My Lady - Part 2

18. listopadu 2014 v 15:16 | ~Tokki~ |  My Lady [ COMPLETE ]


Q: Jak definujete lásku?

Merry:Láska je pro mě celým vesmírem. Jestliže miluju, tak celou svou bytostí.

Himchan: Láska je prostě láska….nepotřebuju pro ni mít důvod ani vysvětlení.



2. Baby, don't cry…


Když jsem se probudila, ležela jsem na sedačce v naší šatně. Chvíli mi trvalo, než mé oči přivykly tomu světlu. Ale po chvíli jsem zjistila, že v místnosti nejsem sama. A byl tu nejen Himchan, který mi mlčky ošetřoval rány na rukou, ale také náš šéf.

"Dobrá, už jste vzhůru." Viditelně se mu ulevilo.

"Omdlela jsem?" Zeptala jsem se s chraplavým hlasem.

Jen kývl. Zato Himchan dál mlčel. Na čele se mu rýsovala vráska. A já netušila, jestli to bylo z obav, nebo ze soustředění. Každopádně mě to rozrušovalo, protože jsem ho nikdy takhle neviděla.

"Až tu skončíte, Merry bude moct odejít domů. A na zítřek si vezmi volno. Aby sis odpočinula." Řekl šéf a měl se k odchodu.

"Počkejte! Nemyslím si, že je schopná jít sama." Ozval se najednou Himchan.

"To je v pořádku." Pousmála jsem se a snažila se posadit…neúspěšně.

"Dobrá tedy. Doprovoď jí domů. Zavolám Jongupovi a Zelovi, ať vás nahradí." Pokýval hlavou a odešel.

"Já bych to zvládla." Nafoukla jsem tváře.

"To jsem si všiml." Zavrtěl hlavou.

A pak už jen mlčel. A já nevěděla, co mu mám říct. Nevěděla jsem jak tohle celé vysvětlit. Ale cítila jsem bodavou bolest v oblasti mého srdce. Byla to tak palčivá bolest, že mě až dusila.


Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem Himchanovi ukázat tu nezměrnou bolest. Tak sobecká jsem nebyla…

Když dokončil ošetřování a uklidil lékárničku, vzal mé věci a pak se ke mně otočil. Vzala jsem to jako povel proto, abych se zvedla. Ale on mě zarazil jedním pohybem ruky.

Sklonil se nade mě a vsunul pode mě ruce. Pak už mě jen vyzvedl do své náruče. Chytila jsem se ho kolem krku jen proto, abych nespadla.

Nebydlela jsem sice daleko, ale i tak to pro něj muselo být náročné. Vážně jsem nechápala, proč tohle pro mě dělal.

"Kde máš klíče?" Zeptal se mě, když už jsme byli téměř na dohled od mého bytu.

"Kolikrát jsi u mě byl a nevíš, že mám kódový zámek." Zavrčela jsem a dál se tiskla k jeho hrudi.


Uklidňovalo mě to. A tak nějak jsem tak dokázala najít pevnou půdu pod nohama, abych se opravdu nezbláznila.


"A řekneš mi alespoň ten kód?" Povzdechl si a zastavil se před dveřmi.

Chvíli jsem se zamyslela a zadrmolila jeho datum narození. Chvíli na mě překvapeně zíral a pak se hlasitě rozchechtal.

"Shhh!" Zhrozila jsem se.

Moje nejhorší noční můra: Naštvaní sousedi. Proboha, vždyť byla skoro půlnoc!

"No co? Měním ho každý měsíc. Víš, jak se bojím lupičů!" Pokrčila jsem rameny.

"Nech mě hádat. Z mého data narození na tvé a zase zpět." Zachechtal se, zatím co naťukal číslo a posléze otevřel dveře.

S velkou, až přehnanou opatrností mě položil na sedačku. Pak odložil mé věci a šel do kuchyně. Bylo běžné, že se tu choval jako doma.


O chvíli později se vrátil se sklenicí vody a nějakými léky. Ani jsem si nějak neuvědomovala, že mě ty dlaně bolely. Když o tom teď tak přemýšlím, celou cestu jsem se vlastně soustředila jen na tep jeho srdce.


Spolykala jsem ty léky a ani mě nemusel moc přemlouvat. Prostě mi je nasypal do krku.

"Je ti líp?" Zeptal se mě a bylo vidět, že má o mě vážně strach.

"Nenávidím tě!" Zavrčela jsem.


"Já vím. To mi ani říkat nemusíš." Povzdechl si.

"Věděl jsi to, že jo? Celou tu dobu?!" Začaly mi z očí kapat slzy.

Nic na to neřekl, jen kývl. Zase se mi začalo dělat zle. Nechápu, proč mi to nemohl říct. Proč nechal moje vzdušné zámky plout.
Kdyby mi to řekl, možná bych z toho byla zklamaná a pár dní bych si možná pobrečela, ale pak bych to byla zase já. Teď mám pocit, že všechno, co jsem do teď znala, byla lež. Že vše, čemu jsem věřila a v co jsem doufala, byla jen snůška lží.

Takže se nebylo čemu divit, že jsem propukla v hysterický pláč. Slzy se mi koulely z rudých očí. Snažila jsem se schovat. Chtěla jsem prostě zmizet.

Proč neodešel? Proč zůstával?


"Neplakej! Prosím tě, neplakej!" Snažil se mě chytit, ale já se mu vytrhla.

"Odpusť mi, že jsem ti to neřekl. Tak už prosím neplakej!" Z ničeho nic mi chytil obličej do dlaní.

Podívala jsem se na něj těma velkýma uslzenýma očima. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Uhýbala jsem mu pohledem a snažila se mu vysmeknout.

"Podívej se na mě!" Řekl rázně.

"Nechci!" Odvětila jsem a podívala jsem se jinam.

"PODÍVEJ SE NA MĚ!" Zavrčel a lehce se mnou zacloumal, jak mi přesunul ruce z obličeje na ramena.


Nic jiného mi tedy nezbývalo. Bála jsem se, že by se mohl naštvat. Takže jsem se podívala přímo do jeho očí.


"Nestojí za to. Sama bys zjistila, že je to jen samolibej frajer. Máš navíc!" Sdělil mi s vážnou tváří.

"Nevěřím." Šeptla jsem.

Já sama jsem si připadala ošklivá. Nechápala jsem, jak by se mohl najít někdo, kdo by mě miloval. Vůbec už mi přišlo nemožné, že by se Yongguk zakoukal do někoho jako já. Tak jak bych pak měla šanci najít si někoho jiného. Nebo najít si vůbec někoho.

"Jak ti mám sakra vysvětlit, že jsi krásná?! Jak tě mám přesvědčit, že jsi ta nejhezčí holka, kterou jsem kdy viděl!" Držel pevně má ramena, až jsem měla pocit, že na nich zůstanou modřiny.

Koukal mi do očí a z očí mu žhnuly zvláštní plameny. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Bylo to nejen děsivé ale tak nějak i vzrušující.

Ale jak jen si mohl jen myslet, že jsem hezká. A on říkal, že jsem krásná? Nejhezčí?! Proč mi tak hrozně lhal? Nemohla jsem, ne nedokázala jsem mu věřit. Proto se nebylo čemu divit, když se mi oči opět začaly plnit slzami.


"Já nejsem krásná. Nejsem. To ses musel splést!" Chvěl se mi hlas.

Odstrčila jsem ho od sebe, i když to dalo velkou práci. Bolestí jsem se málem na místě pozvracela, ale naštěstí jsem to vydržela a jen vstala a utekla do pokoje, kde jsem se zamkla.


Vím, že za mnou něco volal, že mi něco chtěl hrozně říct, ale já jsem neposlouchala. Nebylo co slyšet. Lhal mi do očí. Vše co mi kdy řekl, byla lež.

Jak mě podporoval v mé neopětované lásce k Yonggukovi…..

Opřela jsem se o dveře a zavřela oči. Tohle jsem neměla dopustit. Měla jsem své srdce pevně uzamknout a nikoho k němu nepouštět. Měla jsem tušit, že kluk jako je on by mě nikdy nemohl milovat. Sesunula jsem se na zem a naříkavě zavzlykala.
Přála jsem si, aby to všechno zmizelo, aby se to nikdy nestalo.


---

Himchan stál na druhé straně jejích dveří a poslouchal z bolestí u srdce její pláč. Tolik se jí toho snažil říct, ale ona ho ani nepustila ke slovu.


Co bylo horší…už nevěděl jak dál. Bál se, že už ho nebude chtít poslouchat. Že jí ztratil jako přítelkyni.
Nechtěl jí ztratit. Ani jako přítelkyni. A rozhodně ne ani to jak jí viděl svýma očima a celým svým srdcem.

Lehce opřel dlaň o ty dveře, které by se teď neotevřeli, ani kdyby si to přál sebevíc.


(Pokračování příště~ ^^)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 18. listopadu 2014 v 18:52 | Reagovat

Láska umí hodně bolet. A nezáleží na tom, jestli je opětovaná a nebo ne.
Ale vždy se objeví někdo, kdo je ti na blízku a podá ti pomocnou ruku, když to nejmíň čekáš...
Moc se těšim na další díl :-)

2 Jaera Jaera | Web | 19. listopadu 2014 v 16:45 | Reagovat

Zlatíčko, to byl krásný dílek, moc ti za něj děkuji!! Zlepšil mi po včerejšku náladu, i když je mi Himíka hrozně líto, že se taky tajně trápí :'(
Těším se na další dílek...

3 sajja sajja | 21. listopadu 2014 v 13:53 | Reagovat

To bylo tak krásný a tak dojemný, chudáci oba dva ... Moc se těším na další díl :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama