Hunters of Emotions 13 Kapitola

15. ledna 2015 v 21:03 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
13. Venice.... (Benátky)

"Takže?", naslouchali všichni, naklonění ke mně, aby jim něco neuteklo. "No dobře. Měli jste pravdu. Jsem hloupá.", zabručela jsem. "A?", povytáhla Yun Joo obočí. "Mám ho ráda. Jasné?", vypískla jsem. Všechny začaly vejskat. Nevím, co jim na tom přišlo tak skvělého. "Hale, tak mě napadlo....co uspořádat nějaký pořádný silvestrovský večírek?", vypískla Sora. "Tebe vždycky něco napadne.", smála se Yun Joo. "Jo. Navíc si myslím, že už nebude kde....to uspořádat. Vše už bude touhle dobou plné.", pokrčila jsem rameny. "No a proto jsem volala bráchovy.", pokrčila rameny. Snažila se tvářit jako naprostý svatoušek. Náš velký bratr Lee Shin vlastní svůj vlastní velký hotel. Potvora! Měla to od začátku naplánované. Věděla také, že jí Shin nic neodepře. Měl pro ni dost velkou slabost. Stačilo udělat psí oči, a bylo to, jako by mu sypala zobání. "Jestli to Shinovi nevadí, tak potom ano.", pousmála jsem se.

To zvedlo další vlnu nadšení. Byla jsem ráda, že konečně je vše tam, kde má být. Samozřejmě jsme pozvali co nejvíce lidí. To si vzala na starost dvojčata. Myslím si, že jim to šlo dobře. Ji Ah, už nám plánovala něco na sebe. Jako bych to nečekala. Yun Joo pomáhala Shinovi všechno zařídit. A já? Já se musela věnovat svému promu. Můj časový plán se tak zaplnil, že i na silvestra budu pracovat. Jen doufám, že tu párty stihnu. No párty. Já vám řeknu, co jsem zjistila, když jsem den po štědrém dni přišla do kuchyně. "Ano, přesně tak. Nejméně jich bude sto. Pošlete mi proto katalog, musím se na to podívat.", trylkovala do telefonu Ji Ah. "Čeho?", opřela jsem se rukama o stůl a podívala se jí do obličeje. "Jééé. Ty jsi vzhůru. No napadlo mě, že bychom to udělali trošičku tematické.", zazubila se a dál mi vysvětlovala, co jí napadlo. Když mi to celé dořekla, úplně jsem zrudla vzteky.


"Ty...ty...ty ses snad zbláznila!", vykřikla jsem. "Objednáváš karnevalové kostýmy přímo z Itálie!? Pro nejméně sto lidí!? Jsi normální?", ječela jsem na celý barák. "Přišlo mi to, jako dobrý nápad.", stáhla obličej. Vážně to vypadalo, že se rozbrečí. "A co je tohle? Barokní hudba? Masky? Dokonce jídlo? No to vážně nemyslíš…. Musím se napít.", chytila jsem se za srdce. Vážně se mi z toho zatmívalo před očima. To už nebylo normální. "Měli jsme sen.", vešla dvojčata do kuchyně. Asi jsem je musela vzbudit. No, moc mi to popravdě nevadilo. U nich bylo zvláštní, že když řekli, že měli sen, měl nějaký podtext a většinou se vyplnil. Usadila jsem se ke stolu a naštvaně probodávala svou mladší sestru. Vážně mě doháněla k šílenství!

"Ten silvestr…", načala Boon. "Bude jeden z nejlepších a...", kroutila se Hyojin. "Něco se na něm stane…", pokračovala Boon. "Bude lepší, když to bude podle ní.", dokončila Hyojin a obě směřovali svůj pohled k obžalované. Nejraději bych jí zavřela, až by zčernala. "Říkala jsem vám, že nemám ráda, když takhle mluvíte.", zavrčela jsem podrážděně. Ještě víc proto, že chtěly, aby Ji Ah utrácela peníze za takovou chvilkovou oslavu. Využije se to jen jednou a pak co? Co s tím? "Tak víš ty co. Zařídíme to sami. Ty se věnuj jen svému albu a nech nás, abychom si trošku zařádili.", smála se Sora. No jasně. Určitě. Už skáču metr dvacet!

Ale co jsem měla jako dělat. Ale nechtěla jsem žádný přehnaný šaty, masky ani barokní hudbu. Takže jsme se nakonec dohodli, že se vážně dovezou jen masky. Šaty se pak koupí tady, abychom ušetřili. Protože, když každému dáme jen masku, nebude nás to tolik stát. Takhle je skrouhla hlavně Yun Joo. Hrozně jsem jí byla vděčná. A koho, že jsme to pozvali? No tedy, holky pozvali. Naší YG rodinu a jejich rodiny. To přece stačí. Ti nejbližší pohromadě. Nejvíc z toho byla asi nadšená Soyoung. Prý, že bude vypadat lépe, před všemi kamarády, protože pozná všechny slavný z YG. No mě to přišlo spíše komické. Jsme přeci všichni jen lidé, ne?

Jediné ale co mi celou tu dobu vrtalo hlavou....no byl to Seunghyun. Přišlo mi, že se mi vyhýbá. Já vážně nevím. Doufám, ale že přijde. Nechci, aby kvůli mně vynechal něco, na čem se holky tolik nadřeli. To je tak, když mají volno. Vymyslí volovinu a zrealizují ji!




V den té akce jsem se skoro do domu nedostala. A popravdě jsem byla tak unavená, že jsem na to ani moc neměla náladu. Děvčata ale o tom měla lehce jiné představy. Hned, co jsem vešla do dveří, mě napadlo několik lidí. Byli to holky z našeho vizážistického týmu. No sakra! Já je asi zastřelí. "Ale no ták! Pracovala jsem celý den. Nechte mě vydechnout.", vzdychla jsem. Ale bylo mi to vážně prd platné. "Odpočineš si při sprchování a až si tě vezmeme do parády.", pronesla jedna. Říkali jsme jí, že je taková naše víla kmotřička. Akorát nemusíme o půlnoci domů. Alespoň většinou. Ať už po ní chceme cokoliv, vždy to splní. Navíc to vypadá vždy úžasně. "Já do toho nevlezu. Do toho mě nedonutíte!", vyjekla Yun Joo. Máchala rukama ze dveří svého pokoje a museli jí držet tři lidi. "Za to může Ji Ah! Počkej! Já tě přetrhnu.", řvala dál, ale to už za ní zabouchly dveře.



Musela jsem se tomu smát. Sice jsem nevěděla, co to pro ni Ji Ah připravila, ale zřejmě to bude terno. Jelikož jsem byla já pozadu, stejně jsem si moc neodpočinula. Musela jsem všechno dělat rychle. Nemám ráda rychlé sprchy, když jsem unavená po celém pracovním dni. Oblékla jsem si spodní prádlo, které jsem tu měla připravené. Nevím od koho, ale nějak mi to nevadilo. Zabalila jsem se do županu a vrátila do pokoje. "Takže, jelikož jsme pozadu, budeme muset zrychlit. Jedeme, holky.", tleskla na své kolegyně naše vílí kmotřička. Nestačila jsem pomalu ani mrknout, a už jsem seděla na židli. Sušily mi vlasy a pomalu mě začali líčit. "Dnes vás všechny líčíme více, protože k těmto maskám se to nosí.", usmála se zase. Vlastně jsem za celou dobu nepromluvila ani slovo. Byla jsem z toho trošičku mimo. Nejraději bych si zalehla do postele a pořádně se prospala."Jak jste tu na tom?", přišla do pokoje Ji Ah. Už byla oblečená a připravená. Moc jí to slušelo. No jo, naše módní ikona.


Její šaty, boty i maska....to bylo pravé mistrovské dílo. Ale musím říct, že i bez masky vypadala velmi dobře. Tak nějak dospěleji. Moc dobrá práce. Nesmím jí zapomenout pochválit, až budu mít chvíli. Teď jsem byla zaměstnána několika slečnami, které mi dodělávali účes a líčení. "Už jsme skoro hotovi.", usmála se od ucha k uchu naše kmotřička. Další do místnosti vešla Sora. Též jí to moc slušelo. Akorát nechápu, že měla krátké šaty. Milovala roztomilé věci, a tak jsem si myslela, že bude chtít vypadat jako princezna. Asi jsem se spletla.


Nechápu, proč se tady najednou všichni shromažďují? To jsem nějaká atrakce, nebo co? Očividně ano, protože o chvilku později se ukázala i dvojčata. Vypadali úplně skvostně. Naprosté protiklady! Boon byla v modro-zlaté a Hyojin v ohnivě červeno-oranžové.


Pomalu mi docházela slova. Všem jim to tak slušelo. Teď už jsme zbývali jen já a Yun Joo. Zajímalo by mě, do čeho jí asi tak oblékly. "Dobře, tak mi na finále počkáme dole. Spoléháme na vás!", mrkla Ji Ah a všechny vytlačila z místnosti. "Proč jsem zase ten největší poklad?", povzdechla jsem si. Nikdo nic neřekl, ale všechny se potutelně usmívaly. Co se tu sakra děje? Nedovolili mi ani, abych se na sebe podívala. Při oblékání šatů jsem musela mít zavřené oči. Ale kouknout jsem se mohla, až když jsem na sobě měla i škrabošku.


Nikdy v životě jsem neviděla nic krásnějšího. Myslím tedy to oblečení. Připadala jsem si jako princezna. Jako ta opravdová z pohádek, která žije na velkém hradě s padacím mostem. HA! Chybí mi bílý kůň a princ v lesklé zbroji. Bez draka bych se myslím obešla. I když si myslím, že by bylo dobré, kdyby tyhle nádherné fantazijní bytosti existovaly. Ale kdybych existovala ve středověku, zřejmě bych zemřela na nějakou šílenou nemoc. Pokud by to nebyl zápal plic, nebo neštovice, určitě by to byla smrt typu: smrštění vnitřností v důsledku nadměrného stažení korzetu. To se mi tady vážně stát nemůže. Na mysl mi přišla věta, kterou Yun Joo řekla, když byla čerstvě v pubertě. Jednorožci jí vážně nebrali a první, co pronesla na zmínku o princích a hradech, bylo: Radši bych si dala mariáš s drakem a jezdila na koni v brnění, než kluka…


To se nám to realita nějak mění….


Pochopila jsem, že jsem vážně asi byla středobod dnešního dění. Achjo, proč vždycky já. Ale možná i Yun Joo dnes vypadala lépe než jindy. Protože vždy nosí kalhoty (a to ke všemu). Tohle jí vyloženě sedělo. A když jsem si představila, jak jí do těch šatů museli narvat, hrozně mě to rozesmálo.


Cestou do hotelu jsem přemýšlela, jestli tam Seunghyun bude, a jak ho asi poznám. To samé si asi říkali všechny. Naštěstí to Yun Joo brala s nadhledem a pronesla: "Vždyť v tom je kouzlo maškarních plesů."

Před hlavním vchodem na nás čekal Shin. Měl na sobě dlouhý plášť se zlatým zdobením. Shin byl dost vysoký a hodně hezký. Ženy na něj letěly, jako slepice po flusu. Co se týče chování, byl nejvíce podobný mě a Yun Joo. Mluvil většinou hodně spisovně a byl velký perfekcionista. Ale měl veliké srdce. Byl tátovou velkou chloubou a ani se tomu nedivím. Ani mu nezávidím. Já nikdy nechtěla být ta prosazovaná. "Shin!", usmála jsem se. "Dobrý večer, sestřičky.", usmál se. Jak jsem říkala. Občas to bylo k nevydržení. Přišlo mi, jako by byl z jiné doby. A možná mu tohle slušelo víc, než oblek a kravata. Zvláštní.

Otevřel nám velké dveře od sálu a vpustil nás dovnitř. Bylo tu už spoustu lidí. Různě se spolu bavili a popíjeli. Vyhrávala tu příjemná hudba. Trošku mi to připomínalo ten americký rodinný film, Kouzelná Romance s Patrickem Dempseym. Doufám, že se mě taky někdo nepokusí otrávit jablkem. Ale nejsem hloupá jako ty princezny v pohádkách. Určitě bych si řekla, že je něco divného na tak červeném jablku. Nebo že ta růže asi bude mít trny. A už vůbec bych nečekala ve věži, až mě někdo přijde zachránit, když se můžu po vlasech spustit dolů a sama si pro toho chlapa dojít, ne? Jako v době kamenné. Hezky kyjem po hlavě a odtáhnout do jeskyně. Samozřejmě, že nás teď všichni sledovali. Nemůžu říci, že jsem neměla radost, z těch překvapených tváří, ale nejraději bych teď viděla jen tu jednu!

První, kdo přiběhl, byl samozřejmě Maknae. Ještě by chybělo, aby Soru nepoznal. Vypadala totiž jako malá porcelánová panenka. Za to ale Jiyong se tvářil dost zmateně, když k nám došel. Rychle jsem své dvojče plácla do zad a vystrčila jí tak z řady. "Tu máš, a užij si jí.", zasmála jsem se lehce a sešla dolů do sálu, pozdravit maminky a tatínka. Už mi přišlo normální, ho takhle nazývat. "Omo, zlatíčko. Kde je Seunghyun?", zeptala se hned moje maminka. Byla dost překvapená. A vypadala velmi dobře. Jako nějaká hraběnka. "Nevím.", pokrčila jsem rameny. "Já myslela, že…", nakousla. Jen jsem na to zavrtěla hlavou.


Kolem nás se prohnala Sora se Seung Rim a jeho mladší sestřičkou. Koukám, že je blbost dědičná. "Omluvíte mě? Dobrý večer.", přistoupil k nám Youngbae. Jeho bych poznala i s maskou. Protože to jeho číro je tak jedinečné. "Dobrý večer.", usmála se maminka a pokynula ke mně. Já se na něj nechápavě otočila. "Někdo by tě rád poznal.", pousmál se. "Nugu?", vykulila jsem oči. Poodstoupil a ukázal na dívku v tmavomodrých šatech se škraboškou na tyčce. Odklonila jí od obličeje. "Dobrý večer, jmenuji se Choi Hye Yoon.", usmála se. "Dobrý večer. Lee Ye Eun.", uklonila jsem se. "Já vím. Hodně už jsem o tobě slyšela.", usmála se. To příjmení! Neříkejte mi, že je to sestra Seunghyuna. Měla jsem pravdu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 16. ledna 2015 v 20:40 | Reagovat

Všichni už jsou na bále a jen popelka chybí. Teda tady v tomhle případě popelák :-D
Ale kde se Hyun toulá? Asi si vzal k srdci heslo...to nejlepší na konec.
Ale ty šaty, co mají holky na sobě jsou přepychové. Nedokážu si vybrat jedny jediné, protože to ani nejde ???
Jsem zvědavá, kdy Hyun dorazí. A co se stane, jak předpovídala sborově dvojčata.
Moc se těšim na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama