Hunters of Emotions 9 Kapitola

22. listopadu 2014 v 16:56 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
9. YG Entertainment….

Následující ráno jsem se probudila v jeho náruči. Slunce lehce prosvítalo skrz zatažené závěsy. Nechtělo se mi vstávat. Cítila jsem, že se ve mně cosi bortí. Nechtěla jsem, aby to přestalo. Ale musela jsem. Nevím sice, kolik je hodin, ale dnes máme důležitou schůzi s naším ředitelem. Zvedla jsem se a viděla, jak Seunghyun hned zkřivil tvář bolestí. "Zase se vrátím.", pípla jsem. To ho trošičku uvolnilo. Vzala jsem si své věci a potichu se vykradla z bytu, abych ho nevzbudila. Čekala jsem, že na mě bude mít Yun Joo spoustu hloupých narážek, ale ona jen seděla zamlkle u stolu a dopíjela kávu. "Kde jsi byla?", mrkala na mě rozespale Sora. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem jim to říkat. "Jdu se osprchovat a převléct. Mohla bys dohlédnout, aby všichni byli včas?", pohlédla jsem na Boon. Ta jen přikývla. Čapla jsem sestru a táhla jí nahoru. Jí jsem něco potřebovala říct.

"Máma měla pravdu.", pípla jen, co jsem za námi zavřela. "Vážně? Co se stalo?", dělala jsem hloupou. "Včera...když jsi odešla.....já...no...", koktala.

"Tak už to vyklop."


"Dal mi pusu.", pohlédla na mě zmateně. "A ty teď nevíš, co se sebou, že?", pousmála jsem se a sundala si prstýnek z ruky. Položila jsem ho na noční stolek. "Přesně, ale jak to víš?", koukala na mě zmateně. "Tobě vůbec nebylo divné, že jsem dnes nespala doma?", povytáhla jsem obočí. Asi jí to vážně nedocházelo. "Myslela jsem, že jsi někam teď ráno šla. Počkej, tak kde jsi byla...u...", vykulila oči. "Řekl mi, že nechce být sám. Nechtělo se mi ho tam nechávat.", posmutněla jsem. Znova mi to připomnělo ten nepříjemný pocit samoty z jeho bytu. "Páni.", vydechla překvapeně. "Vůbec jsem to neviděla. My žijeme v úplně jiném svět. I kdybychom měli Tři samostatné pokoje, pořád bychom tam byli po dvou. Z toho jeho bytu to úplně sálá.", sklopila jsem pohled. "A stalo se mezi vámi něco?", naklonila hlavu na stranu. "Něco málo, ale nechci o tom mluvit. Jestli to směřuje dobrým směrem, nechci to zakřiknout.", pípla jsem.



O hodinu později už jsme seděli v kanceláři ředitele. Dost nás zajímalo, co nám chtěl tak důležitého říct. "Před několika dny mi volal ředitel Yang.", načal ředitel a horlivě gestikuloval. "YG Entertainment?", vypískla Sora ihned nadšeně. "Ano. Ředitel si vyžádal vaší spolupráci s BIGBANG.", povytáhl obočí. "Říkal, že spolu velmi dobře vycházíte.", dodal k tomu. "Jupí!", vyletěla na nohy Ji Ah. "Na jak dlouho?", zamrkala jsem překvapeně. "Alespoň na půl roku. Když vše půjde dobře, mohlo by se to prodloužit.", pokyvoval spokojeně hlavou. Bylo to pro něj asi těžké rozhodnutí, jestli nás pustit, nebo ne. Jako ptáčata z hnízda. Přesně jsem věděla, co mu znělo v podtextu. Když to půjde dobře, ředitel Yang nás vezme pod svá křídla. Bylo vidět, že má na krajíčku. Zvedl se a otočil k oknu. "A začínáte dnes odpoledne. Takže se nahlaste na vrátnici v YG.", řekl a snažil se zakrýt posmutnělý tón v hlase. "Řediteli.", položila jsem mu ruku na rameno. "Vždycky bude ten nejlepší ředitel.", objala jsem ho. Holky se ke mně přidali. Byl to ten nejlepší člověk, který nás kdy mohl objevit!

Odpoledne už jsme si to štrádovali do YG. Popravdě jsem neměla moc kuráže. Jestli uvidím Seunghyuna, nevím, co to semnou udělá. Ale něco jsem mu přeci slíbila, takže se mu nemůžu vyhýbat.

"Vítejte děvčata.", přivítal nás s otevřenou náručí Yang Goon, už ve vrátnici. "Dobrý den.", pozdravili jsme s holkama nastejno a i se stejně uklonili. "Ha! SiS.tar!", ozvalo se napravo od nás. Proč je ten kluk vždycky tak překvapený, když nás vidí? "Seung Ri-sshi!", běžela k němu hned Sora, aby ho objala. "Sora-na!", zabručela jsem, takže se ihned zastavila. "Promiň.", pípla a vrátila se ke mně. "Tak pojďte semnou. Ukážu vám to tu. Dnes uděláme jen nějaké malé záležitosti.", uklidňoval nás. Ukázal nám zkušebny, i nahrávací místnosti. Bylo to tu o něco lepší než u nás, to musím uznat. Ukázal nám kafetérii, kde zrovna seděli Se7en a 2ne1, na obědě. "Och, to jsou naše nové ovečky?", vyletěla ze židle taková mladičká dívenka. Znala jsem jí. Znala jsem všechny z 2ne1. Jmenovala se Minzy, nebo Minji. Byla malá, mladá, ale moc hezká. Měla tmavé husté vlasy na mikádo a uměla se neuvěřitelně dobře hýbat. "To jsou přeci SiS.tar ne?", usmál se Se7en. "A jejich šestý člen.", dodala Sandara a usmála se na mě. "Ahoj.", pozdravili jsme. "Šéfe, co se tu děje?", přišel Jiyong a táhl sebou zbytek. Seung Ri se ho držel za tričko, takže ho vážně téměř táhl. Jen ho sestra zahlédla, hned se schovala za sešit a ani nedýchala. "Ode dneška s námi SiS.tar spolupracují.", řekl jim. "Bájo!", zapištěl Daesung a roztancoval se po místnosti. Já se rozhlížela okolo. Seunghyun tu nikde nebyl. "Nechám vás, se seznámit. Někdo pro vás přijde, až budou všechny dokumenty připravené.", usmál se a odešel. Sora konečně mohla jít objímat Seung Riho. Skákaly kolem dokola a hlasitě se smáli. "Achjo.", stáhla jsem si vlasy z obličeje jedním pohybem ruky.


"Youngbae, můžeš na chvíli?", poprosila jsem ho po chvilce, kdy jsme všichni seděli v kafetérii a povídali si. "Hm.", pousmál se. Chtěla jsem se ho zeptat na Seunghyuna a nechtěla jsem to řešit před ostatními. Trošku jsem o něj měla strach. Doufám, že ho nebolela moc hlava. Nejradši bych svému otci vynadala. "Kde je Seunghyun?", pípla jsem. "Hned ráno odjel na natáčení. On ti to neřekl?", podivil se, ale usmíval se. "Natáčení?", podivila jsem se. "On ti neřekl, že také krom nás, hraje?", teď už se tvářil vážně překvapeně. Zavrtěla jsem hlavou. "Bude tam i zítra.", pokrčil rameny. "Aha. Tak děkuji.", snažila jsem se netvářit smutně.

Opravdu jsem chtěla vidět, jak se bude tvářit, až zjistí, že teď pracujeme v jedné společnosti. A taky mi vrtalo v hlavě, jestli si včerejší večer pamatuje. Najednou kolem mě proletěla Yun Joo. "Děje se něco?", zvolala jsem na ní. "Já tu asi zešílím. Budu čekat doma. Nezapomeň mě uvést do programu.", vyhrkla poplašeně a zmizela. Jen co zmizela, se objevil Jiyong. "Dej jí čas.", pousmála jsem se a chtěla se vrátit k ostatním. "A vážně to pomůže?", vzdychl si rozpačitě Jiyong. Takhle jsem ho ještě neviděla. Otočila jsem se překvapeně. "Pomůže.", usmála jsem se a stiskla mu rukou rameno. Když jsme pak podepsali ty převodní papíry, bylo rozhodnuto. Jsme teď SiS.tar, zvířátka YG Entertainment.

Hned druhý den jsme přišly zkoušet. Ředitel chtěl vidět, co vlastně umíme. BIGBANG samozřejmě museli být u toho. Prý, že mapování konkurence. Vždyť teď pracujeme společně, tak jaká konkurence? Už jsme čekali jen na ředitele. Nějak se mi sevřel žaludek. Bylo to něco nového. Připadala jsem si jako znovu na začátku. Ano, i atmosféra se tomu blížila. Když na to tak vzpomínám, je mi do smíchu. Byli jsme taková kuřata. Bylo to v době, kdy mé dvojče slavilo úspěch se svou první knihou. Je to asi čtyři roky zpět. Jo, určitě čtyři roky. Tou dobou mi ještě bylo osmnáct. A Soře bylo patnáct. Pamatuji si, že to nebylo zrovna lehké. A nejvíc to vadilo rodičům.....

...

Celá naše skupina se utvořila jednoho krásného letního dne, když jsme byli ještě o dost menší. Původně jsme byli jen čtyři. Sora byla přeci jen moc malá na to, aby s námi mohla cvičit. To jí ovšem nezabránilo v tom, aby nás všude doprovázela. Pátého člena ale stále tvořila má sestra, která nám vytvořila tak kreativní písně, že jsme jí nemohli odmítnout. Ale vrátím se ještě o kousek zpět. Ji Ah ten den zase seděla u ředitele. Povedlo se jí při tělocviku rozbít okno. Vyřešila to jak jinak, než, že požádala svou setru, aby to vyžehlila. "Ale pane řediteli, já jsem to neudělala schválně. Ujela mi noha.", pípla smutně. "Už několikrát jsem vám výslovně zakázal hrát jakékoliv sporty v naší škole. Jste jako chodící pohroma.", vykřikl a bouchl rukama do stolu. "Kdyby se to stalo jednou, ale to už byla i tabule ve třídě A-6, kohoutek na dívčích záchodech, propálená lavice v učebně chemie, síť na volejbal, stůl na stolní tenis…", jmenoval. Moje sestra byla na tohle vážně expert.

Co mohla, to rozbila.

Jednou si jen vzala do ruky mojí panenku a té hned upadla hlava. "Pane řediteli. Jenže je proti pravidlům školy, vynechávat studenty ze školních aktivit, pokud sám nezažádá o propustku z těchto činností za pomoci lékařského záznamu. A moje sestra je úplně zdravá.", přitiskla si Yun Joo brýle prstem blíže ke kořenu nosu. V té době je nosila. Vypadala tak jako ještě větší šprt. Ředitel ztuhnul. Věděl, že má pravdu. Školní řád mělo mé dvojče v malíčku. Jenže v té době bylo jen těžké rozeznat, kdo z nás je kdo. Když si Yun Joo sundala brýle, tak to vážně nešlo. Hledej Valdu! "Moje sestra Ji Ah je velmi hyperaktivní. Jestliže jí vynecháte i tak ze školních aktivit, bude to ještě horší.", dodala jsem já. Už v té době jsem byla velmi vůdčí a ochranářská. To taky bylo poznat z toho, že v každé volné chvíli se na mě Sora nalepila a držela se mého oděvu jako malé dítě. "Pane řediteli, co takhle obnovit kroužek hudby?", pronesla naše třídní profesorka. Vždycky se mi líbila. Měla neotřelí názor na věc, a byla vážně moc hezká. Byla to moje první velká hvězda na zářící obloze mezi mentory.


O něco později jsme sepsali petici o vytvoření hudební třídy. Jelikož to byla umělecká škola, nebyl žádný problém, aby se to neprosadilo. Ve třídě byli velmi talentovaní žáci. Mnoho z nich chtělo hlavně tančit. Tam jsme poznali i dvojčata Park. Bylo fajn, poznat i jiná dvojčata. Začali jsme se scházet i po škole a brzy na to si našly místo, kde jsme mohli nerušeně zkoušet. Scházeli jsme se téměř každý den, alespoň na čtyři hodiny. Můj otec z toho nebyl vůbec nadšený. Chtěl z nás mít jen to nejlepší. Jako třeba lékaře, politiky, nebo třeba právníky. Prostě lidi, kteří hodně vydělávají. Vždycky si přál syny. To se mu ale povedlo málo. Pořád nám to vyčítá, i když to není naše vina. Takže se rozhodl, že musíme hodně vydělávat, abychom si pak našly bohatého manžela.

Nikdo z nás jsme s tím nikdy nesouhlasily. Z jednoho prostého důvodu. Jsme jen lidi. A jsme svobodní, takže se sami můžeme rozhodnout, co chceme v životě dělat. No a pak....nás objevil ten muž. Bylo to na nějakém velkém představení. Pamatuji si, že jsme tam šly kvůli Soře, která to hrozně chtěla vidět. Bylo tam spoustu mladých nadaných talentů. "Mohli bychom to také zkusit.", usmála se Boon. "Nejsme na to připravené.", Založila jsem si ruce na prsou. "Dej s tím konečně pokoj. Říkáš to už 3 roky.", frkla si Ji Ah. "Chtěli jsme přeci ještě někoho přibrat.", snažila jsem se bránit. Byl to náš počáteční plán.

Chtěli jsme pěti-člennou kapelu, aby to bylo vyvážené. "Já bych to brala.", pípla Sora. Jak se něco naučí, tak toho nenechá. Proto se i teď držela mého oblečení. "A co bys chtěla dělat? Tancovat ani zpívat ti teda moc nejde.", snažila jsem se jí shodit. Protože jsem to z principu dělat nechtěla. "Já...já..nejsem sice dobrá…", pustila se mě najednou a sklopila pohled k zemi. Hodně jsem jí tím tenkrát ublížila. Ale možná právě to nás dovedlo na pódia. "Ale vás poslouchám každý den. Byla by taková škoda, kdybyste zahodili to, co jste do teď dokázaly.", zkřivila obličej utrpením. Možná by jednou byla dobrá herečka, pomyslela jsem si. "To vážně chcete následovat otce? To vážně chcete skončit někde zavřený v kanceláři?", vykřikla zoufale. "Nejsem dobrá, ale můžu pomoci. Můžu se zlepšit.", dodala a zase se podívala k zemi. "Má pravdu. Pro jednou s ní souhlasím.", pousmála se Ji Ah. Pravda byla, že jsme jí nikdy moc nevěnovali pozornost. Tomu, co ona chtěla. A jestli chtěla být s námi, měli bychom jí dát možnost. Položila jsem jí ruku na rameno. "Tak dobře. Jednou to zkusíme. Ale jen jednou. Pokud to nevyjde, nebo to pokazíme, už nikdy o tom mluvit nebudeme, ano?", pousmála jsem se. "Jupííí!", vypískla dvojčata Park. Přišly jsme k pořadateli té akce. Řekli jsme mu, že bychom tu rádi vystoupili. "Máte nějakou přípravu, hudbu?", povytáhl obočí. "Máme jméno, máme talent. Tak co víc je potřeba?", pousmála jsem se. "To nejde. Nemáte sebou žádnou hudbu. Nemůžeme vás tam jen tak pustit.", řekl a otočil se k odchodu. Už jsem se chystala něco říct, když to někdo udělal za mě. "Tak jim dejte šanci.", řekl jakýsi starší muž.

Tenkrát jsem netušila, že je to náš budoucí šéf. Že je to hledač talentů a mi se mu líbili. "Jdete na řadu po dvou účinkujících. Jste jako poslední. Tak se nějak připravte.", řekl nám ten pořadatel a odešel. Ani jsme netušili, jaké máme štěstí, protože nás ovládala tréma. Padla na nás jak velký kus kamene. "Jak že se to jmenujeme?", podívala se na mě zmateně Ji Ah. "Pořád to nechápeš, že? Podívej se na nás. Jaké jméno bys nám asi vybrala?", pousmála jsem se. "SiS.tar.", pronesla Yun Joo a vzhlédla od sešitu. Od té doby, co začala psát, jsme jí všichni viděli jako tu největší múzu. Možná právě proto je naším šestým členem. Protože, když je s námi, nápady se jen hrnou. "Přesně tak. Sister's star.", pousmála jsem se a objala je. "Zvládneme to! Jsem si jistá.", vypískla Boon a stiskla ruku v pěst. Rozdělily jsme si plán. Ještě se nás přišli zeptat, jakou písničku budeme zpívat.


Dost je překvapilo, že budeme zpívat bez hudby. Překvapilo to i toho pána, který nás doporučil. "A máme tu poslední soutěžící. Přihlásili se teprve před chvílí. Uvidíme, co nám o sobě poví. Přivítejte je, prosím.", usmála se moderátorka. Vešly jsme na pódium. Poprvé, jen nás pět. Sora se mě opět chytila za kraj trika. Miminko moje. Je jak taková ta kačenka na provázku, kterou děti tahají po venku. "Dobrý den.", pozdravili jsme a uklonili se. "Dobrý den. Prozraďte mi, jaký je název vaší skupiny?", usmála se vřele. Jelikož jsme měli mikrofony všechny, mohli jsme jí kdokoliv odpovědět. Ale holky úplně zcepeněly. "Jmenujeme se SiS.tar.", usmála jsem se. "Omo. Krásné jméno. Jak dlouho už spolu zpíváte a co nám tu dnes předvedete?", koukla po mně. "Už jsme spolu nějakou dobu. Navíc polovina skupiny jsou moje sestry, takže jsme spolu vlastně celý život. Předvedeme vám naše vlastní umění, které se zrodilo díky jedné z mých nešikovných sestřiček.", zasmála jsem se.

"Tak se budeme těšit. Začněte, až budete připravené.", dodala a nechala pro nás celé jeviště. Odtrhla jsem Sořinu ruku od svého oblečení a popošla na své místo. Koukla jsem na Hyojin. Už též měla ve tváři ten zapálený výraz jako já. Znala jsem ho moc dobře. Věděla jsem, že je připravená. Začala jsem s beatboxem a Hyojin se hned přidala. Holky se v hip-hopovém rytmu roztančily po pódiu a jediná Sora se snažila roztleskat celý dav. Byla to improvizace, stejně jako vždycky. Ale dneska se něco změnilo. Sora se najednou nadechla a začala rapovat, tak rychle, že jsem to nikdy ještě neviděla. Hlavně u dívky ne. Perfektně to zapadlo. Jako by tohle byl chybějící kus skládačky. Pamatuji si pak už jen, že naše vystoupení sklidilo velký úspěch. Už si skoro nepamatuji, co jsme tam vlastně zpívali. Ale vyhráli jsme to. A co že jsme to vlastně vyhráli? Nahrávací smlouvu. Ano! Od toho pána, co nás doporučil.

Ano, to byl náš šéf. Tenkrát se nám otevřely dveře, které nevedly do tátových plánů. A samozřejmě, že se mu to nelíbilo. Tenkrát na naší straně byla akorát naše maminka. Která vlastně i přes tátův zákaz smlouvu podepsala, jako zástupce. Ještě teď ale cítím ty všechny pocity, když jsem poprvé zpívala před šéfem a klepala se jako chřestýší ocásek. Ale bez holek, bychom se nikdy až sem nedostali. Nikdy. Navěky budeme SiS.tar. Děkuji vám!

...


Vrátila jsem se zpět do reality. Už to byla potřeba. Ředitel se konečně přišel podívat. Já jsem zrovna holkám říkala, jak je důležité, aby se ještě pořádně protáhli. Takže jsme se tam rozcvičovali svým osobitým stylem. Většinou to byly gymnastické cviky, které používají třeba roztleskávačky. "Tak mi něco předveďte.", posadil se ředitel naproti nám a koukal na nás. Už to nebylo, jako když jsme začínali. Tohle bylo tvrdší chovaní pro pravé hvězdy. Poraď si sám. Všechny jsme se tedy snažili předvést to nejlepší. "Jalhaess-eoyo. Přesně jak jsem si myslel. Zítra se budete doma věnovat textům. Napíšeme něco a pak to společně probereme. To samé platí pro vás kluci. Budete spolupracovat, jasné?!", zavelel ředitel. Bylo to jako bychom se ocitly v nějakém paralelním vesmíru. Všechno mi přišlo moc jednoduché. Ale někde v sobě jsem cítila, že je to možná jen klid před bouří. Ale jakou?

"Já už vážně nemůžu.", pípla Sora, když jsme vešly do bytu. "Ani já ne.", zahučela Ji Ah a svalila se obličejem napřed do sedačky. "Co si stěžuješ?", prskala Boon. "Jo, moc jsme toho dnes nedělali.", brblala Hyojin. "Přesně tak. Dnes ale budeme jen odpočívat. Ale zítra. Ráno povinně všichni běh alespoň kilák. A hned po snídani se pustíte do těch textů.", zavelela jsem. Věděla jsem, že jinak bych je k tomu nedonutila. Něco zamručeli, ale jinak nic nenamítaly. "Jdu si strčit hlavu pod studenou vodu, abych mohla udělat večeři. Nechci tu dneska večer žádný BIGBANG, jasný?", ploužila jsem se po schodech do pokoje. "Okej.", pípla Sora. Myslím si, že na to stejně neměli ani energii. Vážně jsem prostě šla do koupelny, pustila studenou vodu a naklonila se pod hlavici sprchy. "Nebylo by lepší, kdyby sis dala celou sprchu?", ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem, jak jsem se lekla. Ale byla to jen Yun Joo. Ležela na mojí posteli a svírala v náručí mého medvídka. Ani dnes s námi totiž nebyla. "Blázne. Tohle už mi nedělej.", vybuchla jsem a zamotala si vlasy do ručníku. "Myslíš, že je možný, že bych se mohla zamilovat?", pípla. "Všechno je možné.", vzala jsem jí z rukou mého medvěda. Přišlo mi, že má Jiyonga opravdu ráda. Bylo by možné, že by našla svou druhou půlku dříve než já? Posadila se na posteli a koukala na mě. "Ptal se na tebe.", otočila jsem se na ní. Věděla jsem, že se na to chce zeptat. Bylo to, jako bych jí četla myšlenky.

"Vážně?", pípla a sklopila pohled. Prstem lehce obkreslovala tvary na mém povlečení. "Ptá se na tebe každý den. Neříkej mi, že tobě není smutno, když ho nevidíš.", pousmála jsem se a rozčesávala si vlasy před velkým zrcadlem. "Je. A jak. Je to, jako by si mě obtočil okolo prstu.", zabručela a plácla sebou zase do polštářů. Měla jsem jich tam asi deset. Velké i malé. Někdy jsem si je dala na zem a ležela jsem na nich. Bylo to příjemné. Jako ležet na mracích. "Pokaždé ví, o čem mluvím. Už od začátku. Nemá mě za podivínku ani za blázna. Prostě...prostě...", docházela jí slova, což mě udivilo. "Ti rozumí.", dořekla jsem za ní. Jen kývla hlavou. "Něco ti řeknu.", posadila jsem se vedle ní. "Jsi vedle něj šťastná?", povytáhla jsem obočí. Zase jen kývla. "V tom případě, jsi do něj už zamilovaná.", zasmála jsem se. "Vážně? Myslíš si to? A co mám dělat?", zakryla si rukama obličej. "Jsi spisovatelka. Vždyť víš, jak to chodí. Víš toho podstatně víc než já. Takže víš, co máš dělat. Prostě dej průchod svým citům, hm?", objala jsem jí. "Děkuju. Tohle jsem potřebovala slyšet.", pípla a též mě objala. Byla jsem ráda, že jí můžu nějak pomoci. Protože ona mi pomáhala pořád.

"Máš tu návštěvu.", ozvalo se od dveří. "Říkala jsem klidový režim.", zabručela jsem. "Tohle je ale speciální návštěva.", nedala se Sora. "No dobře.", povzdechla jsem si. "Tak já tě nebudu rušit. Máme ještě práci. Za týden mám termín.", vstala Yun Joo. Ve dveřích se minula se Seunghyunem. "Ahoj. Není nějak pozdě na návštěvy?", pousmála jsem se. "Nikdy není pozdě.", pousmál se. "Co máš na srdci?", pousmála jsem se a oba jsme se přesunuli ke křesílkům. "Proč jsi mi neřekla, že budete pracovat v YG?", svraštil čelo a přimhouřil oči. "Já to nevěděla. Přišlo to hrozně rychle.", snažila jsem se z toho vykroutit. "Navíc jsem slyšela, že natáčíš, tak jsem tě nechtěla rušit.", usmála jsem se. "Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dříve. Nějak jsem to vypustil, když jsme byli na té večeři.", usmál se. Vzpomínky na ten večer mi vehnaly krev do obličeje. "Pamatuješ si z toho večera pak něco?", pípla jsem nervózně. Zavrtěl hlavou. "Jiyong říkal. Že jsi mi pomohla do pokoje. Ale nic víc si nepamatuju. Stalo se snad něco?", Koukal nechápavě. Rychle jsem zavrtěla hlavou. Nemohla jsem ale necítit to bodnutí u srdce. On si to nepamatoval? Možná proto, že jsem si tak moc přála, aby to byla pravda. Aby na mě nezapomněl. Asi proto si tu noc nic nepamatoval. "Seunghyun-sshi, chtěla bych tě o něco poprosit.", snažila jsem se to zamluvit. "Hm?", pohlédl na mě zmateně. "Nechtěl bys semnou nazpívat duet?", pousmála jsem se sladce.



No a tak začala naše velká spolupráce s YG společností. Celé týdny a týdny jsme se pořádně nemohli ani nadechnout. Domů jsme chodili utahané, jako koťata. Bylo toho tolik co udělat. Velmi rychle se totiž rozkřiklo, že teď pracujeme s YG. Ne, že jsme její součástí. Moje sestra chystala obálku pro svou novou knihu. Měla se jmenovat: Moje první láska. Věděla jsem, o čem je, nemusela jsem to ani číst. Bylo to až moc průhledné. Alespoň pro mě. Dvě věci si ale nechávala vždy pro sebe. První bylo věnování. Nikdy jsme netušili, komu jí věnuje. Tajila to do poslední chvíle. A druhá věc byla, že jsme nikdy nevěděli, komu dá první výtisk. Ale já už to tentokrát tušila. Byl to její způsob, jak někomu říct, že jí na tom člověku doopravdy záleží. Ale někdo jí stejně předběhl. Když Sora poprvé přišla, že jí Maknae pozval na schůzku, vyprskla jsem pití. I když jsem přemýšlela, že by jim to spolu slušelo, nikdy by mě nenapadlo, že by se to mohlo stát. Ale nejvíc jsme se připravovali na koncerty. V tomto případě padala v úvahu první show a pak nové album.

I když už jsme měli finální přípravy za sebou, nemohla jsem se zbavit toho špatného pocitu usazeného někde uvnitř mě. Nebylo to jen kvůli tomu, že si Seunghyun nepamatoval ten večer, ale bylo tam něco, co mě děsilo. Poslední dobou mi přišlo, jako když mě někdo neustále sleduje. "Co je ti?", ptala se mě Yun Joo, když jsme spolu čekali před YG na van. "Nevím. Mám takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Ty to necítíš?", ošívala jsem se a otáčela okolo sebe. "Hm. Co myslíš, že to je?", zamračila se na mě. "Nevím. Ale rozhodně se mi to nelíbí.", oklepala jsem se pod návalem husí kůže. "Není to nějaká stolkerka? Slyšela jsem, že je to teď celkem běžné u slavných.", chytila mě za ruku, protože jsem byla čím dál víc nervózní. "Já a stolkerka? Spíš stolker. A to není moc pravděpodobné. Buď je to reportér, anebo nějaký bláznivý úchyl.", frkla jsem zhnuseně. To Yun Joo rozesmálo. A mě následně také. Alespoň jsme se to snažili brát z té lepší stránky a tolik se tím netrápili. Ale v den koncertu byl ten pocit silnější než kdy dřív. Že by tohle byla ta bouře?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 23. listopadu 2014 v 0:21 | Reagovat

Takové to ticho před bouří...
To jsem zvědavá, co se stane. Ale bojím se, co by to mohlo být za katastrofu...
Ani nevim, jestli se mam těšit na další díl, takže netrpělivě čekam na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama