Me and you? Impossible! 5 kapitola

8. listopadu 2014 v 17:55 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
Druhý den jsem se probudila s pocitem, že se mi to všechno jenom zdálo. Ale asi ne. Na stole v pokoji mi ležela smlouva s YG. To ale znamenalo, že teď se opravdu stanu někým jiným. Takže jsem vyrazila do města. Potřebovala jsem oblečení, které by se k mému alter egu, hodilo. Což sice zas zúží můj rozpočet, ale ještě to nebude tak strašné. Po nákupech jsem vyrazila za Choi Agasshi, abych jí pověděla ty novinky, ale překvapilo mě, že už to věděla. Nebo vlastně ne.

Určitě telefonovala s unni. Uvařila mi oběd a nenechala mě odejít od stolu, dokud jsem všechno nesnědla. "Zaslechla jsem, že se mému synovi líbí nějaké děvče. Nevíš o tom něco?", zeptala se a umývala při tom nádobí. Takže neviděla, jak jsem se málem udusila vodou. "N.. Nic o tom nevím.", pípla jsem. "Vážně ne?", otočila se na mě. Rychle jsem zavrtěla hlavou. "No to je škoda. Chtěla jsem vědět, co je to zač.", pokrčila rameny a podívala se na mě podezřívavě. Nevím, proč jsem měla pocit, že něco tuší. Snad jí unni neřekla i tohle? Neslíbila sice, že moje zalíbení do jejího bratra utají, ale i tak jsem trochu doufala, že to zůstane jen mezi námi. "No, jestli teď dovolíte, budu už muset jít. Mám ještě nějakou práci.", vstala jsem ze židle. "Ale jistě, zlatíčko. Zas nás někdy přijď navštívit.", usmála se. "To je přeci samozřejmé.", zasmála jsem se, uklonila se a odešla. Připadala jsem si jako blázen, když jsem se pak kradla chodbou sedmého patra. Bála jsem se, že by mě mohl vidět Oppa. Úspěšně jsem za sebou zavřela dveře. Teda chtěla jsem, když mi do nich někdo strčil nohu. "Byla jsi za mámou, že jo?", zavrčel oppa. "Není to moje máma!", řekla jsem normálně a položila tašky za dveře, aby je neviděl. "To je dobře, že to víš. Přestaň za ní chodit!", řekl odměřeně. "Proč?", pípla jsem vyděšeně. "Běž si za vlastní rodinou a přestaň otravovat tu mojí!", zařval na mě a měl se k odchodu. Sesunula jsem se vyděšeně k zemi. "Yoon Ju!", zařval Jiyong a běžel směrem ke mně. "Co se stalo? Co se děje?", chytil mě za ramena. Byla jsem úplně mimo sebe. Z očí mi mimoděk kapaly slzy. "Cos jí udělal?", zařval na Oppu. "Já…", zašeptala jsem. Ale díky akustice na chodbě, se to rozléhalo. "Nemám sourozence. Můj otec….", snažila jsem se vyslovit. "Ani nevím, kdo to je. Moje maminka….", zasekla jsem se a vykulila oči do prázdna. "je čtyři roky mrtvá.", zaječela jsem a dívala jsem se při tom přímo na Oppu. Vážně ho to překvapilo. Byl to sice trošku drastický způsob, jak mu to celé vysvětlit, ale jinak už jsem prostě nemohla. "Važ si své rodiny, protože bych byla nerada, kdyby se něco podobného stalo i tobě.", sklopila jsem oči k zemi a chytla se za hlavu. V uších mi lehce pískalo. Znovu mě sevřel pocit, který už jsem dlouho nezažila. Ta samota a beznaděj dohromady. Nejhorší možná kombinace. "Pojď dovnitř.", snažil se mě Jiyong zvednout. "To bych měla že?", pousmála jsem se hořce, polámaně jsem se postavila na nohy a zašla do bytu. Jiyong nic neříkal. Vše mu zřejmě bylo jasné. "Půjdeš zítra semnou?", zeptala jsem se a otřela si slzy. "Hm?", povytáhl obočí. Posbírala jsem popadané tašky a pomalu šla směrem k pokoji. Snažila jsem se neúspěšně soustředit na něco jiného než na bolest v místě mého srdce. "Zítra… je výročí máminy smrti. Nějak…se mi nechce jít samotné.", pokrčila jsem rameny. Zvonek u dveří se rozřinčel. "Dojdu tam.", pípl GD. "Hm, budu v pokoji. Tak tam přijďte.", zvolala jsem. "Co se stalo? Hyung vypadal úplně divně…", uslyšela jsem z chodby, ale víc nic. Otevřela jsem šatník a rozsvítila světla. Tašky jsem položila na křeslo a popošla k části, kterou jsem chtěla uvolnit pro tohle nové oblečení. Bylo takové ticho, že jsem si myslela, že tu kluci nejsou. Pak jsem ale zaslechla šepot. Neměla bych si pustit hudbu? To není špatný nápad. Popošla jsem k notebooku a navolila tam náhodný seznam skladeb. Vrátila jsem se do šatníku a vytáhla to oblečení. Navěsila jsem ho na ramínka a uklidila. Boty jsem dala do speciálně upravených poliček a šperky do zásuvných přihrádek. Ani si nepamatuju, kdy jsem si z ničeho nic začala prozpěvovat. Moje nálada se sama od sebe vrátila do normálu. Moje maminka by si přece nepřála, abych se takhle trápila. Ani jedna z nich!


Poslední den volna, jsem vstala velmi brzo. Zavolala jsem do květinářství na rohu a nechala si na zakázku připravit květiny. Osprchovala jsem se a v županu si vypila svou ranní kávu. Musím uznat, že dnes chutnala obzvlášť hořce. Oblékla jsem se do bílo černých šatů a obula si pohodlné boty na lehkém podpatku. Vlasy jsem si svázala do jednoduchého účesu a ani se nemalovala. Hrozilo totiž, že bych mohla brečet. Pak už jsem šla rovnou zaklepat ke klukům. Otevřel mi oppa. Otočila jsem se k němu zády a zkřivila obličej. Kolik bolesti už mi tenhle obličej přinesl. Jak ho ještě vůbec dokážu mít ráda? "Je Jiyong doma?", řekla jsem mělce a bez citů. "Už jdeme!", zvolal. Asi s námi tedy pojede ještě někdo další. "Kam jdete?", zeptal se oppa otočen do místnosti. "Pozdravit mou maminku.", řekla jsem stroze. "Budu čekat v autě. Musím ještě pro květiny.", sdělila jsem směrem ke klukům a odešla. Nechtěla jsem se na něj ani podívat. Bylo mi z něj špatně. Došla jsem tedy pro květiny a vrátila se k autu. Oppa se o něj lehce opíral. "Něco se objevilo. Kluci museli do studia.", sdělil mi chladně. Pokrčila jsem nad tím rameny a položila květiny do auta. "Jestli chceš, pojedu s tebou.", řekl najednou. Ihned jsem se na něj otočila. Co ta náhlá změna? Ale možná to byl jen soucit. Ano, dělal to ze soucitu. "Ty mě nechceš ve svém životě. Tak proč bych tě já měla chtít v tom svém?", řekla jsem ledově. Ale opravdu jsem netoužila po tom, abych tam byla s mámou sama. Pokývla jsem mu směrem k autu a sama si sedla na místo řidiče. Cesta nebyla dlouhá. To místo jsem vybrala proto, abych tam byť jen mohla dojít pěšky, kdyby bylo třeba. Vystoupila jsem z auta a vzala květiny. Dnes bylo vážně krásně. Slunce hřálo a vítr jen lehce pofukoval mezi listy stromů.

Celou cestu jsme oba mlčeli. Nebylo nic, co bychom si mohli říct. Vyšlápli jsme po cestě až tam, kde končila. Tam jsem si zula boty a vzala je do ruky. "To chceš jít bosa?", zeptal se udiveně. "Divil by ses, jak je to příjemné.", řekla jsem ledabyle a rozeběhla se do zbytku kopce. Zastavila jsem se až před zarostlým hrobem s nádherným zdobeným náhrobkem. Ten pro maminku koupili Ajusshi a Agasshi. "Ahoj mami.", vyprskla jsem udýchaně a uklonila se. "Já vím, jdu pozdě. Ale rychleji to nešlo.", zasmála jsem se a položila květiny na hrob. "Měla ses tu dobře, co jsme se neviděli? To jsem ráda.", dodala jsem a odstranila listy a i ostatní věci, které tam nepatřily. Z kabelky jsem vytáhla kapesník a očistila jsem s ním skleněnou výplň u rámečku pro fotku. Choi Agasshi mi hodně krát říkala, jak jsem své matce podobná. Zdědila jsem po ní prý krásu. Vlasy jsem měla dlouhé, lehce vlnité na koncích v odstínu hnědé s odlesky do bronzova. Sice jsem nebyla moc vysoká, ale za to jsem byla hodně hubená. Nikdy jsem nepřibrala ani deka. Mohla jsem se cpát prostě, jak jen jsem chtěla. "Už jsem ti říkala, jak moc ti to na téhle fotce sluší?", vyhrkla jsem, aby řeč nestála. Někdo by mě sice pokládal za blázna, ale já to měla takhle radši. "koupila jsem si nové šaty. Líbí se ti? Jsou pěkné, že?", zatočila jsem se dokola. Oppa za mnou došel a tvářil se dost udiveně. "Mami! Tohle je syn té tvé kamarádky, ke které jsi mě poslala. Je hezkej, že?", zazubila jsem se. Stále na mě jen koukal. "To nevíš, že je slušné pozdravit?", dala jsem si ruce v bok. "Líbí se ti viď. Je slavnej. Má kapelu. Jmenují se BIG BANG.", rozhodila jsem rukama. "Jo a promiň. Jmenuje se Choi Seunghyun.", dodala jsem s pošetilým úsměvem a kecla si do trávy.Oppa se konečně uklonil a pak na mě pohlédl. "Ale moc mě nemá rád. Ani nevím, proč semnou dneska jel. Ale Agasshi a Ajusshi jsou na mě moc hodní. I unni.", vyprávěla jsem jí. "Ajusshi mi dal práci a tak si můžu dovolit takovéhle hezké šaty. Není to sice práce, kterou bych si zrovna přála, ale chci žít naplno. Tak jako ty.", usmála jsem se na hrob. Pak mi ale úsměv z tváře zmizel. "Kéž bys tu semnou byla. Moc mi chybíš, mami.", objala jsem hrob. Cestou zpět bylo zase ticho. U cesty jsem si sedla na zem a očistila si nohy, abych si mohla obout boty. "Omlouvám se.", řekl a díval se jinam než na mě. Vzhlédla jsem a koukla na něj. "Nevěděl jsem to.", strčil si ruce do kapes. "Také jsi to nikdy nechtěl vědět.", pokrčila jsem rameny a zvedla se. "Já vím", řekl a vydal se napřed. Rychle jsem ho dohonila. "Naše maminky byly kamarádky. Než ta moje odešla, poprosila tu tvou, aby se o mě postarala. Neměla jsem na vybranou. Sama bych to nezvládla.", řekla jsem a předehnala ho. Konečně si to nechal vysvětlit! Byla to pro mě určitá úleva. A byla jsem ráda. Ráda, že se omluvil.

Cestu zpátky jsme taky mlčeli. Když jsem stála před dveřmi bytu, něco mě napadlo. "Jo! Oppa!", zvolala jsem na něj. "Neříkej mi tak!", zamručel. "Včera jsem cestou domu potkala nějakou dívku. Byla vážně pěkná a hezky oblečená. Jak jen se to jmenovala?…", dělala jsem, že přemýšlím. Okamžitě zbystřil. "Stejně jako ty?", nadhodil a hned vypadal, jako že ho to moc nebere. "Jo, máš pravdu! Říkala, že jsi jí minule něco chtěl, ale nestihl jí to říct. Chce se s tebou v osm potkat v kavárně…", pokrčila jsem rameny a zavřela se v bytě. Tam jsem ihned vyprskla smíchy. Chce si hrát? Tak si budeme hrát! Pak jsem ale koukla na hodinky. Šest! A budu tam muset být dříve, nebo později než on! Sakra! Vletěla jsem do koupelny a znovu jsem se osprchovala. Vlasy jsem si natočila na speciální natáčky a dala na ně speciální čepici, přes kterou je vysušila. Nechala jsem je namotané a šla si vybrat, co na sebe. Černé přiléhavé džíny, top s prostřiženými zády a zlatým provázkem v krémové barvě, plus boty na vysokém podpatku se šněrovačkou to vyhráli. Rychle jsem se tedy běžela namalovat a pak chvíli zápasila s gelovou podprsenkou. Oblékla jsem se a nahodila ještě několik blýskavých doplňků, včetně kabelky. Vypadala jsem skvěle a byla hotová v rekordním čase. Zvonek dveří začal řinčet a já si kdoví proč myslela, že je to oppa. Pak jsem se ale probrala a pootevřela dveře. "Je libo odvoz?", usmíval se na mě GD. "Ty jsi zlatej!", padla jsem mu okolo krku. "Není za co.", zasmál se. Popadla jsem ještě lehkej kabátek a vyšla za ním. "Už jel. Vypadal dost nervózně.", zasmál se znovu. "Hodně štěstí!", řekl, když mě vyložil. Usmála jsem se a upravila jsem se v malém zrcátku. Pak jsem jako dáma vešla do kavárny. Všichni se na mě ohlédli. Usmála jsem se a pohodila vlasama. Seděl úplně vzadu a měl sluneční brýle na očích. Víc nenápadnej být vážně nemohl. Pomalým jistým krokem jsem se vydala k němu. "Ahoj", usmála jsem se a posadila. "Jak jsi mě poznala?", usmál se. "Víc nenápadnej bys byl bez brýlí!", konstatovala jsem a odložila si kabelku vedle sebe. Zběžně jsem si prohlédla lístek s nápoji a mávla na servírku. "Dáte si?", řekla unaveně, když k nám došla. "Latté s extra pěnou.", usmála jsem se. Chtěla jsem tím ukázat, že si udržím váhu, ať jím, či piju cokoliv. "Hned to bude.", řekla a odběhla. "Tak, co jsi mi to minule chtěl říct?", zeptala jsem se. "Je tu moc lidí.", řekl a sundal si brýle. V tu ránu se na nás strhla veškerá pozornost. "Celá planeta je plná lidí.", pokrčila jsem rameny. V duchu jsem se smála, až jsem se za břicho popadala. Opravdu byl stydlivý, nebo to jen hrál? Servírka mi přinesla mou objednávku a ještě chvíli zůstala stát na místě a nepokrytě na oppu zírala. Zpražila jsem jí ledovým pohledem, což jí přimělo odejít. "Někdy jsou moc vlezlí.", zašeptal. "Není to špatné. Někteří jen nevědí, kde končí hranice obdivu. Jsme přece všichni jen lidi.", zasmála jsem se a napila se přes brčko, abych se vyhnula trapasu s pěnovým knírem. "ta dívka, kterou jsem potkala… byla moc milá.", řekla jsem jen tak, aby řeč nestála. "Někdy až moc. Ale teď už je to lepší.", řekl na to konto a zase mlčel. Pane bože to je křen! "Děkuji ti za ty květiny a bonbóny.", usmála jsem se mile. "Ty víš, že byly ode mě?", podivil se. "No jistě. Moc tajných ctitelů nemám.", zasmála jsem se. "A navíc, Seung Ri dokáže být pěkně ukecanej, když chce.", uchechtla jsem se a znovu napila. "Zítra už začíná tvůj trénink, že?", zeptal se zamračeně. "Hm! Už se nemůžu dočkat. Už odmalička to byl můj sen. Ale nejsem si jistá, že budu tak dobrá, jak ostatní očekávají.", pokrčila jsem rameny. "Zpíváš skvěle. Myslím si, že si jen dostatečně nevěříš.", mrknul na mě.

Pak jsme zaplatili a ještě chvíli se procházeli parkem. "Páni, to je hodin. Budu muset domů.", vypískla jsem, hledíc na hodinky. "Odvezu tě!", navrhl mi ihned. "To nejde. Bydlím s babičkou. Má lehký spánek. Auto by jí probudilo.", mávla jsem rukou. Byl to ode mě jasný signál, že to prostě nechci. I když by to prodloužilo naše setkání… kam bych se musela nechat odvést? To prostě nešlo. "Ráda jsem tě viděla.", usmála jsem se mile. "To já tebe taky.", usmál se taky. "A příště, až mě budeš chtít vzít ven… buď rychlejší.", mrkla jsem na něj a odkráčela. Za rohem jedné budovy už na mě čekal GD. "Jsi vážně zlatej! Nevím, co bych si bez tebe počala.", nasedla jsem s těmito slovy do auta. "Takže se to vyvedlo?", zeptal se s tajemným výrazem. "Hm, dá se to tak říct.", snažila jsem se zadusit smích.

Vstala jsem velmi brzy, i když jsem vlastně nemusela. Nějak jsem se nemohla dočkat, co mě dneska potká. Umyla jsem se a pořádně nasnídala. Určitě budu potřebovat hodně energie. Vlasy jsem si svázala do složitého účesu s vysokým culíkem a bravurně se namalovala voděodolnými stíny a řasenkou tak, abych nebyla k poznání. Na sebe jsem si oblékla dlouhé volné džíny, tílko a tenisky. Snažila jsem se, aby vše bylo volné a dalo se v tom dýchat. Do tašky jsem si dala ještě jedno náhradní oblečení, tepláky a líčidla na přelíčení. Ještě jsem si na oči dala sluneční brýle a byla připravená k odjezdu. Yang Goon už mě čekal v zasedačce. Bylo ještě pár papírů, které jsem si měla pročíst. Pozdravila jsem, jak se sluší a patří. Společně jsme se domluvili na kalendáři akcí na tento měsíc a i na ten další. Snažili jsme se, abych stíhala nejen zkoušky, ale už i něco vytvářet. Jako reklamu, nebo talkshow. Pak mě seznámil s mým vlastním týmem. Ten zahrnoval několik tanečníků, choreografa, maskérku, stylistu a kadeřnici. V neposlední řadě mi také našel manažera a auto, které mě bude všude vozit. Všechno to stihl za ty dva dny. Vrazil do toho už tolik peněz, že ani nevím, jestli to budu schopná splatit. Jestli jsem vůbec tak dobrá, jak říkají. Vzpomněla jsem si na to, co mi včera říkal oppa. Ty za to stojíš! Nevím, ale jestli jsou připravené obě mé JÁ. Půl dne jsem cvičila zpěv a skladbu, zatím co druhou polovinu dne jsem trénovala s tanečníky. Potřebovala jsem co nejdřív nabrat svalovou hmotu. Domu mě tedy řidič vezl téměř polomrtvou. Ale i tak jsem ho poprosila, ať zastaví u nedaleké prodejny s CDčky. Potřebovala jsem si osvěžit pár playlistů. Pár lidí se otočilo, když jsem s manažerem vystoupila. Tomu se sice moc nelíbilo, že chci zastavit, ale nic na to neřekl. Nakoupila jsem, co jsem potřebovala a nechala se odvést domů. Místo výtahem, jsem si vyběhla schody a ještě před dveřmi si protáhla pořádně nohy. Do postele jsem padla úplně vyčerpaná. A takhle to pokračovalo každý den celé dva měsíce. Vlastně jsem na nic neměla čas, kromě tréninku a práce. Divila jsem se, že jsem sebou ještě nesekla. Moc jsem toho totiž nenaspala. Úsilí se mi ale pomalu začínalo vracet. Postava se mi pomalu zpevňovala a i bolest už odezněla. Kompozice a skladba už se též podobaly tomu, čeho jsme chtěli docílit. A na zpěvu vlastně nebylo co vylepšovat. Ploužila jsem se chodbou k tanečnímu sálu, když jsem spatřila Jiyonga. I je jsem poslední dobou pěkně zanedbávala. "Ahoj.", pozdravila jsem ho se zářivým úsměvem. "Dlouho jsme se neviděli. Vypadáš dobře.", usmál se na mě. "Děkuju. Co ty tady? Myslela jsem, že máte tour po Japonsku?!", podivila jsem se. "Včera jsme se vrátili. Říďa nás tu chce mít.", zasmál se a pokrčil rameny. "Aha. No já už musím. Lekce tance.", pokrčila jsem rameny. "Máš toho teď hodně, co?", zasmál se. "To si piš! Dneska mě ještě čeká hodina harmonie a pak až budu moct jít domu.", protočila jsem panenky. "Kdy začneš nahrávat?", zeptal se zapáleně. "Ještě nevím. Už dáváme dohromady několik skladeb. Ale něco tomu chybí. Hele, vážně už musím.
Uvidíme se.", mávla jsem na něj. Písním nakonec chyběla jen špetka stylu, kterou mi pomohl Jiyong najít. Pracovat s ním mělo spoustu výhod. Nejen, že to dávalo smysl a připadalo mi to rychleji zvládnuté, ale taky jsem se před ním nemusela přetvařovat. Byla jsem to prostě já. Ta holka, která bydlí ve stejném patře, jako on. Doufala jsem, že takhle jednou budu moct být i pro oppu. Občas jsme se potkávali na chodbách v YG a oba jsme se na sebe koukali, jak dlouho to jen šlo.

Opravdu jsem k němu začala něco cítit. Ne, cítila jsem k němu něco už, když jsem ho poprvé uviděla. Jenže on mě zraňuje, tak proč ho mám pořád ráda? "Yoon Ju! Jsi mimo! Prober se a vezmeme to ještě jednou.", smál se Jiyong. "Jasně, promiň.", pípla jsem a poplácala se po tvářích. "Už jenom chvíli. Měli bychom to mít hotové.", uklidňoval mě Teddy. Kývla jsem hlavou a znovu si utáhla culík. Odkašlala jsem si a znovu čekala na hudbu. Tato píseň byla jednoznačná R'n'B balada. Celý text byl o lásce. Jak by taky mohla být o něčem jiném. Nejdůležitější ale bylo, aby se to pořádně prožívalo. Bez citů to totiž nemá žádnou váhu. Mohla bych se sice stavět i na hlavu, ale nebylo by to bez toho ono. "Ještě vezmeme ty vejšky.", Naznačil mi Teddy. Ten nám také ochotně pomáhal. Protože pak tu u toho nemusel být ředitel. Ne, že bych ho neměla ráda, ale bála jsem se, že to před ním budu ještě víc kazit. Nadechla jsem se a pořádně se do toho opřela. Po nahrávání jsme u toho ještě seděli a upravovali kompozici. Docela jsem se těšila, až ten singl vyjde. Jelikož mi YG připravilo obrovskou reklamu, nemohli se dočkat ani moji noví fanoušci. Stejně mi ale přišlo, že jdu proti větru. V tisku se spekulovalo, kdo vlastně jsem. Domů jsem chodila unavená tak, že jsem se nestihla většinou ani převléct. Když jsem měla byť jen chvíli volna, vyplnila jsem to prací a zase jen prací. Unni jsem ani pořádně nemohla zavolat. Vždy to skončilo slovy: Promiň, musím jít, někdo na mě volá. Proto pro mě bylo vítanou změnou, když jsme měli fotit fotky na první singl. Nejvíc ze všeho jsem se ale cítila šťastná. Nejen proto, že jsem dělala to, co mě baví. Ale taky jsem měla další rodinu. YG family bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Vždy, když jsem si potřebovala promluvit, byli tu pro mě. Kdokoliv. Už jsem nebyla tolik závislá na Choi Agasshi. Byla jsem svobodná!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 9. listopadu 2014 v 0:43 | Reagovat

Tabi...Tabi...konečně si nechal vysvětlit Yooninu situaci, kvůli které byla nucena vetřít se do jeho rodiny. I když to bylo vysvětlení hodně bolestné...
Nechci si vůbec představit, co se stane, až praskne ta dvojitá identita YoonJu.
Těšim se na další díl :-)

2 Ady Ady | 9. listopadu 2014 v 19:23 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama