Meow Meow Baby - Part 3

1. prosince 2014 v 17:50 | ~Tokki~ |  Meow Meow Baby! [ ON-Goin ]

My only family!...

(Daehyun)


"Tak já ti dojdu pro něco k jídlu. Určitě už musíš mýt hlad, co J?" Usmál jsem se na svého nového malého zvířecího přítele a sehl se, abych si mohl obout boty.

"Ale něco mi musíš slíbit. Už žádné další destrukce mých věcí, ano?" Vzpomněl jsem si na včerejšek.

J na mě jen zamrkal, jako by byl nevinnost sama. No včera to tak rozhodně nevypadalo. Rychle jsem vyklouzl ze dveří, kdyby náhodou chtěl J utéct. S povzdechem jsem zkontroloval, kolik mám peněz v peněžence, což rozhodně nebylo moc, a vydal se na cestu do malého obchodu, který byl vlastně prakticky za rohem.


Co J včera provedl? Jak jsem před tím řekl, že mi prakticky vyskočil z náruče, tak se prostě rozhodl, že mi zničí postel. Takže po chvíli byla moje postel celá mokrá a zabahněná. Ale to nebylo tak důležité. Co bylo důležitější, že jestli to udělá znovu, zakroutím mu krkem!

Snažil jsem se ho chytit asi půl hodiny. Asi mu připadalo, že je to parádní prča, protože přede mnou utíkal a dokonce to vypadalo, že se mi směje. S dalším povzdechem ze své série mučednických vzdechů, jsem zaplatil za nákup a vydal se na cestu zpět domů. Rozhodně jsem ho tam nechtěl nechávat samotného déle, než bylo potřeba.

Koupil jsem pro něj nějaké mléko a žrádlo pro kočky. Moc jsem o tomhle nevěděl. Možná bych si to mohl později někde vyhledat. Ani se nehnul z místa, kde před tím ležel. Nebo to tak alespoň vypadalo. S hlavou sladce nakloněnou na stranu ležel na sedačce a koukal na vypnutou televizi. Jako kdyby jí chtěl zapnout a podívat se na nějaký přírodovědný dokument.

Každopádně….šel jsem s celým nákupem do kuchyně, okamžitě následován J, způsobem nad kterým jsem se nemohl přestat smát. Tlapky mu po dřevěné podlaze klouzaly, takže s tělem na půl na bok se škrábal rychlostí světla, aby byl v kuchyni jako první.

Položil jsem tašky s nákupem na linku zatím, co se J usadil u jídelního stolu pro dva. Měl jsem ho v kuchyni, protože to šetřilo čas a místo.

"Umm…netuším, co máš rád, ale doufám, že na to časem společně přijdeme." Vytáhl jsem láhev mléka, nalil trochu do mělké misky a položil jí na zem.

Nechtěl jsem, aby se hned zasytil, když jsem pro něj měl to kočičí žrádlo. Ale chtěl jsem trochu utužit naši známost…takže jsem si říkal, že mléko by mohlo pomoct. Vyklopil jsem část plechovky na talířek a položil ho vedle misky s mlékem. Mezitím jsem zapl sporák, abych si uvařil rámen.



Po jídle jsem si sedl v obýváku na sedačku s dnešními novinami. Otevřel jsem je na stránce s inzercemi pro nezaměstnané. I když jsem věděl, že tam stejně pro mě nic nebude. Ale musel jsem to zkusit. Bylo dost těžký najít práci v téhle oblasti a já už vážně nechápu, proč mě pokaždé vyhodili. A i když jsem nebyl žádná hvězda, co se školy a známek týče, ale rozhodně jsem byl schopný tvrdě pracovat, abych dosáhl toho, co jsem chtěl.

J se spokojeně stočil do klubíčka vedle mě. A i když byl u mě jen několik hodin, bylo to fajn. Konečně jsem se necítil tak sám. Neříkám, že jsem samotář, ale tak všichni mí přátelé jsou spárovaní a já jim nechci dělat křena.

Já o vlku…..s povzdechem, jsem sledoval jméno na obrazovce telefonu, jak vibruje na konferenčním stolku. Doufal jsem, že si to ten člověk rozmyslí a zavěsí. Také jsem přemýšlel, jestli to mám vůbec vzít. Ale kdybych to nevzal, tak by volal znovu a znovu. Jo…tenhle člověk jo!


"Yo, Co potřebuješ Chan- Hyung?!" Povzdechl jsem si do telefonu, sotva jsem si ho přiložil k uchu.

J se na mě ihned podíval. Úplně jsem na sobě cítil jeho zvědavé oči. Jako kdyby se mě ptal, kdo mi to volá. Doufal jsem, že na to nikdy nepřijde! I já jsem měl tohohle člověka v několika ze svých nočních můr.

"Čas na párty….myslel jsem, že jsme se dohodli, že dnes půjdeme do toho nového klubu?!" Povzdechl si.

"Oprava! Ty ses dohodl. A já s tím souhlasil jen proto, že bys mě svázal a hodil do kufru auta, jen abys mě tam dostal. A já ti tak chtěl ušetřit námahu….a peníze za provaz." Odložil jsem noviny, protože tohle vypadalo na dlouhý rozhovor….

"Zase chceš být zavřený doma?" Zavrčel podrážděně.

"Vidím to tak." Usmál jsem se a pohladil J po zádech.

"Seš vážně neuvěřitelný!" Povzdechl si ještě hlasitěji, aby zveličil to, jak šílený a antisociální jsem byl.

"Noo…vlastně…Já ani nikam jít nemůžu. Včera jsem cestou domů našel kotě a rozhodně ho nechci nechávat doma samotného zatím, co se budu bavit." Usmál jsem se do široka na J, který na mě nepřestával zírat. Docela by mě zajímalo, na co asi myslí.


"KOTĚ!!...kotě…kotě…kotě…" Uslyšel jsem ve sluchátku hlas dalšího ze svých kamarádů.

Bože…Vsadím se, že se přiřítěj za pár minut…Díky Himchan-hyung!


----


*DING DONG*

"Bože…jsou tu. Jestli si vážníš svého života, tak bych se být tebou radši někam schoval." Varoval jsem J a šel ke dveřím.

"Kdo je to?" Zeptal jsem se, jako bych to snad ani nevěděl.

Protože krom nich, nikoho jiného nemám…..

"To je jen….uh….no…eee…." Chudinka Maknae ani nevěděl, jak pořádně odpovědět.

"Tohle je ale špatný vtip, Daehyun-ah. Okamžitě otevři dveře, nebo je vykopnu!" Zahromoval Himchan.

To jako vážně? Zajímalo by mě…jak?! I když Himchan nebyl žádná tyčka, nebyl zrovna silák. Otevřel jsem dveře a pousmál jsem se na své přátele.

"Tak kde je? Kde je to kotě?" Můj nejmladší kamarád, kterému jsme dali přezdívku Zelo, vletěl dovnitř jako střela.

I když byl nejmladší, rozhodně na to nevypadal. Měl krátké blond vlasy s modrým melírem a byl vysoký jako mrakodrap. Jeho věk se dal odhadnout vlastně jen díky jeho dětskému obličeji a dětinskému chování.

"Na gauči…nebo tam aspoň byl..." Pokrčil jsem rameny a zavřel dveře, když všichni byli konečně uvnitř.

Nečekal ani sekundu a rozeběhl se tam. Popravdě…měl jsem trochu strach. Přeci jen jsem nevěděl jak je J socializovaný. Ale i kdyby Zelovi uštědřil pár škrábanců, nic by se nestalo. Asi bych se bál víc o J, než o našeho Maknaeho.

"Takže máš zvířátko, hm?" Usmál se na mě náš něco jako Leader.

Yongguk byl takový ten typ, co dokázal uklidnit každého. Takže uklidňoval ty nejmladší…a někdy taky Himchana. Jeho vlasy teď připomínaly křídla fénixe. Hýřily snad všema barvami a Himchan je tak doslova miloval. Opíral se o zeď a vypadalo to, jako by se nechtěl ani pohnout. Himchan nosil černé vlasy, vždycky. Hodilo se to k jeho vzhledu….vždycky jsem si říkal, že mi připomíná vlka. A poslední člověk, který přišel, byl Jongup. Bylo to Junhongův přítel….abych byl víc specifický, pro Junhonga byl něco jako sladkost. Nikdy se od něj ani nehne. Jongup byl vážně tichý člověk. Nikdy se nenaštval, a když dostal šanci mluvit, tak se radši roztomile usmál….a to ani nemluvím o jeho sexy vypracovaném těle…but shh! (Junhong by mě zabil, kdyby měl jen tušení, že o tom vím!)


"Nesnáším tě! Slíbil jsi mi, že půjdeme do toho novýho klubu! Moc dobře jsi věděl, jak moc tam chci jít!" Himchan našpulil rty, jako by byl nejvíc ublíženej.

"Mian.Teď nemám zrovna peníze na rozhazování, takže možná jindy." Pokrčil jsem rameny.

Po pravdě? Šli bychom jen já, Himchan a Yongguk. A já bych se pak musel dívat celou noc, jak se Himchan svíjí jako liána ve větru před svým klukem. Nakonec bych to byl samozřejmě já, kdo by je vezl domů, protože by na sebe dříve, či později skočili….věřte mi…není to nic 'yepho'….


"Aww…Je tak roztomilý." Vypískl Zelo tiše a snažil se opatrně posadit vedle mého kotěte.

Ležel tam…a jen lehce na nás zíral z pod víček, s tím nejsladším výrazem, jaký jsem kdy viděl.

"Jak se jmenuje?" Zeptal se Jongup a obtočil paži kolem Zelova pasu.

Dneska byl nějak víc výřečný. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Vždycky, když se Zelo o něco hodně zajímal, také se začal zajímat. Snažil se tak dokázat svému příteli, jak moc ho miluje….tím že mohli dělat věci společně.

"J" Odpověděl jsem a šel do kuchyně, abych přinesl nějaké občerstvení….i kdyby to znamenalo, že dnes vynechám večeři.

"Měl by ses přestat dívat na ten blbej film." Zakřenil se Himchan a posadil se do křesla. Ještě, než jsem zmizel v kuchyni, všiml jsem si, jak J zvedl svojí malou hlavičku a podíval se na mě, jako by se mě snad ptal, jestli je v pořádku, být s těmito lidmi o samotě.

"To je v pořádku J, to je moje rodina." Usmál jsem se, abych ho uklidnil…a vypadalo to, že to pomohlo.




"Zase tě vyhodili, co?!" Himchan se tvářil podezřívavě.


Znal mě až moc dobře, takže bylo vážně zbytečné mu lhát…

Stejně jako ostatním v obýváku. Zelo teď skákal po zemi a J běhal za ním. Tedy spíš se nemotorně kolébal ze strany na stranu. Jako dítě, které se teprve učí chodit. Bylo to neuvěřitelně sladké. Nemohl jsem z něj odtrhnout pohled. Měl jsem pocit, že když to udělám, uteče mi něco podstatného z jeho života.

"Už to tak vypadá…Takže chápeš, proč s tebou nemůžu vytrsávat v rytmech samby." Usmál jsem se sarkasticky.

"YA! Nemluv se mnou, jako bych byl tvoje máma. I když s ní bys takhle asi nikdy nemluvil. Říkal jsem ti, že ta práce není pro tebe…jestli chceš, zeptám se u…." Začal svůj dlouhý proslov, ale já ho utnul jedním mávnutím ruky.

"To není nic pro mě. Pro tebe? Ano. Ale víš moc dobře, že v tomhle nejsem dobrý." Zavrtěl jsem hlavou.

Byla to pravda. Nebyl jsem zrovna pilný student. Učení mě vlastně ani nebavilo a podle toho vypadal i můj prospěch. Rodiče mnou byli zhnusení…




"Už zase! Už zas volala tvá profesorka. Můžeš mi vysvětlit, co děláš v té drahé škole, kterou ti platím?" Zařval můj otec a skoro se ani neotočil od okna, aby praštil pátečním vydáním novin o stůl.

Ani to se mnou nepohnulo. Takovéhle výlevy byly u nás na denním pořádku. Moje matka opustila místnost už před hodnou chvílí a nechala tak výchovu výhradně na otci.

"To chceš uklízet odpadky na nádraží, nebo jako co se snažíš naznačit tímto chováním?" Jeho hlas poskočil z řevu o něco níž, než si zhluboka povzdechl, chytil se za kořen nosu pod obroučkami brýlí a posadil se do svého oblíbeného pracovního křesla.

Celou dobu jsem byl zticha. Už jsem nevěděl, co mu mám po všech těch letech říct. Tak jsem doufal, že by toho mohl časem nechat sám. Zatím bez výsledku…

"Víš přece, že jsem ti chtěl dát celej podnik do rukou. Ale jestli tohle bude pokračovat, budu ho muset dát tvé sestře. A jsem si jistý, že by ho byla schopná rozprodat za jediný den…" Snažil se to nadlehčit.

Jako já, i on moc dobře věděl, že jsem nechtěl náš rodinný podnik…že jsem nebyl dobrý vůdce…V té době jsem ani sám dost dobře nevěděl, kdo jsem já sám….

….

"Ya…posloucháš mě vůbec?" Mával mi Himchan rukou před očima.

Někdy bych ho radši ani neposlouchal. Občas byl totiž otravný jak moucha. Pořád mi bzučel kolem uší a nechtěl přestat.
"Hm?" Podíval jsem se na něj zmateně.

Vážně jsem neměl nejmenší ponětí, o čem vlastně mluvil, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že mi to mile rád zopakuje.

"Řekl jsem, že ti půjčíme peníze. Nemůžeme tě takhle nechat….a než začneš s argumentama…jen do doby, než si zase najdeš práci. Navíc, teď nežiješ sám!" Usmál se lehce a stiskl mé rameno, aby mě možná uklidnil, ale spíše podpořil.

"To je pravda. Mazlíčci taky potřebujou jíst." Yongguk se usmál i s těmi jeho vykukujícími dásněmi a podal mi poslední talíř.

A i když už byly téměř na odchodu, pomohli mi uklidit. Zelo nakonec usnul na sedačce, po tom všem hraní, s hlavou na Jongupově klíně. J se pro jistotu taky vypařil. Zřejmě už toho měl taky dost.


Chtěl jsem odmítnout všechny ty peníze, co mi nabízeli, ale byli neoblomní…

Ale pravda je…


Že byli mou jedinou rodinou….



(Pokračování příště~~ ^^)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 1. prosince 2014 v 18:05 | Reagovat

Hahaha.. otravný jak moucha :D :D to sedí, někdy mi takový fakt přijde, ale to je jedna z věcí, kterou na něm tolik miluju! *a to normálně otravy nemusím* :-D  :-D  :-D  A co ten konec? Moc krátký!!! :O nevadí, ráda si počkám :D

2 sajja sajja | 1. prosince 2014 v 22:36 | Reagovat

Neee, proč už ten díl skončil :-(  Ohhh ... perfektní, bylo to sladký, J je sladké koťátko, moc se mi tahle povídka líbí, děkuji za tento díl a strašně moc se těším na další díl :-D  :-D  :-D

3 Hatachi Hatachi | 2. prosince 2014 v 0:07 | Reagovat

To byl skvělý díl :-)
Není nad to, mít tak skvělé kamarády, jako má Dae. Nikdy ho nenechají ve štychu.
Jsem moc zvědavá, co bude dál. Moc se těšim na další díl ;-)

4 mima mima | 4. února 2015 v 17:04 | Reagovat

honem honem, dalsi dil! :D zivot ctenarek se blizi ke konci! :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama