PlayBoy Chapter 1

26. června 2016 v 17:29 | ~Tokki~ |  PlayBoy [ ON-Going ]



1. I might not make it…this time


"Nevím, proč ti to vlastně znovu řikám." Zavrčela jsem podrážděně na svou nejlepší kamarádku.
"Jen mě to zajímá. Dyť není tak zlej…." Našpulila rty, a myslela si, že mě tím tak obměkčí. Její dlouhé havraní vlasy se jí při tom zhouply a pár vln jí sklouzlo i přes oči, což lehce spravila tím, že pohodila vlasy zpět dozadu.
Jakmile se stočila řeč k tomuto člověku, měla jsem žluč v krku a nadávky na jazyku. Pro toho člověka jsem neměla, a nikdy nebudu mít pochopení. Ale moje kamarádka Vera to prostě pořád nechápala. A myslím si, že ani nepochopí.
Lee Vera byla nádherná dívka. S vlasy černými jako uhel a očima zelenýma jako nefrit. Postava modelky, a to včetně dlouhých nohou. Byla ten typ, co se krásně usmíval, ale když jí člověk naštval, tak jste chtěli stát co možná nejdál. Byla okouzlující a každej kluk by jí padl k nohám. Tedy, kdyby už nebyla zadaná.
"To myslíš vážně?" Skočila jsem jí do řeči a prudce se na ní otočila od své skříňky, do které jsem skládala některé své věci.


"Je to Jongin! Moc dobře víš jakej je!" Rozhodila jsem rukama, abych tak dodala váhu svým slovům. Ale možná jsem vypadala spíš jako skřítek vlající ve větru.
Alespoň oproti Veře jsem si tak připadala. Ono taky byla jednou z nejvyšších holek na škole. A když si pro ni přišel její přítel Park Chanyeol, tak jsem si připadala, jak hovno na chodníku pod dvěma mrakodrapy.
"Jaký je?" Povytáhla svoje krásně upravená obočí a usmála se u toho na půl koutku. Měla jsem pocit, že se dívá někam za mě, ale moc dobře jsem jí znala. Moc dobře neudržela pozornost na jedné věci. Kor jestli to co viděla, bylo mnohem zajímavější než moje vzteklé štěkání.
"Je to sukničkář. Dost bych se divila, kdyby na svým seznamu neměl skoro každou holku na škole. Myslí si, že mu patří celá planeta? Arogantní debil to je! Ve škole skoro nedává pozor a přesto má dobrej prospěch?! Prosím tě…mám pocit, že snad i uplácí učitele…mám pokračovat?" Naštvaně jsem třískla se dveřma od skříňky a otočila se na svou kamarádku, která se jen culila.

"Jen pokračuj." Ozval se vedle mě pobavený mužský hlas.

Okamžitě ve mně začala vřít krev. Ten hlas jsem znala až moc dobře, abych nepoznala, kdo to je. Ježili se mi z něj chloupky na zátylku, a to ne zrovna v dobrém. Pootočila jsem hlavu, abych potvrdila, co už jsem věděla. O vedlejší skříňku se nonšalantně opíral Kai a se založenýma rukama mě pozoroval. Vlasy mu lehce padaly do očí. Asi si myslel, že je to sexy….

"Rád se o sobě dozvím něco novýho." Potemněle se usmál jedním koutkem, přičemž mu v očích zajiskřilo. Odtáhl se od skříňky a udělal krok směrem ke mně.
Žaludek se mi zhoupl. Měla jsem pocit, že mu brzy ohodím ty černý roztrhaný džíny. Nemůžu popřít, že Jongin byl hezkej, ale hnusilo se mi to, co dělal. Jak už jsem řekla své kamarádce, každé holce se dostal pod sukni. A už to bude nějakej ten pátek, co se nalepil na mě. Ale já mu tohle prostě nebaštim. Nejsem husa a nestojím o známosti na jednu noc.

Jongin byl nejpopulárnějším klukem na škole. Každá ho chtěla. Každá si taky myslela, že ho bude mít napořád. A věřily tomu, i když je hrubě odkopnul. Kolikrát už jsem ty jeho rozchody zahlédla. Nestál mi za to, abych mu věnovala byť jen špetku své pozornosti.

Tak nízko u mě byl….

"Polib mi!" Zavrčela jsem a ukázala m záda, protože jsem s ním prostě nechtěla ztrácet čas.
"To bych moc rád!" Zamručel, ale já ho ani nevnímala.
"O tom si můžeš nechat leda tak zdát!" Zvolala jsem za ním se zvednutou rukou do vzduchu jako, že jsem s ním skončila.
"Neboj se Minnie, nechám."



A takhle to bylo pořád. Vytáčel mě k šílenství a ještě si to užíval. A já z toho mezi tím umírala. Přála jsem si, aby mi dal pokoj. Přemýšlela jsem, jestli by se tak stalo, kdybych se s ním vyspala. Ale to jsem okamžitě zvrhla. Tak nízko prostě neklesnu.
S povzdechem jsem naházela do kufru svoje věci. Celý tenhle rok byl nějak vzhůru nohama. Napřed mi nevychází hodiny, pak mi mou vytouženou zkoušku posunou na úplně nemožný termín a teď?....
Rodiče mi asi před týdnem oznámili, že jedou na delší obchodní cestu do Afriky. Chápala jsem to. Co víc, byla jsem ráda, že spolu jedou. Ale to, že dali volno všemu služebnictvu a posílají mě k někomu úplně cizímu, to fakt nezkousnu.
Pochopila bych, kdyby mi pronajali byt, nebo mi zamluvili hotel. Jenže to by bylo asi na mě moc zodpovědnosti. Asi by je to děsilo víc, než, kdybych zůstala doma úplně sama. Ale to by taky nešlo.
Na to jsem se taky ptala…

Místo toho mě tedy chtěj poslat k dítěti jejich bohatých známých. Že prý má volný pokoj, a že to alespoň nebudu sama.
Jenže to já právě potřebovala. Chtěla jsem být sama. Potichu a v klidu se učit na zkoušky. Ale to neee….já prostě budu muset trpět!

Mrskla jsem poslední triko do kufru a prudce ho zavřela. V minulém životě jsem asi někomu něco udělala, když si to na mě karma takhle pěkně vybírala. Ale pravda je, že mohlo být ještě hůř. Tak jsem jen s povzdechem naházela zbytek svých osobních věcí do posledního kufru a bezpečně ho zavřela.
Moje hanba, že mě nenapadlo přemýšlet o tom, jestli budu dělat spolubydlící holce, nebo klukovi, ale nějak mě to v tom všem proklínání ani nenapadlo.

Ptala jsem se dokonce Very, jestli by mě neosvobodila a já nemohla zůstat u ní. Jenže ona nemá zrovna velkej byt a bydlí v něm s mámou a malým bráškou. Takže to nepřipadalo v úvahu, i kdyby na to kývla.
S ocasem mezi nohama jsem tedy poslušně nastoupila v neděli odpoledne do auta s naším řidičem a nechala se odvézt. To jsem si rovnou mohla podepsat papír, že chci do pekla….

Byla to jedna z těch bohatých čtvrtí okolo naší školy. A musím říct, že já sama bych brala tady bydlet, kdyby rodiče nebyli tak úzkoprsí co se mé výchovy týče. I ta představa, že jsem na vysoké je vůbec nevyváděla z míry. Ba naopak. Někdy jsem měla pocit, že v jejich očích jsem pořád malé dítě, které se o sebe neumí postarat samo.
Když auto zastavilo před jednou z vysokých bytovek, kde vlastně v každém patře byly maximálně 4 byty, povytáhla jsem obočí v údivu, že si ten prďola může tohle dovolit. A pak mi došlo, že to asi stejně platí rodiče té osoby, takže jsem se jen pokřiveně usmála pro sebe a vystoupila ven.

Řidič se ochotně nabídl, že mi pomůže se zavazadly až nahoru, než odjede. Až odjede, tak vlastně začne i jeho dovolená. Nechtěla jsem ho od ní zdržovat, protože to byl vážně moc hodný pán, ale dva cestovní kufry plus asi tři tašky, bych vážně sama neodnesla.
Neříkám, že jsem nějaká princeznička, co potřebuje velkej luxus, ale jsou prostě některé osobní věci, bez kterých se neobejdu. Pevně jsem sevřela ucho tašky, kterou mi náš řidič dovolil vzít, než jsem vešla dovnitř.
Hala byla zdobná, jak v nějakém zahraničním sídle, až to působilo kýčovitě. Vrátný mě krátce vyzpovídal, než mě pustil dovnitř i s instrukcemi, kam dál.

Až ve výtahu, kde hrála ta šíleně monotónní instrumentální hudba, mi došlo, že jsem vážně nervózní. Kousala jsem se do spodního rtu, abych se alespoň nějak udržela v pozoru. Nesnášela jsem totiž tyhle situace. Když jsme tedy došli před dveře, srdce mi v hrudi tlouklo tak rychle, že jsem myslela, že se z nervozity na místě pozvracím.
Propustila jsem našeho řidiče, že už to zvládnu sama. A i když se mnou chvíli smlouval, nakonec se mi ho povedlo přesvědčit a on odešel. Teprve až když bylo výtah s jeho osobou pryč, jsem si dovolila zazvonit.
Sice jsem měla kartu, kterou mi předal otec, ale bože, bylo by to jako vloupání. Tak jsem tam čekala, a doufala, že ta osoba je doma. Hruď se mi svírala a srdce mi několikrát poskočilo, když se dveře začaly pomalu otevírat.
Jenže pak jsem si opařeně sedla na zadek. Ve dveřích stál totiž Kai. Vykulila jsem na něj oči.

"To se mi snad jenom zdá!" Zakňučela jsem a rozhlédla se, jestli nejsem na špatném patře, nebo u špatných dveří. Ale nic tomu nenapovídalo. Což znamenalo, že jsem totálně v řiti!

"Ahoj krásko, taky tě rád vidím." Popošel ke mně blíž, takže jsem měla jeho intimní partie přímo před obličejem. Vzhlédla jsem k němu, což na jeho tváři vykouzlilo další ďábelskej úsměv.
"Tohle se mi líbí!" Zavrčel. Jenže se mnou to vůbec nic nedělalo. Až mi proběhlo hlavou, jestli nejsem náhodou lesba.
"Jongin-ah nech toho." Protočila jsem panenky. Lehce se tomu zasmál a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy.
"Takže to znamená, že jsme teď spolubydlící, co?" Zeptal se mě, když vzal i poslední zavazadlo dovnitř a zabouchl dveře.

Nevím, proč mi to cvaknutí přišlo tak definitivní. Jako by už nebylo úniku. Zachvěla jsem se a jen na jeho otázku kývla. Pak mi zběžně ukázal celý ten obrovský byt, než mě zavedl k mému pokoji.
"Ten vedle je moje ložnice. Neboj se mě kdykoli navštívit, když se budeš cítit osaměle." Zazubil se a myslel si, že mě snad navnadí.

Bože jak naivní byl. Prostě kluci a jejich neutuchající chuť na někoho skočit. Teda spíš to byl hlavně jeho případ. Asi po sté, co jsem vkročila dovnitř, jsem protočila panenky nad jeho sexistickými poznámkami a otevřela dveře do pokoje.
Byl to opravdu pěkný pokoj. Malý, s postelí pod okny u země a s psacím stolem a šatníkem. To přesně mi stačilo. Nic víc jsem nepotřebovala.

"Díky, ale tak zoufalá fakt nejsem." Zavrtěla jsem hlavou a vzala dva kufry do pokoje. Zatím, co jsem si pokoj pořádně prohlížela, Kai nanosil dovnitř zbytek.

"No dobře. Zabydli se, vybal si. Kdyby něco, tak budu vedle, koukat na porno a honit si ho." Olízl si rty a sjel mě pohledem, než se otočil k odchodu.




"No to si děláš srandu ne?" Chechtala se do sluchátka Vera. Mě to tedy zas tak vtipný nepřišlo.
"Kéž by." Povzdechla jsem si dost hlasitě, abych tak zdůraznila, jak moc jsem v háji.
Na druhé straně se ozvalo vzdálené zachichotání. Bylo mi jasné, že už mě zase neposlouchala.
"Mohla jsi mi říct, že tam máš Channyho." Zabručela jsem otráveně.
Byly spolu tak dlouho a i tak mi přišlo, že jsou stále ve fázi líbánek. Začínalo mi to lézt krkem.
"Promiň. Už musím jít. Dáme řeč zítra ve škole!" Vyhrkla a ani mě nenechala odpovědět, než zavěsila.
S povzdechem jsem položila telefon na stůl. Modlila jsem se, abych se z týhle noční můry probudila. Ale to jsem si taky mohla přát sníh v červenci a vyšlo by to nastejno.

Zakručelo mi v žaludku a mě tak došlo, že jsem vlastně ještě dneska nic nejedla. To kvůli stresu.
A protože s prázdným žaludkem se blbě studuje, vylezla jsem ze svého pokoje a napřed se rozhlédla po chodbě, než jsem vyrazila do kuchyně, abych si něco uvařila.

Už jsem měla nakrájenou zeleninu, ale stále držela v ruce nůž, když se kolem mého těla obtočily dvě silné paže.
"Co to kutíš?" Zabručel mi Jongin do ucha a jeho dech mi ovál krk. Vlasy na zátylku se mi z toho zježily a musela jsem se zhluboka nadechnout, abych zahnala nával nevolnosti, přičemž jeho ruce sklouzly přes moje břicho až na boky.
Prudce jsem se otočila, pevně svírajíc nůž v ruce a s výhružným pohledem ve tváři.

"Ustup, nebo ti ufiknu nádobíčko a přišiju ti ho na čelo, takže budeš vypadat jak zvadlej jednorožec." Zavrčela jsem na něj.

Jongin zvedl ruce nad hlavu, jako že se vzdává a hluboce se u toho smál. Asi mu to přišlo vtipný, ale já nežertovala.
Nakonec jsem se ale slitovala a společně jsme se navečeřeli. Hlavně i kvůli tomu, že to byla jeho kuchyně a jeho jídlo. Asi budeme muset probrat nějaká pravidla, protože takhle to moc fungovat nebude. A já si budu připadat dost blbě.
Vrátila jsem se do pokoje a vrhla se na učení. A po pravdě ani netuším, jak dlouho jsem se učila, když jsem zaslechla divný zvuky.

Zaposlouchala jsem se, ale nedokázala jsem to identifikovat. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly něco okolo půl dvanácté. Potichu jsem se vykradla z pokoje, protože ty zvuky mi přišly vážně divné.
Na chodbě byly slyšet o něco lépe a přišlo mi, že vycházejí z Kaiova pokoje. Po špičkách jsem došla až k pootevřeným dveřím a jen nakoukla dovnitř. Tak aby mě nebylo vidět. To co jsem ovšem viděla uvnitř, jsem fakt vidět nepotřebovala.
Měla jsem perfektní výhled na Kaiovu postel.

Ležel na ní, zmítající se v křečích rozkoše. A ty zvuky, které jsem nedokázala před tím identifikovat, bylo jeho sténání. Ruku měl obtočenou okolo své délky, a i když se mi hnusil, musela jsem uznat, že zrovna malý tam dole nebyl. Občas se prohnul v zádech a zasténal o něco hlasitěji, jak se snažil, se zavřenýma očima představit něco, nebo někoho.
Napřed se mi zvedl žaludek, ale po chvilce poslouchání mi došlo, že tam stále stojím a sleduj ho, jak nějakej úchyl. Kousla jsem se do spodního rtu a chtěla odejít. Už jsem byla otočená zády, když z jeho úst vyšel hlasitý stén s mým jménem hned vzápětí.

Zamrzla jsem na místě a nedokázala jsem se ani pohnout. Srdce jsem měla až v krku a mezi stehny ucítila horko.
Napřed jsem si myslela, že jsem byla odhalena, ale když jsem se otočila zpět, stále přirážel do své ruky. Ještě několikrát mé jméno zopakoval, než vyvrcholil.


Ale to už jsem radši utekla, než by mě opravdu přistihl, jak ho šmíruju.









[ Pokračování příště~ ^^ ]
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 26. června 2016 v 19:07 | Reagovat

No ty vole...ten konec byl hustej O_O
Ale jako celý je to skvělý. Hlavně ty jejich slovní přestřelky.
A Kai je docela odvážnej, když se honí a ví, že by mohl být odhalený. A jako že byl, že?
No jsem zvědavá, co bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl ;-)

2 Týna Týna | Web | 26. června 2016 v 19:41 | Reagovat

WOW nic jiného mě nenapadá :-)

Moc se těším a netrpělivě čekám na další díl :-)

3 Tereza Tereza | 27. června 2016 v 13:56 | Reagovat

Tohle je super , strašně se mi líbí nadržený Kai 😈. Moc se těším na další díl :-)

4 Jaera Jaera | Web | 27. června 2016 v 21:40 | Reagovat

No ty kokos :O Tak tohle je teda zážitek!!
Já teda po pravdě Kai ráda nemám, protože mi přijde přesně takový, jak ho tu popisuješ, ale tohle je hodně zajímavé :D
A ten konec... něco mi říká, že počítal s tím, že bude přistižen 3:)
Jsem zvědavá na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama