Hunters of Emotions 5 Kapitola

16. listopadu 2014 v 13:56 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
5. Sorry, It's little bit hard for me…. (Pardón, je to pro mě trošku těžké)

"Co chceš dělat? Půjdeš tam?", zvedla sestra oči od notebooku před sebou. Vedle ní spokojeně chrápal Gallille-o. "Já nevím.", rozcuchala jsem si znovu vlasy. "Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad, ale vše se musí zažít.", pokrčila rameny. "Na tvoje rady kašlu.", vřískla jsem beznadějně. Už jsem z toho všeho vážně byla pološílená. Viditelně jí to ublížilo. Vím. Byla jsem poslední dobou hrozně naštvaná a podrážděná, ale tolik mě to bolelo. Dnes jsme doma byly samy. Z jednoho prostého důvodu. Zbytek kapely jel na nějaký doučovací kurz. A ten jsem já podle všeho nepotřebovala. Možná bych ale byla vděčnější, kdybych mohl něco dělat. Tohle mě hodně užíralo. "Tak promiň, jen se ti snažím pomoct.", zvedla ruce v obraně. "No to vždycky.", zavrčela jsem a otevřela dveře. Zvonek totiž ne a ne přestat vyřvávat. Asi ho brzy rozmlátím. "Tak co je?", zařvala jsem.

Jiyong na mě ohromeně zíral. Rychle jsem si rukou zakryla ústa. "Asi jdu nevhod.", poznamenal s lehkým úsměvem po chvíli. "Ne, ne. Promiň. Jsem teď trošku podrážděná.", mávla jsem rukou a pustila ho dovnitř. "Potřebuješ něco?", snažila jsem se o úsměv. "Slyšel jsem, že budete mít za týden také dovolenou. A protože spolu tak dobře vycházíme, napadlo mě, že bychom mohli na společnou dovolenou.", usmál se zářivě. "Maj-a ! Prostě odjedeme a odpočineš si.", vyletěla sestra od notebooku. Co to s ní v poslední době bylo. Přišlo mi, že nějak málo píše. A nejen to. Také vždycky souhlasila skoro se vším, co Jiyong vyslovil. "Na molla. Ještě si to nechám projít hlavou.", pokrčila jsem rameny. Oba měli pravdu. Docela mě to i lákalo. Ale bohužel to nebylo jenom o mě. "Hele. Musíš na něj zapomenout. A jestli zůstaneme zase doma, tak se úplně složíš. Ryu přece není jediný chlap na světě.", vrčela sestra. Ale až pak jí došlo, že tu nejsme sami. Vykulila oči a zakryla si pusu. "Co se stalo?", zamračil se Jiyong.


Povzdechla jsem si, a otočila se k oknům. Tak aby na mě neviděl. Málem mi i ukápla slza, kdybych jí včas nezarazila. "Můj přítel se semnou rozešel tak, že mi představil svou budoucí ženu.", otočila jsem se na něj zpět s kamennou tváří. Jeho čelo se pod tou zprávou ještě víc stáhlo, takže vypadal jako jeho pes Gaho. Byl to Sharpej. Moc hezký psík. Také bych někdy takového chtěla. Ale to by nesměl existovat Gallille-o. Je silnější než kterékoliv zvíře, které jsem kdy viděla. Myslím si, že by si klidně troufnul i na medvěda. Na to bych si stoupla do první řady! "Pozval mě na svatbu.", dodala jsem tomu třešničku. "To je hajzl.", praštil do sedačky, až Yun Joo nadskočila. Netušila jsem, že má takovou sílu. Asi bych od něj nechtěla dostat ránu.

Nevím tedy, jestli byl dobrý nápad, na to kývnout, ale nakonec se tedy rozhodlo, že se pojede na dovču, ať už semnou, nebo bez. To mě tedy moc nepotěšilo. "Kam bychom jeli?", vedly se další diskuze. V pořadí už to byla asi šestá. Věčně jsme se teď scházeli u nás. Protože náš byt byl největší. Ještě horší bylo, že Seunghyun z nějakého důvodu nemohl s námi jet. Vlastně nevím, proč mi to tolik vadilo. Já si vždycky touhle dobou otevřela sešit na texty a vytvářela něco, co se stejně nedalo použít, protože jsem to vytrhla, zmuchlala a zahodila. "Yeeuna?", otočila se na mě Sora. Doufala, že mě něco napadne. Já teď ovšem měla takový tvůrčí blok, že mě to opravdu nezajímalo. Kde je někdo, když ho potřebuju? Všichni, kdo o tom věděli, se drželi stranou a ti ostatní se taky drželi stranou. To jsem byla tak děsivá? Ale vážně! Co je na mě špatného? Chápu, že jsem trošku workoholik, ale není to tak strašný. To mě nikdo nevidí jako ženu? Všechno se ve mě při té myšlence sevřelo. Praštila jsem hlavou o stůl. Alespoň tak jsem upoutala pozornost. "Pojedeme kamkoliv. Hlavně co nejdříve.", prohlásil Jiyong pohotově. Já přece nebudu řvát, tak proč se mě tolik bojí? Pomoc!

Vím, trošku jsem se v sobě ztratila. Nechala jsem se moc unést bolestí a samotou. Vždyť mezi mnou a mým bývalým přeci jen nic nebylo. Nic. Až mi to přišlo divné. Možná tohle mě má poučit. Možná je gay a skrývá to. Možná jsem se jen bála, že zůstanu sama a právě proto se ho držela. Také se bojím následků, až to zjistí otec. Líbit se mu to rozhodně nebude. "Proč bych ti měla nosit kufr?", vykulila jsem naštvaně oči na Soru. "Protože jsem Maknae.", culila se a kroutila. "To ti poradil Seung Ri. Počkej, až toho skřeta chytím.", podívala jsem se k nebi. "Vezmi si ten kufr a přestaň si konečně stěžovat. Lidi za tebe nebudou dělat věci, které musíš udělat sama!", strčila jsem jí ho do ruky a sama naložila svůj do taxíku. Já, Sora, Yun Joo, Youngbae a Daesung jsme jeli napřed. Ostatní ještě zařizovali něco v práci, takže přijedou až zítra. Nebo večer. Podle toho, jak to stihnou. Nakonec jsme jeli na Jeju. To se asi nikdy neomrzí. Je to tu obzvláště krásné. Já osobně bych tu klidně mohla žít. Bydleli jsme v hotelu, který měl několik samostatných budov. Jednu jsme měli sami pro sebe. Dvě oddělená patra a velká společenská místnost. Připadala jsem si, jako znovu na školní koleji. A to jsem tam byla jen chvíli. Chyba v registru. "Opravdu nepůjdeš s námi?", povytáhla Sora obočí. "Tady mi to vyhovuje.", pousmála jsem se, vděčná za stín, který jsem tu v přístřešku měla. Byla jsem dost unavená, ale i tak jsem chtěla vidět, co se děje. Navíc jsem toho v poslední době vážně moc nenaspala. Bylo by tedy nebezpečně, jít na pláž na slunce. Mohla bych tam usnout.

To se mi ale povedlo i tady. A rovnou několikrát. "Běž si lehnout dovnitř. Nastydneš tu.", smál se mi Daesung, který si šel pro pití do lednice. "To je dobrý.", pousmála jsem se rozespale. Vážně musím říct, že jsem zapomněla na ty strasti všedního dne. Vyhovovalo mi to. Mohla jsem tu být na chvíli někým jiným. "Ji Ah psala, že už jsou tady.", vypískla nadšeně Sora a běžela dovnitř. "Jinja?", otočil se Daesung ve dveřích a běžel za ní. Né, že bych nebyla ráda, že už jsou tu, ale nějak se mi nechtělo vstávat. Možná to bylo i tou slabostí, kterou jsem v sobě cítila. Anebo tím, že to byli jen mí kamarádi a né Seunghyun. Přemýšlela jsem, jak by mi asi pomohl, kdyby o tom všem věděl. Možná už mu to někdo vykládal. Znovu mě přemáhala únava. Hlavně ta psychická. Roztáhla jsem se na sedačce a koukala jsem na západ slunce, který byl už téměř u konce. Nepamatuji si, že bych znovu usínala, ale někde z povzdálí mé mysli jsem slyšela jakýsi rozhovor.

"Už zase spí."

"Bylo toho teď na ní hodně.", povzdechl si někdo.

"Odnesl bys jí nahoru?"

"Samozřejmě."

Probudila jsem se asi okolo šesté. Samozřejmě, že všichni budou ještě spát. Já jsem už to ale nedokázala. Navíc jsem si možná nalhávala, že mě nevzbudil vlastní křik. Sešla jsem dolů do společenské místnosti, která byla rozdělena na několik částí. První: Kuchyně. Velmi moderně zařízená a s plnou lednicí. Druhá: Jídelní kout. Velmi praktické, když jste se chtěli někde společně sejít. Kde jinde by to pak šlo, než u jídla. Třetí: Obývák. Byly tu dvě velké sedací soupravy a velká televize. V knihovně bylo pár knih, ale byly spíš jen na okrasu. Nalila jsem si sklenici studeného mléka a připravila si nějaké cereálie. Po ránu jsem toho nikdy moc nejedla. Původně jsem si sice chtěla udělat čaj. Jenže už teď tu bylo teplo. Takže jsem to ihned zavrhla. Jak jsem tak přemýšlela, došlo mi, že je mi líto, že Seunghyun nemohl jet. Po chvíli jsem se vracela zpět do společenské místnosti. Musela jsem se obléct. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl v mém spacím úboru. Což bylo vytahané triko, které jsem si koupila v jednom hip-hopovém obchůdku. "Dobré ráno.", ozvalo se od hlavních dveří. Ani nevím, jak se mi tenhle kousek povedl.

Katastrofické pády, klapka čtyři....

Zakopla jsem o vlastní nohy. Zrovna jsem se chtěla otočit, i když jsem věděla, kdo to tam stojí. Asi jsem nebezpečná sama sobě nejvíc, když mě něco hodně překvapí. Zavřela jsem oči a zkřivila obličej, čekajíc nějakou bolest. Hlavně v oblasti mého zadku. Ruce jsem měla zvednuté nad hlavou, ještě stále od toho úleku. Místo toho jsem ale ucítila pevné teplé tělo a neodolatelnou vůni. Rychle jsem se ho chytila okolo krku. "To je mi ale přivítání.", zasmál se. Jak na to přijde, že mě pokaždé chytí?! Nebo mě prostě chytit chce? Ale taková vzdálenost. Copak je snad upír? "Myslela jsem, že nepřijedeš.", nepouštěla jsem se ho. Nějak mi tak bylo dobře. V jeho náruči. "Změna plánu. Nemůžu tě přeci nechat, abys tu na ně byla na všechny sama.", chraptivě se zasmál a pevně mě držel v objetí. Ani u něj to nevypadalo, že by mě chtěl pustit. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Lehce jsem si opřela hlavu o jeho rameno a úlevně vydechla. Ať už přijel kvůli čemukoliv, je mi to jedno. Byl tady. A možná.....možná mi pomůže uzdravit mé bolavé srdce. "Hyung!", ozvalo se najednou rozespale. Rychle jsem se ho pustila a odskočila. Ani nevím, jak dlouho jsme takhle stáli. Ale muselo uběhnout hodně času, když už kluci vstávali. Ve dveřích stál Maknae a mnul si oko. Vypadal takhle jako malé dítě. Pak se ale nějak rozpačitě rozkoukal po nás dvou. "Já ruším?", pípl sladce.

No kde tohle sebral? "Ani! Seunghyun-sshi teď přijel. Jen jsem….", nemohla jsem se vymáčknout. Co bych mu ale na tohle asi tak měla říct? Vždyť jsem ho tu normálně objímala. A na přivítanou to asi nebylo. "Můžeš si jít převléct. Máš tady slinu.", sesadil ho Seunghyun. "Tak jo.", pípl rozverně a odběhl. "Asi si budeš chtít vybalit. Pojď, ukážu ti pokoj.", pousmála jsem se. Najednou mi bylo hned o něco lépe. Jako by mi tím objetím předal nějakou svou energii. Když se pak všichni nasnídali a přivítali (až moc nadšeně) Seunghyun-sshi, vyrazili na pláž. Nevím proč, ale mně se tam zrovna dvakrát nechtělo. Né, že by mi vadilo chodit v plavkách. Přišlo mi, že by se tu čas dal strávit trošičku jinak.



Těch prvních pár dní to bylo tedy pořád stejné. Až mě to začínalo otravovat. Pouze snídaně se dali snést. Protože jsem vždycky vstávala brzy. A taktéž Seunghyun. Ani dnešní ráno nebylo výjimkou. "Dobré ráno.", usmála jsem se na něj a podala mu do ruky hrnek kávy, který si každé ráno dopřával. Připadalo mi, jako bychom byli manželé. Vskutku zajímavá představa. "Koukám, že už znáš můj ranní rituál.", pousmál se a sedl si k jídlu. Musím přiznat, že jsem ho lehce okoukala. Ale tak dělám to, abych mu zpříjemnila začátek dne. Jako to udělá on, sotva vejde do místnosti. "Co máš dneska v plánu?", zeptal se, když jsem si sedala naproti němu s čerstvými teplými vaflemi. "Zase budeš sedět na verandě a hlídkovat?", zasmál se škodolibě. "Nehlídkuju, ale hlídám. A asi ne. Přemýšlela jsem, že bych se mohla dnes vypařit.", usmála jsem se záhadně. Opravdu jsem to chtěla udělat. Jet se podívat okolo. Někam si zajít, něco si koupit. Prostě na chvíli nehlídat své sestry. "Vážně? A co se takhle zdejchnout spolu?", nadhodil a šel umýt své nádobí.

"To nezní špatně.", pousmála jsem se. Kohokoliv jiného bych asi odmítla. Ale u něj to prostě nedokážu. "Tak se sejdeme venku za půl hodiny. Budu čekat s autem.", pousmál se a zmizel. Rychle jsem dojedla, opláchla nádobí a běžela se převléct. Oblékla jsem se do letních šatiček a bot na nízkém podpatku. Lehce jsem si natřela řasy a jen jsem vlasy sepnula do spony, protože jsem si chtěla vzít jeden klobouček. Do menšího batůžku jsem sbalila potřebné věci a i některé, které bychom mohli potřebovat. Rychle jsem zmizela, aby mě nikdo neviděl. Sestry už se totiž začínaly probouzet a kluci už chystali v kuchyni snídani. "Kde je Yeeun noona a hyung?", rozhlížel se Seung Ri. Lehce jsem zavřela dveře, abych nedělala hluk a vyběhla po cestičce k hlavní bráně.


Opravdu tam na mě čekal. Nevím proč, ale vážně mě to potěšilo. "Mise splněna.", usmála jsem se. "Tak si prosím nastupte, slečno.", podržel mi dveře od auta otevřené. "Oh, Gamsahabnida.", uklonila jsem se lehce a nastoupila.
"A kam pojedeme?", usmál se, když jsme vyrazili. "Slyšela jsem, že je poblíž muzeum. Mají novou expozici.", pousmála jsem se. Sice jsem netušila, jestli se mu to bude líbit, ale tak to rovnou vyzkoušíme. "Tak dobře.", kývl k souhlasu a vyrazil tím směrem.

"Medvídci? Vážně?", zasmál se, když si prohlížel ceduli na dveřích muzea. "Tohle nejsou jen tak nějací medvídci.", zamručela jsem a vešla dovnitř. "Neříkej, že…", načal. "Mají tlukoucí srdíčko.", usmála jsem se nadšeně a běžela hned pro vstupenky.

"Koukej! Mají tu i vás.", běžela jsem k vitrínce uprostřed místnosti jednoho ze sálů. Opravdu tam byli medvědí BIGBANG. Byli to ti hýbací. Musela jsem se tomu smát. "A tady taky.", smála jsem se u další. "No jo. A tady jste vy.", smál se zase Seunghyun. A opravdu. Měli tam i SiS.tar. "No to je hrozný.", zamračila jsem se. "No ták. Je ti docela podobnej.", smál se mi dál. "To není vtipný.", dupla jsem. "Nedělej to. Zase si zlomíš podpatek.", usmíval se kulišácky. A co když chci, aby se mi zlomil, abych mohla padnout do tvé náruče. Tohle mi proletět hlavou vážně nemuselo. Postupně jsme došli až k těm, které si můžete koupit. Můžete si je i obléct. "Myslím si, že bych tvého medvídka zvládla obléct stylověji.", zasmála jsem se a koukala na jednoho na prodej. "To si myslím i já.", koukal zase na jednoho z edice SiS.tar. Podívali jsme se na sebe lišácky. "Domluveno.", řekli jsme najednou a každý někam zmizel. Já jsem hodnou chvíli trávila u výběru samotného medvěda. Jeden mi přišel moc málo huňatej, druhej zase s křivým nosíkem. No musel být prostě dokonalý. Kolem nás se proplétalo docela hodně dětí. Oni už vlastně začali školní prázdniny, pomyslela jsem si a nechala si méďu naplnit. Pak jsem si vybírala srdíčko.

"To je úžasné.", přitiskla jsem si ho v dlaních k uchu. "Máš pravdu.", zasmál se Seunghyun vedle mě. "A to se ti to napřed nelíbilo.", frkla jsem a vytáhla další. Každé totiž bilo jinak, bylo jinak veliké a silné. Chtěla jsem, aby přesně pasovalo. "Neříkal jsem, že se mi to nelíbí. Jen by mě nenapadlo, že si takové věci líbí.", sáhl po dalším, stejně jako já. "Pane, vy toho o mě nevíte ještě tolik.", usmála jsem a konečně měla vybráno. Přišlo mi, že tluče úplně ve stejném rytmu jako to jeho. Vzpomněla jsem si na jeho velký příjezd a málem zčervenala. V ten den tlouklo takhle. A stejně na té párty a i na té ulici, když jsme se poznali. Nechala jsem méďu zašít a šla jsem si vybrat vhodné oblečení pro svého méďu. "Unni.", zatahala mě nějaká malá holčička za látku šatů. "Hm?", otočila jsem se na ní s úsměvem. "Ye Eun unni. Jsi moc hezká.", vyhrkla a běžela zpět ke své mamince. To bylo vážně roztomilé. Vážně mě to potěšilo. Rychle jsem se vrátila k práci, protože Seunghyun měl toho svého skoro hotového.

Lhala bych, kdybych netvrdila, že mi to zalichotilo. Člověk takové věci normálně neslyší. Dokonce mi i zčervenaly tváře. Kéž by mi tohle někdy řekl nějaký muž. Toho už bych pak nepustila. "Ty ukaž.", zabručela jsem. "Ne ty!", oponoval mi. "Tak najednou.", rozhodla jsem. "Hana, dul, ses(set)….Tadá!", ukázali jsme je najednou. A vážně! Ono to vypadalo lépe, než bych kdy mohla očekávat. Měla jsem takový pocit, že to byl můj medvědí dvojník. "Páni.", vydechla jsem překvapeně. "Můžu?", chtěla jsem si ho jen pořádně prohlédnout. "Ten je můj.", zamračil se na mě. "Tak dobře. Toho mého už neuvidíš.", nafoukla jsem se a strčila ho zpět do speciální krabice, které jsme na ně dostali. Pak jsme jeli na památky. Napřed mi přišlo divné, že nás nikdo nehledá, ale došlo mi, že jsme si vypnuly telefony. Bylo to nádherné místo. Dokonce jsme si zašly společně na oběd. Ale to jsme rovnou mohli hlásit svá jména na ulici. Všichni chtěli naše podpisy, fotky a kdo ví, co ještě. A zakončili jsme celý náš výlet procházkou po promenádě. Se zmrzlinou v ruce jsem sledovala moře. Vypadalo to takhle úplně jinak. Cítila jsem se, jako bych byla na rande. Hned jsem zrudla. Domů jsme se tedy vraceli až někdy pozdě odpoledne. Měli jsme spoustu fotek. Nechtěla jsem, aby mi něco ze vzpomínek zmizelo. Rozhodně né z těchto.

"Kde jste byli?", vběhla hned Ji Ah do chodby. "Proč tě to zajímá.", zasmála jsem se jejímu brunátnění a obešla jí. "Ye Eun. Kdes byla.", přilepila se na mě Yun Joo. Takhle vyděšenou jsem jí ještě neviděla. "Co je?", zeptala jsem se. Nevěděla jsem, co mám čekat. "Myslela jsem, že jsi někam zmizela. Že se ti možná něco stalo. Tohle už mi nikdy nedělej.", držela se mě jako klíště a neměla daleko od slz. "Byla semnou. Na výletě.", usmál se Seunghyun. "Tak už nikdy takhle beze slov neodcházej. Vážně jsi nás vyděsila.", chytil sestru za rameno Jiyong. "Důležité je, že nikomu nic není. Teď se pojďte podívat na tohle.", ukázal Youngbae na televizi. "Děje se něco?", odtrhla jsem se od sestry a se svraštělým čelem pohlédla na televizi. "Říkají, že by v noci měl přijít nějaký silný poryv větru.", řekl a taktéž se na to díval zarmouceně.

"Dobře. Nevíme sice, jak silné to bude, nebo jestli to vůbec přijde, ale chtělo by to nějaké přípravy.", řekla jsem a postavila se na stůl, aby mě opravdu všichni viděli a já viděla je. "Chci, abyste se všichni dnes v noci drželi tady dole. To znamená, že se dost uskromníme.", začala jsem. Bude to přeci jen lepší. Navíc, kdyby se tu vyskytoval kdokoliv, kdo by se snad mohl bát, předejde se tak možným výlevům strachu. "Určitě jsou tu dole baterky a svíčky. Kdybychom je potřebovali, musíme je najít. Také lékárnička by měla být na viditelném místě.", řekla jsem a podívala se ven. Ještě pořád to vypadalo dobře. "Také jsou ve skříních deky. Všechny je vytáhněte. Jídlo nám musí vydržet, kdyby to trvalo déle, než by kdokoliv čekal, takže žádné svačinky.", koukla jsem na Daesunga. "Dobře. Jestli všichni rozumíte, dejte se do práce. Já si půjdu promluvit s vedením hotelu. Hlavně nikdo neopouštějte byt. Rozumíte?", koukala jsem hlavně na moje holky.

Když jsem se ujištěná vrátila zpět, už bylo cítit i ve vzduchu, že se něco děje. Nad námi to zahřmělo, až Seung Ri vyletěl do vzduchu. "Klid. Je to zatím jen bouřka. Nikdo se nepřibližujte k oknům.", dodala jsem a zatáhla závěsy, aby to někoho nelákalo. Slyšela jsem, jak pracovníci hotelu rychle zavírají bezpečnostní okenice a uzavírají tak celý komplex. Dvojčata Park se usídlily v pokoji Youngbaeho. To jsme si sice nedomluvili, ale nevadí. Když se tak budou cítit bezpečněji. Stejně tam budou mít jen věci, protože spát se bude tady v hlavní místnosti. Můj nápad. Budu mít na všechny dohled a nic mi neuteče. Jiyong se pro jednou projevil jako vůdce a pomáhal a dirigoval celý proces příprav. Já si snesla dolů věci a posadila se k dalšímu zpravodajství o počasí. "Omoni! Jsme v pořádku. Neboj se.", zvolala Ji Ah do telefonu. Já ten svůj asi měla pořád vypnutý. Ale nějak mi to bylo úplně jedno. Kdo by mě taky sháněl. S manažerem zase mluvila Boon. Takže já vážně nemusela dělat nic. Jak dobře jsem si je vychovala. Deky se roztáhly po celém prostoru v obýváku. Všimla jsem si koutkem oka, že Daesung a Seunghyun snášejí z pokojů peřiny.

"To je jak na táboře.", smála se vždy optimistická Sora. "No jasně. Uděláme si tu táborák, opečeme si marsmellow a budeme si vyprávět strašidelné historky.", povytáhla obočí Yun Joo. Přinesla si sem své psací potřeby a spisovala, jako by jí měla ruka upadnout. Sice jsem dělala silnou, ale zrovna dvakrát jsem neměla silný žaludek. Už teď mi ta bouřka vadila. Nejradši bych se schovala pod peřinu a nevylézala. Yun Joo to moc dobře věděla. Navíc mi na kuráži nepřidávalo, že nás je tu tolik. Přeci jen bude možná dobrý nápad spát v ložnicích. Je nás tu přece jedenáct. To je až moc. Na jednu místnost. Okolo osmé, kdy už jsme byli přichystaní a po jídle, to propuklo. Světla zamžikala a zhasla. Zřejmě se někde utrhl přívod elektřiny. Pohotově jsme zapálily svíčky a rozestavěli je na různá místa tak, aby osvětlovali místnost. Kdyby to venku nebylo tak nebezpečné, možná by to tu bylo i romantické. Slezli jsme se na deky a povídali si.

Musím říct, že můj strach trošku opadl. Možná taky proto, že vedle mě ležel Seunghyun. Dodávalo mi to energii. Jak tohle dělal? Uklidňoval mě už pouhý pohled na něj. Hlavou mi nesouvisle běhalo několik myšlenek. Nakonec ta dovolená… asi zas tak špatný nápad nebyl. I když jsem nechodila do moře, nebo se nebavila tolik jako ostatní. Né, že by mi tolik vadilo se někde svlékat do plavek, ale zrovna dvakrát jsem pro to neskákala. A dnešní den se Seunghyunem byl vážně skvělý. Moc mi pomohl, že to ani netušil. Vždyť jsem na svého bývalého nemyslela vlastně celý den. No možná jsem víc přemýšlela nad tím, proč zrovna Seunghyun. Hlavně proto, že mi naslouchal. Na nic jiného se neptal a byl stále semnou. Celou dobu jsem při těchto myšlenkách, na něj hleděla. Pohledem jsem nenápadně klouzala z jeho obličeje na jeho silné paže a zase zpět. Byl jiný, než ostatní. Nemyslím teď jako umělce, ale jako muže. Měl něco co ostatní ne. Trošku jsem se začervenala, nad tímto zhodnocení. Odkašlala jsem si a podívala se na ostatní. "Yaedeul-a....chtěla bych se vám omluvit, za těch posledních několik dní.", pípla jsem. "My víme. Nebyla jsi ve své kůži.", mávl rukou Daesung. To že mi odpustili, mě zahřálo u srdce. "Hm.", usmála jsem se od ucha k uchu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 16. listopadu 2014 v 21:09 | Reagovat

Doufam, že ta bouřka se v klidu přežene a celá parta bude v pohodě.
Ale...nevím...mam nějaké tušení, že to zase tak v klidu nebude...
Těšim se na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama