All that matters - Part 1

29. července 2017 v 19:19 | ~Tokki~ |  All that matters [ ON-Going ]








Hleděl jsem na zavřené dveře, které stály přímo přede mnou. Jen několik desítek centimetrů. Jen ta vzdálenost mě dělila od osoby na druhé straně. Byla to tak malá překážka a přes to mi přišlo, že mezi námi stojí celý svět. Tak blízko a přes to tak daleko. Opřel jsem dlaň o dřevo, které bylo chladnější, než se zdálo, jako bych se tak mohl přiblížit.


Byla už noc. S naším programem to vždy bylo tak, že den se zdál kratší než noc. Byla to ta nejděsivější součást mé existence. Hlavně ve chvílích jako byla tahle. Kdy jsem se sám sebe ptal, co můžu udělat, abych osobě na druhé straně zabránil, aby se uzavřela do sebe.



Věděl jsem, že bych měl jít spát. Přinejlepším se ještě před tím osprchovat. Ale neměl jsem sílu. Nechtěl jsem vidět to, co se za dveřmi dělo. A já přesně věděl, co to bylo. Ve chvílích, jako byla tahle, jsem si připadal bezmocný a neschopný. Zhluboka jsem si povzdechl, i když to vůbec nepomohlo zahnat ten tíživý pocit, který se mi jako kámen usadil na hrudi. Nebo možná pod ní. Táhl mě k zemi a lámal při tom mé srdce na kusy.

Ruka mi sjela po dřevě, a jen díky naleštěnému povrchu jsem si nezadřel třísku, než až téměř bezvládně zůstala viset podél mého těla. Nevěděl jsem, jak čelit smutku, které svazovalo osobu na druhé straně. Ať už bych řekl, nebo udělal, cokoli, nepomohlo by to. A mě dohánělo k šílenství, že nejsem schopen nic udělat. Nedokázal jsem se ani pohnout z místa.
Opřel jsem se čelem o dveře a zavřel oči. Byl jsem zbabělec. Tolik mi na něm záleželo, a přesto jsem mu nedokázal pomoct. Měl jsem strach. Bál jsem se, že o něj přijdu. Že zmizí i všechny ty vzpomínky. Všechny momenty smíchu, štěstí.

Ani jsem netušil, jak dlouho stojím na hotelové chodbě, kde byl koberec opotřebovaný tisícem párů bot, a jejíž malba byla zašlá. I tak jsem věděl, že za dveřmi je osoba, která pláče. Ne mou vinou. Jenže to byla ta potíž. Možná že kdyby to bylo mou vinou, alespoň bych si mohl nadávat, jaký jsem vůl, že jsem rozplakal někoho tak úžasného. Jenže teď jsem si ani nebyl jistý, jestli mě potřebuje. Jestli mě vůbec kdy potřeboval.


Tolik toho pro mě udělal od doby, co se známe. Vždy tu pro mě byl, od chvíle, co jsem se přistěhoval do Soulu. Postavil se za mě, když se mi smáli kvůli mému přízvuku. Vždy působil tak silně a sebejistě. Až mi srdce puklo, když jsem ho poprvé viděl plakat.

Samozřejmě, že jsem vždy byl tady pro něj, stejně jako on pro mě. Ale čím častěji se to stávalo, tím horší pro mě bylo tomu čelit. Nechtěl jsem ho takhle vidět. Chtěl jsem, aby byl šťastný. Jenže jsem netušil, jestli je v mých silách ho šťastným udělat. Jestli to vůbec ode mě chce, nebo alespoň čeká.

Ztrácel se, odvracel se. A to nejen ode mě. Ale i od ostatních ze skupiny. Byl jsem jeho nejlepším přítelem a přes to jsem nedokázal zastavit jeho slzy. Utišit jeho nářky a rozpustit jeho pochybnosti. Nic z toho jsem nedokázal.


"Jimin-ah" Uslyšel jsem ve chvíli, kdy mi na rameno dopadla těžká ruka našeho leadera. Z jeho hlasu čišely obavy. Bylo mi ovšem jasné, že o člověka za zavřenými dveřmi a ne o mně. Pomalu jsem se odtáhl od dveří a otočil se k němu. Všechny mé emoce a myšlenky se mi musely odrážet ve tváři, protože si ihned hlasitě povzdechl a na okamžik upřel pohled na zašlý koberec, než ke mně znovu vyhlédl. Obočí měl stažené a čelem se mu táhla silná vráska.


"Běž za ním." Řekl jen a na okamžik stiskl mé rameno pevněji, než mě pustil a odešel chodbou do svého pokoje. Celou tu dobu jsem ho sledoval. Nejen, že jsem netušil, že by mohl být ještě v tuhle nelidskou hodinu vzhůru, ale zároveň mi nedocházelo, jak mohl všechno vědět. Jak mohl vědět víc, než kdy bylo vidět.

Ne na mě, ale na osobě za dveřmi. Možná to věděli všichni. Možná jsem nebyl zdaleka jediný, kdo neměl nejmenší ponětí co dělat. Až mě napadlo, kolik tohle mlčení spíš přináší problémů, než ulevuje od děsivé bolesti. Ale v těch třech slovech od Namjoona bylo tolik pravdy.


Co jsem tu ještě dělal?

Zbaběle jsem se tu schovával před realitou, které bych stejně neutekl. Další povzdech vyšel z mých úst spíš roztřeseně, než sebejistě. Pak trvalo celou věčnost, než jsem vůbec položil ruku na kliku dveří. Než jsem druhou rukou zajel do kapsy, abych z ní vyndal hotelovou kartu. Než jsem ji vložil do zařízení a stiskl kliku, když se rozsvítila zelená kontrolka. Vše mi připadalo delší, než sám čas.


Zastavil jsem se uprostřed krátké chodby a s nepříjemným pocitem v žaludku naslouchal, protože jsem stále nebyl schopný čelit smutku, který sžíral mého nejlepšího přítele. Dveře za mnou klaply. Až moc hlasitě. Příliš definitivně. Už nebylo cesty zpět. Byl jsem tím největším zbabělcem na světě. Ale chtěl jsem toho tolik, když jsem jen chtěl vidět jeho úsměv? A nemyslím ten na rtech. Protože to dokázal před kamerami, fotoaparáty i fanoušky a to, i když to byla přetvářka. Tedy ne vždy. Ale těch chvil, kdy šel jeho úsměv až od srdce, bylo proklatě málo.


Snažil jsem se přivyknout tmě, která mě obklopila. A jak jsem tam tak stál, došlo mi, že je až moc velké ticho. Napadlo mě, jestli náhodou s pláčem neusnul, ale to bylo hodně málo pravděpodobné. Většinou trvalo celé hodiny, než se ukolébal do mělkého falešného spánku plného nočních můr. Ač nechtíc, jsem ho musel vzbudit a pak s ním zůstal, dokud znovu neusnul.
Teď mi ale spíš přišlo, že se přemáhal. Že se snažil zadržet každý bolestný vzlyk. A To mě děsilo. Nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko. Nechtěl jsem, aby se i přede mnou musel přetvařovat. Aby cítil, že je mi na obtíž, když tomu tak nikdy nebylo. Byl tak moc součástí mého života, že jsem si neuměl ani představit, jaký by byl bez něj.


Udělal bych pro něj všechno na světě, kdyby ho to udělalo šťastným. Co možná nejtišeji jsem přešel ke své posteli a rozsvítil hotelovou lampičku. Trocha teplého světla ozářila, alespoň částečně, pokoj. A v tu samou chvíli, co jsem cvakl drobným vypínačem, jsem uslyšel tichý vzlyk. Možná si myslel, že ho neuslyším. Že se ztratí za zvukem vypínače. Ale možná ho jen už prostě nedokázal udržet.


Ihned jsem pohledem zaletěl k jeho posteli a cítil ostré píchnutí u srdce. Jen mi tak potvrdil mou teorii, že se čím dál víc uzavíral do sebe. S každou novou urážkou od lidí, od kterých si jen přál lásku. Nechápal jsem, jak mohou být fanoušci tak bezohlední. Až jsem měl někdy pocit, že v jejich očích nejsme lidmi.


Skopl jsem boty a ani se je neobtěžoval rovnat. Nedovolil jsem si ani jediný povzdech. I když jsem si moc přál, aby věděl, jak moc mě bolí, že se trápí. Obešel jsem svou postel a posadil se co možná nejblíž k polštáři, než jsem se zahleděl na velkou hroudu peřiny, pod kterou byl můj přítel. Byl zakrytý až po hlavu. Vsadím se, že si tiskl kolena k hrudi. Ani teď jsem neměl nejmenší ponětí, co mám vlastně dělat. Znovu jsem se zvedl a popadl čisté oblečení. Doufal jsem, že by mě ve sprše mohlo něco napadnout.

Ale nestalo se tak.

Voda dokázala smýt všechnu špínu, ale už nedokázala spláchnout tu beznaděj, kterou jsem cítil. Vysušil jsem si vlasy ručníkem, jak jen to šlo a pohlédl na svůj odraz v zrcadle. Vypadal jsem tak hrozně, jak jsem se cítil. Nebylo se čemu divit, že mě Namjoon tak rychle prokoukl. Pevně jsem sevřel v dlaních okraje umyvadla a zhluboka si povzdechl. Začínalo mi docházet, že jestli mu jsem schopen nějak pomoct, budu mu to muset ukázat. Musel jsem mu dokázat, že jsem tu pro něj.


A to i v případě, že by mě odmítl. I kdyby mi to mělo ublížit, musel jsem se o to alespoň pokusit. Vyšel jsem z koupelny a ihned pohledem zavadil o jeho postel. Nebylo sice nic slyšet, ale mohl jsem vidět, jak se celá peřina chvěje. A ne zrovna málo. Další osten projel mým srdcem, až se mi bolestně stáhl obličej zármutkem.


Nebyla nejmenší šance, že bych ho odtamtud dostal, i kdybych se snažil sebevíc. Odhodil jsem svoje oblečení na otevřený kufr, jehož skoro celý obsah byl stejně napůl venku a přešel do uličky mezi postelemi. Ještě před tím, než jsem udělal to jediné, co mě za celou tu věčnost v obavách napadlo, jsem se natáhl, abych zhasl. Taky jsem se modlil, aby můj plán vůbec vyšel. Bylo totiž klidně možné, že se k němu nedostanu.

Ale doufal jsem.


To jediné mi totiž zbývalo.










( Pokračování příště~ ^^ )
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 1. srpna 2017 v 15:26 | Reagovat

Proč to začíná tak smutně? Až to člověka nutí brečet taky :-(
Ale jinak je to úžasné. Jsem zvědavá, co bude dál. Moc se těšim na další díl. Děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama