Blind for you - 2 Part

30. května 2016 v 19:11 | ~Tokki~ |  Blind for you [ ON-Going ]


2.Pain and relief



Všichni se nějakým záhadným způsobem naskládali do mého pokoje. Argumentovali u toho jak kdyby to byla otázka života a smrti.

Pobaveně jsem je sledovala a jedla u toho. Připadala jsem si jak kdybych sledovala jednu z jejich show. Byli přesně takový, jako v televizi. Takže totální magoři.
Musela jsem myslet na smutný věci, abych se nesmála. Protože to by bolelo!
"Jak se cítíš?" Zeptal se mě starostlivě Yongguk tím svým hlubokým hlasem.
"Ty bláho." Vylezlo ze mě a koukala jsem na něj jak slepej na vrata. On na mě hleděl dost podobně.
Pak jsem jen zavrtěla hlavou, a zakřenila se.


"Možná tomu nebudete věřit, ale jako bych se znovu narodila." Pokrčila jsem rameny a lehce sykla bolestí.
"Hlavně, že jsi v pořádku." Pokýval hlavou Daehyun.
Skenovala jsem je pohledem a zastavila se u Jongupa, který nehnutě seděl a díval se do prázdna. Lehce jsem se uchechtla a opět stáhla obličej bolestí.

"Neměla by ses moc přepínat Noona." Snažila se mě Zelo trochu pokárat.
"O ní bych strach neměla. Tahle holka je silná, jako bejk." Zasmála se Eunhee.
"Tak si dej pozor, abych tě nenabrala rohama." udělala jsem si z ukazováčků růžky.
Asi o hodinu později je vyprovodila sestra, že bych měla odpočívat. Že by mi dokonce smíchy mohly popraskat stehy.
Byla s nimi ale sranda. Dlouho jsem se tak nepobavila. Všichni se nějak zapojovali. Dokonce i Jongup párkrát promluvil. Ale jediný člověk, který celou tu dobu mlčel, byl Youngjae.

Eunhee se posadila zpět do židle i když jsem jí říkala, že taky může jít. Otočila jsem se na pravý bok čelem k oknu od toho květinami, balónky a dary naplněného pokoji.
Bylo mi do pláče. Nečekala jsem sice žádné díky, ale kdyby alespoň něco řekl, byla bych si jistá, že mi to za to stálo.
"Vím, co se ti honí hlavou. Bejt tebou bych nad tím tolik nepřemýšlela." Povzdechla si Eunhee.
"To se ti lehko řekne." Zašeptala jsem.
Nechtěla jsem být zlá, ale nechtěla jsem se s ním tom bavit. Víc než má rána, teď bolelo mé srdce.
"Víš přece, že to pro něj byl šok. Pro nás všechny byl. Ale pro něj...co bys dělala být na jeho místě." Celou dobu mluvila klidně.
Někdy jsem měla pocit, že je starší, než já.
Měla pravdu. Samozřejmě, že jí měla. Chovala bych se úplně stejně.
"A on?...sebral se a nabídl se, že ti daruje krev. A pak se od tebe celou noc nehnul. Musel pro něj ráno přijít manažer, aby ho od tebe dostal pryč. Tak přestaň přemýšlet nad tím, že by mu nezáleželo na tom, co jsi pro něj udělala." Mluvila dál, ale já už jí nevnímala.

Ztuhla jsem v momentě, kdy řekla, co pro mě udělal. Slzy se mi začaly koulet v tichém pláči po tvářích. Dokud jsem neusnula a možná i potom.



Probudila jsem se s trhnutím a zkřivila tvář bolestí. Po tvářích mi stékaly slzy. Stále ochromená strachem, z té až moc živé noční můry, jsem se otočila na hodiny, abych viděla, že je něco po půl osmé večer. V pokoji byla tma.
A byla jsem tu sama. Teta měla v Japonsku moc práce. A když zjistila, že jsem mimo ohrožení života, zavolala mi, že nepřijede. Což jsem čekala. Eunhee se musela vrátit k učení a práci a já nikoho jiného neměla.
Unaveně a vyděšeně jsem si střela slzy z tváří a na chvíli schovala obličej do dlaní.

Zdálo se mi znovu o tom okamžiku na koncertě. Ale tady jsem to nestihla. Youngjaeho zasáhla kulka a on zemřel.
Už jen z té myšlenky mě píchlo u srdce a musela jsem se zhluboka nadechnout, i když to bolelo.
Pohled mi padl na židli u mé postele, která by měla být prázdná. A v první chvíli jsem se té postavy i lekla, než si mé oči přivykly. Na židli seděl Youngjae! Ruku měl opřenou o područku, hlavu položenou na dlani. Spal klidně, nebo tak mi to alespoň přišlo. Měla jsem pocit, že se mi to jen zdá.

Posunula jsem se na kraj postele a natáhla k němu ruku, abych se ujistila, že to není jen výplod mé fantazie. Jemně jsem se špičkou prstu dotkla jeho ruky. Nebyl to sen! Doopravdy tu seděl. Nad mým letmým dotekem se lehce zavrtěl, až mu hlava sklouzla z dlaně a on se s prudkým trhnutím probudil.

Škubla jsem sebou a v první chvíli málem spadla z postele. Takže když otevřel oči a podíval se přímo na mě, doslova jsem visela přes okraj postele a snažila se přemoct bolest, která mi od rány vystřelovala až k srdci.
Beze slov se ke mě naklonil a já jen polka nával bolesti. Podepřel mě a pomohl mi si lehnout zpět na postel.
"To jsi vždycky tak kalamitní?" Zeptal se tiše.
"A ty vždycky chodíš do nemocnice po návštěvních hodinách?" Zdvihla jsem jedno obočí a koutky mi zacukaly.
Přitáhl mi přikrývku až skoro ke krku a lehce se usmál. Pak se posadil zpět na židli. Ale mou otázku nekomentoval. Stejně jako já tu jeho.

Rozlehlo se hrobové ticho. Němě jsem na něj hleděla. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, ale bylo toho tolik, že jsem ani nevěděla, kde začít.
"Doktor říkal, že tě zítra pustí domů." Řekl z ničeho nic a probral mě tak z myšlenkového transu. Kývla jsem místo slovní odpovědi. Bála jsem se, že bych řekla nějakou blbost. Kterých jsem měla na jazyku plno.
Byla jsem tu už skoro týden. A nebyl jediný den, kdy bych litovala toho, co jsem udělala. "Slyšela jsem, co jsi pro mě udělal." Vyhrkla jsem najednou po dalších vteřinách neúnosného ticha.
Pohled mu na okamžik doslova ztvrdl, než se lehce usmál a sklopil pohled na své ruce. Lehce si hrál s prsty a tvářil se tak zvláštně sladce, že mě vážně začal utvrzovat v tom, že je opravdu andělem.
"To bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat, když si mi zachránila život." Při těch posledních slovech ke mě vzhlédla moje srdce v hrudi udělalo přemet.
"Já. ...mrzí mě, co se stalo." Posadila jsem se na posteli a sklopila pohled.
"A co? To že ses málem nechala zabít, nebo že ses přiřítila na pódium jako hurikán a zkazila koncert?" Slyšela jsem ho se zasmát a ihned po něm šlehla pohledem.
"Podle tvého výrazu bych řekl, že spíš to druhý." Lehce se zasmál.
"To neni moc vtipný. To bylo poprvé, co mě honila ochranka." Zasmála jsem se.
"No vidíš, pro mě zase byla novinka, že po mě někdo vystřelil." Taky se zasmál, ale na tom co řekl, nic k smíchu nebylo.
A opět se rozhostilo ticho. Dlouze jsem se na pila vody, kterou jsem měla na nočním stolku. Nevěděla jsem, co víc říct.
"Tak já už půjdu. Je docela pozdě." S těmito slovy se Youngjae zvedl ze židle.
"Jo. Měl by sis taky odpočinout." Poznamenala jsem tiše a hrála si s prsty.

"Dobrou noc."

"Dobrou." Zamumlala jsem.



Po zbytek noci už jsem spala klidně. Naštěstí ani žádná noční můra mě nepoctila svou návštěvou.
PP snídani a vizitě mi opravdu bylo dovoleno jít domu. Tedy až si pro mě přijde můj zástupce. A je s hrůzou zjistila, že to je Youngjae. To on musel podepsat moje propouštěcí papíry.

"No sorry. Já za to nemůžu. Vzal mi to z ruky dřív, než jsem stihla něco udělat." Nafoukla Eunhee tváře.
"Radši bych byla, kdyby mi to musel podepsat papež." Soukal a jsem se naštvaně do trička a s čela u toho jak papiňák.
"Ještě mi řekni, že ho nerada uvidíš?!" Smála se mi Eunhee a pak mi pomohla do trička.
"Koho kdo nerad uvidí?" Nakoukl dovnitř Himchan s pobaveným výrazem ve tváři.
"Vidíš! Takhle zameškaj moc práce!" Ukázala jsem ke dveřím a děkovala bohu, že už mám na sobě kalhoty.
"Tak já napíšu tomu papežovi...a nebo mu rovnou zavolám. Určitě bude nadšenej, že ti musí přijet z Vatikánu podepsat propouštěcí papíry." Smála se Eunhee, až jí zrudl obličej.
"Ať ten podpis odfaxuje." Smál se už i Daehyun.
Všichni se nad tím moc dobře bavili. Tedy aspoň, než přišel i Yongguk s Youngjaem a jejich manažerem.
"Už můžu jít domu?" Podívala jsem se na ty tři s prosbou o pomoc v očích. Ti samozřejmě neměli nejmenší ponětí, co se v místnosti děje.

"No bejt tebou, tak se připravím." Zasmála se Himchan a plácl mě po zádech, až mi rány vystřelila bolest.
"Cože? A na co?" Povytáhla jsem obočí.
Bez vysvětlení mě posadili do nemocničního vozíku. Jako nebudu vám kecat. Byl to bezva pocit, když mě kluci vezli chodbami nemocnice a všichni jen zírali.
Když jsme se ale dostali do haly, polilo mě horko. Před nemocnicí byl šílený dav lidí. Chtěla jsem se zeptat Eunhee, co se děje, ale ona šla vpředu s manažerem kluků.

"Jsi teď celebrita, Noona." Usmál se Zelo když spatřil můj vyděšený výraz.
"Neboj. Vše bude v pohodě." Stiskl mi na okamžik Daehyun rameno, než mě vyvezli ven.
Oslnily mě blesky fotoaparátů a musela jsem krátce zamrkat, abych se vzpamatovala. Co mě ale překvapilo víc, bylo když se začal ozývat nadšený jásot a tleskání. Napřed jsem myslela, že je to kvůli klukům, ale když jsem se rozhlédla, uviděla jsem banery s nápisy jako: Děkujeme, Brzy se uzdrav, Jimin Hero.

Oči se mi naplnily slzami. Vždyť jsem neudělala nic, za co bych si tohle zasloužila. Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu. Připadala jsem si jako ve snu. Prostě jsem tomu nemohla uvěřit.
Youngjae dál tlačil můj vozík a já si připadala jako v transu. Chtěla jsem jim nějak poděkovat, ale nevěděla jsem jak. Až se mu v hlavě urodil další z mých hloupých nápadů.

"Zastav." S těmito slovy jsem se otočila na Youngjaeho. Zmateně povytáhl obočí, ale udělal, co jsem po něm chtěla. Pomalu jsem vstala z vozíku a otočila se nalevo. Zářivě jsem se usmála na fanynky kluků, které mě přišly podpořit, a pak jsem si klekl a a uklonila se. To samé jsem zopakovala i na pravou stranu a i když mě moje rána bolela jak střepy, cítila jsem se šťastná.

Youngjae ke mě doběhl ještě dřív, než jsem stihla udělat další úklony.

Všichni ti lidé mě nadšeně povzbuzovali, nebo na mě volali, abych se šetřila.

"Jsi blázen." Smál se mi Youngjae.

"Na to jsi přišel brzo." Zachechtala jsem se.












[ Pokračování příště!~ ^^ ]
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 30. května 2016 v 19:49 | Reagovat

Úžasný...naprosto skvělý díl.
Jimin a Youngjae...jeden pro druhýho udělali hodně. Jeden druhému zachránil život.
Jsem zvědavá, co bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...

2 Jaera Jaera | Web | 30. května 2016 v 19:58 | Reagovat

Aish... bylo by zajímavé, kdyby se to vážně stalo, že? Teda ne to, že by po klukách někdo vystřelil, ale to, že by se takhle o někoho starali :)
Ale věřím tomu, že zrovna oni by to udělali :) Těším se na další dílek... bude brzy, že jo? Jinak z tvých ukázek leknu a bude ze mě mrtvej čert :-P  :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama