Hunters of Emotions 15 Kapitola

24. ledna 2015 v 15:13 | ~Tokki~ |  Hunters of Emotions [ COMPLETE ]
15. Melodies of life.... (Melodie života)

"Takže?", povytáhla jsem obočí. "No napadlo nás, že bychom mohli jet všichni společně někam na dovolenou.", škrábala se na hlavě Sora. Už trošku dospěla. Moc jí to slušelo. Byla ještě hezčí, než dříve. Od toho silvestru uplynuly dva roky. Myslím, že se teď všechno nějak usadilo. Jako když skládáte puzzle a někdo vám sebere několik dílku. Teď se ale ukázalo, že ty dílky byli jen schované. Takže konečně byla skládanka hotová. Naše skupina SiS.tar byla slavnější než kdy dřív. Letos jsme dokonce natáčeli videoklip v Paříži. Moc jsem si to přála. Alespoň jednou vidět Eiffelovku. Bylo tam krásně a videoklip se vážně povedl. Nejradši jsem měla asi ty jejich čerstvé bagety. Ale žít bych tam stejně asi nedokázala. Všechno, co potřebuji k životu, mám totiž doma v Soulu.

No jak už jsem řekla, Sora dospěla. Se Seung Rim jsou stále spolu. I když se tedy hodně často poslední dobou hádají. Ale i to patří ke vztahům. Když to člověk ovšem nepřežene. Dvojčata Park konečně opustila myšlenku, že si pořídí mazlíčka Tae Yanga a našly si své vlastní kluky. Dvojčata. A tak mohl Tae Yang dál okukovat Sandaru, jako to dělával dříve. Chudák! Ji Ah si otevřela malou návrhářskou firmu. Málem ale hrozilo, že v kapele nebude moci zůstat. To se však ustálilo, když se firma trošičku rozeběhla. Byla jsem za ní šťastná. Ale pořád byla pitomá a nešikovná, jako vždy. Yun Joo a Jiyong jsou stále spolu. Fanynkami to dost otřáslo, když se na to přišlo, ale nějak stále doufají, že by jim to nemuselo vyjít. To já doufám v pravý opak. Ona s ním totiž byla úplně jiná. Moc jí to svědčilo. A dokonce napsala i svojí první detektivku. Vyhrála za ní dokonce cenu - kniha roku. Nemohla jsem si přát, aby byli šťastnější. Stejně, jako zbytek naší rodiny. Náš velký bratr Shin se oženil. Byla to rychlá svatba. Ale moc krásná! Vzal si jednu strašně krásnou a milou zvěrolékařku.

So Young nastoupila na střední školu obchodnickou. Což bych v jejím případě udělala taky. Kde jinde se ukecaný člověk uplatní, než mezi lidmi. Geun Suk se nám dal na sporty. Už dříve sice hrával fotbal. Ale teď se rozhodl, že na to půjde profesionálně. Yang zase hodně pomáhal doma. Neuvěřitelným způsobem ho chytilo vaření. Vážně jsem doufala, že jednou ochutnám nějaké jeho dortíky. Protože to ho bavilo asi nejvíce. Sladké! Mi Sun nedala rodičům pokoj, než jí přihlásili do umělecké základní školy. Jak mi jednou sama řekla, byla jsem jejím vzorem. Chtěla být jako já. Doufám, že jednou také bude úspěšná. A naše nejmladší Hana začala chodit do školky. U té ještě uvidíme, co z ní jednou bude. Ale myslím si, že celá naše rodina je prostě perfektní. Ač jsem na ně někdy nadávala, nebo se na ně zlobila, nemůžu zapřít, že jsou moje rodina, a že je mám šíleně ráda. Stejně jako mou životní lásku.



"Asi vás trošku sklamu. Chtěla bych zůstat doma. Ale vy klidně jeďte.", usmála jsem se a mávla rukou. "Vážně?", pípla sklamaně. "Hele. Berte to tak, že poprvé jedete na dovču bez dozoru.", zasmála jsem se. "To je super nápad ne?", vykvikla Ji Ah zatím, co ostatní přikyvovali nad nápadem. "Dobrá práce, Maknae!", rozcuchala jsem jí vlasy. "Zamluvím hotel.", vyskočila na nohy Boon. "Já pomůžu.", vyletěla i Hyojin a obě zmizeli. "Stále stejná magořina.", vrtěla jsem hlavou. "Bez toho by tu byla nuda.", zasmál se mi Seunghyun do ucha. "To máš pravdu. Není nic lepšího, než troška zdravého šílenství.", dusila jsem v sobě smích. "A já tu s tebou zůstanu.", objal mě. Seděla jsem mu na klíně, takže s tím neměl moc práce. "Nemusíš. Klidně jeď.", zabublala jsem. "Bez tebe? Co bych tam dělal?", vtiskl mi lehký polibek na tvář. Můj sladký medvídek!



No a o pár dní později už se ostatní chystali k odjezdu. Holky mumlali něco o vysokohorském sjezdování. Jen ať si to užijí. Konečně jsem je nehlídala, a tak si mohly užít pořádné prázdniny. Uznávám, někdy jsem se chovala jako jejich matka. Já si zatím plánovala, jak budu odpočívat. Ale jak se to dělá? Možná mi Seunghyun poradí, když se ho na to zeptám. Stejně jsem ale instruovala své dvojče, ať mi dává podrobná hlášení v podobě denních hovorů. A když za nimi klaply dveře, dala jsem se do úklidu. Už to tu vážně potřebovalo pořádně uklidit. Sundala jsem záclony, povlečení a společně se špinavým oblečením to odnesla do pračky. Musím říct, že jsem vyčistila snad každý kout v tohle bytě. A taky mi to trvalo. Když dole zazvonil zvonek u dveří, zrovna jsem převlékala nové povlečení v pokojích holek. Doslova jsem přibruslila ke dveřím a prudce je otevřela. Seunghyun jen povytáhl obočí. "No co?", zamrkala jsem a poodstoupila, aby mohl dovnitř. "Večírek?", zeptal se s letmým úsměvem. "Vedle! Úklid.", zasmála jsem se a zavřela. "Aha.", zasmál se. "Potřebuješ něco?", naklonila jsem hlavu ke straně. "Tak mě napadlo, že bychom se mohli podívat na nějaký filmek.", pousmál se sladce. Moc často jsme do kina nechodili. A když už, tak všichni najednou. Byli jsme totiž posledním utajovaným párem. Nějak nám to takhle vyhovovalo. Alespoň se nás nikdo na nic neptal. "Horor?", povytáhla jsem obočí. Koukali jsme na ně pořád. Nevím, co mu na tom přišlo tak zajímavé. Stejně mě to ani v nejmenším neděsilo. To by musela být venku bouřka.

"Spíš jsem myslel nějakou romantikum, ale když chceš.", pokrčil rameny a šel do místnosti. Věděla jsem, že se směje. Tohle udělal schválně. "Ya!", vypískla jsem a skočila mu na záda. Což nás oba rozesmálo. Chytil mě za ruce a volnou rukou si mě přidržel, abych nespadla. Takhle mě vynesl až do pokoje. "Konečná, vystupovat.", posadil mě na postel. "Děkujeme vám, že jste letěly s TOP Air!", zasmála jsem se a seskočila na postel. "Co jsi přinesl?", koukla jsem mu přes rameno. Posadil se na postel a z kapsy vytáhl nějaké DVD. Otočil hlavu na mě a ukázal ho. Opírala jsem se o něj a klečela na posteli. "Tohle by se ti mohlo líbit.", usmál se od ucha k uchu. Byl to film z americké produkce. Jak ukrást nevěstu? Aha! S Patrickem Dempseym! To měl pravdu, že by se mi mohlo líbit.

Poslední dobou jsem měla slabost pro romantické filmy. Dříve by mě to ani nenapadlo. Asi v polovině filmu zavolala Yun Joo. Už jsem myslela, že se ani neozve. To by si to potom odnesla. "Tak jak se tam máte?", vyhrkla jsem hned. Za ní bylo slyšet, jak se všichni hlasitě baví a smějí se naprostým kravinám. "No docela to jde. I když je škoda, že jste nejeli taky, hrdličky.", chechtala se mi. "Řekni jí, ať tam nedělají nějaký nepřístupnosti. Kvůli tomu jsme neodjeli.", ozvala se do sluchátka Ji Ah. Tak tohle by mě ani v nejmenším nenapadlo. "Rozumím. A to samé platí i pro vás.", zahučela jsem do telefonu. Najednou všichni utichly. Hlasitý odposlech! Kouzelná to věc. "Hale, a nechcete si radši najít společný bydlení.", ozvala se podrážděně Sora. Asi jsem jí pokazila plány. "O tom zatím jen přemýšlíme.", usmála jsem se na Seunghyuna. "Ale, víš, co by bylo hustý?", načala Boon. "Kdybyste se vzali!", vypískla Hyojin. "Mohla bys na svatbu pozvat Ryu-kun.", smála se Ji Ah. "To by byla pomsta.", bouchla do něčeho Sora.

No kde na tyhle nápady choděj? To by mě vážně zajímalo. Přeci jen by se mi na ně hodila ta svěrací kazajka. Ještě jsme náš vztah neprobrali s ředitelem. I když to věděl. Co by na společné bydlení asi řekl? Natož na svatbu?! Když jsem se pak ráno probudila, uvažovala jsem o tom zase o něco víc. Ony vědí, jak mi nasadit brouka do hlavy. Seděla jsem na balkóně a foukala bubliny z bublifuku. V pokoji mi hrálo rádio, které jsem stejně neposlouchala. Sice bylo venku chladno a sněhem se také zrovna nešetřilo, ale mě se tu líbilo. Předemnou na stolku stála čokoláda, která postupně chladla. Proč mi to tolik vrtalo hlavou? Potřebovala jsem si o tom promluvit se sestrou, jenže ta teď byla na míle daleko. Nevím, jestli se mi to zrovna chce řešit přes telefon. I tak jsem ho ale vzala a vytočila její telefoní číslo. Doufám, že to vezme!

"Co potřebuješ?", zasmála se mi do ucha. "Museli jste to včera říkat?!", frkla jsem naštvaně. "Co? Vrtá ti to snad v hlavě, jako to, že ti někdo mohl Seunghyuna přebrat.", sípala smíchy. To je taková potvora! Dříve bych si toho nevšimla. "Tys věděla, že mi to bude vadit?!", vybuchla jsem naštvaně. "No to si piš! Vždyť tě znám.", snažila se uklidnit. "Já tě nesnáším.", cedila jsem skrz zaťaté zuby. "Já vím. Děkuji.", dusila v sobě smích. "No jestli ti to tolik vrtá v hlavě..", nakousla. "No, tak co?", přivřela jsem oči a čekala, co řekne. "Tak mu přeci nabýdni, ať spolu bydlíte. Buď u něj, nebo u nás. Pokoj máš na to velkej dost.", řekla a zas se něčemu začala smát. "Já se zblázním. Seš jak malej!", ozval se Jiyong najednou. "Co se děje?", zamračila se. "Ale nic. Hrajeme si na poradnu.", dusila smích, ale moc jí to nešlo. Jak to myslela? Na poradnu? "Tak se jí zeptej ty blbče!", ozvalo se dál. Pozorně jsem poslouchala. "No já nevím! Ty s ní chodíš ne?", slyšela jsem proud nadávek. Ale hovor se vzdaloval. "Promiň. Potřebuješ ještě něco?", řekla s úsměvem v hlase sestra. "Hm...Asi ne.", pípla jsem nepřítomně a zavěsila. Co to mělo být? S kým to Jiyong mluvil?


Celý den se Seunghyun ani neozval. Ani mi nebral telefon. Doufám jen, že se mu něco nestalo. Zato ten další den stál u mě před dveřmi, sotva se rozbřesklo. "Co se děje?", mnula jsem si rozespale oči. "Dobré ráno.", přitáhl si mě ihned do náruče. "To je lásky.", usmála jsem se ospale. "Včera jsem tě trochu zanedbával, tak ti to chci dneska vynahradit.", lípnul mi pusu na čelo. "A to jsi to nemohl dělat až kolem...hm....odpoledne?", zamručela jsem a potácela se pro kafe do kuchyně. "Tak si běž zase lehnout a až se probudíš, budu prostě tady.", vzal mě do náruče a odnesl mě do postele. "To se mi začíná líbit.", zahyhňala jsem se ospale a opřela si hlavu o jeho hruď. No a opravdu tam byl. A nejen to. Měla jsem připravenou snídani přesně tak, jak to mám ráda, a to přímo do postele. "To jsi nemusel.", pousmála jsem se, ale nepohrdla jsem. Po snídani jsem jen tak ležela na polštářích na zemi a poslouchala hudbu. Seunghyun ležel vedle mě. To bohatě stačilo. Jen jsme se drželi za ruku.

Po chvíli se nade mně naklonil a jen tak si mě prohlížel. Docela mě to znervózňovalo. "Už jsem ti někdy řekl, jak jsi krásná?", zeptal se mě a naklonil hlavu na stranu. "No to nevím....a kdy jsi mi to řekl poprvé?", povytáhla jsem obočí. Ale opravdu jsem si myslela, že poprvé mi to řekl teprve, až když jsme spolu začali chodit. "Na Jeju.", pokrčil rameny. Nechápavě jsem na něj zamrkala. "Ta malá holčička, co ti přišla říct, že jsi krásná. Tu jsem poslal já.", dělal jako, že nikomu to neříkej. "Ty jeden! Co mi ještě tajíš?", přivřela jsem oči. "Hm...třebáá...", zamyslel se. "Chodím na hodiny tance.", usmál se od ucha k uchu. "Mwo? Vážně? Kvůli mě?", koukala jsem ještě víc překvapeně. "Hm. Abych ti nikde neudělal ostudu.", zasmál se a pohladil mě po tváři. "Takže mě máš rád od kdy?", přimhouřila jsem zvědavě oči. "Asi od Jeju. A ty?", taktéž přimhouřil oči. "Svým způsobem...od prvního dne, co jsme se potkali. Ale jinak asi taky od Jeju.", usmála jsem se zářivě. "To jsem věděl.", zasmál se. Nafoukla jsem tváře. To jsem vážně tak čitelná? A přitom jsem o tom ani já sama neměla ani ponětí! "No ano. Také proto jsem hned druhý den volal tvému otci, aby ti dal čas. Nikdy tě nenapadlo, proč nás pozval na tu večeři?", dusil smích.

Pravda! Nikdy mě nenapadlo, kde vzal otec jeho telefoní číslo. Ale ono to bylo naopak. Neměla jsem nejmenší podezření. Jsem tak hloupá. "No něco mě napadlo.", spolkla jsem sousto moc dobrého pozdního oběda. Sám ho připravil. Seděli jsme u mě v pokoji. Celý den jsem z něj vlastně nevyšla. Nijak mi to nevadilo. Opravdu musím říct, že jsem si za jeho dohledu odpočinula. Pokud vím, tak by se i ostatní měli dnes vrátit. Ale Yun Joo mi jaksi nedala vědět v kolik. "Hm? Copak?", usmál se. "Co se sestěhovat?", řekla jsem klidně. Ale srdce mi tlouklo. Nevěděla jsem, co na to řekne. Docela jsem chtěla, abychom bydleli tady. Velké to tu bylo dost. A navíc se mi vážně nechtělo opouštět můj pokoj. "A pomůžeš mi sem přenést moje věci?", povytáhl obočí a zatvářil se záludně. To vypadalo tak sexy. Ten člověk přesně ví, jak mi vehnat husí kůži po těle. "Jak..", zamrkala jsen na něj překvapeně. "No, to víš. Tvůj pokoj je velký. A navíc budeš stále se sestrami.", pokrčil rameny a dělal jako, že nic.

No myslím, že to sestry stejně moc nepřekvapí. Protože pak mi došlo, že to s ním včera Jiyong mluvil. A proto včera nepřišel. Zařizoval s ředitelem a mým tátou, aby mohl být semnou. Takové zlatíčko. No a když jsme přenášely jeho věci, pomalu mě ani nenechal nic vzít. Já měla hlavně za úkol, uvolnit pro něj místo v mém pokoji. Což nebyl zas takový problém. Už jsem to udělala dřív. No, včera. A když večer přijeli ostatní, seděli jsme před televizí v obýváku a koukali se na horor. Jak jinak. Jenže tentokrát Seunghyun vybral jeden vážně děsivý! Seděla jsem mu na klíně a schovávala jsem si obličej do jeho hrudi. To taky nebylo špatné. Už vím, co se mu na tom tak líbí! "BAF!!", zařvala Ji Ah. Já se tak lekla, až jsem nadskočila a vypískla. "My si na chvíli odjedeme a vy se hned k sobě tulíte jak dvě pijavice.", zafrkala Sora a táhla svůj kufr do pokoje. "Čemu se tak divíš? Vždyť to dělají neustále.", smál se Daesung a pomáhal nést další. "Tak co? Jak jste se měli?", otočila jsem se na Yun Joo. "Dobrý. Ji Ah a Daesung vynalezli nový styl sjezdování.", smála se a sedla si do křesla. "Málem se u toho zabili. Chceš kafe?", přitočil se k ní Jiyong. "Děkuju.", usmála se na něj. "A co vy?", povytáhlo mé dvojče obočí. "My jsme stěhovali.", pokrčila jsem rameny. "He?", zastavila se dvojčata hned. "Nekecej!", přiřítila se Ji Ah a za cíp trika táhla Soru. "Od teď se každé ráno oblékejte, protože tu nejsme už jen holky.", zasmála jsem se a obtočila ruce okolo svého přítele. "A kdo to navrhl první?", ptal se zvědavě Youngbae. "To přeci není důležité.", zasmál se Seunghyun. "Jo. Důležité je, že jsme spolu.", dala jsem mu pořádnou pusu.



No a tak to vlastně všechno dopadlo. Bylo by zbytečné psát, co se dělo pak. Vždyť to všichni známe ne? Ty šťastně konce. Vzali se, měli kopu dětí, a pokud nezemřeli, žijí tam spolu do dnes. Tak daleko ale ještě nejsme. Za svůj život jsem vděčná tolika lidem. Ani to nedokážu spočítat. Ale především jsem vděčná Misun. Bez ní, bych asi nikdy nenašla tu pravou náhodu. Ale nejde tady tak ani o náhodu nebo osud, jak se mi snažila vnutit Yun Joo. Jde tu přeci o lásku. O tu jde přece vždycky. Bez ní by asi nic nefungovalo. Spory přeci neřeší smutek ani nenávist. Láska existuje po celém světě v mnoha podobách. Ale i tak jí potřebujeme k životu, jako třeba vodu a vzduch. Občas jsem sice byla tvrdohlavá a neústupná, na své cestě k vlastnímu srdci. Jenže nakonec se ukázalo, že už dlouho před tím jsem ho milovala. Někdy se po cestě člověk trochu ztratí a naleznout cestu zpět chvilku trvá, ale vyplatí se, jít ten kus vpřed, než se k ní zase vrátí.


Kdybych nebyla paličatá, možná bychom spolu nebyli. Ale je to tu pochybné kdyby. Nemůžeme úplně opravit, nebo vrátit chyby, které jsme udělali. Musíme se z nich poučit a jít dál. Rozhodně mě tahle cesta naučila, si vážit života. Zjistila jsem, že má rodina není tak špatná, jak jsem si myslela. A hlavně, že mám vždycky okolo sebe tolik přátel, že je ani nespočítám. Ale hlavně je tu můj přítel. Neopustí mě, ani kdybych na něj neměla žádný čas. Protože, my si ho stejně na sebe vždycky najdeme. Sice náš život nebyl růžový a cesta, po které jsme spolu šly, nebyla duhová a měkká, jako cukrová vata, ale s ním se šlo hned o něco lépe. Byla jsem vážně hrozně hloupá. Nechala bych si ho utéct mezi prsty. I když to vlastně není jisté. Musím ale říct, že jsem se vzpamatovala v pravou chvíli. Někdy mi příjde, že jsem byla víc slepá, než Yun Joo. A to jsem si vážně myslela, že je slepá, že nepozná lasku, i kdyby jí kopla do nosu. A když o tom tak přemýšlím.....co vlastně celý život děláme? Lovíme emoce. Já rozhodně volím jako nejsilnější z nich lásku!

No a jak se končí takový příběh? Jako pohádka? Zazvonil konec a pohádky je konec? To si nemyslím. A málem bych vám zapomněla něco říct. To je asi to nejdůležitější. Vlastně ani není. Konečně jsem viděla sestry sešit. A víte co? To o mně ona psala. Celou tu dobu. Ale vlastně to není divné. Já jsem taky taková záhada. Zvláštní…Seunghyun jí rozluštil. Děkuji ti za to, že jsi mě nenechal stát samotnou! Iteď vzpomínám, jak krkolomně jsme se k sobě přibližovali. Jak dlouho nám to trvalo, říci jeden druhému, že ho potřebujeme. Jak moc se milujeme. Ale také vzpomínám, na to dobré. Jako třeba, kolikrát jsem ti skončila v náruči. Nebo třeba, jak jsme spolu vyráběly plyšové medvídky, v podobě toho druhého. Ale hlavně na to, jak moc, a jak často si říkáme: Miluji tě!


"Tak už pojď!", smála se mi Yun Joo. "Chtěla jsi, abych to dopsala. Tak to taky dopíšu!", zaťala jsem ruku v pěst. "Když myslíš, ale všichni na nás budou čekat.", usmála se. "Můžeš to přeci odzpívat za mě. Jiyong tě to naučil ne?", smála jsem se jí. "To je pravda. Jen počkej, sestřičko, jednou budu lepší, než ty.", vychloubala se. "Ha, ha. Leda ve snu...leda ve snu.", smála jsem se a konečně jsem vstala od stolu. Nevím, kam mě život zase zavede, až projdu dveřmi. Jestli dnes, nebo zítra. Ale rozhodně to bude zase nějaké pořádné dobrodružství. Už teď se nemůžu dočkat!




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 24. ledna 2015 v 19:04 | Reagovat

Já vůbec nevím, co napsat. Je to divné, protože tahle povídka se mi moc líbila O_O
Ale skončilo to moc hezky. Všichni byli šťastný a spokojený. Tak co více si přát...
Děkuju za celou povídku, Zaujala mě hodně a skvěle se mi četla :-)

2 sajja sajja | 27. ledna 2015 v 21:35 | Reagovat

Tak konečně jsem dočetla poslední díl. Byla to úžasná povídka a jsem ráda za šťastný konec, moc děkuji :-D  :-D  :-D

3 Sairen Sairen | E-mail | Web | 6. května 2015 v 20:25 | Reagovat

Omo... miluju tvůj styl psaní... proč jsem tu nečetla už dřív? O_O Ale fakt... píšeš dokonale....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama