1004 - Kapitola 2

23. května 2016 v 20:01 | ~Tokki~ |  1004 [ ON-Going ]



2. I'm sorry!


Byla jsem docela ráda, když jsem se v hale zaměstnala prací okolo příprav a nemusela tak sledovat kluky při zkoušce. I když jsem je občas zkontrolovala, jestli moc nedivočí. A samozřejmě jsem celou tu dobu hlídala, jestli je Youngjae v pořádku.
Vždy, když se na mě podívala, dělala jsem, že se dívám na někoho jiného, nebo jsem se vrátila zpět ke svým deskám, jako že pracuju.
Zatím mi nikdy nevěnoval tolik pozornosti. Až mě to přivádělo do rozpaků. Poslouchat ho při hlasové zkoušce pro mě bylo docela utrpení. Jako by mi to snad dělal schválně. Jeho hlas mnou rezonoval, jako by prostě věděl, jak zahrát na ty správné struny.


Docela se mi tedy ulevilo, když byla zkouška za námi.
"Noona!~" Přiřítil se ke mně Zelo. Ostatní šli někde daleko za ním.
"Hm?" Usmála jsem se na něj.
"Všichni chceme jít na jídlo ale manažer má moc práce. Půjdeš s námi, že jo? Řekni, že jo!" Prosil mě a málem si i klekl na kolena.


No mohla jsem tomuhle obřímu dítěti říct ne?


"Kluci. Chtěl bych vám představit novou pomocnou manažerku Park Min Ah." Usmál se na kluky jejich manažer. Za to Já tam stála tuhá jak kláda ve sněhu a nedokázala se přimět ze sebe vydat ani pozdrav. Místo toho jsem se jen hluboce uklonila a doufala, že to na okamžik bude stačit.
Alespoň do chvíle, než budu schopná najít svůj ztracený hlas.
Nikdy jsem si ani ve snu nemyslela, že by se mi tohle mohlo stát. Byli ještě hezčí než na fotkách nebo v televizi. Byla jsem jimi úplně okouzlená.


Yongguk se jako správný leader všeho ujal a tak se mi dostalo té pocty, že se mi představili se svým 'Yes sir'.
Pak se samozřejmě představil i každý zvlášť. Všichni se na mě usmívali, ale já měla oči jen pro jednoho. Pro Youngjaeho. Když se na mě jeho tmavé oči upřely, měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi a půjde mu naproti.
Když se tedy představili všichni, byla řada na mě. Bylo mi trapně a tváře mi hořely studem.
"Jmenuji se Park Min Ah. Ale klidně mi můžete říkat Minnie. A je pro mě velká čest, že s vámi můžu ode dneška spolupracovat." Uklonila jsem se znovu.

"Minnie je nejmladší z našeho týmu, ale má skvělé vlastnosti, kvůli kterým jsme si jí vybrali. Takže se k ní chovejte s úctou a přijměte jí mezi sebe." Dodal ještě manažer, než mě odvedl, aby mi ukázal zbytek budovy.
Mě se ale pryč nechtělo….

Těsně před začátkem koncertu, když už bylo skoro vše připravené, jsem začínala byt nervózní. I když jsem nikdy nevystupovala, měla jsem strach i za ně. Nehledě na to, že kdyby se něco pokazilo, padlo by to i na mou hlavu.
Byl čas připevnit sluchátka. A člověk, který to měl na starosti, to asi dělal poprvé, protože mu to neuvěřitelně dlouho trvalo. S povzdechem jsem si tedy vzala další z portů do ruky a došla k prvnímu členovi, který ho ještě neměl připevněný.
Až když jsem vzhlédla, tak jsem zjistila, kdo to je.

Takže mě okamžitě polil studený pot, když jsem se podívala Youngjaemu přímo do očí.
"Otoč se." Zamumlala jsem tiše, že to možná ani vlastně neslyšel. Ale udělal, co jsem po něm chtěla a vyhrnul si trochu triko, abych mu mohla zařízení připevnit na speciální pás, který měl okolo pasu.
Na sucho jsem polka a snažila si v těch několika málo vteřinách srovnat své myšlenky.
Jemně ale obratně rychle jsem mu připevnila zařízení. Kdykoli se moje prsty byť jen dotkly jeho kůže, projel mnou mráz. Jenže pak mi došlo, že přijde ještě horší část. Musela jsem protáhnout kabel se sluchátky pod jeho trikem.
Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že to neslyšel.


"Děkuju Noona." Slyšela jsem ho říkat, sotva jsem prsty zajela za tričko.
Ztuhla jsem a pevně sevřela kabel v ruce.
"Je to moje práce. Nemusíš mi děkovat." Usmála jsem se pro sebe.
"Tohle nemyslím." Slyšela jsem, jak se uchechtl, než stuhl.
Mé prsty putovaly po jeho zádech a všechny mé mozkové buňky při tom tančily oslavný tanec.
"Děkuju ti za ten včerejšek. Doufám, že jsem nebyl moc na obtíž." Dodal s klidem, ale i tak jsem cítila, jak mu na zádech naskočila husí kůže.
"Samozřejmě, že jsi nebyl na obtíž. To také patří k mé práci. A navíc. Známe se už tak dlouho. To víš, že jsem o tebe měla strach." Protáhla jsem sluchátka horním lemem trička a položila mu je z každé strany na rameno, aby si je mohl už sám dát do uší.


"I tak….Děkuju!" Otočil se ke mně a zářivě se na mě usmál.
Alespoň na chvíli jsem popustila uzdu svým pocitům a zářivě a zároveň něžně se na něj usmála, než jsem šla pomoct připevnit port Himchanovi.


Youngjae byl v koncích. Nedokázal se pořádně soustředit ani ne koncert. Kůže ho stále pálila z jejích doteků a to i dlouho po tom, co se vrátili na hotel, a dal si dlouhou teplou sprchu.
Před očima měl stále ten její úsměv, který u ní ještě v životě neviděla.
Naštěstí si nikdo jeho divného chování nevšiml. Zřejmě to přikládali k té jeho chřipce. Nebo to si alespoň Youngjae myslel.
Protože odlétali až druhý den kolem desáté, nebylo se čemu divit, že byl Youngjae sám na pokoji.
Daehyun byl v pokoji u Zela a Jongupa. Unaveně se rozvaloval na posteli a pobrukoval si vesele. Zrovna dokončil Vapp, ale zpět na pokoj se mu nechtělo.


"Nechceš už jít zpátky Hyung? Já jen, že už jsme docela unavený." Sehl se nad ním Jongup. K jeho smůle, ležel starší chlapec zrovna na jeho posteli.
Daehyun otevřel oči a usmál se na něj.
"Napadlo vás někdy, že by Minnie Noona…." Načal, ale pak jen zavrtěl hlavou.
"Co s Minnie Noonou?" Skočil na postel Zelo, který už měl na sobě svůj spací úbor. Daehyun se posadil do tureckého sedu.
"Jen mě napadlo, že by do někoho z nás mohla bejt zamilovaná." Pokrčil rameny.

"A napadá tě někdo konkrétní?" Jongup povytáhl obočí, protože tomu zrovna dvakrát nevěřil.


Na to Daehyun jen přikývl.

Youngjae se vzbudil ze snu uprostřed noci. Úplně sebou škubl a posadil se. Nebyla to žádná noční můra a i přes to byl celý orosený. Obličej skryl do dlaní a dlouze si povzdechl.

Cítil se trapně. I hlavně kvůli tomu, že jeho snu vévodila Minnie Noona. To že to byl erotický sen, to byla věc druhá.
Nedokázal se zbavit myšlenek na ní, i když věděl, že je to špatně. Že je to proti pravidlům.
Chvíli přemýšlel nad tím, jestli to co k ní cítí je jen chtíč, ale nakonec uznal, že je moc brzy na to, dělat ukvapené závěry.


Musel zjistit víc….


Probudila jsem se asi půl hodiny před nastaveným budíkem. Bylo mu pekelně zle a hrdlo jsem měla jak ožehlé plamenometem. Samozřejmě, že jsem hned pomyslela na to, že jsem od Youngjaeho chytla tu chřipku. Což bylo i celkem pochopitelné.

Moje smůla zřejmě nabrala nový dech. Plus ovšem bylo, že jsme se vraceli domů. Vzala jsem si léky proti horečce, kterou jsem stoprocentně měla a vstala z postele. Když jsem se osprchovala a oblékla, byl tak akorát čas budit kluky.
To i proto, že jsem byla jak zpomalený film. Všechno mi trvalo déle než obvykle. Dusil jsem se kašlem a nedokázala to nijak zastavit.

S rouškou přes pusu jsem tedy šla první k pokoji Daehyuna a Youngjaeho. To proto, že Daehyuna bylo nejobtížnější probudit.
Když mi ale on sám otevřel, dost mě tím překvapil.


"Dobré ráno." Zachraptěla jsem skrz roušku a rozkašlala se nanovo.
"Noona jsi v pořádku?" Zeptal se mě, jakmile se mi kašel alespoň trochu uklidnil. V očích měl obavy.
"Asi jsem chytila tu chřipku. Ale nic mi není. Jedeme přeci domů. Vezmu si den volna a vyležím se z toho." Doufala jsem, že se můj úsměv alespoň trochu odráží v mých očích, protože přes masku to nebylo vidět.
"Tak se vrať na pokoj Noona. Já ostatní zkontroluju." Dodal a chtěl mě obejít.
"To je v pořádku. Je to moje práce." Zastavila jsem ho pohybem ruky.
Chtěl něco namítnout, ale já už se otočila k odchodu.

Než se vše naložilo do aut, měla jsem dost. Nejen, že jsem byla strašně unavená a oči sotva dokázala udržet otevřené, kašel mě nepouštěl. A dokonce i teplota se mi vrátila. Radši jsem se nechtěla vidět. Musela jsem vypadat příšerně.
Seděla jsem v hale na sedačce a čekala na kluky. S manažerem jsem mluvila a ten mi okamžitě umožnil zítra zůstat doma. Stejně ten den měli kluci volnější, a tak by mě moc nepotřebovali.


"Nooooona~" Přiřítil se ke mně Zelo a přitiskl mi dlaň na čelo. Byla jsem zabalená v mikině a na hlavě měla kapuci a stejně mi byla zima.
"Yah! Co jsem ti říkal o vlezlosti?" Zahřměl Himchanův hlas a ruka z mého čela zmizela.
"Ale Hyung!~ Noona úplně hoří." Zelo při tom našpulil rty.
"Je ti hodně zle?" Posadil se vedle mě Yongguk a s obavami si mě prohlížel.
"Jsem v pořádku. Žádná chřipka mě přece nemůže skolit." Rozkašlala jsem se hned, jak jsem se lehce zasmála.
"Noona...tady máš čaj." Zamumlal Jongup a podával mi termosku.
"Vypít!" Dodal Daehyun.
"Yes sir!~" Zasalutoval jsem.

Jediný člověk, který byl zticha, byl Youngjae. S rukama v kapsách hleděl k zemi a ani se na mě nepodívala. Doufala jsem, že si to nedává za vinu. Protože za to vůbec nemohl.


Youngjae celou cestu ani nepromluvil. Se sluchátky na uších ignoroval všechno a všechny. Byla jeho vina, že byla Minnie nemocná. Nebo tím se alespoň obviňoval. Seděla na sedadle před ním a on nedokázal ignorovat, jak se pokaždé rozplakala, když se musela vysmrkat. Jako by mu snad karma něco vracela. Cítil se naprosto bezmocný.


Musel s tím něco udělat. Nějak ji pomoct. A když se nad tím tak zamyslel, došlo mu, že by pro ni mohl udělat to samé, co ona udělala pro něj.


Cesta domu byla pro mě jako trest smrti. Uši mi v letadle zalehly a bolely, stejně jako hlava. Nos jsem měla ucpaný, takže jsem furt smrkala. U čehož mi vždy vytryskly slzy, protože mě z toho ty uši rozbolely ještě víc. Ale nebyl to dlouhý let, takže jsem asi za 3 hodiny konečně ulehla do postele. Nepřála jsem si nic víc, než se z toho všeho vyspat.
Což se ale moc nepovedlo. Nemohla jsem vůbec spát a tak jsem se koukala na animované seriály v televizi. Začala jsem zabírat až asi okolo deváté hodiny ráno, když se rozezvonil zvonek u dveří.


Celá malátná jsem se dopotácet a ke dveřím a s dalším záchvatem kašle je otevřela. Opírala jsem se o jejich zárubeň a snažila se uklidnit.


Místo toho se mi ale podlomila kolena. Už jsem se viděla na zemi, když mě zachytily útlé světlé paže.

"Noona." Ten vyděšený hlas bych poznala kdekoli.


"Youngjae…"Zamumlala jsem unaveně a zhroutila se mu do náruče.









[ Pokračování příště~~ ^^ ]
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 23. května 2016 v 20:39 | Reagovat

Já...vůbec nevim, co k tomu napsat, protože mě úplně došly slova O_O
Ale jsem ráda, že Minnie Jae pomůže. A jsem zvědavá, jak to bude mezi nima dál. Strašně moc se těšim na další díl...

2 Jaera Jaera | Web | 23. května 2016 v 23:24 | Reagovat

No teda, tak to bylo skvělý! Četla jsem to jedním dechem a moc se těším na další díl. A netrpělivě na něj čekám!!
Btw - já se chci taky zhroutit Himchanovi do náruče, ale ne nachcípaná k smrti :-D  :-D
Skvělé, fakt!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama