To nejsem já - 6.Kapitola

1. dubna 2015 v 21:16 | ~Tokki~ |  To nejsem já [ ON-Going ]


Ve svém soukromém bytě ve druhém patře, který byl součástí budovy Bang Textiles, která patřila rodině Bang už po několik generací, zvedl Yongguk sluchátko a spojil se se svojí sekretářkou.

"Sojang? Slyšel jsem, že už se Junhong vrátil. Viděla jste ho přijít do práce?"

"Ne, pane. Když jsem dorazila do práce já, tak už tady byl. Chcete mu něco vzkázat?"

"Ne, děkuju. Není to tak nutné. Na shledanou, Sojang."


Yongguk pohlédl na hodinky. Za pár minut bylo poledne. Jestliže Sojang neviděla Junhonga přicházet, musel se do práce dostavit už před půl devátou. Což byla hodina, kdy přicházela většina zaměstnanců. Junhong byl světlá výjimka a často už v šest hodin ráno netrpělivě stepoval před vrátnicí. Svůj časový náskok pokaždé využíval k tomu, aby vyřídil došlou korespondenci, neboť jeho pracovní vytíženost mu k této důležité činnosti nedala příležitost.

Proto nebylo divu, že po tak dlouhé dovolené se do ní pustil už takhle brzo ráno. Avšak Yongguk, který se do práce dostavil na sedmou, očekával, že Junhong se napřed dostaví k němu, než se pustí do jakékoliv činnosti. Čekal, že mu povypráví, jaká byla dovolená a aby se také zeptal, co se za dobu jeho nepřítomnosti v práci stalo nového.

Skutečnost, že Junhong neudělal ani jedno, bylo Yonggukovi více než podezřelé. Junhong se mu záměrně vyhýbal.

Dokonce mu z dovolené neposlal ani pohled. A za celý měsíc mu ani jednou nezavolal. Yongguk se spojil s jeho kanceláří.

"Nazdar, Junhongu. Vítej zpátky z dovolené." Přivítal ho Guk, když se mu v telefonu ozval jeho hlas.

"Ahoj, Gukie. Myslel jsem, že dneska přijdeš do práce později. " Vymlouval se Junhong.

"Tak jaká byla dovolená?" Yongguk se snažil potlačit vztek, který se ho začal zmocňovat.

"Báječná…"

Junhong neměl ve zvyku odsekávat a odpovídat jen jedním slovem, což Guka naštvalo ještě více. Pocítil, že už se dlouho kontrolovat nevydrží.

"Sejdeme se na našem obvyklém místě u oběda za čtvrt hodiny. Potřebuju s tebou něco probrat."

"A nemohli bychom ten společný oběd odložit až na zítra? Mám tady totiž tolik práce s tříděním pošty a…"

"Obávám se, že nemohli. Pokud bys dal přednost tomu, abychom poobědvali u mě v kanceláři, nebyl by to problém. Požádám Sojang, aby nám oběd přinesla. V tom případě přijď za pět minut ke mně."

Dříve než se Junhong stačil vzpamatovat a odpovědět, Yongguk ukončil hovor. Poté řekl sekretářce, aby donesla dvě porce oběda do jeho kanceláře. Poté vstal od psacího stolu. Postavil se k oknu a zamyšleně se díval ven. Nechtěl věřit, že ten čas tak letí, že už je prvního září. Jeho trápení ho sužovalo natolik, že si nestačil všimnout, že už je léto pryč.
Známé zaklepání na dveře jej vytrhlo z přemýšlení. Otočil se, neboť věděl, že to je Junhong. Byl jako ze škatulky, bylo to něco, na čem si Junhong zakládal. Yongguk ho vybídl, aby se posadil.

Pouze ze slušnosti si vyměnili několik zdvořilostních frází. Junhong trpělivě odpovídal na Gukovy zvídavé dotazy ohledně jeho dovolené a přitom věděl, že se ho Guk nevyptává jako kamaráda. Proto netrvalo dlouho a Yongguk se rozhodl, že slušnosti a zdvořilosti bylo dost a přistoupil tak přímo k věci. Yongguk seděl naproti Junhongovi, tak se jen naklonil přes stůl směrem k němu. Zlověstně se mu blýsklo v očích.

"Tys dal Tokki moje soukromé telefonní číslo, že jo?"

"Ano."

Jeho velmi krátká odpověď Guka utvrdila v tom, že měl pravdu. Junhong jeho reakci očekával a byl připravený. Guk se zhluboka nadechnul.

"Za tu dobu, co spolu pracujeme, jsem s tebou byl moc spokojený. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsi schopný mě takhle podrazit. Vždyť už jsi skoro patřil do rodiny. Proč jsi to udělal?"

"Protože tvé chování si Daren nezaslouží." Junhong si z očí sundal brýle a promnul si nos.

Yongguk zamrkal údivem. Jak mohl být tak slepý?

"Neměl jsem tušení, že k mé ženě chováš tak hluboké city." Pronesl Guk s trochou ironie.

"Mám ji rád od první chvíle, co jsi mě pozval k vám na večeři. Ale později jsem se ujistil, že jediný člověk, pro kterého Daren žije, jsi ty…" Jeho odmlka v sobě skrývala značnou dávku hořkosti.

Yongguk udiveně hleděl na člověka, o kterém byl přesvědčený, že ho zná jako sám sebe. Junhong ještě nebyl ženatý. Na Guka působil dojmem, že ho ženy ani nezajímají. Že celkově vede odlišný život. Svým doznáním riskoval své postavení v práci a přátelství s Yonggukem.


"Nemám k tomu víc co dodat. Asi jenom to, že chci, abys teď opustil mojí kancelář." Yongguk vstal.

Junhong přikývl. "Tušil jsem, jaká bude tvoje reakce, až se to dozvíš. Upozorňuju tě, že to klidně udělám ještě jednou, jestli se budu domnívat, že by to mohlo ranit Daren."

"Víš, co jsi mi tím způsobil za problémy? Tokki si nezaslouží, aby se pravdu dozvěděla takovýmto neomaleným způsobem." Gukovi šlehal vztek z očí jako plameny ohně.

"Ty si to však zasloužíš, Yongguku. Nechal jsi jí v domnění, že jsi svobodný. To, co jsi provedl oběma ženám zároveň, je svinstvo."

Yongguk zaúpěl zlostí, ale neměl sílu Junhonga umlčet. Protože to, co mu řekl Junhong tak otevřeně, ve skrytu své duše věděl. Od první schůzky s Tokki, kdy si tu prokletou lež vymyslel, měl špatné svědomí.

"Slečnu Lee mam upřímně rád." Pokračoval Junhong, když Yongguk utlumil svůj vztek. "A to se nechci zmiňovat o tom, že je krásná a inteligentní. To ty víš líp, než já. Má před sebou budoucnost, kdy jí čeká mateřství a radost z dětí. Nezaslouží si, abys jí sobecky využíval jen pro své záletnické chvilky."

Když se Junhong na chvíli odmlčel, aby se Gukovi podíval zpříma do očí a odhadl jeho reakci, rozhodl se pokračovat dál.
"Daren je matka tvé dcery. Bohužel jí postihlo to, co jí postihlo, ale to přece není její vina. Ona se jistě trápí daleko víc než ty. O její budoucnosti se tak zřetelně mluvit nedá, jako o budoucnosti slečny Lee. Co tvou ženu asi čeká, až se dozví, kam vedly tvé služební cesty do Soulu, co myslíš? Nedivil bych se, kdyby jí to zlomilo srdce. A nemysli si, že se pomluvy šíří pomalu. Nebude to trvat dlouho a o tvém záletnictví se dozvědí všichni. Jsi pošetilý blázen Yongguku."
I když Yongguk svíral obě ruce v pěst a v duchu trpěl při každém Junhongově slovu, musel mu dát bohužel za pravdu. Junhong ve své sáhodlouhé řeči nevynechal jediný detail. Zoufalý Guk sledoval, jak Junhong vstává ze židle a jde ke dveřím.

"Junhongu…" Oslovil ho ještě před odchodem. "Ještě než odsud odejdeš, chci, abys věděl, že po pracovní stránce se mezi námi nic nezmění. Maximálně jen to, že ti naložím více práce. Moc dobře víš, že bych za tebe těžko hledal náhradu. Ale doufám, že k tomu nebudu muset nikdy přistoupit."

Junhong se zastavil v půli cesty.


"Pokud k tomu nepřistoupím sám." Prohlásil Junhong a ještě dodal. "Až do teď jsi vedl spořádaný život. Za to, co jsi prováděl v poslední době, musíš platit. Tak už to v životě chodí."

"Tak v tom případě tě asi potěším tím, když ti řeknu, že jsem si vypěstoval žaludeční vřed."

"Potěšíš?" Mladík se k němu otočil a zamračil se. "Snad si nemyslíš, že něco takového mě může potěšit. Nechápu, jak by mohlo. Vždyť patříš mezi lidi, kterých si moc vážím. A kromě toho jsem tě vždycky obdivoval…"

Junhong se cítil hodně ukřivděně. Jen nad tím nechápavě zakroutil hlavou a odešel z kanceláře.




Ida zametala na dvoře a nemohla se dočkat návratu Tokki a Jaeho z města. Už déle jak hodinu pro ně měla připravenou večeři. Jina pobídla, aby na ně nečekal a v klidu se najedl.

Podobně jako Kelli, kterou si Ida velmi oblíbila, tak i Tokki si dokázala získat Idino srdce. Ida mělo o Tokki strach, jako o vlastní dceru, zejména teď, když měla rizikové těhotenství a zprávy od Kelli stále nepřicházeli.

"Ido?"

Jakmile Ida zaslechla povzbudivý Jinův hlas, odhodila koště na zem a běžela za ním dovnitř do domu.

"Jine? Co je?"

"Běž zvednout telefon do Jaeho pracovny!" Zavolal na ní z kuchyně. "Na drátě je Kelliina nevlastní matka. Pospěš si!"
Ida neztrácela čas a hnala se do Jaeho pracovny, kde popadla sluchátko a přiložila si ho k uchu.

"Jine, už jsem tady."

Ida ještě zaslechla, jak Jin francouzsky do telefonu vysvětlil, že předal hovor manželce.

"Můžete mluvit…" Pobídl paní na druhém konci aparátu.

"Možná je to lepší, když to Youngjae a Tokki neuslyší." Rozpovídala se Giselle vynikající korejštinou s jemným francouzským přízvukem. "Vás i Jina Kelli moc milovala."

Ida se posadila na židli, protože se jí podlomily nohy, když zaslechla minulý čas.


"Je mi to líto, ale s velkou bolestí v srdci vám musím oznámit, že má nejdražší Kelli, která trpěla nevyléčitelným nádorem v mozku, s nímž tak statečně bojovala až do poslední minuty svého života, svůj boj dnes ráno vzdala. Zemřela v nemocnici pár minut před desátou hodinou."

"Ne!!!" Vykřikla Ida, otřesená smutnou zprávou. Z kuchyně zaslechla podobnou Jinovu reakci. Hned si vzpomněla na Tokki, která je minulou noc tolik vyděsila svou předtuchou o Kelliině smrti.

"Samotné se mi tomu nechce věřit." Podotkla roztřeseným hlasem Giselle. "Okamžitou smrt způsobilo protržení aneurysma-stěny artérie, která nádor vyživovala. Jedinou útěchou nám může být to, že Kelli zemřela okamžitě. "
Idě se nahrnuly slzy do očí a svíralo se jí hrdlo natolik, že nabyla schopná ze sebe vydat jedinou hlásku. Protože Jin na druhém telefonu také mlčel, usoudila, že jeho pocity budou nejspíš stejné.


"Byla bych vám zavolala dřív, ale ještě před tím, než Kelli ztratila vědomí, mi řekla, že nechce, aby za ní do Paříže kdokoliv jezdil…ani Jae ani Tokki. Přála si, být po smrti převezena do Uijeongbu a tam také pohřbena. Zařídím to a Kelli naposledy doprovodím."

"Ano, myslím si, že to bude lepší, když přiletíte vy sem." Nemohla připustit, aby Tokki ve svém stavu letěla do Francie pro tělo své sestry. Vždyť by mohla o děťátko přijít.

"Kelli si ještě v posledních dnech dělala starosti o Tokki a průběh jejího těhotenství. " Pokračovala Giselle a pak se na chvíli odmlčela. "Vyřídila jsem všechny formality, abych do Koreje přiletěla co nejdříve. Aspoň se Jae s Tokki budou moci s Kelli naposledy rozloučit."

Sotva to Giselle dořekla, Idě začaly po tváři stékat horké slzy.

"Letadlo z Paříže přistane na letišti v Soulu zítra ve dvě hodiny odpoledne. Určitě by bylo dobré, kdybyste tam u vás zařídili pohřební vůz, který by dojel až k letadlu, odkud bysme mohli pak odjet všichni společně."

"Jistě, zařídím to." Vmísil se do hovoru Jin, který až doteď mlčel. Ida jeho žalem poznamenaný hlas skoro nepoznala. "Jsme moc rádi, že vás měla ve svých posledních chvílích u sebe." Dodal. Pak si odkašlal, protože mu sevřené hrdlo nedovolilo více promluvit.

"To je pravda." Přidala se Ida a snažila se potlačit slzy. "Kelli vás měla moc ráda. Vždycky o vás mluvila velmi pěkně."

"Obě děvčata mi vždycky byla tím nejdražším, co jsem měla." Vyznala se ze svých citů Giselle.

"Tokki vás bude ještě hodně potřebovat." Snažil se jí uklidnit Jin.

"Já ji také." Přitakala Giselle. "A všichni společnými silami budeme muset pomoci Youngjaemu."

Ida i Jin samozřejmě souhlasili. Ani jeden si nedovedl představit, jakým způsobem tuto otřesnou zprávu Jaemu sdělí.

"Děkujeme, že jste nám zavolala." Zasáhl do hovoru opět Jin. "My už najdeme nějaký způsob, jak to Jaemu a Tokki šetrně sdělit."

"Budu vám držet palce." Řekla na závěr a Ida nabyla dojmu, že paní Giselle je na konci se svými silami.

"Takže se sejdeme zítra na letišti." Ujistil jí ještě Jin.

Když Ida pokládala sluchátko, slyšela, jak Jin udělal totéž. Během chvilky jí Jin objal kolem ramen. Nic neříkal, jen tam spolu mlčky stáli a cítili tlukot srdce toho druhého. Ida na své šíji ucítila Jinovy horké slzy.


Ani jeden z nich nezaznamenal žádné hlasy do chvíle, dokud nezaslechli Jaeho pozdrav.

"Co se tu děje?"

Jin i Ida se okamžitě otočili na Jaeho s Tokki, kteří nyní stáli před nimi. Jako první prolomila hrobové ticho Tokki.

"Špatné zprávy, že ano? Má ses…má sestra je mrtvá, viďte." Nebyla to otázka, ale prosté konstatování.

Jae vzal Tokki kolem ramen a pohlédl Jinovi zpříma do očí.

"Řekněte, co víte…" Požádal je.

"Bylo by lepší, kdybychom si k tomu všichni sedli." Navrhnul opatrně Jin.

"Já nechci sedět. Chci to slyšet. Prosím vás…" Vykřikla Tokki.

"Nenapínejte nás už déle…" Prosil je a viditelně zblednul.

"Drahá Tokki, vy jste tu zprávu věděla dřív, než my všichni ostatní." Začal Jin a přitom se podíval na Idu, aby se mu od ní dostalo podpory.

Tokki vyjekla a zhroutila se Jaemu do náruče. Jeho oči byly jediné, co v jeho obličeji nezbledlo.

"Chcete tím říct, že moje milovaná Kelli je opravdu mrtvá?" Zvolal zoufale Jae a zadíval se na Jina s Idou, aby je donutil ke konkrétní odpovědi.

Ida přikývla, a ačkoliv jí pohled na bezradného Jaeho mohlo srdce utrhnout, přesto odpověděla na jeho otázku.

"Zemřela v jedné pařížské nemocnici okolo desáté hodiny dopoledne evropského času."

Youngjae bolestí zavíral oči.

"Giselle sem její tělo dopraví zítra, aby tu mohla být pohřbena. Máme se s Giselle setkat ve dvě hodiny na letišti v Soulu." Přidal se jin.

Youngjae se zhluboka nadechoval, aby potlačil pláč, ale protože cítil, že se mu to nedaří, odvedl Tokki do křesla a sám se chystal odejít. Tokki se v křesle schoulila do klubíčka a usedavě plakala. Její srdceryvný pláč byl tak intenzivní, že se Ida bála, že zkolabuje také.

"Postarejte se, prosím vás o Tokki." Požádal je téměř šeptem. "Já musím okamžitě pryč…"

Jae vyběhl z pokoje a pak ven z domu. Ida položila ruku Jinovi na rameno, aby mu tak naznačila, že by nebylo vhodné Jaeho následovat, k čemuž se jin právě chystal.

"Potřebuje být sám, Jiné. Můžeš jít za ním až za chvíli. Teď nás potřebuje Tokki."




Po několika hodinách pláče se Tokki posadila v křesle a odhrnula si vlasy z očí. Plakala tolik a tak dlouho, že přes opuchlé oči téměř neviděla.

Nohy se jí třásly, ale přesto vstala a poodešla k Jaeho pracovnímu stolu, na kterém byla v rámečku velká fotka Kelli. Tokki jí opatrně vzala do rukou.

Na fotografii seděla Kelli na zábradlí u menšího keře. Měla na sobě džínovou košili, v pase svázanou cípy, džíny a kovbojské boty. Usmívala se a z jejího úsměvu bylo patrné, že jí hřeje láska k Jaemu. Bylo to jistě z doby, kdy Kelli o nádoru ještě nic nevěděla.

Tokki se snažila vžít d role své sestry a snažila se pochopit, jaké to asi muselo být, když se dozvěděla verdikt nad svým mladým životem. Tato hrozná představa jí ochromila a začala znovu plakat. Fotografii vrátila bolestně na stůl, jako by jí pálila v dlaních. Ulehla na zem a obličej si schovala v dlaních.

V myšlenkách se probírala záhadami Kelliina chování za posledních několik měsíců a dávala si je do souvislosti s její smrtelnou chorobou. Ačkoliv si snažila Tokki všechno rozumně vysvětlit, nepomohlo to. Bolest nad ztrátou nejbližší osoby byla stále intenzivnější, než aby pomalu opadala.

Kelli byla nenávratně pryč. Už se nemohla radovat z jejího miminka, které se narodí. Byla jí odebrána šance mít někdy vlastní děti. Skončily tím chvíle, kdy se spolu tolik nasmály a kdy se mohla jedna druhé se vším svěřit. Skončilo tím jakékoliv společné setkání.

Tokki vstala ze země. Připadala si, jakoby přišla o jednu polovinu svého těla. Domnívala se, že Kelliinu smrt nemůže sama přežít.

"Tokki, cože ještě nespíte? Vždyť už je půlnoc." Strachovala se o ní Ida. "Nemám vás doprovodit do ložnice a zůstat tam s vámi, dokud neusnete?"

"Ne…" Odmítla rozechvěle Tokki. "To byla Kelliina ložnice. Já už tam nemůžu nikdy vstoupit."

"Dobře. Tak tu místnost připravím pro Giselle. Vás uložím do pokoje pro hosty. Musíte si odpočinout. Tohle je přeci nelidské."

"Já už si nikdy v životě nebudu moci odpočinout." Vyvrátila Idě její slova. "Kelli je mrtvá."

"Já vím, děvče, já vím. A na to je nejlepší lék se pořádně vyplakat. Nesmí ve vás ta hořkost zůstat."

Když Tokki cítila, jak jí Ida objala, znovu propukla v pláč. "Já bych…já b-bych byla radši, kdybych místo ní umřela já."

"Já vím." Uklidňovala jí Ida.

"Proč se to muselo stát?"


"Asi právě proto, že muselo."

"Bůh nemůže existovat, Ido. Jinak by tohle nedopustil. Vzal mi jí. Vzal mi to nejdražší, co jsem měla. Nesmířím se s tím, že už jí nikdy v životě neuvidím."

"Já myslím, že uvidíte." Chlácholila jí Ida. "Jenom už to nebude v tomhle životě."

Tokki Idu jemně od sebe odstrčila.

"Pak nemá smysl, abych na tomto světě ještě žila!"




Youngjae se prudce posadil na posteli, jak se mu něco zdálo. Pohlédl směrem k oknu a uvědomil si, že se již rozednívá. Hned si vzpomněl, jak se včera dozvěděl, že jeho milovaná Kelli je mrtvá. V tu chvíli ho znovu přepadl zármutek a Jae z něj měl strach. Cítil, že jeho žal bude silnější než předtím.

Když se včera dozvěděl o Kelliině smrti, odešel ven z domu a odešel k jezeru, kde věděl, že bude úplně sám. Přepadl ho zároveň i vztek, a tak začal nadávat a zlobit se na osud, na Tokki, že ona byla tou vyvolenou, která zůstala na živu a dokonce i na Kelli, která mu o své nemoci nic neřekla. Vysvětlil si to tak, že ho, ale i sebe tímto Kelli připravila o nádherné chvíle, které spolu mohli ještě prožít. Deset kouzelných měsíců, které mohly patřit jenom jim.

Proč zvolila tak krutou cestu odloučení? Proč nechtěla, aby jí v té nejtěžší chvíli byl oporou právě její manžel, osoba, kterou nadevše milovala? Mělo to snad znamenat, že její důvěra v něj nebyla tak pevná, jak si myslel? Na tyto otázky už nemohl dostat odpovědi.


Musel vypít celou láhev whisky, aby aspoň na noc zapomněl. Vůbec si nepamatoval, kdy usnul. Přenocoval ve srubu u jezera. Když Jae vstal z postele, cítil závrať z přemíry alkoholu. Ukrutně ho bolela hlava. Nad svým zuboženým stavem si několikrát zanadával.

Rozhodl se, že jakmile pohřbí Kelli, vezme si ještě další dovolenou a půjde do hor, kde jeho jediným společníkem bude maximálně tak medvěd grizzly. Naplánoval si, že vyleze, jak nejvýš bude moct. Chtěl by se vyšplhat až do výšek, kde řídne vzduch a kde se špatně dýchá. Tam se popere se svým žalem.

Do té doby ho však čekalo několik povinností, které nemohl odložit. Musel dojet pro Giselle na letiště a zařídit pohřeb. Ani trochu se mu nechtělo vrátit se do svého domu, kde byla Tokki.

Proč jen musela mít Kelli sestru, která je jí k nerozeznání podobná? Nebyl to také snad jeden ze způsobů, jak ho Bůh chtěl trápit? Co sakra udělal špatně? Co neměl udělat? Nebo co neudělal a udělat měl? Nevěděl o ničem špatném, aby za to musel takto trpět.

Kdykoliv Jae pohlédl na Tokki, viděl svou Kelli. Namísto toho, aby po smrti Kelli začal jeho žal pomalu odcházet, čekaly ho jen neustálá muka. Neměl Kelli, za to měl vedle sebe její věrnou kopii, která byla v jeho domě, spala v jeho ložnici…
Když přemýšlel o Tokki, vzpomněl si na to, jak celkem dobře dopadlo vyšetření v Uijeongbu. Jediné, co lékař Tokki naordinoval, byla neslaná strava a dostatek odpočinku. Na jednu stranu si o ní dělal starosti a na druhou stranu se jí bál, jako časované bomby.

Když dorazil zpět na ranč a vystoupil z auta, hned se k němu přihnal Jin a objal ho.

"Ida si o tebe dělala starosti." Poznamenal Jin na uvítanou a poplácal Jaeho po rameni. "Jela napřed, aby zařídila ten pohřební vůz na letiště. Svěřili jsme to firmě Park Brothers. Vyhovuje ti to?"

"Jsem vám oběma moc vděčný." Přikývl Jae.

"Podívej Jae, já vím, že jsi byl přes noc u jezera a že máš za sebou špatnou noc, taky podle toho vypadáš. Pojď, zajedeme tam zpátky a ty se pořádně vykoupeš, oholíš se a dáš se do pořádku, aby se tě ostatní nelekli."


"Ty mi čteš myšlenky, Jine. A cestou bych se tě rád na něco zeptal. " Oba nastoupili do Jaeho džípu.

"Proč ses zarazil?" Optal se starostlivě Jin, když vyjeli na volné prostranství za rančem.

"Dělá mi starosti Tokki."

"Proplakala celou noc. Odmítá jídlo a pití. Vůbec si neumím představit, jak zvládne ten pohřeb. Jestli to takhle půjde dál, tak o to miminko přijde. A musím se tě přiznat, že víc, než na ubohou Kelli, jsem v posledních hodinách myslel na Tokki." Přiznal Jin.


"Já taky." Podotkl Jae tiše a ještě tišeji dodal. "Ale z úplně jiného důvodu…"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama