Meow Meow Baby - Part 4

16. února 2015 v 21:07 | ~Tokki~ |  Meow Meow Baby! [ ON-Goin ]

My new life!...(I think….)


(Youngjae)

Vypadá tak něžně, když spí. Žádná bolest v jeho obličeji. Už před tím jsem si všiml, že s ním něco není v pořádku, ale neměl jsem nejmenší ponětí co. Docela mě i vytáčelo, že se ho na to nemůžu zeptat. Přál jsem si, aby mi věřil o trochu víc, i když by to bylo jen v mé kočičí formě.

Klekl jsem si k jeho posteli a upřeně zíral do jeho tváře. Kdybych věděl, že má finanční problémy, nikdy bych se před ním neobjevil. Ale nemyslím si, že na tom byl takhle vždycky. Ta hloupá skutečnost, že tuhle osobu možná znám, mě udeřila přímo do srdce. Vzpomínky se pomalu začaly vkrádat zpět do mé mysli stejně, jako slzy do mých očí.

Možná bych mu mohl pomoct, jako on pomohl mě…


---

Nebyl jsem vždycky tokový. Dřív jsem byl, jako všichni ostatní…normální dítě. Miloval jsem všechny předměty, rád se učil a nenáviděl sporty. Celé dny jsem lítal venku a chodil domů pozdě s odřenými koleny. Moje maminka mi vždycky hrozně vynadala a pak strávila polovinu noci nad opravou mého oblečení.

Svého otce jsem nikdy nepoznal. A i přes to jsme měli dost peněz na to, abych mohl studovat na prestižní škole…Myslím, že můj otec musel být bohatý, a když utíkal, musel u nás nechat nějaké ty peníze.

A očividně díky jemu, jsem tím, co jsem….

Myslím, že mi bylo tak deset let…tohle si moc nepamatuju. Z ničeho nic jsem prostě měl uši a ocas…jako zvíře…


"Zrůdo"

"Monstrum"

"Hříčka přírody!



Není divu, že jsem díky tomu vyčuhoval z davu. Nevěděl jsem co s tím. Zprvu mi to ale připadalo senzační. Byl jsem jako superhrdina z komiksů. Ale to trvalo jen do chvíle, než si ze mě udělali terč všech posměchů. Myslím tím své spolužáky. Starší ode mě odvraceli tvář, schovávali obličeje za dlaně, nebo na mě jen z pohrdavou nechutí zírali.


Obvykle mě tahali za ocas. Byla to další úroveň šikany, kterou jsem si musel projít. A moje máma vážně nevěděla co si se mnou počít. Ze začátku si myslela, že to prostě zmizí, ale pak jí došlo, že asi ne. Také mi pak řekla, že si myslela, že si z ní můj otec dělá jen legraci, když o sobě tvrdil, že je jiný…že byl jako já…..


"Haha…koukejte na něj!" Někdo mě zatahal za ocas natolik dokud jsem nezalapal po dechu bolestí.

Další den šikany a já začínal mít pocit, že brzy zešílím. Pevně jsem zavřel oči a tajně doufal, že by to mohl být jen zlý sen. Že se probudím a zjistím, že je vše normální, jako dřív. Nebyl jsem superhrdina…..byl jsem monstrum…..

"Nepatříš sem. Jsi zrůda. Vypadni odtud. Vrať se odkud jsi přišel!" Překřikovali se zatím, co mě někdo strčil tak tvrdě, že jsem spadl na tvrdý beton. Cítil jsem jak mé lokty a kolena pálí, ale mé srdce zrovna tak, i mé oči plné slz. Tohle bolelo o tolik víc….

"Přestaňte!" Uslyšel jsem nad sebou, jak si přede mě někdo stoupl.


Neměl jsem žádné přátele. Alespoň ne po tom, co jsem se změnil v tohle. A proto jsem byl vážně překvapený, protože by mě nikdy nenapadlo, že by se za mě někdo postavil.


"On je stejný jako mi všichni! Nikdo se nesměje, když má někdo z nás rovnátka nebo brýle. Je pořád ten stejný kluk, tak ho nechte na pokoji!" Ten kluk prakticky křičel a dlaně měl pevně sevřené v pěsti.

Bylo vidět, jako moc se snažil….bylo jasně že chtěl aby ho ostatní vyslechli. A kupodivu…to fungovalo. Někteří byli vyděšení, někteří zase zahanbeně svěsili hlavy k zemi a někteří prostě jen odešli.

Po tom proslovu se ke mně otočil a jen si mě pozorně prohlížel zatím, co já ho sotva viděl, přes oči plné slz. Měl jsem strach, že si to nakonec rozmyslí a odejde stejně, jako ostatní. Ale místo toho se na mě zářivě usmál a natáhl ke mně ruku.


"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě ustaraně a pomohl mi vstát. A i když jsem věděl o mých ranách na kolenou a loktech, přikývl jsem.

Nechtěl jsem, aby se kluk jeho postavení strachoval o někoho, jako jsem já. Jemu to ale zřejmě bylo jedno. Ba co víc, napřed si zběžně prohlédl mé rány, než mi svými palci začal stírat slzy z tváří. Ani jsem netušil, že brečím. Potom mě chytil za ruku a vedl mě k nejbližší lavičce.

Ze své tašky vytáhl lékárničku. Dost mě překvapilo, že kluk jako on sebou tahal takovou věc, jako lékárničku. Čekal bych, že zrovna on má všechno naservírováno na stříbrném podnose.


"Jsou to blbci." Zavrčel naštvaně zatím, co mi čistil rány dezinfekcí.


"Hm?" Koukal jsem na něj nechápavě.

"Já bych byl štěstím bez sebe, mít kamaráda, jako jsi ty." Usmál se vřele.

Něco na něm bylo tak nějak magické. Možná to byl ten jeho úsměv, který vždy doprovázely ty jiskry úsměvu v jeho očích. Moje srdce se rychle rozbušilo a mě by ani nepřekvapilo, kdyby to slyšel.

"Hotovo." Řekl najednou a přelepil mi náplastí poslední ránu na mém koleni.

Podíval se na mě a usmál se ještě víc, než před tím. Okamžitě jsem zrudl. Nikdy jsem nepotkal nikoho takhle šíleně okouzlujícího. On byl jako tisíce drobných světel….jako noční obloha ozářená hvězdami. A bylo to jako by se to světlo vsakovalo do mé kůže, ohřívajíc jí tak alespoň trochu. Najednou ale stuhl a pohled mu sjel k mým uším.

"V-vadilo b-by ti…kdybych…." Koktal ze sebe.

Bylo mi jasné, co po mě chce, a tak jsem jen sklonil hlavu, aby lépe dosáhl. Byl jsem z toho pravda lehce nervózní, protože tohle po mě ještě nikdy nikdo nechtěl. Ani já jsem na ně nikdy nesáhl. Ale tak nějak jsem prostě věděl, že jemu můžu věřit. Nevěděl jsem, jaké to bude, ale doufal jsem, že to nebude nic nepříjemného.

Napřed se jen lehce dotkl jedním prstem okraje jednoho z nich, což otřáslo celým mým tělem. Nevím, jaké to bylo pro něj, ale pro mě to bylo vážně zajímavé. A pak po něm prsty něžně přejel, jako byl nějaká kočka.

Cítilo jsem se milován….

A i možná proto jsem ho poznal……


"Zestárl jsi…ale jinak ses vůbec nezměnil. Pořád máš ty jiskřící usměvavé oči." Pousmál jsem se, jak jsem zašeptal ta slova a opřel jsem si bradu o ruce, které jsem měl položené na matraci postele, těsně vedle jeho hlavy.
Z ničeho nic otevřel oči a podíval se přímo na mě. Ztuhl jsem na místě. Nevěděl jsem co dělat. Mohl jsem mu říct, že se mu to jen zdá…ale propásl jsem svou šanci.

Natáhl ke mně ruku a přejel s ní po mých kočičích uších. Roztřásl jsem se a mé uši začaly vibrovat. Nevěděl jsem co dělat, ani co si myslet. Ale rozhodně mohu říct, že to nebylo nepříjemné. Okamžitě jsem zavřel oči, a aniž bych o tom přemýšlel, jsem začal příst.


A tak náhle, jako to celé začalo, to i přestalo. Když jsem znovu otevřel oči, abych přišel na to, co se děje, zjistil jsem, že jeho oči jsou zavřené, a že opět dýchá pravidelně. Jenže mé srdce na druhou stranu tlouklo strašně hlasitě. Takže jsem radši odešel, protože jsem se bál, že ho tím probudím….


---


"Dobré ráno J." Usmál se na mě šťastně, přičemž měl otevřené sotva jedno oko.

Seděl jsem na polštáři vedle jeho hlavy, ale samozřejmě jako kočka. S hlavou nakloněnou na stranu jsem mu dával najevo, že ho poslouchám. Dnes byl vzhůru nějak moc brzy. Možná to byl nějaký jeho starý zvyk, ale musím říct, že dnes vypadal o moc lépe než včera.

"Dneska jsem měl vážně divný sen." Začal zatím, co se prsty jemně probíral srstí za mýma ušima.


No nepovídej…..

Pomyslel jsem si a začal znovu příst. Tlačil jsem mu hlavu do dlaně, abych tak víc prohloubil ten pocit štěstí, který mi to dávalo…a nikdo si ani v nejmenším neumí představit, jak příjemné to bylo. Ale od něj to prostě bylo nejlepší.

"Kdysi jsem znal kluka, který měl uši a ocas, jako kočka…Já vím…je to divné. Ale mě přišel úžasný!" Vysvětloval mi.

Úžasný?....Byl jsem pro něj úžasný?

"A vypadalo to, jako by seděl u mé postele, ale jako dospělý….Aaaa to je nemožné, co?!" Zatřásl hlavou, aby setřásl imaginární husí kůži a vstal z postele.

Poslušně jsem ho následoval do kuchyně.


Sledoval jsem ho ze země. Bylo to divné. I když jsem takhle žil léta. Chvíli mu trvalo, než nandal mé jídlo na talířek a postavil ho přede mě na zem. Udělal jsem několik takových těch kočičích otoček, a při jedné se dokonce otřel o jeho nohy.

No…něco bylo špatně…..to jídlo bylo divné. Ne jako včera. A rozhodně včera takhle nechutnalo….a rozhodně jsem po něm neměl tenhle divný pocit v žaludku….



"TYS MI POSRAL POSTEL!" Daehyun řval.





No, a co jsi čekal, když jsi mi dal zkažené jídlo? A možná by se to nestalo, kdybych měl místo, kam bych mohl jít vykonat svou potřebu….




A….TOHLE byl jen začátek.




(Pokračování příště~~ ^^)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 16. února 2015 v 22:05 | Reagovat

Oni se znali už z dřívějška? To je teda dobrý.
A že mu posral postel? No co, to se stane i v lepší rodině. Neměl mu opravdu dávat to zkažené jídlo.
Myslim, že spolu ještě zažijí mnoho takto radostných dní.
Vyplatilo se na tenhle díl čekat a už se těšim na další...

2 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 16. února 2015 v 22:05 | Reagovat

Nyaaaaa :3 to bylo super. Ten konec zabil :'D takový výtlem, co jsem chytla :'DDDD

3 Týna Týna | Web | 17. února 2015 v 11:24 | Reagovat

:-D Ten konec to zabil.
Moc se těším na další díl.

4 sajja sajja | 18. února 2015 v 14:00 | Reagovat

Bože díky. Miluji tuhle povídku a tenhle díl byl skvělý a takový miloučký. Tou poslední větou jsi to úplně zabila a já si poprskala monitor obědem :D
Strašně moc děkuji ta tento díl a už se nemůžu dočkat dalšího :-D  :-D  :-D

5 Mima Mima | 26. února 2015 v 19:10 | Reagovat

Další, další, další *w* <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama