My Lady - Part 3

23. března 2015 v 18:00 | ~Tokki~ |  My Lady [ COMPLETE ]


Q: Komu patří tvé srdce?

Merry: Jemu…

Himchan: Jí!



3. I love you with all my heart!

Vzbudila jsem se na podlaze svého pokoje, těsně vedle dveří, schoulená do klubíčka. Bolelo mě celé tělo, ale ruce nejvíc. Spíš tak jako pálily. Byla jsem si jistá, že se nebudu schopná ani osprchovat. Tedy pokud vůbec budu moct vstát.


Když jsem se zvedla a položila ruku na kliku od dveří, udeřila mě vzpomínka na včerejší večer. Bylo to jako dostat facku. Co jsem to tomu Hichanovi říkala? Co jsem to udělala? Muselo mu to ublížit….

Co když už se mnou nepromluví?

Nechci ztratit jediného přítele, kterého jsem kdy měla.


Odemkla jsem, otevřela dveře a rychle vyletěla ven. Ale celý byt byl až moc tichý.


Věděla jsem, že tu nebude, ale tak trochu jsem doufala. Doufala jsem, že by mě nenechal samotnou.


---


"Ona tě milovala, ty kreténe! Říkal jsem ti, abys jí to řekl sám!" Himchan soptil.

Yongguk stál před ním a odplivával krev. Himchan mu dal pěstí. Ještě nikdy se necítil takhle.

"No co? Zjistila to tak jako tak, ne?" Usmál se Yongguk zhnuseně.


"Tyyy!" Napřáhl se, že mu dá další ránu, když ho chytili Daehyun a Youngjae.

Yongguk se jen škodolibě usmíval. Což Himchana vytáčelo ještě víc.

"Jen doufám, že se ti stane to samý!" Zavrčel Himchan a snažil se vykroutit svým mladším kolegům.


To ovšem rozdráždilo zase Yongguka. A dříve, než stihl Himchan, nebo kdokoli jiný zareagovat, pěst přistála přesně na Himchanově oku. Pak už jen s klidem odešel.

Himchan se snažil potlačit bolest a jen zaklepal hlavou zatím, co ho kluci pustili.

"Hyung, měl by sis na to dát led!" Youngjae se ho snažil posadit, ale on se mu vysmekl.

"Ne. Musím za Merry." Zašeptal.


---


Stála jsem v kuchyni. Vypadalo to tam jak po výbuchu. Skříňky pozotvírané, léky vysypané všude po pultu a zemi, stěny postříkané vodou, jak jsem se snažila vzít si léky na bolest.

Už jsem to vzdala. Nebyla jsem schopná sama udělat nic. Byla jsem bez rukou absolutně k ničemu. Potřebovala jsem někoho, aby mi pomohl.

Potřebovala jsem Himchana.

Sesunula jsem se k zemi a oči si zakrývala rukama, na kterých jsem měla úplně promáčené obvazy, že to bolelo ještě víc, než před tím.

"Merry…co se tu proboha stalo?" Uslyšela jsem Hichanův hluboký chraptivý hlas a okamžitě zvedla hlavu.


To co jsem uviděla, mě příšerně vyděsilo. Jeho levé oko bylo celé nateklé, že ho ani nemohl pořádně otevřít.


Došel až ke mně a zvedl mě do náruče. Objala jsem ho rukama okolo krku a nohy jsem pevně objala jeho boky.


"Chtěla jsem si jen vzít léky…. jsem tak neschopná." Zavzlykala jsem, opřená hlavou o jeho krk.

Himchan mě pevně držel rukou okolo pasu a druhou mě něžně hladil po vlasech.


"Měla jsi na mě počkat." Zašeptal.

"Jenže…já myslela…. že už se nevrátíš…po tom, co jsem včera řekla. Že jsem tě ztratila." Vzlykala jsem dál a nedokázala to zastavit.


Byla jsem tak šťastná, že se vrátil. Že mě zachránil…

Přitiskla jsem se k němu ještě pevněji, takže jsem nejen mohla cítit tlukot jeho srdce, který byl nepatrně zrychlený, ale též jsem cítila jeho vůni. Byla tak sladká, že stát na nohou, podlomila by se mi kolena.

Ani jsem si nevšimla, že mě nese pryč. To až když mě položil na postel a donutil mě tak, abych se ho pustila.


"Počkej tu. Donesu ti je." Pousmál se lehce a hned na to zkřivil obličej v bolestné grimase.

Co se mu asi stalo?....

Když se pak vrátil, nesl nejen sklenici a léky, ale také sáček s ledem. Pochopila jsem, že ten led byl pro něj. Pomohl mi zapít léky a pak si bez dlouhého rozmýšlení lehl vedle mě na postel a s bolestným vydechnutím si položil led na oko.

"C-co se stalo?" Zašeptala jsem a otočila jsem se na bok, abych na něj lépe viděla.


"Asi mi nebudeš věřit, když ti řeknu, že jsem upadl, že?" Pousmál se a znovu zkřivil tvář.

"Ne." Zavrtěla jsem hlavou.

Povzdechl si a taktéž se otočil na bok. Znovu si přiložil sáček na oko, ale nespustil ze mě pohled.

"Dal jsem Yonggukovi pěstí a on mi to vrátil." Vydechl s naprostým klidem.

"C-cože…p-proč?" Vykulila jsem oči.

"Kvůli tobě."


Nechápala jsem. Proč to pro mě dělal? Proč proboha udělal něco tak strašně stupidního. Já vím, byl to můj přítel. Ale i tak. Jeho hezký obličej byl teď poničený, a to jen kvůli tomu, že jsem byla tak pitomá a neviděla to, co bylo zřejmé.

Vztáhla jsem ruku k jeho tváři. Chtěla jsem se ho dotknout, ale bála jsem se, že ho to bude bolet. Nechtěla jsem mu ublížit. Ne víc, než už se mi to povedlo. Himchan byl ale rychlejší. Chytil mou obvázanou ruku a lehce jí stiskl. Jen tak, aby mě to náhodou nebolelo. Ale spíš něžně, než jen tak…zběžně.

"Proč bys to proboha dělal…." Pípla jsem, tváře jsem měla lehce zbarvené do ruda nad pocitem, který ve mně vyvolávaly jeho doteky.

Zřejmě zjistil, že mám promočené obvazy. Opatrně a s velkou dávkou něhy, mi je začal sundávat. Ani se na mě nepodíval, jen upřeně a beze slov odmotával obvaz napřed z jedné a pak i z druhé ruky.

Začala jsem si nervózně kousat spodní ret. Nikdy jsem k němu nic takového, jako teď, necítila. Vždy to pro mě byl kamarád. Možná i spíš bratr, než cokoli jiného. Jenže teď jsem si tím nebyla vůbec jistá.

Chvíli si mé stále nezhojené dlaně prohlížel. Asi to musel být otřesný pohled, protože nad nimi svraštil obočí a zhluboka si povzdechl.

"Dojdu pro lékárničku." Chtěl vstát, ale já ho zastavila.

"Neodpověděl jsi mi!" Šeptla jsem, ale dost důrazně.

"Napřed ti vyčistím rány a obvážu ti je. Nechci, aby ti to ještě víc zhnisalo. Zůstaly by ti na rukách jizvy." Uvolnil mou ruku, kterou jsem se ho držela kolem zápěstí, položil sáček s ledem na můj noční stolek a odešel.

Opět….

I když jsem měla pocit, že něco mumlal, když odcházel. Něco jako: "Nechci, aby tam zůstaly."

Proč jen se o mě tak moc staral?


Přemítala jsem nad tím i mezi tím, co se vrátil. A i během toho, co opečovával mé dlaně. Nikdy jsem pro něj neudělala nic, čím bych si tohle zasloužila. Nic mi nedlužil…tak proč to dělal?

"Hotovo." Oznámil mi, sbalil lékárničku a lehl si zpět, aby si mohl dát led opět na oko.

"Bolí to hodně?" Pípla jsem opět.

"Jen trošku. Taky jsem si zobl nějakou tu piluli, než jsem je donesl tobě." Usmál se pokřiveně.

Bylo znát, že se musí hrozně přemáhat. Muselo to bolet jako čert. Mně stačila facka, a už jsem ležela na zemi. Byl statečný. Byl to můj hrdina!

"Tak proč?" Vrátila jsem se k předešlému tématu, protože jsem potřebovala znát odpověď.

Znovu si povzdechl a svalil se na záda. Možná proto, aby se na mě nemusel dívat.

"Protože mi na tobě záleží? To tě nikdy nenapadlo?" Řekl tónem, u kterého jsem věděla, že mi lže.


"A teď pravdu!" Šeptla jsem po krátké odmlce a mezi tím se posadila.

A bylo ticho. Proč mi nechtěl nic říct? Bál se snad mé reakce? Už jsem toho měla dost. Vylezla jsem na něj a obkročmo se posadila na jeho klín.

"Chci znát odpovědi. Protože už ani já sama se v sobě nevyznám. A nevím, co mám dělat. Cítím věci, které jsem nikdy před tím necítila. Jsem z toho nervózní. Proto to chci vědět. Chci znát odpovědi." Snažila jsem se potlačit slzy, ale ty si i tak našly cestu ven.

Navíc jsem pěstmi naštvaně bušila do jeho hrudi. A i když to bolelo, nemohla jsem si pomoct. Byla jsem vzteky bez sebe. Nikdy dřív mi nic netajil. Vždycky mi řekl, na co právě myslí. I když to byla třeba nějaká cizí holka. Nebo jeho sexuální hrátky.
A najednou nic….

"Pabo. Neplakej." Zašeptal a projel mi rukou ve vlasech.

Zavřela jsem při tom oči, jak příjemné to bylo. A byla jsem tak zabrána do toho pocitu, že jsem ani nepostřehla, že se posadil a volnou rukou mě objal okolo pasu.

Takže, když jsem pak otevřela oči, zjistila jsem s šokem, že nás od sebe dělí jen centimetry. Ale on se usmíval. I když ho to bolelo, tak se na mě usmíval. Tak něžně, že jsem začala ztrácet půdu pod nohama a tělo mi začalo postupně rosolovatět.
"Protože tě miluju." Sdělil mi těsně před tím, než se naše rty propojily.

Zprvu mě to opravdu vyděsilo. Tohle jsem opravdu nečekala. Vždycky tak žertoval a dělal si ze mě srandu, ale nikdy jsem to nebrala vážně.

Jenže pak, jako by snad celou dobu můj mozek a srdce žili odděleně, mi došlo, že možná to co jsem cítila, nebyla náhoda. Asi jsem byla hloupá. Až moc hloupá.

Poslušně čekal přitisknutý na mých rtech, ale když jsem ho neodstrkovala, pojal to za souhlas a jemně rozpohyboval své rty v něžném polibku plném lásky. Čímž jsem se málem rozpustila na místě.

Už jsem se nenechala dál pobízet a zapojila se do polibku. I když ty mé byly trochu víc hněvivé. Naštvaně jsem ho kousla do rtu. Nemohla jsem se ho ani pořádně dotknout, cítit pod dlaněmi jeho. A to mě strašně frustrovalo.

Polibek nabyl na intenzitě, když si to Himchan samozřejmě přebral po svém a zapojil do hry i jazyky. Tedy spíše ten svůj vetřel do mých úst tak prudce, že mě zbavil posledních zásob kyslíku v plicích.

Ale i tak jsem ještě chvíli vydržela. Protože jsem si připadala, jako pod tím nejlepším lékem na světě. Jako kdyby mě někdo zdrogoval. Tvrdě si mě tisknul k sobě zatím, co já jsem jen zmateně pátrala, jak se ho nejlépe dotknout, abych z toho cítila co nejvíc.

Naše jazyky se nenasytně praly až do chvíle, kdy jsem ho od sebe musela odtrhnout, protože už jsem nemohla popadnout dech a v plicích mě doslova pálilo.

"YA! Chceš mě zabít?" Lapala jsem po dechu.

On se jen ďábelsky usmíval.

"No….jestli chceš, abych přestal, tak chci ale něco slyšet." Pousmál se ještě víc zlomyslně.

Nechápala jsem, na co naráží. Jestli chtěl slyšet, že ho taky miluju, tak na to by si musel hošánek sakra počkat. Protože já jsem si nebyla v tuhle chvíli schopná všechno v hlavě utřídit. Natož ve svém srdci.

I když jsem věděla, že to co k němu cítím, bude něco víc. Že ON za to stojí. A nikdo jiný. A že pro nikoho jiného už nikdy plakat nebudu.

Nechtěla jsem nic uspěchat. Chtěla jsem, aby vše mělo svůj řád. Protože jinak se vytrácí to kouzlo.

"A co?" Naklonila jsem hlavu na stranu jako nechápavé štěně.

"To, co jsi se zařekla….že mi nikdy neřekneš." Zašvitořil hravě.

A v tu chvíli mi to došlo. Zrudla jsem od hlavy až k patě. Nevěděla jsem, jestli budu schopná to vyslovit. Na poprvé jsem jen na prázdno otevřela ústa.

Himchan to měl jako parádní zábavu, protože mně se zájmem sledoval. Sledoval, jak se snažím snad o nemožné.

"O…..O……….Oppa." Zakryla jsem si obličej rukama a zrudla snad ještě víc.

"Sakra….ne to nejde." Zavrčel dravě a strhnul mě sebou do peřin.

Převalil nás, čímž se teď tyčil nade mnou. Jen jsem nad tím obdivně vydechla, protože takhle vypadal jako bůh.
Jen se pousmál a sklonil se, aby něžně políbil mé rty.

"Vždy tě budu chránit. Protože tě vždy budu milovat." Oznámil mi, než mě pevně objal.

"Super. Teď si dej ten led na oko." Vzala jsem ten sáček a přitiskla mu ho na obličej.

Zaúpěl….


A já se smála……










[ KONEC~ ^^ ]
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 23. března 2015 v 18:21 | Reagovat

To bylo moc hezké zakončení. Hlavní je, že si nakonec uvědomili, co k sobě cítí.
Ale do Gukieho mi Himchan nemusel bušit, jako hluchý do vrat O_O
Moc moc se mi to líbilo ;-)

2 magical-miracles magical-miracles | 23. března 2015 v 21:29 | Reagovat

Awww... mám úsměv od ucha k uchu a jsem nadmíru spokojená. To byl krásný konec, i když... chudinka Himíček - ten led na konci bych mu přitiskla rozhodně něžněji :D :D :D páč co si budeme povídat - jsem na něm závislá, bych se bála, že se mi rozpadne při sebevětším tlaku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama