Me and you? Impossible! 1 kapitola

4. listopadu 2014 v 17:14 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
Tolik to bolelo! Nechtěla jsem jí opustit, ale musela jsem. Nic jiného mi nezbývalo. "Ta rodina se o tebe postará. Dobře jsme se znali, a už nám taky leccos dluží.", zněla mi v uších mámina slova. Poprvé v životě jsem se cítila úplně sama. Jenže i tak se mi nechtělo chodit k té cizí rodině. Byla jsem přeci už dost stará, abych se o sebe postarala sama! Nebo snad ne? Nechat jí tam takhle v nemocnici ležet, úplně roztříštilo moje srdce. Nevím, jestli si uvědomovala, jak ta pro mě bylo těžké. Jenže to byl teprve začátek. Netrvalo dlouho a ona opravdu zemřela. Moje vlastní maminka mi umřela před očima. Co teď, kde vezmu peníze na školné? A hlavně, jak můžu mamince zařídit pohřeb. Nechtěla jsem takhle rychle vyrůst. Vždyť mi bylo teprve osmnáct! Chtěla jsem si ještě chvíli užívat, pak začít pracovat, najít si přítele, vzít si ho a mít s ním velkou rodinu. Aby máma stála po mém boku a pomáhala mi ve všech těžkých chvílích. Starala se o mé děti, jako pravá babička. A hlavně byla na živu! Ještě víc mě trhalo, když jsem pak musela prodat náš dům a skoro vše v něm. Vzala jsem si jen několik svých věcí a nechala tam všechny své vzpomínky. Ten den jsem brečela jako snad nikdy.

Netrvalo dlouho, a došlo mi, že zas tak samostatná nejsem. Takže jsem se odebrala na adresu, kterou jsem měla napsanou na kousku zažloutlého pomačkaného papíru. Bylo to v roce 2007 a mě bylo čerstvých 18 let. Možná proto, že jsem vždy měla na pomoc mámu, jsem teď nedokázala nic správně dokončit. Nebo taky jsem to dokončila správně, ale nebyla jsem si jistá. Každopádně se budu co nejvíce snažit, aby ze mě máma měla radost! Dům to byl opravdu velký. V klasickém stylu. Velmi vzdušný. Říkala jsem si, co je to asi za rodinu. Museli si žít dobře, když měli takový dům. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla nervózní. Měla jsem strach, že zůstanu sama. Co když to prostě máma nějak popletla? Zazvonila jsem na zvonek a nervózně se kroutila na místě.


Sevřela jsem rty do tenké linky a na čele se mi vybrousila pevná vráska strachu. Jít k někomu neznámému, pro mě bylo, jako strkat ruku lvovi do klece. Dveře se lehce otevřely a vykoukla z nich na mě mladá dívka. Měla na sobě černé kalhoty a tílko. Vlasy měla delší, hnědé barvy. Rozhodně musela být starší, než já. Ale byla moc hezká. Doufala jsem, že bude také milá. Žaludek se mi zhoupl a plíce sevřely. Myslela jsem, že sebou musím každou chvílí seknout. Tak ať už něco řekne! Kolovalo mi hlavou. Nemohla jsem se zbavit té myšlenky, že o mně možná nevědí. Nebo že jsem tu špatně. Možná se máma v horečkách vážně překlepla a dala mi špatnou adresu. "Co potřebuješ?", přimhouřila podezřívavě oči. To už jsem úplně ztuhla na místě. Rozklepala se mi kolena a na zátylku mi vyběhlo několik kapek potu. "Kdo je to?", ozvalo se odkudsi z toho domu. Byl to starší ženský hlas. Možná to byla ta paní, co o ní maminka tak mluvila. "Nějaká dívka.", řekla a pokrčila si pro sebe rameny. "Dívka?!", ozvalo se vyděšeně a hlas se začal přibližovat. Ta žena si pro sebe něco mumlala. V krku jsem měla úplně sucho, takže jsem nevěděla, co říct. Kéž bych sem vůbec nemusela chodit. I tato paní byla moc hezká, i když už měla na čele pár vrásek a ve vlasech kapku šedi. Obě dvě si byly jinak velmi podobné. Hlavně v obličeji. Chvilku si mě prohlížela zatím, co já měla chuť utéct. Pak ale otevřela ústa v jistém údivu. "Nejsi ty dcera Minyum, Yoon Ju?", vykoktala. Poplašeně jsem zakývala hlavou. "Pojď dovnitř, drahá.", napřáhla ke mně ruku, aby mi naznačila, že jsem vítána. Tak mě přeci jen zná! Ale já nevím, kdo je ona. V krku už jsem touhle dobou měla úplně sucho. Plaše jsem vešla dovnitř. Dům to byl opravdu veliký. Z venku to ani tak nevypadalo. Vyzdoben byl úplně obyčejně, jako ten náš. "Kdo že to je?", vyptávala se ta dívka zatím, co mě ta druhá žena vedla k sedačce v obývacím pokoji.

"Takže už se to stalo, že? Očekávala jsem to.", řekla smutně a snažila se při tom zadržet slzy. Položila přede mě sklenici vody a posadila se naproti. "Kdo? Co?", ptala se ta dívka stále. Byla stejně zmatená, jako já. Ale není se čemu divit. Vždyť má najednou v domě úplně cizí dívku. "Omluv mou dceru. Nikdy jsem jí toto neřekla.", pousmála se nervózně. Bylo vidět, že se jí o tom opravdu špatně mluví. "Já o tom ale také nic nevím.", pípla jsem. To bylo první, co jsem řekla. Hlavně proto, že díky tomu pití jsem trošku nabrala dech. "Já a tvoje maminka jsme byly kamarádky už od základní školy. Vždy jsme byly spolu. Jako sestry. Jako dvojčata, která nikdo nedokázal rozdělit.", vyprávěla. "Ale bývala často nemocná. Už se nemocná narodila. A lékaři jí nedávali moc velkou naději…. Když pak ke konci vysoké přišla a řekla, že čeká miminko a bude se vdávat, řekla jsem jí, že se úplně zbláznila. Protože nebylo moc velká šance, že by ho zvládla donosit.", pokračovala. Vstala a z jedné knihovny vytáhla staré zaprášené album. "Ale zvládla to. Jenže jí to ublížilo. Neřekla to ani tvému otci. Se kterým jí to moc dlouho nevydrželo. Ale mě zavolala, že neví, jak dlouho to zvládne tajit, a abych se o tebe postarala, kdyby se jí něco stalo….", dokončila a podala mi zažloutlou fotografii z porodnice. "Páni!", vydechla ta dívka. Ano, páni! Ale nahlas jsem to říci nedokázala. Posmutněle jsem si prohlédla tu osobu na fotce. Moje maminka, vysílená porodem svírá kohosi v náručí. Nikdy jsem neměla ráda cokoliv, co se týkalo smrti, ale teď se to ještě prohloubilo. Kdyby mě máma neměla, nic by se jí nestalo. Byla by stále tady, a mohla si užívat života. Ale hlavně by tu byla semnou! "Hlavně se z ničeho neobviňuj zlatíčko! Není to tvoje vina. Pojď, ukážu ti pokoj.", řekla a zvedla se zase na nohy. "To po vás přece nemohu chtít!", vypískla jsem.


Najednou jsem se cítila opravdu špatně. Nepatřila jsem sem. Nebyla jsem členem téhle rodiny. A hlavně jsem si nebyla úplně jistá, jestli nebudu jen přítěží pro jejich rodinný rozpočet. "Starším se neodmlouvá.", řekla naoko nazlobeně. "Tak…tak dobře.", pípla jsem poraženě. Stejně bych neměla kam jít. "Máš nějaké věci?", zeptala se ta dívka. "Ehm, nemám. Jen to co mám u sebe. Všechno jsem prodala, abych mohla mamince zaplatit alespoň….", nedořekla jsem, protože mi to prostě nešlo přes jazyk. "Dobře, dobře…. Chápeme.", vyhrkla okamžitě a čapla mě za ruku. I přes všechnu jejich laskavost jsem si připadala nechtěná.

Pokoj to byl opravdu velký. A vlastně v něm vůbec nic nechybělo. Byla tu postel, skříň, stůl, poličky a všechno ve stejném stylu. Spoustu doplňků a knih v knihovničce. Seděla jsem na posteli a cítila se nesvá. Nebylo to vůbec, jako můj pokoj. Můj byl sice malý, ale tolik pohádkový. Když jsem byla malá, máma mi hodně vyprávěla o velkých hradech a krásných princeznách. Píchlo mě u srdce. Já neměla ani hrad, velké bohatství a nebyla jsem krásnou princeznou. Otevřela jsem si tašku a vytáhla malý zdobený rámeček s fotkou. Postavila jsem jí na stoleček a přejela přes tvář ženy, kterou už nikdy neuvidím.

"Můžu dál?", ozvala se ta dívka od dveří. "Hm", pípla jsem a odtrhla se od fotky. Jemně za sebou zavřela dveře. "Promiň, že jsem se předtím chovala tak hloupě. Nevěděla jsem to.", řekla a posadila se vedle mě na postel. "To nevadí.", usmála jsem se trošku. "Jmenuji se Choi Hye Yoon.", podala mi ruku. Stiskla jsem jí a snažila se tvářit vesele. Moc mi to poslední dobou nešlo. "Jestli chceš, půjčím ti nějaké oblečení. Ber mě prostě jako starší sestru.", zasmála se a na chvíli někam odběhla. Vrátila se s plnou náručí oblečení. "Vyzkoušej si, co ti padne. Můžeš si to pak klidně nechat.", Ujišťovala mě. "Rodino! Jsem doma.", ozvalo se. Byl to hlas nějakého kluka. "Bráško!", vypískla Hye Yoon a vyběhla z pokoje. Zase jsem měla ten divný pocit, že se do něčeho pletu. Pomalu jsem nakoukla ze dveří. Styděla jsem se sama za sebe. Závistivě jsem pozorovala tuhle rodinou lásku a pohodu. Tolik mi to chybělo. I když jsem neznala otce, s maminkou jsme si bez problémů vystačily. "Yoon Ju, večeře je na stole. Určitě už musíš mít hlad.", usmála se na mě Agasshi. Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem v poslední době vůbec pomyšlení na jídlo. "Kdo je to?", zatvářil se podezřívavě ten chlapec. Byl vážně pěkný. Měl černé delší vlasy, že mu skoro překrývaly uši. Oči měl tmavě hnědé zasazené v perfektním obličeji. Už teď mi připadala, že je dost vysoký. A jeho postava taky nebyla špatná. Byl svým způsobem velmi elegantní a charismatický. "Lee Yoon Ju. Ode dneška u nás bude bydlet.", sdělila mu Agasshi. Nechtělo se mi ani vylézt z mého úkrytu. Styděla jsem se a bála zároveň. Netušila jsem, co si o mě myslí.


Právem jsem se obávala jeho reakce. "To je snad fór, že?", zachechtal se v podivném šklebu. Chytila jsem se pevněji zárubně dveří. "Není to vtip. Její rodina…", začala vyprávět unni, ale on jí zastavil. "Nechci tady žádnou cizí holku, ať jsou její rodiče klidně mrtvý. Je mi to jedno!", vykřikla. Celá jsem se rozklepala. "Bráško…", zalapala překvapeně unni. "Bláhově jsem si myslel, že je to nějaká tvoje kamarádka.", začal si sbírat svoje věci. Hlas měl hluboký a šel z něj strach. Dokola a dokola mi zněla v uších jeho slova: Ať jsou její rodiče klidně mrtví. "Yoon Ju, pojď ke mně.", přitáhla si mě do náruče Agasshi. Musela si všimnout, že jsem celá zbledla a rozklepala se. "Choi Seunghyun.", ozval se hromový hlas. "Takhle se v mém domě nemluví.", vešel do místnosti jakýsi muž. "Tato dívka…", snažil se vysvětlit. "Je mi jedno, co je zač. Jestli ona bude tady, já ne. Je to jen odpad. Špína z ulice. Hřejete si hada na prsou.", zařval a odešel. Zalapala jsem po dechu a z očí se mi spustily slzy. Nebyla jsem pro něj nic víc než kus špinavého hadru. "Hye Yoon, postarej se o ní.", řekla Agasshi a vydala se ke dveřím společně s tím mužem. Málem jsem se ani nestihla chytit dveří, abych závratí nespadla na zem. Všechno se ve mně sevřelo. Hye Yoon mě odvedla zpět do pokoje a uložila mě do postele. "Ty za nic nemůžeš. Oppa má jen pocit, že jsi ho nahradila.", pokrčila rameny. Na obličej se jí vrátil ten zářivý úsměv, který jsem si ihned oblíbila. "Jak, nahradila?", zeptala jsem se nechápavě. "Před rokem začal hrát s jednou kapelou. Jmenují se BIG BANG. Tráví s nimi většinu času a i s nimi bydlí, takže na rodinu nemá moc času. Takže si zřejmě myslí, že jsme sem přivedli tebe, abychom zaplnili prázdné místo.", snažila se mi vysvětlit. "Ale tak to přeci není!", vypískla jsem. "Já vím. Ale jemu bude trvat o něco déle, než na to přijde.", zasmála se. I tak mě to bolelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 4. listopadu 2014 v 18:55 | Reagovat

T.O.P.... jak roztomilé od něj :D

2 Hatachi Hatachi | 4. listopadu 2014 v 20:08 | Reagovat

Tabi Tabi...chceš přes tlamu hned, nebo až za chvíli !!!
Nicméně je to opravdu hodně zajímavé a ještě více poutavé.
Moc se těšim na další díl, tak snad na něj nebudeme čekat dlouho ;-)

3 Ady Ady | 4. listopadu 2014 v 20:11 | Reagovat

Moc pěkné! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama