Me and you? Impossible! 6 kapitola

9. listopadu 2014 v 18:20 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
Přesně na moje narozeniny vyšla moje prvotina. Byl to singl se třemi písničkami, který jsem složila vlastně sama. Nechápu, čím to bylo, ale šlo pěkně na dračku. Seděla jsem v odpočívárně a pročítala si nějaké texty, které jsem napsala, když se ve dveřích objevil oppa. Ani jsem to nepostřehla, protože jsem do toho byla úplně zabraná. Prozpěvovala jsem si a občas to proložila beatboxem, který jsem se učila od pár tanečníků. Prý mi to šlo, a tak jsem ho trénovala skoro pořád. Zakryl mi oči, což mě samozřejmě vyděsilo. Ohlédla jsem se na něj. "Seunghyun-sshi!", vypískla jsem se smíchem. "Ahoj.", sedl si naproti mně a usmíval se od ucha k uchu. V ruce držel můj singl. Překvapeně jsem ho sledovala. "dnes jsem si ho koupil.", usmál se ještě víc. "To si nemusel. Kdyby sis řekl, jeden bych ti věnovala. I s podpisem.", zasmála jsem se mu. "Co děláš?", nakoukl mi do papírů. "Hele! To je výrobní tajemství!", zakryla jsem je rychle. Oba jsme se nad tím zasmáli.

Nechtěla jsem ho vyhazovat, ale měla jsem ještě tolik práce. A navíc má ke mně večer přijít Choi Ajusshi a Agasshi s unni. Nejen oslavit můj úspěch, ale i mé narozeni. "slyšel jsem tvůj beatbox.", přimhouřil oči. Zazubila jsem se. "Netušil jsem, že tohle taky umíš.", dodal a mnul si vědoucně bradu. "Ty toho o mě nevíš.", usmála jsem se rozverně. Podívala jsem se do textů a poslední řádek škrtla. "Tak a jsem hotová. Musím už jít, ale děkuju ti.", zvedla jsem se a obešla stůl. Čekala jsem, že něco udělá, ale nic! "Tak ahoj.", mávla jsem rukou a rozverným poskokem jsem doběhla až k šéfovi do kanceláře. Prý mi ještě něco chtěl, než půjdu dnes domů. "Vezmi si zítra den volna.", řekl mi hned, co jsem vešla do místnosti. "V… Vážně?", rozzářila jsem se. "Jistě. Odvedla jsi na singlu skvělou práci. Tady máš koncept té show a ještě tady.", podal mi dva papíry. Na tom druhém byly zápisy místa pro… no to mě držte! Natáčení videoklipu. "Začneme ho připravovat hned po tom volnu. Takže chci, abys byla odpočatá.", usmál se mile. "Děkuji!", vypískla jsem a chystala se k odchodu. "A ještě něco.", zastavila jsem se. "Všechno nejlepší.", mrknul na mě.

Doma jsem se osprchovala a udělala ze sebe své druhé já. Z toho už vážně moc nezůstalo. Už je jen otázkou času, kdy to oppa zjistí. Vlastně to ani moc nevadí. Nic mezi námi přece není, nebo ano? Až mě trochu mrzí, že jsem to neproměnila, když jsem měla možnost. Tíží mě totiž pocit, že mezi námi je něco víc. Chtěla jsem připravit nějaké pohoštění, když do dveří vrazila Dami. Ani nevím, kde vzala klíč. "Ahoj děvče. Jsem předvoj.", rozzářila se. "Jak?", vypískla jsem poplašeně. "Dveřmi.", pokrčila rameny a pustila dovnitř unni a kluky. Koukala jsem na to, jako kdyby mi do bytu pustila bandu opičáků. "Já…mají přijít Ajusshi a Agasshi.", snažila jsem se je vyhnat. "Ti nemůžou. Otec má nějakou významnou večeři s investory.", pokrčila rameny unni. "Aha.", pípla jsem. Nanosili mi do bytu nesmyslnou výzdobu a spoustu jídla a pití. "Oppa?", pípla jsem k unni, když mi prolézala skříň, do čeho mě obleče. "Přijde, ale až později.", pokrčila rameny. Ale nevypadalo to, jako že je z toho nadšená. Možná, že mi něco unikalo. Asi jsem byla moc dlouho zavřená ve studiu. Nijak jsem se nebránila, když mi oblékla jedny z mých nejoblíbenějších šatů. Nakonec je vybrala Dami. Přece jen o módě věděla hodně. S bratrem to měli společné. Oba byli přes módu experti. Taky mě učesaly. Ale make-up mi nedělaly. Věděly, že by mě to změnilo. Nechápu, jako trocha pudru a stínů, můžou změnit někoho, jako já.

Každopádně jsme to rozjeli ve velkém. Karaoke, pití, legrační historky… no prostě všechno možné. Když přišel oppa, Dami a Seung Ri už opilecky prozpěvovaly a hihňali se něčemu, čemu nikdo nerozuměl. Dostala jsem od ostatních i dárky. Od sourozenců Kwonových to bylo značkové oblečení. Vážně nějaká drahá značka. Ani jsem si nepředstavovala, kolik to mohlo stát. Od zbytku tlupy jsem dostala nějaká CDčka a od unni jsem směla dárek rozbalit, až budu sama. "Ahoj. Pojď dál, jestli se ti chce. Ale je to na vlastní nebezpečí.", sdělila jsem mu hned ve dveřích. "Všechno nejlepší.", řekl stroze a vlepil mi do ruky kytku. Úplně mě to vykolejilo. Nikdy pro mě nic takového neudělal, tak proč zrovna teď. Musel to být zase ten soucit. Pustila jsem ho dovnitř a zavřela. "Chceš něco k pití?", zeptala jsem se, protože jsem vážně musela něco říct. "Něco si najdu. Vždyť slavíš narozeniny.", řekl zase stejným tónem. "Stejně tam musím.", poukázala jsem na květiny. Byla to kytice z bílých růží. I když jsem si myslela, že je to ze soucitu, přes to mi to udělalo radost. Nikdy bych neřekla, že dokáže být tolik milý a zároveň to tajit. "Navíc potřebuju, aby někdo konečně sebral Maknaemu skleničku.", zamračila jsem se a vydala do kuchyně. Možná ho moje alter ego přimělo k troše taktu. To jsem si říkala, když jsem dávala květiny do vázy.

Hned, když jsem se vracela za ostatními s pivem pro nově příchozího, jsem popadla Dami a odtáhla jí na volný záchod, aby mi nepozvracela podlahu. Druhý záchod vhodně obsadil Seung Ri. Povzdechla jsem si a sedla si na balkón. Jo, sice slavím narozeniny, a i tak je musím všechny hlídat. Někdy bych si to chtěla jen tak užít. "Na něco se tě chci zeptat.", ozval se oppa od dveří. "Ptej se.", odpověděla jsem mu, hledíc před sebe na noční Soul. Přemítala jsem, jestli už mu to náhodou nedošlo. "Nevíš kdy má Yoon Ju narozeniny?", vypadlo z něj. Málem jsem sebou praštila. Tohle je vážně směšný. To jsem já, blbče! Chtělo se mi zařvat. Bylo to absurdní, jak mu to vyselo před očima a on to neviděl. "Myslím, že říkala, že zítra. Ale nejsem si jistá.", pokrčila jsem rameny. "Děkuju ti za květiny.", vyhrkla jsem, protože jsem se bála, že už mu to nebudu moci dnes říct. "Mohla bys jí dát tohle?", podal mi malou krabičku. "Zítra jedeme s klukama na večer pryč. Neměl bych čas, jí to dát. Vyřiď jí, že mě mrzí, že to s ní nemůžu oslavit.", vysvětlil mi. "Dobře.", přikývla jsem.

Pak už si vážně nic nepamatuju.....

Unni do mě nalila tolik panáků, že jsem se vzbudila s prvotřídní kocovinou. Vedle mě spal na posteli oppa a na zemi vedle postele spali na koberci Jiyong a Dami. Nevím, proč mi to přišlo normální. Asi jsem byla moc rozespalá, abych si to pořádně srovnala v hlavě. Oppa vypadal tak sladce a spokojeně. Do obličeje mu popadalo pár pramínků vlasů, ale jemu to očividně nevadilo. Opatrně jsem slezla z postele a šla se podívat, jak dopadl zbytek. V obýváku spal na sedačce Youngbae a na křesle Maknae. Asi je pěkně budou bolet záda, až se probudí. Ale to nebyla moje starost. Unni a Dae už v kuchyni vařili kafe a pily vodu s rozpuštěným lékem proti opici.

"Dobré ráno.", zamručela jsem. Unni vyprskla smíchy hned vzápětí. Co se do háje včera stalo? Nebo jsem byla moc rozcuchaná. "Vypadáš jako dikobraz.", podotkl Daesung taktně jako šmirgl a usrkl si kávy. "Díky.", pípla jsem a hodila do vody tabletku. Zašla jsem si do koupelny vyčistit zuby, abych tak smyla tu pachuť alkoholu. "pamatuješ si ze včerejška něco?", založila si ve dveřích unni ruce. Na tu adresu jsem zcepeněla. Nic jsem si nepamatovala a teď mě to začínalo pěkně děsit. Pomalu a nejistě jsem zavrtěla hlavou. Přistoupila ke mně blíž. "Myslím si, že nikdo nezapomene na to, jak jste si to líbání s bráchou pěkně užili.", zašeptala mi do ucha. Začala jsem se dusit. Jak se to mohlo stát? Jak to někdo mohl dovolit? Všechno se tím teď zkazí. Myšlenkami někde jinde jsem si sedla ke stolu s tou sklenicí léku a koukala do blba.

Moje první pusa!

Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem upadala do deprese.

Bum!

Najednou mi to všechno proběhlo hlavou. Všichni hráli nějakou přiblblou hru a já mu dokola děkovala za ty květiny. A to jsem si myslela, že už mu to nebudu moct říct. Oba jsme byli pěkně pod parou. Pak se mi podlomila ruka, o kterou jsem se opírala a nalepila jsem se přímo na něj. A místo toho, abych se odtáhla, jsem ho popadla a začala líbat. "Do prdele!", zaklela jsem a bouchla hlavou o stůl. "Asi už si vzpomněla.", prohlásila Dami. Zjistila jsem, že už mě hodnou chvíli pozoruje se zkoumavým výrazem. Společně s Daesungem, unni a právě probuzeným Jiyongem. "Nejsem tady!", vykulila jsem oči, když se ozvalo hluboké zamručení blížící se k nám. Rychle jsem zaletěla do koupelny a zavřela dveře. Tak strašně jsem doufala, že si to nebude pamatovat. Jenže jsem se trochu přepočítala. Asi byl chytřejší, než jsem myslela. Vrazil do dveří a rozzuřeně si mě prohlížel. "Můžeš mi to vysvětlit?", zavrčel. Já na to jen bezmocně zavrtěla hlavou a koukala na něj, jako vyplašená srnka. "Tohle se nikdy nestalo!", ukázal varovně prstem. "Myslíš, že já po tom toužila?", zhroutila jsem se k zemi a zakryla si rukama obličej. "No očividně ano!", zvýšil hlas. "To teda není pravda! Byla to moje první pusa. Vrať jí zpátky!", vřískla jsem, že se to rozlehlo po celém bytě. Vchodové dveře lehce klaply. Ostatní museli odejít.

A popravdě se jim ani nedivím. Takhle rozzuřená a v beznaději jsem ještě nebyla. Vysápala jsem se na nohy a chytila ho za triko. "Vrať jí!", vřískla jsem. "Uklidni se! Jak bych ti jí asi mohl vrátit?", chytl mě za ramena a zatřásl semnou. Měl pravdu, ale přes to jsem nevěděla, co jiného dělat. Ruce mi spadly podél těla. "Myslela jsem, že moje první pusa bude s někým, kdo mě bude mít rád.", špitla jsem. V podtextu znělo, že mě nenávidí. Nebo možná ne, ale využívá mě, aby se mohl dostat k mému alter egu. Ve vlastní snaze, aby tuhle krabici celou neprokouknul, jsem mu nakecala, že jsme nejlepší kmošky. Jenže on je asi vážně natvrdlej! Nic totiž nebylo divnější než to, že jsme se nikde neobjevily společně. "Nemůžu s tím nic udělat, ale můžeme na to zkusit zapomenout.", řekl a díval se na mě chladně. Všechno je pryč. Ten soucit a pochopení. I ta špetička přízně, která se mezi námi začala rozvíjet. Jen jsem nad tím kývla.


Odešel a já si mohla všechno probrat v hlavě. Jenže nebylo co. Moje ochranná bublina začala praskat a na povrch se pomalu draly pocity, které jsem nikdy dřív necítila. Snažila jsem se je neúspěšně smít vodou. Nasnídala jsem se a uklidila ten šílenej nepořádek. U toho jsem měla puštěnou hudbu, abych tak předešla přemýšlení o tom polibku. To taktéž moc nefungovalo. Bylo to co chvíli jasnější. Párkrát jsem se dokonce přistihla, že se svých rtů dotýkám a snažím se tak najít alespoň špetku jeho chuti. Naštvaně jsem si cuchala vlasy a bručela nesmyslné věty. Pak mě napadlo, že mám ještě dva neotevřené dárky. Vhodně jsem je uzamkla do šatníku, aby se jim i oblečení nic nestalo. Mé alter ego se objevilo hned, co jsem otevřela skříň. Vzala jsem tu malou krabičku a otevřela jí. Byl v ní zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru korunky. Bylo to vážně roztomilé. Ten druhý dárek byl poněkud větší. Choi Agasshi vážně ví, kdy zavolat. Prý jestli přijdu na rodinný oběd. Ne pro ni nebyla odpověď. Takže jsem se k tomu druhému daru nakonec nedostala. Oblékla jsem se a vyrazila.

"Promiň, že jsme včera nemohli přijít. Užila sis narozeniny?", zeptala se mě nadšeně. "Hm.", pípla jsem a snažila se, si pusu zacpat jídlem. Oppa mě chvílemi sledoval. Jen pro jistotu. Jenže, to mě znervózňovalo ještě víc. "Také pro tebe máme dárek.", řekla Choi Agasshi, načež se oppa vražedně otočil přímo na mě. Už mě tu zase nechce. Nepatřím sem! "To není nutné. Včera jsem dostala hodně dárků.", hájila jsem se. To jí ale taky nepřesvědčilo. Podala mi do ruky dárek v lesklém papíru. Rozbalila jsem ho a koukala na cizího muže na fotce. "tohle je tvůj otec.", řekla Choi Agasshi. Strnule jsem koukala na tu fotku. "Můj… moje….", špitla jsem. Pak jsem se na své dva druhé rodiče tázavě zahleděla. "Ale nemáme pro tebe moc dobré zprávy, má drahá.", posmutněla. Neříkejte mi, že je mrtvý! To už bych asi nezvládla. "Už několik let je v kómatu. Už mu nedávají moc velké šance na probuzení.", řekl Choi Ajusshi. Celá rozklepaná jsem vzhlédla od fotografie. Slzy mi pomalu zaplňovaly oči. "Omluvte mě.", vyhrkla jsem ze sebe a prudce se postavila ze židle. Choi agasshi chtěla něco říct, ale ajusshi jí zastavil. "Děkuji za oběd, ale musím…. musím jít.", vyprskla jsem a z očí mi stékaly slzy.

Otočila jsem se a pomalu se potácela ke dveřím. V hlavě mi bzučelo. Jako kdyby mi někdo vypojil přívod myšlenek. Proč já? Proč se ty zlé věci stanou vždy jen mně? "Ještě to není ztracené!", vykřikla na mě unni, ale mě to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zavřela jsem za sebou vrátka a opřela se rukou o auto. Neměla bych tu jen tak stát, jenže jsem nemohla ani dýchat, natož řídit. Někdo mě chytil za ruku a vedl mě pryč. Neviděla jsem nic, přes uslzené oči. Ale chtěla jsem tomu člověku věřit. Z ničeho nic se ta osoba zastavila a nasadila mi něco na oči. Byly to moje sluneční brýle, které jsem střídala jako ponožky. Nic jiného mě totiž z módy tak nebavilo, jako brýle. Ani nevím, kde jsme se zastavili, nebo jak daleko jsme vlastně šli, ale pak se ta osoba zastavila a chytla mě pevně za ramena. I přes ty uslzené oči už jsem teď viděla, kdo přede mnou stojí. Byl to oppa. "O..", chtěla jsem říct, ale on zavrtěl hlavou. Otočil mě zády k sobě a objal mě. To co jsem teď potřebovala ze všeho nejvíc, mi on dal. Chytila jsem se za jeho ruce a naříkavě se rozbrečela. Držel mě tak pevně, že jsem se chvílemi bála, že mě rozmačká.

"Všechno bude dobré.", šeptal mi do ucha. Jeho teplý sladký dech mi lehce ovál krk. Nic hezčího pro mě nikdy neudělal.

Děkuju ti!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 9. listopadu 2014 v 19:43 | Reagovat

Chudák holka, ta má teda život. Jedna rána za ranou. Když se z jedné konečně dostane, tak nemilosrdně udeří druhá :(
Ale věřím, že s tatínkem to bude dobré. Že se z toho komatu probere :-)
A jak to vypadá, tak i s Tabim se to urovná a bude to v pohodě...
Moc se těšim na další díl.

2 Ady Ady | 9. listopadu 2014 v 19:53 | Reagovat

Strašně se těším na další díl!!! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama