Blind for you - 1 Part

28. května 2016 v 16:38 | ~Tokki~ |  Blind for you [ ON-Going ]


1.You only have one chance, you know?!


Jsem normální!

"Jimin tobě hráblo!"

Jsem naživu!
"Málem tě to stálo život!"

Kamarádka na mě chrlila další proudy nadávek, ale Já jen nepřítomně hleděla z okna nemocničního pokoje.




...Před dvěma dny…

"Jsi nervózní?" Kamarádka Eunhee se na mě culila jako magor.
"A ty snad ne?" Smála jsem se jí, i když mi do smíchu moc nebylo.
Nohy jsem měla jak ze želé. Sotva jsem se na nich udržela.
"Já jen, že vypadáš, jako by to s tebou mělo každou chvíli seknout." Zazubila se ještě víc.
"Počkej, až Dae vyleze na pódium." Štouchla jsem ji do břicha.
"Tak po něm skočím." Zasmála se hlasitě, až na nás ostatní v řadě začaly nechápavě zírat.
"Myslím, že to ti neprojde." Smíchy jsem se ohla v pase.
"Co ty víš?"
"No nevím."
"Tak vidíš!"
"Nevidím!"

Když se asi za půl hodiny otevřely dveře od haly a začali nás pouštět dovnitř, celá roztřesená jsem chytila Eunhee za ruku. Opětovala mi stisk, a mě tak došlo, že je uplně stejně nervózní jako já.

Byly jsme první. To bylo poprvé v životě a zrovna na skupinu, kterou jsme obě tak milovaly. Na Best Absolute Perfect. Nebo taky B.A.P chcete li.

Po kontrole nás pustili dovnitř a mi se rozutekly halou přímo k první řadě. Obě jsme se najednou chytily zábrany před námi, která nám bránila vylézt na pódium. Podívala jsme se na sebe a rozesmály se. Tohle byl den, který rozhodně zůstane v našich vzpomínkách. A v tu chvíli jsem ani netušila, jak moc pravdy se v téhle mé myšlence skrývalo.
Nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu a v rukou držela složený baner, který jsem chtěla ukázat člověku, na kterém mi záleželo nejvíc. Vybrala jsem si ho pro jeho úžasný sametový hlas a pro jeho nádherný úsměv. Byla bych schopná pro něj udělat naprosto cokoli.
A ne, nebyla jsem žádná bláznivá fanynka. Byla jsem sice praštěná pavlačí, ale to s tim vůbec nesouviselo. Hala se pomalu plnila lidmi a vzduch se dal krájet jak byl nasáklý očekáváním, nadšením a horkem. Začínalo se mi z nervozity dělat zle. Ale nebyla to normální nervozita. Měla jsem pocit, že se stane něco zlého. Že je něco špatně. Ale nedokázala jsem určit, co.

Nervózně jsem si kousala spodní ret až do chvíle, než světla pohasla. Všechny fanynky okolo mě, a to včetně Eunhee, začaly křičet a mnou projel ledový mráz doprovázený husí kůží.
Šest chlapců vylezlo na pódium a moje úzkost byla pryč, nebo jsem na ni spíš pozapomněla. Srdce se mi prudce rychle rozbušilo. Byli úchvatní, a samozřejmě okouzlující, až to bralo dech. Začali se svou uplně první skladbou Warrior. Jen tupě jsem zírala, jak byly perfektní. Ještě lepší, než jsem si je představovala.
Zelo, Maknae, byl opravdu obří. Ale hýbal se jako bůh. To samé platilo i pro Jongupa.
Daehyun vypadal skvěle, jako vždy, a já cítila, jak Eunhee vedle mě na chvíli ztuhla, než se rozkřičela nanovo. Himchan vypadal dobře. Sice za poslední dobu trošku přibral, ale moc mu to slušelo. Leader a jeho hluboký hlas, to byla uplně jiná liga. Uplně mi přejel mráz po zádech, když poprvé promluvil do mikrofonu. Ale proti Youngjaeho hlasu, neměl vůbec žádný účinek. Nad tím tónem jeho hlasu se mi dokonce na chvíli zatočila hlava. Musela jsem se pevněji chytit zábrany, abych udržela pevnou půdu pod nohama a na okamžik jsem si i dovolila zavřít oči a vychutnat si ten okamžik.
Po asi třech skladbách se začali představovat a mluvili k nám o různých věcech. Jako, že nás rádi vidí, a že jsme skvělé publikum. Prostě takový věci, které říkají na každém koncertě. A já to vím, protože jsem byla na všech. Teda těch tady v Soulu.

Pak odešli se slovy, že jsou hned zpět. Eunhee mi nadšeně třásla s ramenem a já se na ni jen lehce usmála. Nebylo to proto, že bych snad nesdílela její nadšení, ale ten divný pocit se vrátil a byl ještě silnější než před tím.
Pevně jsem sevřela v rukou baner, který jsem nebyla schopna ukázat kvůli své stydlivosti, i když jsem opravdu chtěla. Ale říkala jsem si, že na to je ještě čas. Začala jsem se otáčet, ale v té tmě nebylo nic vidět.
Kluci vyšli za zvuků prvních tónů One Shot. Srdce mi divoce tlouklo v hrudi, ale nebylo to nadšením, jako u fanynek kolem mě. Znovu jsem se začala otáčet v marné snaze zjistit, co je tak děsivě špatně, že se mi z toho plazí smrt po zádech.

A pak jsem to uviděla.

V jednom záblesku světel, jsem spatřila dívku která si k tělu tiskla malou černou věc. Dalších pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, co to vlastně je. Zbraň!
Polilo mě horko. Svět se lehce zatočil a začalo mi pískat v uších. Všechno jako by se nějak utišilo a zpomalilo. Otočila jsem se zpět dopředu a začala hulákat a řvát na ochranku kluků. Stále dokola jsem křičela z plných plic, že ta dívka s dlouhými vlasy tři řady za mnou má zbraň.
Ale nikdo mě neslyšel. Byla jsem neviditelnou. Přes ten řev fanynek a hudby, mě nebylo slyšet.

"Co se děje? Je ti zle?" Eunhee mě polekaně chytila za rameno. Jenže ja jí nevnímala. Vlastně jsem ji skoro ani neslyšela.
Znovu jsem se otočila a mohla tak vidět, jak dívka posunuje zbraň pomalu po těle, aby jí nikdo neviděl. Věděla jsem, že je otázka několika málo okamžiků, než vystřelí, a že když něco neudělám, budu si to vyčítat do konce života. Měla jsem jen jednu šanci a hodlala jsem jí využít.

"Pomoz mi!" Zaprosila jsem Eunhee se smrtelným strachem v očích.
Eunhee sice neměla nejmenší ponětí, co se děje, ale ani se neptala. Znala mě až moc dobře, aby věděla, že nechci dělat hloupost pro nic za nic. Udělala mi schůdek ze svých rukou, abych se mohla vyhoupnout přes zábranu, která měla z druhé strany schůdek. Když jsem přehoupla nohy přes okraj, teprve v ten okamžik si mě všimla ochranka. Otočila jsem se, abych viděla, že ta dívka zaměřuje svůj cíl.
Uměla jsem počítat, takže mi rychle došlo, na koho chce vystřelit. Měla jsem tedy jen ani ne půl minuty, abych se dostala až na pódium.

Ochranka po mě vyrazila a já na ně znovu křičela, to o dívce se zbraní v ruce. Ale pro ně jsem byla jak rudým šátkem před očima.
Propletla jsem se a sehla, když se mě jeden z nich pokoušel chytit. Kluci nerušeně vystupovali dál. Až mě bolelo, že mi nezbývá nic jiného než udělat tohle a zkazit tak celý koncert. Kdybych se totiž vrhla po ní, nemusela bych to stihnout a to bych si neodpustila. Radši dám v sázku svůj vlastní život!
Vyběhla jsem po schůdcích nahoru na pódium a možná tak vyvedla z míry nejen Youngjaeho při jeho sólo části, ale také ostatní členy, obecenstvo a ochranku. Těsně před tím, než se měl Daehyun postavit před Youngjaeho a měla zaznít Daehyunova vejška, se do zvukových efektů výstřelů ozval jeden, který byl pravý. Rozpřáhla jsem před Youngjaem ruce, kdyby náhodou kulka letěla špatně.

Nechtěla jsem aby se ho byť jen dotkla.
Smutně jsem se na Youngjaeho usmála. Daehyunovi i Youngjaemu se zlomil hlas, a to ve stejnou chvíli, kdy mým levým bokem projela ostrá bolest. Zalapala jsem po dechu, oči se mi obrátily vsloup, hlava bolestně zvrátila dozadu a nohy podlomily. Skácela jsem se k zemi jako domeček z karet.
Hudba utichla a pro mě, jakoby se čas zastavil. Fanynky začaly ječet strachy. Ostrá bolest přešla v tupou a cítila jsem se strašně unavená. Youngjae si ke mě klekl q vyděšený hleděl do mých očí. Někde v pozadí, jsem slyšela, jak Eunhee křičí moje jméno.

"Slíbila jsem si, že tě budu vždycky chránit." Vyšlo z mých úst hlasem, který jakoby ani nebyl můj a natáhla k němu ruku se zmuchlaným zakrvaceným banerem.

A pak celý svět zmizel.





"Jimin! YAH JIMIN-AH. pusťte mě za ní. Je to moje kamarádka." Křičela Eunhee z plných plic a s očima plnýma slz hleděla na pódium, kde její kamarádka bezvládně ležela.
Už u ní byli záchranáři a ošetřovali jí, ale ochranka Eunhee prostě nechtěla pustit. Daehyun společně s Yonggukem sešli dolů z pódia a vydali se přímo k ní.

"Ty jsi její kamarádka?" Zeptal se Yongguk. V hlase bylo slyšet vážnost a obavy.
"Ta nejlepší." Vzlykla Eunhee.
Daehyun na nic nečekal a obtočil dívce paži pod rukama a společně s Yonggukem jí pomohli přes zábranu.
Pořadatelé postupně vyváděli fanoušky z haly. Zelo seděl na zemi, kolena měl přitisklá k hrudi a obličej schovaný za nimi. Neměl daleko od pláče. Všichni členové byli svým způsobem mimo. Ale jeden z nich v tom byl až po uši. Youngjae tam stál nehnutě a znova a znova si četl nápis na baneru: i will protect you with all i have.
"Ztrácí hodně krve. Bude potřebovat transfúzi. Ví někdo, jakou má ta dívka krevní skupinu?" Zvolal jeden ze záchranářů.
"AB pozitivní." Vyřítila se červenovlasá dívka po schůdcích na pódium. Pak se ale zastavila a zavrávorala, když viděla Jimin nehnutě ležet. Oči se jí naplnily novými slzami.

"Vy jste její kamarádka?" Zeptal se jí záchranář a ona jen kývla. Ta otázka už jí lezla krkem.
"Jmenuje se Park Jimin a její teta je služebně v Japonsku." Ohlásila ihned, protože věděla, jak důležité to je. Hlas se jí ale chvěl a neměla daleko od zhroucení.

"Dobře. Má tu někdo krevní skupinu AB?" Rozhlédl se kolem záchranář.

"Já." Promluvil Youngjae jistě a ani si netroufl pohlédnout na dívku, která pro něj riskovala život.



….


"Nemáš nejmenší ponětí, jak velkej strach jsem o tebe měla?!" Eunhee na mě téměř pištěla. Pak jen Roztřeseně vydechla a s dlaní přes oči se posadila na prázdnou židli pro návštěvy.
"Řekla jsem ti, že bych pro něj udělala cokoli." Zašeptala jsem, protože každý sebemenší pohyb mě bolel.
"Jsi vážně slepá." Kníkla Eunhee zmučeně.

"Možná. Ale i tak jsem naživu." Pousmála jsem se nepřítomně.
"Museli nad tebou stát všichni svatí." Pustila ruku do klína a zavrtěla hlavou.
"No řekněme, že jsem spíš jednomu zachránila život." Otočila jsem se na ní a zářivě se usmála.
"Už jsem ti řekla, že je z tebe celebrita?" Zazubila se a podala mi talíř plný jjajangmyeon. Rozhodla jsem se, že zdravou nemocniční stravu vynechám. Překvapeně jsem na ní povytáhla obočí.
"Dívka, která se postavila kulce." Máchla rukou ve vzduchu aby zdůraznila ten titulek. "Aspoň doufám, že tam mám pěknou fotku." Odfrkla jsem si s posměšným úšklebkem na tváři, ale hned na to zkřivila tvář, jak mě rána a stehy zabolely.

"No jestli do toho můžeme kecat. Tak za nás můžu říct, že sluší." S těmito slovy a doprovázenými teatrálním rozražením dveří, si to dovnitř napochodoval Daehyun i s ostatními.
Málem jsem se udusil a jídlem a posléze i bolestí. Chytla jsem se za bok a snažila se uklidnit. Jak šest svatých sudiček nade mnou stáli.

"Nezdá se mi to, že ne?" Naklonila jsem se k Eunhee.

"Ne. Jsou pěkně reální." Zasmála se mi.









[ Pokračování příště!~ ^^ ]
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 28. května 2016 v 17:03 | Reagovat

Wow...to bylo skvělý. Líbí se mi to hodně. Tak se moc těšim a netrpělivě čekam na další skvělý díl...

2 Jaera Jaera | Web | 28. května 2016 v 17:53 | Reagovat

Nyah... to je úžasný! Konečně jsem se dočkala!! Sláva ti ;) těším se na další dil

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama