusila v sobě smích. "To je paráda. Budeme sousedi!", vypískla Sora a chtěla Seung Riho obejmout. Rychle jsem jí chytila a odvlekla jí do výtahu. "Zatím.", usmála jsem se. Ještě jsem stihla zahlédnout, jak se Seunghyun podíval ze dveří. Pane bože, řekni mi, proč já?



A o několik dní později jsme se tam opravdu stěhovali. Otec si ale stejně stanovil podmínku, že alespoň třetinu našich výdělků dostane. Což už nebylo tak špatné. Byla ale jedna osůbka, které to trhalo srdíčko. Snažila jsem se to Misun vysvětlit, ale vážně tomu ještě nemůže rozumět. Nejvíc byla nadšená Sora. Ještě aby ne, když naproti nám bydlí její objekt zájmu. "Kde jsou ty štětce?", pištěla naštvaně Ji Ah a rozbalovala další krabici. "Budou ještě v autě.", ozvala se Boon a hned pro ně běžela. Já jsem prošla okolo ní akorát, když jsem si nesla své náčiní. Nechali jsme si sem udělat nábytek na míru a některé věci dorazí až večer. Proto jsme se rozhodli, že své pokoje trošku vytuníme. "Sakra.", bouchnul se Jiyong. Stál ve dveřích a prohlížel si mě. Já měla na sobě bílou neprůhlednou pláštěnku a roušku. "Ahoj.", stáhla jsem si jí z úst. "Co je to tu za výbuch?", smál se za ním Daesung. "Nesu ty štětce.", houkla Boon. "A já barvy.", dodala Hyojin a protáhly se kolem kluků. "Rozdělte si to podle potřeby. Hlavně s tím neplýtvejte.", zvolala jsem na všechny a otočila se zpět ke klukům. "Takový menší tuning.", pokrčila jsem rameny. "Nechcete pomoct?", pousmál se Jiyong. Stále byl dost překvapen tím, co vidí.

"Spousta barev….hmmm, to není pro velké hvězdy.", prošla za mnou sestra. Otočila jsem se na ní udiveně. Vypadala jako chodící mumie. "Pane bože, ty jsi cvok.", posadila se na zem Ji Ah a otevřela jednu barvu. Boon pustila rádio a v tu chvíli jsem myslela, že moje dvojče dostalo záchvat padoucnice. "No sakra.", smál se Daesung a k tomu tanci sestry se přidal. "Co je to tu za bordel?", zahučel někdo zpoza dveří. "Tak pojďte dál, mohli bychom to zvládnout rychleji.", usmála jsem a vrátila se do obýváku k ostatním. Ji Ah tam poskakovala na místě a mávala ve vzduchu čistým štětcem. Ty byli nějak nadšení pro věc. Na pomoc nám přišli všichni. Teda krom Seunghyuna. Ale neptala jsem se, proč tu není. Jen bych tak dala najevo to, o čem jsem zatím já neměla ani ponětí. Já jsem si vzala na starost kuchyň. Alespoň zatím. Byla tam jedna volná stěna, která potřebovala nutnou dávku sebevědomí. "Step by step.", trsala jsem a Sora naproti mě. I když jí to vůbec nešlo, snažila se z toho dělat pořádnou srandu. Celkově to bylo vážně zábavné.

"Hele, co je tam nahoře?", zeptal se Seung Ri. "Můj pokoj.", usmála jsem se a šla nahoru. "Proč ho máš takhle stranou od ostatních?", šel za mnou Jiyong a v půlce nás oba předběhl Seung Ri. "Protože to je největší pokoj v celém bytě.", usmála jsem se a vešla dovnitř. "Wáá. To je hustý.", koukal překvapeně Seung Ri. "Tak tady bych chtěl mít taky pokoj.", smál se Jiyong. Byl ještě nezabydlený. Nebylo v něm vůbec nic. Přes to byl veliký vzdušný s velkými okny, vestavěnou skříní, koupelnou a krásným balkónkem. "Jsme tu!", vypískla Sora a řítila se s věcmi na malování dovnitř. "Hlavně pomalu, ať si nic neuděláš.", usmála jsem se a roztáhla velkou plachtu. "Kdo zůstal dole?", zeptala jsem se, když jsem si je přepočítala. "Boon je v obýváku. Dodělává ty detaily.", pokrčila rameny Hyojin. "Ji Ah a Daesung jsou v koupelně a dodělávají ty růžové květy.", usmál se Youngbae a pomohl mi s plachtou. "Přece jsi chtěla, aby tam někdo byl.", pokrčila rameny Sora. "Už jsou tu s nábytkem!", přiletěla Boon. To bylo asi okolo sedmé večer. Všechny pokoje už byly alespoň z poloviny hotové, takže jsem se nemusela bát, že bychom to zítra sami nedodělali. Díky bohu! "Tak. U toho musím být.", pokrčila jsem rameny a šla dolu. Po cestě jsem si sundala svůj malířský ohoz. Otevřela jsem dveře, že půjdu dolu nainstruovat stěhováky a narazila někomu do hrudi. Klapka číslo 3!


Tak vážně! Co jsem zase komu udělala. "To je mi přivítání.", zasmál se Seunghyun a snažil se chytit mé neohrabané tělo, než jsem s ním zase kecla na zem. "Hyung!", ozvalo se shora. "Jsem tady. Půjdu pomoct Ye Eun.", zavolal do bytu. "To nemusíš.", pípla jsem, když mě postavil na nohy. "Pomůžu rád.", pousmál se a šel semnou dolu. Nakonec jsme ale všichni museli spojit síly, aby se nábytek co nejdříve dostal do bytu. Hodně věcí bylo nesmontovaných, protože bychom je ani jinak nepronesly dveřmi. "To je fór, že?", mručela naštvaně Sora, která si myslela, že jí tohle mine. "Je nás tu jedenáct. Za chvíli to budeme mít hotoví.", uklidňovala jsem jí a táhla čelo své postele nahoru po schodech. "Achjo.", fňukla a táhla před sebou noční stolek. Já jediná jsem vlastně měla velkou postel. Ale taky jsem věděla, že v ní nebudu ležet sama. Yun Joo se ode mě moc nehne. "Kdo mi pomůže?", vypískla Ji Ah. Ta vážně nedokáže být samostatná. Vždyť je to přeci jednoduché. "A...ah.", zastavila jsem v polovině schodiště a snažila se nespadnout. To čelo bylo vážně těžké. Najednou se mi ale práce ulehčila.

"Tak honem.", zasmál se Seunghyun mému zmatenému výrazu ve tváři, když jsem se otáčela a snažila se tak zjistit jakto, že je to najednou tak lehké. Položili jsme ho radši na zem. Bála jsem se, že stěny ještě nebudou suché. Dveře na balkón byly otevřené dokořán. Také hlavně proto, že tam měla přijít taková sedačka s křesílkem a stolkem. Protože byl balkón krytý, nemusela jsem se bát, že mi nábytek namokne. "Tak co budeme dělat nejdřív?", prohlížel si Seunghyun všechny ty krabice s rozmontovaným nábytkem. "Hm. Napřed bych chtěla přesunout tenhle nábytek na balkón. No a pak jednoduše postel.", pokrčila jsem rameny. Přišlo mi trošku divné, že jsem tu s ním sama. Navíc sem tolik nedoléhal hluk z dolních pokojů. Bylo to tak odříznuté. Sice jsem chtěla mít vlastní pokoj, ale být v něm hned první den sama s klukem, mi nepřišlo jako moc dobré. "Můžu se tě na něco zeptat?", podrbala jsem se vzadu na hlavě. "Hm?", vzhlédl ke mně. Důkladně si pročítal návod. "No jsi nejstarší z kluků, že mám pravdu?!", spíš jsem to konstatovala. Bylo to jasné. "Hm.", kývl a dál mě sledoval. Tep se mi pod jeho pohledem nepatrně zrychlil. "Většina kapel má jako leadera nejstaršího člena. Člověka s nejvíc zkušenostmi…", vzala jsem do ruky šroubovák a hledala ten správný šroub. "Aha. No to je jednoduché. Sama asi víš, že je Jiyong o hodně lepší, než já.", zasmál se a vrátil se k návodu. "Na tom koncertě jsem tě slyšela poprvé naživo. A zas tak zlé mi to nepřišlo.", pousmála jsem se a smontovala k sobě rošt postele. "Děkuju. Toho si cením.", usmál se a též se dal konečně do montování. Kolem deváté jsme měli hotovo. Jediné co ale scházelo, byla vestavěná skříň. Unaveně jsem padla na postel.


"Unni! Máma!", vypískla Sora. Vběhla do pokoje tak rychle, že jsem se jí lekla a skutálela se na zem. "Mwo? Co tu dělá?", vyletěla jsem hned na nohy. Byla jsem značně rozcuchaná a zpocená z té vší práce. Asi jí to přišlo divné, protože si mě změřila pohledem. Ještě podezřelejší to bylo proto, že Seunghyun zrovna objímal jeden z mých čerstvě povlečených polštářů a seděl na kraji té postele. "Lee Ye Eun!", ozval se někde dole mámin hlas. "Už běžím!", vypískla jsem. V polovině cesty jsem ale zase zakopla. "Pomalu!", chytil mě Seunghyun v pase. Trapas! Máma stála přímo pod schody a celé to samozřejmě viděla.


"Waaa! To je sladká kočička!", pištěl nadšeně Daesung a točil se s Gallilleem po místnosti. Doufám, že se ta kočka pozvrací! Vážně jsem jí moc nemusela. No to bylo slabé slovo. Vzpomněla jsem si, jak mi označkoval kabelku a z mého stolu si udělal škrabadlo. Maminka nám přinesla jídlo. Prý, že určitě po tak náročné práci musíme mít hlad. Bylo to od ní vážně milé, protože bych neměla sílu ani zvednout nůž, aniž bych se pořezala. Neříkám, že neumím vařit. To umím a doufám, že celkem obstojně. Ale opravdu jsem byla nějak unavená. Kluci se s námi rozloučili a slíbili, že zase zítra přijdou. A to byl jednoznačný signál pro mámu. Hned jak za nimi klaply dveře, si mě odvedla stranou. Nejbezpečnější to tedy bylo v mém pokoji. Ale i tak pochybuji, že holky nebudou poslouchat. Sedla si na mou novou postel a prohlížela si malování, které ještě stejně chtělo dodělat, na stěnách mého pokoje. "Copak se stalo s Ryu?", zašeptala a na čele se jí při tom vyrýsovala další nepotřebná vráska.

Nechtěla jsem se s ní o tom bavit. "Rozešel se semnou.", opřela jsem se rukou o dveře na balkón. "Takže se ho snažíš nahradit tím...tím...", pomáhala si rukou. Nemohla mu zřejmě přijít na jméno. Také ho viděla zřejmě dnes poprvé. Nebo se mi jen zdálo, že v jejím hlasu slyším odpor?! "Tak to není. Taková nejsem a ty to víš.", zavrzala jsem zuby. Měla jsem co dělat. Tohle mě naštvalo. Doufala jsem, že mi alespoň trochu porozumí. "Ani nevíš, jam mi ublížil. Nemáš nejmenší ponětí, jak moc mě to bolí. A Seunghyun je hodný. Na nic se neptá. Naslouchá.", snažila jsem se jí to vysvětlit. "Nemyslela jsem to zle, drahá.", položila mi ruce na ramena. "Nevíš, jak moc je těžký, vyrůstat ve světě bez identity. Nemám na nic a na nikoho pořádně čas. A mrzí mě to. Bolí mě to.", opřela jsem hlavu o chladnou skleněnou výplň dveří. A poprvé, od toho chmurného dne, jsem se rozbrečela. A možná tak, jako snad nikdy.


"Yeobo, máš tu dopis.", zahuhňala Ji Ah, když se vrátila od schránky. Nevím, proč si tu vafli musela brát sebou. "Neříkej mi yeobo.", frkla jsem a sebrala jí to z ruky. Byla to obálka krémové barvy převázaná zlatou stuhou. I písmo bylo zlaté. Byla to pozvánka. Můžete hádat kam. Nemusela jsem to ani otvírat, abych to poznala. Úplně to z toho čišelo. "Půjdu. Do pokoje.", zadrhla jsem se. Bylo mi zle. Chtěla jsem něco rozbít. Proč jen jsem to nemohla být já? Co měla ta holka, co já ne? Hm, volný čas! Jaká ironie osudu. Nejradši bych se schoulila do klubíčka a měsíc nevylézala. Vypadala bych potom jako zombie s nemytými vlasy. To by bylo něco….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 14. listopadu 2014 v 16:55 | Reagovat

To bylo moc hezké.
Né vždy máme to, po čem tolik toužíme...
Moc se těšm na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama