Lover Boy - Part 2

7. března 2015 v 19:22 | ~Tokki~ |  Lover Boy [ COMPLETE ]


Part 2



Lehce jsem se uklidnila, až když jsem byla na dohled od městské knihovny. Ale možná až trochu předčasně.


"Lizzie…prosím tě, vyslechni mě." Ozvalo se za mnou, když jsem si dovolila zastavit, abych si odpočinula od běhu.

Mlčela jsem, i když jsem mu sto chutí chtěla říct, že ho nenávidím do morku kostí, a že ho i stejně tak miluju. Že mě nechal 4 hodiny stát v zimě v parku…a že se tři roky neukázal.

Ale nedokázala jsem to….

Rychle jsem zase popoběhla a vešla do knihovny.

"No tak Lizzie…." Šeptl a všichni přítomní se na něj otočili se svraštělým obočím.

Vůbec jsem mu nevěnovala pozornost a přešla k regálu, kde byly knihy, které jsem potřebovala ke studiu. Celou dobu mě tiše prosil, ale já jsem ho absolutně ignorovala. Když jsem ale stála zády k němu, lehce jsem si kousala spodní ret.
Vypůjčila jsem si všechny knihy, které jsem potřebovala. Původně jsem přemýšlela, že si z toho ty důležité informace vypíšu tady, ale s ním v závěsu bych za chvíli vyletěla z kůže. Od čehož jsem vlastně nebyla daleko ani teď. Proto jsem dokonce zavrhla plánovaný nákup jídla.

Myslím si, že tak silné nervy nemám….


I když to teď znamenalo, že si k večeři s bráškou asi budeme muset dát nějaké instantní nudle. Nemohla jsem se ale zbavit toho pocitu, že mě Eunkwang sleduje jako vlastní stín. Proč mě tak trápil? Proč mě prostě nenechal na pokoji?

...
..
.
Po tom všem, co se stalo, jsem ve svém životě udělala takových hloupostí. Myslela jsem si totiž, že už ho nikdy neuvidím. Že už se nikdy nevrátí. A že si to vlastně nikdy nebudu vyčítat. I kvůli němu. Protože on byl ten, kterému jsem chtěla dát vše, co jsem měla.

Jenže teď jsem neměla nic, co bych mu mohla dát. O všechno jsem přišla. Připadala jsem si znehodnocená….Použitá….k ničemu…

Připadala jsem si jako děvka…

Jak by mě teď mohl takovou chtít?

Po tom co se vytratil a nedal o sobě vědět, jsem svůj život otočila o 180 stupňů tím špatným směrem. V klubech se prakticky přespávala, opíjela se do němoty a vlezla do postele snad s každým pěkným playboyem. Samozřejmě, že to všechno byli jen hrátky na jednu noc. A mě to tak vyhovovalo. Byla jsem tak zlomená a sama, že jsem to dělala jen proto, abych své myšlenky umlčela. Do toho jsem ještě morbidně zhubla, protože jsem vlastně téměř nejedla.

Vím, že jsem si přála, aby zmizel. Jenže když se tak stalo, došlo mi, jak pitomá jsem byla. A jak strašně bych chtěla vrátit čas, abych spoustu věcí udělala jinak.

Odmítnutí nebolí….

Bolí jen očekávání něčeho, co nepřijde, pokud to nezkusíte….


Co vlastně se svým životem dělám, mi došlo, až když mi brácha dal facku a řekl mi, ať se proberu. V té době už jsem na tom byla špatně i s prospěchem ve škole. Prakticky jsem tam nechodila.

Došlo mi, že když na něj budu neustále myslet, bude to spíš ke škodě, než ku prospěchu. A tak jsem se uzavřela do sebe. Uzamkla jsem své srdce a pocity, které mě k němu neustále táhly, i když jsem neměla nejmenší ponětí, kde je mé lásce konec.
.
..
...

Doufala jsem, že mu stihnu přibouchnout dveře před nosem, jenže on pohotově strčil mezi dveře a futra svou nohu. Takže jediného, čeho jsem dosáhla, že jsem mu jí bolestně přimáčkla ve dveřích, až zasyčel.

Připadala jsem si jako bez emocí. Nevěděla jsem ani, jestli mě to víc mrzí, nebo jestli jsem na svůj počin hrdá. Jedna část mi říkala: To mu patří zatím, co ta druhá se mu chtěla okamžitě omluvit.


S povzdechem jsem šla směrem do svého pokoje, jen abych zjistila, že tu krom nás dvou nikdo není.
Na dveřích jsem měla přilepený vzkaz…


Doufám, že si to konečně vyříkáte. Budu dlouho pryč, tak na mě nečekej s jídlem!
Daniel


Strhla jsem ho ze dveří a zmuchlala. Pak jsem vešla do pokoje a opět totálně ignorovala toho vetřelce. Vyříkat si to? A co jako?

Zlomil mě. A já nevěděla, jestli bych vůbec byla schopná mu odpustit. Položila jsem si tašku vedle stolu a zhluboka si povzdechla.

"Lizzie…" Šeptl se smutným tónem v hlase.

Opět jsem ho nechala bez odpovědi. Místo toho jsem si přetáhla svetr přes hlavu a nechtěně tak ukázala trochu svých zad a bříška, jelikož mi se svetrem vylezlo nahoru i tričko.

Rychle jsem si ho opět stáhla dolu a svetr při tom spadl na zem. Nechtěla jsem, aby viděl moje žebra. Nestihla jsem se ještě vrátit na svou původní váhu. Určitě bych mu připadala ohavná….

Podívala jsem se na něj a doufala, že nezahlédl ani ty nejmenší známky mého zděšení. Na druhou stranu, on se zdál být celkem překvapený. Rychle se ale vzpamatoval a podíval se mi do tváře.

"Prosím…promluvme si." Žádal mě tiše.

Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že se trápí. Že ho něco tak strašně trápí, že z toho přichází o rozum. Pamatuji si, že vždy byl samý úsměv. Rád dělal blbosti a vždycky u toho vypadal jak naprostý blázen. To mě vždy rozesmálo. Nikdo mě nedokázal tak strašně rozesmát, jako on. Díky němu mé starosti okamžitě zmizely, jako by snad ani neexistovaly.
Mrzelo mě, že jsem mu to nedokázala oplatit. Dala bych nevím co za to, abych ho viděla opět se usmívat. Dala bych svůj život, abych mohla vrátit čas….

"Nemám ti co říct." Zašeptala jsem a otočila se, abych se na něj nemusela dívat, protože mi to trhalo srdce.

Dřív než jsem se ale stihla úplně otočit, jsem ucítila horký dotek jeho ruky na mé paži. Pevně jí sevřel, když jsem se mu chtěla vykroutit a otočil si mě silným trhnutím k sobě čelem.


"Sakra Lizzie, proč mi tohle děláš?! Co jsem provedl tak strašnýho, že se ke mně takhle chováš?" Chytil mě i za druhou paži a zatřásl s mým zkřehlým tělem.

Dívala jsem se mu přímo do očí a brada se mi chvěla, jak jsem se snažila potlačit přicházející slzy.
Vůbec se nezměnil. A vlastně se změnil úplně. Vlasy teď neměl tmavé až černé ale spíš lísko-oříškové. Byl celkově mužnější a vše na něm bylo dokonalé. Ale asi nejvíce…ty jeho oči. Ty, které se vůbec nezměnili….

Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem si jistá, že když nic neřeknu, tak o něj navždy přijdu. Jestli ale něco řeknu, tak bych o něj mohla přijít zrovna tak. Na prázdno jsem otevřela ústa. Sevření jeho rukou ještě o něco zesílilo. Bylo to, jako by mě snad nechtěl pustit. Jako by tak strašně chtěl znát mou odpověď, že by jí snad ze mě dokázal tím stiskem vymáčknout.

"Tak c.." Načal, ale nebyl schopen to dokončit, protože jsem mu do toho skočila.

"Ty jsi mě tam nechal…." Hlas se mi silně chvěl, stejně jako se rozechvělo celé mé tělo.

"C-co…." Byl mou krátkou větou tak překvapený, že i jeho stisk povolil.

"Je to už tři roky….co jsi zmizel…..čtyři hodiny…jsem na tebe v tý zimě čekala…..a ty jsi nepřišel…..jen jsi zavolal….a už se pak neozval." Rty se mi chvěly a i proto mi trvalo, než jsem to celé řekla.


Najednou nenacházel slov….

Nevím…třeba ho vyděsila má slova…


"P…proč?" Dostal ze sebe nakonec.

Čekala jsem, že se na mě naštve. Přeci jen jsem mu lhala…

"Chtěla jsem ti něco říct. Navíc, ty jsi to dohodl, tak jsem čekala, že zavoláš. Nenapadlo mě, že nepřijdeš." Sklopila jsem pohled k zemi.

"Taky jsem ti chtěl něco říct. Jenže můj otec vážně onemocněl a já musel jet domů. Prosím tě, odpusť mi to. Nechtěl jsem ti ublížit! Ale proč si tam na mě proboha čekala tak dlouho? Proč jsi mi lhala, když jsem ti volal?" Ptal se mě nechápavě.

"Napadlo mě, že se něco děje….Já tě jen nechtěla zatěžovat maličkostma." Zamumlala jsem spíš pro sebe, ale věděla jsem, že mě slyší.

"Aha? Tak proto jsi mi nevolala? Proto mi Daniel každej den volal? Že na to nejsi dobře…kdy se vrátím…….že pláčeš každou noc…." Pustil mou paži a něžně propletl prsty mými vlasy, jen aby svou roku mohl hladit vzadu na hlavě.

"C-cože?" Zvedla jsem pohled.

Bráška mi lhal! Celou dobu s ním byl v kontaktu a nic mi neřekl. Nechal mě, abych si prošla peklem, abych si před člověkem, kterého miluju nejvíc na světě, teď připadla jako naprosto nehodnotná. Že jsem šílela na tolik, že jsem měla pocit, že ho všude vidím, i když tam ve skutečnosti nebyl.

"Všechno mi řekl. Měl o tebe strach. Jenže já nemohl přijet. Nešlo to. A moc mě to mrzí. Protože si ani neumíš představit, jak strašně jsem se o tebe bál." Šeptal, zatím co mi hleděl do očí a mezi tím přejel po mé hlavě až na bok za mé ucho, kde mě nepřestával něžně hladit.

Připadala jsem si naprosto hloupě….

"Proč jsi nezavolal mě?" Bylo to snad to poslední, co mě trápilo. Co jsem potřebovala vysvětlit, aby mi to zapadalo do příběhu.

"Nechtěl jsem ti volat, abych ti nepřitížil, protože jsem neměl nejmenší ponětí, kdy se vrátím…nebo jestli vůbec, protože jsem ti nechtěl ublížit, kdybych se náhodou nevrátil. A to co jsem ti chtěl říct…jsem chtěl říct osobně." V jeho tváři se objevil jemný náznak úsměvu smíchaný s něhou.

Jen jsem na něj hleděla, a cítila, jak se mi slzy pomalu vkrádají do očí. I když jsem teď měla strach z toho, co mi chce říct, nemohla jsem zároveň popřít, jak strašně se mi ulevilo, že mu na mě záleželo na tolik, že udělal něco takového.
A já byla jen sobecká mrcha….

Připadala jsem si ještě hůř, než před tím. Jak jsem si o něm mohla vůbec kdy myslet, že by mohl být tak bezcitný? To já jsem byla ta špatná….

Jeho přáním bylo, abych byla šťastná, i když by mi už nebyl na blízku. A já udělala naprostej opak. A teď toho lituju. Hanba mi. Ani bych se nedivila, kdyby teď přišlo potrestání, protože jsem si ho vážně zasloužila.

Jen jsem doufala, že mu bráška neřekl i o těch ostatních věcech, co jsem dokázala během těch tří let udělat. Protože bych se mu pak nedokázala už vůbec podívat do očí. Do těch krásných očí, které jsem teď přes slzy skoro neviděla.
Přesunul svou ruku zpět do mých vlasů a chlácholivě mě hladil.

"Neplakej…Prosím tě. Už jsem tady." Zašeptal, přičemž se naklonil tak blízko, až mi to málem sebralo vzduch z plic.



"C-co, že jsi mi chtěl říct osobně!" Zeptala jsem se rozechvěle, abych tak odvedla pozornost od svých myšlenek na to, jak špatná jsem.

A samozřejmě jsem nemohla vydržet mlčet, když byl tak blízko, že se mé srdce splašeně rozbušilo, až to bolelo. Byl tak bolestivě blízko, že mě pálila kůže. Přeci jen jsem měla na sobě jen tričko a sukni. Každý jeho dotek byl silnější a silnější. Probouzel ve mně něco, co jsem myslela, že už neni ani možný. Doufala jsem, že si nevšimne, když si položím ruce na jeho hrudník, ale on se podíval na mé ruce a pak se na mě usmál.


Cítila jsem, jak se jeho tep nepatrně zrychlil. Chtěla jsem se jen ujistit, že je tady. Že se mi to jen nezdá.

"Jsem zpátky. A už nikam nepůjdu. Protože…..jak jsem ti chtěl říct už před třemi lety…..na nikom jiném mi nezáleží. Nikoho jiného nechci. Protože miluju tebe." Zašeptal něžně a naklonil se blíž ke mně.


Musel to být sen…

Protože tohle bylo až moc krásné, aby to byla pravda….

Ano….

Moc krásný sen…






(Pokračování příště~~ ^^)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elvírka Elvírka | Web | 7. března 2015 v 22:19 | Reagovat

Moc sem se na ten díl těšila. Hltala jsem každou větu.... Doufám, že další díl bude brzy :-D

2 ~Tokki~ ~Tokki~ | Web | 7. března 2015 v 22:21 | Reagovat

Awww...Děkuju moc!....mno...když ho rychle napíšu, tak bude rychle...XDDDD

3 Elvírka Elvírka | Web | 7. března 2015 v 22:27 | Reagovat

Pak plně důvěřuji tvým rychle psacím schopnostem :-D :-D :-D  :-D

4 Hatachi Hatachi | 7. března 2015 v 23:11 | Reagovat

Jsem tak ráda, že si to vyříkali. A za ty tři roky odloučení z jejich vzájemné lásky neubylo.
Moc se těšim na další díl...

5 Týna Týna | Web | 8. března 2015 v 16:58 | Reagovat

Moc se těším na další díl :-)

6 Jaera Jaera | Web | 8. března 2015 v 18:49 | Reagovat

Awww... to je tak sladké a smutné zároveň... Moc se mi to líbí a čekám, co bude dál :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama