Fantastic Baby - 14.I wanna be loved!...

20. prosince 2016 v 14:39 | ~Tokki~ |  Fantastic Baby [ ON-Going ]


I ty Japonské koncerty proběhly poklidně. Vraceli jsme se hned tu noc po posledním koncertu, takže jsem byla strhaná jako kůň a celou cestu tvrdě prospala. Naše album se prodávalo jako vzteklé. Až jsem tomu opravdu nemohla uvěřit. Vše se tak nějak ustálilo, což se mi vážně docela ulevilo. Další den byl volný. A protože den na to jsme se měly připravovat na další debutové aktivity, všechny jsme si řekly, že nejlepší bude, válet se doma a ani se nehnout. Ale to moc neprošlo. Hned po snídani jsme měly návštěvu. Tedy hlavně pro mě to bylo překvapení, když Seunghyun celý v kůži čekal před domem na motorce.




"Co myslíte, že si mám vzít na sebe?" Pobíhala jsem z pokoje do koupelny a nemohla se rozhodnout, co udělat dřív. Jestli si upravit vzhled, nebo si vybírat oblečení.
"Je mi to fuk, hlavně jestli pro mě přijede Seung Ri."
"S vaším štěstím se hned vybouráte." Smála se jí Monkey.

"Co ty víš. Starej se o sebe." Vyplázla na ni jazyk a odkráčela do pokoje. Ještě jsme slyšely tvrdé bouchnutí dveří. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a vrátila se ke svému zběsilému pobíhání. Nakonec jsem si ale musela pomoct sama, protože Yuna se tvářila jako největší oukropeček, že to není Jiyong. Tak jen doufám, že to ukutili společně, protože nevím, jak bych to pak všechno poslouchala.



"Dobré ráno, lásko." Zasmál se sladce, jakmile jsem vyšla ven. Celá jsem nad tím oslovením zkoprněla. Stále jsem si nedokázala zvyknout, že jsme spolu. Bylo to tak strašlivě nereálné. Pokaždé jsem se musela štípnout do ruky, abych se ujistila, že jsem vzhůru. Podal mi helmu a s tou svou na hlavě přehoupl nohu přes motorku. Zajímalo by mě, jak to v té kůži musí táhnout. I když já na tom byla celkem podobně. Kývl za sebe, abych si nasedla. Rychle jsem si zapnula popruh helmy a přistoupila k němu. Chytila jsem se ho a vyhoupla se přímo za něj. Jakmile jsem pohodlně seděla, tedy jak jen to šlo, pootočil hlavu. Úplně jsem cítila, jak se usmívá.

"Pevně se mě drž." Prohlásil rozhodně. A tak jsem ani na okamžik nezaváhala a obtočila mu ruce kolem pasu. Takže jsem se k němu naprosto pevně přitulila, což bylo dokonalé.
Jeli jsme celkem dlouho, což mě udivovala. Ale věděla jsem, že i kdybych se zeptala, nic by mi o cíli cesty neřekl. Dojeli jsme až téměř k jedné z malých vesnic za Soulem. Tam někde mezi lesy stála malá chaloupka. Zastavil na nenápadném plácku před ní a pomohl mi sesednout.

"Mé útočiště." Usmál se hřejivě a vedl mě dovnitř. Opatrně jsem si stáhla helmu z hlavy, abych si to tu mohla pořádně prohlédnout. Nic krásnějšího jsem opravdu ještě neviděla. Chaloupka byla jistě znovu zrekonstruována. Ale i tak na sobě nesla cosi kouzelného, protože mě ihned očarovala.

Seunghyun rozdělal oheň, zatím co jsem se uvelebila před krbem. Ono se to nezdálo, ale venku už vážně začínalo přituhovat. A to nepočítám to, že jsme tu v horách.

"Počkej, takhle nastydneš!" Zavrčel a došel ke skříni, která stála blízko u hlavních dveří. Po chvíli mě donutil vstát a natáhl na zem dlouhou huňatou kůži. S jednou velkou si pak sedl vedle mě a oba nás do ní zabalil. Bylo mi tak strašně dobře v jeho blízkosti. Až mi bylo smutno, že byl v tuto chvíli jedinou rodinou, kterou jsem měla.

"Jací asi jsou." Šeptla jsem. Můj hlas zanikl v praskání ohně. Ležela jsem s hlavou položenou na Seunghyunově klíně a snažila jsem se hledět do ohně. To přiznání mě stále pálilo v hrdle.

"Stejně by mě zajímalo, proč by se vzdávali někoho, jako jsi ty." Pohladil mě po vlasech. Nebyla jsem si úplně tak jistá, že to byl přesně ten typ útěchy, který jsem potřebovala slyšet. I když se tedy doopravdy snažil. A proto jsem se na něj s úsměvem otočila. Nijak ho to nevyrušilo. Jako by pro něj má přítomnost byla zcela zřejmá. Musím uznat, že i já jsem se v jeho přítomnosti cítila tak normálně. Jako bychom, už spolu byli spoustu let. A dokonce bych si dokázala představit, že bychom žili na tak odlehlém málem místě, jako byla tato chaloupka. Znova mě pohladil, ale tentokrát po tváři. Ten dotek byl tak nesmírně příjemný, až mě z toho mrazilo podél páteře.

"Myslíš si, že tam někde jsou?" Vznesla jsem tu otázku, na kterou jsem si usilovně přála znát odpověď. A nejen to. Chtěla jsem doopravdy zjistit, kdo vlastně jsem. Co když mé jméno je jiné. Co když jsem měla být úplně někým jiným. Jako by mi snad uměl číst myšlenky, se lehce zasmál.

"Miluji tě, ať se jmenuješ jakkoli. Protože to jaká jsi ve svém srdci, to se nemění." S úsměvem mi položil ruku kousek od místa, kde tam pod kůží vyrovnaně tlouklo mé srdce. Asi bych se měla usmát, když mi složil takovou krásnou píseň pro mou duši. Jenže já to jakoby necítila. Zřejmě si to stejně zase někde přečetl, jak to rád dělával. Jenže já prostě měla pocit, že bez mámy a táty je můj život tak nějak neúplný. I kdyby mě mohl milovat až k smrti, nikdy by nenahradil takové to teplo rodinného krbu. Takže jsem na něj jen dále hleděla a přemítala nad odpovědí.

"Nechceš se radši projít? Čerstvý vzduch by ti pročistil hlavu." Usmál se s nadějí v hlase. A zřejmě měl pravdu. Sice to teplo krbu rozehřívalo ty ledy, které jsem v sobě bolestně skrývala, ale nikdy se to s čerstvým vánkem nedalo byť jen srovnávat. A protože už mě bolel od toho ležení celý člověk, nemohla jsem nesouhlasit. S chutí jsem se chytila jeho ruky a zvedla se ze země.

"Jak jste se vlastně poznaly? Myslím jako skupina." Usmál se. Procházeli jsme po úzké stezce, která vedla z lesa ven. Už mi ten čerstvý vzduch nepřipadal jako dobrý nápad, protože tvrdě profukoval skrz kůži oblečení a zahryzával se do mého těla. Ani bych se nedivila, že kdybych si odplivla, změnily by se mé sliny v led.


Kdy jsme se poznaly? To už je vážně dávno. Doufejme, že si nemyslel, že bych si to snad mohla zapamatovat úplně do detailů. Ale i tak jsem se zamyslela a pomalu začala odříkávat první den v nové škole.
Vešla jsem do třídy plné dětí. Před tabulí stála moc mile vyhlížející učitelka, ale já to nějak přehlížela. Hlavně jsem se snažila nezakopnout, nebo se nějak jinak neztrapnit. Což jsem ještě do konce střední školy zvládala s přehledem. Možná, že kdyby tenkrát matku i semnou nevyhodili z bytu, nikdy bych se neseznámila. A možná proto, že jsem byla vždy tak zamlklá, brali to učitelé, jako že potřebuji více času. A proto jsem chodila do nižšího ročníku.
Se studem ve sklopené tváři jsem mačkala lem svého dlouhé košile. Samozřejmě mi matka uniformu sehnala z druhé ruky. Proto jsem se styděla ještě víc. Vypadala jsem, jako bych snad vylezla z kanálu. Nikdy jsem ani neměla takové ty všechny drahé pomůcky a to včetně učebnic. Na to prostě nebyly peníze. Popravdě jsme neměly žádné peníze v té době. Takže nebylo ani s podivem, že jsem neměla ani vlastní oběd ve zdobné krabičce.
S úklonou jsem se představila ve třídě ostatním žákům a posadila se na místo, kam mě poslala ta zajímavá učitelka. Nosila dlouhé hnědé vlasy svázané do copu a k tomu takové barevné halenky a košile. Musí říci, že vždy dokázala upoutat mou pozornost. S hlasitým skřípěním jsem se posadila do lavice a vytáhla okousanou tužku a starý poznámkový blok. Přišlo mi, jako by mě tímto matka týrala za to, že nejsem dostatečně poslušná. A musím říct, že jsem se i takhle cítila doopravdy trapně.

S potemnělým výrazem jsem přečkala celou první polovinu dne. Což bylo celkem i únavné. Hlavně proto, že hned po úvodní hodině naší paní sluníčko vystřídal starý muž s plnovousem, jak ze staré Číny a vykládala nám něco o umění jazyka. Nemohla jsem si tedy nevšimnout, že tak uspal polovinu naší třídy.
A zatím, co se všechny děti přetahovaly a mohly se udávit přichystanými obědy, já seděla ve své lavici. Oči sklopené dolů a ruce složené v klíně. To jsem se naučila. Méně mě to pak lákalo ke kručení v žaludku. Nebo alespoň k tomu, abych nějakému tomu tlustému chlapci to jídlo ukradla. Vždyť on už měl toho jídla až moc v těle. Zatím, co já bych dala i levou ruku za plátek nakládané ředkve.
"Ahoj. Ty jsi ta nová, že?" Uslyšela jsem před sebou. Jako by snad nebylo evidentní, že jsem ze sebe deset minut nejméně tahala informace o sobě, před tabulí. A tak klikatě, abych se vyhnula tomu, že jsem žebrák.
"Můžeme si sednout k tobě?" Ozval se jiný hlas. Nezvedla jsem před tím ani hlavu, ale to, že je tu někdo další, mě překvapilo. Dvě moc hezky oblečené dívky se na mě s úsměvem dívaly. Jen jsem tedy pokývala hlavou, protože mi přišlo naprosto neslušné, nechat je tu stát. Přitáhly si židle, přičemž jedna z nich shodila nějakého kluka na zem. Bylo jí t v celku jedno. Hlavně, že si položila svůj oběd.
Ted už jsem nemohla ani skrývat svůj pohled na jejich nazdobená jídla. Přišlo mi to jak takové ty kudrlinky na konci čehosi. Prudce mi zakručelo v žaludku.
"Ty nemáš oběd?" Podivila se ta jedna. Měla vlasy delší po lopatky. Teď už samozřejmě vím, že to byla Yuna, ale tenkrát mi nepřišla moc zajímavá. A ten účes se k ní také nehodil. Jen jsem zavrtěla hlavou. Nikdy jsem toho moc nenamluvila, takže tohle byl můj normální způsob komunikace.
"Eun Jae rozděl se!" Zamračila se na tu druhou dívku, která měla dlouhé lokny vlasů svázané stuhami do dvou vysokých culíků. Napřed úplně vykulila oči, a pak se tak zamračila, že buďto hrozila bouřka, nebo že by nás také mohla pokousat.
"Já nic nechci. To je dobrý. Jsem zvyklá." Vypískla jsem, protože mi to přišlo trapné. Eun Jae se vítězně usmála a zacpala si pusu. Za to Yuna jí na chvíli sledovala, pak jí opravdu silně praštila do zad, až se Eun Jae začala dusit. Otočila se ke mně, věnovala mi nesmírně okouzlující úsměv a přisunula svou krabičku s obědem doprostřed lavice.

"Čím bys chtěla být, až vyrosteš?" Zeptala se mě, když jsme dojedli a zbýval nám ještě čas do konce přestávky. Celá jsem se zavrtěla. Stále jsem nechápala, čím jsem je zaujala, protože jsem si nepřipadala výjimečná. A hlavně jsem nikdy neměla kamarády. Dříve si mě dokonce dobírali, takže jsem měla strach, že to tu bude stejné.

"Jednou bych chtěla být zpěvačkou. Ukázat tak všem, že za něco stojím." Vyhrkla jsem. Obě na mě zůstaly překvapeně zírat. Nechápu proč. Do teď to vlastně nevím.
Od té chvíle jsme bez sebe nedaly ani ránu. A připojila se k nám i Sook Hee. To hned druhý den. Všechny se pro mě staly slunci na nebi s mraky. Yuna byla sice jediná, která se semnou dělila o jídlo, a o to víc jsem jí dlužná, ale i tak. Jsem dlužná všem třem. Bez nich bych nebyla taková, jaká jsem.
A ta představa, že bych je nikdy byla nepoznala, kdyby mě rodiče neopustili, byla příšerná. A možná přeci jen žádnou rodinu nepotřebuji, protože už jí mám…

Celou dobu mě tak bedlivě poslouchal. Až jsem si myslela, že to u muže není možné. To on mi možná vetřel tu myšlenku, že jsou pro mne holky tak nepostradatelné, jako vlastní rodina. Ale myslím, že i kdybych je teď urazila sebevíc, tím co řeknu, nikdy asi nebudou víc než člověk po mém boku. S úsměvem na rtech jsem si poskočila. Hlavně také proto, že už mě vážně záblo.
A v tu chvíli mi podjela noha. Ani jsem pořádně nestihla zaregistrovat, co se vlastně stalo. Ve vteřině jsem ležela pod vodou. Když mi došlo, jak ledová je, rychle jsem se začala plácat ven. Zuřivě jsem okolo sebe máchala rukama a nohama a lapala po dechu. Byl to tak divný pocit. A hádejte, kdo se mi na břehu smál. Napřed jsem nechápala, co mu tak přijde k smíchu. Aha, vzpomínky mi vrátily nešikovnost.

Nejen, že tu bylo vody sotva po pas, ale na hlavě jsem měla chomáče nějakého svinstva, co tu zůstalo od léta. No prostě hrozné. Jakmile jsem se postavila, zakousla se do mě zima, jako divoké zvíře. Seunghyun už tentokrát na nic nečekal, sešel ke mně a pomohl mi z vody ven. Pak mě jen chytl do náruče, a takto mě odnesl zpět do chaloupky.









[ Pokračování příště~~~ ^^ ]
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 25. prosince 2016 v 20:36 | Reagovat

Hm...na samotě u lesa...to bude hodně zajímavé. Těšim se na další díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama