Me and you? Impossible! 8 kapitola

11. listopadu 2014 v 16:15 | ~Tokki~ |  Me and You? ...Impossible! [ COMPLETE ]
Noviny hlásaly: Nový hvězdný pár na světě! Park Bom a TOP!

Zhnuseně jsem vzala noviny a hodila je do koše. Vyhrála. Ale to se dalo čekat. Obě dvě Yoon Ju se teď zmítali v bolestech. Zatím, co všichni zkoušely pódium na YG koncert, já tancovala dole pod ním a snažila si tak vybít přebytečnou energii. Seunghyun kolem mě prošel. "Počkej na mě!", běžela za ním Bom. Ušklíbla jsem se. Pronásledovala ho jako smyslů zbavená. "Nelez za mnou. Kolikrát ti to mám říkat!", zaječel na ní a vyskočil na pódium. "Yoon Ju! Nechceš si zatancovat s námi, když máš tolik elánu?", zvolal na mě Youngbae. "Jasně. A kterou?", zasmála jsem se a vyskočila na podium tak, že jsem se po něm sklouzla až k němu.

Chvíli jsem s nimi tancovala, až jsem se dostala vedle Oppa. Od té nešťastné hádky s mým alter já nepromluvil. Já jsem s ním taky zrovna dvakrát netoužila mluvit. Zhoupla jsem se v bocích a zatočila dokola. Daesung vedle mě udělal úplně to samé. "Pabo!", vyhrkla jsem smíchy. Zakřenil se na mě. Po přestávce se pak zkoušely moje písničky. Napřed tu s BIG BANG. Ta se vážně vyvedla. Ale choreografie byla trošičku problematičtější. Během písně jsem se otáčela kolem každého ze členů a dokonce jsem rappovala s Jiyongem a Seunghyunem. Ale byla to sranda. Ta druhá byla volnější. V místě, kde jsem nezpívala, byla těžká taneční figura zakončená sjezdem po pódiu.

A za dva dny už jsme jeli naostro. Sál zaplnilo hodně lidí. Prý bylo vyprodáno. Tak byly to jen dva koncerty. Jeden už jsme měli za sebou. A všichni se těšili, až bude i po tomhle. Musím říct, že vybrané oblečení mi opravdu slušelo. Schylovalo se ale k bouři a nějak jsem to podvědomě cítila. Takže moje nervozita neměla s vystoupením nic společného. První píseň zakončená sjezdem po pódiu, ale vyšla bez chyby. I přes všechny moje obavy. A sklidila neuvěřitelný potlesk. Té druhé jsem se bála o něco více. Zůstala jsem na pódiu a od stropu na mě svítil bodový reflektor. V sále byla takhle téměř tma. Ozvala se melodie druhé písně a v pozadí smích Jiyonga. Holky v sále začali pištět. Světlo nade mnou zhaslo a já tak mohla rychle doběhnout doprostřed, kde na mě čekala židle. Tam mě dvě tanečnice podali a obuli boty. Zapnula jsem zip na jejich stranách a dala nohu přes nohu. Stále jsem na sobě měla pytlovité kalhoty a mikinu. Tu jsem rychle sundala a rychle se vysoukala z kalhot. To už kluci vešli na scénu. Otočila jsem se k publiku zády a nechala tak naplno propuknout jásot, který postupně sílil. "Sorry!", šeptla jsem smyslně do mikrofonu a ohlédla se přes rameno do sálu. To už na mě zase svítilo světlo.

A tak se to rozjelo. Šlo to taktéž bez chyby. Tak co mě to tak šíleně děsilo? Poslední otočka a rapp s T.O.Pem. Zahleděli jsme se na sebe a začal náš battle. Ne nadarmo má ta písnička skoro pět minut. Ale všechno vyšlo. Žádná chyba v textu nebo harmonii, natož pak v choreografii. Po závěrečné společné písni se všichni radovali, včetně mě.

Úplně jsem vypustila ten divný pocit a vracela se do šatny. "Počkej. Něco jsem ti chtěl říct.", chytil mě za rameno oppa. "copak se děje?", otočila jsem se rozzářeně na něj. "Byla jsi skvělá! Vážně!", řekl a usmíval se od ucha k uchu. Byl celý zpocený a rudý. Ale tím víc mu to slušelo. "Neviděli jste Seunghyun oppu?", ozvalo se kdesi za námi. Chytil mě rychle za ruku a zatáhl mě do první místnosti. Vyklubala se z toho uklízecí komora, kde teda moc místa nebylo. Zadýchaně si opřel hlavu o moje rameno. "Promiň, nějak mi poslední dobou nechce dát pokoj.", zasmál se mi přímo do ucha, až mi z toho přejel mráz po zádech. Celá jsem ztuhla pod jeho příjemným teplým dechem. Opřel se rukama vedle mě a vzhlédl přímo do mích očí. Srdce se mi rychle rozbušilo. Co když se mě pokusí políbit? Co bych měla dělat? Vím, že už mu nemůžu odolat. Jenže co když na to přijde? Jsem mrtvá! Jenže já si vážně nemůžu pomoci. Mám ho tolik ráda.

Bezradně jsem na něj hleděla. Ten výraz v jeho obličeji mi podrážel nohy. Jednou rukou mi odhrnul vlasy z obličeje a pak sjel podél čelisti až k bradě. Věděla jsem, že když to nechám dojít až do konce, všechno se tím zníčím, ale nemohla jsem si pomoci. Tohle bylo to, proč jsem byla celý den tak nesvá. "Já…", chtěla jsem něco říct, ale on mi přiložil prst před rty. "Tohle chci udělat už hodně dlouho.", řekl a naklonil se ke mně. Přitiskl své rozpálené rty na mé a nechal mě tak odhalit tu nejhorší pravdu. Rychle se odtáhl a podíval se na mě rozpačitě.

"Promiň", měla jsem na krajíčku. "Kdo jsi?", vyhrkl poplašeně. Smutně jsem svěsila hlavu, stáhla si gumičku z vlasů a setřela si podmalování očí. "Oppa, je mi to vážně líto.", pípla jsem. "Yoon Ju?! Co to má znamenat? Tohle je vtip, že?", vyhrkl. Zavrtěla jsem beznadějně hlavou. "Proč?", povzdechl si a vložil obličej do dlaní. "Vlastně to nechci slyšet.", řekl a odešel. Nechal mě tam samotnou s tou největší bolestí. Maminko pomoc! Vykřikla moje mysl a já se skácela na zem. "Yoon Ju? Co je ti?", přiběhl ke mně Daesung. "Chci domů!", pípla jsem a z očí mi kapaly slzy. "Pojď!", postavil mě na nohy, jenže mě to moc nešlo. Vzal mě tedy no náruče a nesl mě chodbou plnou lidí. Držela jsem se ho okolo krku a nezastavitelně brečela. "Co se stalo?", přiběhl k nám Maknae, když mě Dae nakládal k nim do auta. "Zavolej Jiyonga a vezměte její věci. Jedeme domů.", řekl a nasedl ke mně. Nic si od té doby nepamatuji. Bylo to všechno takové rozmazané. Proč jen můj život musí být samá katastrofa? Nemůžu si ani dopřát trochu lásky a štěstí, aby mi ho hned nevytrhly z ruky. Jako vrah, který má krev na rukou a ví, že svůj čin zpět nevrátí.

Probudila jsem se z té nejhorší noční můry. Byla jsem úplně sama a nikomu už na mně nezáleželo. Ječela jsem a byla úplně zpocená. Z očí mi dál tekly slzy, i když jsem myslela, že už to víc nešlo. Celá jsem se třásla a myslela, že jsem doma doopravdy sama. Dveře se otevřely tak rychle jak se pak všichni nahrnuli dovnitř. Byli tu kluci, Dami, unni a i Choi Agasshi. I tak jsem si ale připadala opuštěně. Kdo jsem, a proč mě vlastně tolik bolí u srdce. Celá zmatená jsem si sáhla na místo, kde by srdce mělo tlouct. "Jsi v pořádku?", vypískl Seung Ri. Všichni měli ve tvářích ustarané výrazy, ale mě přišlo, jako bych to vůbec neviděla. Jako bych se dívala skrz ně. Zavrtěla jsem zmateně hlavou a všechny si je prohlédla. "Všichni ven.", zavelela Choi Agasshi a všichni jí ihned poslechli. Posadila se vedle mě na postel a pohladila mě po hlavě. "Bolí to.", pípla jsem a vyděšeně se na ní podívala. "Já vím, má milá,", usmála se soucitně. Soucit! Z toho už se mi dělalo zle. Naučil mě to jeden člověk. Zlý člověk, který mě nikdy nebude mít rád. "Proč si to nenechal vysvětlit? Tolik jsem mu toho chtěla říct.", sklopila jsem pohled. "Muži už jsou takový.", zasmála se. "Takže už to víte, že?", stekla mi další slza. "Věděla jsem to celou dobu, má milá. Před matkou se nic neutají.", usmála se vřele a slzu mi setřela. "Neudělala jsem to schválně. Ze začátku to byl jen vtip, ale pak…", pípla jsem. "Ses do něj zamilovala, že?", usmála se a dál mě hladila po vlasech. Kývla jsem posmutněle hlavou a snažila se znovu nerozbrečet. "Máš v sobě víc ze své matky, než jsem myslela.", zasmála se a zastrčila mi spadané pramínky vlasů za uši. "Seunghyun…je zase celý po vás.", pípla jsem. To jméno mě škrtilo. Jako by tu nebyl. "A proto vím, že ho to přejde.", usmála se. Pak mi pomohla na nohy a dovedla mě do kuchyně. Postavila přede mě hrnek čaje a plné talíře jídla.


Za nedlouho tu byly Vánoce.


Ve snaze nepotkat se s člověkem, který mi ublížil, jsem pojala jisté opatření. Nechce mě ve svém životě, tak se mu do něj nebudu motat. Tajně jsem po unni poslala jeho rodině dary. A jemu? Zabalila jsem zpět do krabičky náhrdelník, který mi stejně nikdy nepatřil. Nabalila jsem si na sebe velké množství práce, abych se vlastně nějak zabavila. Nebylo totiž moc příjemné, když na mě reportéři vyhrabali všechny moje vzpomínky na rodiče. Nevím, jak se k tomu dostali, ale noviny v tuhle dobu neustále hlásaly: Lee Yoon Ju, dítě bez rodiny. Připadala jsem si tak ještě více odcizena. Nepatřila jsem nikam a nebyla jsem nikým. Před domem teď neustále stáli reportéři. Dostat se odtamtud byla takřka nemožné. Nemohla jsem si dojít ani na nákup, aby mě nesledovali a nechtěli vědět ještě víc. A to i přes to, že jsem vystoupila na tiskové konferenci, kde jsem spoustu věcí vysvětlila.

I kdyby už nebylo nic, co bych mohla říct, chtěli by víc.

Byl to bludný kruh, kterému se nedalo utéct. Nejhorší na tom ale bylo, že to otravovalo i kluky. Nechtěla jsem, aby to zašlo tak daleko. Seděla jsem po tmě v kuchyni a pila vodu. Tohle byl ten nejtemnější Štědrý den, který jsem kdy zažila. Ani po mámině smrti to nebylo tak hrozné. Zvonek u dveří se rozřinčel. Napadlo mě, že se reportéři dostali dovnitř. "Tady unni. Pojď mi otevřít zlato. Vím, že tam jsi.", ozvalo se. Chvíli jsem uvažovala, že jí nechám zase odejít, jenže když už sem vážila tu cestu v tenhle den, kdyby měla být s rodinou, kterou já nemám, budu jí muset pustit dovnitř. "Pane bože, ty ale vypadáš.", řekla hned, co jsem otevřela dveře. "Díky…", pípla jsem a vrátila se do obýváku. Všude bylo rozsvíceno jen tak, aby to nebudilo pozornost. "Můžeš mi vysvětlit, proč to tu vypadá, jak ve strašidelném domě?", posadila se a pohladila si bříško. Už ho měla taky pěkně velké. Doufám, že nečeká dvojčata. Ale o ničem se nezmínila. Pokrčila jsem rameny a zadívala se na vypnutou televizi. "Nechceš přeci jen jít na večeři domů?", otázala se a položila mi ruku na rameno. "Tady jsem doma.", pípla jsem nesmlouvavě. "Ale, keci v kleci! Vy jste oba tak tvrdohlavý!", naštvala se. "Nech toho. Víš, že je to špatné pro dítě.", ohradila jsem se argumentem, který byl v tuto chvíli nejpřijatelnější.

"Jenže vy mě vytáčíte k šílenství. Brácha nechce vylézt z pokoje a ty jsi tu po tmě, jako nějaké světlo plaché zvíře.", zahromovala. Se špetkou zájmu jsem na ní pohlédla. "Proč?", pípla jsem. Co se mu stalo? "Otevřel dárek od tebe a od té chvíle s nikým nemluví. Je to už celý den. Myslela jsem, že bys mu mohla pomoci…", dívala se ustaraně. "Nemůžu mu pomoct. A on by to ani nechtěl.", frkla jsem a zvedla jsem se ze sedačky. "A teď bys měla jít. Je štědrý den. Měla by sis ho užít s rodinou.", odvrátila jsem se od ní, aby neviděla, jak smutno mi po něm je. A nejen po něm, ale i po celé té rodině, který se mi na chvíli stala vlastní. "A dost! Jdeš semnou!", vřískla dost naštvaně. Že by mě prozradil tón hlasu? "A i kdybych chtěla sebevíc, jak bych se odtud mohla dostat, když je to dole jako při obléhání nějakého hradu.", zafrkala jsem. Něco mi praštilo do zad. Otočila jsem svůj pohled na zem. Ležela tam jakási paruka. Zvedla jsem jí a zadívala jsem se na ní. Unni ke mně došla a vzala mi jí z ruky. Nasadila mi jí na hlavu a vlekla mě z bytu. "Jedeme tvým autem. Už jsem s tím bubnem měla co dělat, abych se sem vůbec dostala, když venku tak sněží.", zafrkala a nasedla na místo spolujezdce.

Nastartovala jsem a vyjela z garáží. Fotografové se hned nahrnuli kolem auta, ale když viděli, jak unni předstírá, že rodí a můj vražedný výraz, rychle ustoupili a nechali nás projet. Pomohla jsem jí až do domu, kde už si jí převzal její muž. Moc jim to spolu slušelo. "Yoon Ju, zlatíčko. Pojď mi pomoct s večeří.", řekla Choi Agasshi, aniž by věděla, že tu jsem. Možná to na mě zase ušili. "Dobrý večer.", pozdravila jsem je všechny a šla do kuchyně. "Mohla bys to tu na chvíli pohlídat? Potřebuju ještě něco koupit. Na poslední chvíli je to nejhorší. Miláčku, pojedeš semnou.", zvolala na Choi Ajusshi a vyběhla z kuchyně. Ani jsem si nevšimla, že najednou opravdu všichni zmizeli. Opravdu to na mě ušili. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se šla podívat do svého starého pokoje. Pokoj byl prázdný. Tedy až na jednu fotku na stole. Byla to rodinná fotografie, kterou jsme pořídili ještě ten rok, co jsem sem přišla. Došla jsem k ní a vzala jí do ruky. "Promiň mi, že jsem ti zničila život.", řekla jsem tomu chlapcovi na fotce a zase jí položila. Otočila jsem se a vracela se do kuchyně, když se přede mnou otevřely dveře a vyšel z nich oppa. Krve by se ve mně nedořezalo.

"Co tu děláš?", vyprskl na mě ihned. "Hye Yoon…. Ale o co se to vlastně snažím, stejně bys mě neposlouchal.", vzala jsem to podrážděně a chtěla odejít. Chytil mě ale za ruku a prakticky mě vhodil do svého pokoje. " Co to děláš? Pusť mě.", prskala jsem. "Proč pokaždé řekneš, že už se přede mnou ani neukážeš a pak tu slídíš znovu?", prskal a přibližoval se ke mně. "Nedělám to schválně!", bránila jsem se. "Ale mě už to tak nepřijde. Ani věřit už se ti nedá.", šel ke mně blíž a blíž a já couvala a couvala. "A tobě se snad věřit dá? Jednou se chováš takhle a pak zase onak. Jak si mám být jistá někým, kdo mě tak nesnáší, že mě ani nevidí takovou, jaká doopravdy jsem.", zlobila jsem se na něj. Skončila jsem nalepená na zdi.

Nebylo kam utéct.

"Pusť mě. Mám hlídat večeři.", vyprskla jsem zatvrzele. "Ještě jsem nedomluvil.", vykřikl a bouchl do zdi přímo vedle mě. Úlekem jsem úplně nadskočila. Druhou rukou se opřel na druhé straně vedle mě. Šel z něj strach a já se ho vážně bála. Ale na druhou stranu jsem ho tak ráda viděla. "To mě máš tak ráda, že za mnou v jednom kuse dolejzáš?! Sleduješ mě snad? Řekni to?", zařval, až se mi rozklepala kolena. "A co kdyby jo. Co kdybych tě milovala. Nic by se na tom nezměnilo. Pořád bys mě nená…", nedořekla jsem. Přitiskl se na mě tak rychle, že jsem nestihla nic udělat. Držel své rty pevně na těch mích, a i když jsem se bránila, nepovolil. Svěsila jsem poraženecky ruce a čekala, co udělá. Chytil mě za pas a přivinul si mě k sobě. Pomalu rozpohyboval rty v něžném polibku. Druhou ruku mi přitiskl do vlasu a nevypadalo to, že by mě chtěl pustit. Už jsem vážně nevěděla, co je zač. Nerozuměla jsem mu. Ale tolik mi chyběl, že jsem už nic nenamítala a pomalu se do polibku zapojila. Jednou rukou jsem se ho chytila za rukáv trička a druhou jsem mu ponořila hluboko do vlasů. Polibek nabyl na síle a vášnivosti. Přitáhl si mě ještě blíž a to už jsem vážně nemohla pomalu ani dýchat. Odtrhli jsme se od sebe, abychom se mohli pořádně nadechnout.

Nevěděla jsem co říct. Měla jsem se na něj zlobit, nebo mu odpustit. Co si vůbec o sobě myslel? Chtělo se mi, mu dát jednu pořádně mířenou facku. Proč to ale nešlo?

Plesk.

Udeřila ho moje facka tak rychle, že mi ani pomalu nedocházelo, že jsem to udělala já. "Jak si můžeš myslet, že ti odpustím. Nikdy si nic nenecháš vysvětlit. Ani to, že to celé jsem dělala jen kvůli tobě. A teď si mě tu políbíš a myslíš si, že to všechno bude zase dobré!", vřískla jsem a odstrčila jsem ho od sebe. Moje reakce překvapila i mě. Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Chvíli na mě jen tak hleděl zatím, co já se tvářila vyděšeně nad svou vlastní reakcí. Došel zase ke mně a přitáhl si mě do náruče. V tom jediném objetí bylo tolik slov a něhy, že jsem si myslela, že mé srdce pukne. Nemusel nic říkat, aby se mi omluvil, tento čin to udělal za něj. Všechno mi tím vysvětlil. Jak nevěděl co dělat se svými vlastními pocity, které ke mně cítil. A hlavně mi nikdy nechtěl ublížit. Vzal mě za ruku a něco mi do ní vložil.

"Je mi jedno, jestli jste dvě v jednom balení, ale chci s tebou být. A k tomu samozřejmě patří tohle.", řekl a nechal mě se podívat. I když už jsem věděla, co to je. Jako kdyby byl kouzelnej, se ke mně ten náhrdelník zase vrátil. "Jsi si sebou nějak moc jistej.", pousmála jsem se. "Řekni, že semnou nechceš být, a já ti dám pokoj.", řekl a zase mě tlačil na stěnu. Tentokrát celým svým tělem. Měla jsem co dělat, abych nezalapala po dechu. Povytáhl obočí. V očích mu tancovali všichni čerti. "Ch…chci.", pípla jsem téměř neslyšně. "Já tě neslyším. Co jsi říkala?", usmál se rozverně. Tak mu to slušelo nejvíc. "Chci.", řekla jsem trochu víc nahlas. "Co jsi říkala?", přiblížil mi ke rtům své ucho. "Chci s tebou být.", zašeptala jsem mu do ucha a lehce jsem mu přes něj přejela rtama. Jestli si myslí, že je jediný, kdo si umí hrát, tak je na omylu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ady Ady | 11. listopadu 2014 v 19:08 | Reagovat

:-D ♥♥♥

2 Hatachi Hatachi | 11. listopadu 2014 v 20:25 | Reagovat

WOW...takže si to tak nějak vysvětlili a konečně můžou být spolu šťastný.
No ale že jim to trvalo...
Moc se těšim na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama