Blind for you - 3 Part

17. června 2016 v 23:52 | ~Tokki~ |  Blind for you [ ON-Going ]


3. Freedom

Doma byla hrozná nuda. Podle lékaře jsem musela ještě tak týden odpočívat. Což znamenalo, že jsem až moc seděla doma a nedělala vůbec nic.
I když to vlastně nebyla pravda. Dveře se u mě netrhly. Buďto to byl pošťák, nebo samy fanynky, kdo mi nosil dary všech možný druhů. Ať už to byly kytky, kvůli kterým jsem si doma připadala jako v květinářství, různých balíčky s hmotnými předměty nebo dokonce jídlo a dopisy, byla jsem tím úplně zasypána.
Ani jsem neměla nejmenší ponětí, kde přišli na mou adresu. A vlastně jsem to ani vědět nechtěla.
Další osobou, která tu teď prakticky bydlela, byla Eunhee.



"Potkala jsem pošťáka." Vrazila do dveří s náručí plnou různých dopisů a balíčků. Vždy, když o ní mluvím, tak se odněkud zjeví. Až mě to začínalo docela děsit.
Takže jsem se ale zas tak moc nenudila. Protože každý balíček jsem sama otvírala a na každý dopis odpovídala. Asi bych si měla vytvořit šablonu a jen ji podepisovat, protože jsem pokaždé psala vlastně to samé.
"Bomba. Polož to někam na zem." Mrkla jsem na ni skrz horu dopisů a balíčků. Jenže nebyla sama. Což mi došlo až ve chvíli, co jsem zaregistrovala toho sněhuláka za ní.

Podívala jsem se na kalendář na zdi a zpět na toho zakuklence.


"Jdeš o pár měsíců dřív." Snažila jsem se nesmát, když ze sebe Youngjae sundaval všechno to maskování.
"Moc vtipný. Víš kolik fanynek je venku?" Zamručel podráždeně a hledal, kam by si sedl. Ale všude bylo plno.
"Ta ani neví, jestli prší, nebo svítí sluníčko. Myslím, že bere ta doktorova slova až moc vážně." Poznamenala Eunhee a shodila dopis na odeslání z křesla do krabice, aby si Youngjae mohl sednout.
"To neni pravda!" Našpulil a jsem rty a vrhla se po další krabici.
Už jsem dostala dokonce i telefon a tablet. Docela mi vyráželi dech, jak byly fanynky B.A.P bohatý. To já přemýšlela, jak tenhle měsíc vůbec zaplatím nájem.

"Jedla jsi vůbec od chvíle, co jsem odešla do práce?" Zahulákala na mě z kuchyně.
"Nebyl čas." Zamumlala jsem a podívala se na Youngjaeho, který jen tiše seděl a lehce se usmíval.
Navštěvoval mě kdykoli mohl. Přišlo mi to milé. Ale na druhou stranu jsem si připadala jen jako přítěž. Ale dneska mi přišlo, že se nepřišel jen tak zeptat, jak mi je.
"Náš šéf by s tebou chtěl mluvit." Vypadlo z něj po chvíli mlčení. Povytáhla jsem obočí a odložila balíček stranou.
"O čem?" Zeptala jsem se ho překvapeně.
"To netuším. Bylo mi jen přes manažera řečeno, že tě mám přivést, až se na to budeš cítit." Pokrčil rameny.
Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, co po mě asi tak můžou chtít. Ale nic normálního mě nenapadlo.
"Klidně hned?" Usmála jsem se zářivě.
"Cože?" Ozvalo se dvouhlasně, jak od Youngjaeho tak i Eunhee vystrčila hlavu z kuchyně.
"Přiznejme si to. Čím déle se to bude odkládat, tím víc budu k neudržení. Navíc to tu vypadá, jako by se tu vyzvracela pošta. Už potřebuju ven." Zasmála jsem se a úlevou zjistila, že už mě má rána tolik nebolí.

Takže jsme vyrazily. Překvapilo mě, když nás Youngjae dovedl až k autu naproti přes ulici. Netušila jsem, že má řidičák. Natož auto. Načež mi okamžitě vysvětlil, na můj překvapeným výraz, že ho má půjčený od manažera.
Eunhee samozřejmě musela jet taky. Napřed se vymlouvala, že potřebuju doprovod. Ale nakonec přiznala, že by se sama mezi všema těma krabicema bála, že na ni něco vyskočí a zabije jí to. Spokojeně se posadila dozadu, zatím co mi Youngjae galantně pomáhal na sedadlo spolujezdce.


Když zavřel dveře a obcházel auto, aby mohl nasednout na místo řidiče, všimla jsem si ve zpětném zrcátku, jak se Eunhee potutelně usmívá.
Začínala jsem mít pocit, že jí z toho všeho začínalo hrabat. Anebo se tak moc těšila, že by mohla vidět Daehyuna.
Cestou jsem přemýšlela, co po mě asi jejich ředitel chce. Ale nemohlo to být nic dobrého, když si mě pozval takhle. Začala jsem být nervózní. A cestou k té velké kanceláři už se mi klepala kolena. Sekretářce sdělil, kdo jsem a kam mě má dovést, až vyjdu ven. Zřejmě měl strach, abych se tu neztratila. Anebo abych sama nešla domů.
Pak se na mě otočil a usmál se.

"Neměj strach. Určitě ti nechce nic hrozného." Krátce mi položil dlaň na rameno a jemně ho stiskl. V tu chvíli mnou projel příjemný mráz.
Doufala jsem, že má pravdu. Ale stejně jsem byla nervózní jak sáňky v létě, když mě sekretářka ohlásila a pustila mě do velké místnosti.
Za velkým luxusním psacím stolem seděl chlápek tak kolem čtyřicítky. Byl vcelku obyčejný. A jediné, co na něm vyčnívalo, byl jeho velmi drahý oblek. Zvedl pohled od papírů, které držel v rukou a usmál se na mě.
V tu chvíli jsem snad i slyšela ten šutr, co mi seděl na prsou, propadnout podlahou.
"Dobrý den. Jmenuji se Park Jimin. Ráda vás poznávám." Hluboce jsem se uklonila a též se na něj usmála, když jsem se znovu narovnala.


"Potěšení je na mé straně. Jsem Kim Tae Song, ředitel společnosti. Pojďte, posaďte se." Pokynul mi rukou ke dvěma koženým křesílkům.

Přešla jsem až k jednomu z nich a posadila se. Bylo to sice pohodlné křeslo, jenže pro mé zranění zas tak moc ne. Ale Uměla jsem dobře ovládat svůj výraz, takže jsem jen s úsměvem čekala, co mi chce říct.
"V první řadě bych vám chtěl poděkovat, že jste nasadila svůj život za našeho svěřence." Začal s úsměvem, ale pak zvážněl.
Na sucho jsem polkla a čekala co přijde. V hlavě se mi přehrávaly všechny možné i nemožné scénáře.
"Teď je ale velmi důležité uklidnit veřejnost. Určitě už jste byla obeznámena s tím, že střelce se stále nepodařilo dopadnout." Obočí se mu stáhlo a čelo vyplnily tlusté vrásky.


Věděla jsem to moc dobře! Už v nemocnici za mnou byla policie a vyšetřovatelé, kvůli mému svědectví, ale nepomohlo to vůbec ničemu. Zbraň se našla přesně na místě, kde ta dívka stála, ale bez otisků. Takže bylo vyšetřování v mrtvém bodě. Pokýval a jsem hlavou, protože jsem souhlasila s tím, co mi říkal.
"Chceme tedy uspořádat setkání s novináři a byl bych moc rád, kdybyste se toho zúčastnila." Nespouštěl ze mě pohled a s tázavým pohledem očekával mou odpověď.
"Samozřejmě, že se zúčastním." Věděla jsem , že je to správné rozhodnutí.
"Skvělé." Usmál se. Přišlo mi, že teď spadl kámen z hrudi jemu.


Pak se mnou ještě řešil prohlášení o tom, že to co jsem učinila, jsem učinila z vlastní vůle, a že dostanu odškodnění. Když jsem si přečetla číslo, které stálo ve smlouvě, u kterého bylo napsáno, že je to částka shodující se s Youngjaeho pojištěním, málem se mi protočily panenky. Takovou částku jsem si nepředstavovala ani ve snu. Hlavně jsem ani nic nechtěla. Ale když mu sdělil, že sám Youngjae na tom trval, nezbývalo mi nic jiného, než to přijmout.
Ale stejně jsem se cítila blbě, protože pro peníze jsem to vážně nedělala.
Stále jsem váhala, jestli podepsat nebo ne. Bylo by to krásný a taky by to vyřešilo spoustu mých problémů, ale já prostě nemohla.

"Slečno Park." Oslovil mě a já zvedla pohled.
"Jestli je tohle na vás moc, měl bych pro vás jiné řešení." Usmál se na mě. Nechápavě jsem povytáhla obočí.
"Zjistil jsem si o vás a o vaší přítelkyni nějaké informace a četl jsem, že máte obě velmi skvělou průpravu v herectví a moderování. A navíc byste měly letos ukončovat školu." Mluvil a já ho napjatě poslouchala.
"Takže to můžeme udělat takto. Společnost se postará o výdaje za Váš pobyt v nemocnici a vy a Vaše přítelkyně se přidáte k naší společnosti. Což bude pro obě strany výhodné." Usmál se široce.
Vyrazil mi tím dech. A to nejen tím, že si vyhledal něco o mě. Ale i to, že do toho zatáhl i Eunhee.
Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem na něj němě zírala.
"Nechte si to projít hlavou. Ale dejte mi vědět, co nejdříve, ta možnost tu nebude navždy." Podal mi svou vizitku s telefonním číslem přímo na něj.


Jen jsem přikývla a s rozloučením opustila místnost.


Nepřítomně jsem následovala sekretářku chodbami a čas od času se podívala znovu na tu vizitku.
Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli je to dobrej nápad. Ale rozhodně jsem neměla v plánu to hned Eunhee říct. Napřed jsem si chtěla spočítat všechna pro a proti.
Sekretářka se zastavila a já do ní málem vrazila. Pokynul a mi rukou ke dveřím od zkušebny odkud se ozýval šťastný smích. Usmála jsem se a poděkovala jí. Ještě chvíli po tom, co odešla jsem tam jen tak stála, než jsem uklidila vizitku bezpečně do kabelky a vzala za kliku.

"Noona! Už jsme se báli, že tě tam ředitel vězní!" Přivítal mě nadšeně Zelo.
"Všechno v pohodě?" Zeptal se Youngjae téměř okamžitě. Všimla jsem si, jak Eunhee na okamžik spustila pohled z Daehyuna a s přivřenýma očima si mě prohlížela.


"O nic velkýho nešlo. Jen o nějaký papíry a o tu tiskovku." Usmála jsem se na něj.
Svým způsobem jsem strašně chtěla hned vyblejt celou tu novinu o tom, že bychom tu s Eunhee mohly pracovat, ale na druhou stranu jsem si to chtěla nechat pro sebe do chvíle, než si to pořádně rozmyslím a rozhodnu se.


Youngjae nás pak odvezl domu. Teda jen mě. Eunhee musela do práce. Nebo na to se vymluvila. Ale já tak trochu tušila, že je v tom něco jiného. Nebo možná spíš někdo.
"Doprovodím tě dovnitř." Řekl Youngjae, když už jsem chtěla vystoupit z auta. Pořád jsem byla z té nabídky tak trochu mimo.
Zastavila jsem se a otočila se s úsměvem na něj.
Položila jsem ruku na tu jeho a zavrtěla hlavou. Před domem stálo pár dívek a já rozhodně nechtěla, aby se dostal do problémů. Pohled mu sjel na mou ruku a jemně se usmál.

"Uvidíme se." Dodala jsem a pak vystoupila. Přikývl místo odpovědi.
Přešla jsem přes ulici a slyšela, jak odjíždí. Ty holku mě hned zatkly a začaly se vyptávat a chtěly se se mnou vyfotit. Nevadilo mi to. Nikdy jsem nebyla proti popularitě. Proto jsem chtěla bejt herečkou. Pak jsem ale všechny poslala domů, protože už bylo vážně pozdě.


Vystoupala jsem po schodech ke svému bytu, celou cestu si hraje s klíčem a v ruce. Koutkem oka jsem si všimla balíčku před dveřmi, ještě než jsem stihla odemknout. Vzala jsem jej tedy do ruky a teprve potom odemkla.
Vstoupila jsem do bytu a hluboce si povzdechla. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Co vlastně chci. Jestli je dobrý nápad, vzít tu nabídku od TsEnt.


Skopal jsem boty z nohou a zhluboka se nadechla, až mi zacukaly koutky bolestí. Vešla jsem do obýváku a položila balíček na volné místo na stole.
Byla to vážně lákavá nabídka, a možná už jinou takovou nedostanu. A možná by bylo opravdu nejlepší, kdybych to probrala i s Eunhee, když se jí to také týkalo.
Se skleničkou v ruce jsem se posadila na zem za konferenční stolek v obýváku a vzala do rukou nůž, kterým jsem otevírala balíčky.


Otevřela jsem tu krabici, kterou jsem přinesla. První co mě udeřilo, byl zápach. Neuvěřitelně silný zápach tlejícího masa. Na sucho jsem polkla a zvedla z vrchu kus papíru.
Pod ním č krabici ležela mrtvá krysa. Zalapala jsem po dechu a ruce se mi roztřásly. Otočila jsem pomalu ten papír a přečetla si vzkaz.

Nejsi nic jiného, než krysa.
Dopadneš stejně.

Zachvěla jsem se a mé tělo i mysl zachvátila panika. Zahodila jsem vzkaz a chtěla jsem vstát. Jenže nohy mě zradily a já skončila na zemi. Odplazila jsem se z místnosti.

Vyděšená k smrti jsem na sebe převrátila židli v kuchyni, na které jsem měla kabelku, jen abych našla telefon. Židle mě opěradlem prudce udeřila do hlavy a já i přes ty hvězdy, které mi tančily před obličejem po slepu vytočila číslo. Když se ozvalo: Volaný účastník není dostupný, do očí se mi nahrnuly slzy. Zavěsila jsem a vytočila jiné číslo.
Poprvé to spadlo do hlasové schránky, tak jsem to zkusila znovu.


"Jimin?"



"Pomoc!~"














[Pokračování příště~ ^^]
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 18. června 2016 v 10:12 | Reagovat

No to nemůžeš myslet vážně!!! Jako... jaks to mohla takhle seknout?? Ženská, ty mi to děláš schválně, že jo??? Grrrr... Netrpělivě čekám na další díl.

2 Hatachi Hatachi | Web | 18. června 2016 v 21:47 | Reagovat

No...to jako...co ten konec? Takhle useknutý, no to je snad mistrovský dílo !!!
Netrpělivě čekam a moc se těšim na další díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama