To nejsem já - 12.Kapitola

22. prosince 2016 v 17:37 | ~Tokki~ |  To nejsem já [ ON-Going ]





"Tokki…" Oslovil jí ještě jednou, tentokrát důrazněji a formálněji. "Musím ti něco říct. Možná by bylo lepší, kdyby ses na to posadila."

"Říkáš to tónem, jakým jsi mi oznamoval své obavy, jestli taky nemám nádor na mozku." Hlas se jí nepatrně třásl.
Z Jaeho výrazu v obličeji se vytratila veškerá něha a laskavost. Vypadal tvrdě a neoblomně jako skála.

"Ve tvém bytě tě navštívil Bang Yongguk. Setkali jsme se tam, protože jsem dohlížel na stěhování tvých věcí. " Když mlčela, ještě dodal. "Bylo zřejmé, že tě tam od tvého odjezdu nehledal poprvé."
Tokki na Yongguka dávno zapomněla a už k němu nic necítila. Její úplná lhostejnost byla důkazem toho, že o Yongguka už dávno nejeví žádný zájem. Milenci byli pouze dva měsíce. Byl něžný, ale vášnivou lásku, kterou prožívala Kelli s Jaem a tu, o které ona snila, s Gukem nezažila.

Teprve v Jaeho přítomnosti poprvé poznala, co je to pravá touha. Kdykoliv jí Jae vzal kolem ramen nebo jen za ruku, cítila, jak se jí chvěje celé tělo a podlamují se jí nohy. Tento pocit s Gukem nikdy nezažila.

"Proč nic neříkáš?" Zamračil se Jae.

"Přemýšlím…"


Youngjae se zhluboka nadechl. "Je rozhodnutý nechat se rozvést s Daren a oženit se s tebou. Ten člověk je blázen. Blázen do tebe."

Ubohý Yongguk. Žil v představě, že to, co prožívá s Kelli je bláznivá láska. Byla to láska, to jistě, ale namísto prudké vášně a nezměrné touhy byl jejich vztah založen na úctě a obdivu. Nyní už Tokki věděla, že to bylo málo. A co se týkalo Yongguka, bylo na pokání pozdě. Ubohá Daren.

"To zřejmě řekl jen proto, že s ním čekám dítě. Řekl jsi mu, že jsem těhotná, nebo ne?"
Youngjaemu se z očí vytratila veškerá svěžest. "Ne, on vůbec netuší, že čekáš jeho dítě. Zjistil, že jsi skončila v zaměstnání z důvodu nemoci. Nic víc neví." Na chvíli se odmlčel. "Podezíral jsem ho z toho, že je to ten primitivní darebák. Ale on má tolik cti v těle, že si tě chce vzít, i když si tím způsobí velké problémy ve své rodině." Povzdechl si a zamyšleně při tom pokyvoval hlavou. "Má tě moc rád, Tokki. Zřejmě si vůbec nedokáže představit, že by zbytek života strávil bez tebe. Nerad by však působil dojmem, že tě obtěžuje a tak mi sdělil, že se už dál nebude pokoušet s tebou spojit. Ten další krok máš udělat ty."

Tokki se otočila a poodešla ke krbu, kde se zahleděla do červených plamenů. Jaeho poslední slova jí zněly v uších jako ozvěna. Yongguk se s ní chtěl oženit ne proto, že je těhotná, ale proto, že jí má rád. Tolik rád, že by byl schopen se rozvést s Daren. Opustil by manželku, jejich malé dítě a všechny přátele, tedy všechno, v čem doposud měl své zázemí. To by však nebylo právě nejmoudřejší, usoudila. I kdyby Yongguka hluboce milovala, nikdy by nedopustila, aby rozbil své manželství. Nedopustila by to za žádných okolností. Nikdy by si to nevzala na svědomí.
Problém byl ale v tom, že čekala jeho dítě. Teď, když by se s ní chtěl Yongguk oženit, cítila povinnost oznámit mu, že je těhotná. Nemohla mu to v této situaci zatajit. Domnívala se, že když se to dozví teď, tak to pro jeho manželku nebude tak bolestivé. Zřejmě jí za to bude nenávidět. Udělalo se jí špatně od žaludku.

"Jae…" Obrátila se k němu. "Něco bych od tebe potřebovala. Zkus se, prosím tě, vžít do Yonggukovy situace. Představ si, že máš ženu a malé dítě. Jak by sis asi přál, abych se s tebou spojila, když bych chtěla tvé rodině, které už jsem tolik ublížila jen známostí s tebou, způsobit co nejmenší možnou bolest?"

Kdyby ho Tokki udeřila do obličeje, ublížila by mu méně. "Myslím, že na tom už vcelku nezáleží. Zklamání a bolest je neminou. Ale dal bych zřejmě přednost normálnímu telefonnímu rozhovoru a nejlépe do mé kanceláře, kde bych v té chvíli byl naprosto sám."
Natáhl ruku, popadl bundu a hned si jí oblékl. "Půjdu ještě ze dvora odházet sníh, aby se v něm Jin s Idou nemuseli brodit, až se vrátí z kina. Do kuchyně jsem ti položil malý balíček. Jsou v něm nějaké věci pro miminko. Snažil jsem se to vybrat tak, aby se mu to hodilo k tomu svetříku, cos mu upletla. Musíš mi ho pak taky někdy ukázat, když se ti tolik povedl."

Když Jae odešel, Tokki se rozeběhla do kuchyně. Na stole ležela krabice s logem luxusního dětského butiku. Když jí rozbalovala, třásly se jí ruce. Nevěděla přesně, jestli byla rozechvělá jen zvědavostí nebo i Jaeho velkorysostí, která jí dojímala. Když v krabici našla dvoje dupačky, jedny do růžova a jedny sněhobílé, oči se jí zalily slzami. Vyndala dupačky ven z krabice, zabořila do nich svůj obličej a rozplakala se.


"Podívejme se!" Zvolal nadšeně Jin, když dojel s autem na dvůr. "Zatímco jsme byli venku, Jae uklidil sníh. To je od něj moc hezké. Nevím, jestli bych měl ještě dneska večer dostatek sil na to, abych ty hory sněhu odházel." Radoval se, protože ho nezasněžený vjezd do garáže příjemně překvapil.
"Než ho dáš do garáže, udělám nám všem hrnek dobrého, horkého čaje. A pro mlsouny kakao!" Ida ho láskyplně políbila na tvář a vystoupila z auta.

"A koláčky by k tomu nebyly?" Žadonil Jin.

"Snad nemáš hlad? Víš, kolik jsi snědl té kukuřice?"

"To byla jen chuťovka, miláčku."

Ida se zasmála, nechápavě zavrtěla hlavou a odešla dovnitř do domu. "Ahoj! Už jsme tady!"
Zabouchla za sebou hlasitě dveře, aby na svůj příchod ještě více upozornila a sundala si teplou kožešinovou bundu. Když se na její hlasitý pozdrav nikdo neozýval, vyzula si boty a běžela se podívat do Jaeho pracovny. Tam ale také nikdo nebyl. Napadlo jí, že se Tokki ještě možná nevrátila z večeře.
Napadlo jí, že by mohli být v kuchyni. Na to však bylo v domě příliš nezvyklé ticho. Nicméně své kroky do kuchyně namířila a směřovala přímo ke sporáku, kde chtěla postavit na čaj. Cestou jí však neuniklo, že na stole leží otevřená krabice. Když přišla blíž, oči se jí rozzářily. S úsměvem na rtech vzala do rukou dvoje dětské dupačky, které byly položené hned vedle krabice. Jae byl vskutku pozorný. Ale kde teď je? A jak to, že tady teď není?

Vrátila dupačky zpět do krabice a kromě konvice s vodou na čaj postavila na plotnu i hrnec s mlékem. Rozveselená Jaeho dárkem se odebrala k zadnímu vchodu, aby se o svou radost mohla hned podělit i s Jinem. Cestou ke dveřím zaslechla pláč. Zastavila se a nejprve se do něj zaposlouchala. Nebyl to nikdo jiný, než Tokki. Ale jaký mohla mít důvod k tomu, aby plakala? Nechápala to, vždyť v poslední době se všechno vyvíjelo tak optimisticky jak pro ní, tak i pro Jaeho.
Něco se tedy dneska muselo stát. Ale kdy Jae mohl být? Ida se rozhodla, že se po něm podívá. Protože jít se na to zeptat Tokki by nebylo nejlepší. Zašla proto do jeho ložnice, ale ta byla prázdná. Ida vycítila, že se přihodilo něco velmi nepříjemného, protože Tokki plakala a Jae nebyl doma. Přispěchala k zadnímu vchodu a otevřela dveře tak prudce, že se rozletěly.

"Jine!" Vyběhla ven po cestičce, která vedla ke garáži a ze které Jae odházel sníh. "Miláčku, jsi tady?"
"Už jdu." Ozval se Jin.

"Nikam nechoď, Jine. Nasedni zpátky do auta a jeď za Jaem. Není tady a zřejmě se něco stalo."
"Co to povídáš?" Nechápal Jin.

"Tokki pláče u sebe v pokoji a Jae tady není. Nevím, ale zřejmě bysme to neměli podceňovat."

"Tak to on bude u jezera. Kdy už tohle trápení skončí, Ido?" Posteskl si.

"To opravdu nevím, zlato." Pokrčila rameny.

"Tak ty koláčky necháme na jindy. Mám takové zlé tušení, že to nebude otázka jen chvilky." Povzdechl si nešťastně.



Jae ve srubu u jezera prohledal všechno skrz na skrz, podíval se do každé skříňky a nevynechal žádný kout, ale po whisky jakoby se slehla zem. Kde jen ta zatracená lahev whisky mohla být? Dneska večer potřeboval obzvlášť velkou dávku svého oblíbeného nápoje, který mu vždy tišil bolest. Zítra by jeho kroky vedly hned za svým šéfem, kterého by požádal o další práci mimo domov. Tentokrát by přijal tu nejdelší a nejnáročnější.
Protože ve srubu žádný alkohol nenašel, musel si pro něj dojet sám. Popadl bundu, zabouchl dveře a brodil se zavátou cestou k autu. Ve městě byl jeden noční podnik, který měl otevřeno do dvou hodin do rána. Jeho majitel by jistě strpěl, kdyby se tam Jae opil a usnul. Nastartoval svůj džíp, a když začal couvat, málem se srazil s autem, které řídil Jin. Prudce sešlápnul brzdy a vystrčil hlavu z okénka, když v tom uviděl Jina, jak vyběhl z auta a sněhem se brodil přímo k němu. Na svůj věk byl Jin velmi rychlý.

"Jine! Vrať se zpátky do auta, já jedu do města."

"Než tam dojedeš, tak budou mít v baru už zavřeno."

"Kam zmizela všechna whisky, co jsem tady ještě nedávno měl?"

"Pokud si dobře pamatuju, tak tu jsi vypil až do dna už před několika měsíci."
Jin se rozpačitě poškrábal na hlavě. Jae začal ze sebe chrlit jednu sprostou nadávku za druhou, až se Jin nestačil divit, což dal najevo hlasitým pohvízdnutím.

"Jae, kdo ti co udělal, že se takhle chováš? A vůbec, co se stalo Tokki, že je ve svém pokoji a neustále pláče? Až do dneška byla v pořádku a byla veselá. Jen co ses vrátil, tak jsou zase problémy. Na to nemusím být ani detektiv, aby mi nedošlo, odkud vítr vane."

"Nejen že nemáš ani ponětí, odkud vítr vane, ale ani vůbec netušíš, o co tady jde." Bránil se Jinovu útoku.
"Tak mi to teda řekni."Dožadoval se Jin tichým hlasem. "Já vím, můžeš mi klidně říct, abych táhnul ke všem čertům, kam stejně jednou půjdu. Ale přivede mě tam co nevidět to tvoje trápení."

"Tohle neříkej, Jine!" Zvýšil na něj hlas. "Ani v legraci ne."

"Jae…beru tě jako svého syna. Takže když se trápíš ty, trápím se já ještě víc. Mám tě moc rád, Jae."

"Taky tě mám moc rád, Jine." Rychle zamrkal slzy a žalostně si povzdychl. "Tak já ti to teda povím. Ten muž, co přivedl Tokki do jiného stavu, byl za ní v jejím bytě v Soulu. Chce se dát rozvést se svou ženou a oženit se s Tokki."
"Poté, co se Tokki dozvěděla, že jí lhal, tak se přece zapřísáhla, že se mu o dítěti ani slovem nezmíní. Jak to, že se to dozvěděl?" Zamračil se Jin.

"On o dítěti nic neví. Cožpak to nechápeš, Jine? On si jí chce vzít, protože bez ní prostě nemůže být. Měl jsi ho slyšet…" Posteskl si zoufale Jae.

"A ty jsi o tom Tokki řekl?" Jae jen bezmocně přikývl.

"No a?"

"Požádala mě o radu. Prý abych se snažil vžít do jeho situace a poradil jí, jak se má teď zachovat a jak se s ním má spojit, aby příliš neublížila jeho rodině."

"Tak teď už se nedivím tomu, že je Tokki zase na dně."

"Jak to myslíš?" Nechápal Jae.

"Snaž se na to pro změnu podívat z jejího pohledu. Když se s ním seznámila, nevěděla, že je ženatý. Zřejmě se od té doby, kdy se dozvěděla pravdu, trápí i kvůli jeho manželce a malé dcerce. A jakmile se o jeho vztahu k Tokki dozvědí oni, budou si o ní myslet jen to nejhorší." Jin zavrtěl bezradně hlavou. "Jenomže on je otcem jejího dítěte. A navíc jí má rád. Jakmile bude Tokki souhlasit se sňatkem, vynoří se celá řada dalších problémů. Bude se zřejmě muset setkat s jeho ženou, která jí kdykoliv může dát najevo, že…" Jin se na chvíli odmlčel. "Že jí odvedla manžela a otce od rodiny a tak dál. A pak další věc…kde budou bydlet? Všechno tohle by si měla Tokki zjistit co nejdříve, protože ve svém stavu si nemůže dovolit nějaké další nejistoty a …"

Čím déle Jin mluvil, tím více se Jaemu svíralo srdce žalem. Snažil se ho neposlouchat.
"Jae, co je ti? Proč se tím tolik trápíš? Vždyť je to přece její život. Ty jsi pro ní udělal daleko víc, než bylo zapotřebí. A já se domnívám, že nikdo jiný by to ani nedokázal. Dokonce si myslím, že je možná na čase, aby si Tokki začala žít svůj život a ty jsi konečně měl víc času sám na sebe."

"O čem to sakra mluvíš?" Zlobil se Jae.

"Myslel jsem si, že už jsi dost starý na to, abych ti tady dával lekci o životě. Ale tak budiž…" Opět se ujal slova Jin.

"Podívej Jae, ty by sis měl v nejbližší době najít nějakou ženu, oženit se s ní a založit rodinu."

"Já jsem se o to snad nedávno snažil, ne?" A oběma rukama si rozpačitě prohrábl vlasy.

"Já vím. A taky vím, jaký jsi byl, když jsi byl šťastný. A chci, abys byl šťastný zase."

"Hned zítra ráno odjíždím, Jine. Požádám o další práci někde daleko. A nebudu spěchat zpátky."

"Nedávno ti přeci volal Daehyun, jestli bys s ním nechtěl jet na lyže. Proč toho nevyužiješ?"

"Možná, že s ním pojedu."

"Cítíš se už lépe? Nechceš, abych tu zůstal s tebou?" Pozorně se na Jaeho zadíval.

"Ne děkuju, to bude dobrý. Jeď za Idou, než tu zmrzneš a bude z tebe rampouch." Jin se zasmál a poplácal Jeaho po rameni.

"Jine?" Oslovil ho ještě jednou Jae.

"Já vím, Jae. Vím, co chceš říct. Dobrou noc."

"Dobrou noc, Jine."


"Textilní závody Bang. Přejete si prosím?"

"Dobrý den. Mohla bych mluvit s panem Bang Yonggukem, prosím vás?" Optala se Tokki zdvořile. "Volám z kanceláře překladatelské agentury pana profesora Kanga v Soulu."

Tokki odtamtud samozřejmě nevolala, ale doufala, že Yonggukovi tato informace postačí k tomu, aby si domyslel, kdo ho shání. Pro tuto malou lež by měl mít pochopení. Zejména on.
Poté, co posmutnělý Jae odjel z ranče pryč, nemohla celou noc zamhouřit oči. Bylo šest hodin ráno. Tokki věděla, že Yongguk už bude v kanceláři a do oběda jí jen tak neopustí. Takže byla ta nejvhodnější doba na to, aby si to s ním všechno vyříkala. Yongguk se s jaem neměli nikdy sejít, protože to byla chyba.

"Tady Bang Yongguk."

"Ahoj Yongguku." Tokki ve sluchátku zaslechla, jak se Yongguk zajíknul. "Nic neříkej. Jsi tam sám? Můžu s tebou mluvit?"
"Ano, ale jsem tady jen na skok. Daren má dnes narozeniny, tak budu muset odejít brzo z práce." Začal, když se vzpamatoval. "Ach bože, Tokki…na setkání s tvým švagrem snad do smrti nezapomenu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ti ten vzkaz vyřídí. Z toho setkání jsem měl dojem, že si přeje, abych už co nejdříve odjel na druhý konec světa a tam zůstal navždy."

Tokki vzala sluchátko do obou rukou a pevně ho sevřela. "Ten dojem byl asi správný, ale jinak je Jae čestný muž. Vždycky říká pravdu, i když…i když je někdy krutá."

"Já jsem si to plně zasloužil Tokki, já vím."

"Yongguku, vzhledem k tomu, že máš tak málo času, tak hned přistoupím k věci." Pokračovala statečně. "Už tě nemiluju. Líbil ses mi, to je pravda. Zamilovala jsem se do tebe, to je taky pravda. Ale ta pravá láska to nebyla, i když jsem si myslela, že byla." Povzdychla si a zhluboka se nadechla, protože stěží hledala ta správná slova, ale taková, aby co nejmíň ranila. "Mi…miluju jiného muže. A právě v tu chvíli, kdy jsem ho poznala, uvědomila jsem si, že někoho milovat je víc, než to, co jsem cítila k tobě. Je to ten druh lásky, který ty cítíš k Daren. Je to láska na celý život."
Ve sluchátku bylo ticho. Takové to tíživé, hrobové ticho.

"A chci si toho muže vzít za manžela. Chci s ním strávit zbytek života." Poprvé v životě vyslovila tato slova nahlas a byl to nádherný pocit. "Guku, neříkám ti to proto, abych ti ublížila. Nechci být k tobě krutá, protože jsem s tebou prožila nezapomenutelné chvíle. A tu pravdu jsem ti musela říct už jen proto, že mám pro tebe ještě jednu zprávu." Na to, aby jí dokázala říct, potřebovala chvíli času a soustředění. Najednou si nebyla jistá, jestli dělá dobře. Potřebovala si dodat odvahu, než pokračovala. "Ty jsi ze mě udělal ženu. Milovala jsem se s tebou, aniž bych užívala nějakou antikoncepci. Věřila jsem, že kdyby se náhodou něco přihodilo, tak… No, to už je teď jedno. Podstatné je to, že se něco přihodilo."

"Jak přihodilo?" Vykoktal ze sebe Yongguk.

"Budu mít dítě."

"Ty jsi těhotná?" Znatelně se mu třásl hlas.

"Ano. Mělo by se to narodit v únoru. Zpočátku jsem měla rizikové těhotenství a kvůli tomu jsme musela přestat chodit do práce. Nejhorší mám za sebou. Ten muž, kterého miluju, bude dítěti určitě dobrým tátou. Jsem o tom přesvědčená. On mi totiž také nejvíce pomáhal v době, kdy jsem pomoc hodně moc potřebovala. Dovoluju si dokonce tvrdit, že tím i dítě zachránil."

Yongguk nebyl schopen ze sebe dostat jediné slovo. Stále jen mlčel, jako by ho Tokkiin monolog zbavil možnosti promluvit.

"Musela jsem ti říct pravdu, byla to moje morální povinnost. Sice ti nemůžu mluvit do toho, co máš nebo nemáš dělat, ale pokud bych ti mohla poradit, tak bych ti doporučila, abys o všem, co jsem ti teď řekla, pomlčel. Až se dítě narodí, tak samozřejmě dám vědět."

"Ale co když se jednoho dne na mě to dítě bude ptát? Co mu řekneš?"

"To budeme řešit, až taková chvíle nastane. Samozřejmě, že mu řeknu pravdu, ale až ve chvíli, kdy si budu jistá, že jí pochopí. Což bude zřejmě až v dospělosti. Nebudu ti nikdy bránit v tom, aby ses s ním sešel. Chci ti jen říct, že dítěti nebude v životě nic chybět. Bude mít kolem sebe spoustu lidí, kteří ho budou milovat a kteří pro něj udělají první poslední. Včetně babičky a dědečka a …a laskavého tatínka."

"Pochopil jsem…" Konstatoval bolestně Yongguk.

"Víš Guku, my dva jsme v našem vztahu měli zřejmě trochu smůlu v tom, že jsme se setkali ve chvíli, kdy jsme byli oba opuštěný. Naše láska znamenala hlavně soucit s tím druhým. Úctu k jeho schopnostem a obdiv k jeho síle. Jeden ve druhém jsme našli útěchu. Přiznejme si to."

Yongguk neodpovídal, ale věděl, že má Tokki pravdu. A to, i když ta pravda tolik bolela.
"Vzpomeň si, jak jsi na začátku miloval svojí ženu. A i teď jí miluješ, jinak bys s ní nezůstal a nestaral se o ní. Proto s ní musíš zůstat. Už nás nebudu déle trápit. Zavolám ti teda v únoru. Sbohem Yongguku." Pomalu položila sluchátko.
"Vím, že to, co dělám je bláznovství, ale chci Jaemu vynahradit všechno to trápení, které se mnou doposud měl!" Přísahala prázdnému pokoji.



Yongguk přijel na oslavu narozenin své manželky pozdě. Přítomní hosté mu to tolerovali, protože znali jeho pracovní vytížení. Nikdo se proto nad jeho zpožděním nepozastavoval. Přivítal ho i jeho bývalý tajemník Junhong se svou přítelkyní. Junhong u Yongguka přestal pracovat krátce poté, co spolu mluvili o Tokki v době, kdy se vrátil z dovolené. Rozešli se jako přátelé a oba se shodli na tom, že se raději rozejdou pracovně, než osobně. Když se mu nyní Yongguk svěřil, jak jeho vztah s Tokki dopadl, Junhong jej pozorně vyslechl a slíbil mu, že si to všechno nechá pro sebe.
"Ale Daren se ke všemu přiznám." Prohlásil rozhodně Guk a Junhong si v tu chvíli myslel, že snad špatně slyší. "Když mi to všechno odpustí, tak pak se už celý život budu řídit radou jedné krásné mladé dámy, která mě ušetřila mé největší životní chyby. Připomněla mi, že svou ženu ještě stále miluju."
Yongguk si rozpačitě prohrábl vlasy. Když pak pohlédl Junhongovi do očí, všiml si poprvé za celou dobu, co ho znal, že se mu zalily slzami.


Když doktor skončil prohlídku, požádal Tokki, aby se ještě chvíli zdržela, protože si s ní potřeboval promluvit.
"Podle vašeho hlasu soudím, že to bude něco vážnějšího." Poznamenala vyplašeně a posadila se ke stolu naproti doktorovi.

"Ve své podstatě ano. Prohlídka dopadla dobře. Jste v pořádku, dítě také, tlak máte normální, to všechno mi starosti nedělá. Blíží se nám však Vánoce a vy máte pouze osm týdnů do porodu a já vás teď budu potřebovat vidět častěji. Z ranče sem do města je to pěkný kus cesty, zejména teď v těch zimních plískanicích. Kdybyste náhodou porodila před termínem, nedokážu si představit, jak by to dopadlo, protože nevím, kde byste tak rychle sehnala odbornou lékařskou pomoc."

"A vy si myslíte, že tu něco nasvědčuje tomu, že bych měla porodit dřív?"

"To sice ne, ale musíme počítat se vším."

"Tak to máte pravdu." Tokki zvážněla. Věděla, že se Jae s největší pravděpodobností na Vánoce nevrátí. Jediné spojení, které s ním měla, byl telefon, který však využíval také jen sporadicky.
"Co kdybyste promluvila se svým švagrem o nějakém schůdném řešení pro všechny? Třeba byste se mohla na tu dobu přestěhovat do města. Co vy na to?"

Konečně měla dost dobrý důvod mu napsat. Měla chuť vyskočit ze židle a doktora Moona za jeho návrh obejmout.
"Tak to udělám. Ještě dnes večer." Přislíbila doktorovi.

"Tak to moc rád slyším. My se tedy uvidíme zase za týden, ano?"
Tokki přikývla, rozloučila se a opustila ordinaci. Cestou domů oznámila Idě a Jinovi, že se urychleně potřebuje spojit s Jaem a vysvětlila jim, o co jí lékař požádal.

"To je úplně jednoduché, milé dítě. Napište mu ještě dnes večer dopis a já ho zítra ráno vezmu sebou do města. Odevzdám ho tam jeho šéfovi, který mu ho okamžitě odfaxuje a zítra večer si ho Jae už jistě bude číst." Ujistil jí Jin.
"Jine, vy jste báječný. Jste skvělý. Jste prostě báječný." Jásala Tokki.

"Slyšela jsi to, Ido?"

"Já už to přece dávno vím."

"Řeknete mi vy dva, kdy jste vlastně zjistili, že nejsem Kelli?" Odhodlala se konečně k otázce, kterou se doposud styděla položit.

"Já nevím, jak Jin, ale mě to napadlo ve chvíli, kdy jsi o nás řekla, že jsme andělé."
Jin přikývl. "Kelli by to totiž řekla trochu jinak. Něco jako ve stylu, že to mam u ní nebo tak nějak."
"To teda máte na lidi nos." Zalichotila jim Tokki. "Protože doteď se ještě nikomu nepodařilo nás rozeznat. Táta s Gisele se dokonce báli, že si nikdy nenajdeme své životní partnery, protože jsme až do dospělosti vyrůstaly stále spolu, jako bysme byly jedno tělo."

"To jste však ještě v té době nevěděly o takových lidech, jako je Jae, viďte?" Dodal Jin a neměl ani tušení, jak blízko byl pravdě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 25. prosince 2016 v 21:14 | Reagovat

Je moc hezké si přečíst tuhle povídku po tak dlouhé době. Těšim se na další díl ;-)

2 FelixZ FelixZ | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 14:27 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

3 Lin Lin | 28. září 2017 v 11:19 | Reagovat

Moc ráda čtu tvoje povídky, ale tahle je mezi mymi nejoblíbenějšími. :) Těším se na další díl!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama