Lost In Time - Part 3

16. března 2015 v 15:47 | ~Tokki~ |  Lost In Time [ ON-Going ]



"Koukejte, koukejte! Tohle jsem dostal od Jonguppieho." Slyšel jsem ho i přes to, že jsem seděl v obýváku a on byl očividně v kuchyni. Dal jsem mu malé plyšové rajčátko. Viděl jsem ho kdesi na internetu (zaplatil jsem za něj v aukci všechno, co jsem měl). Ani nevím, proč jsem to udělal, protože s tou hračkou otravuje Hyungs celý den.

Já vím…..jsme spolu přes dva a půl měsíce, aniž by si toho kdokoli všiml. Tak jsem mu chtěl prostě dát něco hezkého…

"A to si myslíš, že ti TO doopravdy koupil?" Slyšel jsem Himchanův smích.

"ANO! Dal mi ho dnes ráno." Junhong zakňučel.


"Určitě toho plyšáka dostal od fanoušků, když se vracel z nákupu." Odpověděl mu Daehyun pohrdavým tónem a s plnou pusou (jak nenormální).

"JONGUPIE-HYUNG!" Vykřikl Zelo s beznadějí v hlase.

"Co? Co se stalo?" Pomalu jsem se zvedl, a snad ještě pomaleji se doploužil do kuchyně. Tak nějak jsem se toho celého vůbec nechtěl účastnit.

"Všichni říkají, že jsi pro mě toho plyšáka nekoupil…je to pravda?" Zamrkal na mě hned, co jsem vešel do kuchyně.

Zalapal jsem po dechu, protože jeho výraz v obličeji byl naprosto odzbrojující. Někdy mi přišlo, že vypadal jako ten kocour ze Shreka. Jeho oči byly až po okraj plné slz a brada se mu lehce chvěla.

"NE! Koupil jsem ti ho. Proč bych ti lhal?" Vykulil jsem oči nad jeho výrazem v obličeji a snažil se zakrýt své překvapení rukou před svými ústy a lehkým odkašláním.

"Vidíte!" Youngjae se usmál, když přišel ukrást něco z Daehyunova talíře.

"Nechte toho vy malí tyrani!" Řekl Yongguk Hyung sotva vešel do kuchyně plné lidí a popostrčil Junhonga ke mně.

"Běžte si před obědem trochu hrát." Zamručel k nám a pak začal ostatní tyranizovat, aby taky něco dělali.


"Vážně jsi ho pro mě koupil, že?" Usmál se na mě, když jsme spolu leželi na posteli a mé prsty si hráli lehce s jeho vlasy.

"Už to tak bude." Usmál jsem se a lehce ho políbil na ty okouzlující rty.

"Šťastné 100 denní výročí Bunny Lo'." Pousmál jsem se hravě a dal mu další lehký polibek.

"Šťastné 100 denní výročí Jongupie." Objal mě tak pevně, že jsem na chvíli úplně zapomněl dýchat….


---


Ale on s tou hračkou nadal ostatním pokoj už několik dní, a mě bylo jasné, že to není dobré. Mohli by na náš vztah přijít, a to by po tom nenásledovalo nic příjemného….hlavně pro mě.

Junhong byl přece princem žijícím v hradě na oblacích. Ostatní byli těmi mraky….

A já bych se stal tím monstrem, co ho ukradl z jeho bezpečného a nevinného světa.

Proč jsem mu toho plyšáka vůbec dával?

Ale možná víc….mě zajímalo, jak to, že se ještě neprokecl. Junhong byl někdy jako slepičí prdelka….co nevěděl, to neřekl…

"Podívej, myslím, že už toho bylo dost!" Řekl Himchan lehce otráveně. Teda spíš trochu víc, protože dostával do oka tik.

"Chápeme to! Ten plyšák je pro tebe důležitý..ale…" Youngjae nechal zbytek věty viset ve vzduchu zatím, co si Yongguk těžce povzdechl.

Chtěl jsem na to něco říct. Chtěl jsem nějak povzbudit svého 'trochu moc dětinského' přítele, aby nebyl zklamaný, protože jeho obličej teď připomínal šarpeje.

"Chodíte snad spolu, nebo co? Protože….víš….Nepřestal jsi o tom RAJČETI mluvit skoro týden…to je tak důležitý?" Daehyun si upravil popruhy batohu na zádech, než vyšel z budovy a všichni ostatní ho následovali ven na ulici.

"A…CO KDYŽ JSME?!" Junhong zakřičel a chytil mě za ruku a já se v tu chvíli chtěl nejradši praštit do čela.

..
.

"P-počkat, COŽE?" Himchan vykřikl.

"Slyšel jsi! Chodíme spolu…ano, Jongup je můj přítel." Usmíval se od ucha k uchu a tiskl mou ruku pevněji v té své.

"Děláš si srandu…..J-Jen si z nás utahujete, že jo?!" Youngjae vykulil oči.

"N-ne." Jeho úsměv pomalu mizel.

Chtěl jsem na to něco říct, ale nemohl jsem se pohnout. Moje tělo ochromilo, jak Junhong vyzradil všechno o našem tajném vztahu. Samozřejmě že jsem o tom ale přemýšlel….

Kdybych řekl, že to byl jen vtip….tak by to Junhonga neuvěřitelně zranilo…a mohl by prozradit víc…jako třeba, že jsme spolu spali.


Ale co by se stalo, kdybych s ním souhlasil…kdybych se za něj postavil? Přesně to jsem teď musel udělat. Protože on v tom teď byl úplně sám…a ve vztahu….jsou vždy dva!

"Jste normální? Zřejmě ne…podívejte se, kolik vám je." Himchan se na nás oba díval…a mám pocit, že byl dost zhnusený.

"Jsme normální…díky, že se staráš, Hyung. Do našeho vztahu vám nic není!" Zamračil jsem se.

"Ale já myslím, že je!" Youngjae si založil ruce na prsou.

"Hlavně, protože jsme skupina…rodina!" Přidal se Daehyun.

"A proč ty nic neříkáš?" Otočil se Himchan na Yongguka.

"Neříkej mi……TYS O TOM VĚDĚL!" Zašeptal s nevěřícným pohledem ve tváři.

Proč jsem si toho nevšiml? Úplně to tlouklo do očí. Vždy nás tak chránil…svým vlastním způsobem…

"Tohle nebude fungovat. Nemžete být spolu. Bylo by to moc nebezpečné." Youngjae vrtěl hlavou.

"A to ani nezmiňuju to…že bys mu mohl ublížit." Dodal Himchan a zle se na mě podíval.

"NE!" Junhong zakřičel zatím, co se mu z očí valily potoky slz.

"Neumím si bez něj představit jedinou minut. Nemůžete nás rozdělit…..prosím ne!" Vzlykal, takže mu bylo docela těžké rozumět.


Rychle jsem ho skryl ve své náruči, i když to vypadalo dost divně. Přeci jen jsem byl menší, než on.

"Nikam nepůjdu. Nikdy tě nenechám samotného." Šeptal jsem něžně abych ho trochu uklidnil zatím, co jsem ho hladil jemně po vlasech.

"Je to jen poblouznění. Z toho se dostaneš." Odfrkl si posměšně Himchan.


---


Bylo to po těch slovech….kdy se věci daly do pohybu….

Junhong mě odstrčil a rozeběhl se pryč….

Potom jsem uslyšel hlasité plesknutí…Pamatuju si, že Himchan měl na tváři pěkně velký červený otisk dlaně, která patřila velmi rozzuřenému Yonggukovi.

Ale já se víc zajímal o svého přítele, který se teď řítil přímo do silnice plné projíždějících aut. A vsadím se, že přes uslzené oči ani neviděl na cestu. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se za ním. Doufal jsem, že ho zastavím, že ho chytím…
Nebo že mě alespoň uslyší, a zastaví.

Jenže on byl čím dál tím blíž silnici. Přidal jsem na rychlosti…Ale už teď jsem věděl, že můžu doufat jen v zázrak.



A tady je….



"ZASTAV! Pane bože, prosím tě, zastav!" Ječel jsem na něj z plných plic.

A on se zastavil….on se opravdu zastavil…

Jenže…jako by to už někdo někde tam nahoře napsal, že se to stane…

Z ničeho nic se z poza zatáčky vyřítilo auto a srazilo jeho vysoké křehké tělo….



Můj život v tom nejhorším momentu….



"NE!" Zakřičel jsem, jak se můj svět stal hned o něco víc šedý…a krvavý.

Nemohl jsem dýchat. Ten obraz…..Neumím si představit nic horšího, než to, co se právě stalo. Neumím si představit, že se toho někdy zbavím. Že to vybledne, nebo se úplně ztratí.

Ne….vždycky to tam bude….někde uvnitř mé mysli…čekajíc….strašíc mě….

V uších mi zněl ten vysoký tón klaksonu. Omámeně jsem se ploužil k té postavě ležící na zemi. Nevěděl jsem, jestli je na živu, ale rozhodně jsem nechtěl přemýšlet, co by, kdyby ne…

Nedokázal jsem přemýšlet a můj zrak se zamlžil. Krev mi ztuhla v žilách a vše, co jsem cítil okolo sebe, byl strach, krev a smrt….



Já, na kolenou….



"Zavolejte záchranku!" Slyšel jsem tam odněkud z velké dálky…a taky jsem slyšel hlasy kluků.

Klekl jsem si před něj a podíval se do jeho bolestí zlomeného obličeje.

"Jsem tu. Neměj strach." Zašeptal jsem a odsunul vlasy z jeho tváře.

Po pravdě….bál jsem se ho dotknout. Co kdybych mu tím ublížil ještě víc?!

"J-jongup…ie…" Vydechl slabě a otevřel oči. Jeho bělma byla plná krve, což mě dost vyděsilo…to nebylo dobré. Nevěděl jsem, co ho bolí…ale stejně by bylo na nic se ho na to ptát, když jsem nebyl doktor a nedokázal bych mu nijak pomoci. Až přijede záchranka, tak se o to postarají…..a já jen doufal, že to bude co nejdříve….

"Ano…Jsem tu. Nikam nepůjdu…nikdy…" Zavrtěl jsem hlavou.



Slzy mi padají z očí….



"To je dobře…a nejen proto, že jsi to slíbil." Usmál se ale okamžitě stáhl obličej v bolestné grimase. Pak se rozkašlal…hodně!

Ani nevím jak dlouho to bylo. Jak dlouho jsme čekali….nebo jak dlouho jsem hleděl do jeho obličeje a nechtěl se pustit jeho ruky, která si automaticky našla tu mou…ale pamatuju si velmi dobře, že tohle byl nejhorší den našich životů, našeho vztahu….naší lásky…


---


Vše bylo tak nějak zamlžené. Ploužil jsem se po cestě, neschopný se nadechnout. Všechna síla mě opustila a já padl na kolena. Okolo mě vanul těžký zapáchající dým a jen zdálky jsem zaslechl křik.

Nevím, proč jsem křičel taky…nevím proč jsem dlaněmi zaťatými v pěsti tloukl do sluncem rozpálené silnice. Ale rozhodně jsem věděl jednu věc. Cítil jsem pod svýma rukama ještě něco jiného, než asfalt. Snažil jsem se na to přijít…a když mi to konečně došlo, úlekem jsem skončil na zadku.

Pode mnou se rozlévala krev, jako nějaké jezero. Bez začátku, či konce. Všechno zmizelo v bílé temnotě s podlahou z krve. Vše reálné zmizelo. Zůstal jsem jen já. Kamkoli jsem se otočil, nic jsem neviděl. Byl jsem lapen…ztracen…
A najednou….přede mnou…Junhong. Nehnutě tam ležel, ale bez jediného škrábance. Jako by byl mrtvý. Na nic jsem nečekal a začal s ním třást. Chtěl jsem ho přivést zpět k životu. Jenže slova se zasekla někde v mém hrdle, jako bych snad přišel o hlas. Stejně tak rychle, jako se objevil, otevřel oči….plné krve.

'Opustil jsi mě….' Zalapal po dechu a z úst se mu společně s každým slovem řinuly potoky krve.



Nic už mě nedokáže udělat šťastným…



"Hej….Hej…Jongup-ah!" Vstávej kámo!" Někdo se mnou třásl.

Rychle jsem se posadil na posteli a zhluboka se nadechl….oči do široka otevřené…..byl to jen sen….kéž by to celé byl jen sen…

"Jsi v pohodě?" Zeptal se mě Daehyun.

"No, asi jen zase další noční můra." Pokrčil jsem nad tím rameny, když jsem se konečně trochu uklidnil.

"Docela nás poslední dobou děsíš." Zamručel Himchan.

"Mno víš…ty děsivé výkřiky a pláč…" Dodal a odkráčel do jiného pokoje.

Už to bylo docela dlouho. Junhong byl pořád v nemocnici. Nebyl tak vážně zraněný. Nebo…to si alespoň do teď všichni mysleli.

"JUnhongova máma volala." Yongguk vešel tiše do pokoje…skoro jako duch…

"C-co říkala?" Youngjae vyskočil ze země.

Ani jsem nevěděl, že tu je. Ale stejně jako on jsem byl zvědavý, co nám chtěl Yongguk říct.

"Je vzhůru…." Mé srdce se okamžitě rozbušilo.

"….ale…..myslí si, že je robot Zelo….ne člověk…"





Bez něj….jsem nic….











(Pokračování příště~~ ^^)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | Web | 17. března 2015 v 12:57 | Reagovat

Robot Zelo? :-D Jsem zvědavá jak to bude pokračovat :-)  :-)

2 Hatachi Hatachi | 17. března 2015 v 19:23 | Reagovat

Chudák Junhongie. Myslí si, že je robot. Ale tak hlavní je, že je živý.
Těšim se a netrpělivě čekam na další díl, abych věděla, co bude dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama