Lover Boy - Part 1

2. března 2015 v 16:45 | ~Tokki~ |  Lover Boy [ COMPLETE ]


Part 1



Položila jsem svou tašku vedle stolu a s povzdechem se posadila na židli. Každý den byl úplně stejný. Ráno jsem vstala a šla do školy, vrátila se domů a vařila, pak jsem se učila a šla spát. V mém životě nebylo nic zvláštního ani neobvyklého. Byla jsem obyčejná….a nudná.

Ale nebyla jsem taková vždycky…

Opřela jsem se lokty o stůl a složila obličej do dlaní, abych tak schovala svůj unavený obličej. Už mě to nebavilo. Nic mě v mém životě nebavilo. Ale snažila jsem se. Hlavně proto, aby můj bratr neměl starost.


Bydleli jsme spolu v malém bytě v Soulu. Rodiče hodně pracovali, a já bych v našem velkém domě nedokázala být celé dny sama. Můj bratr totiž na rozdíl ode mě, žil produktivní, chlapecký život.


Takže jsem se nikdy ani nepozastavila nad tím, když chodil pozdě domů, nebo když si sem přivedl nějakou tu dívku. Říkala jsem si, že by mohl být ale trošku rozumnější, když byl o dva roky starší, než já…..

Převlékla jsem se ze školní uniformy do něčeho normálnějšího, ale ne do věcí na doma, protože jsem věděla, že později půjdu do knihovny a na nákup.

Zrovna jsem vedle učebnic s úkoly pokládala čerstvě uvařený čaj, když v tom jsem uslyšela svého bratra.



"Dongsaeng!" Slyšela jsem ho až z chodby. Uměl být dost hlasitý, když chtěl.

Dost mě překvapilo, že byl doma tak brzy. To se mu nepodobalo. Čekala jsem ho tak možná na večeři. Proto jsem taky vykoukla zvědavě ze dveří pokoje.

"To už jsi doma? Nečekala jsem tě takhle brzy." Zavolala jsem za ním, a čekala, až vyjde z chodby.

"Někoho jsem cestou potkal, tak jsem ho přivedl sebou. Určitě ho ráda uvidíš!" Mluvil dost nadšeně.

Mě ale při tom slově HO, vyskakovala husí kůže na zátylku. Připomínalo mi to něco, co už jsem jednou zažila. Do teď to bolí…..



Jenže zvědavost u mě zabila kočku, takže jsem docupitala až do chodby našeho bytu, jen abych ztuhla na místě. Na sucho jsem polkla a celá se okamžitě roztřásla.

Byl to on! Ten co mi tolik ublížil. Ten, kterého už jsem v životě nechtěla vidět….

Ustoupila jsem o pár kroků dozadu a málem u toho zakopla. Bylo vidět, že chce něco říct, když na prázdno otevřel ústa a natáhl ke mně ruku. Ale zřejmě jen chtěl říct, ať dávám pozor.

Od něj se slov omluvy asi nedočkám. Protože od něj jsem se nikdy ničeho nedočkala.

...
..
.
Chodili jsme na stejnou školu. Já, můj brácha a on….bráchův nejlepší kamarád.

Už od chvíle, co jsem ho poznala, jsem se do něj bláznivě zamilovala. Ale nechtěla jsem kazit naše přátelství, nebo to, které měli s mým bráškou. A tak jsem ho milovala alespoň tajně. Bylo to dost těžké, hlavně když se kolem něj vždy motalo spoustu dívek. Žárlila jsem….a jak.

Ale sama jsem nedokázala nic udělat. Dokonce jsem měla i období, kdy jsem si přála, aby zmizel. Tolik mě bolelo, že jsem ho milovala. Tolik mě trápilo, že jsem věděla, že on to samé ke mně nikdy cítit nebude.

Pak jsem se mu začala dokonce vyhýbat. Je to už asi tři roky zpět, ale i tak to pálí jako čerstvě zaseklý střep. Zřejmě si všiml, že se mnou není něco v pořádku. Taky aby ne. Kdykoli nás bráška nechal jen na sekundu o samotě, hned jsem radši odešla. Téměř jsem s ním nemluvila, a pak už se s ním ani nechtěla vídat.

Pamatuji si, jak si na mě pak počkal před školou, když věděl, že je bráška doma s chřipkou. Chytil mě za předloktí a táhnul mě někam pryč od školy. Zastavil se až v parku, kam jsme si vždy chodívali po škole hrát.
Vždy jsme tu třeba jen polehávali a hráli stupidní hry. Ale smáli se jako nikdy.

Hlavně já…


"Co se to s tebou děje? Udělal jsem něco špatně?" Zeptal se mě a pomalu se otočil ke mně.

Bylo vidět, že ho mé vyhýbání dost bolí. Nebo se mi to alespoň zdálo.

"N-nic mi není…..nic jsi neudělal." Koktala jsem ze sebe, jako bych snad ani neuměla mluvit.

"Tak mi řekni, proč se mi vyhýbáš?!" Chytil mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.

Měl štěstí, že byla zima…tudíž tu nikdo nebyl. Snažila jsem se mu vykroutit, ale držel mě moc pevně.

"Nechci se motat mezi tebe a bráchu. Navíc tvoje obdivovatelky ze mě neskáčou zrovna do vzduchu štěstím." Sklopila jsem hlavu k zemi a prohlížela si své vlastní boty jen, abych se mu nemusela podívat do těch perfektních očí.


"To myslíš vážně? Protože já ti nevěřím….na to tě moc dobře znám. Ublížil ti snad někdo? Nebo snad já?" Bylo vidět, že ze mě chce za jakoukoli cenu dostat pravdu.

"Nikdo mi nic neudělal! Myslím to vážně. Už nejsme ty děti, co jsme byli. Nemůžeme si přece hrát jako malé děti do konce našich životů. Někoho si najdeš a já budu jen překážet. Byla bych té dívce trnem v oku. A o to vážně nestojím." Snažila jsem se udržet slzy v očích a modlila se, aby mě můj vlastní hlas neprozradil.

"Jenže já…." Chtěl něco říct, ale zazvonil mu telefon.

S povzdechem mě pustil a sáhl do kapsy, aby se podíval, kdo mu volá. Jen tak letmo po očku jsem ho sledovala. Vzal ten hovor a chvíli jen poslouchal. Pak jen odpověděl, že hned jede a zavěsil.

"Promiň. Musím jít. Něco se stalo doma. Ale sejdeme se tu zítra večer v 6?" Prosil mě pohledem, který se z klidného a vyrovnaného postupně měnil na panický.

Jen jsem kývla, i když se mi popravdě vůbec nechtělo. Ale zítra měla být sobota, takže jsem na to prostě kývla. Lehce se pousmál a pak rychle odešel pryč a nechal mě tam samotnou.

Netušila jsem ale, že to bylo naposledy, co jsem ho viděla…

Čekala jsem tam na něj skoro 4 hodiny. Promrzlá na kost. A doufala, že se ukáže.

Ale nic….

Pak mi zavolal. Moc se mi omlouval, že nemohl přijít, a že doufá, že jsem tam na něj nečekala. A já lhala. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem tam stále stála a doufala, že se přeci jen ukáže…

Doma jsem si zalezla do postele a brečela. Několik dní v kuse. Několik týdnů…měsíc. Vždy, když jsem byla sama. Protože jsem si přála, abych mu to mohla říct, co k němu cítím. Ale nikdy jsem nedostala tu šanci. Protože ten den, co se už neukázal….jsem mu to chtěla všechno říct….
.
..
...

A teď tu stál přímo přede mnou. A já neměla slov. Nedokázala jsem popřít to, jak strašně jsem na něj byla naštvaná. Že mi nikdy ani nenapsal. A to jsme si byli vždy tak blízcí….

Utekla jsem do svého pokoje a opřela se o dveře. Přikryla jsem si dlaněmi obličej a doufala, aby tohle byl jen zlý sen. I když jsem si každý den přála, aby se vrátil……vlastně jsem ho ani vidět nechtěla….

"Lizzie….." Ozvalo se za mými dveřmi.

Věděla jsem, že je to on. To mi nikdo nemusel říkat. Poznala bych jeho hlas všude. Jeho tak přejemný hlas, až jsem se vždy bála, že se rozpustím. Ten hlas, který se za tu dobu ani o píď nezměnil.


Mlčela jsem….

"Lizzie…….prosím…." Zašeptal.

Ale já neměla sílu. Nedokázala bych se mu ani podívat do očí. Do těch krásných očí, které vždy dokázali na píď přesně vystihnout jeho náladu. Ty, které jsem tolik milovala.

"Nech mě být!" Hlesla jsem. Na víc jsem se nezmohla.

"Hey bro…..pojď….nech jí. Třeba pak přijde…" Slyšela jsem bráchu, jak ho přemlouvá, aby s ním odešel.
A pak už bylo ticho…..


Celá třesoucí se, jsem si sedla ke stolu a vypila si svůj čaj, abych se trochu uklidnila. Slyšela jsem je z obýváku. Jak se spolu baví, a jak se hlasitě spolu smějí.


Měla jsem radost….

Dlouho jsem bráchu neviděla takhle šťastného. Daniel se od jeho odjezdu uzavřel do sebe. A možná díky tomu byl takový, jaký teď je. Bohužel moje rány byly hlubší, než ty bráškovi.


Nedokázala jsem svoje zalepit tak rychle. Nedokázala jsem se před ním tvářit, jako by se nic nestalo. Nedokázala jsem ani sedět ve vedlejší místnosti.


Vstala jsem od stolu, oblékla si svetr a popadla kabelku. Doufala jsem, že když rychle proběhnu kolem obýváku, že si mě nevšimne. Že si ho nevšimnu ani já.

Proletěla jsem tedy kolem obýváku, jak nejrychleji jsem to dokázala, a málem se rozplácla o zeď, jak jsem to málem neubrzdila. Rychle jsem se nasoukala do kabátu a bot. I tak jsem ale nemohla nepřeslechnout, jak za mnou volá mé jméno.

Já ale neposlouchala a vyběhla z bytu. Chtěla jsem být co nejdále od něj. Nedokázala jsem snést to bušení srdce, které se v jeho přítomnosti vlastně neměnilo už několik let. Ale já to zapomněla….jak zběsile mi tlouklo, a jak nesnesitelné to vždy bylo.

Nebyla jsem schopná mu odpustit…..

Nebyla jsem schopná, ho přestat milovat….





( Pokračování příště~~ ^^)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 2. března 2015 v 19:04 | Reagovat

To bylo dokonalé.
Jsem zvědavá, co bude dál. Moc se těšim na další skvělý díl :-)

2 Jaera Jaera | Web | 2. března 2015 v 23:09 | Reagovat

Aish, už teď ho mám chuť koupnout, že ti ublížil, ale když on je taáááááák zlatý, že bych asi spíš reagovala stejně jako v té povídce.
Moc mě nenapínej. Těším se na další dílek :)

3 Týna Týna | Web | 3. března 2015 v 9:23 | Reagovat

Jsem moc zvědavá na pokračování, tak mě moc nenapínej :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama